ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu prevence

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
prevence >>  předcházení něčemu, ochrana před něčím  » prevence
prevence a její typy >>  Prevence je předcházení závadám, poruchám a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění, závady či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Primordiální prevence znamená nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti. Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu závady, poruchy, nemoci, choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu v časném stádiu. Terciární prevence se zaměřuje na následky závady, onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování. Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujícíh a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života. Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za součást prevence i terapie některých závad, poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích ke správným morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími. vloženo uživatelem» prevence a její typy
prevence syndromu vyhoření >>  Bez nehod, útrap a škod nikdo z nás neprojde životem (Aischylos). Akutně psychicky traumatizované, duševně otřesené osobě je především třeba umožnit spontánně se svěřit a uvolnit se v rozhovoru (alespoň částečně) z nahromaděných a neodreagovaných explozivních emocí (jde o tzv. defusing). Ze všeho nejvíce záleží na o sociální opoře vrstevníků, kolegů a kolegyň, přátel, spolupracovníků či příbuzných a specializovaných odborníků, jako jsou např. psychiatři, psychologové, sociální pedagogové, sociologové. Nejen děti, ale i dospělý člověk, který prošel akutní psychickou traumatizací by měl mít možnost vyplakat se, vykřičet se, postěžovat si, vynadávat si, odreagovat se, relaxovat se. Není vhodné přesvědčovat ho stále, že je statečný a že si proto pomůže i bez naříkání, pláče i bez pomoci ostatních. Další vhodný postup je zajistit postiženým osobám oficiální poradu (debriefing) (často skupinovou) na které bude provedena neodkladná odborná analýza traumatické události a navržena adekvátní antitraumatická intervence nebo nápravná odborná péče. Někdy je třeba zajistit i odbornou a specializovanou individuální antitraumatickou intervenci. Jde většinou o dlouhodobější odbornou poradenskou nebo psychoterapeutickou péči, kterou realizují psychologové nebo psychiatři a speciální i sociální pedagogové, příslušníci tzv. pomáhajících profesí (helping professions). Řešením bývá někdy např. i změna pracoviště. Dlouhodobě působící neregulovaná zátěž např. u učitelů vede později k vyčerpání organismu uvádí Pavla Císařová (2002) v časopisu Psychologie dnes a pokračuje: Nemalou roli v otázce zátěže u učitelů hraje fyzické prostředí, ve kterém se pohybují. Nedostatek času a prostoru na regeneraci v průběhu pracovního dne má na lidskou psychiku neblahé důsledky. To není nic nového. Učitelé, kteří většinou sdílejí kabinet s několika dalšími kolegy, pak mohou zatoužit po místnosti, ve které by mohli být alespoň chvíli sami. Představa takové místnosti se většinou spojuje s kuřárnou, která však pro nekuřáky místem odpočinku není. V práci se stresem se v některých zahraničních firmách osvědčuje vybudování antistresové místnosti," říká Hana Kasíková. ,,Je to zvukově izolovaná místnost, kde se může člověk, který to potřebuje, vykřičet a vybít nahromaděný stres." Otázka, nakolik je něco takového možné v podmínkách našich škol, může zůstat otevřená stejně jako otázka dlouhodobé účinnosti takové strategie vyrovnávání se stresem. Může však být lepší vykřičet se o samotě než před třídou. Účinný se zdá trend zaměřený na sebe-poznávání učitelů v rámci skupin a s možností sociální opory. "Na rozdíl od některých dalších profesí, například lékařů, mohou učitelé jen omezeně využít specializovaný podpůrný personál, který by mu pomohl zvládat problémy," upozorňuje psycholog Václav Mertin. "Kdybychom odmítli před operací rentgen, biochemický rozbor, jiná potřebná vyšetření, lékař nás nepřevezme do péče. Učitel musí učit každé dítě přesto, že rodiče odmítnou navštívit s problémovým dítětem psychologa, logopeda či psychiatra." "Kromě výpadků paměti, nechuti k práci dochází ke ztrátě originálních asociací," míní Hana Kasíková. "V kurzech osobnostní výchovy pro učitele se proto vracíme k základům tvořivosti jako občerstvujícímu zdroji energie." V profesích, kde se pracuje primárně s lidmi se setkáváme se syndromem vyhoření (burnout syndrom). Nejprvebyl odborně popsán asi psychiatrem H. J. Freudenbergem v roce 1975, který byl inspirován knihou Grahama Greena Případ vyhoření. V roce 1976 popsala burnout americká psycholožka Christina Maslachová. Syndrom vyhoření nyní již figuruje v Mezinárodní klasifikaci psychických poruch (MKN 10) pod číslem Z 73.0 ve skupině s názvem "Problémy spojené s obtížemi při zvládání životních situací". Symptomatika burnout syndromu čili "vyhoření" (vyhaslosti, vyprahlosti) obsahuje s postupem času např. tyto duševní a tělesné symptomy (příznaky): Psychické: Ztráta schopnosti a dovednosti se pro něco nadchnout, pokles pracovního nasazení, ztráta schopnosti vcítění se a pocitu zodpovědnosti. Nechuť a lhostejnost, nezájem, redukovaná motivovanost ve vztahu k práci. Pochybnosti o sobě, redukce sebedůvěry, pocity bezmocnosti, negativní postoj k sobě samému, práci, institucím, společnosti a životu. Emocionální problémy: podrážděnost, útočnost, netrpělivost, nervozita, úzkosti, strachy, apatie, pocity beznaděje, emoční vyčerpanosti, zklamání. Kognitivní problémy: pocity mentálního opotřebování, závady a poruchy pozornosti a paměti. Únava až vyčerpání, chybění zájmů a zálib, projevy subdepresedeprese. Tělesné: Závady a poruchy spánku, děsivé sny, ztráta chuti k jídlu, závady a poruchy motoriky, sklon k drobným i větším úrazům, celková psychosomatická nevolnost, zvýšená nemocnost, bolesti svalů a šíje, psychosomatické obtíže. Postuné fáze vyhoření: a) Nadšení-idealismus a romantismus (často naivní), nerálné a nejasné představy o práci. Práce se stává nejdůležitější součástí života a naplňuje jeho smysl, ostatní se stává méně podstatné. Identifikace s klienty a často neefektivní výdej energie spojený s dobrovolným přepracováváním. b) Stagnace-původní nadšení vyprchává, realita nutí slevit ze svých očekávání a začíná starost o věci mimopracovní spojené se zájmem o osobní vzestup (volný čas, peníze, partneři, hobby, vyhledávání známých, starost o sebe) c) Frustrace kritické hodnocení dosavadní efektivity práce a jejího smyslu. Začínají se objevovat emocionální a fyzické obtíže. d) Apatie-reakce na frustraci v situacích, které nelze ovlivnit, vyhýbání se mimořádnostem, novinkám a námaze, snaha udržet si však ještě pracovní místo kvůli živobytí. e) Terminální burnout-úplné psychosomatické vyčerpání, pocit ztráty smyslu života, depersonalizace, intenzivní s chronický HH syndrom, proživání pocitu bezmocnosti (helplessness) a beznaděje (hopelessness)í. Pro tento syndrom je typické, že při něm netrpí jen postižení, ale také kvalita jejich práce. Postižení vyhořením jsou častěji nemocní a za určitých okolností se stanou i trvale neschopní práce. Jako při mnoha duševních poruchách hlavní problém spočívá v tom, že ani postižení ani okolí, nerozpoznají za těmito obtížemi svébytnou poruchu nebo ji rozpoznají až příliš pozdě. Zvláště často jsou syndromem vyhoření postiženy zdravotní sestry, dále ošetřovatelé, sociální pracovníci, ale také lékaři, psychoterapeuti, učitelé a učitelky, právníci a policisté, uvádějí ve své velmi přehledné, stručné a instruktivní odborné publikaci pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu Syndrom vyhoření z roku 2003 psychologové Vladimír Kebza a Iva Šolcová. Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě. Určitě je to kvalitní sociální podpůrná síť, tedy existence vstřícných blízkých lidí, kteří člověku mohou poskytnout aktivní naslouchání, povzbuzení a pomoc v těžkých situacích. Hlavními zdroji sociální opory jsou: rodina, příbuzní, kolegové v práci, přátelé, zájmové skupiny a celkově kvalitní trávení volného času. Podle psychologa Václava Mertina by měla jít prevence syndromu vyhoření u učitelů dvojím směrem. "Učitel se musí učit lépe zacházet se svým profesním životem-mít i neškolní zájmy, přátelské skupiny, jako vrcholový sportovec by měl víc dbát na regeneraci. Existuje však i cesta celospolečenské prevence. Každý učitel by se měl povinně celoživotně vzdělávat. Každým rokem alespoň 14 dní. Vzdělaný učitel se méně bojí jít do školy s tím, co si na něj připravili žáci, rodiče, vedení nebo inspekce, je sebevědomější, lépe obhájí svou práci, je méně závislý na jednom jediném povolání." Psycholog Antonín Mezera se domnívá, že by učitelé měli po několika letech povinně změnit školní prostředí a populaci žáků, které učí. "Učitelé by měli mít možnost i povinnost například po pěti až deseti letech učit nejen na základní škole, ale i na gymnáziu, střední odborné škole nebo ve speciální škole. Měli by mít možnost věnovat se například práci výchovného poradce, metodika či inspektora. V oblasti teorie managementu se této metodě říká job rotation, ale školství je bohužel vůči změnám tohoto typu dost rezistentní." V podmínkách našich škol se zdá prozatím fantaskní alternativa, kterou představují C. Hennig a G. Keller ve svém Antistresovém programu pro učitele. Jedná se o zavedení sabatiklu, tzv. volného roku. "Podobně jako je to ve Švýcarsku by měl mít každý učitel příležitost prožít po 7-8 letech vyučování tzv. volný rok. Může ho využít podle osobní potřeby např. k načerpání sil, k dalšímu vzdělávání apod.. Finančně lze sabatikl zabezpečit tak, že se učiteli bude poskytovat plat snížený měsíčně o 1/7-1/8". Psycholog Jaro Křivohlavý (2001) doporučoval interní a externí metody a postupy prevence vyhoření. Mezi interní postupy řadí: neklást na sebe nesplnitelné nároky, aktivně rozvíjet pozitivní myšlení, stanovit si priority, hledat smysl života. Mezi externí postupy řadí: sociální oporu, zlepšení klimatu organizace a úpravu pracovního prostředí. Olomoucká psycholožka a vysokoškolská učitelka Eva Urbanovská (2009) se zabývá copingovými strategiemi zvládání stresu (u středoškolské mládeže). Popsala např. strategie kontroly, strategii vyhýbání, strategii rezignace. Blahutková Marie a Charvát Michal (2009) zdůraznili význam výrazného podílu sportu a pohybových aktivit na odbourávání stresů. Při léčbě vyhoření se využívá především odborného poradenství pro oblast životního stylu, existenciální psychoterapie (směr psychologické léčby vycházející z filosofie existence a zabývající se např.lidskou svobodou, stárnutím, smrtelností, zodpovědností za své činy, existenciální izolací a deprivací), z logoterapie (psychoterapeutická metoda podle Viktora Emanuela Frankla (1905-1997), spočívající v hledání smyslu života u osob, které jsou existenciálně frustrované a trpící noogenní neurózou) a a apikuje se i daseinanalýza (speciální psychoterapeutická škola vycházející z existenciální filosofie M. Heideggera a z fenomenologické metody E. Husserla a hledající a poznávající možnosti, jak být sám sebou). Diagnostika syndromu vyhoření Provádí na základě rozhovoru s odborníkem nebo na základě aplikace sebeposuzovacího dotazníku. Těchto odborných dotazníků existuje již větší počet (např. Maslach Burnout Inventory /MBI/, Burnout Scale H. J. Freudenbergera, Burnout Measure A. Pinesové a kol., The Staff Burnout Scale for Health Professionals J.W. Jonese, Meier Burnout Assessment /MBA/, Teacher Burnout Scale /TBS/ S. A. Seidmana a Joanne Zagerové, Teacher Stress Reactions /TSR/ N.K. Frenche, Heidelberger Burnout Test E. Meyera) Uvádíme zde jeden z těch často aplikovaných: Dotazník vyhoření (burnoutu) Beverly A. Potterové-BPQ (Beverly A. Potter´s Burnout Questionnaire) Instrukce Označte zakroužkováním stupeň Vašeho pocitu na stupnici u každého z 25 sebeposuzujících tvrzení: 1 - nikdy, nebo jen velmi zřídka, 2.- občas, 3 - často, 4 - velmi často, 5 - vždy. SEBEPOSUZUJÍCÍ TVRZENÍ 1. Cítím se unavený/á/, i když jsem měl/a/ dostatek spánku.........1 2 3 4 5 2. Má práce mne neuspokojuje, necítím se být v práci úspěšný /á/....1 2 3 4 5 3. Cítím se smutný/á/, i když k tomu nemám jasný důvod..........1 2 3 4 5 4.Jsem zapomětlivý/á/..............1 2 3 4 5 5.Jsem podrážděný/á/, iritabilní a obořuji se na lidi....................... 1 2 3 4 5 6. Vyhýbám se lidem v práci i v soukromém životě. 1 2 3 4 5 7. Mám potíže se spánkem, protože mne trápí pracovní problémy............................1 2 3 4 5 8. Jsem nemocný/á/ častěji, než jsem býval/a/. 1 2 3 4 5 9. Můj postoj k práci lze vyjádřit slovy " mám potíže". .......................... 1 2 3 4 5 10. Mívám časté konflikty v práci.. 1 2 3 4 5 . 11. Můj pracovní výkon není stoprocentní. 1 2 3 4 5 12. Mám sklon užívat alkohol nebo léky k zlepšení nálady................................... 1 2 3 4 5 13.Namáhá mne komunikace s druhými lidmi. 1 2 3 4 5 14.Nemohu se soustředit na práci tak jako dříve. ................................... 1 2 3 4 5 15.Práce mne brzo znudí..................1 2 3 4 5 16.Pracuji těžce, ale nemám pocit uspokojivého výkonu.................................1 2 3 4 5 17.Práce mne namáhá................... 1 2 3 4 5 18.Nerad(a) chodím do práce........... 1 2 3 4 5 19.Sociální aktivity s druhými jsou pro mne vyčerpávající. 1 2 3 4 5 20.Sex mne nezajímá................... 1 2 3 4 5 21.Když nepracuji, většinu času se dívám na televizi...............................1 2 3 4 5 22.V práci nemám žádná očekávání, snahu něčeho dosáhnout. ............................1 2 3 4 5 23.Myšlenky na práci mne obtěžují i mimo pracovní dobu...................................1 2 3 4 5 24.Pracovní problémy zasahují do mého osobního života.................................1 2 3 4 5 25.Mám pocit,že moje práce nemá žádný smysl. 1 2 3 4 5 Vyhodnocení dotazníku BPQ: Sečtěte všechna bodová hodnocení. Rozsah hodnotje 0-125. Na základě dosažené bodové hodnoty se můžete zařadit do skupiny: Počet bodů Orientační hodnocení 25-50 Nemáte patrně s vyhořením (outburnem) vážnější problémy. 51-75 Trochu prevence proti možnosti vyhoření (outburnu) by neškodilo. 76-100 Pozor! Jste kandidátem (kandidátkou) vyhoření (outburnu). 101-125 Jste pravděpodobně vyhořelý/á/! Exaktní odbornou diagnózu vyhoření lze učinit teprve na základě odborného vyšetření kvalifikovaným psychologem nebo psychiatrem pro které je dotazník B.A. Potterové pouze jednou z diagnostických pomůcek. vloženo uživatelem» prevence syndromu vyhoření
prevence ten (zkratka ve zdravotnictví) >>  předcházení žilní tromboembolické nemoci vloženo uživatelem» prevence ten (zkratka ve zdravotnictví)
prevence ve zdravotnictví >>  PREVENCE ve zdravotnictví je předcházení závadám, poruchám, úrazům a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku závady, onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Primordiální prevence znamená nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti. Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu v časném stádiu. Terciární prevence se zaměřuje na následky závady, onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování. Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujících a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života. Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za nutnou součást prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost a dovednost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími. vloženo uživatelem» prevence ve zdravotnictví
prevence, psychoterapie a duševní hygiena >>  PREVENCE ve zdravotnictví je předcházení závadám, poruchám, úrazům a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku závady, onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Primordiální prevence znamená nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti. Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu v časném stádiu. Terciární prevence se zaměřuje na následky závady, onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování. Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujících a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života. Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za nutnou součást prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost a dovednost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími. Preventivní ráz mají v České republice školy pracující podle modelu či koncepce Škola podporující zdraví. Garantem tohoto modelu je v České republice od roku 1992 Státní zdravotní ústav. Evropským garantem je např. Světová zdravotnická organizace (WHO). Za pilíře této koncepce jsou uváděny: pohoda prostředí, zdravé učení a otevřené partnerství. Celá koncepce vychází z holistické interakční filozofie zdraví, která zdůrazňuje interakci mezi: všemi složkami zdraví a osobnosti jednotlivce, zdravím jednotlivce a komunitou a zdravím jedince a světa, společnosti a přírody. Integrujícími principy jsou zde: respekt k potřebám jednotlivce a kooperativní komunikace. Celá koncepceprimární cíl: udržitelnost hodnotného života. PSYCHOTERAPIE závad, poruch a chorob může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová. Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů. Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení k adekvátnímu osobnímu systému hodnot a ke správnému životnímu stylu (včetně stravování). Připomínáme zde např. doporučení řeckého lékaře Hippokrata (460 př.n.l.-370 př.n.l.) : ,,Nechť tvá strava (potrava, výživa) je tvým lékem a ne léky tvou stravou (potravou). " Racionální psychoterapie má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání. Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní otcovskou sugesci, jiní zase na permisivnější mateřskou sugesci doprovázenou sociální oporou. Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika. Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. relaxace, ale i o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů. Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku. Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti. Pro psychoterapii (zejména dětí) je vhodné využívat psychologických, psychokorektivních, psychorehabilitačních i edukačních her. Každá užitá psychoterapie je ovlivněná a často i modifikována individuální osobností psychoterapeuta. Někdy i zdánlivě nepatrné, jako by minimální, a dokonce nejen přímé, ale i nepřímé verbální a nonverbální prožitky a intervence (např. pozitivně stimulativní) mohou mít překvapivě maximální a dalekosáhlý psychosomatický efekt. Užitečné poznatky z oblasti duševní hygieny, psychologie zdraví, speciální a sociální pedagogiky, psychagogiky a psychoterapie apod. určené hlavně pedagogům lze čerpat ze šesti publikací Učitelé a zdraví, které editoval a ve kterých publikoval brněnský psycholog a vysokoškolský učitel Evžen Řehulka od roku 1998 do roku 2004 a na to v navazujících publikací Škola a zdraví pro 21 století do roku 2011. Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu. Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému. Psychologická terapie se využívá také v paliativní péči ve zdravotnictví. PALIATIVNÍ péče je aktivní péče poskytovaná nevyléčitelně nemocným v pokročilém nebo terminálním stádiu jejich choroby. Jejím hlavním cílem není vyléčit pacienta ani prodloužení života, ale zkvalitnění života. Preventivně se zaměřuje na zmírnění bolesti a dalších strádání po tělesné a duševní stránce. V paliativní péči se snažíme zachovat důstojnost osoby a klidné umírání. Po dlouhá staletí bylo úkolem lékařů a ošetřovatelek zmírnění lidského utrpení. O pacienty se pečovalo ve špitálech, nejčastěji však v domácím prostředí za přítomnosti celé rodiny a přátel. Z tohoto důvodu se mluví o paliativní péči jako o multidisciplinární péči. V 19. století díky stěhování množství lidí docházelo k tomu, že pacienti umírali i bez stálého zázemí, proto se otevřeli chorobince. Chorobince nahradily moderní nemocnice, začal se klást důraz na boj s nemocí. Pokud zdravotničtí pracovníci tento boj prohrávali, dbali na to, aby byl pacient v teple a umíral v čistotě, okolo lůžka měl bílou plentu. (Haškovcová, 2007). V období před druhou světovou válkou bylo normální do pečování o svého příbuzného zapojit celou rodinu a přátele, zajistit i poslední pomazání od kněze. V minulém století došlo k medicinalizaci umírání, tzn., že se péče o umírající stala záležitostí lékařů. V 60. letech 20 století se poprvé objevil pojem zadržená smrt tzn., že medikamentózní léčba a přístroje nedovolí nemocnému rychle zemřít. To mívá někdy za důsledek vyhledávání eutanázie. Eutanázie je smrt za asistence lékaře, nebo asistovaná sebevražda. Patrně první moderní paliativní zařízení - St. Christopher's Hospice v Anglii, vzniklo v roce 1967 (podle Markové, M. Sestra a pacient v paliativní péči. 2010). Kvalitní paliativní péče v České republice také existuje, ale je dosud dostupná pouze menšímu počtu občanů. Její počátky jsou kladeny teprve do první poloviny 90. let dvacátého století. První pokus o zřízení lůžkového oddělení paliativní péče byl asi podniknut v roce 1992 v rámci Nemocnice v Babicích nad Svitavou, první samostatný lůžkový hospic byl otevřen v Červeném Kostelci v roce 1995. Samostatný atestační obor Paliativní medicína a léčba bolesti byl zřízen v roce 2004. Příklady nejčastějších onemocnění, u kterých je poskytována paliativní péče jsou onkologická onemocnění, CHOPN, AIDS, polymorbidní geriatričtí pacienti, některé vrozené pediatrické syndromy a onemocnění (cystická fibróza), chronické srdeční, jaterní, renální selhání. Obecná paliativní péče je poskytována každým zdravotnickým zařízením v rámci své specializace. Jejich úkolem je vyhodnotit stav pacienta a poskytnout mu takovou léčbu a péče, jaká je důležitá pro zkvalitnění života pacienta, jako například léčba bolesti a dalších symptomů, podpora rodiny. Základem obecné péče je sledování, rozpoznávání a ovlivňování toho, co je významné pro zkvalitnění života pacienta. Nejčastěji je to respekt ke klientovi, projevy empatie, využití ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče. Specializovaná paliativní péče je poskytována v zařízeních, která se věnují paliativní péči jako své hlavní činnosti. Tato zařízení vyžadují profesionálně vyškolený personál a adekvátní přístup ke klientům. Tým tvoří: lékař, sestra, psycholog, sociální právník, fyzioterapeut, pastorační pracovník, koordinátor dobrovolníků a další pracovníci. Služby v těchto zařízeních by měli být přístupné ve všech formách péče, měly by být poskytnuty pacientovi kdekoliv a kdykoliv-doma, v nemocnici, v denním stacionáři, v pečovatelském domě. Mezi formy specializované paliativní péče patří: Domácí hospic / mobilní hospic Ve světě je domácí hospic nejrozšířenější formou poskytování paliativní péče. Tento druh péče funguje u rodin, které se rozhodly pečovat o svého příbuzného doma. Členové domácího hospice jsou-lékaři, zdravotní sestry, pečovatelé, psychologové, pastoři, dobrovolníci. Je to multidisciplinární obor. V domácím hospici pracují zdravotní sestry a pečovatele, které vede sociální pracovnice. Sociální pracovnice domlouvá návštěvy u rodin a co je potřeba u pacienta udělat za výkony. To je nejčastěji hygiena pacienta, nakrmení, případně nakoupení a úklid domácnosti. Na první návštěvu chodí sociální pracovnice sama nebo s pečovatelem, aby zmapovala, co bude u rodiny potřeba, připravila smlouvy a vysvětlila, co terénní služba obsahuje. Na další návštěvy chodí obvykle jen jeden pečovatel. O to je složitější manipulace s pacientem. Zdravotní sestry navštěvují klienta zhruba jednou do týdne, měří fyziologické funkce, ptají se na bolesti, stolici a močení, podávají léky, provádějí převazy ran. Klienta v případě potřeby navštěvuje lékař hospice a praktický lékař. Hospic První hospicové hnutí začalo Anglii. Pak i v dalších zemích. První hospic byl otevřen v roce 1947 v Anglii a v USA v roce 1974. V 70. letech 20. století dochází k rozvoji paliativní medicíny jako samostatného oboru. Hospic je lůžkové zařízení poskytující specializovanou péči pacientům v preterminálním a terminálním stádiu onemocnění. Délka pobytu je obvykle několik týdnů. Obvykle jsou pokoje jednolůžkové s možností přistýlky pro rodinu, návštěvy jsou neomezené, dbá se na maximální soukromí klientů a domácí prostředí. Indikace pro přijetí do hospice: choroba ohrožuje klienta na životě, není nutná hospitalizace v nemocnici, ale je žádoucí paliativní léčba, v rodině není možná dostatečná domácí péče, umírající pacient, který se tak rozhodne sám. Oddělení paliativní péče V rámci jiných zdravotnický zařízeních, jako jsou nemocnice a léčebny. Péče je poskytovaná nemocným, kteří potřebují diagnostiku a léčbu, ostatní služby a doplňky nemocnice. Konziliární tým paliativní péče Tyto týmy jsou v rámci nemocnic a léčeben. Zajišťuje expertní znalosti v této oblasti paliativní péče. Posiluje se kontinuita péče, tzn. pacient zůstává na oddělení, které zná a kde byl léčen. Přispívá k edukaci personálu a ostatních. Skládá se z lékaře, sester a sociálních pracovníků. Specializovaná ambulance paliativní péče Péče je poskytovaná klientům, kteří jsou v domácím prostředí nebo v zařízeních sociální péče. Obvyklá je spolupráce s praktickým lékařem, specializovanými zařízeními paliativní péče a domácí péčí. Ambulance někdy působí i při hospicích, při oddělení paliativní péče, lůžkových zařízeních a zařízeních domácí péče. Denní stacionář paliativní péče V zahraničí je obvyklá vazba těchto denních stacionářů na lůžkových hospicích. Klient chodí na denní stacionář, řeší tam své problémy, relaxuje, používá autorelaxační techniky RESPITNÍ PÉČE Rodinní příslušníci nebo osoby pečující o pacienta v domácnosti mohou být unaveni nebo i vyčerpaní nepřetržitou zátěží, při poskytování péče. Respitní péče nabízí pečovatelům plánovanou i neplánovanou možnost odpočinku tím, že péči o pacienta na určitý čas převezme. Péče je poskytovaná v denních stacionářích, lůžkových zařízeních (hospicech) a specializovanými odlehčovacími službami v domácnosti pacienta. Moderní paliativní péče se neodvrací od nevyléčitelně nemocných, ale chrání jejich důstojnost a klade hlavní důraz na kvalitu života. Dokáže úspěšně zvládat bolest a další průvodní jevy závěrečných stadií smrtelných onemocnění. Je založena na interdisciplinární spolupráci a na celostním pohledu na nemocného člověka, a zahrnuje proto v sobě lékařské, psychologické, sociální, existenciální a spirituální aspekty. Vycházejí důsledně z individuálních přání a potřeb pacientů, respektuje jejich hodnotové priority a chrání právo pacienta na sebeurčení. Zdůrazňuje význam rodiny a nejbližších přátel nemocných, nevytrhává nemocné z jejich přirozených sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby poslední období života prožili v důstojném a vlídném prostředí a ve společnosti svých blízkých. Nabízí všestrannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka. Vychází ze zkušenosti, že existuje zásadní rozdíl mezi špatnou a kvalitní péčí o umírající a že umírání nemusí být provázeno děsivým strachem, zoufalstvím, nesnesitelnou bolestí a hrozným duševním utrpením. Literatura KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 stran. 55-959 B-2007 02/58 17/Pd. vloženo uživatelem» prevence



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2021  --  ABZ.cz