Pojem DIFICILITY chování a prožívání dětí

Slovo:

DIFICILITY chování a prožívání dětí


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a zatím nebylo ověřeno editorem

Význam:

• Základní poznatky o závadách a poruchách chování a prožívání, psychiky a osobnosti nejen dětí, ale i dospělých osob by měli získávat nejenom zdravotnice a zdravotníci, ale také např. sociální pracovnice pracovníci, učitelky a učitelé, vychovatelky a vychovatelé a vedoucí pracovníci a pracovnice všech stupňů.
Pomáhá to především ke správné a užitečné sociální komunikaci s osobami, které trpí zmíněnými závadami a poruchami.
Mezi obecné cíle výchovy patří optimálně rozvinutá a přiměřeně dané věkové etapě zralá a harmonická osobnost. Tohoto stavu však ve výchovně vzdělávacím procesu nedosahuje poměrně velké množství dětí ani v současné době. Rozvoj osobnosti není u všech dětí stejný a často ani optimální. U některých dětí dochází k problémovému vývoji chování a osobnosti pod vlivem mnoha různých sociálních i biologických faktorů. Pedagogové a zejména výchovní poradci a školní psychologové mají možnost často jako první rozpoznat různé závady chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního, zdravého psychického a osobnostního vývoje a chování žáka s důsledky pro jeho sociální, pedagogické a profesní začleňování.
Pedagogové, výchovní poradci i psychologové musí hledat cesty, jak účinněji než dosud pracovat s psychickými možnostmi a potenciální osobností všech žáků, aby dosahovali úspěšnosti ve škole, v pracovním procesu i v životě.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat závadám a poruchám v chování dětí a mládeže, jejich včasnému zjišťování, klasifikaci, nápravě a prevenci.
Kategorie lehčích závad chování (dificilit) je třeba přesně diferencovat od vážnějších poruch chování a poruch osobnosti a volit ve shodě s diagnózou přiměřené postupy nápravy.
Problematiku poruch chování a poruch osobnosti zapříčiněných organickými příčinami, psychotickými, psychopatickými, neurotickými a mentálně retardovanými procesy a stavy je třeba řešit primárně ve spolupráci s psychology a psychiatry pro děti a mládež.
Úkolem pedagogických pracovníků je záměrně, cílevědomě a soustavně působit na vychovávané a vzdělávané jedince tak, aby byl podpořen pozitivní rozvoj jejich osobnosti, aby se z ní stala:
osobnost, která má zdravé sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede řešit své problémy převážně sama,
osobnost dobře přizpůsobená ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
osobnost individualizovaná dispozičně i zkušenostmi získanými vhodnými vzorci chování a prožívání,
osobnost integrovaná, tj. taková, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.
DIFICILITY jsou závady, deficity, obtíže, lehčí specifické poruchy chování a prožívání, než jsou poruchy chování a osobnosti definované v Mezinárodní klasifikaci nemocí.
Aktuálnost a společenská významnost řešení problematiky dificilit je dána tím, že jejich včasné podchycení může v řadě případů znamenat zamezení rozvoje vážných poruch chování a prožívání, poruch osobnosti a různých chorob u dětí a mládeže.
Pedagogové a rodiče mají možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti, závady a poruchy chování a prožívání, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje dítěte, žáka či studenta s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhají při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí.
Od pedagoga takové děti se závadami a poruchami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu počtu problémových dětí v posledních letech.
Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil Evžen Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí.
Obdobný názor zastává např. i Stanislav Bendl (2005) ve své publikaci Ukázněná třída.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.
Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenomenem posledních let.
V České republice vyšla první monografie Závady a poruchy chování v dětském věku od lékaře Pavla Vodáka a pedagoga Antonína Šulce v Praze v roce 1964. Poruchami psychického vývoje se zabýval také profesor Josef Švancara (Brno: FF UJEP, 1974). Dílčí problémy z oblasti závad a poruch chování dětí zpracoval profesor Pavel Říčan v knize Agresivita a šikana mezi dětmi (Praha: Portál, 1995). V roce 1997 vydala Marie Vágnerová přehlednou Psychologii problémového dítěte školního věku. Stručnou monografii o dětské agresi vydal rovněž profesor Ivo Čermák (1998).
První pomoc při řešení výchovných problémů vydala v roce 1998 pro učitele Bohumíra Lazarová.
Richard Jedlička a Jaroslav Koťa publikovali Aktuální problémy výchovy s podtitulem Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v roce 1990.
Na Slovensku vyšla první významná monografie na toto téma od Ladislava Košča -viz foto,
Julia Marka a Ladislava Požára a kol. v roce 1975 pod názvem
Patopsychológia (Poruchy učenia a správania).
Slovenský psycholog a vysokoškolský učitel Ladislav Košč (narozen 1924) se navíc dlouhodobě specializoval na problematiku dyskalkulií.
V roce 1995 vyšla ve Slovenské republice ještě Všeobecná psychopatológia od J. Jakabčice a L. Požára.
Z anglosaských odborných autorů stojí za zmínku práce britského speciálního pedagoga a ředitele školy pro děti s emočními potížemi a poruchami chování a učení A. Traina: Nejčastější poruchy chování u dětí (Praha: Portál, 2001).
Z periodik se řešením problematiky závad a poruch chování u dětí a mládeže nejvíce zabýval časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Speciální pedagogika, Pedagogika a Pedagogická orientace.
Problémové děti a mládež bychom mohli v řadě případů diagnostikovat jako dificilní.
Za dificility považujeme shodně s českým psychologem profesorem Vladimírem Smékalem ty výchovné a výukové těžkosti
(obtíže, nesnáze), které jsou ještě v rámci širší normy: nejsou tedy primárně organické, psychopatické (nejde o poruchy osobnosti), psychotické, ani mentálně retardované.
Dificility (diskózy) jsou částečně nebo zcela reverzibilní. Jsou to sice vývojově nepřiměřené (dysontogenetické), avšak nepatologické a nedefektní stavy psychiky, jež se projevují společensky (případně i subjektivně) nepříznivě hodnocenými způsoby chování a prožívání.
Dificility jsou přitom podmíněny multikondicionálně, polyetiologicky, což je důležité jak pro jejich diagnostiku (ta by měla být osobnostní, komplexní), tak pro nápravu.
Při diagnostice dificilit vycházíme z projevů chování a prožívání dětí a mládeže. Podle vzdálenosti konkrétní formy chování od vlastní podstaty osobnosti můžeme projevy chování dítěte seřadit v určitém odstupňování, kterého je možné využít v diagnostice.
Druhy symptomů (příznaků):
nahodilé - zcela necharakteristické pro danou osobnost,
sekundární - častěji se vyskytující nepodstatné projevy, spíše skupinové nebo věkové, vedlejší,
centrální - projevy, které přesně vyznačují specifickou individualitu osobnosti ( a jež mají význam pro bližší určení případné závady),
kardinální - projevy velmi významné, signifikantní, trvalé, rozhodující pro poznání dominujících vlastností dané osobnosti, vytvářející syndrom chování, který odkazuje přímo na podstatné rysy osobnosti.
Kdykoliv se tedy setkáváme u dětí s projevy dificilit chování, musíme si klást otázku, zda je pozorované chování jen nahodilé, nebo sekundární, či už vážně centrální nebo dokonce kardinální.
Na rozdíl od poruch osobnosti a poruch chování se dificility ) častěji
projevují symptomy spíše méně závažnými a často odstranitelnými, zvratnými (reverzibilními).
Úrovně (roviny) symptomů bývají u dificilit úžeji spojeny s vnějšími, především sociálními podmínkami a jsou méně kotveny v osobnosti samotné.
Poruchy osobnosti a poruchy chování jsou naproti tomu často podmíněny trvalejšími osobnostními rysy, případně i geneticky. Jsou závažnější než dificility, trvají aspoň šest měsíců a společensky vážně znehodnocují dítě nebo jeho rodinu.
Příznaky, projevy, známky difilit, poruch a nemoci (symptomy). Jsou buď specifické (příznačné právě pro danou dificilitu, poruchu nebo chorobu) nebo nespecifické (mohou být příznakem i jiných dificilit, poruch či chorob).
Charakteristické seskupení několika příznaků pro danou chorobu či psychickou poruchu se nazývá syndrom. Je to jakýsi symptomatokomplex. Např. pro depresi je charakteristické trias symptomů neboli syndrom skládající se ze smutné nálady, zpomaleného myšlení a útlumu psychomotoriky. Naproti tomu u hypomanie, resp. mánie je typická trias: veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení symptomatologického, syndromologického či etilogického ,,obrazu" poruchy či choroby pod určitou oficiální (úřední) a odbornou a statistickou klasifikační jednotku se nazývá diagnóza.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Dificility ve srovnání s poruchami chování a poruchami osobnosti:
- nesplňují závazná kriteria, uvedená pro poruchy chování a poruchy psychiky - jsou sice dysontogenetické, tedy vývojově nepřiměřené, avšak nepatologické a nedefektní,
- jsou krátkodobější než poruchy chování a osobnosti,
-jejich projevy jsou méně intenzivní (mírnější, lehčí),
- jsou společensky méně závažné, i když nepříznivě hodnocené způsoby chování a prožívání,
- jsou podmíněné spíše situačně, sociálně a sociokulturně než osobnostně,
- prognosticky jsou častěji částečně nebo i zcela reverzibilní (tedy optimističtější),
- reagují již na adekvátní pedagogickou nápravnou péči.
Dificility i poruchy můžeme dále třídit podle přizpůsobivosti (adaptace) člověka na ego-syntonní a ego-dystonní.
S ego-dystonními dificilitami a poruchami člověk vyrovnán ani spokojen není a má motivaci je redukovat, a to např. i vlastními, osobními intervencemi i sankcemi.
Na ego-syntonní závady a poruchy se člověk adaptoval, nepociťuje nesoulad a rozpor těchto závad a poruch s pojetím sebe sama, a proto je méně motivován k jejich odstranění.
Dificility můžeme napravovat v podstatě jak psychologickými heteroterapeutickými a autoterapeutickými prostředky, tak speciálně a sociálně pedagogickými a léčebně pedagogickými.
Teorií dificilit se zabývá patopsychologie jako věda o hraničních duševních procesech, stavech a vlastnostech mezi normou a patologií a jako věda o psychických průvodních jevech, které mají podíl na vzniku, průběhu a důsledcích jakékoliv životní nedostačivosti, nedosahující však kvantity ani kvality duševní abnormality nebo patologie.
Zvláštní skupinu (z hlediska výchovného velmi obtížnou) tvoří kombinované závady, poruchy a vady (např. slepota a hluchota, poruchy hybnosti a řeči, intelektu a chování, parvuloismu a genderové dysforie).
Podle symptomatologie, tj. projevovaných příznaků si můžeme problémovou mládež rozdělit do jedenácti skupin:
1. zvýšená psychosomatická tenze,
2. psychomotorická instabilita,
3. psychický infantilismus,
4. disociální vývoj osobnosti,
5. intropunitivní zaměření osobnosti,
6. disharmonický vývoj osobnosti,
7. parciální nedostatky poznávacích procesů,
8. závady motoriky, lokomoce, praxie a laterality,
9. sociální a edukativní zanedbanost,
10. subnorma intelektových schopností a dovedností,
11. maladaptivní profesní a studijní orientace.
Hlavní metodou stanovení těchto kategorií byla analýza kazuistické dokumentace pedagogicko-psychologických a psychiatrických poraden pro děti a mládež. Byla využita také Delfská metoda s experty.
Jednotlivé děti mohou mít příznaky nejenom jednoho druhu dificility, ale i několika typů těchto závad chování současně. Je třeba brát v úvahu, že dificility se mohou kombinovat nebo přecházet v jinou závadu, nebo dokonce v poruchu chování. Jedno dítě může vykazovat projevy i více dificilit současně.
K diagnóze dificility nejenom že nemusí být zjištěn výskyt všech uváděných symptomů, ale v některých případech dokonce stačí symptom jediný, je-li dostatečně signifikantní a intenzivní. Některé symptomy přitom mají nespecifickou povahu - mohou se vyskytovat i u několika typů dificilit.
Příčiny vzniku problémového chování, závad a poruch chování i psychických chorob se často kombinují. Mohou být biogenní, např. dědičné, vývojové, typologické zvláštnosti

• somatogenní, např. poškození mozku a analyzátorů během života, tělesné choroby ovlivňující psychiku a osobnost

• psychogenní a sociogenní, např. vnitřní konflikty, stresy, rozvod rodičů, nepříznivé sociální prostředí, stěhování, změna školy, nový partner matky či otce, odchod staršího bratra či sestry z rodiny, dojíždění otce či matky za prací, rodič zapletený do trestné činnosti, ztráta kamaráda či kamarádky, změna učitele, zhoršení vztahů s učitelem nebo více učiteli, změna školní třídy, výchovné závady, týrání, sexuální zneužívání, domácí násilí, psychické infekce vyvolané soužitím s duševně narušenými lidmi atp.
Chceme-li určit správný individuální, resp. reedukační přístup, správný typ výchovných incentiv, stimulace, psychokorekce a psychorehabilitace, motivace a aktivace dítěte, musíme si nejprve uvědomit, o jaký typ závad chování, poruch chování nebo poruch osobnosti jde. Jiné typy výchovné stimulace budeme užívat u dětí se zakomplexovanou osobností, jiné u dětí se sníženými či disharmonickými mentálními schopnostmi, u dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, u dětí neurotických atd.. U různých typů problémových dětí je nutno utvářet žádoucí a kladné postoje, názory a vlastnosti jejich osobnosti diferencovaně.
Odborná diagnostika se opírá o anamnézu, pozorování, rozhovor a speciální psychologické testy .
Diagnostický klíč pro určování diagnóz u školních dětí a nedostatků v prospěchu a chování sestavil český psycholog a vysokoškolský učitel docent Stanislav Langer.
Diference mezi dificilitami (závadami chování a prožívání) a poruchami chování a prožívání popsal pedagogický psycholog z Masarykovy univerzity v Brně profesor PhDr. Rudolf Kohoutek.
Pro orientační zjišťování psychopatologických tendencí a poruch chování je stále použitelný starší
Dotazník W.-M. amerického psychologa Roberta S. Woodwortha (1869-1962) a Ellen Mathewsové identifikující:
neurotickou emotivitu,
psychastenii (obsese),
schizoidní,
paranoidní,
depresivní
a hypochondrické tendence,
impulzivní,
záchvatovité ,
instabilní
a disociální sklony.
Psychologické diagnostické metody pro problémové děti
Za základní metodickou pomůcku při šetření problémových dětí považujeme podrobný záznamových arch odborného psychologického vedení dítěte, který obsahuje základní údaje o dítěti, anamnestické údaje a chronologické záznamy pro záznam diagnostického a psychagogického sledování dalšího vývoje osobnosti a psychiky dítěte. V záznamovém archu by neměl chybět ani přehled výsledků vyšetření a nápravného vedení. Přiložen by měl být i odborný psychologický nález a v závěrečných údajích by mělo být uvedeno, komu byly poslány odborné nálezy a jiné zprávy a kdo prováděl odborná šetření a vedení dítěte. V přílohách by měly být také protokoly dílčích vyšetření.
Mezi oblíbené psychopatologické diagnostické metody se ve specializovaných poradnách používá vedle pozorování a analýzy výsledků činnosti buď dotazníkově, nebo vhodněji metodou standardizovaného rozhovoru test Woodworth-Mathewsové, který zjišťuje úroveň neurotické emotivity, psychastenie, schizoidních tendencí, paranoidních tendencí, depresivních a hypochondrických tendencí, impulzivních a záchvatovitých tendencí, sklonů k instabilitě a disociálních sklonů.
Dobře využitelný je také H. J. Eysenckův (1916-1997) dotazníkový test MMQ, který zjišťuje počet neurotických symptomů a upřímnost zkoumané osoby, a jeho osobnostní dotazník (E. P. I. resp. E. O. D., pro děti J.E.P.I.), který zjišťuje míru extraverze, resp. introverze a psychonervové stability, resp. neuroticismu. Neuroticismus přitom není totéž jako neuróza, ale pouze tendence k této chorobě.
Samozřejmou součásti každého seriózního odborného vyšetření osobnosti a psychiky je ovšem podrobná anamnéza, zjištění individuální, sociální, zdravotní i ekonomické životní historie od početí do současné doby,
případně katamnéza (tj. zjištění stavu a vývoje zkoumané osoby po aplikované diagnostické,i korektivní či rehabilitační intervenci (v určitém časovém odstupu).
Speciální standardizované psychologické testy jsou užitečnou diagnostickou metodou pouze pro vysokoškolsky vzdělaného, odborného, kvalifikovaného a kompetentního psychologa.



Některá související slova

Kohoutek Rudolf



Knihy

Spotřebitelské chování -- autor: Bačuvčík Radim
Prožívání – Zkušenost – Životní svět -- autor: Hudlička Petr
Prožívání -- autor: Hampeisová Šárka
Zvukové prostředí města a jeho vliv na prožívání -- autor: Řiháček Tomáš
Od iluzí k lásce -- autor: Trobe Krishnananda, Trobe Amana

Komentáře ke slovu DIFICILITY chování a prožívání dětí


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » dificility a poruchy vědomí
následující slovo: » dificility motoriky a praxie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:598
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2019  --  ABZ.cz