ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu motivace

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
motivace >>  souhrn pohnutek jednání, souhr všech činitelů podněcujících a regulujících jednání; odůvodnění  » motivace
motivace >>  pohnutka k chování a jednání člověka, určitý dynamický činitel, který směřuje k cíli našeho chování vloženo uživatelem» motivace
motivace a stimulace chování a prožívání >>  Ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, co a proč asi prožívá, ptáme se vlastně po motivech, po příčinách a stimulech jeho specifického a energetizovaného chování a prožívání. Při motivačním rozboru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a deklarovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat - tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy a také pseudomotivy maskované, utajované, kamuflované (např. potřeba někoho dehonestovat, ponížit, někomu se pomstít). Kompetentní a kvalifikované profesní úkony, jejich interpretace a evaluace v oblasti psychologické diagnostiky a intervence mají svá odborná pravidla a musí být také v souladu s etickým kodexem profese psychologa. Člověk dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo skrývat motivy morálně v dané společnosti nežádoucí. U jednotlivých lidí se jejich hlavní motiv či stimul, hlavní hnací síla liší. Bývá označována jako nervus rerum ( doslova ,,nerv věcí"). Mezi motivy a stimuly patří: zájmy, afekty, postoje, vztahy, tendence, hodnoty, ideály, potřeby, incentivy, heterosugesce, aautosugesce, subliminální sugesce, impulzy a pudy. Pozoruhodné je třídění motivů na vnitřní, intrinsické a vnější, extrinsické (též stimulátory). Mezi intrinsické motivy práce patří např. uspokojení z úspěšného výkonu. Mezi extrinsické motivy práce patří např. potřeba peněz. Na motivy působí incentivy (pobídky) a stimulátory. Jsou to vnější manipulativní podmínky zaměřenosti. Mohou být nižší (biologické a hmotné) i vyšší (kulturní, duchovní). Synonymně se často užívá rovněž pojmu stimuly a motivátory (vnější prostředky motivace). Jsou to často odměny a tresty, vzory, pozitivní způsoby sociální komunikace a interakce, vhodná kooperace, koexistence, koordinace, reciprocita. Incentivy a stimuly podněcují již existující motivy k takovému chování, které vede k uspokojení potřeb. Bariéry motivace a stimulace jsou např. nedostatečné vzdělání, deficit vědomostí, dovedností a návyků, nedostatek nebo malá kvalita sociálních kontaktů, kladného hodnocení, odměn a uznání, nedostatečná asertivita, adaptivita a expresivita, různé typy závislosti, Motivy vycházející z nitra člověka (podvědomí) se nazývají impulzy. Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí (např. strach před obtížemi). Literatura: KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.544 stran. ISBN 80-214-2203-3. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 stran. ISBN 978-80-247-0871-3. vloženo uživatelem» motivace a stimulace chování a prožívání
motivace externí >>  vnější podněcování (stimulace) prostřednictvím pobídek (incentiv), např.pochvalou, povzbuzením, projevem uznání s důvěry, odměnou, ale i hrozbou, trestem, ve škole horší známkou vloženo uživatelem» motivace externí
motivace chování a prožívání >>  viz motivace a stimulace chování a prožívání vloženo uživatelem» motivace chování a prožívání
motivace interní >>  vnitřní pohnutka a příčina chování a prožívání vycházející z potřeb (např. z potřeby poznávat a mít úspěch), pudů, zájmů, ideálů, hodnotového systému, cílů a snah daného jedince vloženo uživatelem» motivace interní
motivace osobnosti >>  Motivace osobnosti se zabývá motivy jako pohnutkami a příčinami chování a prožívání i úrovní dynamiky jednání, chování a prožívání. Motivy v psychologii jsou vnitřními pohnutkami na rozdíl od vnějších incentiv (pobídek) či stimulů (podnětů). Motivem může být potřeba, pud, zájem, hodnota, tendence. Pro poznání sebe i jiných je třeba naučit se identifikovat skutečný systém hodnot a životní sloh svůj a lidí v okolí, protože aplikovaný hodnotový systém a životní sloh mají velký vliv např. na úroveň pomáhajícího a prosociálního chování (kdy člověk neočekává protislužbu) i na vlastní zdraví. Potřeby lze lišit na biologické (např. potřeba spánku, potravy, tekutin, kyslíku) a sociálně psychologické (např. potřeba lásky, uplatnění, komunikace). Navenek proklamované potřeby nemusí být potřebami žitými, opravdovými. Také veřejně deklarované pořadí osobních hodnot nemusí být pravdivé a skutečné. Pocit životní spokojenosti či nespokojenosti člověka je ovlivněn osobními expektacemi (očekáváními), aspiracemi (přáními) a danou realitou. Rozdíl mezi realitou a aspiracemi (tím, co člověk chce), rozdíl mezi jeho osobními materiálními podmínkami a tím, co mají druzí, má většinou velký vliv na jeho spokojenost či nespokojenost (resp. míru jeho zklamání). U většiny lidí nároky a potřeby rostou v souvislosti s ekonomickým vzestupem dané společnosti. vloženo uživatelem» motivace osobnosti
motivace sociální >>  Potřeby, pudy, zájmy, sklony, postoje, vztahy a tendence všeho druhu se v psychologii nazývají motivy neboli pohnutky. Jsou příčinami (tj. vnitřními důvody) našeho jednání a chování. Způsobují stav určitého vnitřního napětí, který člověka determinuje. Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakákoliv potřeba nebo zájem. Základní třídění motivů představuje dichotomická klasifikace Williama Sterna (1871-1938) genomotivy, které jsou zděděné či vrozené a na fenomotivy, které jsou získané v průběhu individuálního ontogenetického vývoje, nejsou tedy ani vrozené, ani zděděné. Často se motivy (např. potřeby, instinkty, zájmy, záliby, sklony, hodnoty) třídí hierarchicky od biogenních a sociogenních k psychogenním a k nejvyšším – spirituálním. William Stern (1935) i pudy hierarchicky třídí na vitální (společné člověku i zvířatům: např. pud zachování sebe sama ) a humánní (specificky lidské a zaměřené např.na kulturní cíle). Uspokojení potřeby vlastně znamená uvolnění motivačního napětí. Je jen zdánlivým paradoxem, že i nečinnost má své motivační pozadí, např. strach před obtížemi nebo potřebu odpočinku. Motivy jsou všechny síly, které přímo či nepřímo uvádějí naše chování do pohybu - proto bývají také nazývány dynamickými rysy či tendencemi. Pojem tendence zahrnuje směrový moment - vždy jde o zaměření k něčemu, pojem dynamický rys zahrnuje silový moment - např. intenzitu potřeby. Motivace má vždy dvě složky: směrování k určitému cíli a mobilizaci určitého množství energie (např. neurotici ji již předem mobilizují až příliš intenzivně). Všechny naše motivy nejsou vědomé. Ptáme-li se, proč se určitý člověk nějakým způsobem chová, tážeme se vlastně po motivech jeho chování. Provádíme motivační analýzu. Při motivačním rozhovoru musíme mít na mysli, že může být rozpor mezi skutečnými a projevovanými motivy a že existují nejen motivy, o nichž člověk může vypovídat - tedy uvědomělé, vědomé, ale i neuvědomělé, nevědomé motivy. Člověk navíc dokáže někdy předstírat motivy, které nemá, nebo maskovat motivy společensky nežádoucí. Nejčastějšími motivy jsou: zájmy, hodnoty, ideály, potřeby a závislost na někom nebo na něčem. Během života se vytváří relativně stálý soubor motivů, který se označuje jako hodnotový či motivační systém osobnosti. Je uspořádán hierarchicky. Záleží také na vztahu jednotlivých hodnot (motivů) k centru osobnosti. Dobře motivovaný jedinec často pracuje více, než je jeho povinností, pomáhá zlepšovat práci, nedá se odradit těžkostmi a překážkami, má lepší systém vlastní kontroly práce i pracovní výsledky, práce jej těší. Motivace úzce souvisí s tzv. aktivizací osobnosti. Podle teorie očekávání pramení motivace z jedincova přesvědčení, že jeho činnost přinese očekávané výsledky. Nedostatečně motivovaná, resp. demotivovaná osoba pracuje často pouze pod přímým dohledem, je nesvědomitá, povrchní, nestálá. Příčina nedostatečné motivace může být v nesprávné volbě povolání (odkud plyne důležitost poradenství pro volbu povolání), v různých konfliktových situacích ve škole nebo na pracovišti, v málo objektivním hodnocení a ve mzdové nivelizaci. Do diagnostiky motivace můžeme zahrnout také diagnostiku cílů, které si člověk klade (např. zapamatovat si něco, porozumět něčemu, aplikovat nějaký poznatek, analyzovat, syntetizovat, zhodnotit něco). Na motivy působí incentivy, pobídky. Incentivy jsou vnější pobídkou zaměřenosti. Mohou být nižší (biologické) a vyšší (hmotné, kulturní, duchovní). Motivy vycházející z nitra člověka se nazývají impulsy. Každá motivace má složku dynamogenní (aktivace jedince spojená se vznikem a udržováním určité energie) a direktivní (zaměření jedince na určitý cíl). Motivovaný člověk prožívá apetenci (žádostivost) nebo averzi (nechuť). Proto se k cíli buď přibližuje nebo se od něj vzdaluje. Úspěch motivace, výkon je ovšem závislý především na schopnostech člověka a na jeho pracovních vlastnostech. Základem motivace a aktivace je funkční systém, který je schopen sám sebe posilovat. Český psycholog Josef Linhart uvažoval o autoaktivačním cyklu. Subjekt nereaguje na podněty zvenčí přímo, ale prostřednictvím těchto cyklů. Naše motivy se během života socializují (zejména potřeby) a vznikají vyšší potřeby (hmotné i duchovní). Motivované a k cíli směřující chování jsou regulovány nejenom emocemi a očekávanými hodnotami, ale i těmi poznávacími elementy, které se opírají o minulou zkušenost. Jsou modifikovány přítomností a zahrnují očekávání, týkající se budoucnosti. Na základě zákonitostí skupinové motivace si můžeme vysvětlit chování jednotlivců příslušných do určité skupiny. Zájmy Považujeme je za snahy člověka o rozšíření jeho horizontu ve formě prohloubeného vědění o něčem. Zájem je charakterizován jak kladným citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. Rozvoji zájmu předchází nespecifická rozdychtěnost, typická např. pro děti v pubertě. Hlubší než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk již schopen také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu. U zájmů můžeme rozlišit: aktivitu nebo pasivitu, sílu nebo slabost, stálost nebo přelétavost zájmů (dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická proměnlivost zájmů) a jejich společenskou hodnotu. Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky. Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích. Ty mohou převážně směřovat k předmětnému světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné), do oblasti práce s lidmi (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové), nebo může jít o orientaci na svět idejí (filozofové, ideologové, teoretici). Zájem je velmi důležitý faktor podmiňující úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost. Hodnoty, ideály a cíle Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné a co je špatné, nežádoucí. Věc, člověka nebo ideu, která je někomu drahá, potřebná nebo na níž lpí, nazýváme hodnotou. Různí lidé mají rozličné systémy nebo hierarchie hodnot podle toho, které hodnoty staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam. Často se rozlišují hodnoty instrumentální, které mají přímý vliv na způsoby našeho chování, a hodnoty terminální, spočívající v systemizování našich cílů (L. Kohlberg, 1927-1987). Osobní systém hodnot a cílů může, ale také nemusí být v souhlasu s hierarchií hodnot a cílů dané společnosti. Co je velkou hodnotou pro jednoho, může druhého ponechávat zcela lhostejným a naopak. Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i předměty, které společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol). Jako ideály se někdy označují společensky uznávané hodnoty. Sem patří i politické, filosofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje. Osobní hierarchie hodnot a cílů je zčásti stálá a částečně se během času mění. Je třeba vyvarovat se extrémní nepevnosti cílů i jejich přehnané dogmatizace. Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, vzdělání, výchova, školení, profese, rodina, inteligence, společenské zařazení). Hodnoty, ať již jsou to duchovní ideje nebo přírodní či umělé výtvory, tvoří základní blaha určité sociální skupiny. Jsou základem kultury dané společnosti a ovlivňují i její politiku, ekonomiku a morálku. Životní styl a činnost člověka určuje hodnotová orientace, která vyjadřuje smysl jednání, a v ní zahrnutý cíl. Hodnotová orientace se uskutečňuje volbou (výběrem) možných cílů a prostředků vedoucích k jejich dosažení. Hodnotová orientace je mj. souhrnem názorů a postojů k různým kvalitám skutečnosti, které pro něj představují určité hodnoty. Jsou to jednak hodnoty související se zajištěním člověka jako živé bytosti (zdraví, pohoda, strava apod.), dále hodnoty související s rozvojem člověka jako osobnosti s jeho seberealizací a hodnoty související s rozvojem člověka jako člena širšího společenství. Známá je typologie hodnotových orientací německého psychologa a pedagoga Edvarda Sprangera (1882 – 1963). Jde o tyto typy: teoretický, jehož cílem je hledání pravdy, hodnotou je poznání, ekonomický, jehož cílem je sebezáchova, hodnotou je užitečnost, estetický, jehož cílem je hledání harmonie, hodnotou je krása, sociální, jehož cílem je konání dobra, hodnotou je láska, politický (mocenský), jehož cílem je ovládání druhých, hodnotou je moc, náboženský, jehož cílem je transcendence, hodnotou je jednota s Bohem. Ztráta, ohrožení nebo změna hodnot může být podle V. Vondráčka (1895-1978): příčinou onemocnění, činitelem, který ovlivňuje průběh choroby, projevem onemocnění i projevem uzdravování. Pokud jde o věk, uvádí Josef Štefanovič , že u mládeže do 25. roku vystupují do popředí hodnoty perspektivy a růstu, u lidí nad 40 let pracovní podmínky, nad 50 let orientace na výdělek vzhledem k výši důchodu. Celkově se u osob v aktivním věku podle J. Štefanoviče zjistila tato hodnotová orientace: 1. rodina, 2. vzdělání, 3. společenská práce, 4. práce v zaměstnání, 5. výdělek, 6. ostatní. Cílem výchovy je dosáhnout primární, dominantní hodnotové orientace na duchovní hodnoty. Jde o proces axiologizace osobnosti, tj. formování správných hodnotových orientací. Také umění pomáhá axiologizovat. Např. básník Jaroslav Seifert ve své poslední básni, kterou nazval Sen, označil tři „klíče“, které otvírají všechny zámky: „Jeden je pokoj mezi národy, jeden je nenásilná vláda, jeden je mír v duši. Kéž by se našly.“ C. Morris navrhl rozlišovat tři základní hodnotové orientace („cesty životem“), a to dionýskou, prométheovskou a buddhistickou. Dionýská cesta se vyznačuje snahou dosáhnout splnění přítomných potřeb a přání. Prométheovská cesta se vyznačuje snahou ovládat svět. Buddhistická cesta je charakteristická snahou ovládat sama sebe. Výzkumem hodnotového systému vysokoškoláků se metodou M. Rokeache (Testu hierarchie hodnot) zabýval psycholog Mojmír Svoboda. Srovnával 50 studentů (8 mužů a 42 žen) prvního ročníku filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně s 51 posluchači 5. ročníku téže fakulty (6 mužů a 45 žen). Posluchači prvního ročníku volili z cílových hodnot, především ty, které se vztahují k jejich vlastní osobě a které jsou typické pro období adolescence. Touží po svobodě, vysoce oceňují vše krásné, důležití jsou pro ně kamarádi a přátelé. Odmítají zahálčivý a pohodlný způsob života, netouží ovládat druhé a údajně ani netouží po společenském uznání. Obdobné výsledky byly získány i u středoškoláků. Z instrumentálních hodnot jsou pro ně nejvýznamnější takové, které představují jejich ideál, tj. být čestný, odpovědný, intelektuální, nezávislý, Někteří vysokoškoláci odmítají nejen poslušnost a čistotnost, ale i zdvořilost. Studenti pátého ročníku se jevili jako vyzrálejší, upřednostňovali hodnoty související s odpovědným přístupem k životu a k budoucnosti, a to jak vlastní, tak celé společnosti. Významná je preference hodnoty „mírový život“. Pořadí instrumentálních hodnot je obdobné jako u studentů 1. ročníku, stejně jako pořadí odmítaných hodnot. Posluchačky více upřednostňovaly rodinný život, posluchači zase kamarádství a „prospěšný život“. Ti, kteří již vstoupili do manželství, více preferují zodpovědnost a hodnoty týkající se rodinného života. Poruchy v osobní hierarchii hodnot a ideálů vedou někdy až k duševním poruchám a sebevražedným tendencím, např. v těch případech, kdy člověk ztratí některou hodnotu, kterou považoval pro sebe za základní - (např. malíř při úrazu ztratí obě ruce). Je důležité, aby mezi hodnotami člověka významné místo zaujímaly nejen hodnoty autotelické (zaměřené pouze na vlastní osobu), ale i hodnoty heterotelické (zaměřené na ostatní lidi a jejich blaho) i hodnoty hypertelické (nadosobní). Velký důraz na hodnoty v lidském životě klade Viktor Frankl (1905 – 1997). Uskutečňováním hodnot se naplňují některé lidské potřeby, např. potřeba životního smyslu, „vůle po smyslu“. Frankl dělí hodnoty na tvůrčí, zážitkové a postojové. K tvůrčím patří zejména práce, ať už jí vytváříme hodnoty materiální (výrobky, stavby atd.) nebo hodnoty duchovní (odborné publikace, umělecká díla). K zážitkovým hodnotám patří prožívání (při jídle, pohybu, při četbě, při vnímání lásky atp.). Hodnoty postojové se uplatňuje zejména ve vztahu k utrpení, např. při bolestivých onemocněních. Tyto hodnoty člověk uskutečňuje tím, že nevyhnutelné utrpení trpělivě snáší. Pro věřící osoby mají velký význam hodnoty náboženské, vycházející z víry ve vyšší moc a posmrtný život. Potřeby Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Vzápětí se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní a na potřeby biologické a sociálně psychologické. Potřeby biologické (potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd.) jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny. Všimněme si např. pohlavní potřeby. U duševně a morálně zdravých lidí není pohlavní potřeba zaměřená na pouhé tělesné potěšení a vybití. Jde jim o komplexní komunikaci, nejenom fyzickou, ale i psychickou, sociální a duchovní, tedy o prožitek bytostného společenství, jednoty, opaku pocitu osamělosti a disharmonie. Oddá-li se duševně normální člověk intimní komunikaci bez pocitu lásky a duševní účasti, cítí se dodatečně zklamaný, ponížený a smutný. Potřeby sociálně - psychologické, které jsou do jisté míry získané. Např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání. Jde především o bazální sociální jistotu (Horneyová, K. - Sullivan, M. S.), kdy např. dítě usiluje nejen o uspokojení některých tělesných potřeb, ale i o laskavost rodičů (dospělých), o silné emocionální pouto s nimi, hravou komunikační aktivitu apod. Potřeba citového vyžití (afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít „citový přístav“, mít sociální odezvu přátelství, lásku, moci s někým spolupracovat. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy celé osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských i životních úspěchů, touhou po docílení uznání a obdivu druhých lidí. Podle A. Adlerovy (1870-1937) tzv. individuální psychologie patří touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci mezi nejhlubší pohnutky veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebe utváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, úspěchu, pohody. Na pracovišti může dojít někdy k špatnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka. Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku je nejdůležitějším faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však není jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka. Vedoucí pracovník by měl znát aspirace jednotlivých pracovníků a měl by je umět citlivě používat např. při návrhu na služební postup (Zdeněk Kuťák) Potřeba sociálního kontaktu (společenského styku) se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, někomu být nablízku. Patří sem i potřeba nechat se vést, řídit od osob s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám včetně halucinací. Potřeba prožívat, resp. užívat je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Zúžené prožívání nebo neschopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků. Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. Souvisí s ní potřeba zdokonalovat vlastní osobnost, sebevýchova. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry a experimentování. A. H. Maslow (1908-1970) rozlišuje potřeby vycházející z nedostatku a potřeby spojené s bytím člověka. Potřeby, které vycházejí z nedostatku (deficitu) nazval D-potřeby (např. potřeba potravy, spánku, sexu, uplatnění). Vyšší potřeby, které jsou spojeny s bytím člověka, nazval B-potřeby. Patří sem např. potřeba spravedlnosti, dobra, pravdy, svobody a krásy. Některé potřeby mohou vyplývat jak z deficitu, tak z bytí. Např. láska může pramenit z nedostatku citových vztahů, které si chce člověk saturovat, nebo může vycházet z přání prokázat druhým lidem dobro. C. Alderfer dělí lidské potřeby na existenční (veškeré fyziologické a materiální potřeby), vztahové (kontaktu, odezvy, začlenění), růstu (seberealizace a tvořivého zasahování do světa). Během života mohou být jednotlivé potřeby buď maximalizovány, minimalizovány, frustrovány, deprivovány, preferovány nebo potlačovány. Záleží to např. na vzorech, které napodobujeme. Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus atp. V potřebách není dobro a zlo. Dobro a zlo je jen ve způsobech uspokojování potřeb. Faktorovou analýzou bývají zkoumány životní a pracovní orientace a životní sloh. Byla např. popsána strategie aktivního hledání příležitosti (podnikavost), orientace na rodinu a nenáročný život, strategie pohodlného přežívání, orientace na pracovní (odbornou) kariéru a strategie resignace na pracovní (odbornou) kariéru. Preferované životní hodnoty určují životní sloh člověka. Německý charakterolog Hans Thomae užívá pro životní sloh označení „tematika života“ či „vnitřní tematika“ a její význam vidí ve směřování ke komplexu hodnot. Životní sloh může být vyjádřen buď hodnotami, k nimž člověk směřuje, nebo metodami, jichž při dosahování svých cílů používá. Někteří psychologové kladou důraz na cíle (hodnoty), jiní na metody dosahování těchto hodnot. Životní sloh zahrnuje vztahy člověka k lidem, zacházení s věcmi, cíle do budoucna. Často užívanou jednoduchou metodou na zjišťování hodnotové orientace (hlavně u dětí) je metoda tří přání. Existuje ovšem množství mnohem složitějších a podrobnějších psychologických testů a dotazníků na zjišťování hodnotového systému. vloženo uživatelem» motivace sociální



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz