Pojem expanzivní a extrapunitivní chování

Slovo:

expanzivní a extrapunitivní chování


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a zatím nebylo ověřeno editorem

Význam:

Ten, kdo se upíná výhradně ke svým zájmům a k svému prospěchu, nadělá si spoustu nepřátel (Konfucius).

Poměrně často se můžeme nejenom ve společnosti dospělých osob, ale i ve skupinách dětí a mládeže setkat s dětmi i s dospělými vykazující zvýšenou dominantnost a expanzivitu a vlastní vinu svádějí na druhé (jsou extrapunitivní).
ZVÝŠENÁ DOMINANTNOST a EXTRAPUNITIVITA (heteropunitivita) znamená, že člověk (dospělý i dítě) reaguje např. na vlastní neúspěchy tak, že hledá vždy vinu mimo sebe, hyperkriticky svádí vinu na jiné, nepřijímá zodpovědnost za své osobní chyby, bývá zvýšeně sociálně expanzivníagresivní i nepřátelský až nenávistný (hostilní).
Má nepřiměřeně zvýšené sebevědomí, často v rozporu se skutečnými schopnostmi a dovednostmi.Nevyhýbá se konfliktům, usiluje o dominantní mocenskou pozici ve společnosti.
Mívá narcistické sklony, bývá zamilován do sebe. Mívá velmi redukovanou nebo žádnou autocenzuru, říká a prosazují vše co je prvoplánově napadne. Bývá neochvějně přesvědčen o svých mimořádných ba přímo až geniálních a univerzálních schopnostech a dovednostech.
Jde o jednu z konkrétních forem buď poměrně trvalých specifických poruch chování a prožívání (podmíněných primárně geneticky či neurobiologicky) nebo o formu přechodných, reverzibilních (zcela či částečně zvratných) nespecifických závad (dificilit) chování a prožívání podmíněných primárně situačně a sociálně.
Uvedené postoje a způsoby chování jsou projevem zvýšené potřeby sebeuplatnění, která není uspokojena, např. v důsledku menších schopností daného člověka. Jedním z hlavních rysů všech typů lidí se zvýšeným sebehodnocením jsou tzv. dominantní tendence, ctižádostivá snaha mít převahu, moc, potřeba vládnout a ovládat jiné.
Dominantní tendence nejsou zcela totožné s tzv. vůdcovským chováním.
Vůdcovské chování znamená úspěšné vedení a řízení chování ostatních směrem k dohodnutému cíli. Naproti tomu dominantní chování může, ale také nemusí zahrnovat společný cíl dané sociální skupiny.
U lidí s dominantními tendencemi můžeme často pozorovat také zvýšenou míru agresivity, kterou směrují proti všemu, co se jim nelíbí, nebo co jim překáží v realizaci jejich úmyslů.
Rádi soutěží. Nevyhýbají se konfliktům, což často zdůrazňují jako svůj klad.
Z hlediska výchovného je žádoucí především převést iniciativu těchto lidí z ryze osobních a egoistických cílů na altruistické cíle sociální.
U dětí se zvýšenou extrapunitivitou mohou být jejich projevy, pokud jsou podmíněny primárně organicky a geneticky (diatézou) a disharmonickým vývojem osobnosti trvalého rázu nebo nejsou-li organicky a geneticky podmíněny, pouze přechodného rázu, např. v pubertě, kdy se dočasně, ale nezřídka vyskytují hypobulie (slabá vůle), intelektová pasivita, nápadné výkyvy v prospěchu, zejména jeho pokles, zvýšené denní snění, dočasná ztráta iniciativy-zejména u chlapců. Disharmonický vývoj osobnosti znamená nesouladný, nevyvážený vývoj jednotlivých složek osobnosti (citové, volní a intelektové) a z něho plynoucí nedostatky (deficity) v sociálním chování a prožívání, sebeřízení, sebekontrole a sebevýchově. Bývá někdy i základem vývoje arogance moci a vážného protispolečenského chování.
Dítě se zvýšenou extrapunitivitou projevuje také např.:
závady v sociálních vztazích (extrémně zvýšená sociální aktivita, negativismus, opozičnost ze zásady, podivínskost, obtížné začleňování do kolektivu, egocentričnost, šaškování, impulzivitu, nedostatek rozumového zvládání vlastních citových zážitků a projevů - až příliš často se dojme nebo rozčílí, snadno upadá do afektu vzteku, je vztahovačné, citová vzrušení u něho nadměrně dlouho převládají, naproti tomu se může vyskytnout také citová chudost, nedostatek soucitu, nedokáže se citově angažovat, jeho citové projevy jsou málo rozlišeny, vyskytuje se účelové podlézání, žalování, podbízení se pedagogovi, kamarádům, kupování si přízně spolužáků, značná pomalost, váhavost s velmi chudými mimickými projevy, nevýrazná či pesimistická základní životní nálada, stálé rozlady, přemoudřelost, plané mudrování, při známkování ve škole dělá scény, má extrémně zvýšené sebevědomí.
V oblasti zvýšeného sebehodnocení můžeme u extrapunitivních dětí rozlišovat především sebehodnocení narcistické, kdy je člověk zamilován do sebe sama a není schopen vidět hodnotu v ničem jiném. Lidem s narcistickým sebehodnocením zabírá mnoho času starost o vlastní vzhled, oděv a životní styl. Bývají marniví, koketní, ješitní. Rádi hovoří o sobě, o vlastních zkušenostech a zážitcích. O druhé lidi mají mnohem menší zájem, jejich záležitosti nepovažují za důležité. Mají sklon přehlížet i úsudky jiných lidí, protože jsou přesvědčeni, že jen jejich mínění a rozhodnutí jsou dobrá. Přitom však kladné oceňování ze strany druhých rádi slyší. Narcistické sebehodnocení bývá zvláště časté u žen.
Narcistické osoby mívají často velmi slabou autocenzuru a říkají vše, "co jim slina na jazyk přinese", čímž se zhusta ztrapňují ve společnosti.
Dalším typem zvýšeného sebehodnocení je tzv. hodnocení démonické, které se opírá o představu nadosobní moci, která dotyčného člověka podle jeho přesvědčení určila osudově za významného a důležitého pro druhé. Démonické sebehodnocení bývá typické pro dominantní a vůdcovské povahy (např. pro politiky, kteří mají sklon ke kultu osobnosti), ale setkáváme se s ním také u poruch osobnosti.
Jiným typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení patetické. Jeho podstatným znakem je patos vznešenosti, který vyvěrá z představy o zvláštních mimořádných kvalitách vlastní osobnosti. Tato představa se projevuje v sebejistotě, distanci od okolí a relativní nezávislosti na oceňování okolím.
Zvýšené sebehodnocení může také vyplývat z vědomí, že člověk slouží důležité věci. U lidí, kteří jsou tímto pocitem prodchnuti a čerpají z něj vědomí své hodnoty, hovoříme o sebehodnocení neosobním, věcném.
Velmi častým typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení nekritické. Je příznakem zúženého horizontu hodnot. Projevuje se u lidí, kteří jsou přesvědčeni o vlastní neomylnosti a právu kárat druhé, o svých neobyčejných morálních hodnotách, a z těchto pozic posuzují ostatní lidi.
Zcela zvláštní postavení mezi typy sebehodnocení zaujímá sebehodnocení furiantské. Bývá to sebehodnocení sice navenek zvýšené, ale nepravé, neryzí. Často nevyrůstá organicky z nitra osobnosti, nýbrž musí začít vnějším chováním. Jedinci s nepravým sebehodnocením vlastně často svým chováním maskují potenciální pocit méněcennosti. Neustále svým jednáním přesvědčují sebe i okolí, že jsou dostatečně sebejistí, ale přitom ryzí sebehodnocení pouze imitují. V podstatě jsou však zvýšeně citliví na vše, co se týká jejich osoby, jsou snadno zranitelní, urážliví a nedůtkliví. Chybí jim pravý smysl pro humor, schopnost vcítění, dobrota, nemohou se zbavit starostí o svou prestiž, a proto si neradi dají říct, těžko se harmonicky vyrovnají s okolím. Neumějí být přirození, jsou stále ve střehu, aby jejich vystupování mělo efekt.
Mezi velmi vážné poruchy sebehodnocení a myšlení patří bludy, např. psychopatologická, chorobná a nevývratná přesvědčení megalomanického (chorobně velikášského), mikromanického (chorobně přesvědčeného o své bytostné méněcennosti) nebo perzekučního (chorobně přesvědčeného o pronásledování vlastní osoby a neustálém nebezpečí).
Děti s extrapunitivním zaměřením osobnosti a dominantními tendencemi mají často sklon k agresivitě a šikanování ostatních dětí a v dospělosti k aroganci moci, pokud získají mocenskou pozici.
Agresivita je útočné, v nebo i vůči sobě samému. výbojné či nepřátelské jednání vůči druhé bytosti, kolektivu, instituci, věci nebo i vůči sobě samému. Zahrnuje značnou šíři projevů od symbolických řečových (verbálních) forem až po fyzické (brachiální) napadení. Agresivita jako bojovná reakce na ohrožující podnět je vývojově velmi starým jevem. Je protikladem útěku, úniku. V minulosti byla agresivita častým prostředkem k obraně vlastního území, osobního teritoria.
Mezi příčiny a podmínky agrese patří např. nedostatek sebekontroly a disciplíny, potřeba zvýšit si sebevědomí, ohrožení osobních hodnot, konflikty, stresy. S mírou agresivity souvisí také somatotyp a temperament. Např. cholerik bývá často agresivnější než flegmatik. Zvýšená agresivita se objevuje také u některých duševních poruch.
Šikanování je zvláštní druh psychické i fyzické agresivity, zastrašování, ponižování, omezování, týrání, ubližování domněle či skutečně slabších jedinců nebo i skupin.
Příčiny šikanování mohou být:
nápodoba agresivních vzorů,
vrozený sklon člověka k násilí,
snaha ukázat druhým svoji sílu, mocnost a tvrdost.
Uvedené způsoby chování jsou často projevem zvýšené potřeby sebeuplatnění, která není uspokojena, např. v důsledku menších schopností a dovedností daného člověka.
Agresory bývají častěji chlapci, ale ani dívky nejsou jen výjimkou. Na vzniku takového chování se podílí celá řada faktorů, mezi nimi: povaha dítěte, rodinné prostředí a s ním spojená péče a výchova a vliv závadové party.
Obětí se stává dítě, které je dlouhodobě vystaveno např. verbální agresivitě a zastrašováním jiných. Někdy bývají dokonce okrádány (např. o svačiny nebo i peníze) a jsou jim ničeny jejich osobní věci. Šikanované děti bývají často úzkostné a introvertované, tiché, samotářské a na ostatní působící dojmem citlivých a fyzicky slabších jedinců, mívají labilní sebehodnocení.
Závady a poruchy sebehodnocení mohou být méně vážné, krátkodobé, dílčí, situační, které se dají pacifikovat sebevýchovou a výchovou nebo vážnější, dlouhodobé a komplexní, které vyžadují specializovanou odbornou terapii.
Někdy je třeba uvažovat o vážnější disociální až asociální poruše osobnosti. Poruchy osobnosti byly dříve diagnostikovány jako psychopatie.
Za pozornost stojí i zmínka o člověku označenému jako nerd.
Nerd je výraz přejatý z angličtiny pro disharmonický vývoj člověka příliš úzce zaměřeného na určitou specifickou oblast lidské činnosti.
Má často obsesivně kompulzivní poruchy, bývá samotář nebo komunikuje pouze s podobnými jedinci, s ostatní populací mívá vztahové a komunikační potíže. Mylně bývá považován za málo inteligentního a za velkého podivína.
Z bezprostředních činitelů, stojících v základě různých typů disharmonického vývoje osobnosti, můžeme jmenovat:
vrozenost (včetně dědičnosti), perinatální poškození mozku, deprivační podmínky neuspokojování vrozených psychických potřeb, vývojové faktory.
Na prvé dva činitele nelze v současné době vykonávat významnější vliv a jsou v pozadí jen menšího počtu nežádoucího chování mladistvých.
Častější jsou negativní vlivy související s vysokou zaměstnanosti matek dětí, s nedostatečnou výchovně psychologickou funkcí některých dětských kolektivních zařízení, nevhodné modely v rodině, v masmédiích, změny stylu rodinného života, spojené např. s likvidací patriarchální rodiny, ale tím také s rozkolísáním autority otce, nízká edukační vzdělanost, uvědomělost a připravenost rodičů, stále se zvyšující rozvodovost, depopulační tendence způsobující např. snižování počtu narozených dětí a nízkou hodnotu osídlení, to jsou všechno okolnosti, které nám neustále reprodukují jak deprivační podmínky psychického vývoje dětí, tak typy výchovy, jež nevedou k rozvoji sebekázně a sebevýchovy dítěte a k vytvoření určitého řádu a pravidelnosti v jeho životním režimu, ale mají za následek pravý opak.
V případě zvýšené extrapunitivity u disharmonického vývoje osobnosti, ADD a ADHD i v případě jiných poruch chování a osobnosti je žádoucí spolupracovat s klinickými psychology a s dětskými psychiatry. U těchto osobností je nápadná nerovnoměrná zralost jednotlivých složek osobnosti, opoždění některých z nich za vývojovou normou a nevyváženost jednotlivých osobnostních vlastností. Patří sem nízký stupeň citové diferencovanosti, nerozvinutost vyšších etických a sociálních citů, výchylky sebevědomí, citová labilita, výbušnost, agresivita, předčasná sexuální zralost, destruktivní tendence, citový chlad, snaha získat pozornost, lhostejnost k úspěchu i neúspěchu, zlomyslnost, nedostatek pocitu studu nebo viny za přestupky.
Tyto vlastnosti mohou být buď získané jen vlivem výchovných podmínek, nebo mohou být výsledkem spolupůsobení nevhodné výchovy a některých nežádoucích neuropsychických vlastností vrozených, resp. získaných poškozením mozku. Jedná se především o zvýšenou dráždivost a neklid. Tyto vlastnosti mohou být výchovně zvládnuty, ale v nevhodných výchovných podmínkách zesilují disharmonický vývoj osobnosti.
Objevují se a narůstají obtíže ve výchovné zvladatelnosti dítěte, objevuje se ztráta zájmu o školu a práci pro ni, doprovázená postupným úpadkem prospěchovým, který je v rozporu i s dobrými rozumovými schopnostmi i dovednostmi, a tedy i možnostmi dítěte, resp. mladistvého.
Špatný prospěch ve škole (nemusí jít vždy jen o propadnutí) bývá pak sám o sobě dalším zdrojem konfliktu. Tak dochází k projevům nepřizpůsobivosti ve škole: k odporu vůči učitelské autoritě, k odporu vůči organizované činnosti, ke snaze vyhnout se výchovnému vedení, záškoláctví, nezřídka k útěku i toulkám, k pobytu v partě vrstevníků s obdobnými potížemi (vliv této skupiny s věkem vzrůstá). Záškoláctví se pak často sdružuje s krádežemi, ať s prostými nebo i s vloupáními.
Zvláštní pozornost si zaslouží porucha opozičního vzdoru, která je v Mezinárodní klasifikaci nemocí 10 vedena po značkou F 91.3. Vyskytuje se často mezi šestým až desátým rokem dítěte.
Porucha chování s opozičním vzdorem, opoziční vzdorné chování (zkratka ODD), zahrnuje zlostnou, popudlivou náladu (časté záchvaty vzteku, nedůtklivost, přetrvávající zášť), svárlivost a vzdorovité chování (pře a hádky s nadřízenými osobami, s dospělými, záměrné provokace, odmítání vyhovět požadavkům a pravidlům dospělých, svalování viny za své chyby a prohřešky na druhé) a pomstychtivost
Při opoziční poruše chování dítě musí vykazovat čtyři z osmi příznaků (symptomů)
uvedených níže, aby bylo možné splnit diagnostický práh pro poruchu opozičního vzdoru.
Kromě toho si musí tento stav udržet déle než 6 měsíců a musí být za hranicí normálního dětského chování.
Příznaky poruchy opozičního chování u dítěte:
1. Aktivně odmítá vyjít vstříc požadavkům většiny nebo pravidlům.
2. Záměrně provádí činnosti, které obtěžují ostatní.
3. Naštvané a rozčílené na ostatní.
4. Často se hádá.
5. Obviňuje ostatní za své vlastní chyby.
6. Často ztrácí trpělivost.
7. Hledá pomstu nebo je zlomyslné.
8. Citlivé nebo se snadno naštve.
Po skončení školní docházky u disharmonicky se vyvíjejících osobností dochází k rozvoji společenské nepřizpůsobivosti. Bývá to: selhání v učebním poměru, absence, fluktuace ústící někdy v příživnictví, praktická izolace od rodiny, která obvykle zajišťuje jen výživu a přístřeší, převaha vlivu dificilních dospívajících, konflikty s organizovaným režimem učilišť a internátů, kázeňské přestupky.
Pokud jde o nápravu závad a poruch chování je považována za velmi významnou etická výchova.
Výchovu k prosociálnímu a altruistickému chování považujeme při redukci extrapunitivního chování s prožívání i závadového a poruchového chování dětí a mládeže za mimořádně významnou a důležitou. Je třeba programově a systematicky vést děti a mládež k nesobeckým činům a skutkům (např. opory, pomoci, rozdělení se, spolupráci) vykonaných ve prospěch druhých, aniž by za to byla očekávána protislužba nebo odměna.
Ve vybraných případech má škola adekvátně využívat i sítě odborných poradenských zařízení, a to jak školských (např. pedagogicko-psychologických poraden, speciálně pedagogických center), tak i jiných (např. psychiatrických ambulancí pro děti mládež).
Vysokoškolská výuka učitelů by měla budoucí pedagogy vhodně aplikačně a prioritně připravovat i na zdokonalování základních sociálních dovedností žáků důležitých pro adekvátní sociální adaptaci, dobré mezilidské vztahy, porozumění sobě i druhým a optimalizaci sociální komunikace.
Literatura
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. 544 s. ISBN 80-214-2203-3.
SVOBODA, M.(ed.), KREJČÍŘOVÁ, D., VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2015. 791 stran.
ISBN 978-80-262-0899-0.



Některá související slova

extrapunitivní zaměření osobnosti



Knihy

Spotřebitelské chování -- autor: Bačuvčík Radim
Kontrakt (dohoda) jako předpoklad reedukace žáka s poruchou emocí a chování... -- autor: Jařabáč Ivan
Velký lexikon společenského chování -- autor: Schelová Bachrachová Hana, Smejkal Vladimír
Problémové chování dětí a mládeže -- autor: Mattioli Jan, Navrátil Stanislav
Hromadné psychické jevy -- autor: Mikšík Oldřich

Komentáře ke slovu expanzivní a extrapunitivní chování


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » expanze, expanse
následující slovo: » expanzivní blud
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:853
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2020  --  ABZ.cz