| cizí slovo | | odpovídající význam | vlastnosti | detail |
|---|
| psychologická přednost v dopravě | >> | nesprávná představa, nežádoucí pocit, že při jízdě na širší a kvalitnější silnici není nutno dávat přednost vozidlům, které přijíždějí zprava na méně kvalitních a méně širokých silnicích |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologická přednost v dopravě |
| psychologická testová baterie | >> | zkouška složená z několika subtestů, tzv. omnibusová psychologická diagnostická metoda | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologická testová baterie |
| psychologická vulnerabilita | >> | sklon k duševní zranitelnosti, predispozice k duševním potížím, závadám nebo poruchám, též psychická vulnerabilita či psychická diatéza | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologická vulnerabilita |
| psychologické intervence | >> | odborné psychologické postupy metodiky a techniky psychokorektivní, psychorehabilitační a psychoterapeutické poskytující např. persuázi, redefinici, reinterpretaci a podporu v problémové situaci, náročné životní události, krizi či psychotraumatické údálosti. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické intervence |
| psychologické aspekty pracovní činnosti | >> | PSYCHOLOGICKÝMI ASPEKTY při řešení výrobních nástrojů se zabývá inženýrská psychologie a ergonomika.
Každý člověk má své soukromé a osobní individuální názory a domněnky i soukromé teorie o své pracovní aktivitě a o vlastním duševnu a své osobnosti a také o pracovních aktivitách a vlastnostech duševna a psychosomatické osobnosti ostatních lidí, se kterými je nějak v kontaktu. Tyto jeho názory a domněnky jsou často více či méně správné, někdy však i nesprávné.
Jeho reálné zdokonalování v tomto směru záleží např. na úrovni, kvalitě a kvantitě jeho mentální kapacity, na osobních zkušenostech i na šíři a hloubce odborného vzdělání a sebevzdělání , které v této oblasti v průběhu svého života získá.
Inženýrská psychologie zkoumá psychosomatické a psychofyziologické možnosti člověka v systému člověk - stroj.
Pro tvorbu výrobních nástrojů je např. důležitá zákonitost rozsahu vnímání člověka, která je uváděna čísly 5 plus minus 2, protože vjemové pole člověka je schopno současně pojmout pouze 3 - 7 podnětů.
Ergonomika (ergonomie) zkoumá možnosti souladu mezi požadavky stroje, předpoklady člověka a pracovním prostředím.
Pracovní poloha ovlivňuje značně fyzickou zátěž: stoj je téměř o 100 % namáhavější než sed, předklon je o 200 % namáhavější než sed. Doporučuje se vyhýbat se při činnosti tzv. statické, isometrické práci, kdy sval je trvale napjat (držení, náklon, tlačení atp.) a nemůže být vyživován čerstvou krví.
Při navrhování stroje a pracoviště je především nutno navrhnout vhodnou pracovní polohu a respektovat rozměry člověka. Lidé se generaci od generace neustále zvětšují, což musí brát konstruktéři při projektování strojů a pracovišť v úvahu. Nelze vycházet pouze z průměrných rozměrů dospělého muže, ale je třeba zohlednit i rozměry žen a mládeže.
Rozměry stroje jsou omezeny pohybovými možnostmi člověka, a to jak rukou - manipulační prostor, tak nohou - pedipulační prostor, jak v horizontální, tak i ve vertikální a sagitální (předozadní) rovině.
Významný problém je určení správné pracovní roviny, což je výška, ve které se provádí většina pracovních činností. Za optimální se považuje prostor zhruba mezi výškou pasu a srdce. Pracovní poloha nemá být jednoznačně fixována. Je žádoucí mít možnost ji obměňovat, např. přesednutím, zkřížením nohou atp. Souvisí to s další sociálně-demografickou veličinou, což je hustota = počet obyvatel (osob) na místnost, byt, jednotku plochy. Vysoká hustota vede k přetížení stimulací a pocitům stresu. Přehuštění vyvolává poruchy ve fyziologických pochodech a v chování.
Celý systém: člověk - stroj - pracovní prostředí je nutno přizpůsobit člověku. Je třeba podávat takové návrhy na vytvoření pracovních podmínek, při nichž by se snížila fyzická a psychická námaha a které by pozitivně působily na rozvoj osobnosti člověka. Práce by měla být nejenom produktivní a spolehlivá, ale i humánní (přizpůsobená člověku).
Je třeba zabývat se fyzickými i psychickými možnostmi a hranicemi pracovního výkonu člověka a zároveň jeho předpoklady k tomuto výkonu a všemi vnitřními a vnějšími faktory, jež vytvářejí nebo ovlivňují pracovní prostředí, včetně nástrojů a zařízení.
Pracovní operace je ta část výrobního postupu, prováděná jedním nebo několika pracovníky a zahrnující všechny po sobě následující činnosti vedoucí ke kvantitativní a kvalitativní změně výrobku (např. maltování). Operace se mohou dělit na úkony, které jsou ukončenou činností pracovníka (např. nabrání malty lžící). Úkony se mohou dělit na pohyby, které jsou částí úkonu (např. ponoření lžíce do malty).
Mnoho povolání klade výrazné požadavky především na pohybové vlastnosti člověka, tedy na jeho motoriku. Byla formulována a ověřena hlediska, podle kterých je možno činnost rozkládat na poměrně jednoduché a dále nedělitelné celky, tj. pohyby a z nich odvozovat závěry pro celou činnost. To je způsob rozboru pracovní činnosti, který se opírá o časové a pohybové studie.
Za tvůrce pohybových studií je považován americký psycholog F. Gilbreth.
Zabýval se studiem ekonomičnosti pracovních pohybů,
objasňováním optimálních pracovních pohybů
a problematikou registračních metod, např. použitím filmové kamery.
Důležitou myšlenkou pohybových studií bylo rozčlenění pracovních pohybů na drobné prvky, tzv. therbligy.
Z těchto mikroelementů se původně sestavovala každá pracovní činnost. Šlo však o přístup atomistický a mechanický. Ve skutečnosti se spojováním a kombinací hodnota mikroelementů mění, protože vznikají nové pohybové celky s odlišnými vlastnostmi. Pro lidskou pracovní činnost mají význam spíše pohybové struktury než samotné elementy a izolované úkoly. Někdy se pod pojmem therblig označuje nejdokonalejší pracovní postup.
Stále mají svůj význam pokusy o formulaci zákonů pohybové ekonomie. Tyto zásady můžeme rozdělit na tři skupiny. První skupinu tvoří zásady pohybové ekonomie pracujícího těla, druhou skupinu tvoří zásady pohybové ekonomie z hlediska uspořádání pracovního místa a třetí tvoří zásady pohybové ekonomie z hlediska uspořádání pracovních nástrojů a zařízení.
Při navrhování stroje a pracoviště je především nutno navrhnout vhodnou pracovní polohu a respektovat rozměry člověka. Lidé se generaci od generace neustále zvětšují, což musí brát konstruktéři při projektování strojů a pracovišť v úvahu. Nelze vycházet pouze z průměrných rozměrů dospělého muže, ale je třeba zohlednit i rozměry žen a mládeže.
Rozměry stroje jsou omezeny pohybovými možnostmi člověka, a to jak rukou - manipulační prostor, tak nohou - pedipulační prostor, jak v horizontální, tak i ve vertikální a sagitální (předozadní) rovině.
Významný problém je určení správné pracovní roviny, což je výška, ve které se provádí většina pracovních činností. Za optimální se považuje prostor zhruba mezi výškou pasu a srdce. Pracovní poloha nemá být jednoznačně fixována. Je žádoucí mít možnost ji obměňovat, např. přesednutím, zkřížením nohou atp.
Souvisí to s další sociálně-demografickou veličinou, což je hustota = počet obyvatel (osob) na místnost, byt, jednotku plochy. Vysoká hustota vede k přetížení stimulací a pocitům stresu. Přehuštění vyvolává poruchy ve fyziologických pochodech a v chování.
Psychologie pomáhá např. řešit syndrom open space (zkratka SOS), což je soubor příznaků ze stresu v otevřených velkoprostorových halách a kancelářích. Jde např. o tinitus (ušní šelest), zvýšený krevní tlak, bolesti hlavy, zažívací obtíže, anxiozitu, subdeprese a deprese.
V práci v otevřeném prostoru působí na řadu pracovníků a pracovnic negativně kvůli ztrátě pocitu soukromí a hluku, hůře se koncentrují na práci, jejich pracovní výkon se snižuje.
Na ergonomickém výzkumu se podílí celá řada dalších disciplín, především:
- fyziologie práce - zkoumá činnost jednotlivých orgánů i organismů jako celku při konkrétní pracovní činnosti,
- psychologie práce - studuje psychické funkce procesu práce a vztahy mezi lidmi při práci,
- hygiena práce - studuje způsob, jakým se lidský organismus vyrovnává s pracovními podmínkami a prostředím.
Ergonomika, ergonomie je interdisciplinární obor, který sjednocuje poznatky technických věd, fyziologie, hygieny a organizace práce, teorie řízení, poznatky z psychologie, sociologie a technické estetiky.
Důležité poslání v humanizačním trendu techniky plní průmyslový DESIGN (projekt, vzor, návrh). Jako principiálně nový druh estetické činnosti podmíněný zákonitostmi moderní výroby je nevyhnutelnou součástí všeobecné estetické kultury společnosti. Je třeba průmyslový design zaměřovat především na humanizaci techniky, na strukturální zkvalitňování životního a pracovního prostředí. Jde o to, aby byly vzaty v úvahu humánní potřeby člověka a aby se design neomezoval pouze na úpravy forem jednotlivých produktů. Existuje tzv. open - end - design (design s otevřeným koncem). Např. COCA-COLA používá stále stejného logotypu, avšak ve spojení s ním mění slogany, ilustrativní motivy aj. sdělovací prvky.
Design v širším slova smyslu se týká všech vnějších, vizuálně vnímatelných podnikových (resp. i školských) artefaktů. Jde o architekturu budov, vnitřní vybavení, zařízení kanceláří, oblečení zaměstnanců, balení výrobků, logo, dopisní papíry, vizitky a formuláře.
Literatura
KOHOUTEK, R.- ŠTĚPANÍK, J. Psychologie práce a řízení. Brno: Akademické nakladatelství, 2000. 223 stran. ISBN 80-7204-064-2. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické aspekty pracovní činnosti |
| psychologické aspekty pracovního prostředí | >> | Pracovní prostředí je souhrn materiálních a společenských podmínek pracovního procesu. Pracovní prostředí je dáno stavebním, prostorovým a strojním vybavením pracovišť, technologickým procesem, hygienou i estetickou úrovní a organizací práce spolu s vhodnou tepelnou, ventilační, světelnou a zvukovou pohodou. Pracovní prostředí je pro člověka světem, ve kterém žije, aby ho měnil, a to pokud možno stále k větší dokonalosti. Z psychologického hlediska jde hlavně o to, aby člověk vykonával pracovní činnost s kladným vztahem k ní, se zájmem a rád. Jde i o to, aby člověk na pracovní činnost stačil svými tělesnými a duševními silami a aby si svoji osobnost v práci obohacoval. Člověk často potřebuje i jistotu o užitečnosti své práce pro společnost. Uznání a solidarita je pro dodržování pracovní morálky a produktivity často důležitější než fyzikální podmínky práce. Etické hodnoty pracoviště se projevují v respektování zákonů, na kvalitě výrobků, v řešení konfliktu zájmů, v serióznosti při uzavírání a plnění pracovních smluv, v úrovni bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, v korektnosti vztahů k dodavatelům a zákazníkům, v serióznosti při stanovení cen, v ochraně životního prostředí atd. Úspěch v pracovní činnosti je nutným předpokladem pocitu spokojenosti. Na pocit spokojenosti a pohody pracujícího má vliv také hygienická úroveň, adekvátnost, důstojnost a reprezentativnost jeho pracovního prostředí a pracovní řád, kázeň na pracovišti a image pracoviště, což je psychologický a tržní "obraz" - souhrn představ, citů, myšlenek, přání, hodnot, asociací, který se v duševnu člověka pojí s nějakou institucí, věcí, ale i s osobou. Image podniku je tedy obraz, který si vytváří vnější okolí o celém podniku. Obdobné je také image školy. Vytváření žádoucího vztahu předmětu a jeho obrazu (tj. image) se v propagační psychologii nazývá mentální most. Každý člověk má tendenci preferovat určitou skupinu podobných činností, a tím vlastně inklinovat k odpovídajícímu seskupení, trsům příbuzných povolání. Někdy je člověk k této preferenci přinucen svým postižením: smyslovým, tělesným atd. Pracovní činnost má vliv na vývoj a zrání celé řady osobnostních vlastností (např. na pracovitost, ochotu, iniciativnost, snaživost, přesnost). Typy pracovního prostředí Většina lidí může zastávat celou řadu různých povolání, neboť existují rozsáhlé možnosti kompenzace, vyrovnávání nedostatků přednostmi a zejména možností výcviku specifických profesionálních dovedností a návyků. Přesto jsou cenné teorie, které rozlišují typy osobnosti pracovníků ve vztahu k hlavním druhům pracovního prostředí. Je to např. teorie amerického psychologa a sociologa J. L. Hollanda (119-2008), který rozlišuje: - motorické prostředí - patří sem např. zemědělští pracovníci, strojníci, letci, řidiči nákladních aut, tesaři, maséři, opraváři, švadleny, malíři a natěrači, zedníci, slévači, bagristé, elektroinstalatéři, topenáři, - podpůrné prostředí - suportivní - patří sem např. učitelé, poradci, sociální pracovníci, diplomaté, - konformní prostředí - administrativní pracovníci, účetní, sekretáři, - přesvědčující - persuasivní prostředí - patří sem např. státní funkcionáři, řídící pracovníci, úředníci pojišťoven, právníci, obchodníci, - estetické prostředí - patří sem hudebníci, výtvarníci, aranžéři, sochaři, malíři, spisovatelé, básníci, - intelektuální prostředí - např. matematici, chemici, fyzici, biologové, kybernetici. Nedomyšlené přesuny jednotlivce mezi pracovními prostředími může mít záporný dopad na osobnost a psychiku pracovníka. Vždy je třeba přihlížet ke vzdělání /základní, vyučen, středoškolské a vysokoškolské/ , délce praxe, věku, dosavadnímu příjmu a k dalším kompetencím. Typy modálních orientací osobnosti Každý z nás má podle své hierarchie hodnot sklon preferovat povolání patřící do jedné z těchto šesti velikých skupin pracovního prostředí. Tento sklon se projevuje již v době první volby povolání. Každý člověk je podle této teorie orientován především motoricky nebo intelektuálně, podpůrně (suportivně), konformně, persuasivně nebo esteticky. Modální orientace mohou být u dané osobnosti zařazeny v jakési hierarchii podle své relativní síly. Hlavní směr volby povolání nebo úsilí člověka jsou pak určovány životním stylem, který je v čele hierarchie. Tato intropersonální hierarchie může být definována kódovanými "zájmovými inventáři". Každý člověk je jiný než jsou ostatní lidé. Ke každému proto musíme volit individuální přístup, má-li být naše komunikace úspěšná. Hollandovy typy modálních orientací osobnosti lze připodobnit k typologii Eduarda Sprangera, který rozlišuje rovně šest typů osobnosti. Nyní k podrobnější charakteristice modálních orientací osobnosti podle J. L. Hollanda: Typ motorické orientace - realistický typ Lidé patřící k tomuto typu orientace milují aktivity, které vyžadují fyzickou sílu, maskulinní až agresivní akci, motorickou koordinaci a obratnost, preferují tedy tzv. mužské role. Dávají přednost konkrétním dobře definovaným problémům před abstraktní problematikou. Raději úkol manuálně "dělají", provedou, vyřeší, než aby o něm přemýšleli. Vyhýbají se situacím, které vyžadují verbální a interpersonální obratnost, protože jim často chybí. Jsou často ohrožováni blízkými vztahy k jiným, nebo to tak alespoň pociťují. Chápou sami sebe většinou jako agresivní, silné a maskulinní typy s konvenčními politickými a ekonomickými hodnotami. Jsou tedy typizováni svou mužností, fyzickou silou a obratností, konkrétními a praktickými způsoby, jak jednají s životními problémy a nedostatkem sociální obratnosti a vnímavosti. Do povolání, která patří pod povolání v motorickém prostředí (jde např. o zemědělství, stavebnictví a řemesla), by pak měli být vybíráni ti jedinci, kteří jsou motoricky orientovaní. Typ intelektuální orientace - kognitivní typ Lidé patřící k tomuto typu jsou zaměřeni spíše na to, aby problémy teoreticky promýšleli, než aby je řešili v praxi. Mají výrazné sklony pochopit a myšlenkově organizovat tento svět. Mají rádi nejasné, obtížné úkoly a introceptivní činnosti a jsou jim vlastní poněkud nekonvenční hodnoty a postoje. Vyhýbají se zhusta interpersonálním problémům, které vyžadují častý kontakt se skupinami lidí a s mnohými lidmi vůbec. Je pro ně typická abstrakce v protikladu ke konkrétnosti, analýza v protikladu k verbalizaci, "oralitě", introcepce v protikladu k extracepci, asociálnost v protikladu k sociabilitě. Hlavní rysy tohoto zaměření připomíná také Sternovo pojetí intelektuálního typu. Horneyová v tomto smyslu hovoří o odtažitém typu. Typ suportivní, podpůrné orientace - sociální typ Lidé tohoto typu mají rádi učitelské nebo terapeutické role. Jsou verbálně a interpersonálně obratní. Jejich orientace patrně odráží jejich touhu po socializaci a přesně definovaném, a proto běžném zázemí a po pozornosti ostatních lidí. Jsou zodpovědní, sociálně orientovaní, mají tendenci přijímat ženské impulsy a úkoly. Hlavní hodnoty v jejich osobním hodnotovém systému jsou hodnoty humanistické. Cítí se ohrožováni situacemi, které vyžadují intelektuální způsob řešení problematiky nebo fyzickou obratnost, činnostem se vyhýbají. Dávají přednost řešení problémů vysoce řízenou interpersonální manipulaci. Obdoba tohoto typu je receptivní orientace u filozofa Ericha Fromma (1900-1980) a poddajný typ Karen Horneyové (1885-1952).. Existují již seznamy povolání vhodných pro sociální typ osobnosti, např.: asistentka hygienické služby, ošetřovat/ka, dětská sestra, dietní sestra, fyzioterapeut/ka, hosteska, instruktor autoškoly, katelán/ka, klinický psycholog, knihovník (knihovnice), knihkupec, kurátor/ka, lektor/ka, letuška, masér/ka, pedagog, pečovatel/ka, personalista, porodní asistentka, psycholog, recepční, rehabilitační pracovník, sanitář/ka, sociální pracovník, street –worker, trenér/ka, učitel/ka, zdravotní sestra. Typ konformní orientace - konvenční, přizpůsobivý typ Lidé tohoto typu dávají přednost stabilizovaným a přesně definovaným strukturálním a verbálním administrativním činnostem a podřízeným rolím. Docilují svých cílů konformitou. Tímto způsobem získávají uspokojení a vyhýbají se konfliktům a úzkostem, které vyplývají z nejasných situací nebo problémů, které jsou spojeny s interpersonálními vztahy a činnostmi vyžadujícími fyzickou obratnost. Podřízenost jejich osobních potřeb je patrně činí zvlášť vhodnými pro práci na dobře definovaných a více méně automatizovaných úkolech. Charakterizuje je extracepce. Pro své zhusta úplné přijetí kulturních hodnot a postojů posuzují svůj život podle toho, jak je soudí jejich okolí, což je u nich spojeno s nadměrnou sebekontrolou. Vyvíjí se v nich potřeba po konformnosti, mají zájem o pravidla a regulace pro život. Stern nazývá tento typ stereopatickým. Můžeme sem zařadit např. práci projektanta ve stavebnictví . Typ estetické orientace - umělecký typ Lidé tohoto typu dávají přednost nepřímým vztahům k ostatním lidem. Řeší si své problémy pomocí sebevyjádření uměleckým způsobem. Vyhýbají se problémům vyžadujícím interpersonální interakci, vysoký stupeň "strukturnosti" nebo fyzické obratnosti. Připomínají osoby s intelektuální orientací ve své introceptivitě a nedostatku sociability. Liší se však od nich tím, že mají větší potřebu pro individuální vyjádření, jsou feminněji založeni a zdají se mít méně sebekontroly a větší potřebu přímého emočního vyjádření a pravděpodobně trpí víc emočními poruchami. Špatně adaptovaní studenti měli tendenci k většímu skóre v uměleckých, literárních a hudebních škálách. Šlo o škály Kudera. Tuto orientaci obráží také komplexní osoba na dimenzi komplexnost - jednoduchost. Typ persuasivní - přesvědčující, motivační, podnikavý typ Lidé tohoto typu preferují použití svých verbálních obratností v situacích, které poskytují příležitosti pro ovládání druhých. Jde o osoby, které rovněž často usilují o všechny možné typy změn u lidí na jejich pracovištích, např. o změny poznatků, změny v přístupu k pracovní činnosti (tj. změny v motivaci), změny v chování jednotlivců (např. aby přestali kouřit) i změny v chování skupin. Usilují o překonání odporu lidí ke změnám, o překonání tendence k setrvačnosti. Lidé persuasivní modální orientace osobnosti mívají silné dominantní, mocenské a maskulinní tendence. Vyhýbají se přesně definovanému jazyku nebo jednostranným a přesně definovaným pracovním situacím, jakož i situacím, které vyžadují dlouhá a vytrvalá období, ve kterých je nutno vyvinout intelektuální úsilí koncentrované na dílčí problematiku. Ačkoliv se s konformním typem lidí podílejí o společnou extraceptivní orient aci, liší se od lidí konformní orientace ve své potřebě obtížných, náročných a nejasných verbálních úkolů a jim příbuzných dovedností svou sociabilitou a svým větším zájmem o sebeuplatnění, o moc, význačné společenské postavení a vůdčí roli vůbec. Tento typ je přiléhavě určen Weinsteinovým souslovím: "člověk s orálně agresivní orientací". Weinstein toto terminologické spojení užil ve své studii o právnících. Fromm hovoří o tržní, prodejní orientaci a Hornby o agresivním typu. Patří sem manažeři všech typů, a to od nejvyšších, tzn. top manažerů (ti se zabývají převážně strategií, pak taktikou a velmi málo operativou), přes střední (middle) manažery (ti se zabývají nejvíce taktickými přístupy, méně strategickými záležitostmi a operativou) k manažerům první (lower) linie (ti se zabývají převážně operativou, méně taktikou a nejméně strategií). Persuasivní typ se dobře uplatňuje při řešení procesů personálního managementu, tj. při vyhledávání, náboru, přijímání a rozmisťování pracovníků, při řešení otázek pracovní a sociální adaptace, výchově a vzdělávání, motivaci a stimulaci, hodnocení, profesní kariéře a uvolňování pracovníků. Základní cíle, zásady, formy a metody personálního managementu přitom určuje podniková kultura. Personální management se v rámci náboru, výběru a přijímání pracovníků zabývá také problematikou zjišťování pracovní způsobilosti a kompetence pracovníků. Všimněme si nyní metodického postupu při vyšetřování osob z hlediska předpovědi úspěšnosti v určitých povoláních. J. L. Hollandovi vlastně jde o to, aby v tomto směru nalezl stupně podobnosti zkoumané osoby k jedné ze šesti jeho modálních orientací. Rozvinul teorii, podle které jsou lidé přímo determinováni a poháněni k preferování jedné z jeho modálních orientací. Hovoří se proto vtipně o teorii či hypotéze "vrána k vráně sedá". Pokud jeden typ modální orientace u člověka výrazně převládá nad ostatními, je profesní orientace jednoduchá. Pokud však dochází k rovnováze dvou nebo více orientací, dochází ke kariérovým rozporům a konfliktům. Holland proto používá jako hlavní metodu svůj inventář preference povolání a Strongův seznam zájmů. Nabádá k dalšímu rozšíření vyšetřování ve směru zjišťování zájmů a hodnot. Hollandův test profesního typu byl publikován např. v příručce Osobní kariéra od Františka Bělohlávka. Vydala ji GRADA v Praze 1994. Jako další metody doporučuje Holland zkoušky inteligence, vyšetření sebehodnocení a pojetí sebe sama a testy vědomostí, informovanosti o povoláních, které vlastně budou také obrazem o síle zájmů a úrovně selektivní percepce informací v oblasti jednotlivých povolání. Mezi výsledky jednotlivých metodických postupů pak chce Holland hledat příslušné vztahy. Na základě svých dosavadních šetření vyslovil Holland několik hypotéz: osoby s větší informovaností o pracovních prostředích si lépe volí povolání než lidé s menší informovaností. Adekvátnost volby povolání je částečně funkcí věku, protože čas sám poskytuje více příležitostí pro shromažďování informací. Osoby s adekvátnější volbou povolání mají diferencovanější a organizovanější vědomosti o povoláních než osob s méně adekvátní volbou povolání. Množství vědomostí o zaměstnáních bude pozitivně korelovat s vývojovou hierarchií člověka. Člověk bude více vědět o povoláních, která jsou v čele jeho vývojové hierarchie, než o povoláních, která jsou vespod, na dně jeho osobní hierarchie hodnot. Právě tato vývojová hierarchie je zkoumána pomocí kódovaných zájmových inventářů. Lidé s nepřesnou znalostí sebe sama, zahrnujíce v to i sebehodnocení, mohou dělat neadekvátní rozhodnutí vzhledem k rozsahu i úrovni volby. Osoby, jejichž znalosti o sobě jsou omezeny v rozsahu, směru i úrovni (např. v relativní úrovni inteligence), budou představovat extrémy v neadekvátní volbě povolání. Naproti tomu osoby s relativně přesnou znalostí sebe sama budou dělat adekvátnější volby. Spojitost mezi typologickými zvláštnostmi lidí a typy lidské činnosti se považuje za teoretický základ profesního poradenství. Pro profesní poradenství je optimální přístup kazuistický, strukturální, který zevrubně, všestranně a dlouhodobě studuje jednotlivé případy z kauzálního a prognostického hlediska a srovnává je s profesiografickými rozbory. Je třeba poznávat člověka komplexně, týmově, integrovat jednotlivé poznatky o jeho organismu a o složkách tvořících strukturu jeho osobnosti a předvídat i další vývoj - perspektivu jeho zdravotního stavu, osobnostních rysů a jeho chování včetně výkonnosti. Při výběru a rozmisťování lidí na pracoviště bychom např. neměli člověka nestálého a neklidného (cholerika) přidělovat na pracoviště s převážně monotónní prací, vyžadující velké soustředění a houževnatost nebo naopak člověka vytrvalého, ale pomalejšího bychom neměli pověřovat prací vyžadující velkou přizpůsobivost (adaptabilitu) a distributivní pozornost. Zakladatel tzv. technokratické školy americký sociolog a ekonom Thorstein Veblen (1857 - 1929) viděl rozvoj společnosti v aplikaci sociálně psychologických poznatků. S rostoucím významem techniky vzniká nová sociální skupina - technokraté. Ovládají technické a administrativní řízení výroby. Docenění psycho-sociálních podmínek nacházíme u teoreticko-praktického směru nazvaného human relation, který založil profesor harvardské univerzity Elton Mayo (1880 - 1949). | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické aspekty pracovního prostředí |
| Psychologické aspekty při řešení výrobních nástrojů | >> | Práce je jedním ze základních činitelů vzniku lidského duševna. Umožnila zhotovovat a používat nástroje, což vedlo k zdokonalení nejen tělesných orgánů, zejména ruky, ale i psychických procesů: cítění, vnímání, myšlení, pozornosti a vlastností osobnosti. Práce, její délka, vzájemná spolupráce vedly ke skupinovému životu, jehož nezbytnou podmínkou byla potřeba vzájemně se dorozumívat. Tím se spoluúčastnila na vzniku lidské řeči, která umožnila předávat pracovní a další zkušenosti z generace na generaci.
Historický vývoj lidstva je podmíněn postupným zdokonalováním pracovních a výrobních nástrojů. Vývoj a zdokonalování výrobních nástrojů byly nerozlučně spojeny s vývojem a zdokonalováním lidského duševna, duševních procesů a vlastností osobnosti, zejména schopností a dovedností. Úspěšná práce posiluje u člověka pocit jeho osobní důstojnosti a sebevědomí.
Zatížení při práci může být buď převážně tělesné nebo převážně duševní, neuropsychické. Výkonnost je při stejné pracovní námaze tím větší, čím výhodnější je pracovní poloha, čím méně energie se při práci spotřebuje neúčelným držením těla a čím více pracovní poloha usnadňuje účelové pracovní operace.
Na ergonomickém výzkumu se podílí celá řada dalších disciplín, především:
- inženýrská psychologie-zkoumá psychosomatické možnosti člověka v systému člověk- stroj.
- fyziologie práce-zkoumá činnost jednotlivých orgánů i organismů jako celku při konkrétní pracovní činnosti,
- psychologie práce-studuje psychické funkce procesu práce a vztahy mezi lidmi při práci,
- hygiena práce-studuje způsob, jakým se lidský organismus vyrovnává s pracovními podmínkami a prostředím.
Pro tvorbu výrobních nástrojů je např. důležitá zkušenost rozsahu vnímání člověka, která je uváděna čísly 5 plus minus 2, protože vjemové pole člověka je schopno současně pojmout pouze tři až sedm podnětů.
Pracovní poloha ovlivňuje značně fyzickou zátěž: stoj je téměř o 100 % namáhavější než sed, předklon je o 200 % namáhavější než sed. Doporučuje se vyhýbat se při činnosti tzv. statické, isometrické práci, kdy sval je trvale napjat (držení, náklon, tlačení atp.) a nemůže být vyživován čerstvou krví.
Při navrhování stroje a pracoviště je především nutno navrhnout vhodnou pracovní polohu a respektovat rozměry člověka. Lidé se generaci od generace neustále zvětšují, což musí brát konstruktéři při projektování strojů a pracovišť v úvahu. Nelze vycházet pouze z průměrných rozměrů dospělého muže, ale je třeba zohlednit i rozměry žen a mládeže.
Rozměry stroje jsou omezeny pohybovými možnostmi člověka, a to jak rukou manipulační prostor, tak nohou-pedipulační prostor, jak v horizontální, tak i ve vertikální a sagitální (předozadní) rovině.
Významný problém je určení správné pracovní roviny, což je výška, ve které se provádí většina pracovních činností. Za optimální se považuje prostor zhruba mezi výškou pasu a srdce. Pracovní poloha nemá být jednoznačně fixována. Je žádoucí mít možnost ji obměňovat, např. přesednutím, zkřížením nohou atp. Souvisí to s další sociálně-demografickou veličinou, což je hustota = počet obyvatel (osob) na místnost, byt, jednotku plochy. Vysoká hustota vede k přetížení stimulací a pocitům stresu. Přehuštění vyvolává poruchy ve fyziologických pochodech a v chování.
Celý systém: člověk-stroj-pracovní prostředí je nutno přizpůsobit člověku. Je třeba podávat takové návrhy na vytvoření pracovních podmínek, při nichž by se snížila fyzická a psychická námaha a které by pozitivně působily na rozvoj osobnosti člověka. Práce by měla být nejenom produktivní a spolehlivá, ale i humánní (přizpůsobená člověku).
Je třeba zabývat se fyzickými i psychickými možnostmi a hranicemi pracovního výkonu člověka a zároveň jeho předpoklady k tomuto výkonu a všemi vnitřními a vnějšími faktory, jež vytvářejí nebo ovlivňují pracovní prostředí, včetně nástrojů a zařízení.
Pracovní operace je ta část výrobního postupu, prováděná jedním nebo několika pracovníky a zahrnující všechny po sobě následující činnosti vedoucí ke kvantitativní a kvalitativní změně výrobku (např.maltování). Operace se mohou dělit na úkony, které jsou ukončenou činností pracovníka (např. nabrání malty lžící). Úkony se mohou dělit na pohyby, které jsou částí úkonu (např. ponoření lžíce do malty).
Mnoho povolání klade výrazné požadavky především na pohybové vlastnosti člověka, tedy na jeho motoriku. Byla formulována a ověřena hlediska, podle kterých je možno činnost rozkládat na poměrně jednoduché a dále nedělitelné celky, tj. pohyby a z nich odvozovat závěry pro celou činnost. To je způsob rozboru pracovní činnosti, který se opírá o časové a pohybové studie.
Za tvůrce pohybových studií je považován americký psycholog F. Gilbreth.
Zabýval se studiem ekonomičnosti pracovních pohybů,
objasňováním optimálních pracovních pohybů
a problematikou registračních metod, např. použitím filmové kamery.
Důležitou myšlenkou pohybových studií bylo rozčlenění pracovních pohybů na drobné prvky, tzv. therbligy.
Z těchto mikroelementů se původně sestavovala každá pracovní činnost. Šlo však o přístup atomistický a mechanický. Ve skutečnosti se spojováním a kombinací hodnota mikroelementů mění, protože vznikají nové pohybové celky s odlišnými vlastnostmi. Pro lidskou pracovní činnost mají význam spíše pohybové struktury než samotné elementy a izolované úkoly. Někdy se pod pojmem therblig označuje nejdokonalejší pracovní postup.
Stále mají svůj význam pokusy o formulaci zákonů pohybové ekonomie. Tyto zásady můžeme rozdělit na tři skupiny. První skupinu tvoří zásady pohybové ekonomie pracujícího těla, druhou skupinu tvoří zásady pohybové ekonomie z hlediska uspořádání pracovního místa a třetí tvoří zásady pohybové ekonomie z hlediska uspořádání pracovních nástrojů a zařízení.
Při navrhování stroje a pracoviště je především nutno navrhnout vhodnou pracovní polohu a respektovat rozměry člověka. Lidé se generaci od generace neustále zvětšují, což musí brát konstruktéři při projektování strojů a pracovišť v úvahu. Nelze vycházet pouze z průměrných rozměrů dospělého muže, ale je třeba zohlednit i rozměry žen a mládeže.
Rozměry stroje jsou omezeny pohybovými možnostmi člověka, a to jak rukou-manipulační prostor, tak nohou-pedipulační prostor, jak v horizontální, tak i ve vertikální a sagitální (předozadní) rovině.
Psychologie pomáhá např. řešit problemetiku syndromu open space (zkratka SOS), což je soubor příznaků ze stresu v otevřených velkoprostorových halách a kancelářích. Jde např. o tinitus (ušní šelest), zvýšený krevní tlak, bolesti hlavy, zažívací obtíže, anxiozitu, subdeprese a deprese.
V práci v otevřeném prostoru působí na řadu pracovníků a pracovnic negativně kvůli ztrátě pocitu soukromí a hluku, hůře se koncentrují na práci, jejich pracovní výkon se snižuje.
Důležité poslání v humanizačním trendu techniky plní průmyslový DESIGN (projekt, vzor, návrh). Jako principiálně nový druh estetické činnosti podmíněný zákonitostmi moderní výroby je nevyhnutelnou součástí všeobecné estetické kultury společnosti. Je třeba průmyslový design zaměřovat především na humanizaci techniky, na strukturální zkvalitňování životního a pracovního prostředí. Jde o to, aby byly vzaty v úvahu humánní potřeby člověka a aby se design neomezoval pouze na úpravy forem jednotlivých produktů. Existuje tzv. open-end design (design s otevřeným koncem). Např. COCA-COLA používá stále stejného logotypu, avšak ve spojení s ním mění slogany, ilustrativní motivy aj. sdělovací prvky.
Design v širším slova smyslu se týká všech vnějších, vizuálně vnímatelných podnikových (resp. i školských) artefaktů. Jde o architekturu budov, vnitřní vybavení, zařízení kanceláří, oblečení zaměstnanců, balení výrobků, logo, dopisní papíry, vizitky a formuláře.
Ergonomika (ergonomie) je interdisciplinární obor, který sjednocuje poznatky o práci člověka z technických věd, fyziologie, hygieny a organizace práce, teorie řízení, poznatky z psychologie, sociologie, technické estetiky.
Na ergonomickém výzkumu se podílí celá řada dalších disciplín, především:
- inženýrská psychologie-zkoumá psychosomatické možnosti člověka v systému člověk- stroj.
- fyziologie práce-zkoumá činnost jednotlivých orgánů i organismů jako celku při konkrétní pracovní činnosti,
- psychologie práce-studuje psychické funkce procesu práce a vztahy mezi lidmi při práci,
- hygiena práce-studuje způsob, jakým se lidský organismus vyrovnává s pracovními podmínkami a prostředím.
Literatura
KOHOUTEK, R.- ŠTĚPANÍK, J. Psychologie práce a řízení. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. 223 stran. ISBN 80-7204-064-2. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » Psychologické aspekty při řešení výrobních nástrojů |
| psychologické intervence | >> | odborné psychologické postupy, metodiky a techniky psychodiagnostické, psychokorektivní, psychorehabilitační a psychoterapeutické poskytující např. persuázi, redefinici, reinterpretaci a podporu v problémové situaci, náročné životní události, krizi či psychotraumatické údálosti. |  vložil uživatel neznámý a zatím nebylo ověřeno editorem | » psychologické intervence |
| psychologické klima | >> | jednotliví lidé i sociální skupiny vytvářejí svým způsobem komunikování, chování, jednání i prožívání specifické duševní klima, atmosféru, ,,počasí", které může mít kladnou (např. mírnou, optimistickou) nebo zápornou (např. napjatou, pesimistickou) charakteristiku, též psychosociální atmosféra, sociální klima, psychosociální klima | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické klima |
| psychologické poradenství na vysokých školách | >> | PSYCHOLOGICKÉ PORADENSTVÍ NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH již v mnoha státech má poměrně dlouhou a úspěšnou tradici.
První vysokoškolská psychologická poradna byla zřízena v USA, a to již v roce 1909 na Harvardské univerzitě. V současné době na západních vysokých školách nejsou výjimkou ani vícečlenné poradenské týmy. S odbornými poradci spolupracují často i studentské vědecké síly. Nezřídka jsou bezplatné vysokoškolské psychologické poradny přičleněny ke studentským servisům či úřadům (Studien Büro). Podle kompetentních odhadů využívá vysokoškolského psychologického poradenství ve světě asi 5 procent studentů, a to jak ze studia prezenčního, tak kombinovaného, distančního, pregraduálního i postgraduálního.
V bývalém Československu vznikla první vysokoškolská (akademická) poradna v roce 1935, a to v Praze jako součást Ústředního psychotechnického ústavu Masarykovy akademie práce.
Po 2. světové válce zaznamenala významnou prioritu Slovenská republika, když v roce 1968 byla v Bratislavě doc. PhDr.Josefem Koščem, CSc. založena první profesionální a institucionální psychologická poradna pro vysokoškoláky.
Na Moravě byla vybudovaná první vysokoškolská psychologická poradna v rámci Psychologické výchovné kliniky v Brně v roce 1969.
V Čechách vznikla první poválečná specializovaná poradna pro vysokoškolské studenty 14. 11. 1973 při Obvodním kulturním domě v Praze 6 (vedoucím poradny byl psycholog Jan Srnec). Po 10 letech však byla tato poradna zrušena.
V současné době je v České republice na vysokých školách již několik desítek vysokoškolských poraden s nejrůznějším zaměřením i nejrůznějším personálním obsazením, a to nejen interními pracovníky vysokých škol, ale i externisty. V roce 1995 referovalo Centrum pro studium vysokého školství v Praze o 21 poradnách na českých univerzitách a 18 poradnách na jiných vysokých školách např. technických.
Kupř. na Vysokém učení technickém v Brně vznikla první psychologická poradna pro vysokoškoláky v roce 1977, kdy byla na návrh opírající se o podněty Jozefa Košča a Marty Hargašové, dlouholeté vedoucí psychologické poradny pro vysokoškoláky v Bratislavě, začleněna psychologická poradenská péče jako součást činnosti Katedry pedagogiky a humanitních věd Vysokého učení technického v Brně. Po roce 1990 se toto psychologické poradenství přesunulo na Stavební fakultu VUT v Brně, jako součást Ústavu společenských věd. Poradenská činnost je zde doposud kombinována s činností pedagogickou, což ovšem nepovažujeme za optimální.
Centrum pro studium vysokého školství České republiky se výzkumně zabývalo např. názory studentů na existenci vysokoškolského poradenství a na využití základních poradenských služeb, vedlo přesnou evidenci stavu vysokoškolských poraden v České republice a pořádalo pro pracovníky poraden celostátní semináře a konference, ze kterých byly vydávány sborníky.
Současné vysokoškolské psychologické poradenství má tedy na co navazovat, ale zároveň před ním stojí řada nových specifických úkolů a problémů.
V roce 2008 byla v České republice oficiálně ustanovena Asociace vysokoškolských poradců,z.s. jako profesní organizace na podporu profesního rozvoje a platforma pro výměnu informací a zkušeností.
Od roku 2011 se Národní ústav pro vzdělávání (NÚV) zabývá také školským pedagogicko-psychologickým poradenstvím V ČR (zde tč. např. PhDr. Jana Zapletalová). Tento ústav vznikl 1.07.2011 sloučením tří přímo řízených organizací v ČR: Národního ústavu odborného vzdělání (NÚOV), Výzlumného ústavu pedagogického (VÚO) a Institutu pedagogickopsychologického poradenství (IPPP).
Univerzity 21. století by se měly nezanedbatelně podílet na poznávání a utváření osobnosti studentů. Mají za cíl vychovávat absolventy odborně kompetentní, kreativní, psychosociálně komunikativní a kultivované.
Ve vedoucích oblastech života je pociťována potřeba kvalifikovaných lidí s vysokou úrovní profesionální přípravy a fundamentálního humanitního základu, schopných realizovat interdisciplinární přístup integrující přírodní, technické, společenské a humanitní vědy.
V těchto snahách může univerzitám výrazně pomoci právě vysokoškolské poradenství, které by mělo mít vedle složky odborně informativní, právní, pedagogické atd. i svou složku psychologickou. Je to rovněž v souladu s doporučeními OECD o nutnosti inovace informačních systémů na českých a slovenských vysokých školách a o možnostech získání dalšího vzdělání a vstupních požadavcích na různých fakultách a studijních oborech, stejně jako při poskytování informací v průběhu studia ("guidance") a poradenství ("counselling"). OECD doporučuje zřizovat i příslušné instituce.
Poradenství můžeme charakterizovat jako interpersonální (interindividuální) komunikaci, proces a vztah, v níž jedna osoba (poradce, ať je to již vysokoškolský učitel, fakultní úředník, psycholog, lékař, právník, případně pastor atp.) se pokouší svou radou prokázat službu, pomoci či prospět, být výchovně užitečná tomu, komu radí (osobám, jednotlivcům i skupinám). Smyslem porady je, aby ti, kterým radíme, správně pochopili své problémy a vyrovnali se s nimi (např. ve výchovně vzdělávacím procesu na vysoké škole, v rodině atp.). Tím poradenství přispívá k upevnění zdraví, chápanému jako tělesné, duševní i sociální blaho (pohoda) a k získání autoregulace.
V současné době se mezi základní okruhy našich vysokoškolských poradenských služeb řadí:
studijní informace a orientace pro uchazeče o vysokoškolské studium (bývají poskytovány úředníky studijních (pedagogicko-vědeckých) oddělení děkanátů fakult).
Studijní a pedagogické poradenství v průběhu studia na vysoké škole (bývá částečně poskytováno učiteli příslušných oborů na univerzitách, resp. proděkany a prorektory. V zahraničí to bývají také tutoři. Radí se např. jak předcházet tzv. prokrestinaci, tj. zlozvyku odkládání věcí na poslední chvíli. Úspěšně se pak redukuje počet studentů, kteří uvažují o zanechání studia.)
Profesní, právní, sociální, armádní (vojenské), finanční aj. poradenství
a konečně psychologické poradenství (individuální, skupinové i hromadné) zabývající se zejména pomocí v aktuálních a speciálně psychologických problémech studijních, partnerských, komunikačně interpersonálních. Jde např. o psychologickou pomoc při řešení konfliktních a krizových situací, při fobiích ze zkoušení, při posilování sebedůvěry a sebevědomí, při stesku po domově, při zmírňování psychosomatických obtíží, alimentárních poruch (tj. poruch příjmu potravy) apod.
Rozvoj poradenství v České republice byl stimulován Fondem rozvoje vysokých škol.
Na mnoha českých vysokých školách fungují akademické psychologické poradny. Zákonný podklad k jejich existenci dává zákon č. 111/1998 Sb.O vysokých školách účinný od 01.07.1998.přijatý v roce 1998.
Akademické psychologické poradny poskytují některou nebo všechny tyto hlavní odborné služby:
studijní poradenství před vstupem a v prvních měsících po vstupu na vysokou školu. Poradny pomáhají studentům zvolit si nebo případně i změnit studijní obor podle osobního zájmu a schopností, sestavit si studijní plán, rozvinout chybějící studijní dovednosti (umění učit se) apod. Na žádost vedení školy nebo fakulty se podílejí na přijímacím řízení, zadávají a vyhodnocují psychologické testy (např. inteligence a různé testy speciálních schopností).
Psychologické a psychoterapeutické služby v průběhu celého studia směřují k řešení obtíží studijních (stresy z neúspěchu, frustrace z interpersonálních konfliktů) i osobních (vyplývajících z drogových a jiných závislostí, z partnerských či rodinných poměrů, z nedostatku komunikativních schopností a dovedností apod.).
Profesní a kariérové poradenství. Poradny zprostředkovávají studentům a studentkám styk s budoucími zaměstnavateli, radí, jak hledat práci, jak koncipovat a uskutečňovat vlastní profesní kariéru apod. a na žádost vedení školy sledují uplatnění absolventů po nástupu do zaměstnání.
Hlavní úkoly a cíle center vysokoškolského poradenství lze podle Elišky Strakové a kol. obecně charakterizovat jako souhrn přínosů:
na celospolečenské úrovni:
vysokoškolské poradny přispívají ke snížení společenských ztrát
vyplývajících z volby nevhodného studijního oboru či typu vysoké školy.
Na úrovni vysoké školy
zprostředkovávají informace uplatnitelné jak v oblasti řízení školy, tak i v ovlivňování obsahu, formy a typu výchovně vzdělávacího procesu.
Na úrovní jednotlivců
vysokoškolské poradny poskytují odborné profesní a studijní konzultace vysokoškolákům, absolventům vysokých škol a středoškolské mládeži, která uvažuje o vstupu na vysokou školu, a poskytují také specializované odborné psychologické konzultace v případě maladaptace na studium, maladaptace v sociálních vztazích a v oblasti erotických a rodinných vztahů a také v případech, kdy studenti žádají pomoc při optimalizaci sebepoznání a selfmanagementu a případně i nápomoc při posouzení a rozvíjení talentu.
Specificky psychologická nápravná činnost používaná ve vysokoškolském psychologickém poradenství má jednak ráz psychokorektivní, kdy se jedná o dílčí změny v chování a psychice, jednak ráz ortopsychagogický, kdy se jedná o přestrukturování osobnosti a zásahy do psychiky jako celistvého systému.
Efektivita každé poradenské, psychokorektivní, psychorehabilitační a ortopsychagogické aktivity závisí na odborné i osobnostní a etické kompetentnosti každého poradenského pracovníka a na stavu osobnosti klienta, zejména na míře její dysfunkčnosti či dokonce abnormality a setrvačnosti nevhodného chování a prožívání vůči změně.
Mezi tradiční problémy studentů patří příchod na vysokou školu, který představuje výraznou změnu životního i pracovního a komunikačního stylu, včetně určitých změn postavení v rodině a nezřídka i změny bydliště. Jde o náročnou zátěžovou situaci, se kterou se studující má vyrovnat přiměřeným způsobem, bez zbytečných potíží či rezignace na vysokoškolské studium. V těchto souvislostech vyvstává u některých studentů vedle nedostatečné informovanosti před přijetím na vysokou školu řada problémů, k jejichž řešení může významně přispět jednorázová odborná psychologická porada nebo i delší psychologická péče. Je možno vymezit několik základních problémových oblastí, v nichž může sehrát pozitivní roli psychologické poradenství, a to přímo na žádost studentů.
Celý komplex problémů představuje studijní maladaptace studentů, která někdy končí i odchodem studentů ze studia. Studijní maladaptace studentů bývá zvláště aktuální ve zkouškovém období a těsně po něm, zejména při neúspěchu u zkoušek. Nejčastějšími příčinami této maladaptace bývají např.: nedostatečná informovanost o daném typu studia, představa některých studentů, že stačí bez příslušné motivovanosti vystudovat nějakou vysokou školu (jde jim pouze o jakýkoli vysokoškolský diplom, se kterým se absolvent snadněji uplatní na trhu práce). Dále patří mezi příčiny neúspěchů na vysoké škole nedostatečně rozvinuté sebepoznání a autoregulace, neznalost či nedodržování zásad správné techniky studia a zásad duševní hygieny. Velmi častá je i intelektuální pasivita a blokující tréma. Poradou s psychologem si chtějí studenti ověřit, zda mají dostatek rozumových schopností, aby mohli i po neúspěšné zkoušce z některých předmětů ještě pokračovat ve studiu.
Základním úkolem psychologické poradenské služby je nejprve identifikovat, rozpoznat hlavní příčiny studijního neúspěchů. Ty bývají většinou mimointelektové, ale je třeba odborně zhodnotit strukturu těchto příčin a jejich provázanost. Teprve pak lze studentovi doporučit takové adaptační techniky i styl studijní práce, které vyplývají ze zjištěných skutečností a opírají se o pozitivní schopnosti a vlastnosti osobnosti studenta. Je třeba usilovat o adekvátní motivovanost a zjistit dominantní styl učení a jeho přiměřenost danému typu osobnosti studenta. Zdá se, že mezi studenty převažuje v současnosti pasivní (reflexivní) styl učení, který je převážně mechanický. Tento styl učení může být v určitých situacích (např. při zvládání cizích jazyků) adekvátní a úspěšný, obecně by ovšem převládat neměl.
Obvykle nestačí jen jednorázově doporučit vhodný postup. Je žádoucí vést studenta k tomu, aby poznal svá osobnostní pozitiva i negativa, své eufunkční i dysfunkční (nedostačivé) osobnostní subsystémy a aby si dokázal osvojit správný způsob a styl studia, aby se naučil vhodně zaznamenávat odborné informace, kriticky studovat, analyzovat a hodnotit různé odborné texty a adekvátně prezentovat i své vlastní odborné názory. (V zahraničí se na jednu poradu vyčleňuje 50 minut týdně, přičemž se předpokládá opakovaná návštěva, většinou za 2 týdny. Mimořádně rychlé a urgentní konzultace se poskytují např. mezi 12. a 13. hodinou, avšak pouze po dobu maximálně 15 minut.)
Vedle studijních maladaptací se v poradnách poměrně často setkáváme také s maladaptacemi sociálními v důsledku některých rysů chování osobnosti, nedostatků v sebepoznávání a sebeovládání, nepřiměřené sebedůvěry (ať již zvýšené či snížené). U některých studentů (zejména v nižších semestrech studia) jsou prožívány jako problém pocity nesounáležitosti ke skupinám na vysoké škole. Tito studenti cítí svou izolovanost jako nejistotu a snaží se vyhledat odbornou pomoc. V takových případech je namístě po nezbytné diagnostické poznávací fázi systematické psychologické vedení, resp. psychoterapie.
Je přitom nutno počítat s faktem, že vysoké procento současných studentů je značně rezistentních vůči změnám svého chování a rysů osobnosti. Je s podivem, že se při této setrvačnosti a proklamované snaze o nezávislost a svobodu dostávají poměrně snadno do závislosti na nevhodných skupinách, např. sektách. Stále častější je u studentů bohužel úpadek kultivovanosti a zvýšená agresivita demonstrovaná zhusta i vulgárním vyjadřováním.
Jinou poměrně častou problémovou oblast představuje maladaptace studentů v rodinných vztazích. Změna situace vysokoškoláka a jeho pobyt mimo okruh rodiny, někdy dokonce v problémových a závadových skupinách, mohou vést k rozvoji nežádoucích a hlubších konfliktů, k rozvoji pocitu zklamání na straně jedné a negativistickému jednání a alienaci (odcizení) na straně druhé. Zdá se, že psychosociální zrání adolescentů se v současné době prodlužuje. I v těchto případech je na místě pokusit se zvládnout závažné konfliktní situace odborným zásahem, a to v souladu se zásadou optimalizace vztahů mezi generacemi.
Jiným častým zdrojem psychických problémů a traumat vysokoškoláků je oblast eroticko - sexuálních vztahů. Ovlivňuje bezprostředně nejen vlastní studium, nýbrž i celý další život. Nejde často pouze o problematiku psychologickou, ale i o problematiku morální. V zahraničí bývá součástí poradenské péče o studenty i psychologická služba HIV pozitivním a homosexuálním studentům.
Při řešení řady problémů je často žádoucí spolupráce psychologického poradce s dalšími odborníky, např. s právníkem, manželským a předmanželským poradcem, sexuologem, psychiatrem atp.
Do budoucna je třeba uvažovat i o zajištění systematické odborné psychologické poradenské péče o zahraniční studenty, o studenty nemocné a handicapované, dále o studenty s dětmi a studenty, kteří se dostali do závislosti na různých sektách, drogách či některých pochybných sebevýchovných metodách a riskantních programech a kurzech autoregulace, vedoucí např. k mentální anorexii. Je třeba studentům více než doposud nabízet pomoc při správné orientaci na zdraví nepoškozující autoregulační aktivity a zajišťovat primární drogovou prevenci v podmínkách dané školy. Jde přitom i o využití vrstevnických (peer) programů, ve kterých aktivně působí předem připravení mladí lidé na své vrstevníky. Důležitý je i systematický trénink pocitu osobní důstojnosti a dovednosti odmítnout nabízené návykové látky.
Psychologické poradenské služby na univerzitách by měly více než doposud plnit také funkci sebepoznávacího a rozvíjejícího poradenství, stimulujícího a optimalizujícího osobnosti studentů v různých oblastech seberealizace v průběhu celoživotní cesty.
Slovenská psycholožka Eva Gajdošová správně uvádí, že mladý člověk už nevystačí jenom s dobře osvojeným množstvím informací, poznatků a vědomostí o světě a s tím, jak je tyto poznatky možno využít v každodenním životě, ale potřebuje se též dozvědět více o tom, kdo je on sám, jaký je, jakou má psychiku a jak jeho osobnost vnímá jeho okolí.
V neposlední řadě jde rovněž o poradenskou pomoc talentovaným studentům při jejich optimálním dalším studijním (např. doktorském) a profesním orientování a zařazování budoucích absolventů s přihlédnutím k jejich osobnostním zvláštnostem a k nárokům práce, a to zejména u počítačů a jiných strojů a přístrojů a ve vedoucích funkcích. Poradenská psychologie je již schopná identifikovat vůdčí, organizátorské typy studentů a studentek a vést je. Na profesní kariéru zaměřené poradny shromažďují informace o možnostech dalšího vzdělávání, dále o potencionálních odběratelích absolventů podle jednotlivých firem, včetně nabídek příležitostných prací a brigád pro studenty. Shromažďují také popisy (profesiogramy) jednotlivých povolání a další informační materiál. Zabývají se také zkoumáním úspěšnosti absolventů v jednotlivých profesích. V březnu 2000 se uskutečnila v Budapešti mezinárodní konference Profesní poradenství - teorie a praxe pro 21. století. Konferenci organizovalo maďarské Ministerstvo školství, Světová banka a Evropská nadace odborného vzdělávání. Konference se zúčastnila téměř stovka reprezentantů z 20 zemí Evropy a střední Asie a stejný počet domácích účastníků.
Pro konkrétní odbornou práci poradenského psychologa na univerzitě 21. století při řešení dificilit vysokoškolských studentů je podle našeho názoru stále nosným tzv. sekvenční model kasuistické práce, který rozpracoval profesor psychologie Ján Hvozdík, DrSc.
První sekvencí je identifikace systému.
Druhou sekvencí je diferenciace systému (na eufunkčně fungující podsystém, dysfunkčně fungující podsystém a subsystém možností a rezerv).
Třetí sekvencí je rozhodování a hledání intervenčních alternativ, strategií a taktik na zlepšení celého systému.
Čtvrtou sekvenci tvoří implementace, realizace rozhodnutí (intervencí, postupů).
Pátou sekvenci tvoří zpětná vazba a hodnocení efektivnosti poradenské péče, která může být nejenom kvalitativní, ale i kvantitativní.
Poradenští psychologové na univerzitách by měli vykonávat tři základní druhy odborné psychologické činnosti:
1.preventivní
2.identifikačně - diagnostickou
3.intervenční, jejíž účinnost je třeba průběžně sledovat.
Za intervenční činnost v poradenství považujeme vedle konzultací také krizové intervence cílené na zvládnutí osobní krizové situace a krátké psychoterapie, které nepředpokládají delší trvání než několik měsíců.Psychologické poradenství na univerzitách bude tím kvalifikovanější a kompetentnější, čím více bude vycházet z důkladného kasuistického poznání každé individuální osobnosti v jejím vývoji i poznání rolí a skupin, ve kterých a se kterými student žije (zejména referenčních). Přihlížet je nutno i k momentální situaci studenta a jeho biopsychosociální kondici. K tomu je třeba důkladných odborných poznatků a kompetencí nejen obecné psychologie, ale i z psychologie osobnosti a učení, sociální psychologie, ontogenetické a klinické psychologie i pedagogiky, sociologie a filozofie. Studium těchto disciplin by se proto mělo stát i součástí graduálního a postgraduálního studia všech psychologických poradců na univerzitách. Další vzdělání pracovníků vysokoškolských poraden by mělo obsahovat i praktický trénink sociálně psychologických dovedností prováděný zážitkovou formou.
Předpokládáme, že se poradenské psychologické služby na univerzitách 21. století stanou součástí komplexní péče o studenty i plánů a programů péče o zaměstnance univerzit. Některé zahraniční univerzity jsou i podle těchto plánů a programů hodnoceny akreditačními komisemi.
Poradenské služby pro zaměstnance vysokých škol se týkají jednak výchovných porad při problémech s dětmi (v oblasti chování a prospěchu ve škole i volby povolání a studia a také identifikace talentů), jednak problémů v manželském a rodinném soužití zaměstnanců, resp. v jejich předmanželských vztazích. Týkají se také adaptačních nesnází a konfliktů zaměstnanců v pracovním procesu.
Podstatu poradenského psychologického procesu tvoří především dialogická forma výchovného působení. Kromě individuální formy poradenství existuje také poradenství skupinové (např. adaptační program pro 1. ročníky, optimální technika studia a duševní práce na jednotlivých fakultách, autoregulační programy, aktivačně relaxační programy a různé workshopy) a hromadná forma psychologického poradenství (např. prostřednictvím rozhlasového studia kolejí apod.). Okrajový význam mají informace telefonické (vyčleněné v určitých dnech a hodinách) a informace prostřednictvím internetu.
Psychologická poradna univerzity by mohla vydávat i vlastní publikace typu: Jak studovat na vysoké škole? Jak řešit konflikty?, Jak plánovat programy sebezdokonalování vlastní osobnosti?, nebo zpracovávat tato témata na webových stránkách příslušné poradny.
Lze uvažovat i o průzkumné a výzkumné práci psychologické poradny, zejména pokud jde o zkoumání osobnosti a psychiky studentů a učitelů z hlediska jejich úspěšnosti a efektivity studia a práce.
Vysokoškolské poradenství by mělo úzce navazovat na stávající výchovně poradenský systém ve školství nebo by přímo mohlo být součástí tohoto systému, který by měl mít biodromální charakter, to znamená, že by měl poradensky pečovat o člověka v průběhu celé jeho životní cesty, a to nejen o jedince problémové, ale i o jedince nadané a talentované.
Psychologické poradenství na univerzitách by mělo být institucionalizováno a poradenské služby by měli poskytovat vysokoškolsky vzdělaní psychologové, kteří externě spolupracují s genetiky, sociology, právníky, psychiatry, sexuology apod.
Případná souběžná kombinace poradenské a pedagogické činnosti psychologických poradců na univerzitách se jeví jako diskutabilní a problematická.
Budování moderního systému vysokoškolského psychologického poradenství naráží u nás ovšem na závažné ekonomické problémy, takže budeme patrně stěží a v dlouhodobém horizontu dosahovat standardu poradenství ve vyspělých západních zemích.
Rozvoj psychologických poradenských služeb na univerzitách je právem označován za jeden z předpokladů zvyšování úrovně a modernizace školského systému. Úroveň vysoké školy je dána nejen kvalitou poskytovaného vzdělání, ale také poradenskými službami, které svým studentům a zaměstnancům nabízí. Tyto služby by měly být pro studenty bezplatné, přísně důvěrné a profesionálně kompetentní. Měly by rozvíjet osobnostní potenciál studentů směrem od psychické nedostačivosti osobnosti k psychické a osobnostní zdatnosti.
Všichni vysokoškolští psychologičtí poradci by měli spolupracovat s Mezinárodní asociací výchovného a profesního poradenství (IAEVG = International Association Education and Vocational Guidance). Tato asociace sdružuje jednotlivce, organizace s národní i regionální působností v oblasti poradenství. Má své členy ve více než 60 zemích. Byla založena v roce 1951 s hlavním ředitelstvím v Paříži. Mezi cíle této asociace patří například úsilí, aby poradci přijali mezinárodně uznaná pravidla pro oblast poradenství.
Pro vysokoškolsky kvalifikované odborné psychology zajišťuje tuzemské i zahraniční diagnostické metody a psychorehabilitační pomůcky např. firma Psychodiagnostika s.r.o., Brno.
Kompetentní a kvalifikované profesní úkony a jejich interpretace v oblasti psychologické diagnostiky a intervence mají svá odborná pravidla a musí být také v souladu s etickým kodexem psychologa.
Literatura
HARGAŠOVÁ Marta a kol. Skupinové poradenství. Praha: Grada Publishing. a.s. , 2009. 264 stran.
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2.
PAUKNEROVÁ Daniela a kol. Manuál vysokoškolského profesního poradce: pracovní postupy. Praha: VŠE. Nakladatelství Oeconomicaa, 2009. 103 stran.ISBN 978-80-245-1599-1.
VENDEL Štefan. Karierní poradenství. Praha: Grada, 2008. 224 stran. ISBN 978-80-247-1731-9. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychologické poradenství na vysokých školách |
