ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu psycholog

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
psychologie v péči o zdraví >>  Zdraví je podle Světové zdravotnické organizace (WHO) stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby. V současné době se preferuje multidimenzionální (vícerozměrná) holistická koncepce (teorie, paradigma) člověka jako bio-eko-psycho-sociální jednoty. Zdraví je celostní a systémová záležitost. Je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu, osobnosti člověka a jeho životního prostředí. Je mj. také výslednicí jeho dědičných dispozic, životního stylu a pracovních podmínek. Psychologie zdraví je jeden z nejmladších a v současnosti intenzívně rozpracovávaných vědních oborů. Zkoumá, jak psychologické (zejména osobnostní) proměnné spolupůsobí při vzniku nemocí i úrazů a jakým způsobem by se mělo ovlivňovat chování člověka a jeho prostředí, aby to prospělo jeho zdraví. Psychologie zdraví se především snaží identifikovat chování a prožívání člověka, které zvyšuje nebo snižuje riziko vývoje poruch a chorob. Psychologie zdraví je důležitá i pro pedagogy, protože je učí takové komunikaci se žáky a studenty, která jejich zdraví neškodí, ale naopak mu prospívá. Péče o zdraví žáků a studentů, předcházení nemocem a chorobným stavům, péče o zdravé životní prostředí (materiální, psychické a sociální) je součástí profilu učitele, součástí jeho odborné kvalifikace a kompetence. Učitelská profese patří mezi povolání s poměrně vysokou pracovní zátěží. Subjektivní hodnocení zdraví je u učitelé na nižší úrovni než u běžné populace ekonomicky činného obyvatelstva (B. Vašina a M. Valošková, 1998). Podle Z. Mlčáka učitelé, kteří působí na velkoměstských školách, vykazují ve srovnání s učiteli, kteří vyučují na venkovských školách, statisticky průkazně vyšší úroveň celkové zátěže. Asi čtvrtina učitelů pociťuje při výkonu své profese výrazný stres. Evžen Řehulka a Oliva Řehulková (1998) zjistili, že cca 10 % učitelů (a učitelek) dosahuje takových hodnot zvýšeného neuroticismu, že by měli uvažovat o vyhledání odborné pomoci a neměli by v současné době pracovat s dětmi a mládeží. Jde u nich např.: o poruchy komunikace, konflikty rolí až neschopnost komunikace, informační přetížení, psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zvýšená potivost, zažívací potíže atd.). Důsledkem dlouhodobé zátěže učitelů je často se vyskytující fenomén burn-out (vyhoření), který se projevuje např. citovou pohaslostí, emočním a afektivním vyčerpáním, pocity neúspěšnosti a pracovní nespokojenosti. Všem uvedeným potížím se snaží čelit evropský projekt Škola podporující zdraví (v rámci strategie Světové zdravotnické organizace (WHO) Zdraví pro všechny do roku 2000. Existuje již evropská síť zdravých škol, která je zřizována Světovou zdravotnickou organizací v Londýně (od r. 1992). Rozvíjí se také programy Zdravé město, Zdravá rodina, Zdravý podnik apod. Cílem je dosáhnout takové úrovně zdraví, která umožní vést produktivní sociálně ekonomický život. Výchova ke zdraví, ke zdravému způsobu života (health promotion) a k tělesné, psychické a duchovní kultuře osobnosti nabývá v současnosti na významu. Dokonce dochází k integraci poznatků různých věd o zdravém způsobu života a k tendenci vytvořit novou vědu o zdravém způsobu života, tzv. valeologii. vloženo uživatelem» psychologie v péči o zdraví
psychologie vyučování a výchovy >>  PSYCHOLOGIE VYUČOVÁNÍ A VÝCHOVY (edukační psychologie a pedagogická psychologie) se zabývá problematikou intencionálního (záměrného, cílevědomého) a systematického působení učitele na žáka s cílem vštípit mu určité vědomosti, dovednosti a návyky, formovat přitom i jeho způsoby chování a charakterové vlastnosti. Pedagogická psychologie zkoumá krátkodobé i dlouhodobé změny v psychice, osobnosti, chování a prožívání (dětí, mládeže i dospělých) zapříčiněné vyučování a výchovou, tj. edukací. Psychologie vyučování či psychodidaktika se zabývá vyučováním druhých jako propojeným didaktickým, kognitivním, pedagogicko-psychologickým a psychosociálním procesem. Jde o řízený proces působení učitele na žáka a proces sociální interakce mezi učitelem a žákem. Cílem je působit optimálně na rozvíjení psychických a osobnostních procesů, zejména kognitivních a metakognitivních, samostatnosti, aktivity a kreativity žáků a studentů. Psychodidaktika vysvětluje vzdělávací proces z psychologických (zejména kognitivně psychologických) aspektů. Propojuje didaktické poznatky s psychologickými. Vyučovací proces zahrnuje učení žáků a vyučování učitele zároveň s podmínkami, které jejich aktivitu ovlivňují. Pedagogika a pedagogická psychologie přitom uznávají vedoucí úlohu učitele ve vyučovacím procesu, avšak zdůrazňují také velký význam aktivity žáka. Osvojování učební látky je systematické získávání znalostí od vyučujícího bezprostředně vedoucího žáky a jejich zapojování do dosavadní mozaiky znalostí žáka. Nejde o žádný živelný proces. Vyučování by mělo působit nejen na levý, ale i pravý mozek žáka. V celoživotním učení a v celoživotním vzdělávání by měl být respektován koncept čtyř pilířů vzdělávání, které koncipoval dlouholetý předseda Evropské komise (1985-1995) a jedna z klíčových postav proměny evropské integrace Jacques Delors: 1. učit se poznávat, 2. učit se jednat, 3. učit se žít společně, 4. učit se být. Vašutová (2001) jako s tím související obecně uznávané funkce školy uvádí funkce: 1. kvalifikační (zahrnuje funkci kognitivní, profesní), 2. socializační, 3. integrační. 4. personalizační. Vyučování vyžaduje přiměřenou péči ze strany učitele. Avšak přílišná péče učitele vede k nesamostatnosti žáků, žák se nenaučí spoléhat na své vlastní síly a obtížněji se učí aplikovat vědomosti v praxi. Naproti tomu nedostatečná péče učitele vede obvykle k bezradnosti žáků, kteří se nedokáží orientovat v látce, nedokáží odhadnout, co je podstatné a co podružné, osvojí si často nesprávné představy a pojmy, resp. dovednosti a návyky, ztrácejí množství času a nezřídka i chuť do práce. Vést dobře vyučovací a výchovný proces znamená umět povzbudit aktivitu žáků při učení a dovést ji usměrňovat a řídit. Při správném řízení vyučovacího procesu je třeba respektovat řadu faktorů, zvláště: přiměřený výběr učiva, způsob podání učební látky, organizaci vyučování, soustavné uplatňování didaktických zásad, respektování duševně-hygienických aspektů, respektování sociálně-psychologických aspektů výchovy, podněcování aktivity žáka. V současné době nabývá na významu výuka podporovaná informačními a komunikačními technologiemi. Čím je žák mladší, tím konkrétnější je jeho myšlení, tím větší názornou oporu vyžaduje jeho poznání a tím méně je schopen zvládat abstraktní učivo. Učivo tedy musí být promyšleno z hlediska věkových zvláštností žáků a jejich celkové mentální úrovně. Učivo je zároveň prostředkem všestranného rozvoje žákovy osobnosti. Musí být tedy vybíráno s ohledem na emoční působení na žáka a na formování jeho charakterových a volních rysů. Učitel musí vést vyučovací proces v souladu se zákonitostmi poznávacích procesů a respektovat psychologické zákonitosti učení vědomostem, dovednostem a návykům. Je třeba si uvědomit, že i pouhé naslouchání výkladu učitele je pro pozorného žáka aktivní činnost, která relativně snadno unaví. Vnímání výkladu učitele vyžaduje totiž jakési souběžné tiché opakování, vnitřní řeč naslouchajícího. Žák při aktivní pozornosti výklad učitele zpracovává, objevuje nové vztahy, zařazuje učivo do vztahů, které již znal, uvědomuje si nové souvislosti i nová a detailní fakta. Stále více je v praxi doceňována a využívána teorie duálního kódování kognitivního psychologa Allvia Palvia z kanadské University of Western (Ontario), která uvádí, že informace prezentované podvojně, dvojitě, tedy obrazy (imageny) i slovy (logogeny) jsou snadněji zapamatovatelné. Poměrně často je učitel nucen řešit problém nepozornosti žáka ve vyučování. Je-li nepozorná většina žáků ve třídě, bývá obvykle vina na straně učitele - např. nekvalitní výklad učiva, nesrozumitelný, resp. monotónní přednes používání mnoha nových nebo cizích pojmů, nebo naopak příliš elementární výklad, opakování notoricky známých věcí. Je-li nepozorný jednotlivec, pak bývá příčina nepozornosti nejčastěji v něm samém. Nepozornost může být zaviněna relativně krátkodobými faktory, které na žáka negativně působí, např. jeho špatným zdravotním stavem (bolesti hlavy, zubů), emoční nepohodou, únavou vzniklou z nejrůznějších příčin (častý bývá nedostatek spánku žáků po sledování pro ně zajímavých pořadů v televizi), hádkou před vyučováním apod. Závažnější jsou dlouhodobě působící příčiny. Mohou to být opět zdravotní problémy žáků.Neurotičtí žáci se obvykle nedovedou snadno soustředit, jsou rozptýlení. Nepřímo působí smyslové vady (např. krátkozrakost, nedoslýchavost). Někdy působí v životním prostředí žáka, především v jeho rodině, nepříznivé dlouhodobé faktory zhoršující pozornost, např. nemoc člena rodiny, rozvádějící se rodiče. Také prožívání silných kladných emocí (zamilovanost) může narušit pozornost. Jiným velmi negativním faktorem je návyk nepozornosti-žák tohoto typu se často zabývá jinou činností, která je pro něho atraktivnější (čtení detektivek, pletení apod.). Někteří žáci si záměrně sedávají do posledních lavic, na místa, kde nebudou rušeni. Bývají to i výborní žáci, kteří se domnívají, že jim výklad učitele nemůže přinést nic nového, že vše již znají. Někteří slabší žáci je v tom ochotně následují. Při boji s nepozorností se obvykle neosvědčují časté výzvy, aby žáci dávali pozor. Žáci si na ně zvyknou a přestanou na ně reagovat. Více se osvědčuje systém nepřímých pobídek, jak navrátit žáka do hodiny. Vyučování musí být dostatečně aktivizující, žák může být kdykoliv vyzván k vyjádření vlastního názoru apod. Nejdůležitější je získat spontánní pozornost (intenzivní motivace, podněcování žákovy zvídavosti, zajímavost výkladu, originalita přístupu, diferencování pracovních úkolů apod.). Gnozeologie charakterizuje průběh poznání u lidí tak, že probíhá od živého názoru k abstraktnímu myšlení a od něho k praxi. Jde tedy o to, aby učitel zajišťoval nikoliv pouhý názor a výklad, ale aby žáka přiměřeně aktivizoval, aby byl respektován činnostní princip. Žák může a má být vyzván k celé řadě aktivních projevů, a to jak ve škole, tak i na pracovišti, v dílnách či doma. Aktivita žáka se projevuje četbou, např. literárního díla, souvislým vyprávěním, odpověďmi na otázky, opakováním výkladu učitele, kreslením, vykonáváním praktických prací, řešením úkolů, sbíráním názorného materiálu apod. Důležité je i promyšlené využití moderních materiálně technických didaktických prostředků ve výuce. Jde především o učební pomůcky a didaktickou techniku. V praxi dochází často k záměně pojmu učební pomůcka s didaktickou technikou. Tak např. za učební pomůcku nemůžeme pokládat zpětný projektor. Ten patří do didaktické techniky. Za učební pomůcku však pokládáme kresbu a zápis na folii zpětného projektoru. Při vyučování je zapotřebí respektovat také základní pravidla a normy duševní hygieny. Jde především o dodržování délky vyučování a učení i dalších povinností žáka, jež by dohromady neměly překračovat určitou přijatelnou normu. Jde prakticky o to, aby se pedagogové dohodli na přiměřeném zatížení žáků domácími povinnostmi (dosud se většinou zadávají neplánovitě), na rovnoměrném zatěžování žáků písemnými prověrkami i ústními zkouškami (často se píší písemné prověrky v den největší únavy, v pátek, aby je pedagog mohl přes víkend opravit). Konečně jde i o to, aby žáci nebyli přetěžováni dobrovolně povinnými doučovacími metodami (často v podobě tzv. "nultých" hodin). Při plánování práce je vhodné mít na zřeteli také tzv. výkonnostní křivku žáků. Ta dosahuje svého maxima ve druhé až třetí pracovní hodině, pak začne klesat. Před koncem vyučování nastane mírné zvýšení (vyhlídka na dohledný konec určité činnosti pravidelně mírně zvýší výkon). Po obědě v důsledku odkrvení mozkové tkáně je výkonnost značně snížena, zvyšuje se však opět mezi 4. - 5. hodinou odpolední. Odpolední kulminace nedosahuje však úrovně výkonnosti dopolední. Obdobně jako po obědě, tak i po večeři pracovní křivka zprvu klesá, ale asi po dvou hodinách začne vykazovat vzestup. Lidé večer pracující mívají večerní kulminaci své výkonnosti kolem 22. hodiny. Týdenní výkonnostní křivka má obdobný průběh-vrcholí uprostřed týdne, tj. v úterý a ve středu, koncem týdne má sestupný charakter. Proto je např. vhodné zařazovat dny prázdna co nejblíže k neděli. V zájmu duševní rovnováhy i tělesného zdraví žáků by měl být ve školách dodržován také rozsah školních přestávek. Se zkracováním školních přestávek patrně vzrůstá nejen únava, ale i také nemocnost žactva. Důležitým požadavkem je rovněž zajištění alespoň jednoho volného odpočinkového dne v týdnu, oproštěného od veškerých pracovních povinností. I zřetel k základním poznatkům z hygieny výživy se ukazuje užitečným. Výzkumy ukazují, že pravidelný přívod vitamínu řady B a vitamínu C zlepšuje výsledky duševní práce. Mělo by to být respektováno např. při sestavování jídelníčků v žákovských kuchyních. Rovněž v rozdělování jídel v průběhu dne dělá naše mládež řadu chyb. Zjišťuje se, že naše snídaně je obvykle méně vydatná, než se to jeví potřebné, zatím co večeře naopak bývá příliš sytá. Asi 1/3 studentů zanedbává snídani, a tím podstatně zhoršuje svůj duševní výkon asi od třetí vyučovací hodiny. Tam, kde je to možné, mělo by se přikročit i k úpravám fyzických podmínek pracoviště či školy. Pokud jde o optické vlivy, učebna by měla být dostatečně a správně osvětlena. Špinavá okna a jiné překážky viditelnosti snižují znatelně duševní výkonnost. Vliv barev na náladu a duševní výkonnost je také prokázán. Školní místnost by měly být vymalovány ve shodě s těmito poznatky. Nevhodné akustické podmínky (hluk dopravní tepny pod okny třídy) rovněž zhoršují duševní výkon. Totéž se týká nevhodného mikroklimatu ve třídě (nedostatečné větrání, přílišné a suché horko). Z hlediska duševní rovnováhy žáků i učitelů by bylo účelné promyslet a zavést ve vyučování i vhodný systém uklidňovacích a relaxačních cvičení. Úroveň edukace např. na vysoké škole bývá metodou semestrových anket a posuzovacích škál hodnocena i studenty, a to např. z hlediska její obtížnosti, zajímavosti, srozumitelnosti a z hlediska přístupu učitele ke studentům. Literatura KOHOUTEK, R. a kol. Základy pedagogické psychologie. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 1996.184 stran. ISBN 80-85867-94-X. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s. ISBN 978-80-247-0871-3. vloženo uživatelem» psychologie vyučování a výchovy
psychologie zdraví >>  Psychologie zdraví zkoumá, jak psychosociální a osobnostní proměnné spolupůsobí při vzniku nemocí i úrazů a jakým způsobem by se mělo ovlivňovat prožívání a chování člověka a jeho prostředí, aby to prospělo jeho zdraví. Psychologie zdraví se především snaží identifikovat chování a prožívání člověka, které zvyšuje nebo snižuje riziko vývoje poruch a chorob. vloženo uživatelem» psychologie zdraví
psychologie zdraví a nemoci >>  PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ A NEMOCI zkoumá životní styly podporující zdravý tělesný, duševní, duchovní a sociální vývoj, a naopak vývoj vedoucí k chorobám. Zkoumá osobnostní proměnné i vnější podmínky prostředí spolupůsobící při vzniku nemocí i úrazů a doporučuje duševně hygienické zásady a opatření (intervence) zaměřené primárně na prevenci závad a poruch zdraví, psychiky a osobnosti i na nápravu, psychoterapii, psychokorekci a psychorehabilitaci zdraví. Mezi základní pojmy důležité pro psychologii zdraví a nemoci patří: ZDRAVÍ je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby nebo poruchy či vady. Jde o holistickou koncepci, teorii, paradigma. Tato velmi obecná definice umožňuje podílet se na zdravotnické diagnostice i terapii také odborníkům primárně nezdravotnického zaměření, včetně např. pedagogů, psychologů, sociologů. DUŠEVNÍ POHODA znamená, že duševní pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátnímoptimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspokojení ze svých činností. Je to i cíl nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti. NORMÁLNÍ OSOBNOST lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, zdatnou. Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole. NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada.Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp. obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech. Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou: l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti) 2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor chronických událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy. 3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci). Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. cefalgie, bolest hlavy). Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U mánie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo. Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného, kauzálního, patogenetického, etiologického obrazu odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza. Léčba nemocí zahrnuje tři hlavní okruhy: 1) biologický (např. medikamenty), 2) psychologický (např. emoce), 3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti). Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji. Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje: 1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie. 2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování. 3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení. 4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci. V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus. Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku. POSTOJE člověka k nemoci mohou být: Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu. Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení. Repudiační: popírající nemoc, disimulující. Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti. Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy). Každý postoj má přitom svou složku racionální, emoční a konativní. Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím.Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody). PRŮBĚH choroby může být jedním z pěti D: 1.Smrt (Death). 2.Chronická nemoc (Disease). 3.Invalidita (Disability). 4.Dyskomfort (Discomfort). 5.Nespokojenost (Dissatisfaction). PROGNÓZY jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být několikeré: Prognosis bona znamená dobrou předpověď. Prognosis dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď. Prognosis incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď. Prognosis infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní). Prognosis mala znamená prognózu špatnou (maligní). Prognosis pessima znamená předpověď velmi špatnou. Prognosis letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí pacienta. Rozlišují se také prognosis quod restitutionem (týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu). TRAUMA je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby). Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom. Diagnóza postkomoční syndrom (F07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění m ozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaů až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů: (1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk, (2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti, (3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy), (4) nespavost, (5) snížená tolerance alkoholu, (6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného. V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv. Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp. Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost. Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru. Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce. PSYCHICKÁ ANOMÁLIE, ABNORMALITA Jde o hraniční odchylku od toho, co je typické nebo normální, ale bez toho, aby šlo o výrazný patologický stav. Jde např.o handicapovanou osobu se speciálními potřebami. PSYCHICKÝ DEFICIT Jde o stav osoby, jejíž výkonnost v některém speciálním aspektu nebo celkově spadá do nižší úrovně, než se to od této osoby odůvodněně očekává. Její výkon je nižší např. v porovnání s typickými jednotlivci jejího věku nebo v porovnání s některými ukazateli jejího minulého chování. DIDAKTICKÝ DEFICIT Mezera, nedostatky a chyby ve školských vědomostech, dovednostech a návycích. RETARDACE Jde o zpomalení nebo opoždění tělesného, sociálního nebo psychického vývoje. Pokud se retardace vztahuje nejen na tělesný vývoj, ale i na souhrn duševních jevů, tedy na vývoj celé osobnosti, hovoříme o psychosomatické retardaci. DEMENCE Přerušení a zaostávání normálně začatého duševního (mentálního) vývoje, ztráta již získaných duševních schopností. Hovoříme o demenci např. u dětí, které se do jistého věku např. do l0 let vyvíjely normálně, dosáhly přiměřený stupeň psychického vývoje, ale pak se z nějakého vážného důvodu (např.pro úraz mozku při autonehodě) jejich mentální vývoj přerušil či narušil. REGRESE Dočasný, krátkodobý nebo i trvalý návrat, zvrat vývoje, sestup či úpadek na dřívější vývojové období, někdy doprovázené trvalými ztrátami již rozvinutých schopností a dovedností a znovuobjevením forem chování a prožívání typickým pro nižší vývojové fáze (např. infantilní, dětinské, parvuloidní chování u starších lidí, agresivní primitivní sociální chování u opilců apod.). PSYCHICKÁ DEPRIVACE Jde o duševní stav, ke kterému dochází následkem takových životních situací, kdy subjektu není poskytnutá příležitost či možnost na uspokojení některé jeho základní (vitální) potřeby v dostatečné míře a po dost dlouhý čas. Podle Langmeiera a Matějčka (1998), jde o stav duševního strádání, který však není neměnný a trvalý. Nemusí se týkat jenom strádání v oblasti emotivního života, ale i strádání pohybového, prostorového, kognitivního, konativního atd. FRUSTRACE Frustrací rozumíme zmaření aktivity směřující k určitému cíli. Vzniká tehdy, když se organismu, resp. osobnosti kladou více-méně nepřekonatelné překážky nebo omezení, Podle toho, jak organismus, resp. osobnost zareaguje, můžeme posoudit úroveň její frustrační tolerance. Rosenzweig (1998) rozlišuje také lidí typu s tendencí extrapunitivních, intropunitivních a impunitivních reakcí na frustrační situaci. PUNITIVITA Člověk má v zátěžových situacích tendenci reagovat buď: extrapunitivně (vinit druhé), intropunitivně (vinit sebe) nebo impunitivně (svádět vše na vyšší moc). AKCELERACE Představuje zrychlení psychického, tělesného nebo sociálního vývoje v určitých vývojových obdobích nebo celkového vývoje osobnosti. Ve většině případů jde o pozitivně hodnotitelnou změnu psychiky a osobnosti, ale může jít i o patologické případy, kdy např. dochází již u dítěte předškolního věku k předčasné sexuální zralosti. DUŠEVNÍ PORUCHA Zdá se, že je pojem duševní porucha postupně nahrazuje pojem duševní choroba, nemoc, onemocnění. Duševní porucha jako zřetelná odchylka od normy je v současné době preferována. Zjevná porucha duševní činnosti je natolik specifická ve svých projevech, že je spolehlivě rozeznatelná podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že způsobuje ztrátu pracovní schopnosti nebo sociální kapacity nebo obou), a to v takové míře, že se může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo neschopnosti zúčastnit se na různých právních či jiných sociálních činnostech. Duševní poruchy mají etiopatogenezu složenou z endogenních příčin, exogenních příčin nebo z jejich kombinace. ETIOPATOGENEZA DUŠEVNÍCH ZÁVAD A PORUCH (endogenní a exogenní příčiny). Mezi endogenní příčiny lze zařadit genetiku, vrozené poruchy vývoje plodu, poruchy látkové výměny, tj. metabolismu, poruchy nervové činnosti, hormonální poruchy. Mezi exogenní příčiny patří např. stres, frustrace, konflikt, deprivace, agresivita, klima. DEFEKT je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či primární poruchu osobnosti (dříve nazvanou psychopatii), tedy zejména o stavy po úrazech, po operacích nebo o stavy vrozené (zděděné). DIFICILITA relativně drobná a reverzibilní závada v chování nebo prožívání, závada která však nesplňuje závazná kritéria pro patologickou poruchu chování a poruchu osobnosti. Závada je v širší normě, krátkodobější, méně intenzivní a zcela nebo alespoň částečně reverzibilní. ÚZDRAVA může být: úplná (aktivní nebo praktické zdraví), s přetrvávající závadou, s přetrvávající poruchou nebo s tendencí k opakování nemoci (resp. závady nebo poruchy) v budoucnosti. PATOPSYCHOLOGIE Někteří odborníci (např. psychologové a psychiatři) považují patopsychologii za synonymum psychopatologie, jiní pojem patopsychologie zúžují na problematiku širší normy, další zase mají koncepci patopsychologie podstatně širší. Naše pojetí patopsychologie se blíží koncepci slovenského psychologa L. Košča (1975, 1987). Patopsychologie v našem pojetí je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto procesy, stavy a vlastnosti jsou z různých příčin rozvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti. Patopsychologie primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost. Patopsychologie se zaměřuje na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně postižených a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání. PSYCHOPATOLOGIE zkoumá výrazně patologické a abnormální psychické jevy, poruchy a choroby, které často vyžadují i farmakoterapii. MEZI PSYCHOLOGICKÉ INTERVENCE v oblasti duševního zdraví patří např.: psychoterapie, psychokorekce, psychorehabilitace, persuáze, reedukace, arteterapie, muzikoterapie, relaxace, autogenní trénink, dechová cvičení (např. antistresová), meditace, instruktáže sebe sama, autosugesce, nácvik redukce stresů. Koncem 20. století a začátkem 21. století došlo v České republice nejen k výraznému pokroku psychologie teoretické, ale i ve využití psychologů ve společenské praxi, a to zejména ve školství, sociálních službách, průmyslu a ve zdravotnictví. Kliničtí psychologové a psychoterapeuti pracují např. již i na poliklinikách, a to ve spolupráci s lékaři a aktivizačními sociálními a pedagogickými zdravotnickými pracovníky. Kvalifikovamé a kompetentní profesní úkony a interpretace v oblasti psychologické diagnostiky zdraví a nemoci a aplikovaných psychoterapeutických intervencí mají svá odborná pravidla a musí být také v souladu s etickým kodexem profese psychologa. Literatura KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 stran. ISBN 978-80-210-4434-0. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s. ISBN 978-80-247-0871-3. vloženo uživatelem» psychologie zdraví a nemoci
psychologismus >>  jedna z redukcionalistických a interpretačních tendencí v humanitních vědách, která např. vysvětluje společenské jevy pouze psychologicky vloženo uživatelem
1 komentář
» psychologismus
Psychologus nemo, nisi physiologicus (lat.) >>  Není psychologem, pakliže není i fyziologem (J.P.Müller) vloženo uživatelem» Psychologus nemo
Psychology of Education (angl.) >>  psychologie vyučování a výchovy (pedagogická psychologie) vloženo uživatelem» Psychology of Education (angl.)
Souček Rudolf, psycholog >>  PhDr. Rudolf Souček (1888-1954) byl středoškolský učitel psychologie a filozofie na středních školách v Brně a překladatel z francouzštiny a italštiny. Vystudoval filozofii v Praze a psychologii v Paříži. Za pobytu ve Francii ho ovlivnily zejména přední francouzští psychologové Alfred Binet (1857-1911) a Pierre Janet (1859-1947). Rudolf Souček se ve své edukační práci a ve svých publikacích zabýval především psychologickými poznatky využitelnými v životě. Popisoval i vzájemné působení vědomí (psychiky) a organismu člověka. Poznatky z psychologie dovedl velmi inspirativně a srozumitelně vyučovat a předávat nejen studentům a studentkám, ale i širokému okruhu čtenářů celé řady odborných a populárně vědeckých publikaci, které vytvořil. Z knižních publikací: Problém vůle (studie psychologická). Praha, 1920. 94 stran. Problém psychofyzický v pojetí Binetově. Praha, 1921. 68 stran. Psychologie všeobecná (vývoj psychologie a základní otázky), Praha 1924. 124 stran. Kapitoly z praktické psychologie. Praha: Melantrich,1930. Charakter (Pokusy o analýzu osobnosti). Praha. Česká grafická unie, 1946. 160 stran. Stručné dějiny psychologie. Praha: Česká grafická unie, 1946. 65 stran. Jak se projevuje duše. Praha: František Borový, 1947. 131 stran. Psychoanalýza. Praha: Česká grafická unie, 1948. 78 stran. Záhady duševního života ve světle vědy. Praha: Nová osvěta, 1948. 178 stran. Z překladů Rudolfa Součka uvádíme: Janet, P. Psychologické léčení. Praha Lékařské knihkupectví a nakladatelství, 1934. 226 stran. (Překlad knihy doplnil Rudolf Souček studií o díle P. Janeta) vloženo uživatelem» Souček Rudolf
Stránky: <<předešlá--

1 2 3 4 5 6



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2022  --  ABZ.cz