Pojem historie výchovného poradenství
Slovo:
historie výchovného poradenství
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Výchovné poradenství, praktická pedagogicko-psychologická poradenská péče má své začátky v Anglii. Již v roce 1884 otevřel Francis Galton (1822–1911), eugenik, evolucionalista a pracovník v teorii, metodách a využívání psychologie jako vědy v praxi (je znám hlavně svými výzkumy dědičnosti psychických vlastností) tzv. antropometrickou laboratoř.
Stanovil si cíl prostřednictvím studia a poznání osobnosti dítěte poskytovat rady při výchově v rodině a škole. Do té doby byla psychologie považována za ryze teoretickou vědu. Z Galtonovy laboratoře se vyvinula na univerzitě v Londýně první psychologická výchovná poradna. V roce 1928 to byla už Child guidance clinic, dětská poradenská klinika.
Galtonův projekt již koncem devatenáctého století ideově ovlivnil J. M. Cattella (1860-1944), Galtonova žáka z USA. A byl to právě Cattell, který podnítil L. Witmera (1867-1947), aby otevřel první Psychologickou kliniku na světě (roku 1896) při Pensylvánské univerzitě v USA. Witmer se zabýval např. možnostmi psychologické nápravy poruch pravopisu.
Ve Francii byly podobné tendence podpořeny zřízením pedagogické laboratoře (1905) psychologem Alfredem Binetem (1857–1911) v Paříži.
Souběžně s pedagogicko-psychologickým poradenstvím vznikalo relativně autonomně poradenství pro volbu povolání, které bylo orientováno spíše psychometricky než klinicko-psychologicky.
První specializovaná poradna pro volbu povolání vznikla na popud Franka Parsonse (1854–1908) v roce 1908 v Bostonu. Vědeckou bázi poradenství budoval hlavně profesor Harvardské univerzity Hugo Münsterberg (1863-1916). S vysokoškolským poradenstvním v USA se spojují taková jména, jako W. R. Allen, A. Anastazi, R. W. Baker, R. F. Berdie, E. Burgess, C. Rogers, D. H. Smith, G. G. Stern, J. H. Whiteley, R. Williamson aj. (E. Hargašová, 1992). Na Harvardské univerzitě byla zřízena již v roce 1909 také první vysokoškolská psychotechnická poradna. Psychotechnika však byla kriticky zhodnocena na Mezinárodním kongresu užité psychologie v Londýně roku 1956. Od té doby se pojem psychotechnika již v psychologii neužívá.
Předpokladem rozvoje psychotechniky bylo na jedné straně vytvoření a propracování nauky o povoláních, tj. určení vlastností, jež jsou důležité pro povolání, na druhé straně pak zavedení zkoušek pro určení způsobilosti pro povolání. H. Münsterberg přitom poukázal na nutnost zkoumat nejenom všeobecnou inteligenční úroveň, ale též paměť, pozornost, motoriku a další funkce osobnosti člověka. Münsterberg pojímal obor psychotechnika velmi široce. Náplň psychotechniky byla podle Malotínové (1993) velmi blízká náplni dnešní psychologii práce.
Výsledkem správné konfrontace poznání člověka (sebe sama) a profese měla být adekvátní volba povolání. Vztah osobnost–povolání byl vysvětlován a poradensky ovlivněn konfrontačním mechanismem. Z konfrontačního modelu se vyprofiloval přístup prostřednictvím rysů a faktorů. Celé hnutí psychotechniky vychází z tohoto principu a z postulátu, že kvantifikovanou strukturu schopností, zájmů a osobních rysů je možno klást do jednoduchého vztahu se strukturou profesních požadavků a příležitostí.
K pozitivnímu sebepojetí a rozvoji sebe sama, uvědomování si svých limitů i možností, formování schopností, využití osobních kapacit a zkušeností, nacházení správného životního stylu, sociálních kontaktů, systému žádoucích osobních hodnot ve všech životních etapách vede koncepce týmového, komplexního a biodromálního rozvíjejícího se poradenství.
V roce 1994 byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR zřízen Institut pedagogicko-psychologického poradenství České republiky. Řeší aktuální otázky pedagogicko-psychologického poradenství, zajišťuje koordinaci poradenského systému, další vzdělávání poradenských pracovníků a přenos odborných a metodických informací z oblasti pedagogicko-psychologického poradenství. Informace o problematice poradenských služeb jsou publikovány i ve zpravodaji Institutu pedagogicko-psychologického poradenství České republiky s názvem Výchovné poradenství.
Současný systém pedagogicko-psychologického poradenství je tvořen nejenom výchovnými poradci a státními, církevními a soukromými pedagogicko-psychologickými poradci, ale od r. 1990 také speciálně pedagogickými centry se zaměřením na péči o děti a mladistvé se smyslovým, tělesným a mentálním postižením a o děti a mládež s vadami řeči a tzv. středisky výchovné péče, zajišťujícími prevenci a terapii sociálně patologických jevů u dětí a mládeže a poradenství v této oblasti, a to nejen ambulantní, ale i internátní formou.
S účinností od 1. 4. 1998 byly poskytovány poradenské služby na školách a výchovných zařízeních podle metodického listu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR čj. 13409/98-24. V současné době vycházejí poradenští pracovníci při své práci z Vyhlášky č. 72/2005 Sb. ze dne 9. února 2005 o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.
Je velmi důležité, aby všichni poradenští pracovníci dodržovali při své práci etické zásady a principy profesí pomáhajících člověku. Etika poradce spočívá mj. v zachovávání diskrétní mlčenlivosti o ryze osobních sděleních klienta.
Každý psychologický poradce je povinen dodržovat Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti, který vešel v platnost roku 1999.
Cenné informace pro poradny i školy zprostředkovává Národní informační středisko poradenství, které pomáhá např. i zmapovat české a zahraniční grantové nabídky pro poradenství a školství. Přispívá tím k rozvoji kvality poradenských i školských služeb.
Současné poradenství můžeme charakterizovat jako interpersonální (interindividuální) komunikaci, proces a vztah, v němž jedna osoba (poradce, ať je to již pedagog, psycholog, lékař, nebo právník atp.) se pokouší svou vědecko-praktickou radou prokázat službu, pomoci či prospět, být odborně užitečná tomu, komu radí, tedy jiné osobě (či osobám, jednotlivcům i skupinám). Cílem porady může být i prevence nehod, úrazů a onemocnění.
Smyslem porady je, aby ti, kterým radíme, správně pochopili své problémy, adaptovali se na ně a vyrovnali se s nimi (např. ve výchovně vzdělávacím procesu, v rodině atd.). Tím poradenství přispívá k odstraňování dysadaptací, emocionálních potíží, neurotizace, a tím upevnění zdraví, vymezenému jako tělesné, duševní i sociální blaho (pohoda).
Důležitou, či dokonce základní složkou všech poradenských směrů je konzultace, rozhovor. Programovou poradenskou péči si můžeme rozdělit na čtyři stadia:
navození poradenského vztahu (komunikace, procesu, kontaktu),
prohloubení a naplnění poradenského vztahu (do tohoto stadia patří většina diagnostických a nápravných technik),
uvolnění intenzity a rozvázání poradenského vztahu,
katamnestické, kontrolující účinnost a prognózu naší péče.
O průběhu těchto stadií je žádoucí vést si záznamy (dokumentaci). Každá porada by měla vycházet z adekvátního poznání osobnosti toho, kdo naši poradu vyžaduje, i jeho sociálního prostředí současného i minulého. Proto klademe důraz na anamnestické šetření, nejenom na zjištění současného stavu psychiky a osobnosti klienta.
Na celou poradenskou péči se vztahuje ta část Hippokratovy (460-377 př.n.l.) přísahy, která říká: „Zamlčím vše, co by se nemělo dostat do řeči druhých.“
V centru zájmu poradců je klient, nikoliv pacient. Poradenští psychologové a pedagogové sice pomáhají měnit postoje, prožívání a hodnotové systémy, ale pouze ojediněle usilují o přebudování celé osobnosti (to patří do úkolů klinické psychologie).
Lze odlišovat klinickou psychologii od poradenské a to tím, že poradenství se zabývá normálními osobami – klienty, bez patologické symptomatologie, kdežto klinická psychologie se zabývá pacienty nebo problémovými klienty. Poradenští psychologové usilují o tzv. pozitivní diagnostiku a diagnózu, kterou označují formální a neformální snahy o odhalení z ohodnocení všech relevantních atributů klienta. Kliničtí psychologové z tohoto hlediska vytvářejí spíše, tzv. negativní diagnózu – identifikují v ní případnou závadu či poruchu osobnosti a chování.
Práce klinického psychologa se však stále více obrací k pozitivnímu a konstruktivnímu úsilí v člověku, ke zlepšení procesu jeho psychického vývoje.
Poradenství poskytuje také informace o vhodných studijních, pracovních a jiných příležitostech a interpretuje výsledky diagnostických zkoušek osobnosti.
Poradenství (konzultace) se většinou odlišuje od psychoterapie. Poradenství se užívá obyčejně při pomoci normálním, somaticky i psychicky zdravým lidem, a to zejména při volbě a výběru povolání. (V praxi však poradenství a psychoterapie často splývají a doplňují se, i když poradenská psychologie klade větší důraz na racionální analýzu).
Bývá rozlišováno poradenství přímá (direktivní) a nepřímá (indirektivní). V tzv. (indirektivním) poradenství poradce především „dopřává laskavého (přátelského) sluchu“ tomu, komu se má pomoci. Poradce zde svými slovy odráží a opětovně vyjadřuje myšlenky a city klienta: parafrázuje, tj. opakuje to, co bylo řečeno s nepatrnou obměnou a detailně popisuje možné alternativy chování, ze kterých si klient již vybírá sám.
V aktivním (direktivním) poradenství vede poradce rozhovor a pokouší se přesvědčit toho, komu radí, aby se choval způsobem, který mu více či méně určitými aktivními a direktivními pokyny předepisuje.
Tzv. semidirektivní postup se opírá o nondirektivní postup, přičemž přebírá i některé postupy práce direktivního přístupu – objasňování a racionální zdůvodnění.
Je žádoucí, aby poradenský přístup byl kompetentní a jak individualizovaný (což zvyšuje intenzitu psychického působení), tak systémový (tzn. beroucí v úvahu nejen např. žáka s potížemi v prospěchu, ale i jeho učitele, rodiče, případně i sourozence a spolužáky jako určitý systém). Vztah poradce a klienta má vždy sociální kontext, probíhá vždy v určitém sociálním rámci. V procesu klinicko-psychologické péče i poradenství je vždy třeba řešit dialektiku vztahů osobnost–společnost.
V teorii poradenství můžeme pozorovat dva odlišné (divergentní) směry: poradenství preferující neosobní, racionální, kognitivní přístup ke klientovi, zaměřený na techniky poradenství, a poradenství preferující osobní, emocionálnější přístup (či tendující k němu), který je méně závislý na použitých technikách.
První směr zdůrazňuje rozum, logiku, řešení problému, druhý směr zdůrazňuje city a zážitky, prožitky, vztah, komunikaci mezi poradcem a klientem.
V praxi však jde často o kombinaci obou přístupů nebo o jejich střídání případ od případu. Jedná se totiž také o to, o jaký typ osobnosti u daného klienta jde. Pro racionální typ osobnosti je vhodnější spíše neosobní kognitivní přístup, emocionální typ osobnosti klienta zřejmě vyžaduje osobnější přístup.
Zdá se však, že poradce a klient mají vůči sobě vždy vysoce komplexní vztah, který nikdy není pouze kognitivní, ale vždy do jisté míry i osobní, emocionální, či dokonce afektivní. (Poradenský vztah má vždy tedy i iracionální aspekty).
Jiné je poradenství rozdělené podle zaměření poradce na sebepochopení klienta, na jeho sebepoznání, na jeho sebe interpretaci nebo zaměření poradce na změnu, modifikaci chování klienta. V prvním případě jde vlastně o subjektivní hlubinnou psychokorekci a v druhém případě o objektivní psychokorekci chování (behaviorální přístup).
Má-li se interakce, komunikace poradce a klienta rozvíjet, pokračovat, musí být mezi poradcem a klientem poradensky žádoucí kontakt a vztah, který obsahuje alespoň minimum empatického porozumění a vzájemné akceptace. Konzultaci poradenského psychologa s klientem (a hlavně s jeho rodiči) je vhodné opřít o některé myšlenky C. R. Rogerse (1902-1987) z roku 1951, 1967:
rozhodující je postoj poradce k vnitřní hodnotě a významu jednotlivce … Jsme si vědomi, že každý člověk má sám v sobě hodnotu a význam?
Máme respekt k jeho schopnosti, dovednosti a právu uchopit život do vlastních rukou? Nebo si v hloubi duše myslíme, že by pro něho bylo lepší, kdybychom jeho život vzali do svých rukou my? Jak dalece pociťujeme požadavek nebo přání ovládat druhé?“
V každém případě by měl poradce zaujímat pomáhající postoj. Účinek konzultace, ať již poradenské, nebo terapeutické, je závislý např. na těchto proměnných:
pozitivní hodnocení a emocionální vřelost,
verbalizace emocionálních zážitkových obsahů,
opravdovost a sebekongruence.
Naším cílem by mělo být každou konzultaci, i když její hlavní cíl je jiný, doplnit apelem na sebepoznání, sebeovládání a prosociální, solidární (altruistické) cítění klienta, na jeho odpovědnost, smysl pro životosprávu, duševní hygienu a mravní řád i schopnost čelit konzumnímu tlaku. Je třeba varovat před nežádoucími kulturně cílovými představami a společenskými vzory (orientacemi).
Pozitivní hodnocení a emocionální vřelost či vlídnost:
poradce by měl klientovi vycházet vstříc úctou, opravdovou (ryzí) sympatií a lidskou vřelostí, aniž tento jeho přístup závisí na nějakých podmínkách, darech či výkonech z druhé strany, tedy ze strany klienta. Klient by se měl cítit být akceptován, a získat tak odvahu, aby vyslovil i tísnivé a úzkostné představy, zkušenosti a zážitky, aniž by se musel obávat, že narazí na odmítnutí, resp. odcizenou distanci.
Poradce by měl být nadán lidsky nejdůležitějšími schopnostmi, schopností altruistické lásky k druhým, schopností vděčně lásku přijímat, radovat se a vyzařovat radost.
Verbalizace emocionálních zážitkových okruhů:
poradce by se měl snažit pocity a obsahy, které klient vyjadřuje, sám empaticky spoluprožít a pak je sdělovat (přesně zformulované) klientovi. Klient je tím povzbuzován, aby se intenzivněji vyrovnával s vlastními zážitky a pocity, což je opět podstatná podmínka pro konstruktivní změny ve vlastním nitru a v mezilidské oblasti.
Je třeba napomáhat klientovi, aby se probojoval k systému hodnot a k pohledu, jenž mu umožní vyrovnat se se závadami i s poruchami a stát se tím, čím chce být (je-li to akceptabilní).
Opravdovost a sebekongruence:
poradce by se měl snažit být v každé situaci „sám sebou“, tj. měl by dbát na shodu svého chování navenek a svých vnitřních pocitů. Taková upřímnost může klientovi posloužit jako jakýsi model, podle něhož by se učil být sám vůči sobě i vůči druhým lidem otevřenější, čestnější a tím svobodnější.
Poradce by měl vždy vyzařovat klid, diskrétnost a pravdivost.
Poradce a terapeut by se měli mít na pozoru před jakýmkoliv „nemilosrdným“ imperativem, i když „bez imperativu není zrání osobnosti“. Je třeba mít důvěru ve vnitřní, skryté zdroje sil klienta, ale současně ho neponechávat ani příliš sama sobě, ale uvádět ho do užívání svobody postupně.
Jde vždy o otázky životního stylu, zdravých poměrů v pracovním procesu, zdravých rodinných struktur, vzájemné důvěry a ovzduší pokoje, péče o harmoničtější a „zdravější“ svět.
V současné době se hodně hovoří o principu proporcionální pomoci, který znamená např.:
nesmí se přivodit žádné zlo nebo škoda,
je třeba zlu nebo škodě předcházet,
zlo se musí odstranit,
má se dělat nebo požadovat dobro.
První povinnost má přednost před druhou, druhá před třetí a třetí před čtvrtou.
Pro profesionálního poradce je podnětná znalost logoterapie Viktora Emila Frankla (1905-1997) Podle logoterapie je třeba oslovovat člověka jako celek, tedy i jeho duchovní dimenzi, jeho „logos“. Logoterapie je metoda, která se snaží klientovi pomáhat, aby sám našel svůj životní smysl (který je vždy individuální) a aby podle něho změnil svou životní praxi, svůj životní styl. Je třeba pomoci člověku odkrýt jeho vlastní vnitřní zdroje síly a hledat smysl života.
Je žádoucí odvracet lidi od takového životního stylu, kdy jsou nesmířeni, kdy jsou příliš obráceni do sebe sama, kdy vidí kolem sebe samé ohrožení, což vede ke strachu, nedostatku odvahy, nedůvěře, která vyzařuje i na druhé. Jde o zvyšování personální kompetence klientů během poradenské péče o ně. Podněcujeme u klientů rozvoj osobní zodpovědnosti za sebe sama, celkové osobnostní sebe rozvíjení. Výchova i poradenská psychologická péče by měly vyústit v sebepoznání, adekvátní sebehodnocení a sebe monitorování, k optimalizaci formování sebe sama. Předpokládá to ovšem uvědomění si svých osobních a duševních předností, nedostatků i limitů, kvalitní orientaci v podnětovém poli, úsilí o tvořivost, umění jednat s ostatními lidmi.
Je vhodné naučit lidi přijímat, akceptovat samy sebe i se svými „stíny“ a „mezemi“ (limity, hranicemi) a usilovat o objevování vlastních možností, kreativních potencionalit, sklonů a tendencí k dobrému. Mnohé potíže a poruchy tkví v nežádoucí paměti, která stále rozdírá staré rány, oživuje všechny nepříjemnosti a zraňující zkušenosti, vyžívá se buď v nekonečném sebeobviňování (intropunitivitě), nebo v neustálém hledání viny u druhých lidí (extrapunitivitě).
Lidé by se měli učit úctě, vzájemnému respektu, ohledům vůči druhým. Úcta je nejen výrazem vnitřní blízkosti, ale i nutného odstupu mezi osobami.
Vztah úcty musíme mít i k přírodě, ke květinám a zvířatům, ke vzduchu a vodě, ke všem kladným hodnotám světa. Jenom tak máme naději, že budeme zdravě žít.
Jde tedy o chápající a akceptující vztah na vysoké etické úrovni, o příznivou psychosociální atmosféru při poradenské komunikaci, nenahánějící strach, úzkosti a hrůzu, ale naopak nabízející možnost zbavit se napětí, desenzibilizovat negativní zážitky a emoce.
Pomáhají k tomu také různé způsoby individuálního poskytování tzv. suportu – podpory (k některým z nich logicky docházíme během své praxe). Využíváme např. ujištění, že:
problém klienta je dost frekventovaný, a není vůbec nezvyklý. Takové ujištění působí nezřídka uklidňujícím způsobem, protože klient se skoro vždy domnívá, že je výjimečný případ,
příčiny daného problému jsou známé. Lidé se méně obávají známého nebezpečí, problému než neznámého,
problém je sice značný, ale ne nepřekonatelný. Klienti mají často tendenci obávat se toho nejhoršího a zveličovat (hyperbolizovat), což zvyšuje jejich anxióznost,
se dá něco udělat. Na klienta dobře působí, když mu v hlavních bodech vysvětlíme, že jsou známé metody a postupy nápravy,
u klienta nejde o ireverzibilní psychickou poruchu, a že klientovi taková psychická porucha ani nehrozí.,
Klienta je třeba upozorňovat na možnost relapsů a větších či menších selhání i v průběhu poradenského procesu.
Je třeba upozornit, že poradenský a psychoterapeutický efekt suportu není zcela jednoznačný. Za nejvýznamnější suportivní úlohu je právem považováno akceptování klienta.
Musíme mít stále na zřeteli, že během poradenského vztahu se mohou snadno projevovat dosud skryté úzkosti a strachy budící nežádoucí představy, myšlenky a impulzy.
Adekvátní poradenský vztah umožňuje klientovi, aby odhalil své problémy, své tísnivé zážitky v tom čase a v té rychlosti, při níž jim může čelit a ovládnout je během poradenské komunikace. Poradce se musí zdržet předčasných závěrů, doporučení, rad a opatření. Poradce podporuje a posiluje u klienta vše pozitivní, podporuje klientův osobnostní růst a rozvoj. Rychlost a rozsah změn v postojích a osobnosti klienta, v jeho chování i akceptace poradce jsou ovlivněny osobností a přístupy poradce a úrovní poradenské komunikace a vztahu. Osobnostní charakteristiky klienta i poradce, situace, za které se poradenský vztah odehrává, celá procedura, obřad poradenské aktivity, to vše má vliv na efektivnost změn v postojích a chování klienta. Poradce musí dokázat klientovi problematiku ujasňovat postupně. Simplexní direktivní rady vycházející z vlastních hodnotových schémat a předsudků svědčí o odborné nezkušenosti poradce. Jedním z cílů poradenské péče je zvýšení sociální kompetence klienta i rozvoj adekvátní asertivity. Asertivitu přitom chápeme jako takový způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje (upřímně, otevřeně a přiměřeně) své myšlenky, city a názory, postoje.
Jaké požadavky bývají uváděny na základní charakteristiku osobnosti poradce? Poradce musí mít spontánní, pravý, ryzí zájem o klienta, musí s ním mít účast a mít silnou potřebu mu pomoci, ovlivnit ho, změnit žádoucím směrem.
Poradce tuto změnu ovšem může očekávat s různou mírou optimismu a s různou dávkou víry v možnost změny psychiky a osobnosti klienta.
Jistou míru naděje a očekávání změny nacházíme snad vždy. Bez této naděje a bez tohoto očekávání by nemělo smysl pokračovat v poradenské práci. Vždy však musí poradce respektovat osobnost klienta. Pokud poradce osobnost klienta nerespektuje, nemůže adekvátně pokračovat v jeho ovlivňování. Poradce by měl být opravdový a čestný.
Úspěch v poradenské práci má silný vztah ke stupni důvěry, kterou má poradce ke svému teoretickému východisku i praktickému metodologickému postupu. Vždy však je nutno vzít v úvahu, že rozhodujícím aspektem vlivu poradce na klienta není skutečná osobnost poradce a jeho chování, resp. jeho záměr v poradenském vztahu. Rozhodující je totiž to, jak klient poradce vnímá, respektuje, interpretuje a akceptuje.
Tedy postoje klienta, jeho osobnostní charakteristika jsou rozhodujícími aspekty poradenského vztahu. Klient musí věřit, že změna jeho osobnosti, chování a prožívání je možná a že mu poradce může a je schopen pomoci. Musí vnímat, že poradce se o něj zajímá, že s ním má účast a že mu chce pomoci. Musí spoléhat na poradce a na jeho odborné postupy a metody. Měl by být v poradenském procesu aktivní a podílet se na něm.
Klient, stejně jako poradce by měl být opravdový, ryzí, čestný v poradenském procesu (my však víme, že klienti mají často tendenci manipulovat s poradcem, vytvářet s ním aliance vůči někomu).
Vždy musíme mít na zřeteli, že klient je aktivní bytost, jejíž chování je sice na jedné straně ovlivňováno okolím, ale která také sama ovlivňuje okolí svým vlastním chováním.
Člověk vybírá svým vnímáním a rozhodováním objektivní stimuly ze svého okolí i subjektivní stimuly, na které bude reagovat.
Člověk vždy určitým způsobem subjektivně interpretuje své okolí i sebe sama. Svět člověka je částečně determinován jeho vnímáním, cítěním, volním rozhodováním, nejen pouze objektivní existencí a působením reálných stimulů.
Současné výchovné poradenství usiluje podle významného slovenského psychologa docenta Jozefa Košča o tyto charakteristické znaky:
interdisciplinární a komplexní charakter (psychologie, pedagogika, sociologie),
multisférový a multikonzumní charakter (rodina, škola, zdravotnictví, soudy, podniky apod.),
profesionální charakter,
institucionalizovaný charakter,
vnitřní strukturovanost,
personální charakter (zaměření na celek osobnosti),
edukativně-formativní, rozvíjející a zdravotně preventivní charakter,
procesuální, vývojový, kontinuitní a celoživotní, biodromální charakter.
Výchovné poradenství neusiluje o epizodický, jednorázový charakter svých aktivit. Usiluje o odhalování a stimulaci tvořivých sil v člověku, podněcuje jeho rozvoj a celkově zvyšuje jeho výkonnost.
Psychiku a osobnost přitom výchovné poradenství chápe deterministicky.
Rodinu, školu a pracoviště považuje za základní sociální prostředí, rozhodujícím způsobem ovlivňující duševní vývoj člověka.
Navigace
předchozí slovo: » Historie psychologických aktivit ve školstvínásledující slovo: » historiografie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1236
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
