ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání

Výsledky hledání výrazu psycholog

cizí slovo    odpovídající významvlastnostidetail
Filozofie, psychologie a pedagogika od roku 1776 >>  Pro psychologii, pedagogiku i filozofii byl významný Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827), švýcarský humanistický pedagog, filantrop, sociální reformátor i politik, který je považován za zakladatele humanismu. Vycházel z osvícenců, např. z některých myšlenek J. J. Rousseaua. Neodmítal však ani význam kladného vlivu kulturní společnosti na člověka. Usiloval o výchovu dokonalého člověka, zdůrazňoval význam pracovní a tělesné výchovy a správné životosprávy. Doporučoval výchovné vyučování formující i mravní profil jedince. Je autorem myšlenky, že každý čin, který nevychází z lásky, nese v sobě zárodek smrti. Věřil, že abychom mohli změnit lidi, musíme je milovat. Náš vliv podle něho sahá jen tam, kam dosahuje naše láska. Člověk bez lásky je člověk bez Boha. Bývá označován za zakladatele nebo spoluzakladatele praktické sociální pedagogiky. Sociální pedagogika se mj. výrazně opírá o sociologii, jejíž zakladatelem nebo alespoň spoluzakladatelem je Auguste Comte (1798-1857) francouzský pozitivistický filozof vyznávající tezi, že poznání musí vycházet ze zkušeností. V době osvícenství došlo k reformě péče o duševně nemocné. Např. filantrop z kliniky York Retreat William Tuke (1732-1822) založil útulek pro choromyslné pracující podle modelu humánní léčby. Philipp Pinel (1745-1826), zakladatel psychiatrie dal 1793 duševně nemocným sejmout pouta, zaváděla se léčba prací. prvky psychodramatu, vznikal skutečně terapeutický režim. Docházelo k systematické klasifikaci duševních poruch. Významný pedagog, pedagogický psycholog a sociální pedagog byl Friedrich Adolph Wilhelm Diesterweg (1790-1866), který byl označován za německého Pestalozziho. Zasloužil se o vytvoření jednotné elementární školy, o vzdělání učitelů a pozvednutí jejich autority a sebevědomí. Jeho heslem bylo: být člověkem znamená být bojovníkem" Jeho teorie byla zakotvena v realitě. Za cíl výchovy považoval autoaktivitu, samočinnost (Selbstätigkeit) ve službě pravdy, krásy a dobra. Výchovu považoval jako příležitost a podnět k sebevýchově. Věřil v přirozenou stupňovitost vývoje. Za základní zásadu výchovy považoval shodu s přírodou. Uveďme některá jeho vyučovací pravidla: Vyučuj ve shodě s přírodou. Začínej vyučování na stanovisku žáka a veď jej odtud stále dál. Vyučuj názorně. Postupuj od lehčího k těžšímu. Vyučuj elementárně. Sleduj všude formální cíl nebo formální a materiální cíl zároveň. Ber ohled na individualitu svých žáků. Podnětný pro psychology byl např. romanopisec Stendhal, vlastním jménem Henri Beyle (1783-1842), představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Byl především znalcem života. Stendhal nebyl za svého života příliš čten a prakticky zůstal neznámý. Byl objeven a pochopen (podle vlastní předpovědi) až po 50-100 letech. Ve své eseji o lásce rozlišuje čtyři druhy: lásku marnivou, smyslnou, galantní a vášnivou. Popsal také proces zrození a rozvoje lásky. Začátek je v obdivu. Dalším literátem podnětným pro psychologii je např. Honoré de Balzac (1799-1850). Pro psychologii byly důležité také myšlenky největšího systematického filozofa začátku 19. století Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770-1831), německého profesora na univerzitě v Jeně, Heidelbergu a Berlíně, hlavního představitele německé klasické filozofie. Hegel usuzoval, že každý vývojový stupeň ruší, tedy neguje předchozí vývoj, ale i tuto negaci znovu neguje, a tak v sobě na vyšší úrovni uchovává i určité rysy předchozího vývoje. Za prvotní považoval vědomí. Vyslovil teorii o významu činu pro poznání. Čin mu není pouhým znakem, ale je mu věcí samou. Učil také, že teprve průnikem k vlastní autenticitě lze dosáhnout hlubší roviny poznání. Napsal např. Fenomenologii ducha. Jeden z nejvlivnějších a psychologicky orientovaných pedagogů 19. století byl Johann Friedrich Herbart (1770-1841), který již jako třiatřicetiletý byl povolán na univerzitu do Královce (Königsberg), kde po úmrtí I. Kanta převzal katedru filozofie. Byl přesvědčen, že pedagogika je založena na praktické filozofii a psychologii. Prosazoval výchovné vyučování, které by budilo zájem žáků a usilovalo o jasnost, asociace, systém a metodu. Přispěl k vybudování pedagogiky jako ucelené teoretické soustavy, a zvláště rozpracoval její didaktickou složku. Zdůraznil nutnost důkladného vzdělání učitelů a varoval před přetěžováním žactva. Proces výchovy členil na vedení, vyučování a mravní výchovu. Karl Wilhelm von Humboldt (1767-1835) zakladatel univerzity v Berlíně (1810) a zakladatel filozofie jazyka se věnoval ze sociálně psychologického hlediska řeči jako prvořadému socializačnímu činiteli. Podnětný pro rozvoj psychologie byl také spekulativní, iracionalistický, voluntaristický a pesimistický poklasický německý filozof Artur Schopenhauer (1788-1860), který u člověka nepovažoval za hlavní poznání, nýbrž chtění, vůli k životu. Za podstatu člověka považoval vůli, a proto cenil výše charakter člověka než jeho vědění. Lidské činy jsou podle něho podřízeny kauzalitě (byl to determinista). Napsal např. Eristická dialektika, Životní moudrost, Svět jako vůle a představa. Britský filozof, sociolog, psycholog a pedagog, přitom samouk a soukromý učenec Herbert Spencer (1820-1903) patřil mezi stoupence tzv. organistického proudu v sociologii. Byl zastáncem evoluční teorie. Kladl důraz na podobnost lidské společnosti a biologického organismu. Zabýval se také didaktickými principy: od jednoduchého ke složitému, od neurčitého k určitému, od konkrétního a abstraktnímu atd. Napsal např. Sociální statika (1851), Principy psychologie (1855), Výchova rozumová, mravní a tělesná (1861), Systém syntetické filozofie. Schopenhauerem byl zpočátku ovlivněn Friedrich Nietzsche(1844 - 1900) , další poklasický německý filozof 19. století, iracionalista a voluntarista, který nevěřil v poznávací sílu rozumu. Za základní princip života považoval vůli k moci. Přehodnocoval a dehonestoval hodnoty (zejména křesťanské), které vůli k moci snižovaly a připravoval příchod nadčlověka. Za pramen poznání považoval intuici. Napsal např. Nečasové úvahy, Mimo dobro a zlo, Ecce homo aneb Jak se staneme, čím jsme, Jak pravil Zarathustra. Pozoruhodné pedagogické a psychologické názory zastával geniální ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910), který za jediné kritérium pedagogiky považoval volnost (hraničící až s nedostatkem kázně) a za jedinou metodu zkušenost. Vycházel z názorů J. J. Rousseaua. Vydával v roce 1862 vlastní pedagogický časopis Jasnaja Poljana. Byl také tvůrcem čítanek, sestavil vlastní slabikář, rukověť pro učitele pod souhrnným názvem Azbuka a v roce 1874 pedagogickou studii O vzdělání lidu. Hlásal zásadu neodporovat zlu násilím a návrat k prvokřesťanské prostotě. Pro českou psychologii jsou významné práce řádného profesora filozofie na pražské české univerzitě Josefa Durdíka (1837-1902), který knižně vydal např. : Psychologie pro školu (1872, 1880, 1896), O letorách. Rozprava psychologická (1873,1880,1896), Karakter (1873). Za zakladatele deskriptivní psychologie je považován rakouský filozof, psycholog a teolog Franz Brentano (1838 - 1917). Byl profesorem na univerzitě ve Vídni. Kritizoval Kanta a novokantovce. Zdůrazňoval význam Aristotelův. Duši chápal jako spirituální substanci, zdroj všech psychických aktů. Rozlišoval tři skupiny psychických jevů: představu, soud a hnutí mysli (lásku a nenávist). Napsal např.: Psychologie vom empirischem Standpunkt /(1874), EVon Ursprung Sittlicher Erkenntnis (1889) a Aristoteles und seine Weltanschauung (1911). Jeho žákem byli např. E. Husserl, A. Meinong i T. G. Masaryk. V USA byl významným průkopníkem psychologie (zejména dětské) psycholog, filozof a pedagog Granville Stanley Hall (1846-1924), který bývá nazýván otcem americké dětské a adolescentní psychologie. V roce 1907 napsal dvousvazkové dílo o adolescenci. Zdůrazňoval potřebu rozvíjet spontánnost, aktivní tvořivost, zušlechťování citů a výchovu vůle. Jím organizované týmové hnutí pedopsychologů, sociologů dětí a mládeže, pediatrů, pedagogů a biologů dětí a mládeže bylo nazváno pedologií. Založil také laboratoř v Baltimore, Národní sdružení pro výzkum dítěte a Americkou psychologickou asociaci. Důležitou roli v psychologii a pedagogice sehrál i zakladatel či spoluzakladatel teoretické sociální pedagogiky, německý filozof a psycholog a etik Paul Natorp (1854-1924), klíčová osobnost novokantovské marburské školy. Zdůrazňoval, že výchova probíhá ve společenských podmínkách a mé vést k osobnostní kultivaci jedince. Zabýval se i noetikou, Platonovou teorií ideí. Napsal také učebnici obecné psychologie Allgemeine Psychologie nach kritischen Methode. Tübingen, 1912). Edmund Husserl (1859-1938) německý filozof (narozený v Prostějově) je zakladatelem fenomenologie- významného filozofického směru, jehož východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět k ,, věcem samotným". Tvrdil, že psychologie není věda empirická, ale že se musí opírat o zření podstat. Zření podstat považoval za královskou cestu poznání. Za hlavní prostředek poznání nepovažoval analýzu faktů skutečnosti, nýbrž intuici. Fenomenologové byli často velmi pečlivými a soustavnými introspektivními pozorovateli a deskriptory duševních jevů. Žákem Husserla byl další německý filozofující psycholog a sociolog Max Scheler (1874-1958), autor vynikající fenomenologie studu, sympatie, lásky a resentimentu, nenávisti. Zajímaly ho zejména vyšší city. Zdůrazňoval, že člověk jako duchovní bytost již není vázán na prostředí, je od této vazby osvobozen a otevřen světu, což souvisí s jeho inteligencí a schopností volby. Je považován za spoluzakladatele filozofie člověka, resp. filozofické antropologie (s německým filozofem a sociologem Helmuthem Plessnerem (1892-1985). Velmi významné je jeho pojednání o etice. Za rozhodující pro etické jednání považoval ty hodnoty, které se člověk snaží uskutečnit v praxi a které jsou nezávislé na čase, které jsou esenciální povahy. Hodnoty tvoří autonomní oblast bytí. Rozlišoval hodnoty pozitivní a negativní, nižší a vyšší, personální (osobnostní a věcné). Hierarchii hodnot sestavil takto: nejníže jsou hodnoty smyslového pociťování příjemného a nepříjemného, výše jsou hodnoty vitálního cítění, ještě výš duchovní hodnoty (např. krásna, spravedlnosti) a nejvýše jsou náboženské hodnoty (svatost). Napsal např. Převrat hodnot (1919) a Co je v člověku věčné (1921), Postavení člověka v kosmu (1928). Pokračovatel v budování Husserlovy fenomenologie byl i Martin Heidegger(1889 - 1976). Spekuloval o metafyzickém významu slov bytí (Sein) způsob bytí lidské existence (Dasein) vědomí, ,,nicota" apod. Bytí člověka (Dasein) je bytí k smrti. Existence člověka je proto existence tragická. Smrt však není ukončením bytí ve smyslu Sein. Napsal např. Sein und Zeit (1927), Wesen des Grundes (1929), Was ist Metaphysik (1929). Fenomenologem lidského charakteru bývá nazýván německý filozof, grafolog a psycholog Ludwig Klages (1872-1956). Jeho psychologické dílo je tvořeno dvěma spisy: Grundlegung der Wissenschaft vom Ausdruck (1913) a Die Grundlegung der Charakterkunde (1910). Jeho stěžejní grafologické dílo tvoří spis Handschrift und Charakter (1917). Za fenomenologicky orientovaného a filozoficky založeného psychologa lze považovat také Philipa Lersche (1898-1972). Jeho hlavním dílem je spis Der Aufbau des Charakters (1938), který později rozšířil na Aufbau der Person (1951). Ve výstavbě charakteru rozlišuje dvě základní vrstvy: endotymní základ, který je tvořen afekty, emocemi, náladami, city i snahami a nástavbu, která má složku noetickou a volní. Duševní život chápe jako strukturovaný celek. Zejména pro pedagogy je podnětné dílo Marie Montessori (1870-1952) italské lékařky a hlavně tvůrkyně originálního alternativního pedagogického systému. Byla také vysokoškolskou učitelkou pedagogické antropologie a vrchní školní inspektorkou. Zdůrazňovala potřebu systematicky rozvíjet smyslové vnímání dětí (vytvořila k tomu speciální didaktický materiál) a jejich osobnost. Pro děti chtěla větší svobodu a současně u nich vychovávala zodpovědnost, sebedůvěru a nezávislost. Napsala mj. knihu Objevování dítěte. Pozoruhodný názor vyslovil americký kulturní antropolog Robert Redfield (1897-1958), když k určitému národu přiřadil určité zvíře: Rusům medvěda, Francouzům žábu, Irům psa, Peršanům páva, Turkům krocana, Řekům ovci, Španělům kohouta, Italům koně, Arabům velblouda a Laponcům soba. Podobné tendence se objevovaly v historii již dříve. Za velmi významného pro rozvoj ruské pedagogiky a psychologie (zejména pedagogické psychologie a dětské psychologie) lze považovat pedagoga K. D. Ušinského (1824-1870). Napsal např. Dětský svět (1861), Rodné slovo (1864), Člověk jako předmět výchovy. V Kanadě působil výchovně na mládež Ernest Thompson Seton (1860-1946), přírodovědec, ilustrátor a prozaik, lovec a zálesák, zakladatel výchovných knih o zvířatech z divočiny, které působily jako vzor i pro chování dětí, mládeže i dospělých. Formoval hnutí woodcraft (zálesácké dovednosti či lesní moudrosti), které se lišilo od koncepce Roberta Badena Powella. Přesto byl od roku 1910 současně náčelníkem Boy Scout of America, i když nebyl občanem USA, ale Kanady, což mu bylo později vytýkáno. Chtěl však z chlapců vychovávat muže, ale nikoliv primárně vojáky. Britský generál Robert Baden Powell (1857-1941), v roce 1908 ve Velké Britanii založil skauting. Již v roce 1906 vydal základní příručku skautů Scouting for Boys. Ve své koncepci do určité míry čerpal i ze Setonova hnutí woodcraft, i když to veřejně příliš nepřiznával. Zvláštní pozornosti současné psychologie, pedagogiky a sociální pedagogiky se těší rakouský filozof a mystik Rudolf Steiner (1861-1925), který usiloval ve své antropozofii, která se vydělila z teozofie (v roce 1913) o systémové spojení vědy, umění a náboženství. Člověka považoval za bytost v níž se skládají síly materiální, duševní a duchovní. Zdůrazňoval nutnost probouzet v lidech skryté duchovní síly např. cestou meditace, koncentrace, naslouchání Kristu a praktikováním přirozeného života. Za zakladatele zoopsychologie a konekcionismu je považován Edward Lee Thorndike (1874 -1949), který se zabýval i pedagogickou psychologií, zejména teorií učení. Za vrcholné pro schopnost učit se považoval období mezi 22 až 25 lety, po němž údajně následuje asi jednoprocentní pokles ročně, přičemž půl procenta připisuje vlivu stárnutí a zbytek dalším vlivům. Postupně vypracoval tři zákony učení: zákon účinku (učící si osvojí a zapamatuje odpovědi, které vedou k úspěšnému výsledku), dále zákon cviku (opakování a smysluplné spojování podporuje učení) a nakonec zákon pohotovosti (pokud je organismus připraven k učení, je učení podporováno, pokud ne, je tlumeno). Je autorem díla o inteligenci zvířat (1898). Jeho konekcionismus je založen na předpokladu, že základem veškerého chování je spojování podnětu a odpovědi (S-R). Učení znamená získávání a posilování těchto spojů. Byl žákem W.Jamese. V USA se zasloužil o rozvoj deskriptivně normativní vývojové psychologieArnold Lucius Gesell(1880-1961), který zkoumal zejména děti v útlém věku a dvojčata. Je autorem klasického vývojově psychologického testu, který se v praxi používá stále. Formuloval rovněž zákonitosti psychomotorického vývoje: 1. princip vývojového směru (kefalokaudální, proximodistální, ulnoradiální), 2. princip spirálového vývoje funkce flexorů a extenzorů, 3. princip funkční asymetrie, 4. princip individuálně řízené maturace a 5. princip autoregulace. V Evropě zaujímal významné postavení Eduard Claparéde (1873-1940), švýcarský lékař a pedagog, zakladatel insitutu J. J. Rousseaua. Zabýval se hlavně experimentální psychologií a psychologií dítěte. Vydával také psychologický časopis. Pozoruhodný je např. jeho popis vývoje zájmů u dětí, který publikoval ve své knize Psychologie de l´enfant (1926). Od věku 0 do jednoho roku jde o zájmy perceptivní, od 1 do 3 let jde o zájmy řečové, od 3 do 7 let o zájmy obecné, od 7 do 12 let o zájmy speciální a objektivní a od 12 let výše o zájmy etické a sociální. Nástupcem Claparéda na ženevské univerzitě byl švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1980), který se zabýval teorií kognitivního vývoje. Vyvinul vlastní tzv. klinickou metodu, při které přecházel z experimentální situace do modelovaného hloubkového rozhovoru, v němž objevoval zákonitosti psychiky dítěte, a to zejména v oblasti rozumového vývoje. Stanovil čtyři základní stadia kognitivního vývoje a inteligence dítěte, což je jeho největší přínos psychologii. Je to stadium senzomotorické, předoperační, konkrétních operací a formálních operací. Velký vliv na psychologii a zejména psychologii sociální měl americký fyziolog Walter Bradford Cannon (1871-1945) svým objevem principu homeostázy (jde o všechny organické pochody chemického, fyziologického i morálního původu, jimiž je udržované vnitřní milieu organismu jako relativně konstantní a vyvážené). Z homeostatického modelu vycházejí některé teorie chování, např. psychoanalýza S. Freuda, neopsychoanalýza, teorie pole Kurta Lewina, Festingerova teorie kognitivní disonance, Rosenbergova teorie afektivně kognitivní konzistence, Weinerova teorie vlivu atribuce na výkonovou motivaci. V současné době nejvíce ovlivnil vývojovou (ontogenetickou) psychologii Erik Homburger Erikson (1902-1994), neopsychoanalyticky orientovaný americký psychiatr německého původu, svým učením o osmi etapách (stadiích) vývoje člověka. Každé vývojové stadium je Eriksonem charakterizováno nějakým typem konfliktu. Např. pro mladší dospělost (20 až 30 let) je příznačný konflikt intimity proti izolaci. Významná pro psychologii je také americká psycholožka rakouského původu Charlotte Bühlerová (1893-1987), která se zasloužila o rozvoj vývojové psychologie. Byla biologicko psychologicky orientovaná. Pojmenovala rané fáze chování jako šimpanzí věk. Mnoho poznatků čerpala ze studia a rozborů pubertálních a adolescentních dívčích deníků. Napsala např.: Dítě a mládež, Životní dráha člověka jako psychologický problém, Duševní vývoj mladistvých. Experimentální přístup ke zkoumání psychiky se projevil v tzv. psychofyzice založené profesorem anatomie a fyziologie v Lipsku Ernestem Heinrichem Weberem (1797-1878) a zdokonalené filozofem, estetikem a psychologem Gustavem Theodorem Fechnerem (1801-1887). Profesor Ernst Henrich Weber kladl pokusným osobám na ruku závaží a zjišťoval, kolik je nutné přidat, aby člověk vnímal změnu váhy. Za necelých deset let opakoval jeho pokusy profesor Gustav Theodor Fechner, a to rovněž v Lipsku. Z výsledků jejich experimentů v oblasti smyslového vnímání je nejznámější vyjádření vztahu mezi intenzitou podnětu a intenzitou pocitu (vjemu), tzv. Weber-Fechnerův psychofyzický zákon. Podle tohoto zákona o rozdílovém prahu vnímání platí: aby rostla intenzita vjemu řadou aritmetickou, musí intenzita podnětů růst řadou geometrickou. Pro sociální psychologii velmi důležitou sociální statistiku propracoval belgický matematik Lambert Adolphe Jacques Quetelet (1796-1874). Kvantitativní znaky popisující lidského jedince jsou podle něho poplatné frekvenční křivce distribuce ve tvaru zvonu (tzv. Gaussova křivka normálního rozložení četnosti znaků) s tendencí k průměru. Na Queteletovy myšlenky navázal sir Francis Galton (1822-1911), bratranec Charlese Darwina, který jako první aplikoval statistickou metodu při ověřování distribuce rozumového nadání.Je znám jako zakladatel eugeniky. Francouzský psycholog a filozof Théodule Armand Ribot (1839-1916), který se zabýval experimentální a srovnávací psychologií, vyjádřil v roce 1870, že psychologie budoucnosti bude přísně experimentální, nebude se zabývat duší, protože tato otázka patří do metafyziky, neboť je mimo možnosti verifikace. Od roku 1885 přednášel experimentální psychologii na Sorbonně. Dalším, tentokrát německým průkopníkem experimentální psychologie byl Hermann Ebbinghaus (1850-1909), který formuloval zákon, že při mírném narůstání učiva vzrůstá silně doba učení. Jeho hlavní dílo se jmenuje O paměti (Ueber das Gedächtnis),1885. Popsal zde, že naučené se zapomíná zpočátku rychle, dále však stále pomaleji. Experimentoval s učením se smyslu prostých slabik. Za oficiálního zakladatele vědecké a experimentální psychologiese většinou považuje Wilhelm Wundt (1832-1920), který v roce 1879 založil v Lipsku první psychologickou laboratoř ze které se vyvinul experimentální psychologický ústav. Pro rozvoj psychologie má značný význam zakladatel empiriokriticismu,rakouský filozof a fyzik Ernst Mach (1838-1916) pocházející z Moravy, který experimentoval v oblasti smyslového vnímání. Vytvořil např. buben pro vytváření pohybových klamů a kruh k demonstraci kontrastních jevů. Ovlivnil celostní a tvarovou psychologii a funkcionalismus. Problematikou přípravy na povolání, spojováním manuální a psychické práce se zabýval německý pedagog Georg Kerschensteiner (1854-1932). Založil nový typ školy: Berufschule (školy pro povolání). Dobrý pracovník byl pro něho současně i dobrý občan. Pracovní škola pro něho byla nejlepší formou státní občanské výchovy. Termín sociální psychologie jako název pro vědu poprvé použil v titulu své knihy americký filozof a psycholog James Mark Baldwin (1861-1934), a to již v roce 1897. Je to zakladatel americké sociální psychologie a tvůrce teorie vzniku sociálního já. První učebnice sociální psychologie vyšly v roce 1908. Psycholog William Mc Dougall (1871-1938) napsal Introduction to Social Psychology, kde vytvořil vlastní teorii instinktů a emocí a sociolog Edward Alford Ross (1866-1951), jež publikoval ve stejném roce učebnici Social Psychology. Kladl zde důraz na sociálním kontrolu jako nástroj usměrňování jednotlivce společností. Za zakladatele strukturální psychologie je označován žák W. Wundta americký psycholog anglického původu a Edward Bradford Titchener (1867-1927). Za hlavní metodu strukturalismu považoval introspekci a experiment. Zabýval se vědomím, které zkoumal redukcí jeho struktury na primární prvky či části (substruktury). Zvláštní pozornost zasluhují názory ruského pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka (1888-1939), který se zabýval zejména otázkami kolektivní výchovy. Kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. Organizoval pracovní kolonie pro mladistvé provinilce, působil v dětských výchovných zařízeních a později se věnoval literární a vzdělávací činnosti. Jeho hlavní dílo je Pedagogická poema. Jeho zkušenosti jsou stále podnětné jak pro praktickou psychologii, tak pro praktickou sociální pedagogiku. Z ruských psychologů měl velký vliv na rozvoj obecné psychologie Sergej Leonidovič Rubinštejn (1889-1960). Jeho Základy obecné psychologie byly přeloženy i do češtiny a dlouho ovlivňovaly výuku psychologie v Československu. Vytyčil pro psychologii pět základních principů: 1. psychofyzické jednoty, 2. psychického vývoje, 3. historický (sociálně-kulturní), 4. jednoty teorie a praxe, 5. jednoty vědomí a činnosti. Značný význam měly také psychologické práce Borise Michajloviče Těplova (1896-1965), ruského psychologa, jehož učebnice byly překládány i do češtiny. Zabýval se zejména psychologií obecnou a vývojovou. Jeho publikace Schopnosti a nadání překonala jednostranné biologizující i sociologizující teorie schopností. Důležité místo zaujímají názory francouzského myslitele Henri Bergsona (1859-1941), označovaného za představitele filozofie života. Vystupoval proti tradicím racionalistické a osvícenecké filozofie. Za předpoklad poznání světa a lidské existence považoval intuici (intuitivní introspekci), nikoliv teoretickou analýzu. Obdržel Nobelovu cenu za literaturu, a to za rok 1927. V USA ovlivnil edukaci velmi významně John Dewey (1859-1952), americký liberální a pragmatický filozof, psycholog a pedagog. Patřil mezi reformátory vzdělávání. Dítě považoval za centrum všeho, za cíl edukace považoval přípravu na život, vyučování má rozvíjet zkušenosti dítěte, učitel se má změnit v poradce předávajícího své zkušenosti. Šlo tedy o pragmatismus. Myšlení a vědu považoval za nástroje k řešení konkrétních problémů. Jeho teorie se stala základem projektových a problémových vyučovacích metod. Jeho filozofie výchovy se opírá o zásady demokracie. Napsal např. spis Democracy and Education. Je uváděn i jako zakladatel funkcionální psychologie. Jedním z nejvlivnějších světových psychologů je americký psycholog, výzkumný pracovník a tvůrce testů Lewis Madison Terman (1877-1956), průkopník obecné, vývojové, sociální a pedagogické psychologie, který se výzkumně zabýval předpoklady a podmínkami spokojeného partnerství, manželství a rodiny. Zjistil důležitost mimořádné spokojenosti v původní rodině, šťastného dětství, bezkonfliktního vztahu k matce a otci, disciplinované výchovy (ne však drsné), silného citového pouta k matce a otci, otevřeného vztahu k dětem v otázkách sexuality, ne častých, a ne příliš tvrdých trestů v dětství, vyrovnaného předmanželského vztahu. Zabýval se též nadprůměrně nadanými dětmi, které byly narozeny kolem roku 1910. Napsal spis: Genetic Studies of Genius" (1925). Šlo o osoby s IQ vyšším než 140. Měřeno Standford-Binetovým testem, který standardizoval na americkou populaci. Mimo jiné výzkumem zjistil, že lidé s katastrofickým, pesimistickým myšlením umírají dříve než lidé, kteří jsou optimisty. Na základě závěrů tohoto výzkumu vydala H. Klugeová knihu: "Optimisté žijí déle". Byl prezidentem Americké psychologické asociace (APA). Významným americkým kognitivně orientovaným pedagogickým psychologem byl Jerome Seymour Bruner (narozen 1915), který je známý svou konstruktivistickou teorií vyučování a teorií učení a výuky ve spirále. Výuku je třeba organizovat do spirály tak, aby učící se mohl neustále stavět na tom, co se dosud naučil. Tvrdil, že každé vyučované téma má svou specifickou strukturu, která se skládá z dílčích faktů (jakoby listů stromu), dále z pojmů (jakoby z větví) a konečně ze zobecnění (jakoby z kmene stromu). Při nové expozici téže látky si žáci tuto látku zařazují do jiných struktur než při původní expozici. Pro psychologii byl přínosný francouzský kněz (jezuita), paleontolog a filozof Teilhard de Chardin (1881-1955). Polidštění (hominizaci) chápal jako proces identifikace člověka s Bohem (cesta dovnitř a výše je cesta vpřed). Přispěl i k typologizaci člověka v závislosti na jeho chuti k životu (rozlišoval např. unavené pesimisty, poživačné světáky a naivní nadšence). Pro pedagogiku a pedagogickou psychologii byl podnětný francouzský učitel a reformátor školství Célestin Freinet (1896-1966). Rozpracoval např. principy spojení školy a života, tělesné a duševní práce, rozvíjení samostatnosti žáků, samosprávy žáků, svobody při vyjadřování myšlenek a citů, demokratického hledání rozhodnutí, podpory vzájemné spolupráce žáků a učitelů. Mezi vlivné psychology a filozofy patří francouzské postmoderní autor Paul-Michel Foucault (1926-1984). Na psal a do češtiny bylo přeloženo např. Psychologie a duševní nemoc (1971), Dějiny šílenství v době osvícenství (1994), Myšlení zvnějšku (1996), Archeologie vědění (2002) Blízko k filozofii měl rakouský biolog a profesor srovnávací psychologie Konrád Lorenz (1903-1989), který vyjádřil názor, že lidstvo možná podlehne v nedaleké budoucnosti pomalému a bolestnému konci, jehož příčinou bude demoralizace. K zániku lidstva podle něho postačí, když se moderní člověk zbaví všech morálních hodnot. Proslavil se výzkumem problematiky učení vtiskováním (imprinting). Jde o zvýšenou schopnost učení a trvalého zapamatování určitých zkušeností v jistém senzitivním období života (zpravidla v raném věku). Probíhá v něm většina učení u zvířecích mláďat, nikoliv však u bezobratlých. Imprintace do jisté míry platí i pro lidi. Za zakladatele kritického racionalismu je považován Karl Raimund Popper(1902-1994), filozof rakouského a židovského původu, který od roku 1945 žil v Londýně jako univerzitní učitel. Prosazoval obranu otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Teoretik vědy, který za základ vědeckého poznání nepovažoval verifikaci (potvrzení) ale falzifikaci kvůli níž dochází k evoluci vědy. Byl odpůrcem totalitních ideologií. Napsal např. Otevřená společnost a její nepřátelé, Logika vědeckého bádání, Bída historicismu, Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Literatura KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran. ISBN 978-80-210-4540-8. vloženo uživatelem» Filozofie
Jirásek Jaroslav, psycholog >>  Doc. PhDr.Jaroslav Jirásek,CSc. (1922-2000) byl pražský klinický psycholog, který po druhé světové válce postupně prosadil do zdravotnické praxe koncept identifikace úrovně školní zralosti (připravenosti či způsobilosti) předškolních dětí. Odborná diagnostika školní zralosti se postupně začala zjišťovat i ve školských pedagogicko psychologických poradnách. Byl také tvůrcem psychologického verbálního testu inteligence, který v roce 1960 nazval Duševní obzor a informace (DOI). Byl také jedním z autorů české úpravy (z roku 1973) testu inteligence významného amerického psychologa Davida Wechslera. Z publikací: Jirásek Jaroslav-Tichá Vladimíra: Psychologická hlediska předškolních prohlídek. Praha: SZdN, 1968. Jirásek,J., Vančurová, E., Havlínová, M. Hrajeme si doopravdy. Praha: Avicenum 1990. vloženo uživatelem» Jirásek Jaroslav
Langmeier Josef, psycholog >>  Prof. PhDr. Josef Langmeier,CSc. (1921-2007) patřil mezi nejvýznamnější představitele české psychologie. Zabýval se problematikou vývojové psychologie, psychickou deprivací dětí a mládeže a poruchami chování a prožívání dětí a mládeže. Pracoval jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, na dětském psychiatrickém oddělení v Havlíčkově Brodě a jako vysokoškolský učitel a vedoucí kabinetu psychologie při Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IVPVZ) v Praze. Z publikací: Langmeier J.- Matějček Z. Člověk známý neznámý, Praha: Mladá fronta, 1959.470 stran. Matějček Z.-Langmeier J. Výpravy za člověkem. Praha: Odeon, 1981. 220 s. Langmeier J. Vývojová psychologie pro dětské lékaře. Praha: Avicenum, 1991. 284 s. Langmeier J.-Balcar K.-Špitz J. Dětská psychoterapie. Praha: Portál, 2010. 432s. Matějček, Z.- Langmeier J. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum, 2011. 400 stran. vloženo uživatelem» Langmeier Josef
novověká filozofie, psychologie a pedagogika do roku 1776 >>  Pro pedagogickou psychologii a výchovu je významný italský humanistický pedagog Vittorino Ramboldini de Feltre (1378-1446), který založil v Mantově Školu radosti, ve které se žáky trénoval jízdu na koni, plavání, šerm, střelbu z luku a řadu her a cvičení, kterými sledoval výchovu a rozvoj takových osobnostních vlastností jako je odvaha, smělost, ctižádost a odolnost. Jeden z největších renesančních italských humanistů, filolog a filozof Lorenzo Valla (1405-1457) napsal epikurejsky laděnou knihu "O rozkoši jako o pravém dobru". Za nejpřirozenější lidský cit považoval pud sebezáchovy. O ctnosti dokonce napsal, že je tím, co vede člověka k rozkoši. Jiný renesanční humanista a filozof Giovani (Jan) Pico della Mirandola (1463-1499) vyjadřoval názor, že člověk je pouze sám sobě vlastním sochařem a tvůrcem. Může se zvrhnout ve zvíře, ale může se i povznést k bytosti podobné bohu. Pouze u člověka je rozvoj, růst podle svobodné vůle. V člověku se skrývá zárodek různotvárného života. Byl inkvizitory podezříván, že má díky svým rozsáhlým znalostem (např. řady cizích jazyků) smlouvu s ďáblem. Obdobné psychologické názory měl i Leonardo da Vinci (1452 - 1519), jedna z největších univerzalistických renesančních osobností sjednocující umění, vědu a dokonce i techniku. Byl to malíř, stavitel, konstruktér, vynálezce, badatel. Vyslovil názor, že pro poznání přírody nestačí svobodný lidský duch. Je nezbytná také smyslová zkušenost a poznání. Člověka považoval za první zvíře mezi živočichy. Řada jeho názorů je dodnes moderní: "Víc lidí zahubí ústa než nůž". "Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš". "Moudrost je dcerou zkušenosti". "Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru, a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru". V renesanci se také hodně pěstovala mystika a magie. Bylo to např. známo o německém teologovi, církevním diplomatovi a filozofovi Mikuláši Kusánském (1401-1464), který se stal kardinálem a zabýval se i astronomií, geografií a matematikou i mystikou. Za prameny poznání považoval smysly a rozum. Smysly však postihují pouze obrazy věcí, proto je poznání smyslové neúplné. Nad smysly vyniká rozum osvětlený vírou, který dospívá i k pochopení mysterií. Mystické zření, intuice je podle Mikuláše Kusánského vyšším stupněm poznání. Kritikem mravní zkaženosti církve, který žádal návrat k novozákonnímu křesťanství, byl Erasmus Rotterdamský (1465-1536), renesanční filozof, nizozemský humanista a prostředník mezi humanismem a reformací, mnich a kněz. Přeložil do latiny Nový zákon. Vysmíval se formalismu scholastického vzdělávání (např. v knize Chvála bláznovství). Jeho spisy byly papežem zakázány. Pro pedagogy a pedagogické psychology je významný jeho názor, že vzděláním a vnitřním sebepoznáním je lze působit proti společenskému zlu. V jeho knize "Chvála bláznovství" se spojuje satirická kritika a ironie s tolerantním pochopením pro lidské slabosti a s oslavou bláznovství jako koření života. E. Rotterdamský zastával názor, že nikdo se nerodí bez chyb a nejlepší z lidí je ten, kdo jich má poměrně nejméně. Převážná většina lidí jsou podle Erasma Rotterdamského blázni, každý z nich je dokonce mnohonásobný blázen. Tím se lidé podobají sobě navzájem a na základě této podobnosti vzniká mezi nimi přátelství. Jen mezi bohorovnými mudrci se přátelství nedaří. Často se větší blázen posmívá bláznovi menšímu. Jen ti největší blázni se domnívají, že štěstí člověka spočívá přímo ve věcech. To však spočívá v mínění o věcech: v tom, co si kdo o nich myslí a jak se na ně dívá. Člověka označoval za titěrné zvířátko, jemuž je souzeno žít jen velmi krátce, ale přesto vede války, hádky, strojí úklady, loupí, dovede vyvolat mnohé takřka neuvěřitelné vášně a tragédie. Za oficiální začátek reformace je označován 31.říjen 1517, kdy Martin Luther (1483-1546) přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, namířených např. proti zneužívání odpustků. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Filip Melanchton (1497-1560), rovněž německý církevní reformátor, který mnoho vykonal pro rozvoj vzdělanosti, a byl proto označován za preceptora Germaniae (učitele Německa). Za největšího mága renesance je označován Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, švýcarský holistický lékař a cestovatel, který je známější pod jménem Paracelsus (1493-1541). Vyučoval na univerzitě v Basileji, ale pro spory byl nucen město opustit. Putoval po celé Evropě. Působil i na našem území. Muzeum v Moravském Krumlově vystavuje dosud jeho jizbu z let 1536-1538. Paracelsus byl toho názoru, že dobrý lékař není nic jiného než velká a svědomitá zkušenost. Považoval medicínu za základní a všeobsahující vědu, neboť ona jediná pečuje o blaho člověka. Teologie, filozofie i alchymie mají být pouze nástroji a oporami lékařství. Spojoval empirii, mystiku, magii a spiritualitu. Snažil se léčit tělo i ducha. Učil, že všechny procesy probíhající v organismu jsou pouze chemickými přeměnami několika základních elementárních prvků. Za první elementární látku považoval rtuť, který prý odpovídá duchu. Sůl je druhou základní látkou a odpovídá tělu. Síra odpovídá duši, která umožňuje spojit ducha (rtuť) se solí, tedy s tělem. Přebytek síry podle Paracelsa vyvolává horečku, přebytek soli zase vodnatelnost. Je považován za zakladatele iatrochemie. Každé jsoucno má podle něho viditelné a neviditelné (astrální) tělo. Prosazoval dodnes moderní celostní pohled na člověka. Lékař nemůže léčit pouze tělo a ignorovat přitom duši a osobnost člověka. Profesor lékařské fakulty v Kolíně nad Rýnem Johannes Weyer(1515-1588) dokazoval, že duševně nemocní nejsou posedlí zlými duchy ani ďáblem. Byly hledány biologické příčiny duševních poruch a chorob. Pokus o psychologickou teorii učinil jiný z renesančních myslitelů, a to italský filozof přírody Bernard Telesius (1508-1588). Předměty z našeho okolí musí podle něho působit současně na hmotu i duši. Příroda podle něj má materiální základ a dvě činné síly-teplo a chlad. Duše je stejně hmotná jako cokoli jiného na světě, zároveň však je celý svět oduševnělý. Představoval si, že hmotný duch je působením věcí roztahován a stahován, což se po lidském těle rozvádí prostřednictvím nervů. Duchovní hmota těla má tyto pohyby vyvolat. To je vlastně spekulativní hypotéza o lidské paměti. Když Telesius pozoroval lidi kolem sebe, usoudil, že základním motivem jejich jednání jsou snahy, které člověka vedou k sebezáchově. Pud sebezáchovy nutí člověka k tomu, aby prožíval sympatii či dokonce lásku k osobám i věcem, které napomáhají jeho sebezachování. K podobným názorům na motivaci lidského jednání došel první novověký teoretik a praktik politiky, dramatik a básník, florenťan Nicolo Machiaveli (1469-1527). Přítel da Vinciho N. Machiaveli vyslovil myšlenky, které pro mnohé lidi stále platí: za vůdčí motivy jednání považoval lidské potřeby, a dokonce i zájem o majetek a peníze. Předpokládal, že společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze po blahobytu. Jeho kniha Vladař je stále znovu vydávaná. Byl přesvědčen, že v politice vládne jedině síla. Pozoruhodné názory vyslovil také anglický politik (lord kancléř), filozof a sociální utopista Thomas More (1478-1535),nemanželský syn holandského kněze, renesanční myslitel a ironický kritik doby. Ve svém díle Utopie popsal fiktivní ideální stát. Byl popraven na základě obvinění z velezrady. Odmítl jako katolík přísahat věrnost králi jako hlavě anglikánské církve. Renesanční lékař, filozof, matematik a astrolog Hieronymus Cardanus (1501-1576) byl přesvědčen, že povaha a osud člověka je symbolizována tvarem a rysy jeho čela. Tuto jeho hypotézu později do podrobností rozpracoval švýcarský myslitel Johann Kašpar Lavater (1741-1801) ve svém díle Physiognomische Fragmente (1788). Za velmi významného psychologa pozdní (a druhé) renesance je považován zakladatel psychologické esejistiky Michel de Montaigne (1533-1592), který dlouhá léta samotářsky žil a pracoval ve svém rodném zámku Montaigne v Bordeaux ve Francii. Jeho kniha Eseje je deníkem osamělého muže, který zaznamenává své postřehy o člověku, o lidských povahách, o přátelství, afektech (např. hněvu), o výchově dětí. Byl ovlivněn četbou antických autorů. Velmi pozoruhodná je jeho myšlenka, že největší věc na světě je vědět, jak má člověk být sám sebou. Doceňoval výchovu k samostatnému rozlišování a rozhodování již v dětství. Proti rané renesanci obecně oslavující rozkoš namítal, že sama rozkoš je bolestná, sestoupíme-li na její dno. Relativizoval i některé dobré skutky, domníval se, že zhusta jsme i k dobrým skutkům vedeni samotnými neřestmi, a proto nás nesmí každý odvážný čin vést hned k závěru, že je odvážný i muž. Že je všeho člověku jen do času, a ne na věky vystihuje i jeho myšlenka: I když sedíme na nejvyšším trůně světa, sedíme na něm jen vlastním zadkem. Vyslovil také názor, že jen blázni vědí všechno a překypují rozhodností. Je považován za skeptika nového věku. Mnoho podnětů pro psychologii, zejména pro psychologii lásky, afektů, pomstychtivosti, vášní a emocí i vůle a mocenských tendencí můžeme najít v díle světoznámého dramatika a básníka Williama Shakespeara (1564-1616). Za zakladatele experimentu je považován Francis Bacon Verulánský (1561-1626), anglický filozof, empirik, odpůrce pohledu na duševní nemoc jako na trest Boží a předchůdce sociální psychiatrie.Věřil, že správné poznání má vycházet ze zkušenosti a dané doby. Navazovali na něho a další anglické empiriky v 19. a 20. století pozitivisté (např. A .Comte, František Krejčí, Josef Tvrdý, Josef Král). Filosofii středověku (scholastiku) podrobil radikální kritice francouzský racionalistický filozof René Descartes (1596-1650). Je proslaven svým výrokem: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). Napsal např. knihy: Rozprava o metodě, Principy filozofie. Anglický lékař William Harvey (1578-1657) popsal krevní oběh. Je také pravděpodobně autorem výroku Vše živé pochází z vejce (Omne vivum ex ovo). V této době dochází k renesanci, k návratu k humanismu. Vlastnosti individuální mysli jsou spojovány s tělem a se sociálními vlivy. Dochází dokonce k oddělování víry a vědy a k rozvoji přírodních věd. Podnětný pro psychology je německý barokní lyrik ovlivněny mystikou Angelus Silesius (1624-1677). Holandský filozof Baruch Spinoza (1632-1677) ve snaze ukázat na podstatu lidského chování, zdůrazňoval myšlenku, že jednání člověka je založeno na jeho svobodné osobnosti. Mimořádný význam mělo dílo Jana Ámose Komenského (1592-1670), zakladatele novodobé pedagogiky, pedagogické psychologie a filosofie výchovy. Napsal např.: Velká didaktika, Informatorium školy mateřské,Brána jazyků otevřená, Orbis pictus, Labyrint světa a ráj srdce, Škola na jevišti, Vševýchova. Preferoval induktivní metodu poznávání před metodou deduktivní, která byla typická pro středověk. Doporučoval učit příkladem, pravidlem a praxí. Za zlaté pravidlo vyučování považoval opírat vyučování co nejvíce o bezprostřední smyslovou skutečnost (princip názornosti). Doporučoval čtyři šestileté stupně školy: Mateřskou (u matky) do šesti let, obecnou v mateřském jazyce od šesti do dvanácti let, latinskou od dvanácti do 18 let a univerzitu od osmnácti do dvaceti čtyř let. Jeho pojetí školy bylo, že jde o dílnu lidskosti. Psychologií se zabýval také britský filozof, liberální politik, pedagog , lékař a zakladatel senzualizmu, asocianista a empirik John Locke (1632-1704), který tvrdil, že nic není v našem rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech (nihil est in intelectu, quod non prius fuerit in sensu) a lidskou duši novorozence přirovnával k čistému papíru, k nepopsané desce (tabula rasa), na kterou teprve zkušenost píše, jak věci vypadají. Avšak jaké doopravdy jsou, to se může člověk jen dohadovat. J. Locke protestoval proti názorům o vrozených ideách a vrozených představách, jak je znají dějiny myšlení od Platona až po Descarta. Kladl důraz na zkušenost. Rozlišoval však dvojí zkušenost: z vnímání vnějších předmětů smysly (senzaci) a z vnímání vnitřních dějů a operací v myslí (reflexi). Všechny obsahy vědomí pocházejí podle něho ze senzací nebo reflexí. Duše (mysl) pro něj byla jakoby prázdný pokoj přijímající senzace a reflexe. Nevěřil ve vrozené poznání principů. Veškeré poznání podle něho pochází ze zkušenosti. Chtěl prozkoumat naše schopnosti a poznat, s kterými předměty se náš rozum hodí k zacházení nebo nehodí. Bývá někdy označován za zakladatele britské dětské psychologie. Byl mj. domácím lékařem a vychovatelem šlechtických dětí. Původně působil jako klasický filolog. Neuznával spekulace o duši a jejích vztazích k tělu. Napsal např. Esej o lidském rozumu (1690) a Několik myšlenek o vychování (1693). Za cíl výchovy považoval vychovat zdatného gentlemana, představitele tehdejší střední vrstvy společnosti. Byl stoupencem individuální výchovy příkladem, vzorem a zdůrazňoval i význam dostatečného pohybu, tělesné výchovy, otužování a pravidelné životosprávy, kvalitního spánku, prosté stravy a sebeovládání. V jazykovém vyučování vystupoval proti gramatice a žádal výchovu přirozeným mluvením. Obhajoval náboženskou snášenlivost a propagoval jako teoretik státu a práva konstituční formu vlády. Panovník je podle něho povinen respektovat přirozená práva (zejména právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony. Nemá je však vyhlašovat. Zvláštní pozornost si zaslouží osobité psychologické a filozofické názory německého matematika, objevitele diferenciálního počtu, vynálezce prapočítače, historika, diplomata, filozofa a polyhistora Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 - 1716), kritika Johna Locka, který svérázným způsobem řešil psychofyzický problém. Patří mezi představitele novověkého racionalismu. Vztah duše a těla vykládal jako zvláštní případ harmonie mezi dvěma odlišnými podstatami a jejich projevy. Tato harmonie je božím dílem a lze si ji představit jako dvoje ideálně zkonstruované hodiny, které stejně jdou a ukazují stejný čas, ale jedny z nich reprezentují tělo a druhé duši: změny v obou hodinách probíhají paralelně, ale neexistuje mezi nimi kauzální vztah, tj. vztah příčiny a účinku. Duše sama existuje jako věčná, je to jakýsi svět pro sebe, který je nadán schopností logického myšlení a morálního jednání. Základem jeho učení je monáda, duševní jednotka, aktivní duševní substance. Z nekonečného množství monád nestejné úrovně je složen celý vesmír. Monády se liší stupněm temnosti, resp. jasnosti. Např. zvířecí monády jsou temnější a jednodušší než lidské. Lidskou duši tvoří jeden, poměrně dokonalý druh monád. Lidská duše má navíc i sebevědomí. Zvířata sebevědomí nemají. Byl to předchůdce pronikání psychologie do mimo vědomých vrstev osobnosti, tedy předchůdcem psychoanalýzy a humanistické psychologie. Věci sestávají z ještě primitivnějších a nejtemnějších monád. Proti Lockovu názoru o neexistenci vrozených idejí Leibniz uvádí, že ideje sice nejsou vrozeny v hotové podobě, ale základní ideje jsou v nás obsaženy, byť nerozvinuté, již od narození. Ve své teorii ospravedlňování Boha (teodicei) - proti námitkám, že ve světě je tolik zla, že nemůže být dobrý Bůh, prohlásil optimisticky, že tento svět Bohem stvořený svět je nejlepším (nejdokonalejším) ze všech možných světů. Významnou osobností té doby byl Matej Bel (1684-1749), slovenský polyhistor, evangelický kazatel a pedagog. Rektor banskobystrického lycea a evangelického lycea v Bratislavě (Prešpurku). Měl rozsáhlé historické a zeměpisné vědomosti. Podle něho byla nazvána slovenská univerzita v Banské Bystrici. Prosazoval kolektivní práci, postupy podle stanovených plánů, studium původních pramenů a archivů a kritický postoj k faktům. Je označován za zakladatele moderní vlastivědy a za průkopníka slovenského osvícenství, který byl vzorem i pro francouzského myslitele Denise Diderota. Osvícenství, zejména francouzské a německé, si zaslouží zvláštní pozornost. Velký vliv na veškeré vědění, tedy i psychologické měla práce celé skupiny vědců na Racionálním slovníku věd, umění a řemesel (encyklopedie), které vedl známý univerzální duch své doby - francouzský osvícenecký spisovatel a filozof Denis Diderot (1713-1784). Významný vliv měl další francouzský osvícenec Charles Louis Montesquieu (1689-1755), filozof, historik, sociální myslitel a spisovatel. Byl odpůrcem feudálního despotismu. Pokládal za základní politickou hodnotu občanskou svobodu, jejíž záruku viděl v rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou (exekuční). Byl stoupencem koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách. Další francouzský filozof a pedagog, ideový předchůdce Velké francouzské revoluce (1789), který bývá označován za zakladatele pedagogické psychologie, Jean Jacques Rousseau (1712-1778), tvrdil, že civilizace působí negativně na rozvoj mravnosti. V roce 1754 vyšla Rousseauova kniha O původu mravnosti mezi lidmi a 1762 vyšla kniha Emil čili o vychování. Požadoval přirozenou a svobodnou výchovu. Kladl důraz na rozvoj smyslového vnímání. Zdůrazňoval význam empirie (zkušenosti). Ve čtvrté části této knihy vyslovil své bezkonfesijní názory. Jeho dílo bylo proto spáleno katem a on uprchl do zahraničí. Nejprve do Švýcarska a poté do Anglie. V Anglii vyvrcholila jeho psychická choroba (stihomam, paranoia). V roce 1767 mu bylo dovoleno vrátit se do Paříže. Byl předchůdcem reformní pedagogiky. J. J. Rousseau byl jeden z představitelů osvícenství, evropského myšlenkového hnutí 17.-19. století, které zdůrazňovalo význam světla rozumu (odtud název osvícenství), nezávislosti myšlení (heslem osvícenství bylo sapere aude, tzn. měj odvahu používat svého vlastního rozumu) , osvíceného zákonodárství, duchovní emancipace, rovnosti lidí, pokroku. Měl odpor k vyumělkované městské kultuře a přikláněl se jednoznačně k prostotě venkovského života, čímž byl vzorem i Tolstému. Osvícenství mělo veliký vliv na rozvoj sekularizovaného školství a na rozvoj empirické psychologie. Z Rousseaua vycházel německý osvícenský pedagog a vzdělávací reformátor Johann Bernard Basedow (1724-1790), který měl vliv na výchovu ke zdraví i psychologii zdraví a psychologii osobnosti. V roce 1774 založil v Desavě výchovný ústav Filantropinum, který vycházel z holistické aténské antické idee dokonalé krásy a dobra - kalokagathie. Pěstovaly se zde také rytířské hry, cvičilo se na nářadí a tělesná cvičení byla považována za součást estetické výchovy. Profesor matematiky a filozofie Christian Wolff (1679-1754) dělil psychologii na racionální a na empirickou. Jeho kniha o empirické psychologii vyšla roku 1732 a o psychologii racionální v roce 1734. Druhou důležitou etapou ve vývoji psychologie je po etapě spekulativní právě etapa empirická. Její hlavní metodou bylo pozorování. Opírala se o zkušenost a její pojmové zpracování. Výzkum nepřevládal. Sám Wolff však zdůrazňoval význam psychologie racionální. Byl přesvědčen, že zkušenost a smyslové poznání pouze potvrzuje to, k čemu před tím se prvotně došlo myšlením a usuzováním. Byl to intelektualista. Vše, co filozofie správně dedukuje pojmovou cestou existuje podle Wolffa také ve skutečnosti. Podstatu duše chápal v představování, v obrazotvornosti a všechny druhy duševní činnosti považoval za pouhé obměny představování (vis representativa). Pro vybavování představ vyslovil hypotetický zákon, že minulý obsah představ se vybavuje celý, když přítomný obsah percepce ve smyslu představy obsahuje jeho část. Uvědomíme-li si obsah svého přestavování (percepce), je to apercepce. Živá představa pohybu podle něho vede k uskutečnění pohybu, což považuje za důkaz, že i snažení je projevem základní síly představovací. Jeho učení mělo vliv na Kanta a Herbarta. Protože za základ a podstatu duše považoval představy, je řazen mezi asocianisty. Rozlišoval různé stupně jasnosti stavů duše. Zabýval se také teorií pozornosti. Pozornost považoval za schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost než ostatním. Silnější počitek či dojem zatemňuje současně existující slabší počitek, vjem, dojem. Od Wolffa údajně pochází také pojem psychometrie. Protože v Prusku propagoval učení Konfucia a své myšlenky o nezávislé morálce, byl z Pruska vykázán. Roku 1747 vydává v exilu a pod pseudonymem francouzský ateista, lékař a filozof Julien Offray De la Mettrie (1709-1751) knihu s názvem "Člověk stroj" (L´ homme machine). Vyslovil zde např. názor, že syrové maso činí zvířata divokými, že i lidé by zdivočeli při takové stravě. Proto má v sobě národ anglický, který nepožívá maso tak upravené jako Francouzi, též něco z větší či menší divokosti. V dobrém jídle viděl velkou moc. Vždyť po něm se ve smutném srdci znovu rodí radost, kterou pak lidé vyjadřují příjemnými písněmi, v nichž Francouz vyniká. Tvrdil, že představivost a útroby se ucpávají současně. Vyjádřil také názor, že u krásného pohlaví provází duši ještě jemnost povahy. Naproti tomu muž, jehož mozek a nervy mají něco z pevnosti tužších látek, má silnějšího ducha, stejně jako má výraznější rysy obličeje. Napsal.: Stejně směšná by byla krásná žena, která by se měla za ošklivou, jako duchaplný člověk, kdyby se měl za hlupáka. Přílišná skromnost-vlastně chyba opravdu vzácná-je jakýmsi nevděkem vůči přírodě. Posmíval se měšťákům, když tvrdil, že ústrojná i funkční podobnost člověka a opice je taková, že by se podařilo naučit ji mluvit, kdyby byla podrobena dokonalému výcviku. Pak by prý to byl opravdový člověk-městský človíček. Napsal také knihu Přírodopis duše (1745). Byl to mechanický materialista. Duševno chápal jako mechanickou pružinu. Tradičně rozlišoval duši vegetativní, senzitivní a rozumovou. Paměť vykládal mechanickými vtisky. Myšlení chápal jako objevování vztahů mezi představami. Všechny ideje podle něho pocházejí ze smyslů. Méně smyslů mu znamenalo méně idejí. Duše závisí celou svou podstatou na tělesných orgánech. S nimi se utváří, roste i chřadne. Přebral vlastně Descartovu mechanickou teorii těla. Když však byl nemocen, zjistil, že mu choroba zmenšovala nejen tělesné síly, ale také duševní schopnosti. Tak se stal průkopníkem determinismu. Vynořily se otázky, jak je duševní život utvářen? Jak se lidé ve svých způsobech života liší? Přesto psychologie stále hodně čerpá z filozofie, přírodních věd i krásné literatury. Od filozofie se však postupně odlučuje. Z amerických autorů je třeba zmínit se o Benjaminu Franklinovi (1706-1790), reformním pedagogovi, který kladl důraz na moderní jazyky, matematiku a přírodní vědy a který založil Akademii, která se později proměnila v Pensylvánskou univerzitu. Rozpracoval mj. ideu sebevýchovy. Sám si vypracoval osobní plán mravního sebe zdokonalení, který obsahoval třináct vlastností, které si chtěl upevnit nebo i osvojit (šlo např. o střídmost, mlčenlivost, pořádnost, šetrnost, umírněnost, spravedlivost). Byl jedním z autorů Deklarace nezávislosti, vyhlášené roku 1776 a znamenající počátek existence USA. Literatura KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran. ISBN 978-80-210-4540-8. vloženo uživatelem» novověká filozofie
prehistorie filozofie, psychologie a pedagogiky >>  PREHISTORIE filozofie, psychologie a pedagogiky je spojena s řadou prací a spekulativních úvah významných básníků, filozofů, pedagogů, lékařů, počínaje již staroindickými Védami (1500-1000 př.n.l) a Upanišádami. Vlastní psychologické názory starých Indů však nelze přísně oddělit od jejich náboženských představ o duši, ani od filozofických (zejména etických) a pedagogických spekulací. V Upanišádách (800-400 př.n.l.) se za základní zákon mravní energie považuje karma či karman. Je to univerzální zákon odplaty za minulé činy. Podle karmanského principu působí každý sebemenší čin na člověka a na jeho povahu. Vše, co člověk myslel, chtěl a udělal, zůstává uchováno. Dobrým se člověk stává dobrými skutky, zlým skutky špatnými. Indové se hodně zabývali cestami k duševní vyrovnanosti. V básni Bhagavadgíta se doporučuje: "Tvůj úkol nemá nic společného s ovocem tvých činů. Nechť odměna není podnětem tvých činů. Buď vytrvalý v oddanosti, ale konej činy bez myšlenky na odměnu a zůstaň nedotčen úspěchem i nezdarem!" Vrcholem lidského usilování je Indům ztotožnění s nekonečnem, s duchovní prapodstatou všeho bytí. Bůh Višnu vtělený do podoby Krišny prohlásil: "Klidu a dokonalosti nedosahuje ani ten, kdo se činům vyhýbá, ani ten, kdo se světa jen zříká. Kdo nalézá klid uprostřed činnosti a činnost uprostřed klidu, dospěl cestou činů k mistrnému ztotožnění s bohem!" Vědění a činy jsou cesty, které by měly být uvedeny ve skutek. Tyto staroindické verše jsou cennými radami i pro moderního člověka, který chce najít harmonii mezi životní aktivitou a moudrostí. Mnozí proto pěstují i jógu, která není pouhým tělesným cvičením, ale i zdrženlivostí v myšlenkách, slovech i činech, tréninkem správného dýchání, cvičením v obrácení pozornosti na vnitřní svět člověka atd. Nemůžeme však přijmout tradiční konzervativní spokojenost Indů s příslušností k určité kastě, ze které údajně není úniku. Pro psychologii a pedagogiku jsou významné i mnohé myšlenky starých čínských filozofů, zejména Kung-tse, latinsky Confucius, počeštěně Konfucius (551 - 479 př. n. l.), který byl zejména filozofem mravnosti a reformátorem. Hlavní ctnosti, jež jsou základem řádu a blaha společnosti, rodiny i státu podle něho jsou: altruismus, dobrota, lidskost ( humanita), spravedlnost, slušnost, moudrost a věrnost. Vytkl si za cíl shrnout moudrost starých učenců (stáří měl ve veliké úctě) a dát ji k dispozici vladařům. Toužil po dokonalém míru (ta tchung). Duši považoval za nesmrtelnou. Konfucius měl na Číňany velký vliv. Z jeho konkrétních myšlenek bývají často uváděny tyto: ,,Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastností povah vznešených." ,, Chyby každého člověka ukazují kam patří." ,, Kdo mnoho mluví, zřídka uskutečňuje svá slova." ,, Zbabělost je, když víme, co máme činit, ale neuděláme to." ,, Neustupuj všem, jinak nakonec ustoupíš sobě." Za jeho hlavní myšlenku lze považovat: "Člověk je po celý život povinen pracovat na svém zlepšení a zdokonalování." Byl toho názoru, že starobylá knížata, která se snažila ve svých říších rozšířit a ustálit nebem udělený skvoucí základ rozumu, dbala především o to, aby své země dobře a spravedlivě spravovala. Kdo dbal o dobrou správu svých zemí, ten přihlížel nejprve k tomu, aby jeho vlastní rodina byla dobře spořádána. Ten, kdo přihlížel, aby jeho rodina byla dobře spořádána, ten hleděl nejprve polepšiti sama sebe. Ten, kdo chtěl polepšiti nejprve sám sebe, snažil se stát ryzím a upřímným. Ten, kdo se snažil naplnit svou duši upřímností, pečoval o to, aby jeho úmysly byly čisté a bezelstné. Kdo pečoval o čistotu a bezelstnost svých úmyslů, ten se staral především o zdokonalení svého mravního poznání. Avšak největšího zdokonalení mravního poznání lze podle Konfucia dosáhnout pochopením a odůvodněním pohnutky toho, co činíme. Učil, že člověk dospívá k moudrosti trojí cestou: cestou vzoru, cestou životní zkušenosti a cestou přemýšlení. První cesta je nejjednodušší, druhá nejobtížnější a třetí nejvznešenější. Ve své knize Veliké studium vyjádřil názor, že základem dobré politické správy země má být souhlas lidu. (,,Získej si přízeň lidu a vládu zachováš. Pakli ti, kdož vládnou zeměmi, pomýšlejí jen o tom, kterak by nashromáždili pokladů, není pochybnosti, že přivábí k sobě lidi zlé. Tito lidé budou se stavěti panovníkům dobrými a ctnostnými sluhy a vetřou se ve správu říše. Správa těch nevhodných sluhů přivolá na vládce trest a pomstu lidu. A když dojde až k tomu, kterak sluhové ctnostní a věrní dovedou odvrátit hrozící nebezpečí? Nechť tedy ti, kdož vládnou nepovažují jmění obecné za vlastní, nýbrž ať spravedlnost a život ctnostný je jediným jejich bohatstvím"). Spekulativní metafyzické úvahy, nacházíme již u starořeckých myslitelů, z jejichž díla máme bohužel jen zlomky. První antická řecká filozofie byvá označována za kosmologickou.Thales Nejstarší představitel milétské školy, považovaný za prvního řeckého filozofa, Thales Milétský (624 - 543 př.n.l.) např. tvrdil, že i magnetovecduši, neboť hýbe železem. Za počátek, praprincip, pralátku, základní prvek všeho považoval vodu, neboť vlhkost slouží ke klíčení i udržení života. Velkou vážnost si získal tím, že předpověděl zatmění slunce. V šestém století před naším letopočtem byl pozoruhodný kult orfiků (podle Orfea, básníka a zpěváka, jehož žena Euridika se poranila a zemřela, když byl na cestách. Šel si pro ni do podsvětí, ale nesměl se ohlédnout. Když se přesto ohlédl, zmizela mu). Duše má podle orfiků božský původ. Věřili v nesmrtelnost duše. Psyché je podle orfiků k tělu připoutána přechodně, je v něm vězněna z trestu za svoje dřívější provinění. Pokud o ni dobře nepečujeme, je nucena se stěhovat opakovaně do jiných lidských nebo zvířecích těl. Tato cesta (převtělování duší) byla nazývána kruhem nutnosti. Osvobodit se bylo možno jen čistým životem, zachováváním příkazů Orfeových (s prvky askese a katartiky). Zachováváním těchto příkazů se člověk osvobozuje od "kola zrodů" a vrací se do říše božské blaženosti, kam náleží svou podstatou. Kult orfiků měl blízko k pythagorejcům. Pythagorejci soudili, že poznat svět a jeho zákonitosti znamená poznat čísla, která všemu vládnou. Vyjadřovali i duševní vlastnosti pomocí čísel. Např. spravedlnost číslem devět, rozumnost číslem sedm, přátelství a lásku číslem sudým - osmičkou. Pythagorejci byli první ze známých filozofů, kteří zřetelně odlišili duši od těla. Považovali duši za zcela samostatnou substanci v člověku, která je odvozena od božské světové duše. S tělem se údajně duše spojuje jen z trestu. Tělo je vězením duše, ve kterém se má duše mravně očistit asketickým životem nebo mystérii. Posledním cílem lidského života je zdokonalení duše. Prostředkem k tomu je napodobení božského života. Po úmrtí člověka je duše souzena. Pokud člověk za života nejednal správně, musí jeho duše tři tisíce let procházet těly živočichů, aby se očistila a mohla znovu žít v lidském těle, a posléze, bude-li dobrá, dosáhla věčné blaženosti. Zakladatel školy Pythagoras (asi 580 - 500 př. n. l.) sám pravděpodobně nic nenapsal. Anaximandros z Milétu (610 - 546 př.n.l.) naznačil už v šestém století před naším letopočtem vývojovou teorii. Domníval se, že člověk vznikl z ryby, která se dostala na souš. Hlásal, že prapříčinou, pralátkou, praprincipem věcí je bezmezný, nekonečný a neurčitý prvek, který nazval "apeiron". Po kosmologické etapě řecké filozofie se hovoří o vrcholné klasické řecké filozofii. Patří sem hlavně Sókratés, Platón a Aristotelés. Lze ji charakterizovat jako systematickou a antropologickou. Praktický řecký filozof aténského původu byl Platonúv učitel Sókratés (469 - 399 př. n. l.). Učil, že všechny činy založené na ctnosti jsou krásné a dobré. Proto lidé, kteří vědí, v čem takové činy spočívají, netouží konat žádné jiné, kromě takových. Učil také, že existuje jen jedno dobro, to je vědění, a jen jedno zlo, a to je nevědomost. Mravný člověk je ten, kdo poznal a pochopil morální a etické normy. Jde o etický racionalismus. Cesta ke správnému a ctnostnému jednání vede přes poznání a vědění. Jeho úsloví: ,,Vím, že nic nevím" mělo naznačovat východisko poznání zbaveného předsudků, začátek cesty vedoucí k pochopení a k definici např. mravních pojmů. Jistě nešlo o obhajobu nevědomosti a hlouposti. Je považován za objevitele definice. Připravil tím cestu logice a nauce o myšlení. Další jeho známá výzva zní: "Poznej sám sebe!" Sebepoznávání je velmi důležitou metodou i v současné době. Jde o poznání pravdy o sobě, pravdy o svých možnostech a svých mezích. Odmítal pocty i majetek. Cenil si nezávislosti, svobody a přátelství. Byl kritikem špatných mravů. Byl a je vzorem člověka u kterého byly v jednotě mravní zásady a životní styl. V roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a odsouzen k trestu smrti. Učil také o svědomí, daimoniu, vnitřním hlasu v člověku, o kterém uváděl, že je božského původu. Říká nám co je dobré a co dobré není. Rozhodnutí jak se chovat a jednat záleží na každém jednotlivci. Jeho hlavní myslitelský přínos je právě ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe i celé společnosti. Sókratés za základní lidské ctnosti považoval střídmost, udatnost a spravedlnost. W. Durant ve své knize "Od Platona k dnešku" uvádí, co říkal Sókratés Kritonovi: "Buď rozumný, nestarej se o to, jsou-li učitelé filozofie dobří či špatní, a mysli jenom na filozofii samu. Pokus se prozkoumat ji řádně a poctivě, je-li špatná, snaž se odvrátit od ní kdekoho. Je-li však tím, zač ji pokládám, následuj ji, služ jí a buď dobré mysli". Domnívám se, že to platí pro všechny vědy, včetně psychologie a pedagogiky. Sókratés nezanechal žádné psané dílo. Sókratovým žákem byl známý idealistický řecký aténský filozof a pedagog Platón (427 - 347 př. n. l.). Původním jménem Aristoklés. Jeho filozofie jako by se prolínala s poezií. Svět byl podle Platóna stvořen demiurgem (stvořitelem). Učil o nesmrtelnosti duše, které se dostává pohybu zevnitř, samo od sebe. V těle člověka duše pouze přebývá, očišťuje se a zdokonalená se vrací na svou hvězdu, nebo není-li očištěná, vtěluje se do zvířete nebo rostliny. Člověk je spojením nesmrtelné duše a pomíjející hmoty. Domníval se, že o světě smyslově vnímatelném můžeme mít jen nejisté mínění (doxa). Za prvotní považoval svět nehmotný, svět nadsmyslových idejí. Jen o tom je možné dokonalé poznání (epistémé). Vlastním základem poznání není smyslová zkušenost, ale ideje v duši samé - zůstaly v ní z doby, kdy je nazírala během své preexistence ve světě idejí. Všechno poznávání (epistéme) spočívá vlastně na rozpomínání duše (anamnésis). Ilustrativně nám to přibližuje Platonova metafora o jeskyni. Sedíme jakoby v jeskyni, zády ke vchodu a ohni. A jsme připoutáni. Pozorujeme stěnu před sebou, ale vidíme jen mihotavé stíny, neúplné odrazy dokonalých idejí, které existují mimo jeskyni. V říši idejí vládne řád, hierarchie. Vrcholem je idea dobra, ostatním je nadřazena, je příčinou i účelem ostatních idejí - jsoucen. Dobro je absolutnem a bohem, principem bytí. Touha po dobru je i Eros. Duše je prostřednicí mezi světem idejí a časoprostorovým světem smyslových jevů, není ideou, ale jako jiné jevy má i ona svého reprezentanta v říši čistě ideových jsoucen. Duše má tři vrstvy: rozumovou (logistikon, nús), žádostivou (epithymétikon) a vznětlivou (citovou-thymoides). Jednotlivé vrstvy duše Platon také somaticky lokalizoval: sídlem rozumu (nesmrtelné části duše) je hlava, sídlem vznětlivé (citové) duše (lepší část smrtelné duše) je dutina hrudní ( srdce) a sídlem žádostivé duše (horší část smrtelné duše) je břišní dutina kolem jater, pod bránicí. Nejvyšší vrstvou duše je rozum, který před vtělením pobývá v transcendentální říši idejí. Jde vlastně o první pokus o rozlišení vrstev psychiky a jakousi anticipaci pozdějšího rozlišování poznávací, citové a snahové složky psychiky (rozumu, citu a vůle). Ve své Ústavě učinil Platón také pokus o typologii (charakterologii) osobnosti. Rozeznával tři typy povah: typ člověka filozofického - moudrost milujícího, typ člověka vznětlivého - milujícího vítězství a čest a typ člověka žádostivého - milujícího např. hmotný zisk. Pro filozofy je nejvyšší morální kategorií moudrost, pro vojáky statečnost a pro pracující oddanost a trpělivost. Pádem do zrození (prvním traumatem doprovázeným úlekem a děsem) se stává duše účastnou časoprostorového světa, a ač netělesná, podléhá působení těla, je znečištována tělesností. Přirovnával ji ke spřežení dvou koní (jeden je poslušný, ale druhý nikoliv) řízenému vozatajem (rozumem). Záleží na vozataji, jak budou zvládnuty konflikty uvnitř spřežení a zda bude či nebude život člověka blažený a svorný. Podle Schopenhauera vyslovil Platón výrok: "žádná z lidských věcí nestojí za velkou námahu". Platón byl na rozdíl od Aristotela zaměřen spíše sociocentricky, kladl důraz na společenský útvar, nikoliv na jednotlivce. Starořecký filozof univerzalistického typu, empirik, systematik a polyhistor Aristotelés (384 - 322 př.n.l.), syn Nikomacha - osobního lékaře makedonského krále Filipa II, vytvořil mohutnou filozofickou a psychologickou soustavu, která byla uznávána až do středověku. Pokusil se ve filozofii o překonání Platóna, jehož byl po mnoho let žákem a přál si být jeho nástupcem ve vedení Platónovy Akadémie. Posléze si založil vlastní školu zvanou Lykeon. Byla též nazývána škola peripatetická, protože se v ní vyučovalo při procházkách ve stinných alejích. Byl vlastně zakladatelem první vysoké školy spojující přednášky s vědeckým výzkumem a zakladatelem vysokoškolské pedagogiky. Rozlišuje látku a formu věcí. Forma je entelechie látky (účelný a jednotící princip). Každé stvoření má v sobě tvar, který je vlastní jen jemu. Život má směřovat k tomuto vlastnímu tvaru. Jeho kniha "O duši"(Peri psychés, De anima) je označována za první psychologickou soustavu a počátek dějin psychologie. Položil v ní i metodologické základy vědeckého zkoumání. Pojem duše je u Aristotela vymezován široce. Duše je mu první entelechií (formou, činitelem) přírodního těla nadaného životaschopností. Duše není hmotná, nevzniká ani nezaniká, je mimo čas. Forma je oproti látce prvotní, je pojmem v každé věci, je účelem, ke kterému látka spěje. Duše je účelově působící a organizující činitel těla, který řídí jeho výživu, růst v určitý tvar, celek. Tělo je Aristotelovi nástrojem duše. Oblast duševních jevů se mu kryje s oblastí (vrstvou) jevů organických, životních, nejen s vrstvou duševních a duchovních jevů ve vyšším slova smyslu. Předmět jeho duševědy jako by se mu kryl i s předmětem dnešní obecné biologie, nejenom současné psychologie. Definoval člověka jako společenského živočicha (zoon politikon). Učil, že lidské štěstí spočívá v přiměřené činnosti. Cílem každé lidské činnosti je blaho (pohoda). Etika vydává normativy, aby se člověk přiblížil co nejvyššímu blahu. V novověku měla Aristotelova koncepce pokračovatele v psychovitalistických biologických teoriích (např. H. Driesche). Aristotelés jako další předchůdce teorie vývojových stupňů duše (či vrstev duševna) učil o třech duších: rostlinné (vegetativní, vyživovací, trofické), živočišné (senzitivní, estetické) a rozumové (lidské). U rostlin se mohutnosti duše projevují výživou, růstem a rozmnožováním. Zvířata se liší pociťováním (mají duši senzitivní, pociťovací, smyslové vnímání a schopnosti pohybu). Jejich duše sídlí v srdci. U člověka prý přistupuje k předchozím vrcholná složka či vrstva: rozumová, myslící duše, rozum, nús. Tato vrstva není vázána na žádný tělesný orgán. Podle Juana Huarta však Aristoteles tvrdil, že lidé s jemnějším tělem mají lepší rozum. Podle Aristotela psychologové později rozlišovali tři stránky psychických reakcí: poznávací, citovou a snahovou. U živočichů a člověka má duše kromě mohutnosti senzitivní také mohutnost pohybu. Hybným činitelem je žádost, kterou Aristoteles vysvětluje teleologicky. Žádná bytost se nepohybuje, jestliže nežádá něco, co je jí libé nebo se nevyhýbá něčemu, co je jí nelibé. Tehdejší badatelé rádi spekulovali o duši. K experimentům se však vyjadřovali s noetickou skepsí. Přesto se však u Aristotela připomíná jeho ojedinělý pokus se smyslovou iluzí. Byl přesvědčen, že je nutno pozorovat a věci empiricky a od počátku sledovat, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Poznání podstatných vlastností umožňuje pochopit podstatu jevu. H. G. Wells ve své knize Dějiny světa uvádí, že jeden čas měl prý Aristotelés pro sebe tisíc mužů, rozptýlených po Asii a Řecku, kteří mu sbírali studijní materiál. Byli to asi lidé necvičení, spíše sběratelé všemožných věcí, než odborní badatelé - ale o nic takového, pokud víme, se před ním nikdo nepokusil, ba ani na to nepomyslil. Na rozdíl od sociocentricky orientovaného Platóna, považoval za východisko sociálních jevů jednotlivce (zoon politikon). Ve starém Řecku existovaly jak živelně idealistické, tak živelně materialistické spekulace o duši. Významný filozof antického Řecka Demoritos (460-370 př.n.l.) např. učil, že vše na světě se skládá z prostoru a hmoty, čili z atomů a prázdna. Zavedl pojem atom jako základní, dále nedělitelnou částici látky. Soudil také, že duše, rovněž složená z atomů, zaniká zároveň s tělem. Je označován za největšího starověkého materialistického filozofa. Vyslovoval i názory etické, např. že stálý kontakt se špatným zvětšuje náš sklon ke špatnosti. Člověka nemá vést k řádnému životu strach před trestem, ale odpovědnost k sobě samému. Ženy považoval za zlomyslnější než muže. Být ovládán ženou označil za největší násilí na muži. Proces vnímání si představoval jako jakési odlučování obrázků od věcí, které pak "vtékají" do smyslových orgánů. Za nejlepší politické zřízení považoval demokracii. Nejvýznamnějším filozofickým směrem je v této době stoicismus. Název vznikl podle athénské sloupové síně (stoa), v níž přednášel zakladatel stoicismu Zenón z Kitia. Filozofii dělili stoikové na logiku, fyziku a etiku (tu pokládali za nejdůležitější). Za základní zdroj poznání považovali smyslové vjemy, z nichž se utváří zkušenost, a ta vede ke vzniku pojmů. Ve fyzice navázali na Herakleita a Aristotela a vytvořili vlastní učení o ohni jako podstatě světa. V ohni rozeznávali stránku činnou - životodárný dech (pneuma) totožný s duší (psyché) a s rozumem světa, a stránku trpnou v podobě čtyř hlavních živlů (oheň, vzduch, voda, země). Svět má tedy jednu společnou duši a rozum, takže je ve svém celku jednou bytostí. Duše jednotlivce je částicí světové duše. Světový rozum ztotožňovali s bohem, osudem a spravedlností. Tvrdili, že nic se neděje náhodně, ale nutně a rozumně. Z těchto postulátů fyziky vyvozovali etické závěry: protože všechny lidské bytosti jsou součástí téhož ohně, jsou si nutně od přírody rovny a jsou určeny k pospolitému životu. Člověk má žít ve shodě s přírodou a tak dosáhnout duševního klidu. To vyžaduje poznání světového řádu. Za důležité považovali pěstování ctnosti, zdůrazňovali pojem povinnosti. Demokritovu teorii doplnil filozof života a jeho smyslu Epikuros (341 - 270 př. n. l.) učením, že nejmenší částečky hmoty nekrouží v prostoru zcela nutně, nýbrž mají možnost se od daného směru libovolně odchýlit. Vnesl tedy do atomistické teorie prvek náhody. Za největší překážku duchovního klidu považoval strach (z bohů, ze smrti, z přírody atd.) a za největší zlo pokládal bolest. Za největší dobro hedonisticky pokládal rozkoš, ale ohrazoval se proti tomu, že vyznává pomíjivé požitky. Člověk touží po nejvyšší blaženosti: tu mu zajistí přiklonění se k dobru v boji se zlem. Pro pedagogy je důležitý osobní příklad, který poskytl Demosthénes (384 př.n.l. - 322 př.n.l.), řecký řečník a aténský politik. V mládí s velkým úsilím překonal své somatické nedostatky a vadu řeči, přičemž zvládl výtečně řečnické umění. Byl tvůrcem vrcholného řečnického stylu atticismu, v němž jsou forma, stylistika a rytmus v dokonalé shodě s obsahem a myšlenkovou silou. Atticismus se uvádí jako opak asianismu, asijského řečnického stylu, který využíval květnatých a nabubřelých způsobů vyjadřování. Řeckou filozofii přijali a z ní čerpali Římané. Římský politik, eklektický filozof, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero ( 106-43 př.n.l.) představil ve svém spisu O řečníkovi ideál řečníka jako všestranně vzdělané osoby, spojující mravnost a široký rozhled literární a filozofický. Popularizoval řeckou filozofii v Římě. Zasloužil se o vytvoření latinské filozofické terminologie. Jeho literární styl se stal vzorem pro pozdější latinské spisovatele. Zastáncem Ciceronova pojetí rétoriky byl římský rétor a učitel řečnictví Marcus Fabius Quintilianus (asi 35-95 n.l.), teoretik římského klasicismu. Jeho základy rétoriky byly uznávány až do 19. století. Jeho dílo je podnětné i pro výchovu (např. jeho názory na hru). Římané navazovali i na řecké stoiky. Jde o tzv. pozdní stou. Patřil k ní např. praktický etik, eklektický filozof, básník, prozaik a římský politik Lucius Annaeus Seneca (4 - 65. n. l.), který působil jako advokát a poté senátor. Zabýval se hlavně praktickými otázkami etiky a hájil myšlenku rovnosti lidí. Kladl důraz na na plnění povinností, které člověk má vůči sobě samému i ostatním lidem. Jeho myšlenky jsou podnětné zejména pro praktické psychology, pedagogy a sociální pedagogy. Je údajně mj. autorem výroku : Senectus insanabilis morbus est (stáří je nevyléčitelná choroba). Byl vychovatelem císaře Nerona, který však měl pravděpodobně vážnou poruchu osobnosti. Seneca se ho snažil usměrnit, ale jeho vliv postupně slábl. Nero ho nakonec přinutil k sebevraždě. Seneca i Epiktétos (asi 55-135 n.l.) přizpůsobovali učení starých stoiků duchovní atmosféře své doby a doplňovali je novými poznatky (zejména etickými), z nichž mnohé jsou hodnotné i pro dnešní dobu. Některé myšlenky stoiků mají blízko ke křesťanské morálce. Za východisko poznání považovali stoikové percepci. Vůdčí zásadou jim byl život ve shodě s přírodou a s rozumem vlastním i se světovým božským rozumem. U zvířat je život ve shodě s přírodou zajišťován instinkty, zejména základním pudem sebezáchovy. U člověka znamená sebezachování, zachování sebe jako rozumné bytosti, která si uvědomuje řád světa, jehož je částí a jemuž se svou vědomou vůlí podřizuje. Hlavní ctnost je moudrost (vlastní dobro a záruka blaženosti), boj s afekty (trpnými, bezmocnými stavy vzrušenosti). Mravní cíl je být rozumným, "apatickým", tzn. bděle kontrolujícím sám sebe. Pokud jde o typy afektů, rozeznávali stoikové čtyři: rozkoš a zármutek (ty mají vztah k přítomnosti) a žádostivost a strach (ty mají vztah k budoucnosti). Mezi zdravé city zařazovali radost (jako protějšek rozkoše) a rozumné chtění a opatrnost. Vše, co závisí na vnějších okolnostech, by mělo být pokládáno za lhostejné. Člověk by se tím neměl trápit. Člověk má v určitém slova smyslu svobodnou vůli, a tím je také osobně zodpovědný za všechny své činy. Může ovládat a usměrňovat vlastní představy v souladu s přírodou, s rozumem, s nutným během světa. Ideál stoické moudrosti je vnitřní duševní klid (ataraxia), neotřesitelná vnitřní rovnováha, vnitřně nezávislá osobnost (osobní autarkie). Ctnost společně s moudrostí podle stoiků spočívá v tom, že se člověk přizpůsobí tomu, co je nutné a zachovává ke všem vnějším okolnostem, které na něj doléhají, lhostejnost. Z toho mimo jiné vyplývá, že v životě nezáleží na moci, urozenosti a bohatství, nýbrž jen na duchovní rovnováze. Dokonce i otrok - stoik může být víc než král, který není stoikem. Stoická etika zpočátku konkurovala křesťanství a později je významně ovlivnila. Použitá literatura: KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Masarykova univerzita, Brno 2008. 120 stran. ISBN 978-80-210-4540-8. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s. ISBN 978-80-247-0871-3. vloženo uživatelem» prehistorie filozofie
Psychological Aspects of Games and Toys >>  Psychologické aspekty her a hraček vloženo uživatelem» Psychological Aspects of Games and Toys
Psychological First Aid (PFA) >>  psychologická první pomoc vloženo uživatelem» Psychological First Aid (PFA)
psychological well-being (angl.) >>  psychologická pohoda (blaho) vloženo uživatelem» psychological well-being (angl.)
psychologická charakteristika žáků a žákyň >>  Nástup dítěte do dnešní základní školy usilující o demokratizaci a humanizaci, činnostní a osobnostní přístup k žákům, znamená pro dítě důležitou změnu, vážný předěl v jeho životě. Škola vlastně reprezentuje obecné hodnoty a normy společnosti ve sféře rozvoje lidských zdrojů. Současná společnost klade důraz na přizpůsobení výuky a školního života potřebám dětské osobnostní individuality, jejího fyzického i psychického zdraví a na výchovu k občanství v demokratické společnosti (Kotásek, 2000). Současné pojetí vzdělávání lze označit za humanistické či antropogenetické, kultivující vnitřní i vnější svět člověka. Vyplývá to z Programu Základní škola. Budeme informovat o východiscích tohoto vzdělávacího programu současné základní školy, jeho cílech, uplatnění ve vyučování a v hodnocení žáků a budeme přitom srovnávat vytýčené normy se současnou reálnou psychologickou charakteristikou osobnosti žáka základní školy. Současná škola je stále institucí, ve které mají být předávány vědomosti, znalosti, dovednosti a návyky. Po dětech je tedy požadován výkon. Stále více je však zdůrazňován také osobnostní zřetel dnešní školy. Jde o to naučit žáky rovněž adekvátní komunikaci s učiteli, dospělými i spolužáky, vhodným sociálním pozicím a rolím, pečovat o jejich i optimální emoční vyladění a adekvátní základní životní náladu, optimální sebeobraz žáka, jeho důvěru v sebe a ve svět. Jde tedy i o úsilí o žádoucí adaptaci žáka na školu a o přiměřenou reaktivitu na školní úspěchy i neúspěchy. Je důležité naučit se různé způsoby či mechanismy řešení konfliktů. Máme-li poskytnout charakteristiku žáka, je vhodné zmínit se i o základních determinantách utváření této charakteristiky. Je to konkrétní a individuální osobnostní a psychický stav, únava a vliv biologických rytmů, další biologické, zejména genetické a zdravotní a sociální podmínky, predestinace a nástrahy vývoje, včetně psychosociálního klimatu školy, úroveň intelektových schopností, osvojené vědomosti, dovednosti a návyky, typ temperamentu, motivace, úroveň interakcí a komunikace s učiteli. Jednotliví činitelé vývoje osobnosti žáka se různě kombinují, sčítají a odečítají, kompenzují, podmiňují a řetězí. Proto je žádoucí popsat vždy celý soubor působících přítomných podmínek, podmínek působících v minulosti a také podmínky, které pravděpodobně budou působit i v budoucnosti. Dosavadní empirické ani teoretické výzkumy současné základní školy nejsou však z hlediska expertních podkladů na optimální úrovni. Je však potěšující, že se vyskytují seminární a diplomové práce např. na téma obraz žáka na 1. stupni základní školy (Osvaldová, 2003) apod. Žádoucí by byly bakalářské, závěrečné, diplomní, rigorózní, doktorské, disertační, habilitační a inaugurační práce např. na téma, jak jednotlivé předměty na základní škole mohou rozvíjet osobnost žáků. Jednotlivé základní školy si sestavují profily svých absolventů, které obsahují nejenom znalostí a vědomostí, ale i vlastnosti osobnostní. Např. Základní škola Herčíkova v Brně –Králově Poli ve svém srozumitelně formulovaném a pragmatickém rámcovém profilu absolventa požaduje tyto znalosti a vědomosti: Znalostní základ odpovídající osnovám základní školy. Schopnost základní samostatné práce s informacemi. (Vyhledávání, třídění, analýza informací a základy syntézy.) Práce na počítači na úrovni běžného uživatele. Aktivované tvůrčí myšlení. Jazykové znalosti anglického nebo německého jazyka na úrovni žáka základní školy. Morální zodpovědnost za své činy a jejich důsledky. Přátelské vztahy se svými vrstevníky, spolupráce s okolím. Úsilí o harmonické vztahy v rodině i s pedagogy školy. Kladný vztah ke sportovním aktivitám a pohybu. Vědomí silných a slabých stránek své osobnosti. Stálý zájem o další vzdělávání pro celý život. Péči o velmi dobrý zdravotní stav. Obdobný profil absolventa základní školy uvádí také pražská základní škola Lupáčova. Také odborné střední školy a gymnázia mají své profily absolventů. Je zřejmé, že absolventi mají rysy digitální generace. Slibný pro charakteristiku žáka současné základní školy je kvalitativní longitudinální výzkum Žák v měnících se podmínkách současné základní školy, na který získala grant (grantový projekt GAČR 406/94/1417) pražská skupina školní etnografie (PSŠE), která působí na katedře pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výzkumná skupina intenzivně zkoumala základní soubor od roku 1997 ve čtyř třídách pražských škol (počet zkoumaných žáků byl 110). Sledovali a monitorovali děti od jejich vstupu do školy až do devátého ročníku. Další dvě třídy (pražská a jedna venkovská) tvořily doplňkový soubor (35 dětí). Výzkumný tým tvořilo sedm odborných pracovníků na plný úvazek pracujících ve školách a další tři pracovníci participující na analýzách dat. V některých třídách se pohybovala dvojice výzkumníků (vždy muž a žena). Do tříd se chodilo jednou týdně a na celou dobu vyučování. Výzkumníci seděli v lavici mezi dětmi a dělali si poznámky o tom, co se ve třídě dělo. Příkazem bylo psát všechno co vidím a stihnu. To byl první zdroj poznatků. Druhým zdrojem poznatků o dětech byly individuální rozhovory s dětmi v situaci mimo bezprostředního dění ve třídě. Třetím zdrojem poznatků byly tradiční testové postupy získávání dat. Byl např. opakovaně od prvního ročníku s dětmi administrován inteligenční test Stanford-Binet. Dále byl od první do čtvrté třídy každoročně administrován test kresby lidské postavy. Ve čtvrtém ročníku byl administrován test čtenářské gramotnosti a test matematických a přírodovědných znalostí (TIMSS). Navíc byly využívány i zprávy z poraden, školní dotazníky, vysvědčení, učebnice apod. Byly zkoumány také sociální vztahy ve třídě. Výzkumnou prací se zabývali např. psychologové Miroslav Rendl, Miloš Kučera, Miroslav Klusák, Vladimír Chrz, antropologové David Doubek, Markéta Levínská (rozená Rybová), etnografka Dana Bittnerová aj. Nešlo o intervenční studii, ale o monitorování, tj. o popis současného stavu bez intervence. Ve výzkumu pražské skupiny školní etnografie jsou silně zastoupena témata spadající do oblasti kognitivního vývoje osobnosti žáků základní školy. Protože však jde o kvalitativní výzkum, jsou dosažené poznatky obtížně zobecnitelné. Sdělení o výzkumu mají zhusta esejistický ráz. Překvapivé jsou např. výsledky výzkumu v oblasti starosti současných dětí základní školy o zevnějšek. Markéta Levínská, jedna z výzkumných pracovnic zjistila, že děti odlišuji tzv. sociální oblečení, které není podle poslední módy. Poplatnost sociálnímu oblečení vede k označování některých spolužáků za sociály. Ti zase označují moderně a draze oblečené děti za hloupé zbohatlíky apod. Jinak se podle zevnějšku, oblečení a stylu chování označují děti např. jako frajeři a frajerky (dámy), intelektuály (vědce) a intelektuálky, sportovce a sportovkyně. Důležitými podklady pro zobecnění o osobnosti žáka základní školy jsou výsledky Evropské longitudinální studie těhotenství a dětství (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Na této studii se podílí i Česká republika. Podnět pro vznik a realizaci tohoto projektu vyšel ze setkání odborníků pozvaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Moskvě v roce 1985. Koordinačním centrem projektu, na kterém participuje šest zemí (Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ostrov Man, Česká republika, Slovensko, Ukrajina a Ruská federace) byl určen Institut dětského zdraví v Bristolu. V České republice je psychologický výzkum na této studii realizován Centrem výzkumu vývoje osobnosti a etnicity na FSS MU v Brně vedený prof. V. Smékalem. Jde primárně o tzv. epidemiologický výzkum, jehož cílem je identifikace rizik pro zdravý a optimální vývoj dítěte a navržení způsobu prevence. Závěry pro osobnost jedenáctiletých dětí jsou čerpány z individuálního psychologického vyšetření (trvajícího pro každé dítě dvě a půl hodiny) realizovaného u 852 jedenáctiletých dětí (chlapců bylo 435 a dívek 417). Na psychologických vyšetřeních se podílelo celkem 21 studentů a absolventů psychologie. Při teoretické analýze dosavadních zjištění o žákovi současné základní školy jsme došli k závěru, že doposud jsou nejbohatší poznatky o problematice způsobilosti šestiletých dětí pro současnou základní školu. Dítě ve škole získává novou sociální roli, stává se školákem, což se projevuje často i v jeho výrazových projevech (je např. vážnější). Vstup do školy znamená pro dítě vyšší sociální statusstatus žáka symbolizovaný školní aktovkou se školními potřebami. Dosud si dítě ještě bezstarostně hrálo, nyní však bude muset ukázněně pracovat. Dříve mohlo zanechat hry, když je přestala bavit, a přejít k jiné činnosti. Nyní se však bude muset soustředit a soustavně vyvíjet volní úsilí ke splnění pracovních úkolů, a to i těch, které je nebudou příliš zajímat. Před nástupem do školy se dítě mohlo spontánně, bez dovolení pohybovat, brzy však bude muset ukázněně sledovat vyučování, přijmout uložené úkoly, pracovat na nich a dokončit je ve stanoveném čase, zejména pokud nebude zařazeno do některé alternativní školy. V různých zemích je začátek školní docházky odlišný a většinou se pohybuje mezi pátým až sedmým rokem věku dítěte. Např. v Anglii začíná školní docházka v pěti letech, v Německu a u nás v šesti letech, v Rusku a severských státech až v sedmi letech (Klindová a kol., 1974). V České republice se do prvního ročníku základní školy mohou přijímat pouze děti, které k 1. září dovrší šesti let, a z dětí, které tohoto věku dosáhnou do konce kalendářního roku, pouze ty, které jsou přiměřeně tělesně a duševně vyvinuté, a to jen za předpokladu, že jsou ve škole volné kapacity. Samo dovršení šestého roku věku dítěte neříká nic významného o tom, jak se dítě ve škole pracovně a sociálně zařadí, jak bude celkově prospívat. V odborné literatuře je uváděno, že mezi dětmi, které při nástupu do školy dosáhly šesti let, bývá kolem 15 procent dětí pro školu nezralých (nezpůsobilých) a mezi dětmi, které ještě šesti let při vstupu do školy plně nedosáhly, je asi 50 až 60 procent dětí školsky nezralých (nezpůsobilých). Tyto skutečnosti mají své důsledky především ve špatném prospěchu a v poškozovaní zdraví, což se projevuje především poruchami chování a osobnosti dětí, které nastoupily školní docházku ještě psychicky nezralé. Jde o důsledky často dlouhodobé, které zanechávají trvalé stopy ve vývoji psychiky a osobnosti dítěte. „Na dobrém počátku všechno záleží.“ Tato Komenského slova platí i pro začátek školní docházky. Vážné obtíže či selhání na samém začátku školní dráhy srážejí dítě v jeho motivaci a ohrožují splnění podstatného úkolu školního věku, kterým je osvědčit psychickou i fyzickou výkonnost v konfrontaci s druhými. Záleží proto na tom, aby děti vstupovaly do školy školsky zralé. Podle současných průzkumů psychologů však lze předpokládat, že tomu tak není u nejméně 15 % šestiletých dívek a 25-30 % šestiletých chlapců. Nováková a Prokopec (2002) uváděli že orientační test školní zralosti podle psychologa profesora Jaroslava Jiráska (1922- 2000) splnilo pouze 85 % šestiletých pražských dívek a 68 % chlapců. Příznaky školní nezralosti se ovšem nemusí projevovat vždy ihned po vstupu do školy. Po nejasných počátečních obtížích může dojít ke zřetelným projevům nezralosti až ve vyšších ročnících (Šturma, J., 1991, s. 121 ad.) Místo pojmu školní zralost se v poslední době častěji používá pojem školní způsobilost a školní připravenost (Langmeier a Mečířová, 1998). Budeme preferovat termín způsobilost dítěte pro školní práci. Jsme totiž přesvědčeni, že nejenom biologické (zejména genetické faktory), ale také vlivy prostředí a výchovy hrají velkou roli při úspěších a neúspěších dětí ve škole. Dnešní žák před nástupem do školy prochází hustším pedagogicko-psychologickým výběrovým sítem, než tomu bylo v minulosti. V některých okresech bývá doporučován odklad školní docházky až u 20 % dětí. Z toho důvodu by měla být výuka na základní škole snazší. Avšak ve srovnání se žáky minulé základní a před ní obecné školy jsou osobnost současného žáka a jeho vnější chování problematizovány větší rozvodovostí české rodiny, krizovými situacemi v české rodině, konzumním životním stylem rodin, negativním vlivem televize i nevhodných počítačových her, častějším setkáním a experimentováním z drogami a závadovými referenčními skupinami, které jsou typičtější pro velká města a velkoměsta než pro venkov, i když jsou signály o postupném vyrovnávání těchto rozdílů. Dnešní škola je demokratická, usiluje o humanizaci, což sebou nese větší sebeprosazování (asertivnost) žáků a žákyň, ale někdy také i jejich větší dávku především verbální agresivity, než to bylo ve škole minulosti. Žáci současné základní školy se jeví i jako vulgárnější než žáci základní školy v minulosti. Také tolerance učitelů a ostatních dospělých osob vůči vulgarizaci je zřejmě větší než dříve. Žádoucím výsledkem výchovy je rozvinutá a harmonická humánní osobnost. Tohoto ideálu však dosud ve výchovném procesu nedosahuje poměrně velké množství žáků. U významného procenta dětí a mládeže dochází k problémovému vývoji osobnosti pod vlivem zmíněných nežádoucích vlivů a mnoha dalších faktorů. Vědy o výchově musí hledat cesty, jak účinněji pracovat s psychickými předpoklady a potenciální (možnou) osobností dětí, aby dosahovaly dobré adaptace a úspěšnosti v životě. Dítě v osobnostním pojetí je nosné teoreticko-praktické východisko pro výchovné aktivity všech učitelů i rodičů. Učitel má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti a poruchy chování, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí. Od pedagoga takové děti se závadami a poruchami chování a prožívání i celkové osobnosti vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu problémových dětí v posledních letech. Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil E. Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí. Českým pedagogům však chybí v současné době etický kodex učitele. Měl by být sestaven tak, aby byl zárukou, že jeho působením bude u většiny žáků rozvíjen jejich intelektuální, etický a celkový osobnostní potenciál a tím bude dosaženo žádoucího profilu absolventa základní školy. Chybí také učitelská komora. Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se ve společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace. Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenoménem posledních let. Zdá se, že výskyt problémových dětí na základní škole se blíží v současné škole 30 % školní populace. Z toho kolem 5 % tvoří děti se specifickými vývojovými poruchami učení. Jde zejména o dyslexie, dysgrafie, dysortografie a dyskalkulie. Dětí se subnormou mentálních schopností je na základních školách kolem 15 %. Dále jsou to děti psychomotoricky instabilní, děti s poruchami motoriky, praxie a laterality, děti s disociálním vývojem osobnosti, děti infantilní, děti s disharmonickým rozvojem osobnosti, děti se zvýšenou psychickou tenzí a děti sociálně a edukativně zanedbané. Doc. Petr Sak, CSc. (1997), ředitel Ústavu pro informace ve vzdělávání v Praze sledoval vztah mezi tělesnými tresty a pozdějším sociálním selháváním. Srovnával prostitutky, narkomany, svěřence diagnostického ústavu a vězně s nedelinkventní mládeží. Všechny čtyři disociální soubory měly podle vlastního vyjádření zkoumaných osob vyšší průměrnou hodnotu razance tělesného trestání v původní rodině než zkoumané osoby souboru normální mládež, přičemž nejpřísnější byly jako děti trestány prostitutky. Na pomoc učitelům tedy právem vycházejí mimo jiné i různé antistresové programy. Pro školu plně připravené a zralé děti (a těch je podle našeho kvalifikovaného odhadu 80 % z populace šestiletých) se většinou na vyučování těší. Se svou novou společenskou rolí se vyrovnávají bez výraznější obtíží. Daří se jim úspěšně zvládnout nové úkoly a získávají tím sebedůvěru. Jsou to děti způsobilé pro školní docházku a pro školní práci. Školní způsobilostí rozumíme dosažení takového stupně v tělesném a duševním vývoji, který umožňuje, aby dítě bylo schopno bez újmy na tělesném a duševním zdraví vyhovovat nárokům, které na ně klade školní vyučování, a dosahovat vzhledem ke svému nadání a své píli přiměřených školních výsledků. Školní zralost je takový stupeň tělesného a duševního rozvoje, který umožňuje dítěti bez obtíží se účastnit společného vyučování ve třídě. Dítě nastupující do školy musí být tedy pro školu způsobilé nejenom po tělesné, ale také po duševní stránce. Musí být dostatečně vyvinuto např. po stránce rozumové, emočně sociální, volní, pohybové a pracovní. Tělesnou zralost a způsobilost posuzuje dětský lékař při tzv. předškolních prohlídkách. Ani tělesná, ani duševní způsobilost dítěte pro školní docházku nesmí chybět, jinak dítě ve škole selhává. Většina špatně prospívajících prvňáčků i mnoho špatně prospívajících starších dětí jsou právě ty děti, které nastoupily do školy nedostatečně zralé a připravené. Přitom nezralost pro školní docházku není příznakem trvalé nedostačivosti dítěte. Tak, jako je doba, kdy dítě začíná sedět, chodit a mluvit, odlišná od statistického průměru, tak ani školní zralosti nedosahují děti v přesně stejném věku. Závisí to na individuální úrovni a souhře činitelů utvářejících osobnost (dědičnost, prostředí, výchova, výživa, prodělaná onemocnění, úrazy a operace). Většina našich šestiletých dětí je každoročně na požadavky první třídy základní školy dostatečně připravená a vyspělá. Takové dětí mají zralé všechny základní duševní funkce, upřednostňují při vnímání tvar před barvou, začínají se dobře orientovat v čase a prostoru, jsou schopné přiměřeného soustředění pozornosti, mají relativně racionální přístup ke skutečnosti, jsou i citově zralé, nejsou afektivně labilní a infantilní, nemají vážné poruchy ve výslovnosti, mají dostatečnou zásobu slov a zájem o učení ve škole, mají také zájem o společnost vrstevníků a jsou v péči o sebe přiměřeně samostatné. Jako jejich celková charakteristika se dá uvádět střízlivý realismus a možnost nezdůvodněně autoritativního působení ze strany dospělých. L Kohlberg (1976) označil tuto fázi jako stadium „hodného dítěte“, které chce vyhovět sociálnímu očekávání (sociální deziderabilitě), aby bylo pozitivně hodnoceno. Vágnerová (2000) rozdělila kompetence, které jsou potřebné ke zvládání školních požadavků, do dvou skupin: 1) kompetence, které jsou závislé na zrání (maturaci) centrálního nervového systému 2) kompetence, na jejichž rozvoji se ve větší míře podílí učení a zkušenost Nechápeme tedy školní zralost jen jako biologickou maturaci organismu, ale i jako určitou úroveň způsobilosti rozumové, citové a sociální, jež je výsledkem součinnosti maturace centrální nervové soustavy se stimulujícími faktory prostředí a výchovy. Pokud jde o vývojová stadia dítěte docházejícího do základní školy, můžeme podle profesora Z. Matějčka (1994) rozlišovat raný školní věk, který trvá první dva roky na prvním stupni základní školy, dále střední školní věk, který trvá od osmi do jedenácti let a starší školní věk, který je dobou druhého stupně základní školy. První dva roky ve škole jsou typicky dětské, další tři roky tvoří prepubertu a zbývající období pubertu (O. Čačka, 2000). Za mladší školní věk se označuje vývojové období od 6–7 let do 8–9 let. Je to tzv. druhé dětství. J. Piaget (1966) nazval způsob myšlení typický pro mladší školní věk, jako fázi konkrétních operací. Myšlení tětí v této fázi vývoje je úzce vázáno na skutečnost. Děti jsou schopny operovat s představami či symboly, které mají konkrétní obsah. Psycholog profesor Josef Langmeier nazývá období mladšího školního věku jako období střízlivého realismu. Zdravotní stav dětí je podmíněn čtyřmi základními determinantami: genetickým základem, úrovní zdravotní péče, prostředím a způsobem života. Pro pedagogy a psychology jsou přínosné např. chronopsychologické výzkumy, které přinášejí pozoruhodné poznatky o rytmicitě v lidském chování a prožívání. Současná chronopsychologie se zabývá mechanismy a funkcí rytmicity v psychologických proměnných jako je paměť, vnímání, mentální výkonnost a emoční procesy a stavy. Chronopsychologie se zabývá např. geneticky i sociálně podmíněnými rozdíly v chování a prožívání dětí s ranní diurnální preferencí (tj. tzv. skřivánky) a dětmi s večerní diurnální preferencí (tzv. sovami). Výzkumně se touto problematikou zabývají Karel D. Skočovský a B. Šimečková (Smékal a kol. 2004). Předběžný stochastický odhad výskytu ranních typů jsme na základě literárních údajů stanovili na 25–35 % individuí, u neutrálních typů na 50–55 % osob a u večerních typů na 15–20 % jedinců, a to dospělých i dětských, a to mužů i žen. Lidé nad 40 let vykazují vyšší ranní preferenci. Zdá se, že večerní preference je spojena s nepřizpůsobivějším, rizikovějším a problémovějším chování, než je ranní preference. Uvádí se např. větší vzrušivost, neuroticismus, bulimické tendence, zneužívání návykových látek. Mary A. Carskadon (1999) zjistila, že žáci (studenti) s podprůměrným prospěchem mají ve školním dnu o 25 minut méně spánku a uléhají průměrně o 40 minut později než děti s dobrým školním prospěchem. Navíc špatně prospívající žáci udávali ještě pozdější čas uléhání ke spánku o víkendu než ti, kteří měli prospěch lepší. Na začátku dospívání se však bohužel posouvá diurnální preference směrem k večernosti. Ranní typy se přitom jeví jako adaptivnější, klidnější až introvertovanější. Večerní typy mívají vyšší míru neuroticismu. Důležité nejenom pro regeneraci organismu, ale i pro sociální adaptabilitu dětí je struktura jejich spánkových návyků. Uvádíme výzkumná zjištění Barbory Šimečkové – Svitkové (2005), která odpovídají poznatkům zjištěným ve více studiích, a to i zahraničních (Thorleifsdottir et al., 2002, Carskadon,M.A.1993). Děti ve čtvrtém ročníků základní školy (tj.9 - 10leté) spí ve školní dny v průměru 9 hodin 29 minut a děti v pátém ročníku, tj. 11 -12leté 9 hodin 15 minut. O víkendu se délka spánku prodlužuje u dětí 9 -10letých na 9 hodin 41 minut a u 11 - 12letých na 9 hodin 38 minut. U dospívajících dívek je délka doby spánku delší než u chlapců. Obdobně jako v České republice je tomu i ve Finsku, Maďarsku, Walesu. Otázky zdravotního stavu a tělesného vývoje dítěte před vstupem do školy jsou věcí lékařského posouzení, které provádí dětský lékař v rámci preventivních prohlídek, a to v pěti letech, tak aby do nástupu do školy byl ještě čas přijmout případná nutná opatření. Přitom hledisko tělesného vývoje a tělesného stavu na jedné straně a duševní a sociální vyspělosti na straně druhé, nemusí být v jednotlivých případech vždy v plném souladu. Jsou děti tělesně zdatné, ale duševně či psychosociálně zřetelně nezralé, a naproti tomu jsou děti drobné, tělesně vyhlížející jako mladší, avšak pro školu duševně a sociálně vyspělé. Při posuzování připravenosti pro školu je proto zapotřebí úzké spolupráce mezi psychologem, dětským lékařem, případně dalšími odborně specializovanými lékaři (např. neurologem, psychiatrem, foniatrem), jakož i s dalšími odborníky (speciálním pedagogem např. logopédem), stejně jako s pedagogy (např. s učitelkami mateřské školy). Kotulán (1966) zkoumal vztah mezi tělesnou vyspělostí při nástupu dítěte do školy a jeho adaptací v první třídě. Statisticky ověřil, že školní prospěch ani přizpůsobení školního prostředí nesouvisí významně s tělesnou výškou, ani s kostním věkem či věkem růstovým. Nicméně Jirásek (1968) později prokázal, že hodnoty růstového věku 7 roků a vyšší významně doprovázejí lepší školní prospěch v pololetí první třídy. Děti vyššího vzrůstu a silnější postavy se asi přece jen lépe vypořádávají s požadavky spojenými se začleněním do školy. Již dříve bylo poukazováno na souvislost mezi školní zralostí a dosažením stupně tělesného vývoje školního dítěte, výrazné přeměny tělesného tvaru či tzv. první vytáhlosti. V souvislosti s tím se někdy uvádí tzv. filipínská míra, která považuje za školsky zralé dítě to, které rukou dosáhne přes vzpřímenou hlavu na ucho na protilehlé straně. Klindová a kol. (1974) uvádí, že tato míra pochází z Filipín, kde ji používají při přijímání dětí do školy. Tato zkouška vlastně sleduje prodlužování horních končetin, které je součástí kvalitativní přeměny těla (tj. celkový růst do výšky, relativní zmenšení hlavy, zúžení trupu atd.), která se objevuje mezi pátým až sedmým rokem života dítěte. S touto proměnou postavy, která se nazývá také prvním obdobím vytáhlosti, je proces psychického vývoje spjat těsněji, než s absolutní tělesnou mírou a hmotností. Školní zralost předpokládá ovšem i určitou úroveň zralosti centrálního nervového systému (PNS). Langmeier a Krejčířová (1998) uvádějí, že pro zjištění stavu zralosti centrální nervové soustavy by mohl mít význam vývoj mozkových biopotenciálů. Lesný (1980) uvádí, že u většiny dětí mezi pátým a sedmým rokem se objevuje poprvé pravý alfa-rytmus, i když vlny jsou zprvu ještě pomalejší (8/s) a teprve později se frekvence alfa-rytmu zvětšuje (na 10-12/s). S proměnou tělesné stavby v období vstupu do školy úzce souvisí změny v ovládání motoriky a těla vůbec. Špatně koordinované a neekonomické pohyby malého dítěte se začínají kolem šesti let zřetelně měnit. Dítě lépe šetří silami, je schopnější i v oblasti drobných a jemnějších pohybů (nezbytných při psaní), lépe koordinuje automatické i volní pohyby. Také jeho mimika a další výrazové projevy jsou již uměřenější, kontrolovanější a zralejší. Během školní docházky nás nejenom ze zdravotních a biologických důvodů, ale i z důvodů psychologických a pedagogických důvodů musí zajímat růst a růstová diagnóza dětí. Předpokládáme, že v dohledné době se pedagogové a psychologové budou ve větší míře než doposud zajímat o problémy auxologie, což je novodobý obor, který se komplexně zabývá růstem a vývojem člověka. (Auxó znamená řecky rostu). Nejenom pediatr, ale i pedagog a psycholog by měli alespoň orientačně ovládat diagnostiku podle výšky postavy a podle hmotnostně-výškového poměru, protože tyto údaje mají nejenom biologické a zdravotní, ale i psychologické a pedagogické dopady a důsledky. Podle výšky postav rozlišujeme děti velmi vysoké postavy (pásmo nad 90 percentil), dále děti vysoké postavy (pásmo mezi 75 a 90 percentilami), děti střední postavy (pásmo mezi 25 a 75 percentilami), děti malé postavy (pásmo mezi 3 a 25 percentilami) a děti velmi malé postavy (pásmo pod 3 percentilami). Z hlediska hmotnosti postavy rozlišujeme děti obézní (od 95 percentil výše), děti s nadměrnou hmotností (pásmo nad 90 percentil, - do 95 percentil), děti robustní (pásmo mezi 75 a 90 percentilami), děti proporcionální (pásmo mezi 25 a 75 percentilami), dále děti štíhlé (pásmo mezi 3 a 25 percentilami) a děti hubené (pásmo po 3 percentilami). Za období relativně nejmenší nemocnosti, a tedy nejlepšího fyzického zdraví a tělesné zdatnosti je pediatry označován věk mezi 10. – 11. rokem dítěte (Balharová a Kukla in Smékal aj. 2004) Každý pediatr, ale i psycholog a pedagog by měli mít k dispozici růstové grafy podle posledního měření 60 000 českých dětí v roce 2001. První taková měření proběhla na našem území v roce 1895. Nespornou roli při vstupu do školy má věk dítěte. U nás, v České republice, je věk prvním a rozhodujícím kriteriem: do školy jsou v lednu zapsány k nástupu v tamže roce všechny děti, jež k 31. srpnu dovrší šesti let věku, děti, jimž bude 6 let do konce roku (v září až prosinci), pouze podmínečně. Langmeier (1961) zjistil v souboru 264 žáků všech prvních tříd jednoho města, že nešestiletí školáci se vyznačovali ve srovnání se staršími dětmi horším prospěchem, nesamostatností, hravosti a nesoustředěností. V pozdějším sledování těchto dětí bylo zjištěno, že rozdíly v prospěchu mezi dětmi staršími (při vstupu do školy nad 6 roků a 8 měsíců) a mladšími (při vstupu do školy nešestiletými) jsou vysledovatelné i ve čtvrtém ročníku. Podle pracovníků plzeňské Krajské pedagogicko-psychologické poradny, kteří rozpracovali vlastní model předškolních prohlídek dětí, se školní zralost jeví být ve značné míře funkcí věku. Pro 10 až 20 % dětí je nástup do školy s ohledem na nezralost spojen s rizikem obtíží či selhání. Požadavek dovršeného šestého roku se jeví jako spíše minimální než optimální, a proto bývá doporučováno posunout hranici nejméně o čtvrt roku. U chlapců bývá psychosociální vyspívání v předškolním věku pomalejší a méně vyrovnané než u dívek. Ve škole pak bývají chlapci častěji označováni jako školsky nezralí. Chlapci jsou pravděpodobně biologicky i psychologicky křehčí a zranitelnější nejrůznějšími nepříznivými vlivy (Langmeier a Z. Matějček, 1974). Také plzeňští pracovníci (Marková – Vitovská a kol., 1980) uvádějí, že chlapci jsou celkově méně školsky zralí, a to ani ne tak pro nižší výsledky ve výkonových zkouškách, ale zejména pro nižší zralost sociální a pracovní. Chlapci se jako skupina přesto zdají mentálně být v šesti asi o čtvrt roku pozadu oproti dívkám. Zdá se však, že tyto rozdíly se po určité době vyrovnávají. E. Sollárová (1979) např. zjistila, že chlapci a děvčata základních škol se neliší v úrovni figurální a sémantické tvořivosti. Langmeier (1961) nalezl mezi dětmi ze stimulujícího rodinného prostředí 7 % dětí nezralých, mezi dětmi z průměrně stimulujících rodin 18,5 % nezralých pro školu a konečně ve skupině dětí z prostředí výchovně zanedbávajícího plnou třetinu nezralých. Matějček (1963) konstatuje u 145 dětí přecházejících z předškolních dětských domovů do školy povšechné opoždění v tělesném i duševním vývoji – celá skupina se mu jevila jako školsky výrazně nezralá. Rodiny často nechávají své děti do značné míry příliš ovlivňovat televizními a počítačovými programy a komunikaci na úrovni mobilů. To se negativně projevuje na některých složkách verbálního myšlení a verbální řeči. Děti méně čtou, méně rozumí různým úslovím, metaforám, příslovím a méně frekventovaným slovům. V mezinárodním výzkumu PISA (Program for International Student Assesment) v letech 2000–2003, který zjišťoval v 32 zemích, jak děti v 15 letech umějí porozumět tomu co čtou (nejen krátké povídce, ale i instrukcím, rozpisu služeb, reklamě, novinovému článku atd.) skončilo Česko jako 19. z 32 zemí, tedy kus pod průměrem. Čtenářská gramotnost dětí ve věku základní školy však zůstává stále ještě přijatelná. Děti ve věku 10 až 14 let v sociologickém průzkumu či výzkumu čtenářské gramotnosti nezávislou Agenturou Ivan Gabal Analysis and Consulting v roce 2002 byly ve velké většině schopny porozumět psanému a tištěnému textu, přemýšlet o něm a využívat takto získaných informací pro svůj rozvoj. Z 1092 dotazovaných dětí jich polovina četla pravidelně a čtení je bavilo. Čtvrtina dětí četla alespoň dvakrát týdně, naproti tomu zbývající čtvrtina nečetla téměř vůbec. Tři a více knih měsíčně údajně dočetlo 18 % dívek a 9 % chlapců. Oblíbenými žánry ke čtení byly dobrodružná literatura, kterou četlo 56 % chlapců a 32 % dívek. Příběhy o lásce se bavilo 37 % dívek a 2 % chlapců. Oblíbený byl Harry Potter (zvolilo jej 27 % dotázaných dětí. Následovaly díly trilogie Pán prstenů a Babička Boženy Němcové. Rodiče často povolují dětem pořídit si různé tretky, které mohou odvádět jejich pozornost jak při výuce ve škole, tak při vypracovávání školních úkolů doma. Jsou to např. různé ozdoby na propisky, které při psaní chrastí atp. Vzhledem k výstřelkům dětské módy by se mělo uvažovat i o školních uniformách. Někteří rodiče pořizují svým dětem různé, např. pepřové spreje, které však některé děti ve škole používají nepřiměřeně. Podobné platí i o různých nožích. Děti se závadami a poruchami chování často pocházejí z rodin s nízkou kulturní úrovní. Rodiče si sice přejí, aby jejich děti žily v souladu se sociálními normami, ale neví, jak tohoto cíle dosáhnout. Často redukují nežádoucí chování svých dětí, ale méně je vedou ke konkrétním sociálně žádoucím způsobům chování. Jedním z rozhodujících činitelů úspěšnosti či neúspěšnosti dítěte ve škole jsou nároky a požadavky školy. Moderní doba se zvyšujícími se nároky a požadavky na vzdělání přinesla např. zkrácení přípravného období na vyučování, jež se nyní přesouvá do období mateřské školy. Přístup učitele by měl dítě ve škole motivovat. V tomto smyslu je třeba kladně hodnotit zmírňování tlaku klasifikace na děti v prvních ročnících základních škol a úsilí mnohých současných škol o činnostní pojetí vyučování a osobnostní přístup k dětem využívající i Rogersovu koncepci Person – centered education (na osobnost zaměřený přístup). Nároky a požadavky školy jsou v současné době dány vzdělávacím programem pro základní školu. Nynější vzdělávací program inovuje obsah vzdělávání zejména v oblasti mravní výchovy, výchovy ke zdravému životnímu stylu a k ochraně životního prostředí. Sleduje přitom orientaci na osobnost žáků. Vzdělávací cíle programu představují určitý ideální či optimální stav, o jehož dosažení by učitelé společně se žáky měli usilovat. Ne všichni žáci se těmto cílům optimálně přibližují. Skutečná psychologická charakteristika žáků současné školy se od tohoto ideálu u určitého procenta žáků dost liší.V. Smékal (2004) uvádí, že pedagog, který formuje žáka podle modelu, který je buď jeho osobním ideálem nebo ideálem vytýčeným kurikulárně patří k typu hrnčíř. Jaké jsou vzdělávací cíle programu pro základní školu? Jsou rozčleněny na cíle poznávací a s nimi spjaté dovednosti a kompetence žáků a na cíle hodnotové, orientované k formování osobnostních rysů a mravních vlastností žáků. Poznávací cíle, dovednosti a kompetence tvoří jádro vzdělávacích záměrů programu. Jejich vyváženost a vzájemná propojenost je základem funkčnosti a účinnosti vzdělávacího působení. To ovšem předpokládá, že žák začne svou školní docházku až tehdy, je-li pro školu adekvátně školsky způsobilý. Bylo by žádoucí cíle školy vyjádřit zvlášť pro první stupeň základní školy a zvlášť pro druhý stupeň základní školy. vloženo uživatelem» psychologická charakteristika žáků a žákyň
psychologická katamnéza >>  zjišťování stavu a vývoje psychiky a osobnosti klienta s určitým časovým odstupem od původního šetření či odborné péče vloženo uživatelem» psychologická katamnéza
Stránky: --následující>>

1 2 3 4 5 6



hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz