Pojem asocianistická psychologie
Slovo:
asocianistická psychologie
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
PSYCHOLOGIE ASOCIANISTICKÁ se v době, kdy jí byly vzorem empirické přírodní vědy (zejména fyzika a chemie) inspirovala jejich objektivními metodologickými postupy, experimentálními metodami a kauzalitou, popisováním (deskripcí), klasifikováním a analýzou.
Výrazem těchto přírodovědných snah byl směr označovaný jako asocianismus (resp. psychologie elementová, asocianistická či atomistická).
Elementy (atomy) duševní činnosti byly např. počitky, pocity, představy, pojmy jako obměny představ spojované podle asociačních zákonů. Šlo o tzv. psychologii bez duše. Asocianisté věřili, že veškerá psychika vzniká na základě smyslového vnímání. (,, Nic není ve vědomí, co dříve nebylo ve smyslech"). Asocianisté vykládali psychiku pomocí spojování dále neredukovatelných duševních elementů, tzv. asociací. Snažili se vytvořit psychiku pomo ci asociačních zákonů, podle kterých se spojují nejrůznější obsahy vědomí. Asocianisté věřili, že souhrn současně probíhajících psychických procesů skládá celek, který zanechává souvislý komplex stop, takže je-li část tohoto komplexu podrážděna, objeví se tendence uvědomit si i ostatní části celku.
Zde vynikl zvláště německý fyziolog, psycholog a filozof Wilhelm Wundt (1832-1920), který je zakladatelem experimentální psychologie. Založil v roce 1879 v Lipsku patrně první experimentální psychologickou laboratoř a založil také první časopis experimentální psychologie (1882). Zabýval se např. psychofyziologickými metodami, psychofyzikou, psychologií národů a řeči.
Asocianističtí psychologové (ale již dříve i např. anglický filozof a pedagog John Locke
(1632 - 1704), který spatřoval cíl výchovy ve výchově ,, gentlemana", (představitele tehdy vedoucí střední vrstvy společnosti) propagovali zkušenost, empirii a domnívali se, že nalezli sdružující se prvky analogické atomům (např. počitky, vjemy, představy). Hlavní dílo Johna Locka
je Esej o lidském rozumu. Odmítl učení o vrozených idejích a tvrdil, že nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech. Lidskou mysl označoval termínem tabula rasa (nepopsaná deska). Obhajoval náboženskou snášenlivost a propagoval jako teoretik státu a práva konstituční formu vlády. Panovník je podle něho povinen respektovat přirozená práva (zejména právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony. Nemá je však vyhlašovat.
Za zakladatele britského asocianismu a empirismu je považován senzualista Thomas Hobbes (1588 - 1679), žák anglického filozofa a státníka zdůrazňujícího význam empirického pozorování i experimentu, barona F. Bacona Verulánského (1561 - 1626), kterému se přisuzují okřídlené výroky:,,Vědění je moc" a "Přísnost vzbuzuje bázeň, ale hrubost nenávist."
Za cíl vědy a poznání považoval pokrok, praktickou aplikaci a ovládnutí přírody. Měl vliv i na J. A. Komenského.
Za předchůdce a spoluzakladatele asociační psychologie je označován rovněž anglický filozof a lékař David Hartley (1705 - 1757), který se zaměřoval na smyslové vnímání.
Mezi asocianisty je možno zařadit také anglického filozofa, logika, ekonoma, pozitivistu Johna Stuarta Milla (1806 - 1873), který charakterizoval psychologii jako vědu o stavech vědomí, které podléhají asociačním zákonům. Byl to metodologický empirista. Odmítal všechny apriorní předpoklady. Logiku a filozofii podřídil psychologii.
Otec Johna S. Milla ve Skotsku rozený filozof, historik a ekonom James Mill (1773-1836) byl také asocianista a stoupenec empirismu.
Anglický osvícenský filozof, historik a psycholog David Hume (1711 - 1776) bývá rovněž řazen mezi empiristy a asocianisty. Skutečně se pokoušel stanovit zákony asociace. Např. podle podobnosti, podle prostorové a časové soumeznosti a podle příčinnosti. Je považován za zakladatele britského senzualismu a empirismu. Morálku člověka považoval za emoční záležitost. Zdroj poznání spatřoval ve zkušenosti. Tvrdil, že lidské poznání může dospět jen k určité míře pravděpodobnosti, nikoli k úplné pravdě a jistotě. Jde o tzv. probabilismus. Napsal např. Pojednání o lidské přirozenosti a Zkoumání o lidském rozumu .
Měl velký vliv na I. Kanta a T.G. Masaryka.
Skotský filozof, pedagog a psycholog Alexandr Bain (1818 - 1903) byl také asocianistou. Vydal první britskou učebnici psychologie. Měl blízko k empirické a experimentální psychologii. Vysvětloval povahu psychiky na základě psychofyzického paralelismu. Jeho hlavní dílo má název The Senses and the Intellect.
Anglický filozof a sociolog Herbert Spencer (1820 - 1903) se zabýval rovněž psychologií. Ve svých Základech psychologie (1855) aplikoval jako jeden z prvních stoupenců evoluční teorie evoluční princip na vývoj ducha. Je považován za spolutvůrce pozitivismu a spoluzakladatele sociologie. Ve svých Základech sociologie popsal společnost jako živý přírodní organismus s orgány vyživovacími, cirkulačními, koordinačními a rozmnožovacími. Byl přesvědčen o jednotě zákonů společenských a přírodních. Domníval se, jako stoupenec liberalismu, že společnost ponechaná sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu. Jeho hlavní dílo je desetisvazkový Systém syntetické filozofie (1896).
Mezi asocianisty patří německý exaktní psycholog, pedagog a filozof Johann Friedrich Herbart
(1776 - 1841), který má zásluhy na vzniku experimentální psychologie. Snažil se dokázat, že duševní jevy lze vyjádřit matematicky. Za elementy asociace považoval představy. Herbartismus byl a je také vlivný a významný směr v pedagogice. Herbart vyslovil např. stále správný názor, že vychovávání je věc rodinná, z rodiny vychází a do ní se také vrací. Vyučoval na vysoké škole filozofii, psychologii a pedagogiku. Pedagogiku považoval za vědu. Vychovatelství však označoval jako umění. Považoval za základ pro pedagogiku psychologii a etiku (,, Kdo nezná dítě, nemůže organizovat výchovu"). Za cíl výchovy považoval ctnost, pevný mravní charakter a rozvoj aktivity a zájmů žáků.
Herbart byl na univerzitě v Královci nástupcem německého filozofa Immanuela Kanta (1724 -1804), který formuloval vedle filozofických názorů také řadu názorů psychologických, např. o tom, že v psychologii lze poznávat pouze jevy, a těmi jsou podle Kanta vnitřní děje poznávání, cítění a chtění. Napsal např. knihu Vorlesungen über Psychologie. Připravoval cestu empirické psychologii když kritizoval poznávací možnosti racionální psychologie. Psychologické problémy řešil rovněž ve své teorii poznání a etice. Kladl důraz na jedince samotného a na jeho schopnost jednat autonomně. Věřil v možnost mravního sebeurčení člověka. Respekt k druhému člověku chápal jako kategorický imperativ, který je věčný. Učil také o principu dobré vůle subjektu.
K asocianistům měl blízko rovněž francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes (1596 - 1650), který chápal organismus jako stroj podřízený zákonům mechaniky. U Descarta se poprvé setkáváme s pojmem reflex. Nervy považoval za tenké trubičky, ukončené záklopkou. Vnější podnět způsobí v nervu proudění jemné hmoty podobné teplému plameni či vzduchu. Proudění postupuje až do míchy, kde se odrazí, čili reflektuje, a pak po jiných nervových trubičkách postupuje do svalu, který se např. stáhne. Učil o dualismu duše a těla. Jde o tzv. psychofyzický paralelismus. Duše zbavená své úlohy vitálního činitele se Descartovi stává výlučně jen nositelkou vědomí (res cogitans). Od duše jakožto substance vědomé se liší ostře substance tělesná, kterou Descartes definuje podstatným znakem rozlehlosti, rozprostraněnosti (res extensa). Vztah duše a těla si představoval jako vztah řidiče a vozidla.
Duši člověka umístil do epifýzy (šišinky) ze které duše údajně přenáší své úmysly na nervy a ty je pak rozvádějí do svalů. Řada jeho představ byla naivní. Paměť vysvětloval tak, že chce-li si naše duše něco připomenout, naklání se sídlo duše v mozku na různé strany a vhání živočišného ducha (spiritus animalis) do různých míst v mozku, dokud nenarazí na stopy předmětu, které tam zanechalo minulé působení tohoto předmětu. Když k takovému setkání dojde, vybaví se příslušný obsah paměti.
Často je citována jeho věta:,, cogito ergo sum". Myslím, tedy jsem. Pro úspěšné poznávání považoval za důležité dovolit si pochybovat. Chtěl nezaujatě rozumově prozkoumat původ a rozsah lidského poznání.
Další francouzský osvícenský filozof a psycholog, senzualista, který také patřil k asocianistům byl katolický kněz, avšak deista (uznával Boží existenci, ale byl toho názoru, že Bůh po stvoření světa již do chodu světa nezasahuje) Etienne Bonnot de Condillac (1715 - 1780), který dále rozpracoval názory J. Locka. Je označován za zakladatele francouzské psychologie. Veškeré ideje a lidské schopnosti vysvětloval ze smyslového vnímání.
Asocianistická psychologie produkovala přínosné teorie a některé její poznatky měly význam i pro uplatnění psychologie v praxi.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran.
ISBN 978-80-210-4540-8.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 s.
ISBN 978-80-247-0871-3.
Některá související slova
asocianismus v psychologiiNavigace
předchozí slovo: » asocianismus v psychologiinásledující slovo: » asociativní
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:262
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
