| psychometrika | >> | PSYCHOMETRIKA (někdy označovaná i jako psychometrie) je psychologický obor zabývající se měřením psychických jevů, např. mentální výkonnosti, frustrační tolerance, normality, trváním těchto jevů a dalšími vlastnostmi a vzájemnými vztahy.
Psychometrické metody (techniky)
jsou testového rázu a jejich historie začala v roce 1890,
kdy americký psycholog James McKeen Cattell (1860 -1944),
publikoval zprávu o individuálních rozdílech lidí
v reakcích elementárních funkcí (šlo např. o rychlost pohybů) psychiky a osobnosti.
Duševní schopnosti jako jeden z prvních testoval britský psycholog Francis Galton (1822 -1911).
První široce užívaný test inteligence vytvořil v roce 1905 francouzský psycholog Alfred Binet (1857-1911).
K nejznámějším americkým autorům psychodiagnostických testů patřil prezident Americké psychologické asociace (APA) Robert Mearns Yerkes 1876-1956), David Wechsler (1896 -1981), Henry H. Goddard (1866 -1957) a Lewis Madison Terman (1877-1956),
který se podílel na verbálních, početních, prostorových a mechanických testech Army Alfa
( pro anglicky hovořící brance)
a Army Beta (pro analfabety a anglicky nemluvící brance),
kterými byla za první světové války testována americká armáda (celkem bylo vyšetřeno 1 700 000 branců).
Pojem ,,psychometrie" si však přivlastnili také osoby pěstující černou a bílou magii.
V této oblasti se definuje psychometrie většinou jako údajné větší či menší nadání či schopnost ,,číst minulost " z neživých předmětů (např. z dopisů, které si kladou ,,psychometrici" na čelo) a odhalovat historii osob vážících se k těmto předmětům. V této práci se touto problematikou nebudeme zabývat, protože do vědecké psychologie není zařazena.
Psychometrická technika (test) v odborné a vědecké psychologii je verbální či nonverbální zkouška, která obsahuje úkol identický pro všechny zkoumané osoby s přesně vymezenou
technikou úspěchu a úspěchu nebo s číselným vyjádřením, představuje standardizovanou zkouškovou situaci, která vyvolává měřitelné reakce zkoumané osoby, jež můžeme srovnávat (porovnávat) s jinými osobami.
Úkoly se týkají psychiky a osobnosti, vědomostí, motorických i intelektových dovedností, schopností, zkušeností, povahových vlastností, temperamentu, osobního tempa, senzomotorických a vyšších mentálních funkcí a jejich struktury podle výkonnosti. Získaný výsledek . tzv. hrubé skóre se na základě standardizace převádí na vážené skóre, resp. inteligenční a jiné kvocienty. Testy lze používat individuálně i skupinově (hromadně). Jejich výsledky mají značný vliv na stanovení příslušné psychologické, resp. patopsychologické diagnózy a
konzultace (porady) i pro účely výběrových a rozmísťovacích řízení.
Mezi psychometrickým a klinickým přístupem není vždy ostrá hranice.
Např. posuzovací stupnice spojují výhody psychometrického i klinického přístupu.
Ke kompetentní aplikaci psychometrických technik je třeba příslušné odborné kvalifikace a oprávnění.
Vzhledem k charakteru odborných a vědeckých psychodiagnostických a psychometrických technik (metod) musí každý jejich oprávněný uživatel dodržovat zásady nezveřejňování těchto metod a předepsanému způsobu jejich vyhodnocování a interpretace.
Je třeba dobře rozlišovat mezi objektivně pozorovatelnými jevy a způsoby chování, mezi subjektivními prožitky, zážitky a stavy a mezi předpokládanými jevy a vlastnostmi psychiky a osobnosti člověka.
Aplikace psychometrických technik
Psychodiagnostické metody včetně psychometrických technik, které se neustále obměňují a zdokonalují, jsou v rukou oprávněného uživatele a specializovaného odborníka v psychologii cenným prostředkem k poznání psychiky a osobnosti člověka. Používají-li jich však osoby, které k tomu nemají příslušnou kvalifikaci a nerespektují etický kodex příslušného povolání, vzniká vážné nebezpečí, že budou poškozeny buď šetřené osoby nebo instituce, v jejichž zájmu se vyšetřování koná. Proto jsou vědeckými společnostmi vytvářeny klasifikace psychodiagnostických metod podle požadavků na vzdělání jejich uživatelů (kategorie A např. předpokládá humanitní vysokoškolské vzdělání a zaškolení v dílčí psychodiagnostice, kategorie B už přímo psychologické vzdělání a kategorie C vzdělání na úrovni jednooborové odborné psychologie).
Jde zejména o tato nebezpečí:
Vyšetřovaná osoba bude nesprávně hodnocena z hlediska její reálné psychiky a jejího dalšího
možného osobnostního rozvoje. To může mít za následek např. nespravedlivé odmítnutí diletantsky vyšetřované osoby při výběru povolání nebo studia.
Naproti tomu může být psychicky nezpůsobilé osobě nesprávně přiznána způsobilost např. k řízení motorových vozidel nebo způsobilost k vedoucí a řídící práci, což bude poškozovat řadu dalších osob i příslušnou instituci.
Šetřená osoba bude psychicky traumatizována neodborně a nekvalifikovaně provedeným způsobem šetření (,,pošetření") nebo nesprávným vyhodnocením získaných údajů a nevhodným způsobem sdělení výsledků testování.
Psychometrické testování bude provedeno zbytečně, což je škodlivé proto, že snižuje diagnostickou hodnotu použité metody (techniky) nebo metod jí podobných při budoucím testování a nepříznivě ovlivňuje i postoj šetřené osoby k testování a psychologickému diagnostikování vůbec.
Neodborně prováděná aplikace psychometrických technik poškodí pověst psychologie
jako oboru. Jakékoliv diletování psychologickými metodami a odbornými termíny vzbuzuje u veřejnosti nedůvěru v psychologii vůbec, což poškozuje odbornou psychologickou obec a vývoj oboru psychologie.
Způsoby řešení psychometrické techniky budou prozrazeny veřejnosti a tím znehodnoceny. Velké množství práce investované do jejich rozvoje tak přichází nazmar.
Uživatel těchto technik zodpovídá za to, že nedojde k jejich neoprávněnému používání neoprávněnou osobou.
Oprávněný uživatel může sice svěřit část administrace některých technik, resp. pomocné práce při kvantitativním zpracování výsledků některých metod zaškoleným osobám, avšak jen potud, pokud vytvoří předpoklady, že tyto výsledky nebudou zneužity. Za správný průběh, hodnocení a interpretaci uskutečňovaného odborného šetření zodpovídá pracovník, který splňuje kvalifikační předpoklady a oprávnění pro výkon povolání psychologa, a tím i předpoklady pro oprávněný odborný zásah do pracovního a celoživotního vývoje a osudu člověka.
Pracovníci příbuzných oborů (psychiatři, sociologové, sociální a speciální pedagogové apod.) mohou psychodiagnostické metodiky a psychometrické techniky používat k vědecko-výzkumným účelům, zejména při hromadných šetřeních, avšak jen za předpokladu, že byli odborně vyškoleni v jejich používání a dodržují zásady jejich správné administrace i interpretace a nezveřejňují vyhodnovací klíče.
Nesprávné používání psychodiagnostických metod a psychometrických technik může být hodnoceno jako právní přestupek nebo dokonce i jako trestný čin. Např. vyzrazení řešení psychometrických technik a metod s úmyslem ovlivnit výsledky šetření, konkurzního řízení apod. může být hodnoceno jako podvod.
Správné použití psychodiagnostických metod a psychometrických technik závisí:
a) na jejich vědecky ověřeném základu, spolehlivosti, validitě a normalizaci vzhledem k dané populaci pro kterou jsou určeny,
b) na odborné kvalifikaci a odborné zkušenosti osob, které s nimi pracují,
c) na adekvátnosti jejich použití vzhledem k daným podmínkám a cílům šetření.
Požadavky na psychometrické a edukometrické techniky.
Testy musí být:
objektivní,
standardní,
přiměřeně obtížné,
spolehlivé,
platné (validní),
kvantitativně i kvalitativně interpretovatelné,
senzibilní,
úsporné (ekonomické)
a administrované všem zkoumaným osobám stejně.
1. Objektivnost
Objektivnost testu je dána stupněm, mírou své nezávislosti na osobnosti testátora či
experimentátora. Přispívá k jednoznačnosti výsledků, protože omezuje nebezpečí, že by testátor bezděčně zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky.
Objektivity testu dosáhneme, jestliže:
a) všechny položky jsou jednotné a formulované tak, aby na ně mohla být dána jednoznačná odpověď. Jednoznačně formulované otázky usnadňují jednoznačné odpovědi.
b) Jednotlivé odpovědi je možno hodnotit tak, aby při opakovaném hodnocení téže odpovědi dvěma či více vzájemně nezávislými posuzovateli bylo toto hodnocení shodné (tedy nezávislé na subjektivním názoru učitele).
c) Celkový výkon žáka bude posuzován podle předem stanovených kritérií a norem tak, aby jiný posuzovatel zhodnotil výkon téhož žáka stejně. Vhodná jsou např. pravidla binárního skórování a hodnocení podle systému konstruovaných klasifikačních norem na základě vypočtených percentilových hodnot pro zkoumanou skupinu.
2. Standardnost
Standardností rozumíme požadavek, aby byla identická metoda používána u různých osob za stejných vnějších podmínek. Předpokládá to unifikaci (sjednocení) všech důležitých podmínek vyšetření: stejné úkoly, stejnou případnou instrumentalizaci, dodržování instrukce, předepsaných úkonů a stejného postupu, jakož i stejné vyhodnocování výsledků u všech zkoumaných osob. Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby bylo možno srovnávat získané výsledky u různých osob. Dodržení těchto podmínek určuje také míru validity a spolehlivosti metody.
Testové zadání je vhodné vložit do polyetylénové fólie, a zkoumané osoby by měli psát pouze do záznamových archů. Tím se uspoří mnoho papíru. Pro vyhodnocování testů je vhodné využívat vyhodnocovacích šablon.
3. Přiměřená obtížnost
Přiměřenou obtížnost (snadnost) testu (např. didaktického) zjišťujeme statistickým rozborem testu.
Používáme výpočtu indexu obtížnosti testu (Pi), který je vyjádřen relativním skóre, a to nejčastěji v procentech.
Index obtížnosti testu mívá hodnoty v intervalu 0 až 100 %. Optimální hodnota indexu obtížnosti (snadnosti) se pohybuje kolem 50 %. Nejvyšší hodnota indexu obtížnosti (snadnosti) udává, že všechny osoby řešily všechny úkoly správně.
V další úpravě didaktického testu se obvykle velmi snadné nebo velmi obtížné položky vylučují. Je však nutno vyvarovat se toho, aby byly vyloučeny i položky prověřující základní učivo. Základní učivo by měli zvládnout velmi dobře všichni .
4. Spolehlivost (reliabilita)
Spolehlivostí (reliabilitou) testu rozumíme, nakolik registruje konzistentně, stabilně. Spolehlivost tedy znamená např. stálost výsledků v čase. Jestliže test opakujeme po nějaké době a získáme úplně jiné výsledky, pak je málo spolehlivý. Délku odstupu ověřování znalostí touž metodou musíme vždy uvádět.
Spolehlivost lze zkoumat v podstatě třemi způsoby:
1. srovnáním výsledků opakovaného užití metody u těchže osob, pokud lze předpokládat, že se mezitím nezměnila sledovaná vlastnost,
2. srovnáním výsledků dvou ekvivalentních forem metody, např. dvou forem dotazníku nebo výsledků dvou pozorovatelů chování,
3. rozdělením záznamu na dvě poloviny a srovnáním separátních výsledků obou polovin, např. porovnáním odpovědí na liché a sudé otázky dotazníku.
Spolehlivost zpravidla zjišťujeme korelačním koeficientem mezi dvěma řadami měření u skupiny zkoumaných osob.
Koeficient reliability ( spolehlivosti)
lze interpretovat jako procento. Tak při koeficientu spolehlivosti 0,7 lze přičíst na vrub náhodných chyb 30 procent variace výsledků a při koeficientu 0,5 dokonce 50 procent.
Testy, které mají vysokou reliabilitu, jsou málo ovlivněny náhodnými vlivy (např. momentální psychosomatickou kondicí, vnějšími podmínkami).
Reliabilita je rovněž tím vyšší, čím je test citlivější a čím je snadnější.
U nestandardizovaných testů je za postačující hodnotu koeficientu reliability považována hodnota 0,6.
5. Validita
Validitou (platností, adekvátností) metody rozumíme, nakolik měří to, co měřit má. Je dána stupněm nezávislosti měření na systematických i náhodných chybách. Závisí kromě jiného na objektivnosti a spolehlivosti metody. Přitom však platí, že poměrně validní, byť i méně objektivní metoda je lepší než zcela objektivní, ale málo validní metoda.
U didaktických testů jde především o tzv. teoretickou obsahovou validitu testu. Zkoumá se, jak dalece se shoduje obsah testu s cílem, osnovami a obsahem vyučování. Obsah testu by proto měl být reprezentativním vzorkem učiva.
Většinou musíme ověřovat validitu souběžně empiricky. Lze tak učinit porovnáním výsledků měření s nějakým kritériem správnosti, o kterém nepochybujeme. Na validitu testu můžeme usuzovat např. na základě korelace výsledků didaktického testu se školními známkami. Pomocí stanovení korelace výsledků didaktického testu s pololetní či závěrečnou známkou z daného předmětu se zjišťuje tzv. souběžná validita.
Empirická validita se také nazývá validita praktická. Při použití testového souboru hovoříme o souhrnné validitě, která je definována jako pravděpodobnost shody výsledku didaktického testu s tím, co má být zjištěno.
6. Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost a normalizace
Kvalitativně lze analyzovat takřka každý test. Zjistíme např. které položky testu byly nejobtížnější, kterých chyb se žáci nejčastěji dopouštěli apod. Někdy je vhodné sestavit posloupnost chybných řešení.
Možností kvantifikace rozumíme, že registrační technika dovoluje rozlišování různých stupňů sledované vlastnosti, nejen pouhou klasifikaci na přítomnost nebo nepřítomnost jevu. Teprve tehdy je metoda poměrně exaktním měřením. Měření dovoluje jemnější diferenciaci, než je běžná klasifikace, a usnadňuje srovnávání výsledků.
Statistickými početními operacemi s čísly lze získat také další informace o pozorovaných jevech.
Jestliže nediferencujeme úkoly v didaktickém testu podle závažnosti a považujeme je za rovnocenné, pak můžeme absolutní normy tvořit tak, že stanovíme pásma procent vyřešených úloh a přiřadíme jim známky.
Tvoření relativních norem je složitější. Postupujeme podle těchto kroků:
1. seřadíme hrubé skóre od nejmenšího dosaženého po nejvyšší a sepíšeme je do sloupce,
2. připíšeme četnosti každé třídě, tzv. počet žáků, kteří dané hodnoty dosáhli,
3. stanovíme kumulativní četnosti, které určíme tak, že k četnosti na každém kroku připočteme vždy součet všech předchozích četností. Poslední kumulativní četnost se pak rovná počtu všech žáků,
4. každou kumulativní četnost dělíme počtem žáků N a násobíme stem - dostaneme tzv. percentily.
Z percentil můžeme zjednodušeně stanovit pásma školní klasifikační stupnice za předpokladu normálního rozložení výsledků (průměrných výsledků dosahuje nejvíce osob a symetricky jich ubývá jak směrem k nejlepším, tak směrem k nejhorším výsledkům).
7. Senzibilita
Senzibilita (citlivost či selektivnost) testu umožňuje zjistit i menší rozdíly v rozsahu a kvalitě naměřených informací, vědomostí či dovedností.
Diferencuje osoby s lepšími i horšími výsledky.
Na citlivost testu můžeme usuzovat podle variability výsledků testu. Jestliže test slouží na rozlišení osob do skupin (lepší, horší), předpokládá se, že 75 % osob dá správnou odpověď při výběrových odpovědích a 50 % osob odpoví správně u testů s volnými odpověďmi. Počáteční otázky přitom mají být lehčí než otázky další, aby zkoumaná osoba získala
sebedůvěru.
Citlivost testu zjišťujeme při statistické analýze výsledků testu, a to podle rozložení (distribuce) skóre a podle variačního koeficientu. Čím je test citlivější, tím je vyšší hodnota variačního koeficientu. Ten vypočítáváme jako poměr směrodatné odchylky a průměrného hrubého skóre.
8. Úspornost
Úspornost (resp. ekonomičnost) testu znamená, že test má být pokud možno časově nenáročný a nenáročný na vyhodnocování (např. pomocí šablon) a také nenáročný pokud jde o finanční náklady (záznamové archy).
Pokud jde o testovací čas, vycházíme z času nutného na vypracování jednotlivých úloh (položek) testu. Čas potřebný pro vyřešení jedné úlohy se odhaduje pro úlohy:
bez výpočtu 0,5-1 minuta,
s výpočty 1-3 minuty.
Za postačující se obvykle považuje čas, za který všechny testové úlohy zodpovědělo 80 % osob.
Na úspornost testu má také vliv, zda používáme na odpovědi záznamové listy nebo je značíme přímo do testu (což ovšem úsporné není).
Speciální psychologické diagnostické metody jsou dobrou pomůckou pro odborné psychologické diagnózy, které mohou kompetentně stanovovat pouze vysokoškolsky kvalifikovaní psychologové. |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychometrika |
