ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání

Výsledky hledání výrazu normál

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
normální >>  běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný; představující normu 6 komentářů» normální
normální a abnormální osobnost >>  Za normální osobnost je označována např. osobnost autoregulovaná, dobře přizpůsobená, individualizovaná i socializovaná a integrovaná. Někdy bývá za normální považována také osobnost s funkční psychickou i somatickou strukturou nebo osobnost statisticky průměrná. Mezi abnormality řadíme např. poruchy chování a osobnosti, neurózy (neurotické poruchy), poruchy osobnosti (dříve psychopatie), psychózy (duševní choroby), mentální retardace, demence, alkoholismus, nikotinismus a různé další závislosti. Postižená osoba se v některých situacích chová neadekvátně a nefunkčně a na křivce normálního rozložení jevů v přírodě a ve společnosti je umístěna někde na okraji. Závady chování a prožívání a poruchy chování a osobnosti mohou být zapříčiněny nebo spolupodmíněny nežádoucími a patologickými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i nevhodného až patologického životního stylu sebe samotného (egogenie). Na diagnostice normality a patologie psychiky a osobnosti a prevence a terapie závad a poruch chování i psychosomatických chorob a úrazů se s psychiatry podílí kliničtí psychologové. Psychagogika a psychoterapie závad, poruch i chorob může být např. racionální, sugestivní, abreaktivní (zážitková), tréninková (behaviorální) nebo kombinovaná a zaměřená podle stávajících směrů a škol psychologie, pedagogiky a lékařství. Může být také individuální nebo skupinová. Zdraví a normalita jsou utvářeny a ovlivňovány mnoha činiteli, jako je např. styl života, kvalita mezilidských vztahů, kvalita životního prostředí, výživa. vloženo uživatelem» normální a abnormální osobnost
normální kojenec >>  KOJENECKÉ OBDOBÍ (či období nemluvněte) trvá od druhého měsíce po narození do konce prvního roku věku dítěte. Toto vývojové období trvá vlastně do prvního slova a do prvního kroku dítěte. Během tohoto období dítě prodělává prudký vývoj pohybových, smyslových, poznávacích i citových a volních vlastností své osobnosti. Doba bdění dítěte se prodlužuje, což svědčí o zvýšené práceschopnosti mozkové kůry. Nesmíme se domnívat, že kojenci vyžadují ze všech věkových stadií nejméně výchovné péče, a neměli bychom omezovat svoji péči o dítě na přebalení a nakrmení. Vývoj a rozvoj kojenců je totiž do značné míry závislý na tom, jak je podněcujeme, není proto správné, když se domníváme, že dítě stačí pouze "hlídat". Správná péče o kojence je velmi náročná na fyzickou zdatnost (chování a nošení dítěte), zručnost, přípravu stravy, pitný režim, pohodu, trpělivost, laskavost a neustálou pozornost. Pokud matkám pečujícím o nemluvně nikdo celé dny nijak nepomáhá, bývají nezřídka takové matky svou péčí o nemluvně nejenom unavené, ale i vyčerpané a často psychonervově labilní. Starší kojenci ( kteří už prolézají prostor bytu) mívají někdy dokonce drobnější i vážnější úrazy. Americký ontogenetický psycholog Arnold Lucius Gesell (1880 - 1961) formuloval některé zákonitosti vývoje, které podle něho platí obecně, ale evidentně byly odvozeny z vývoje kojenecké motoriky. Např. kefalokaudální postup vývoje naznačuje, že ovládání těla postupuje stejným směrem jako somatický růst - od hlavy k patě. Postup proximodistální naznačuje směr od centra těla k periferii (pohyby končetin začínají v ramenních a kyčelních kloubech a přecházejí na zápěstí a prsty). Ulnoradiální (loketně vřetenní) směr vývoje naznačuje postup od malíčkové strany dlaně k palcové při aktivním úchopu (,,špetka"). Od třetího týdne prvního měsíce se předpokládá období růstového spurtu ( zrychlení růstu), které se opakuje v šestém týdnu a později ve třetím a šestém měsíci). Dobře podněcované děti už koncem prvního a začátkem druhého měsíce dávají najevo radost z přítomnosti a pozornosti dospělých osob. Ke správnému vývoji je třeba, abychom se na dítě v tomto období často usmívali a laskavě s ním hovořili. Na náš úsměv reaguje dítě zpočátku velmi intenzivně, celým tělem, radostnými pohyby ruček a nožek. Po druhém měsíci již také můžeme dítěti dávat chrastítko, aby si mohlo hrát. Ve druhém a třetím měsíci má již dítě udržet hlavičku vleže na bříšku i ve svislé poloze. Poznává již svou matku. Již v tomto období si má dítě broukat. Podle chování v tomto věku můžeme již charakterizovat děti jako živé a klidné, veselé a vážné. Do třetího měsíce dítě obvykle usíná bez obtíží samo. Nemá ještě rozvinutou prostorovou orientaci. Neodhadne ani vzdálenost zvuku. Koncem čtvrtého měsíce dítě živě pohybuje rukama, vidí-li zajímavý předmět a některé děti již různě reagují na přísný a laskavý tón hlasu matky. Už hůře snáší samotu, a to i při usínání. V pátém měsíci již děti sahají po předmětech a uchopují je. V pátém až šestém měsíci se má dítě obracet z lehu na zádech do lehu na bříško a obráceně. Některé děti už reagují na výzvu: "Udělej paci- paci, nazdar apod." Po šestém měsíci již lze některé děti s oporou posazovat na nočník. S pravidelným vysazováním na nočník začneme, jakmile dítě pevně sedí, a to ve dvouhodinových intervalech, vždy po spaní a po jídle. Nenutíme však dítě sedět na nočníku delší dobu než 5 - 10 min. V sedmém a osmém měsíci se již dítě má umět samo posadit. Tomu ovšem předchází přípravné období, kdy dítě sedí s oporou a i chvíli bez opory, když je sami posadíme, či přitáhneme za ručky do sedu. V sedmém až devátém měsíci má dítě lézt. V sedmém až desátém měsíci se objevují první zuby, dítě se začíná učit kousat tuhou potravu. Má údajně v oblibě sladká a nakyslá jídla. V jedenáctém až dvanáctém měsíci má již dítě samo stát. V desátém až dvanáctém měsíci má již dítě vyslovit první smysluplné slůvko a má rozumět významu několika slov (např. "na", "dej", "ne"). Čím větší má dítě vrozenou inteligenci a čím je více sociálně podněcované (stimulované), tím také zná obvykle více slov pasivně i aktivně. Americký psycholog Floyd Henry Allport (1890-1978) vyslovil názor, že podkladem učení řeči je tzv.,,cirkulární reflex", kdy dítě vydává náhodné zvuky a je přitom stimulováno či autostimulováno, aby je opakovalo. Později rodič či dospělý spojuje zvuk s předmětem a tak navodí podmíněnou reakci. Dítě se přitom učí rozumět slyšené řeči. Didaktika řeči ke kojenci má svá zvláštní pravidla, která popsal např. český psycholog Hanuš Papoušek (1995): řeč je intuitivně nebo intencionálně (záměrně) zpomalená (obvykle čtyřnásobně ve srovnání s řečí k dospělému). Samohlásky a přestávky mezi slabikami a slovy jsou prodlouženy a co do struktury je řeč rozčleněna na menší úseky, které se často opakují. Průvodní paralinguální mimika a gestikulace je nápadně zesílena stejně tak jako i prosodické hlasové projevy, především melodie. V jedenáctém až čtrnáctém měsíci se má objevit první samostatný krůček (bez opory). Během celého tohoto období a ovšem ještě dlouho potom se dítě mnoho může naučit napodobováním a sugescí (např. od staršího sourozence). Všechny úspěchy dítěte odměňujeme např. úsměvem, potleskem i slovní pochvalou. Do prvního roku jde hlavně o napodobování výrazových projevů rodičů či pracovnic kojeneckého ústavu, od konce prvního roku už jde o vědomé a uvědomělé napodobování. Uvedené normy ovšem platí pouze pro dítě, které je zdravé a má přiměřený dědičný základ spolu s dostatkem podnětů z prostředí nutných pro optimální duševní vývoj. Rozhodující význam tu pak má patrně dobrá citová atmosféra existenciální jistoty, která by měla každé dítě obklopovat. Dítě tuto atmosféru vnímá, i když je to překvapivé, ještě citlivěji než dospělý, souvisí to s převahou emotivní reaktivity dítěte nad reaktivitou rozumovou, která není ještě vyvinuta. Některé nemocné děti se dokonce v přítomnosti svých matek (pokud je matky milují a děti tedy s nimi pojí pevná vazba) snadněji a rychleji uzdravují. Již od druhého měsíce se u kojence (nemluvněte) objevuje mlhavé vědomí objektu, který uspokojuje jeho potřeby. Tento jednoduchý (simplexní) vztah má v sobě symbiotické prvky. Dítě je závislé na matce či osobě, která o ně pečuje. Tato osoba je jednou z hlavních podmínek zdravého duševního života dítěte včetně zdravého vývoje jeho já. Jádro sebeobrazu se formuje také tím, že dítě opakovaně slyší svoje jméno. S celým vývojem dítěte úzce souvisí hra. Dítě má vlastně již od třetího měsíce výraznou potřebu hrát si. Musíme však umět hry pro kojence tvořivě vynalézat. První hračkou dítěte je chrastítko, které s oblibou dává do úst, jako ostatně všechny předměty, která má na dosah. Rodiče často zabraňují dítěti v tomto způsobu hry, ale není to správné. Dítě totiž všechny předměty ústy ohmatává, dokonaleji je poznává. Je však nutné dbát o dodržování hygieny a bezpečnosti. Mimo to si dítě samo hraje ještě s ručkami. Také hry s nožkami mají děti rády, zvlášť jsou-li doprovázeny písní, např. "Tak jedou páni, tak jedou dámy" pod. Obzor dítěte rozšiřuje pasení hříbat, kterým se také urychluje vývoj pohybových činností a držení těla. Můžeme také nechat dítě lézt tak, že mu zapřeme nožky knihou. Počátkem třetího měsíce můžeme již působit i na rozvoj estetického vnímání dítěte. Prostředí, ve kterém se dítě zdržuje, by mělo být vhodně barevně voleno. Od třetího měsíce můžeme duševní obzor dítěte rozšiřovat také tím, že si je občas na chvíli posadíme nebo pochováme ve svislé poloze, aby mohlo vnímat okolí z jiných zorných úhlů. Za hru můžeme také považovat ukazování dítěte samého v zrcadle, dítě se často na sebe usmívá a brouká. Podobně se chová, když mu ukazujeme zelené listí stromů, to děti zvlášť uklidňuje. Od čtvrtého měsíce již dítě velmi radostně reaguje, když mu matka zpívá. Od šesti až sedmi měsíců pokládáme dítě na bříško a nabízením hraček je lákáme na převrácení a lezení. ,,Tančíme" také s dětmi v náručí chvíli a občas je na malou chvilku necháme, aby se opíraly v poloze ve stoje nožkami o podložku. Po půl roce také učíme dítě rozumět názvům okolních předmětů a pojmenováváme před ním blízké osoby. Je třeba všechny věci v okolí označovat srozumitelně a bez mazlení v řeči. Po osmém měsíci učíme děti reagovat na výzvy, např. :"kde je míček", "sedni si", "dej mi to". Tyto své výzvy je vhodné citově zabarvovat. Vyzýváme také děti k opakování slabik a slov. První projevy dětské řeči jsou již broukání a žvatlání, které se nazývají lalace. Ukazujeme obrázky zvířátek, hračky, učíme podávat ruku na výzvu. Jakmile dítě bezpečně sedí, a to bývá kolem osmého měsíce, měli by s ním rodiče často jezdit na procházku, protože se tím velmi rozšiřuje duševní obzor dítěte. Za součást hry můžeme považovat občasné chování, nošení dítěte. To však neznamená, že máme dítě chovat po celou dobu, kdy bdí. Pokud jde o návyky při hře, má se dítě do tří let naučit zacházet s hračkami šetrně, což však po ročním dítěti ještě požadovat nemůžeme, nemáme však nechat přebíhat dítě těkavě od jedné hračky ke druhé, od dvou let si má dítě hračky již samo uspořádat, poklidit. Hrou výrazně působíme také na návyk koncentrace, soustředění pozornosti dítěte, která u dětí, s nimiž si dospělí ani v tomto období, ani později nehrají (zvlášť pokud jde o hry sedavé), nebývá dostatečně zralá ani při vstupu dítěte do školy. S tímto jevem se často setkáváme u dětí, které byly od malička vychovávány v ústavních zařízení. U takových dětí se prodlužuje období převažující hravosti, což dítěti vadí při vyučování, které vyžaduje již úmyslnou pozornost. Pokud jde o tvorbu ostatních návyků dítěte, je třeba zmínit se především o tvorbě žádoucích návyků týkajících se jídla. Jídlo musíme připravit tak, aby bylo pro dítě zdrojem libých zážitků: kojení či krmení má být pro dítě aktem lásky, dítěti nemáme nutit více jídla, než potřebuje, máme dítěti dovolit, aby jedlo na úrovni vlastní vyspělosti (nenutíme dítě, aby se vzdalo pití z dudlíku, když se tomu brání), nechme dítě, ať si do určité přiměřené časové míry určí svůj vlastní čas k odstavení (od kojení i od lahve), dávejme dítěti jídla, které má rádo a v atraktivní úpravě, aby už úprava jídla budila apetit. Prvních několik měsíců by rodiče měli kojenci kvůli jeho dobrému trávení usnadnit říhnutí, které uvolňuje část vzduchu, které dítě spolyká při jídle. Je vhodné např. asi deset minut držet dítě ve vertikální poloze, s hlavičkou opřenou o předloktí dospělého. Odříhnutí někdy provází i návrat malé části potravy (blinknutí). V půl roce by mělo mít zdravé a normálně se rozvíjející dítě orientačně dvojnásobek své porodní váhy (hmotnosti) a v roce trojnásobek své porodní váhy. K těmto základním poznatkům a doporučením přiřazujeme ještě další: nezapomínejme, že kojení mladšího sourozence snášejí starší děti v rodině často s nelibostí, a proto, pokud je to možné, kojme dítě o samotě. Večerní krmení malého dítěte je vhodné provádět až po koupeli, jinak dítě zhusta stravu vyvrátí. Po krmení se s dítětem nemá moc hýbat. Kojení a nepřetržitý kontakt matky s dítětem vytváří optimální podmínky pro zdárný tělesný a duševní vývoj dítěte. Matka je klíčovou osobou pro utváření sociálních vztahů. Mateřské mléko je pro toto období nejlepší výživou. Obsahuje méně bílkovin, tuků a soli, avšak více sacharidů než mléko kravské. Některé matky jenom kojené dítě odmítají nechávat pít jiné tekutiny než mateřské mléko. Nemusí to být vždy adekvátní. Např. ve velikých letních vedrech by přiměřené množství vody nebo slabého čaje nemělo uškodit. Některé žíznivé kojené děti se snaží při koupeli pít i vodu z vaničky. Pokud jde o častost kojení, názory na ně se mění. Poměrně osvědčená tradice doporučovala kojit dítě přibližně po třech hodinách během dne a v noci podle potřeby (většinou jedenkrát či dvakrát). Pro některé děti je však adekvátní i kojení častější. Při výživě kravským mlékem se doporučují také tříhodinové intervaly krmení. Koupání se doporučuje u kojenců každodenní a pravidelné (vždy ve stejnou dobu), a to před spánkem. Dalším žádoucím návykem má být pravidelný a klidný spánek dítěte. Je-li dítě zdravé, můžeme je snadno navyknout na přesný denní režim, který by byl v souladu s jednotlivými fázemi výkonnosti a práceschopnosti nervové soustavy. Často si rodiče stěžují, že jejich dítě nechce večer spát. Obvykle zjišťujeme závady v denním režimu dítěte. Signálem k usnutí by měl být čerstvý vzduch (i v zimě), několik uklidňujících slov, obřad ukládání do postýlky a pokud je to možné, uložení do ložnice, ve které se dítě přes den nezdržuje. V prvním měsíci by mělo dítě spát asi dvacet hodin, ve druhém a třetím osmnáct, ve třetím až šestém šestnáct hodin a v šestém až dvanáctém měsíci třináct až patnáct hodin denně. Mezi nežádoucí návyky dítěte patří projevy neklidu nebo zlosti při omezování pohybu, např. při oblékání. Abychom tomu předešli, nesmí být matka během oblékání a ošetřování dítěte netrpělivá, nervózní, ale má na dítě laskavě mluvit, případně mu povídat nebo zpívat, a tím odvést pozornost dítěte. Jiným závažným nežádoucím návykem novorozenců a kojenců je dumlání prstů. Naskýtá se otázka, zda dítěti dát šidítko (dudlík) nebo ne. Bylo vedeno již hodně sporů kolem šidítka. Někteří odborníci považují dudlík za symbol nesprávné výchovy a neschopnosti rodičů. Považujeme však za vhodné dát dítěti šidítko v těch případech, když vytrvale ústy žmoulá a dudlá růžky od peřinek nebo prstíky (obvykle paleček), protože deformace prstu a dásní jsou horší než návyk na dudlík, nemluvě o emoční fixaci na dumlaný prst, která se často těžko odstraňuje ještě v mladším školním věku. Je třeba zaujmout také stanovisko k problému, zda dítě máme či nemáme chovat. Proti přehnanému chování dětí je nutno vystoupit. Tohoto prohřešku se dopouštějí především návštěvy příbuzných. Dítěti se tím narušuje denní režim, je neklidné, chce se chovat stále, někdy dokonce nechce ani ležet při jízdě v kočárku, chce se nosit. Nošení a chování dítěte je možno včlenit do denního režimu, nejlépe je věnovat chování a nošení dítěte část intervalu po odpoledním spánku a před večerním koupáním (nehledě na zvláštní situace jako je nemoc dítěte, střevní potíže atp.). Křičí-li dítě při zažívacích potížích, není jistě žádným prohřeškem proti správné výchově dítě pochovat. Jednak se mění poloha dítěte a to mu přináší často úlevu, jednak se zvýší pocit bezpečí dítěte a dítě se snáze uklidní. Je ovšem třeba dát pozor na to, aby si dítě svým křikem chování nevynucovalo i v těch případech, kdy mu nic není. Pokud má dítě správný denní režim, pokud je zdravé a nemusí se křikem hlásit o jídlo ani o ostatní péči a pozornost, pak obvykle pro nic za nic nekřičí. Mimo to ty matky, které si dítěte bedlivě všímají, poznají, co dítěti asi schází, např. pohybový neklid a nespokojené vrnění může znamenat, že dítě má znečištěné pleny, mírnější křik může znamenat žízeň, intenzivnější křik může znamenat bolení bříška nebo hlad. Důležité jsou také návyky při koupání dítěte: při koupání máme s dítětem laskavě hovořit, máme je pevně držet, aby mělo pocit bezpečí, koupat máme rychle, aby neprostydlo, voda v lázni má mít 37 - 35 stupňů Celsia, prádlo, do kterého dítě po koupeli oblékáme, nemá být chladné, ovšem ani naše ruce, když do nich dítě bereme, nemají být studené, při koupání musíme úzkostlivě dbát na to, aby se dítěti nedostala do oka mydlinka a aby dítěti nesvítilo do očí příliš ostré světlo. Nakonec je třeba zmínit se o jedné časté závadě v péči o kojence, která souvisí s módou. Je to přehnané opalování dítěte, kdy maminkám záleží na tom, aby jejich děti byly opálené do hněda, a přitom nerespektují rady zkušených dětských lékařů, kteří před přílišným opalováním varují. Kojenec vyroste za první rok života o 25 cm, tj. o 50 % porodní délky, má tedy v průměru 75 cm. Hmotnost kojence v 1. roce činí v průměru asi 10 kg, tj. o 200 % více, než byla porodní hmotnost. Růst mléčného chrupu začíná mezi 4. a 9. měsícem. Nejprve rostou dva dolní řezáky. Koncem prvního roku mívá dítě již osm zubů. Psychologická diagnostika vývojové úrovně. Často používanou metodikou pro diagnostikování vývojové úrovně nejmenších dětí je např. Vývojová posuzovací škála francouzských psycholožek Odette Brunet a Irene Lézine. Obsahuje vývojové úkoly pro děti od jednoho měsíce do 36 měsíců. Klasická, asi nejznámější a nejrozšířenější obecná vývojová metoda pro kojence a batolata, je Gesellova vývojová škála. Škála je určena pro děti od 4 týdnů to 36 měsíců. Vývojové škály jsou ontogenetickými psychology stále upřesňovány a zdokonalovány a je jich již velké množství. Účelem vývojově psychologického vyšetření je diagnostika adekvátnosti, optimálnosti nebo i závad a poruch vývoje. Při vývojovém vyšetření se současně získávají rovněž informace např. o temperamentu dítěte, sociálních dovednostech, emoční stabilitě či dráždivosti, frustrační toleranci. Položky se dělí např. do pěti oblastí: adaptivní chování - nejlépe koreluje s budoucím mentálním vývojem dětí a je proto rozhodující pro závěrečný odhad intelektového potenciálu, hrubá motorika - v kojeneckém věku je sledována poloha dítěte, v batolecím stabilitu a obratnost chůze a běhu, asymetrie v reakcích, přetrvávání primitivních reflexů a abnormality, jemná motorika - koreluje u dětí bez motorického defektu podstatně lépe s budoucím poznávacím (kognitivním) mentálním vývojem než hrubá motorika (cílené jemné pohyby dítěte jsou pro celkový mentální vývoj dětí mimořádně důležité), řeč a sociální chování - identifikují se všechny viditelné a slyšitelné způsoby komunikace včetně porozumění gestům a řeči druhých lidí. V nové revizi Gesellova testu je výrazněji odlišena oblast porozumění od aktivního mluvení. To je velmi důležité ve 2. a 3. roce života, kam často patří opoždění vývoje expresivní řeči. U pohybově postižených dětí je kvalita rozumění známkou dobře zachovaných mentálních schopností. Za zvláštní zmínku stojí tzv. anticipace vývoje. Někdy se jistá vývojová změna objeví přechodně, pak nastává přestávka, příp. jakýsi návrat zpět (regrese), a po této přestávce již dochází ke stabilnímu pokroku (např. v řeči nebo v zachovávání hygienických návyků). Regres jiného druhu se může na nějakou dobu objevit u staršího dítěte, dostane-li sourozence, na kterého žárlí. Nesplňuje-li dítě uvedené vývojové normy ani v rámci možného výkyvu tří měsíců, je dobré nechat je odborně vyšetřit pediatrem a odborným dětským psychologem. Každý rodič by se měl ještě před narozením svého dítěte seriozně informovat o normálním i abnormálním psychosomatickém vývoji dětí a po narození dětí průběžně sledovat zda vývoj dítěte je ve shodě s odbornými vývojovými normami. Literatura KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: Mendelova univerzita, 2008. 127 stran. ISBN 978-80-7375-185-2. vloženo uživatelem» normální kojenec
normální novorozeně >>  Novorozenecké období (stadium neonatální) trvá čtyři týdny po narození (28 dní) a začíná dýcháním plícemi a končí zahojením pupeční jizvy. Diagnostická metoda Apgar test podle americké lékařky Virginie Apgar (1909-1974) umožňuje rychlé a srovnatelné zhodnocení stavu novorozence, a to nejprve těsně po porodu. Hodnotí se po 1, 5 a 10 minutách pět základních funkcí, každé se přiřadí 0 až 2 body: srdeční frekvence (nad 100/min - 2, pod 100/min - 1, bez pulsu - 0), dýchání (dobré, křik - 2, pomalé, nepravidelné - 1, nedýchá - 0), svalové napětí (aktivní pohyb - 2, pohyb nebo flexe končetin - 1, tonus chybí - 0), reakce na podněty (při odsávání kašle, kýchá - 2, grimasy - 1, bez reakce - 0) a barva kůže (normální, růžová po celém těle - 2, normální s výjimkou končetin - 1, modrošedá, bledá - 0). Součet 8 až 10 se považuje za normální, 4-7 znamená mírnou nebo střední porodní asfyxii (stav může vyžadovat resuscitační opatření), 3 a méně bodů vyžaduje okamžitou resuscitaci. Časný novorozenec (do 7 dní po narození) má několik dní sytě červené zbarvení pokožky, které postupně zbledne. Asi u jedné třetiny novorozenců se vyskytuje novorozenecká fyziologická žloutenka, která nevyžaduje větší léčbu (vzniká z nedostatečné činnosti jater v látkovém metabolismu barviva bilirubinu). Existuje však také velmi závažná žloutenka novorozenců zvaná fetální erytroblastóza, která je způsobena rozpadem červených krvinek v důsledku imunologické reakce matky vůči plodu. V naší populaci je asi 13 % manželství s Rh krevní nesnášenlivosti, ale jen 0,3 % z počtu všech novorozenců je ohroženo a zpravidla nepostiženy jsou děti prvorozené. Činnost trávící soustavy novorozence začíná prvním vyprázdněním střeva, ke kterému dochází do 12 hodin po narození. První obsah střevní, tzv. smolka (meconium), obsahuje převážně spolykané lanugo (chmýří) a plodovou vodu. V prvních dnech po narození klesá křivka hmotnosti novorozence. Tento úbytek činí za normálních okolností v průměru 7 %. Po třetím dnu dochází opět ke zvyšování hmotnosti a k vyrovnání dochází do 7 až 10 dnů. Vysoký počet červených krvinek plodového období (7 milionů v 1 mm3) klesá v krátké době po porodu zhruba na 5,5 milionu. Počet dechů novorozence je 40 až 60 za minutu, zatímco u ročního dítěte je to již pouhých 35 dechů za minutu. Již po porodu má novorozenec některé nepodmíněné (vrozené) reflexy: dýchací, sací, polykací, uchopovací. Většinu dne novorozenec prospí. V prvních šesti týdnech života jsou v popředí vývoje dítěte především fyziologické procesy: spánek (dítě spí asi dvacet hodin denně, nevzbouzí se snadno), přijímání potravy, vyměšování. Novorozenec však má i percepční aparát, bez něhož by nemohlo vzniknout já (sebecit a sebepojetí osobnosti) a který je do značné míry vrozený. Možnosti tohoto původně pocitového aparátu postupně se zráním centrálního nervového systému rostou. Spolupůsobí i rozvoj nových forem učení, zejména nápodoby a podmiňování. Období novorozence (0,0 - 0,2) je vlastně přechodná vývojová fáze, ve které se dítě přizpůsobuje přechodu z děložního prostředí do mimoděložního prostředí a reaguje převážně pudově a instinktivně, má pouze vegetativní "já". Tento přechod mohou rodiče usnadňovat, pokud se o dítě správně starají. K tomu je ovšem třeba, aby měli v prvé řadě dobrý vztah k dítěti a aby byli dostatečně informováni o zákonitostech vývoje novorozeného dítěte a o zásadách, podle kterých je třeba dítě vychovávat. Je třeba znát hlavní ukazatele tělesného vývoje dítěte, jak má přibývat, kolikrát má být krmeno atd. V tomto věku je správná výchova spojena především se zajišťováním nutných biologických funkcí. Obvykle se novorozené dítě kojí či krmí šestkrát denně a má přibývat za týden 200 gramů, kojenému dítěti stačí přírůstek 150 gramů za týden. Novorozenec žije převážně podkorovým reflexním životem, většinu času prospí. Proto je také prvním pravidlem tohoto období zajistit dítěti dostatečný a nerušený spánek, který je jednou ze základních podmínek zdárného vývoje vyšší nervové činnosti a optimálního funkčního stavu nervové soustavy. U zdravého novorozence bývá spánek značně hluboký, mnohdy dítě nevzbudí ani silné vnější podněty. Normální novorozenec přichází na svět vybaven základními reflexy nutnými k životu: sací - tj. reflex přijímání potravy. Dítě se snaží sát každý předmět vložený do úst, což pozorujeme ještě u dětí ročních. vyměšovací (k němuž dochází po naplnění močového měchýře a tlustého střeva). zvracení, škytání, kýchání a křiku, úlekový (Moorův), který se vyšetřuje v dětských poradnách. Maminky jsou někdy samy postrašeny, když lékařka jejich dítě leká podtrháváním podložky. uchopovací, který je v poradnách zkoušena jako Robinsonův reflex. Dítě lze za prsty přitáhnout k sobě. Přestože má novorozeně vyvinuty pouze některé základní reflexy, nemůžeme předpokládat, že ještě vůbec nevnímá, a že tedy nepotřebuje mnoho pozornosti. Dítě ve skutečnosti může velmi citlivě reagovat např. na změnu prostředí. Taková reakce nastává někdy po příchodu z porodnice, kdy je dítě neklidné, plačtivé, trpí průjmy apod. Za den nebo za dva se však obvykle všechno upraví. Nezřídka může takový neklid být také reakcí na nervozitu matky. Dítě vnímá nervové rozpoložení matky a přejímá je. Novorozenci a ovšem i kojenci jsou velmi vnímaví na náladu a duševní rozpoložení matky. Někdy potíže malého dítěte (např. průjmy) vymizí, když provedeme místo léčby kojence psychoterapii matky. Dítě dokonce může vycítit, když je matka nejistě drží, pak dítě ztrácí pocit bezpečí a prožívá úzkostné stavy. Tedy už malé dítě vycítí, je-li ve spolehlivých a pevných rukou. Četní psychopatologové, jsou přesvědčeni, že i některé duševní choroby a poruchy, mohou mít své kořeny v kojeneckém období. Znalosti zvláštností vývoje prvního roku nám tedy někdy pomáhají pochopit i některé závady v chování i duševní choroby v pozdějším věku. K ranému vývojovému stadiu patří fyziologická neobratnost novorozence. Svalstvo novorozence je ztuhlé, končetiny většinu času pokrčené, pohyby neuspořádané. Dítě často nepravidelně dýchá, má nestálou regulaci teploty (proto snadno prochladne), nejistě ovládá a kontroluje střevní peristaltiku i polykání. Ani počáteční obtíže s kojením nepatří mezi neobvyklé záležitosti. Někdy pije dítě krátce a hltavě, jindy dlouze a liknavě. Dobu kojení či krmení nelze tedy zcela přesně určit. Někdy stačí dítěti k nasycení šest minut, jinému dítěti až patnáct minut. Zpočátku bývá u novorozeňat také náchylnost ke škytavce. Říká se, že dítě škytá také v tom případě, kdy je mu zima nebo když má žízeň. V pozdějším období již škytavku tak často nepozorujeme. V počátečním období nás nesmí vyděsit ani časté průjmy dítěte, které nemusí být nebezpečné, i když se objeví stolička 10 krát i vícekrát denně. Porada s dětskou lékařkou je ovšem na místě při každé naší pochybě, zda jde o normální jev. V novorozeneckém období dítě lehává naznak, někdy s hlavičkou položenou stabilně na jednu stranu. Je vhodné, aby rodiče, pokud uvidí, že dítě má z takového jednostranného ležení nesouměrnou hlavičku, podkládali dítěti hlavičku plenkou nebo polštářkem tak, aby dítě bylo nuceno udržovat hlavičku rovně nebo střídavě na obou stranách. V druhé polovině prvního měsíce pozorujeme již první podmíněné reflexy. Jsou to vlastně návyky, které mohou být žádoucí, ale také nežádoucí. Žádoucím návykem může být projev spokojenosti dítěte po krmení, projevované úsměvem po jídle (někdy i brzy po jídle ze spánku). hovoří se o tzv. alimentárním reflexu na rozdíl od sociálního úsměvu, který se objevuje později a je již projevem vztahu dítěte k okolnímu světu. Má-li být dítě po kojení spokojené, musí být krmení pravidelné a musí se provádět v klidu a s lásku. Matka má při kojení dítě jasně laskat a má být na kojení plně soustředěna, nemá se přitom bavit s jinými lidmi nebo poslouchat rozhlas či dívat se na televizi. Citová vazba mezi dítětem a matkou má při kojení bezprostřední vliv na množství a kvalitu mateřského mléka. Proto je třeba dbát, aby kojení probíhalo za optimálních podmínek v atmosféře pohody a klidu. Diagnostika psychického vývoje novorozeněte Brazelton Neonatal Behavioral Assessment Scale (NBAS) Je určena k posouzení chování, diferenciace stavů a reakcí na okolí u dítěte od narození do 30 dní věku. Brazelton vývoj chápe jako kontinuum různých hierarchicky uspořádaných úkolů. Každá úroveň zralosti pak představuje úkol, který v kontinuální vazbě s prostředím vede k adaptaci na prostředi. Vždy, když nastupuje nová diferenciace, je stará rovnováha narušena a nová se utváří na kvalitativně odlišné úrovni. Projevy dítěte jsou hodnoceny na 28 posuzovacích škálách a sumarizovány do čtyř základních: 1. škála interakčních procesů, 2. škála motorických procesů, 3. dimenze kontroly situace, 4. dimenze fyziologických procesů nebo fyziologické reakce na stres. Během celého provedení je základem neustálá, kvalitní interakce vyšetřujícího s dítětem. Hlavním účelem celého vyšetření prováděného obvykle dětským psychologem a pediatrem je odhad kvality a způsobu budoucí interakce daného dítěte s jeho rodiči. Oproti vývojovým škálám jsou u dítěte hodnoceny ne jeho obvyklé, ale jeho maximální výkony. Vyšetřující má k jejich dosažení dítěti vhodným způsobem pomoci. vloženo uživatelem» normální novorozeně
normální pohlavní identita >>  chápání sebe jako muže či ženy ve shodě s biologickou pohlavní realitou a ve spojení s normální heterosexuální preferencí vloženo uživatelem» normální pohlavní identita
normální prenatální vývoj a porod >>  PRENATÁLNÍ PSYCHOLOGIE studuje normální i patologický vývoj embrya a plodu, vnímání a komunikaci ještě nenarozeného dítěte s okolím, možnosti stimulace psychonervového vývoje plodu, psychické změny i obtíže budoucích matek v těhotenství, při porodu a po porodu. Perinatální psychologie studuje plod od 26. týdne fetálního vývoje před porodem, těsně kolem porodu a do čtvrtého týdne po porodu. Ve velmi mladé prenatální, perinatální a raně postnatální psychologii, je nejen mnoho nových odborných a vědeckých poznatků o duševnu plodu, novorozeného dítěte a kojence, jeho vývoji i závadách a poruchách a jejich prevenci, ale zůstává ještě mnoho exaktně nepoznaného, mnoho tajemství, což může vést k diskutabilním spekulacím a často až k iracionálním a magickým výkladům. Je třeba počítat s tím, že některé současné poznatky a názory, budou časem vědecky a odborně i na základě výzkumu upřesněny nebo dokonce překonány a odmítnuty. V současné době podrobně rozpracovávají psychologové tzv. prenatální bonding v péči o dítě. Doporučují budoucím matkám, aby přiměřeným způsobem, dotykem, zpěvem i řečí s dětmi již před narozením komunikovaly a tím zesilovaly pevnost jejich vzájemného spojení, vztahu, intenzitu vazby (attachmentu). Je však třeba vyvarovat se v tomto směru nepřirozených, umělých a nezdůvodněných hyperaktivit. Zážitky a prožitky jedince před porodem, při porodu i bezprostředně po porodu mohou mít značně determinující vliv na jeho další psychosomatický vývoj. Není vyloučeno, že některé poruchy či nemoci mají svůj původ a příčiny právě v těchto prvních vývojových etapách či fázích. Z toho vyplývá velký význam teoretických a praktických poznatků prenatální a perinatální psychologie. PRENATÁLNÍ vývoj - vývoj před narozením - se dělí na dvě období: První období začíná početím a trvá první dva měsíce. Je to tzv. období zárodečné (embryonální). Druhé období trvá od počátku třetího měsíce do konce desátého lunárního měsíce. je to období plodu (fetální). Normální těhotenství trvá deset lunárních měsíců (po 28 dnech), což je 280 ± 14 dní. Podstatou oplození je splynutí mateřské, samičí zárodečné buňky (vajíčka) s otcovskou, samčí zárodečnou buňkou (spermií). Polovina spermií nese chromozom X (tzv. gynospermie). Splynutím vajíčka s gynospermií vznikne genetický základ pro ženský vývoj plodu. Druhá polovina spermií nese po jednom chromozomu Y (androspermie) a při jejich splynutí s vajíčkem dochází k vývoji mužského zárodku. Na spermie nepříznivě působí nadměrná teplota. Na plodnost mohou nepříznivě působit i mnohé léky, alkohol, některé složky cigaretového kouře, průmyslové jedy, záněty, úrazy apod. Na ženské vajíčko (ovum) působí alkohol a kouření patrně ještě nebezpečněji než na spermii. Již Ferdinand Herčík (1905-1966) upozorňoval ve své knize Život člověka ( s.47), že : ,,Placenta propouští k plodu jen výživné látky…a zadržuje aktivně i pasivně …všechny sloučeniny, které by mohly plodu škodit, nikoliv však narkotika". Početí dítěte je jeden z nejrozhodnějších okamžiků života, ve kterém je dána dědičná výbava, pohlavní diferenciace (chlapec, děvče) a četnost početí (dvojčata apod.). Je důležité znát okolnosti početí zda bylo např. chtěné nebo nechtěné, náhodné, v alkoholovém opojení. Psychologické metody zkoumání chování a prožívání dosud nenarozeného dítěte čerpají často z nepřímých informací získaných z anamnéz, rozhovorů, aplikací dotazníků u dospělých osob. Švýcarský psycholog a psychoanalytik Gustav Hans Gruber (1893- 1982) získával informace od dospělých osob také z pokusů o hypnotickou regresi do prenatálního období. V roce 1971 založil ve Vídni ISPPM-International Society of Prenatal and Perinatal Psychology and Medicine (Mezinárodní společnost pro prenatální a perinatální psychologii a medicinu). Antenatální období trvá zhruba devět měsíců. V tomto období může dojít k poškození plodu, když matka onemocní některými infekčními chorobami, z nichž zvlášť nebezpečné jsou např. zarděnky. Rovněž špatná životospráva matky v těhotenství a postoj matky k těhotenství může mít vliv na vývoj plodu. Není pochyb o tom, že jiné podmínky má plod v nitroděložní fázi vývoje, když se matka na dítě těší, a jiné, když je matka čeká s obavami. Negativní postoj ženy k těhotenství může mít záporný vliv na vývoj dítěte dvojím způsobem: - primárně ( biochemicky vlivem negativních emocí matky), - sekundárně (nevhodným a nehygienickým zacházením těhotné ženy samé se sebou). Negativní postoje žen v těhotenství se však mohou škodlivě promítnout nejen do neuropsychického vývoje dětí, ale mají rovněž vliv na klesající porodnost. Dobré mezilidské vztahy (především intimní eroticko-sexuální a manželské) mají vliv na přiměřenou adaptaci na nechtěné těhotenství i v podprůměrných bytových či finančních podmínkách. Některé ženy dokonce prožívají předporodní i poporodní euforii. Přesto asi třetina gravidních žen pociťuje v těhotenství dlouhodobou anxiozitu, úzkostnost a některé až chorobný strach (fobii), což může v některých případech způsobit i porodní komplikace. Vyskytují se také např. zvýšené zvracení (hyperemesis), předčasné kontrakce, porodní bolesti, únik mateřského mléka, což však nezřídka lze za za pomocí vhodných psychologických a psychoterapeutických postupů zmírnit, zredukovat nebo i zcela odstranit. Využívaná je např. psychomotorická psychoterapie (kinezioterapie) Alberta Pesso (1929-2016) a Diany Boyden (1929- 2016)- (Pesso Boyden System Psychomotor Therapy, PBSP) zaměřená na uspokojování pěti základních vrozených potřeb člověka ( místa, ochrany, výživy a péče, opory, limitů) na elementární úrovni optimálně uspokojovaných ve zdravé děloze a psychoterapie podle amerického humanistického psychologa Carla Ransoma Rogerse (1902-1987), která má mj. za cíl rovněž posilovat důvěru v sebe a svůj organismus a efektivně a plněji žít v přítomném okamžiku. U některých žen se v těhotenství objevuje tzv. benigní těhotenská encefalopatie (zejména u prvorodiček). Jsou to mírné a dočasné psychosomatické dysfunkce (např. lehčí a přechodné závady pozornosti, paměti, usuzování, učení se a orientovanosti), doprovázené někdy i zvýšenými obavami z budoucnosti, emoční labilitou, únavou a potížemi s usináním a spánkem, které se však po porodu opět normalizují. Odborné informace a poradenské i psychoterapeutické intervence jsou i zde žádoucí. U některých lidí shledáváme pro porodnost nepříznivý systém osobních životních hodnot, například: - intenzivní vztah k určitému osobnímu komfortu nebo prestižní důvody, např. pokud jde o oblékání, zařízení bytu, vlastnění dopravního prostředku, cestování do ciziny, - intenzivní vztah k povolání. Skutečně nedostatečné materiální zabezpečení rodičů není prvořadou příčinou poklesu porodnosti. Mnoha rodičům chybí kladná motivace pro více než dvě děti, která by byla dostatečně zafixována ve společenském povědomí. Ontogeneze (zejména v prvních měsících) je zkráceným opakováním fylogeneze. Zárodečné podoby člověka připomínají různé živočichy. V odborné literatuře se objevuje názor, že již za šest týdnů po početí začíná organismus odpovídat na podněty z vnějška. Od počátku třetího měsíce těhotenství má již plod lidský tvar a podobu a měří okolo 10 cm. Samostatného života je plod schopen již od 30. týdne. Pohybuje se v prostředí beztíže. Asi od pátého měsíce těhotenství vnímají budoucí maminky pohyby svého dítěte. Od šestého měsíce (a snad i dříve) již pravděpodobně vnímá, zda je vztah mezi jeho rodiči harmonický nebo disharmonický (hádky, křik, pohoda). Josef Langmeier (1921-2007), známý český vývojový psycholog aj. a D. Krejčířová (1998) rozlišují tři způsoby komunikace mezi matkou a plodem: 1. fyziologický, 2. Smyslový. 3. Emoční. Ad 1. Fyziologický- odehrává se prostřednictvím placenty a krve. Dítě čerpá informace o stavu pohody a pocitech (např. úzkostech, ale i radostech) matky ze živin a hormonů obsažených v krvi. Ad 2. Smyslový - jde o hlasový kontakt a tělesnou aktivitu matky, které prokazatelně působí i na plod. Některé pohyby matky mohou aktivovat pohyby plodu (kopání, přetáčení). Příjemné i nepříjemné pocity sděluje plod matce tímto způsobem svého chování. Někdy se uvádí i vagitus uterinus tj. nitroděložní kvílení,,,pláč", ,,křik" způsobené např. tím, že se do děložní dutiny dostal vzduch (po protržení membrán). Ad 3. Emoční a racionální postoj matky k plodu může souviset i s fyziologickým způsobem komunikace. Jde o postoje, emoce a myšlenky vysílané či ,,vyzařované" matkou k plodu. Také o nich lze předpokládat, že je plod nějakým způsobem registruje. Kanadský psychiatr a psycholog Thomas R. Verny (narozen 1936),jeden z představitelů prenatální psychologie v roce 1981 založil severoamerickou variantu Mezinárodní společnosti pro prenatální a perinatální psychologii a medicinu, kterou založil v roce 1971 Gustav Hans Graber ve Vídni. T. R. Verny uvádí, že na osobnosti ještě nenarozeného dítěte může zanechat hluboké stopy úzkostné a záporné citové ladění matky. Naproti tomu kladné emoční ladění matky, těšení se na dítě a pocit jistoty mohou významně přispět k zdravému psychickému a osobnostnímu vývoji člověka. Známá je jeho publikace The Secret Life of the Unborn Child (Tajný život nenarozeného dítěte), na které se podílel ještě John Kelley. Vyšla např. v New Yorku v roce 1981. Pro průběh těhotenství a úspěšný vývoj plodu má velký význam trvalý soulad v manželství. Je třeba, aby ženy v těhotenství žily v pohodě, harmonii, bez zbytečného rozčilování, tenzí, rozlad a bez veliké tělesné a duševní námahy. Důležité jsou procházky na čerstvém vzduchu a každodenní pobyt v přírodě, které většinou dovedou těhotnou ženu žádoucím (především uklidňujícím) způsobem přeladit. Také o dobrou stravu bohatou na vitaminy je třeba pečovat. Musí se vyloučit požívání alkoholu a omezit kouření. Komplikace v těhotenství, které jsou dnes častější než byly dříve, mohou mít značný vliv na vývoj dítěte i po narození. Přibývá psychogenních poruch během těhotenství i šestinedělí a laktace, a proto je třeba žít více v souladu s pravidly duševní hygieny. V tomto směru je důležitá spolupráce porodníků a gynekologů s dětskými lékaři a psychology. Našim předním odborníkem na problematiku duševní hygieny byl brněnský profesor psychologie Libor Míček (1931-2004). Přínosná je v tomto směru aktivita českých psychologů Zdeňka Matějčka (1922-2004) který např. publikoval v roce 1986 Počátky našeho duševního života, Josefa Lagmeiera (1921-2007) a slovenského prenatálního a perinatálního psychologa a lékaře profesora Petera G. Fedora-Freybergha (nar. 1936), který v roce 1989 založil mezinárodní časopis International Journal of Prenatal and Perinatal Psychology and Medicine. POROD Vlastní porod (partus) má tři doby: 1. doba otevírací je charakterizována začátkem porodních bolestí. 2. Doba vypuzovací trvá asi jednu hodinu a je charakterizována mohutnými stahy děložní svaloviny. 3. Doba k lůžku nastává krátce po vypuzení plodu. Dochází v ní k dalším stahům děložní svaloviny, které vypudí plodové obaly a placentu. Pracovní výkon při porodu je značný. Rovná se přibližně práci, kterou je třeba vynaložit při vynesení jednoho metrického centu do třetího poschodí (Malá, Klementa). Psychologové zkoumají vhodnost přítomnosti jednotlivých typů otců při porodu ( výzkumné zprávy uvádějí 5 až 30 % otců pro které účast na celém porodu jejich partnerek přináší kratší i delší psychosomatické obtíže). Vhodnější jsou duly, tj. speciálně vyškolené doprovodné osoby, která poskytuje především psychickou, morální, ale i fyzickou oporu ženě již během jejího těhotenství, ale hlavně při porodu a v šestinedělí. Velmi důležitá je také problematika bezbolestného porodu, o který se usiluje psychoprofylakticky, farmakologicky i fyzikálně. Nebezpečné pro další vývoj může být delší bezvědomí dítěte při narození (asfyxia neonatarum). Psychologové specializovaní na perinatální poradenství pomáhají některým nastávajícím maminkám, které prožívají poměrně často (asi v 80%) se projevující poporodní blues (,,sedmidenní " blues, maternity blues, baby blues), což je lehká, krátkodobá a přechodná deprese nebo subdeprese po porodu, která se projevuje např. návaly pláče, zvýšenou přecitlivělostí (hypersenzitivností), emoční a afektivní labilitou nebo skleslostí. Vážnější, avšak nikoliv příliš často (asi v 10%) se vyskytující je poporodní deprese (též deprese post partum, poporodní neurotická deprese), která někdy postihuje ženy i po ukončení šestinedělí. Projevuje se nápadnou anxiozitou (úzkostností), chorobnými strachy, velmi pesimistickou základní náladou, velkou únavou až vyčerpaností, nespavostí. Nejvážnější, avšak nikoliv častá (asi v 0.1%) je poporodní psychóza ( též tzv. laktační psychóza, psychóza post partum, postnatální psychóza či puerperální psychóza) projevující se psychotickými stavy, které musí však být diagnostikovány, odborně potvrzeny a léčeny psychiatry a klinickými psychology. Poporodní psychóza se projevuje např. ztrátou kontaktu nemocné matky s realitou, bludy, halucinacemi, ztrátou schopnosti adekvátně pečovat o dítě. Občas lze pozorovat specifickou formu Capgrasova syndromu pojmenovaného v roce 1923 podle francouzského psychiatra Jean Marie Josefa Capgrase (1873-1950). Postižená matka je přesvědčena, že vlastní dítě jí bylo vyměněno, že ke kojení ji bylo přineseno cizí dítě jejímu vlastnímu dítěti pouze podobné. DONOŠENÝ NOVOROZENEC měří 50 až 52 cm a má hmotnost 3 000 až 4 000 gramů. Chlapci jsou přibližně o jeden cm delší a o 100 gramů těžší než děvčata. Za dolní hranici fyziologické variability je považována porodní hmotnost 2 500 gramů a délka někdy 47 cm, jindy jen 45 cm. Některé děti jsou však konstitučně drobné a je možno je považovat za zralé i při nižší hmotnosti, než je 2 500 gramů. Porodní hmotnost 4 300 gramů a porodní délka 53 cm bývají většinou uváděny jako horní hranice normy. Matky trpící diabetem (cukrovkou) mívají často tzv. obrovské děti s velkou hmotností. Děti nemanželské mají častěji nižší porodní hmotnost než děti narozené v manželství. S nízkou porodní hmotností se každoročně rodí 4 - 12 % dětí. Jsou to děti hypotrofické. Pokud jde o průběh porodu, musíme se alespoň zmínit o tom, že předčasný nebo neobvyklý průběh porodu může někdy mít vliv i na některé poruchy duševního vývoje dětí. Byla např. zjištěna pozitivní korelace mezi délkou porodu a pohotovostí k úzkosti u dětí. Přesto se však předpokládá, že bolestivost je v nitroděložním životě, při porodu a ještě asi šest týdnů po porodu u dítěte snížená. Bezprostředně první hodinu po porodu má být dítě po prve přiloženo k prsu matky. První hodina po narození je označována za zlatou hodinu ve vývoji novorozence. První kojení vhodně doplňuje tzv. skin to skin contact (zkratka SSC), kdy novorozené dítě je nahé přikládáno na nahou kůži břicha a hrudníku matky. Tento kontakt kůže na kůži dítě uklidňuje, pacifikuje a u matky má kladný vliv na kojení. Doporučuje se také metodu šátkování či klokánkování nazývanou také Kangaroo Mother Care (KMC)- doslovně klokaní mateřská péče- pro všechny (nejen předčasně narozené) novorozence, kdy je nahý novorozence položen mezi prsy matky, tak aby se s ním matka mohla volně a přiměřeně dlouho pohybovat. Metoda se začala používat v roce 1978 v Bogotě (Kolumbie). Na aplikaci této metody se podílí i otcové novorozenců. Probíhá odborná diskuze jak dlouho by se šátkování mělo aplikovat. Za adekvátní se zatím považují dva měsíce po narození dítěte. Psychologové podporují celodenní pobyt matky s novorozencem v jedné místnosti tj. rooming in, který má pozitivní vliv nejenom na rozvoj vzájemných vztahů a vazeb a a dítěte, ale také na adekvátní či optimální mléčnou sekreci matky a na kojení dítěte. Hnutí rooming in má své počátky v roce v USA ( již od roku 1940) a bylo reakcí na symptomy emocionální sterility tehdejších porodnic. V Československu se rooming in začal postupně zavádět až od 70. let dvacátého století. Rozlišuje se full rooming in, tj. plný či úplný rooming in zdravého novorozence se zdravou matkou v jedné místnosti v celodenním kontaktu a tzv. half rooming in, tj. poloviční /částečný) rooming in, kdy novorozenec s matkou je v jedné místnosti pouze přes den a v noci je umístěn na novorozenecké oddělení. Tento systém je považován za méně přínosný než je full rooming in. Oddělení malého dítěte od matky (např. při umístění do ústavní péče) může u dítěte vést až ke specifickému separačnímu syndromu (anaklitické úzkosti a depresi). PREVENCE dificilit i vážnějších poruch dětí v prenatálním, perinatálním i raně postnatálním stadiu jejich vývoje vyžaduje, aby rodiče a sourozenci usilovali o zdravý životní styl, a to nejen o somatickou, ale i o psychickou a sociální kvalitu svého osobního a rodinného života a aby také udržovali adekvátně pozitivní vztah (i prenatální, perinatální a postnatální) ke každému svému dítěti a poskytovali mu kvalitní komplexní péči. Literatura KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: Mendelova univerzita, 2008. 127 stran. ISBN 978-80-7375-185-2. vloženo uživatelem» normální prenatální vývoj a porod
zdraví, normalita a patologie >>  ZDRAVÍ je v současné době Světovou zdravotnickou organizací definováno jako nepřítomnost nemoci a tělesná, duševní a sociální pohoda. Interakční koncepce zdraví je takové holistické pojetí zdraví, které bere v úvahu propojení zdraví individuálního (spojení zdraví se všemi psychosociosomatickými složkami osobnosti jedince), komunitního (spojení zdraví jedince se zdravím komunity v níž žije nebo pracuje) a globálního (propojení zdraví jedince se zdravím světa - jednotlivých společností a společenství v nichž žije a pracuje). Základní determinanty zdraví (procentuální podíl neuvádíme, protože s jeho dosavadními odhady se plně neztotožňujeme): sociální prostředí ( např. rodina, zaměstnání, výchova, status, životní styl, hodnoty, morálka), přírodní (environmentální) prostředí (např. geografické prostředí, kvalita ovzduší, výživa, bydlení, znečištění), úroveň zdravotní péče a medicinských služeb (rozvoj péče o zdraví, prevence nemocí, dostupnost odborné a systémové péče, léčba a dostupnost léčiv), rehabilitace, pečovatelství, výzkum a jeho financování, zdravotní politika), biologický a psychologický status (např. věk, pohlaví, imunita, genetický fundus, odolnost, pohyblivost, individuální psychická a osobnostní struktura a úroveň osobní zdatnosti a autoregulace). Duševní pohoda znamená, že psychické pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátnímoptimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspokojení ze svých činností. Je to i cíl edukativní, nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti. Normální osobnost lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, psychosomaticky a osobnostně zdatnou. Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní a autoedukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole. Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem (Rogers, 1995). Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním individuálním psychosystému. Normalita a duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí. NORMALITA psychiky a osobnosti Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost: autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama, dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci, individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování, integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu. Normalitu osobnosti posuzujeme také podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti. Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného. Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrální (normativní) , nebo se tyto významy mohou kombinovat. Individuální normalita znamená subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi. Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nadnormalitu. Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přibližovat. Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti. Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost. Arbitrální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků. Např.: Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie. Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem širší norma. Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické. Anormalita však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi anormality můžeme zařadit např. poruchy chování a osobnosti , mentální retardace apod. Odborná diagnostika normality a patologie osobnosti Provádí se na základě pozorování, rozhovoru a speciálních psychologických testů. Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti patří vedle pozorování a rozhovoru např. Interpersonální dotazník T. Learyho, který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě či patologii). Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD ke kterému sestavili B. Miglierini aj. příručku s názvem Osobnostní inventář. Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi. Bruno Miglierini sestavil také Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas. Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní. Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella. Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků). Psychologové mají pro využití v praxi řadu kvalitních tradičních diagnostických metod, ale stále jsou vytvářeny i diagnostické metody nejen modifikované ze starších metod, ale i metody zcela nové. Speciální psychologické diagnostické metody jsou důležitými pomůckami pro stanovení odborné diagnózy pouze pro kvalifikované psychology. Jejich adekvátnost pro daného klienta musí lege artis rovněž zajistit kompetentní odborný psycholog. ÚRAZ (trauma) je náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem nehody a úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, křik, pláč a smích, arytmické pohyby). Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom. Diagnóza postkomoční syndrom ( F 07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění mozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaků až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů: (1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk, (2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti, (3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy), (4) nespavost, (5) snížená tolerance alkoholu, (6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného. V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv. Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (nepořádek, nedostatečné osvětlení, zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp. Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost. Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru. Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou závadu či poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada. Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp. obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech. Závady a poruchy zdraví (příklady): trávicího traktu (kupř. zácpa) bývají spjaty se skleslostí, pesimismem, mrzutostí, jater a žlučníku se stavy zvýšené dráždivosti a neklidem, srdeční činnosti souvisejí se strachem, úzkostmi a bázlivostí, chudokrevnost a některé jiné nemoci krve mají vliv na snížení výkonnosti, žláz s vnitřním sekrecí (endokrinní nemoci) zvyšují unavitelnost, dráždivost nebo zpomalují duševní činnost. Mimoto působí špatný zdravotní stav zprostředkovaně tím, že vyvolává náladovou vratkost. Důležitost poznání zdravotního stavu, úrovně výživy tělesných a výrazových vlastností je dána také tím, že tyto vlastnosti úzce souvisejí se sebevědomím člověka. Je např. známo, že větší a rozložitější lidé bývají - i když to není pravidlem - sebevědomější než příliš malí a slabí lidé. Zejména nápadnosti (obezita, vyrážky aj.) a smyslové a tělesné vady souvisejí s pocity méněcennosti. Rizikovým faktorem (např. pro ischemickou chorobu srdeční) je centrální obezita, která se projevuje hromaděním tuku nad boky, v oblasti břicha, zejména pasu. Touto obezitou jsou postiženi zejména muži. Hodnoty od 94 cm do 102 cm jsou u evropských mužů považovány za zvýšené, zatímco u evropských žen jsou zvýšené hodnoty již od 80 cm do 88 cm . Do ordinací praktických lékařů přichází asi 20% i více osob s tzv. somatoformními poruchami, kteří vyjadřují někdy i mnohočetné subjektivní stesky na své tělesné, somatické obtíže, ale jejich stesky nelze vysvětlit žádnou tělesnou poruchou. Patří sem např. bigorexie, která je variantou dysmorfofobie. Je to závada či porucha vnímání vlastního těla, přičemž postižený jedinec často nereálně usiluje dosáhnout ve své fyzické zdatnosti naximálních hodnot (např. někteří muži chtějí dosáhnout mnohem a podstatně větších svalů), též Adonisův komplex. S tím souvisí orthorexie jako mimořádné až extrémní a abnormální úsilí o co nejzdravější stravování ( člověk se vyhýbá např. konzumaci průmyslově zpracovaných potravin, zeleninu a ovoce chce konzumovat jen tehdy, je-li utržena před krátkou dobou, řádově před minutami), od čehož si člověk slibuje dokonalé zdraví, dokonalý vzhled a dlouhý život. Permarexie označuje permanentní závislost na dietách s cílem udržet si adekvátní či optimální vzhled a dobrý zdravotní stav. Anorexie či mentální anorexie (anorexia nervosa) je komplikované psychosomatické onemocnění spočívající např. v nechutenství, odmítání potravy v důsledku zkresleného vnímání proporcí svého těla , chorobný strach z obezity. Bulimie či mentální bulimie je porucha příjmu potravy, chorobné přejídání se, opakující se záchvaty přejídání . Podle významného slovenského experiemntálního psychologa profesora Damiána Kováče (Osobnosť. Od formovaniu k sebautváraniu. Bratislava, 2002. Strana 25) mohou být mnohé vážné nemoci jakoby pomstou za nezdravé životní styly plné stresů a neřešených (či málo, jen slabě řešených) problémů každodenního života. Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou: l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti), 2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor chronických a provleklých událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět, atˇjiž biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy. 3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci). Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. bolest hlavy tj. cefalgie). Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U manie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo. Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného, kauzálního, patogenetického, etiologického ,,obrazu" odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza. Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje: 1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie. 2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování. 3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení. 4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci. V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - vydávaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus. Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku. POSTOJE člověka k nemoci mohou být: normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu. Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení. Repudiační: popírající nemoc, disimulující. Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti. Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy). Každý postoj má přitom svou složku racionální, emoční a konativní. Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím. Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody). PRŮBĚH choroby může být jedním z pěti D: Smrt (Death). Chronická nemoc (Disease). Invalidita (Disability). Dyskomfort (Discomfort). Nespokojenost (Dissatisfaction). SANOGENNÍ aktivita je ozdravná činnost zaměřená na uchování nebo posílení dobrého zdravotního stavu. TERAPIE (léčba) nemocí, poruch i závad zahrnuje tři hlavní okruhy: 1) biologický (např. medikamenty), 2) psychologický (např. emoce, vnitřní napětí), 3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti). Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji. PALIATIVNÍ péče je komplexní (multidisciplinární) péče o těžce nemocného a nebo umírajícího člověka, která mírní bolesti a duševní potíže, ale neodstraňuje příčiny již neléčitelné choroby. PROGNÓZY jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být několikeré: Prognosis bona znamená dobrou předpověď. Prognosis dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď. Prognosis incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď. Prognosis infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní). Prognosis mala znamená prognózu špatnou (maligní). Prognosis pessima znamená předpověď velmi špatnou. Prognosis letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí pacienta. Rozlišují se také prognosis quod restitutionem (týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu). vloženo uživatelem» zdraví
Stránky: <<předešlá--

1 2



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2019  --  ABZ.cz