Pojem intrapunitivita

Slovo:

intrapunitivita


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Osoby INTROPUNITIVNÍM CHOVÁNÍM A PROŽÍVÁNÍM bývají zvýšeně poddajné a mívají zvýšený sklon k pocitům viny ( kulpability či autopunitivity), sebeobviňující (autoakuzační) tendence, hledání viny u sebe samého, i když tomu tak není, někdy dokonce je až o sklon k nepřátelství vůči sobě samému (autohostilitě a autoagresivitě).
Hypersenzitivitu a zvýšeně intropunitivní chování lze někdy též zařadit mezi specifické závady či poruchy chování a prožívání, které jsou primárně geneticky či neurobiologicky podmíněné, konstituční a trvalé. V těchto případech jde často o propojení intropunitivního chování s disharmonickým vývojem osobnosti, který znamená, že u dané osoby dochází k neharmonickému, nerovnoměrnému a nevyváženému vývoji jednotlivých citových (emocionálních), volních (konativních) a poznávacích (kognitivních) složek a vlastností osobnosti.
Může však jít i o nespecifické závady chování a prožívání, které jsou na rozdíl od těch specifických primárně podmíněné psychosociálně a často jsou pouze přechodné a zvratné (reverzibilní).
U submisivního a intropunitivního chování a prožívání je typické snížené sebehodnocení, snížená sebedůvěra.
Sebehodnocení je hodnocení, při němž člověk hodnotí sám sebe, kdy vědomě prožívá klady a zápory vlastní sociální role a pozice.
Sebehodnocení může být přiměřené či nepřiměřené skutečnosti, může být vysoké, průměrné, nízké.
Každý normální člověk si ve stavu bdělosti uvědomuje sama sebe.
Adekvátní sebevědomí je stav mysli, který je provázený klidnou vírou v sebe a svoje schopnosti a dovednosti, a to bez podceňování sebe sama nebo naopak bez přeceňování vlastní osoby.
Sebevědomí redukované je typické pro hypersenzitivní osoby se zvýšenou intropunitivitou, která znamená snížené vědomí vlastní ceny a hodnoty, nevíra ve vlastní úspěšnost.
Vzniká např. pro nízké hodnocení ze strany klíčových osob (např. vedoucích na pracovišti), které jedinci přiřazují nálepky typu slaboch, nemehlo, nemotora, lajdák, kazisvět, hlupák, mentál, sociál apod.
Takto hodnocené osoby mívají často strachy a úzkosti. Úzkost je strach bez předmětu. Člověk má obavy, ale přesně neví z čeho.
Lidé s redukovaným, sníženým sebehodnocením mají buď lehčí, dílčí a někdy jen situační a krátkodobé a dočasné pocity vlastní nedostačivosti (insuficience) nebo mají vážnější komplexy méněcennosti.
Teorii komplexu méněcennosti vytvořila individuální psychologie v čele s Alfredem Adlerem
(1870-1937), který považoval pocit méněcennosti za důsledek vrozené nebo získané tělesné vady, případně orgánové nedostačivosti. Adler vyšel z Nietzscheho učení o vrozené vůli k moci. Vrozená vůle k moci bývá podle Adlera často v konfliktu s vrozenými pocity méněcennosti. Pocity méněcennosti mohou být navenek přiznané nebo s větším či menším úspěchem skrývané. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti rezignovat, nebo je může aktivně kompenzovat. Komplexy méněcennosti mají dnes již řadu diferencujících názvů, např. komplex herodesovský (nenávistná rivalita), napoleonský (malá postava). Lidé malé postavy bývají značně ctižádostiví, chtějí dosahovat velkých životních úspěchů. I když komplex méněcennosti primárně vyvěrá z jedné oblasti, nemá příčiny ani důsledky pouze v této oblasti. Někdy jeho kořeny sahají hlouběji a jsou spletitější, než si člověk sám nebo jeho okolí může uvědomovat. Hrají zde roli i takové faktory stabilizující či labilizující psychický vývoj, jako je hmotná zabezpečenost, ekonomická pozice, třídní a rasová příslušnost, národní tradice a cítění. Pocity méněcennosti bývají někdy doslova jakousi národní vlastností, zvláště u národů, které byly v minulosti dlouho utiskované.
Komplex méněcennosti a strach z fiaska, sebepodceňování, sebe litování, senzitivní vztahovačnost často záporně ovlivňují celou osobnost, nejen její přizpůsobivost, ale i rozumovou a pracovní výkonnost, motoriku, citový život a vývoj povahových vlastností.
Snížené sebehodnocení je základním problémem např. závad chování. Cílem nápravy pak je ovlivnit postiženého natolik, aby se vyrovnal sám se sebou, přizpůsobil své chování a změnil vnímání sebe sama tak, aby byl schopen sám sebe přiměřeně akceptovat a příznivě se hodnotit.
Pátráme-li po příčinách pocitu méněcennosti, zjišťujeme, že není vždy rozhodující objektivní handicap člověka, např. tělesné vada, příliš veliká či příliš malá postava, vada řeči, nepříjemný vzhled, sexuální impotence, disharmonický rozvoj osobnosti, nízká vitalita, nižší inteligence nebo morální konflikty (např. pocit viny), ale postoj k defektu či poruše nebo závadě.
Komplex méněcennosti znamená vždy narušení rovnováhy osobnosti. Každý postižený jedinec se pak snaží o znovunabytí této rovnováhy, o kompenzaci pocitu méněcennosti, Příčinou komplexu méněcennosti bývá chronicky frustrovaná potřeba akceptace.
Mezi nepřiměřené formy kompenzace pocitu méněcennosti patří také rezignace a všechny způsoby racionalizace (sebe ospravedlňování), kdy se člověk v podstatě snaží o slovní minimalizaci svých nezdarů, ať už metodou kyselých hroznů či sladkých citronů, dále různé formy neurotických mechanismů, kdy se člověk utíká do choroby a stává se tak raději invalidou, aby nemusel nést břímě svého neúspěchu. K nevhodným formám kompenzace pocitu méněcennosti patří také různé formy autistického myšlení, fantazijní kompenzace, denní snění, podvádění, patologické lhářství, nebo stálý protest a různé nežádoucí formy substituce, nadměrná konzumace potravin, kávy, cigaret apod., snaha vyniknout v čemkoliv.
Za zvláštní zmínku stojí tzv. sentimentální zpracování pocitu méněcennosti. Lze je pozorovat u lidí, kteří ve skutečnosti vůbec netrpí tímto pocitem, ale koketují s ním. Takoví lidé se vyznačují sklonem k sebepokořování, sebesnižování a servilnosti.
Sebepojetí vlastní osobnosti a z toho vyplývající postoje a chování i jednání je ve značné míře ovlivněno tím, jak je člověk milován a akceptován nebo naopak odmítán a zanedbáván svými rodiči v době svého dětství.
Vzniká otázka, jak pomoci najít zakomplexovaným lidem vhodné způsoby odstranění pocitů méněcennosti. Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí těchto lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich komplexů. Mnoho znamená pro odstranění těchto pocitů i uspokojivá role v dobrém kolektivu, vhodné pracovní zařazení člověka, vyrovnaný život v rodině a úspěchy v oblasti určitého osobního koníčku. Chyby, momentální malá selhání (např. v práci), dílčí prohry nesmí člověk považovat za katastrofu. Někdy je chyba tím nejlepším učitelem.
Jistá nevyváženost sebehodnocení se může měnit také s pobytem člověka v různých sociálních skupinách. V jedné sociální skupině, např. ve třídě, může mít dospívající snížené sebehodnocení, protože je neúspěšný. V druhé skupině, např. v závadové partě, může mít zvýšené sebehodnocení, má-li pocit, že v této skupině hraje úspěšnější roli. Je-li ovšem spokojenější a sebevědomější v závadové skupině, snadno se dopouští i delinkvence.
Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem. Člověk nemůže spokojeně žít bez jistoty, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, svoji důležitost, svoji hodnotu.
Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Člověk si střeží pocit vlastní hodnoty. Jestliže z jakéhokoli důvodu úroveň jeho pocitu vlastní hodnoty klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti, hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních úspěších, hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní.
Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já.
Komunikaci vedoucích pracovníků s poddajnými a hypersensitivními osobami s intropunitivními tendencemi je třeba adekvátně přizpůsobit jejich potížím:
Nevysmívat se jim a neponižovat je. Jednat s nimi laskavě, přátelsky, s porozuměním.
Nevyčítat a nezakazovat jim jejich přecitlivělost a intropunitivní tendence.
Komunikovat s nimi klidně, zbytečně nezvyšovat hlas, nekřičet a nepřehánět jejich nedostatky.
Povzbuzovat je a snažit se jim pozvednout jejich často labilizované a snížené sebevědomí.
Kladně je hodnotit a chválit je i za malé úspěchy a snahu.
Potřebují časté ujištění o správnosti svých postupů a systematické výchovné vedení k adekvátní sebedůvěře a adaptabilní komunikaci.
Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.

Komentáře ke slovu intrapunitivita


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » intrapsychický
následující slovo: » intraskupinový konflikt
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1728
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz