Pojem interview (rozhovor)

Slovo:

interview (rozhovor)


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

ROZHOVOR (interview) je metoda získávání dat a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem (verbální komunikací). Je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací, která umožňuje - je-li používána odborníky - hlubší zkoumání motivů odpovědí na otázky a volbu adekvátních intervencí. Podléhá týmž kritériím responsibility (spolehlivosti), validity (ta je do značné míry závislá na osobě tazatele) a objektivity jako kterákoliv jiná výzkumná a poznávací metoda. Na rozdíl od některých jiných metod je však značně časově náročná, zejména individuální (dvousměrová) forma rozhovoru. Za skupinový (vícesměrný) rozhovor přitom považujeme formu plánovité verbální (slovní) explorace celé skupiny osob, založené na využití situace skupinové interakce (vzájemného působení). Často se touto metodou zkoumá skupinová dynamika. Za optimální pro skupinový rozhovor se považuje 8 - 10 osob. V praxi se nám často stává, že máme k dispozici neúplné životopisné údaje, proto někdy používáme metody rozhovoru k doplnění anamnézy. Mluvíme o tzv. subjektivní anamnéze (informace podává zkoumaný člověk sám) na rozdíl od objektivní anamnézy, kterou získáváme od druhých lidí. Problémem je technické zaznamenávání v rozhovoru získaných dat, nemůžeme-li používat skrytého magnetofonu, který zachytí v úplnosti celý obsah výpovědi, ale i způsob řeči, jeho tón v různých okamžicích, pauzy, odmlky apod. Záznamy a poznámky během rozhovoru ruší nejen plynulost a spontánnost rozhovoru, ale i příznivost kontaktu. Někdy dokonce znemožňují nabýt tázanému plné důvěry k tazateli. Při poznávacím, výzkumném i korektivním rozhovoru se také může stát, že duševní pochody některých jedinců bývají tak spletité a tak málo ovlivnitelné tazatelem, že tazatel velmi obtížně udržuje rozhovor v žádoucích kolejích. Bývá to u lidí, kteří se neustále odchylují od hlavní věci a zabíhají do nepodstatných podrobností, čímž zavádějí rozhovor do "slepé uličky". DRUHY ROZHOVORU 1. Poznávací (diagnostický) rozhovor, který má za cíl odhalit fakta týkající se životní historie člověka a zjistit z jeho vyprávění jeho názory, postoje, osobní zkušenosti, vědomosti a dovednosti. Poznávací rozhovor je vhodný všude tam, kde chceme poznat ty stránky osobnosti, které jsou nedostupné přímému pozorování nebo jiným metodám, např. některé vnitřní podmínky činnosti osobnosti, jako jsou přesvědčení, zájmy, ideály, osobní prožitky atp. Získané informace můžeme rozdělit také na tzv. tvrdá fakta, tj. takové informace, které mají objektivní a relativně trvalou povahu, a měkká fakta, která mají povahu subjektivní a nestabilní v čase. Subjektivní charakter informací může ovlivnit také tzv. evaluační obava (tj. obava, zda bude tazatel jeho odpovědi hodnotit kladně).Týká se to např. rozhovoru o osobních tajemstvích (pozitivních i negativních). Při poznávacím rozhovoru člověk vypovídá tazateli svou životní historii, své chápání nějaké problematiky. Odpovídá také na kladené otázky jakéhokoliv obsahu zvoleného tazatelem. I když poznávací rozhovor je pružnější metodikou než dotazník, jelikož se v něm nemusíme přísně přidržovat schématu, má také své typické nevýhody. Především je do značné míry závislý na duševním a zejména emočním rozpoložení zkoumané osoby a na navázání kladného kontaktu (tzv. raportu) mezi tazatelem a tázaným. Dobrá úroveň raportu je podmínkou upřímnosti zkoumané osobnosti, a to zejména při sdělování negativních osobních tajemství, jako je např. utajení genetické zátěže před partnerem či partnerkou. 2. Ve výzkumném (heuristickém) rozhovoru se tazatel zajímá o tázaného jen potud, pokud dovede přispět k vyřešení určitého problému svými informacemi. Tak např. mohou být žáci některého ročníku dotazováni na učení, a to s pozorností soustředěnou nikoli na osobnost žáků, ale na výchovně vzdělávací proces. Ovlivnění dalšího vývoje a rozvoje osobnosti zde není cílem. 3. V psychoterapeutickém, poradním a korektivním typu rozhovoru jde primárně o optimální ovlivnění osobnosti, redukci její stresovanosti, frustrace, labilizace a o zlepšení sociální situace. Cílem těchto rozhovorů je, abychom člověka o něčem přesvědčili, abychom ho přiměli ke změně v jistém směru, (např. v sociálních vztazích, profesní orientaci atd.). Ve výchovně vzdělávacím procesu se snažíme tímto typem rozhovoru docílit zlepšení v chování, v učení nebo v prospěchu žáka. Korektivní rozhovor se často prolíná s rozhovorem poznávacím (diagnostickým) a je těžko říci, kde jeden začíná a druhý končí. Zejména ve výchovném poradenství mají poznávací rozhovory často i psychokorektivní, resp. psychagogický efekt. Korektivně působí často např. vhodné sdělení výsledku vyšetření některé optimálně rozvinuté složky osobnosti. Úspěšný rozhovor tohoto typu pociťuje člověk jako duševní úlevu, zlepšení nálady, zvýšení úrovně osobního optimismu pro řešení svých problémů. Diagnostická a psychagogická složka rozhovoru by měla tvořit nedílnou jednotu. Odborník by měl naznačit vhodnou cestu k dosažení cílů a k uspokojování potřeb (často je nejvhodnější indirektivní náznak), přiměřené perspektivy do budoucna a sociálně přijatelné zájmové a profesní či studijní zaměření. Vždy je vhodné otupit případné záporné emoční postoje člověka ke konkrétním osobám, vést ho k vytvoření zdravého racionálního náhledu na situaci. Někdy je možno bagatelizovat a pacifikovat některé konflikty, jindy je vhodné umožnit abreakci (necháme vyjádřit agresi, vyplakat se apod.). 4. Hodnotící rozhovor Zvláštní pozornost vyžadují zásady hodnotícího rozhovoru. Doporučuje se přitom technika "obloženého chlebíčku": nejdříve zmíníme některé přednosti hodnoceného, pak pokračujeme poznámkami o jeho nedostatcích (aby věděl, co by měl změnit) a v závěru opět zdůrazníme jeho přednosti. Nesprávná je tendence některých pedagogů používat převážně záporné formy hodnocení. Hodnocené osoby pak nezřídka považují takové posouzení za zaujatost či nepřátelský postoj hodnotitele. Ale i kladné hodnocení má svoje úskalí: při sdělování kladného hodnocení můžeme mylně očekávat větší efekt. Příznivé hodnocení navíc často budí závist ostatních a zhoršuje vztahy ve skupině. Podle míry plánovanosti rozlišujeme rozhovor spontánní a plánovaný. Plánovaný (standardizovaný) rozhovor se co do stupně standardizace může blížit dotazníku. Někteří badatelé např. z obavy, aby snad intonací svého hlasu nesugerovali odpověď, připravují si své otázky písemně, napíší např. na psacím stroji na jednotlivé lístky své dotazy a předkládají je pak jednotlivě zkoumaným jedincům. Plánovaného rozhovoru je možno využít ve škole např. při průzkumu zájmu žáků o povolání či studium. Poštou rozeslané otázky a poštou přijaté odpovědi (třeba pouze jediné osobě) nelze považovat za rozhovor, ale jen za dotazník. Spontánní (volný, nestandardizovaný) rozhovor nesleduje žádné pevné schéma otázek, ale tazatel se snaží přimět klienta, aby se dostal ze své "ulity", aby se expresivně projevil. Tazatel obrací směr hovoru tam, kde se v jeho průběhu objeví "světlo". Rozhovor ve škole může mít i formu katechetickou, heuristickou a hermeneutickou. Katechetický rozhovor má svůj název odvozen od způsobu učení a zkoušení dogmat církevního vyučování (katechismu). Např. Jak zní páté přikázání? (Nepokradeš). V současném katechetickém rozhovoru má žák uvést jednoznačné údaje a poučky.Takový rozhovor postihuje pamětní stránku učení. Heuristický rozhovor vede žáka (studenta) návodnými otázkami k objevování chyb, souvislostí, podstaty jevů a vyvozování závěrů a zobecnění. Nazývá se také sokratovskou metodou. Hermeneutický rozhovor vede žáky k pozorování, popisu a výkladu určitého jevu či předmětu. Hermeneutika byla středověká nauka o výkladu smyslu textů. Je to hlavně popis nebo výklad názornin, tabulek, grafů, diagramů. Tento typ rozhovoru přispívá k rozvoji pozorovacích schopností. Zvláštní postavení mezi druhy rozhovorů zaujímá diskuse. Ve vyučování jde o odbornou debatu, v níž mají studenti možnost procvičit se v obhajování svých názorů a v polemice. Vyjadřuje dobrou poznatkovou přípravu, vyjadřovací způsobilost a určitou dávku sebedůvěry a sebeprosazování. Diskusi mohou řídit i nadaní žáci. K mylným názorům je třeba zaujmout stanovisko (nejpozději v závěru diskuse). Podle iniciální (počáteční) situace při rozhovoru můžeme rozlišovat tyto typy rozhovoru: 1) Člověk spontánně, dobrovolně o rozhovor žádá (je v roli klienta. Chce např. získat poradu). Vedoucí rozhovoru nemusí v těchto případech zápasit s odporem vůči spolupráci. 2) Člověk je indirektivně (nepřímo) nucen k rozhovoru (je v roli kandidáta - např. chce získat nějakou výhodu, oprávnění např. vůdčí list). 3) Člověk je direktivně (přímo) nucen k účasti na rozhovoru. Nevýhoda při těchto rozhovorech je, že u osob donucených k rozhovoru musíme počítat se zjevným (otevřeným) nebo skrytým (larvovaným) odporem vůči rozhovoru a k nežádoucím obranným technikám. Reakce odporu vedou navíc často u vedoucích rozhovoru ke sklonu vést rozhovor v represivním duchu ("pouštět hrůzu"). Požadavky na tazatele Rozhovor je metoda, ve které hrají velkou roli osobní vlastnosti tazatele. Úspěch rozhovoru závisí na erudovanosti a praxi tazatele a na jeho osobnosti vůbec. Tazatele hodnotíme především podle toho, do jaké míry se mu podaří přimět člověka, aby se volně a pravdivě rozhovořil. Tazatel by měl být především důkladně obeznámen s oborem svého zkoumání. Je-li např. výchovným poradcem, měl by vědět všechno podstatné o škole, o výchovném ovzduší, o tradicích školy a typech problémů v ní a měl by mít široký kulturní a společenský rozhled. Každý tazatel musí bystře a logicky uvažovat, všímat si obsahu i formy výpovědí, změn chování a emotivity vypovídajícího a taktně i takticky využívat relevantních (závažných) námětů, které se vyskytnou během rozhovoru. Někdy je třeba jít pohotově do hloubky a do šířky za námětem, který tázaný nedovedl dostatečně rozvinout nebo který jen rychle přešel. Zde je však vždy třeba zvýšeného taktu a opatrnosti, abychom neztratili kontakt. Plán rozhovoru musí být pružný, protože spontánní výpověď nám poskytne někdy daleko více důležitých informací než přesný postup podle předem připraveného plánu. Pro tazatele je nezbytná praktická znalost psychologie. Nebude sice potřebovat poznatky z mnohých oblastí akademické psychologie, ale při interpretaci rozhovoru se neobejde bez podrobných vědomostí o duševních dynamismech, jako jsou: projekce (promítání vlastních motivů, přání, cílů, emocí atd. do prožívání a chování jiných osob), racionalizace (hledání a předkládání rádoby rozumových důvodů jako omluvy nežádoucího jednání), alibismus (odmítání osobní zodpovědnosti za určité činy). Tazatel by měl být sám klidným, přirozeným a harmonickým člověkem. Těžko může být někdo úspěšným interpretem duševních pochodů jiných lidí, ať již dětí nebo dospělých, dokud se sám nepostaral o svou vlastní rovnováhu a dokud sám sebe nedovede efektivně řídit. Tazatel by tedy měl být vyrovnaný a citově ustálený, neměl by např. být náchylný projevovat nevhodné rozčilení. Měl by především rozumět sám sobě. Musí se vyvarovat toho, aby ho příliš sugestivně neovlivnily emoční reakce a postoje tázaného člověka. Afektivní reakce jako hněv, pláč, zarputilost, křik, nadávky apod. musí být tazatelem pokud možno ignorovány. Někdy jsou to reakce na situace, o nichž je řeč, jindy jsou to pokusy ovlivnit tazatele. V žádném případě by tazatel neměl hněvivě odpovídat, ani by neměl projevovat přehnaný soucit, neměl by konejšit ani vyhrožovat. Musí být vnitřně emočně nezávislý, aby byl schopen všechny projevy odborně a racionálně analyzovat. Tazatel musí brát stále v úvahu, že melodie či tónový odstín, kterým je vysloveno slovo, má zásadní funkci pro rozlišování významu různých slov, které přitom napsané jsou úplně stejné. Tazatel by měl vzbuzovat respekt, aniž by však příliš autoritativními tendencemi naháněl hrůzu. Měl by mít adekvátní prestiž, ale sám by měl být přátelský a srdečný, i když ne familiární. Také jeho osobní zjev by měl být přijatelný a jeho zevnějšek ani jeho způsoby vystupování by neměly odpuzovat nebo dokonce urážet. Při rozhovoru by neměl poradce vyvolávat pocity nedostačivosti. Měl by se vyvarovat toho, aby měl tázaný pocit, že ho chce tazatel nějak zaskočit, že "kuje pikle" atp. Tázaný rovněž nesmí být přetěžován, a to ani přílišnou délkou, ani přehnanou intelektuální náročností rozhovoru. Tazatel by si měl uvědomit, že sebedůvěra a sebeúcta tázaného přispívají k jeho pravdivějšímu obrazu sebe sama, k větší otevřenosti, sebejistotě. Měl by proto přijímat osobu, jaká je, nenechat se vyprovokovat např. k afektu ani uhýbáním, kličkami, podváděním druhé osoby. Důležitými vlastnostmi tazatelů jsou upřímnost a sympatické porozumění. Tazatel se nepředstíraně musí zajímat o problémy a potíže tázaného. Musí být ochoten pozorně naslouchat i rozvláčnému vyprávění a dlouhým steskům. Měl by být schopen vnímat, vidět a chápat hledisko druhého, jeho obavy i naděje, bez tendence zesměšňovat nebo kritizovat je. Tazatele by měly charakterizovat laskavost, snášenl ivost spíše než přísnost, chladnost a povýšenost. Neměl by odsuzovat ani schvalovat chyby a poklesky svého svěřence. Neměl by také projevovat překvapení ani sentimentální rozcitlivělou sympatii, nýbrž jen ryzí, pravé a upřímné porozumění a pochopení. Neměl by prozradit ani stopu ustrnutí nad tím, k čemu se klient dozná nebo co mu odhalí, ale má vše přijímat objektivním a nesentimentálním způsobem. Obratný a cvičený tazatel neprojevuje zjevné překvapení, natož zděšení nad žádným přiznáním. Jedinec, který doznává, že měl špatnou partu, že podváděl a byl agresivní, by se neměl u tazatele setkat s kritickým nebo káravým postojem, ale s tichým přijetím těchto doznání jako řadových zpráv. Tázaný musí být přesvědčen, že hovoří s člověkem, který má na mysli především jeho dobro. Tazatel musí být zdvořilý a uctivý adekvátně situaci. Zřídka by měl odporovat hledisku a názoru klienta a pochybovat o něm, leda by to činil úmyslně, aby přiměl klienta k zaujetí stanoviska a vyprovokoval ho k ráznému a otevřenému výroku. Měl by být dost energický, aby upoutával a ovládal pozornost tázaného, a přitom schopný poskytovat pocit důvěry a bezpečí. Tazatel by neměl postrádat smysl pro humor, který pomůže zachránit situaci, pokud by se začala nepříznivě rozvíjet. Často vyvstanou v rozhovoru napětí a zábrany, které ztěžují a omezují volný prostor vyprávění. Tazatel musí být ostražitý vůči těmto emocionálním zábranám a musí být připraven je likvidovat. Musí také neustále sledovat úniky a vyhýbání, odbočování klienta, ať jsou jakkoli nepatrné. Neměl by se nátlakem vracet k námětům, jimž se klient vyhýbá, alespoň nikoliv frontálním útokem, ale spíše se k nim dostat oklikou přes příbuzné náměty, po vedlejších cestách. Jindy je moudřejší odložit diskusi o nich na pozdější dobu, když byla odhalena další data, která pak umožní snadnější přístup k ožehavějšímu tématu. Tazatel musí dokázat působit pozitivně na sebecit tázaného. Odborný rozhovor je sociální situací, a proto sociální vztahy mezi tazatelem a klientem zčásti determinují verbální projevy klienta. Vedoucí rozhovoru by neměl podléhat tendenci dávat tázanému najevo svou převahu. Stejně tak by neměl tazatel usilovat o to, za každou cenu se zavděčit a získat přízeň (např. vlivného rodiče). Dostane-li se tázanému pocitu důvěry a akceptace ze strany tazatele, nepochybně se tím sníží jeho uzavřenost, odpor a případně i nenávist. Tazatel by měl s tázaným hovořit takovým tempem, v jakém probíhá myšlení tázaného. Tazatel, je-li úspěšný, dosahuje u klienta uvědomování si nových vztahů, souvislostí a důsledků jeho chování. Jde o tzv. heuristické prvky rozhovoru. Projekční otázky do rozhovoru aplikovatelného např. ve výchovném a kariérním poradenství: 1. Čím chceš být a proč? 2. Komu ze všech těch, o nichž jsi slyšel nebo četl, nebo které znáš, se chceš podobat a proč? 3. Na co (na jaké pořady) se nejraději díváš v televizi? Jaké pořady posloucháš v rozhlase? 4. Co vyhledáváš nejčastěji v počítači a jaké počítačové hry nejraději hraješ? 5. Co čteš nejraději a proč? Které časopisy sleduješ? 6. Koho nebo co obdivuješ a proč? 7. Co bys dělal(a), kdybys vyhrál(a) či dostal(a) mnoho peněz? 8. Která ze čtených knih se ti nejvíce líbila a proč? 9. Která osoba z té knihy a proč? 10. Co děláš nejraději ve volném čase? 11. Který byl tvůj nejkrásnější okamžik (prožitek) v životě a proč? 12. Které je tvé největší životní přání a proč? 13. Který vyučovací předmět máš nejraději a proč? 14. Který vyučovací předmět nemáš rád a proč? 15. Které sportovce nejvíc obdivuješ a proč? 16. Které politiky nejvíc obdivuješ a proč? 17. Koho jsi považoval)a) nebo ještě považuješ za svůj vzor? 18. Jaké dovednosti (např. řídit auto, pracovat s počítačem) bys chtěl(a) získat? 19. Které státy bys chtěl procestovat? 20. Jaká jsou tvoje hlavní životní přání?

Komentáře ke slovu interview (rozhovor)


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » interverbální
následující slovo: » interview
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1723
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz