ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu agresivita

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
agresivita >>  útočnost, tendence napadat jiné, dominovat jim  » agresivita
agresivita direktivní >>  přímá, otevřená útočnost, viz též direktivní agresivita vloženo uživatelem» agresivita direktivní
agresivita indirektivní >>  nepřímá, skrytá útočnost, též proti náhradnímu objektu, viz šifrovaná agrese vloženo uživatelem» agresivita indirektivní
agresivita odložená >>  odkládání agresivního a mstivého chování na vhodnější dobu vloženo uživatelem» agresivita odložená
agresivita u dětí >>  Agresivita je psychicky i brachiálně útočné, výbojné, či nepřátelské chování a jednání vůči druhé individuální bytosti, skupině, instituci, věci nebo i vůči sobě samému. Zahrnuje značnou šíři projevů od symbolických a řečových forem až po fyzické napadení. Agresivita jako aktivní bojovná reakce na skutečný nebo domnělý ohrožující podnět je vývojově velmi starým jevem. Je protikladem útěku, úniku. Byvá častým prostředkem i k obraně osobního vlastnictví, vlastního území, osobního teritoria. U přeškolních i školních dětí pozorujeme často projevy agrese při hrách. Některé děti (zejména chlapci) si dělají nárok na větší prostor a na držení většího počtu hraček ve svém osovním vlastnictví. Aby dosáhly svého cíle dovedou zhusta jiné děti i šikanovat. Na rozdíl od dospělých mívají děti svou agresivitu většinou provázenou křikem, výraznými projevy emocí a afektů. Míra a úroveň tendence k agresivnímu chování a jednání vůči ostatním lidem nebo i věcem bývá ovlivněna somatypem, temperamentem, dědičností, etickou nezralostí, různými formami disharmonického vývoje, hyperaktivitou, disociálním vývojem, úrazem mozku, nesprávnou rodinnou výchovou . Patologické formy agresivity se vyskytují u některých neuropsychických a psychosomatických poruch, např. u některých psychóz, neuróz a poruch osobnosti. Agresivita dětí, ale i dospělých a seniorů se třídí podle řady kritérií, např. podle výraznosti jejích vnějších projevů na agresivitu zastřenou a otevřenou. Mezi zastřené (nepřímé) formy agresivity patří např. škádlení, vtipkování na ukor druhého, posměch a výsměch, ironie, pomluvy, hanlivé přezdívky, jízlivosti, intrikování. Mezi otevřené (přímé) formy agresivity patří vyhrůžky gestikulací, mimikou, slovní úrážky, vulgární nadávky, záchvaty zlosti a vzteku spojené s tělesným násilím nezřídka vedoucímu i ke zranění napadnutého jedince. Podle směru agrese rozeznáváme chování heteroagresivní a autoagresivní. Heteroagrese sje zaměřená na jiné osoby. Projevuje se např. omezováním mobility jiného dítěte v prostoru, jeho fyzickým napadáním, přivlastňováním si jeho či jejich předmětů , věcí a hodnot (např. jídla, nápojů, cukrovinek, hraček). U starších dětí dokonce lze něldy zjistit i tendenci přivlastnit si kapesné (část nebo celé) druhého dítěte a dělat si z vybraných dětí sluhy, jakési komorníky, zásobovatele a zajatce. Takové chování a jednání je spojeno se zastrašováním oběti, aby měla strach a obavy tuto jejich heteroagresivitu oznámit dospělým (např. učitelům a učitelkám, rodičům). I u předškolních dětí se vyskytují nebezpečně agresivní hry na odsouzence, což má značné rizika ( děti odsouzené závadovým agresivním jedincem nebo závadovou skupinou bývají např. přivazovány ke stromu, trefují se do nich různými předměty). Je třeba odstraňovat z dosahu dětí i kabelky z umělé hmoty, které už byly příčinou i nechtěného udušení spolužáka či spolužačky. Autoagresí rozumíme agresi zaměřenou na sebe sama. Může být totální, tj pokus o sebevzraždu (suicidium). Jsou již zámy případy dětí, které nevydržely chronické šikanování svých spolužáků nebo spolužaček a spáchaly sebevraždu. Také strach dětí z reakce rodičů na jejich špatné školní vysvědčení bývá příčinou sebevražedného pokusu. Autoagresivita bývá častěji selektivní (dílčí). Jde o trestání sebe sama sebepoškozováním. Je možno rozlišovat tři stupně autoagrese. autoakusace tzn. sebeobviňování (intropunitivita, výčitky sobě samému), automutilace (sebezraňování , sebetrýznění) a suicidium (sebevražda). Některé úporné projevy patologické autoagresivity u dětí, jako je např. dlouhodobé a systematické vytrhávání si vlasů (trichotilomanie) je třeba odstraňovat ve spolupráci s dětskou psychiatrickou a dětskou klinicko psychologickou službou. Z časového hlediska může být rozlišovaná agrese následná a odložená (té se někdy říká metoda patrontašky) uchovávající si agresi na vhodnější dobu. Čím je však dítě mladší, tím je většinou natolik spontánní, že reaguje častěji situačně, okamžitě, následně, s minimální latencí. Nemá ještě vyzrálou schopnost a dovednost promyšlené a odložené agrese a msty. Příčinou agresivního chování dětí i dospělých bývá často stav psychosomatické nepohody, nakumulovaného vnitřního napětí. deprivace (strádání), zklamání a pocitů bezvýchodnosti u jednotlivce, jehož úsilí o dosažení určitého pro něho významného cíle a uspokojení té či oné základní životní potřeby bylo blokováno a mařeno (frustrováno). Mezi příčiny a podmínky agresivního chování patří rovněž stresy, konflikty, nedostatek sebekontroly, sebemonitorování a disciplíny. pocity křivdy, nepochopení, malé akceptace ze strany ostatních, řevnivost, žárlivost, strádání, hlad, žízeń, únava a vyčerpání, snaha zvýšit si sebevědomí, ohrožení osobního vlastnictví, individuálních potřeb a hodnot. Míra agresivity je dána také úrovní individuální snášenlivosti (frustrační tolerancí) vůči zátěžím všeho druhu. Je žádocí usilovat o zvyšování úrovně této snášenlivosti. Výchovné postupy v rodině i ve škole by se u dětí neměly snažit o naprosté a úplné vymycení jakéhkoli agresivity, ale vždy o její redukování , usměrňování a kultivování. Z hlediska duševní hygieny může totiž být zdůvodněná, zvládnutá a přiměřená míra obranné nebo symbolizované agresivity (ve výtvarné činnosti, např. v kresbě a modelování), a někdy i užitečná. Rychle redukuje psychosomatické napětí a obnovuje duševní rovnováhu. Nezdůvodněné a nepřiměřené formy agresivity dětí je žádoucí nejen odsuzovat a trestat, ale i vést dětí k většímu sebeovládání a k vstřícnějšímu (afiliantnějšímu) chování, které kladně hodnotíme a odměňujeme. Výchova na školách i v rodinách musí usilovat o rozvoj správných a sociálně přiměřených přizpůsobovacích technik dětí, a to jak aktivních, tak pasivních. Hlavním cílem by měla stále být zdravá, rozvinutá, harmonická a humanitní osobnost. vloženo uživatelem» agresivita u dětí
agresivita, násilí, šikana >>  Agresivita, největší zlozvyk lidstva, zničí civilizaci (Stephen Hawking). Absit violentia rebus. (Ať se věci dějí bez násilí) Jan Ámos Komenský. Poměrně často se ve společnosti setkáváme s většími či menšími projevy násilí, agresivity a šikany. Je žádoucí získat o těchto jevech detailní odborné poznatky i s jejich souvislostmi. Máme pak větší pravděpodobnost, že proti násilí, agresivitě a šikaně snadněji zvolíme správnou reakci či intervenci a pomoc. NÁSILÍ je úmyslné použití či hrozba použití fyzické síly nebo moci proti sobě samému, jiné osobě, proti skupině či společnosti (komunitě), a to síly, která má s vysokou nebo s vysokou pravděpodobností může mít za následek poranění, smrt, psychickou újmu, závadu či poruchu vývoje či strádání (deprivaci). (Viz Světovou zprávu o násilí a zdraví. WHO, Brusel 03.10.2002). U značného počtu dětí, mládeže i dospělých osob existuje deficit morální, prosociální, altruistické a empatické orientace osobnosti, který se mj. projevuje vzrůstem jejich individuální i skupinové agresivnosti. Již ve škole se setkáváme s verbální agresí (např. nadávky, dehonestující přezdívky, pomluvy) i s brachiální agresí (např. fackování), s projevy agrese verbální či brachiální přímé (např. vyhrůžky, bití) i nepřímé (např. slovní špičkování, gesta) , s agresivitou hostilní (nenávistnou), obrannou i užitkovou (původně loveckou a teritoriální, ve škole je to např. odcizování svačin spolužákům). Agresivita se přitom šíří podobnou nákazou jako je nákaza emocionální. Působí zde např. i verbální a nonverbální zrcadlení, obličejová zpětná vazba, sugestivní nonverbální komunikace, mimika a gestikulace vedoucích agresorů. Prosociální deficit mládeže souvisí i s hodnotovou krizí společnosti, zejména rodin, se společenskou adorací reprezentativních materiálních hodnot, se zvýšenou potřebou změny, neofilií, tj. s tendencí staré věci i tradice považovat za nezajímavé a všechno nové a módní (včetně změn)-za přitažlivé a hodné nejen naší pozornosti, ale i zájmu a případně i lásky, a s přehnaným důrazem na individualismus, narcismus a egoismus, provázený insuficientní morální, etickou výchovou (podrobnou analýzu poskytl Mlčák, Z. v publikaci Prosociální chování v kontextu dispozičních aspektů osobnosti. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010, str. 173 a další). Agresivita jako útočná bojovná reakce na ohrožující podnět je vývojově velmi starým jevem. je protikladem úniku či útěku. V minulosti byla agresivita častým prostředkem k obraně vlastního území, osobního teritoria. Mezi příčiny a podmínky agrese patří konflikty, stresy, nedostatek sebekontroly, vnitřní kázně a disciplíny, řevnivost, žárlivost, závist, pocit křivdy, pocit nepochopení nebo nedostatečný pocit kladného přijetí, akceptace či pocit nedostačivosti očekávané submisivity ze strany okolí, potřeba zvýšit si sebevědomí, porucha základní životní nálady, prostorové stísnění (deprivace), hlad, žízeň, únava či vyčerpání, nedostatečný pocit tělesné, duševní a sociální pohody, ohrožování preferovaných osobních hodnot. S mírou agresivity souvisí také somatotyp a temperament. Cholerici bývají zpravidla agresivnější než flegmatici. Úroveň tendence k agresivnímu chování vůči ostatním osobám nebo věcem bývá ovlivněná také dědičností, etickou nezralostí, různými formami disharmonického vývoje, hyperaktivitou, disociálním vývojem osobnosti, úrazem mozku. Patologické projevy agresivity se vyskytují u některých neuropsychických a duševních závad a poruch chování a osobnosti. Agresivita se třídí podle řady kritérií, např. podle výraznosti jejich vnějších projevů na agresivitu zastřenou a otevřenou. Mezi zastřené (nepřímé) formy agresivity patří např. škádlení, vtipkování na úkor druhého, ironie, pomluvy, jízlivosti, intrikování. Mezi otevřené (přímé) formy agresivity patří např. vyhrůžky gestikulací, slovní urážky (ústní i písemné), nadávky, záchvaty vzteku a zuřivosti spojené s tělesným (brachiálním) násilím. Podle směru agrese rozeznáváme chování heteroagresivní a autoagresivní. Heteroagrese je agrese zaměřená na jiné osoby. Projevuje se např. násilným omezováním pohybu jiného dítěte v prostoru, jeho fyzickým napadáním, snahou přivlastnit si hodnoty (hračky, jídlo, nápoje, cukrovinky apod.) jiného dítěte. U starších dětí dokonce pozorujeme občas tendenci přivlastnit si kapesné (část nebo i celé) druhého dítěte. Takové chování je spojeno se zastrašováním oběti, aby měla strach tuto heteroagresivitu oznámit dospělým. U starších dětí se objevuje snaha udělat si z ostatních dětí sluhy, jakési komorníky, otroky. U mladších dětí se občas vyskytují agresivní hry na odsouzence, což má značná rizika (děti přivazují oběti ke stromu, trefují se do nich různými předměty). Autoagresí rozumíme agresi zaměřenou na sebe sama. Může být totální (pokus o sebevraždu např. kvůli chronické šikaně spolužáky či z chorobného strachu z reakce rodičů na špatné vysvědčení dítěte) nebo selektivní, dílčí (sebepoškozování, trestání sebe sama, dítě si např. poraní končetinu, kterou považuje za příčinu nějaké nesprávnosti). Bývají rovněž rozlišovány tři stupně autoagrese: autoakusace (intropunitivita, tj. tendence klást si za vinu i za věci, které člověk nezavinil, sebeobviňování, výčitky sobě samému), automutilace (sebezraňování, sebetrýznění) a suicidium (sebevražda). Některé úporné projevy autoagresivity u dětí, jako je např. dlouhodobé a systematické vytrhávání si a pojídání vlasů, tj. trichotilomanie a trichotilofagie) je třeba odstraňovat ve spolupráci s dětskou psychiatrickou službou. Často se setkáváme s přesunutou agresí neboli s transgresí. Jde o přesun na jinou osobu, věc nebo sebe sama. Dochází k ní zejména při přísně trestaných projevech agresivity dítěte. Dospělý člověk např. něco zakáže určitému dítěti, to si nedovolí dospělému oponovat a odmlouvat, ale přihlížejícímu dalšímu dítěti agresivně řekne: Nemohu tě ani vidět! a hrubě ho odstrčí. Vylije si tak svou zlost na jiném dítěti, ze kterého strach nemá. Záminka k přesunuté agresi bývá často malicherná, a to ve smyslu přísloví: Kdo chce psa bít, ten si vždycky nějakou hůl najde. Z časového hlediska může být rozlišována agresivita následná a odložená (té se někdy říká metoda patrontašky uchovávající si agresi na vhodnější dobu). Čím je dítě mladší, tím je většinou natolik spontánní, že reaguje následně, okamžitě, s minimální latencí. Není většinou ještě schopno promyšlené a odložené msty, odložené agrese. Agresivita je multifaktoriální, multidimenzionální jev. Není pouze jevem biologickým ani pouze sociálním, ale jevem biopsychosociálním a mají na něho vliv i faktory psychosociální a spirituální. Teorie agrese Podle slovenského experimentálního psychologa D. Kováče je agresivita geneticky zakomponovaná v naší animální složce osobnosti, avšak její zintenzivnění, facilitování v současné době se stalo efektem nespecifického učení, které v informační společnosti každodenně prezentují masmédia, zejména televizní vysílání, pokoutní rozšiřování agresivních videonahrávek, agresivní počítačové hry, přičemž nežádoucím způsobem působí také agresivní styl života v mnohých rodinách. Významná teorie agresivity pochází od rakouského zoologa a zakladatele moderní zoopsychologie a etologie Konrada Zachariase Lorenze (1903-1989), který svoji teorii agrese vyslovil poprvé v roce 1966 ve své knize Takzvané zlo. Uvádí svoje experimenty a výsledky svého bádání v oblasti vnitrodruhové agresivity v říši zvířat, které prostřednictvím analogií aplikuje na lidskou společnost. Podle jeho názoru je lidská agresivita vrozeným pudem. Považuje agresivitu za geneticky zakomponovanou v animální složce lidské přirozenosti. Podle Lorenze je tento pud neustále sycen energií, která se postupně hromadí v nervových centrech, a pokud nedojde po určitou dobu k jejímu uvolnění nějakým vnějším podnětem a množství nahromaděné energie překročí určitou hranici, může dojít k jejímu uvolnění samovolně. Lorenzova koncepce agresivity je nápadně podobná se spekulativní koncepcí Sigmunda Freuda. V obou teoriích je agresivita záležitostí pudovou a obě teorie mají také společný "hydraulický" (podle analogie nahromaděného tlaku v uzavřené nádobě) model agresivity a jejích projevů, tedy že agrese je pod tlakem stále většího a většího množství energie, a zatímco na počátku je potřeba k jejímu vyvolání a uvolnění velice silného podnětu, s postupem času se tato hranice snižuje a k probuzení agresivní energie stačí stále slabší a méně výrazné podněty. Přesto je mezi těmito dvěma koncepcemi zásadní rozdíl-zatímco Freudův "pud smrti" a jím vyvolaná agresivita slouží k destrukci a je namířena proti existenci jako takové, Lorenzův "agresivní pud" slouží životu, má primárně obrannou funkci. Výzkumy biologické podmíněnosti agresivního chování u zvířat prokázaly existenci mozkových center, jejichž stimulace vyvolává agresivní chování. Tato centra jsou lokalizována v hypothalamu. V jedné studii laboratorní krysa, která nikdy nezabila myš a ani neviděla jinou krysu zabít myš, byla stimulována v určitých oblastech hypothalamu během toho, co byla umístěna ve společné kleci s myší. Tato krysa se před stimulací chovala k myši mírumilovně, avšak v okamžiku, kdy byla stimulována, se vrhla na myš a zabila ji přesně stejným způsobem jako divoká krysa. Tyto výzkumy prokázali dědičné dispozice k agresivitě, a také určité geneticky zakódované vzorce agresivního chování. U vyšších živočichů jsou však tyto instinkty pod kontrolou korových mozkových center, které jsou značnou měrou formovány prostředím. U lidí byla zjištěna určitá souvislost mezi mírou agresivního chování a hladinou testosteronu v krvi. To by mohlo vysvětlovat obecně vyšší výskyt agresivního chování u mužů. Agresivita mezi muži přitom má svoje specifika, stejně jako agresivita mezi ženami. Teorie sociálního učení vychází z behavioristického výzkumu učení u zvířat, ale zabývá se sociálními interakcemi lidí. Určité sociální chování může být odměněno a jiné naopak trestáno, lidé si nakonec vybírají úspěšnější vzorec chování. Na rozdíl od striktního behaviorismu se zde zdůrazňuje význam kognitivních procesů a zástupného učení. Lidé si jsou schopni, díky svým kognitivním procesům, představit případné důsledky svých činů, což ovlivňuje jejich rozhodování. Stejně tak mají lidé schopnost učit se pomocí sledování chování druhých lidí. Stoupenci teorie sociálního učení odmítají koncepci agrese jako vrozeného pudu či geneticky zakotveného instinktu. A zastávají názor, že agrese je sociálně naučené chování, které, stejně jako každé jiné chování, se bude vyskytovat tím pravděpodobněji, čím častěji bude posilována. Podle této teorie je následkem frustrace nepříjemná, předem nedeterminovaná, emoce. Odpověď na tuto emoci může být agrese, ale i nějaké jiné chování (např. depresivní nálada). Frustrace bude vyvolávat agresi u jedinců, kteří se naučili, že agrese je nejúspěšnější odpověď na frustrující chování. Výzkumy vědců, zastávajících teorii sociálního učení, přinesly celou řadu zajímavých poznatků, osvětlujících povahu agresivního chování, jako například důkazy, že agresivní chování se lze naučit imitací, že agresivita je citlivá vůči pozitivnímu posilování. Mezi zajímavé objevy patří také vyvrácení pudové teorie agresivity, v rozsáhlé sérii 28 studií autorů, kteří se zabývali problematikou agrese a katarze. Tyto studie předpokládaly, že jestliže je agrese trvale přítomný pud, pak její intenzivní prožití by mělo mít za následek uvolnění tohoto pudu. Výzkumy však prokázaly, že intenzivní prožití agrese ji naopak spíše posiluje, než tlumí. Teorie sociálního učení nepřináší vysvětlení původu agresivního chování v lidské společnosti ani se nezabývá jejím významem pro jedince a společnost. Poskytuje však cenné poznatky o principech, jimiž se agresivní chování lidí řídí. Podle I. Čermáka (1998) porozumět agresivnímu chování dítěte znamená trpělivě zkoumat agresi jako mnoho vrstevnatý komplexní jev zasazený do konkrétního sociálního kontextu. Americký psycholog a vysokoškolský učitel K. E. Moyer (1968) formuloval sedm různých druhů agrese živočichů na základě odlišností v podnětových a fyziologických zdrojích: 1. Predátorská agrese (dravá) je útočným chováním proti přirozené kořisti. Ve většině případů jde o mezidruhový typ agrese, i když se vzácně vyskytne i mezi příslušníky stejného druhu. Vyvolávajícím podnětem je zpravidla kořist v pohybu. 2. Agrese mezi samci je vnitrodruhovou agresí sloužící k nastoleni hierarchie dominantních a submisivních jedinců ve skupině. Mezi samicemi se vyskytuje zřídka. 3. Agrese vyvolaná strachem se vyskytuje v situaci, která neumožňuje unik a která ohrožuje jedince. Vždy ji předchází pokus o útěk. 4. Dráždivá (popudlivá)agrese je vyvolána různými živými nebo neživými objekty. Předchází ji často frustrace, bolest, hlad, únava, nedostatek spánku a jiné stresory. 5. Rodičovská agrese je reakci matky nebo otce v situaci ohroženi jejich mláděte. 6. Sexuální agrese je vyvolána stejnými podněty, které jsou příčinou sexuálních reakci. Vyskytuje se hlavně u samců, ale nikoliv výhradně. 7. Agrese jako obrana teritoria se objevuje jako reakce na narušeni již vymezeného území. Cenné je tříděni agrese podle amerického psychologa Arnolda H. Busse, který rozlišuje osm druhů agrese: 1. fyzická aktivní přímá (biti), 2. fyzická aktivní nepřímá (najmutí agresora), 3. fyzická pasivní přímá (fyzické bránění druhému v dosahování jeho cílů), 4. fyzická pasivní nepřímá (odmítnutí splnit požadavky), 5. verbální aktivní přímá (uražení někoho), 6. verbální aktivní nepřímá (rozšiřování pomluv, které druhému ubližuji), 7. verbální pasivní přímá (odmítnutí s někým jednat či mluvit), 8. verbální pasivní nepřímá (nezastat se někoho, je-li nespravedlivě kritizován). A. H. Buss (1961) zmiňuje rovněž čtyři determinanty agrese: 1. předchozí zkušenost s agresí, když byl subjekt vydáván situacím, ve kterých byl vyvolán vztek, tím je pravděpodobnější, že bude agresivnější než člověk, který vzteku zažil málo, 2. historie zpevnění -agrese se stává zvykem podle důsledku, které vyvolává, čili odměna získaná za agresi vede ke zvyku útočit, 3. sociální facilitace-agresi mohou podporovat a provokovat postoje jedinců nebo skupin, lze dodat, že i televizní vysílání, videonahrávky, počítačové hry, styl života v rodině, 4. temperament - proměnné, které determinují agresivitu jsou: impulzivita, síla reakce, úroveň aktivity a nezávislosti. Erich Fromm (1900-1980) popsal agresi benigní (oprávněnou, obrannou, přiměřenou jako reakci na ohrožení životních zájmů a hodnot) a agresi maligní (nepřiměřenou, destruktivní, zlou, škodlivou, zhoubnou). Jak agrese benigní, tak agrese maligní může být indukovaná (vyvolaná)stresem, frustrací, strachem, úzkostí, alkoholem a í druhou osobou). Setkáváme se i s popisem agrese užitkové, resp. lovecké a teritoriální, která má za cíl např. opatření si potravy nebo životního prostoru. Šikanování je (podle Metodického pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky a školských zařízení ze dne 29. 11. 2009) jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat žáka, případně skupinu žáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Nově se může realizovat i prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu. Ta zahrnuje útoky pomocí e-mailů, sms zpráv, vyvěšování urážlivých materiálů na internetové stránky apod. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševní a tělesné zdraví oběti. Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Pocit bezpečí každého jedince a jeho začlenění do třídního kolektivu je základní podmínkou vytváření produktivního prostředí a dobrého sociálního klimatu třídy a školy. Všechny školy a školská zařízení mají povinnost předcházet všem náznakům násilí a šikanování. Šikanování v jakékoli formě a podobě nesmí být pracovníky školy akceptováno. Šikanování na školách má negativní dopad nejen na přímé oběti násilí, ale i na děti, žáky a žákyně, které agresivním situacím jen přihlížejí a tím i na klima celé třídy a školy. Negativní klima třídy a školy se projevuje špatnými vztahy žáků se spolužáky i s učiteli, žáci mají pocit, že nikam nepatří, že ve škole nemají sociální oporu a podporu, mívají dificility (závady) a poruchy sebehodnocení, úzkosti a subdeprese, může se jim i horšit školní prospěch. Druhy šikany Šikana má celou řadu variant, např. šikanování skrytém a zjevné. Šikanování skryté má za následek sociální izolaci žáka nebo žákyně. V našem výzkumu šlo o 73 (23 %) zkoumaných žáků a žákyň. Šikanování zjevné může mít podobu psychické šikany, fyzické šikany nebo kombinované šikany. Můžeme také rozlišovat lehčí šikanu, střední šikanu a vážnou šikanu. Psychická šikana projevovaná verbální agresivitou bývá často provázena šikanou fyzickou, která se projevuje brachiální agresivitou. Nezřídka je šikana kombinovaná. Jde o propojení hostinní agresivity verbální a brachiální, přímé i nepřímé. V poslední době se objevuje také tzv. happy slapping, což je druh agresivity či šikany při níž dochází k náhodnému a neočekávanému fyzickému, brachiálnímu napadení i neznámého člověka a k nahrávání této situace na mobilní telefon, video, kameru, což je šikanujícími agresory většinou považováno za velmi zábavné. Fyzická (brachiální) agrese -agresor používá k šikanování oběti fyzické násilí, popřípadě předměty, kterými učiní útok důraznějším. Slovní agrese a zastrašování -agresor oběti vyhrožuje fyzickým útokem, zastrašuje, nadává jí, vysmívá se nebo zesměšňuje. Krádeže, ničení a manipulace s věcmi -agresor oběti ničí a odcizuje věci nebo si věci půjčuje a vrací je znehodnocené. Násilné a manipulativní příkazy -agresor nutí oběť k různým nepříjemným činnostem a úkolům. Pavel Říčan (1995) uvádí příklady přímých a nepřímých známek šikany. Přímé známky šikany: 1. Kritika dítěte, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, případně pohrdavým tónem. 2. Honěni, strkání, šťouchání, rány, kopáni, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí. 3. Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout. Nepřímé známky šikany: 1. Ditě je o přestávkách často samo, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády. 2. O přestávkách vyhledává blízkost učitelů. 3. Zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle. 4. Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené. 5. Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které dítě nedovede uspokojivě vysvětlit. Výchovná práce musí usilovat o plánovitý rozvoj situačně žádoucích přizpůsobovacích technik dětí, a to jak aktivníchagresivních, tak pasivních až únikových. Na utváření žádoucího stylu osobnostního přizpůsobování dětí a mládeže má velký vliv kladné a záporné hodnocení dětí dospělými, zejména jejich rodiči a učiteli. Zvýšeně záporné hodnocení však někdy bývá dětmi považováno za nespravedlivé a nemá vždy dobrý vliv na optimálnost volby přizpůsobovacích technik dítěte. Zvlášť riskantní je trestání dítěte formou preferování (upřednostňování) sourozenců nebo spolužáků. Vede to k rozvoji pocitů nedostačivosti a k žárliveckým komplexům. Jakékoliv dehonestování, srážení pocitů osobní důstojnosti, ponižování dítěte bývá často kontraproduktivní. Již během povinné školní docházky by žáci a žákyně měli být informováni o prevenci a řešení konfliktů i o copingových a uklidňujících postupech, které lze aplikovat v náročných či stresových situacích (např. o vhodných adaptačních, obranných i mobilizačních taktikách, strategiích či technikách, např. o získávání nadhledu, pozitivním myšlení, autosugescích spojených s relaxačními cviky a antistresovým dýcháním ´). Za určitých okolností může být využito např. metody bagatelizace, racionalizace, kompenzace, úniku. Již ve škole by měli žáci a žákyně obdržet poučení, kdy je vhodné aplikovat či použít styl svého chování a jednání: přizpůsobovací, zaměřený na řešení problému, kompromisní, ústupný, asertivní, konfrontační. Diagnostika duševního a tělesného násilí Vedle pozorování, rozhovoru, anamnézy a dotazníků vysokoškolsky kvalifikovaní a specializovaní psychologičtí odborníci aplikují a hypoteticky interpretují i projekční psychologické testy, např. Rorschachův test inkoustových skvrn, Zulligerův test, Testy nedokončených vět, Kresbu lidské postavy, Lüscherův test, Scénotest, Rosenzweigův obrázkový frustrační test. Test ruky aj. Ke zvládání násilí jsou vypracovány různé odborné příručky např. pro vedoucí antiagresivních kurzů. Je to např. příručka autorů Colina Rowetta a Glynis Breakwellové Managing Violence at Work. Tato příručka byla upravena i do české verze pod názvem Zvládání násilí na pracovišti. Byla vydána Psychodiagnostikou, spol. s r.o. v Bratislavě v roce 1993. Pedagog Michal Kolář vytvořil akreditovaný kurz Úvod do první pomoci při šikanování. K některým případům agresivity je nutno zajistit pomoc a zásah policie. Pro vysokoškolsky kvalifikované odborné psychology zajišťuje tuzemské i zahraniční diagnostické metody, testy, zkoušky a psychorehabilitační pomůcky např. firma Psychodiagnostika s.r.o. Literatura KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2007. 260 stran. ISBN 978-80-210-4434-0. OLIVAR ROCHE, R. Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992. 1.vydání. VACEK, P. Psychologie morálky a výchova charakteru. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. WHO: Světová zpráva o násilí a zdraví. Brusel 03.10.2002. vloženo uživatelem» agresivita



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz