ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu normál

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
normál >>  standard, etalon; průměr, průměrný, pravidelný stav  » normál
normála >>  přímka kolmá k tečně (tečné rovině) v bodě dotyku, kolmice  » normála
normalita >>  stav, chování a jednání odpovídající normám  » normalita
normalita osobnosti >>  Psychologie osobnosti se snaží přispět k teorii normální, zdravé a zralé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému. Za normální osobnost obvykle považujeme: - osobnost autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama - osobnost dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci - osobnost individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování - osobnost integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými. Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti. Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného. Jestliže člověk trvale, průběžně přestává být schopen udržovat společensky přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním normám, pak ho můžeme považovat za abnormální osobnost. Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat. Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy. Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví). Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici, a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Dokáže přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. Poruchy duševního i tělesného zdraví mohou být spolupodmíněny nevhodnými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie a didaktogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i sebe samotného (egogenie). Člověk často sám sobě škodí nejvíce. Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a utváření kultivovaného prostředí. Celkové posouzení osobnosti včetně její normality by mělo vyústit do prognózy. Patří sem i kvalifikovaný odhad perspektivy dalšího osobního a rodinného života a sociálního, zvláště pracovního uplatnění a psychosomatického vývoje. Za člověka budoucnosti je považován homo creans, člověk tvořivý. Podle teorie tvořivé transaktualizace člověk může při svém rozvoji přesáhnout svou osobnost a rozšířit a kreativizovat své prostředí. Jde tedy o jakousi externí sebeaktualizaci. Běžná interní sebeaktualizace je pouze rozvinutí vlastní osobnosti. Stimulace a facilitace tvořivé transaktualizace chování vyžaduje příznivé environmentální (např. školní či rodinné) klima, např.: redukci faktorů vyvolávajících frustraci a blokování seberealizace, podporu divergentního myšlení, odměňování tvořivosti, minimalizaci donucování, spoluúčast na řízení (delegovaná pravomoc), minimalizaci vnucování norem chování, osobní svobodu, zabezpečení svobodné komunikace, dobré pracovní vztahy, skupinovou diskusi a vzájemné porovnávání myšlenek, vytváření nových vztahů, kompetentnost vedoucích v práci. vloženo uživatelem» normalita osobnosti
normalita a abnormalita osobnosti >>  Za normální osobnost je označována např. osobnost autoregulovaná, dobře přizpůsobená, individualizovaná i socializovaná a integrovaná a také osobnost s funkční psychickou i somatickou strukturou a osobnost statisticky průměrná. Mezi abnormality řadíme např. poruchy chování a osobnosti, neurózy (neurotické poruchy), poruchy osobnosti (dříve psychopatie), psychózy (duševní choroby), mentální retardace, demence, alkoholismus, nikotinismus a různé další závislosti. Postižená osoba se v některých situacích chová neadekvátně a nefunkčně a na křivce normálního rozložení jevů v přírodě a ve společnosti je umístěna někde na okraji. Závady chování a prožívání a poruchy chování a osobnosti mohou být zapříčiněny nebo spolupodmíněny nežádoucími a patologickými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i nevhodného až patologického životního stylu sebe samotného (egogenie). Na diagnostice normality i patologie a osobnosti a prevence a terapie závad a poruch chování i psychosomatických chorob a úrazů se s psychiatry podílí kliničtí psychologové. Psychagogika a psychoterapie závad, poruch i chorob může být např. racionální, sugestivní, abreaktivní (zážitková), tréninková (behaviorální) nebo kombinovaná a zaměřená podle stávajících směrů a škol psychologie, pedagogiky a lékařství. Může být také individuální nebo skupinová. Zdraví a normalita jsou utvářeny a ovlivňovány mnoha činiteli, jako je např. styl života, kvalita mezilidských vztahů, kvalita životního prostředí, výživa. vloženo uživatelem» normalita a abnormalita osobnosti
normalita a psychické zdraví >>  NORMÁLNÍ OSOBNOST je: autentická a autoregulovaná, má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede adekvátně řešit své problémy převážně sama, socializovaná a dobře přizpůsobená (adaptovaná) ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci, individualizovaná dispozičně i osobními zkušenostmi získanými vzorci chování, integrovaná (jednotná), její všechny složky fungují v koordinaci s jinými a má adekvátní pocit životního smyslu, je v chování, prožívání a jednání v současnosti a v dohledné budoucnosti také pravděpodobně bude relativně přiměřená. Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného. Jestliže však člověk trvale, průběžně přestává být schopen a nedovede udržovat společensky přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním normám, pak jde o abnormální osobnost. Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat. Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy. Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví). Člověk normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici, a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Akceptuje lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když vždy neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti a dovednosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Dovede jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. Vady a poruchy duševního i tělesného zdraví mohou být spolupodmíněny nevhodnými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie a didaktogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i sebe samotného (egogenie). Člověk často sám sobě škodí nejvíce. Čím více jsou odchylky chování a prožívání člověka od normy větší, závažnější a intenzivnější, tím méně se mohou uplatnit žádoucí vlivy výchovy a psychosociálního prostředí. Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí. Komplexní posouzení osobnosti včetně její normality by mělo vyústit do prognózy. Patří sem i kvalifikovaný odhad perspektivy dalšího osobního a rodinného života a sociálního, zvláště pracovního uplatnění a psychosomatického vývoje. Prevence je předcházení závadám, poruchám a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu choroby v časném stádiu. Terciární prevence se zaměřuje na následky onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování. Dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za základ prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími. Za člověka budoucnosti je považován homo creans, člověk tvořivý. S tvořivostí nejúžeji spjaty schopnosti divergentního (tvůrčího) myšlení. Kombinací operací divergentního myšlení s produkty a obsahy rozlišuje americký psycholog a univerzitní profesor v Jižní Karolině Joy Paul Guilford (1897-1987) řadu faktorů. Aplikace faktorové analýzy potvrdily Guilfordovy předpoklady, a tak umožnily mj. stanovit i faktory tvořivého myšlení. U schopnosti produkovat obsahy se rozlišují např. faktory flexibility a senzitivity. Faktor flexibility, pružnosti je schopnost a dovednost měnit řešení, opuštění konvenčních způsobů. Snad bychom sem mohli zařadit také zkracování myšlenkových operací. Faktor citlivosti na problémy, senzitivita je schopnost a dovednost vidět problémy, rozpoznat jádro problému a praktické problémy. Někdy se hovoří o všímavosti při hledání problémů. Na vnímání mají vliv navyklé orientace, hodnocení, city a též důvěřivost vůči všeobecně přijatým názorům. Schopnost a dovednost nezávisle pozorovat věci, které se nevtěsnají do rámce toho, co jsme si již osvojili, je víc než jen pozorovací schopnost. Podněcování (stimulace a facilitace) kritického myšlení a tvořivého chování vyžaduje příznivé, humánní životní prostředí, příznivé environmentální (např. školní, pracovní a rodinné) klima, redukci faktorů vyvolávajících stresy, frustraci a blokování seberealizace, podporu divergentního myšlení, odměňování tvořivosti, minimalizaci vnucování nedostatečně zdůvodněného chování, zabezpečení svobodné komunikace, volné diskuze a vzájemné porovnávání myšlenek, vytváření nových a dobrých pracovních postojů a vztahů. Žádoucím a optimálním výsledkem normálního vývoje a správné výchovy i sebevýchovy člověka je normální, zdravá (tělesně, duševně a sociálně pohodová), rozvinutá (využívající plně svou kapacitu, svůj potenciál) a tvořivá i harmonická osobnost. vloženo uživatelem» normalita a psychické zdraví
normalita statistická >>  Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, retardovaný). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. vloženo uživatelem» normalita statistická
normalita statistická, funkční a normativní >>  Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat. Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy. Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě odborného racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví). Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici, a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Dokáže přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. vloženo uživatelem» normalita statistická
normality (angl.) >>  normalita. NORMÁLNÍ OSOBNOST lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, zdatnou. Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole. Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem ( Rogers, 1995). Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním individuálním psychosystému. Normalita a duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovuutváření kultivovaného prostředí. Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost: autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama, dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci, individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování, integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu. Normalitu osobnosti posuzujeme také podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti. Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného. Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrální (normativní) , nebo se tyto významy mohou kombinovat. Individuální normalita znamená subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi. Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nadnormalitu. Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přibližovat. Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti. Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost. Arbitrální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků. Např.: Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie. Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem ,, širší norma". Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické. Anormalita však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi anormality můžeme zařadit např. poruchy chování a osobnosti a mentální retardace. vloženo uživatelem» normality (angl.)
normalizace, normalisace >>  uvedení vzájemných vztahů do souladu s přijatými normami;stanovení technických předpisů (norem)  » normalizace



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz