Pojem mládí

Slovo:

mládí


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

MLÁDÍ neboli ADOLESCENCE v užším slova slova (též pozdní adolescence) trvá od 15 (16) do 20 let.
V širším slova smyslu přitom patří do adolescence i pubescence (tj. období 13-15 let), nazývaná rovněž jako střední fáze adolescence. První fáze adolescence v širším slova smyslu se nazývá raná či časná adolescence ( 10 - 12 let).
Duševní vývoj se během normální adolescence postupně harmonizuje a osobnost se stabilizuje.
Duševní i tělesná výkonnost se zlepšuje.
Zlepšují se často také vztahy vůči společenskému prostředí.
Mladý člověk si vybírá osobní vzory i modely a navazuje intimní osobní vztahy, jeho potřeba intimního života a eroticko-sexuálního vyžití je většinou značně naléhavá a obtížně kompenzovatelná.
Soužití v rodině a škole (resp. na pracovišti) není v tomto období ještě vždy optimální.
Adolescenti se neradi řídí podle zkušeností a rad svých rodičů.
Při optimálním průběhu se adolescence stává fází upevnění všeho nově získaného.
Ve věku šestnácti až osmnácti let se růst výšky výrazně zpomaluje a postupně se úplně zastaví.
Zpomalení růstu nastává dříve u žen než u mužů.
Dochází k výběru povolání a k získávání prvních zkušeností v pracovním procesu a v sexuálním životě.
Normálně se vyvíjející adolescent postupně dosahuje vyššího stupně uvědomění sebe sama i svého vztahu k sociálnímu prostředí, obnovuje realistický vztah ke světu i k sobě samému.
Sebevýchova u adolescenta nabývá na významu.
Pokračuje kritické osamostatňování, někdy až separování se od rodičovské autority,
které pro mnoho rodičů bývá bolestné.
Adolescent se stále více zajímá o vrstevníky.
Vyvážení tělesných proporcí je provázeno harmonizací výrazových projevů adolescentů, mizí pohybová disharmonie.
Svalová síla výrazně roste, stejně jako schopnost a dovednost pracovní zátěže.
Někteří adolescenti jsou ke konci tohoto období již schopni podávat vrcholové výkony (např. ve sportu).
Rozvoj inteligence dosahuje vrcholu již v pubertě, avšak teprve v adolescenci se vyrovnává, harmonizuje vztah mezi myšlením a afektivitou:
Myšlení je ještě k okolí značně kritické, ale stále samostatnější, variantnější, uvažující v souvislostech, detailnější a diferencovanější.
Adolescent se postupně zbavuje pubertálního egocentrismu a subjektivismu.
Již tolik nevnucuje okolí své myšlenkové konstrukce, jak to činil pubescent.
Dovede objektivněji a věcněji hodnotit lidi a předměty kolem sebe.
Nedostatek životních zkušeností ovšem působí, že v jeho myšlení přetrvávají v různé míře prvky radikalismu a nekompromisnosti.
Rozvoj abstraktního myšlení je podporován především soustavným vzděláváním a sebevzděláváním.
Mladí lidé rádi diskutují o politických a světonázorových otázkách.
Myšlení a vůle jsou v adolescenci postupně s to kontrolovat projevy afektů, nálad, pudů a citů.
Ustupuje labilita sebehodnocení a sebecitu, sklony k přílišnému sebepřeceňování i sebepodceňování.
Adolescentova sebedůvěra, sebevědomí se stabilizují.
Je již schopen srovnávat poměrně věcně sebe a své výkony s jinými lidmi.
Odhaduje meze svých schopností a dovede posoudit osobní hodnoty jiných lidí.
Významnou roli v sebeprožívání adolescenta hraje vnější tělesný vzhled, jeho celková atraktivita.
Sebepojetí se vytváří jednak na základě závěrů, které si lidé dělají o svých dispozicích pozorováním vlastního vzhledu a výrazu, jednak na základě vlastních činností a učení, sociálním srovnáváním, vzájemnou interakcí se sociálním prostředím.
Kvalita sebevědomí a sebedůvěry je závislá na sebeobrazu, který se u jedince na základě multidimenzionálních (vnějších i vnitřních, záměrných i nezáměrných) podnětů vytváří.
Zvýšeně kritický bývá adolescent často
ke svým rodičům a sourozencům.
Výchovný přístup rodičů by měl být pokud možno méně autoritativní.
Příliš direktivní výchovné přístupy a přísné zasahování do života adolescentů v sobě skrývají nebezpečí konfliktů.
Třecí plochy je třeba minimalizovat a nechat si vzájemně určitý "volný prostor".
Adolescenti by se ovšem měli přizpůsobit adekvátním přáním a pokynům rodičů a měli by bez prudkých
hádek sdělovat a prosazovat své názory.
Touha po nezávislosti je velmi silná.
Adolescent má stále silnější snahu vymknout se z dříve akceptované dominance rodičů doma a učitelů ve škole. Bouří se proti autoritě z dětství, chce mít privilegia dospělého, ale nemá přitom jeho z odpovědnost a často ji ani na sebe nechce a nemůže brát. Tato negace je do jisté míry nutná, aby osobnostně dozrál a dospěl.
Občas dochází ke generačním sporům rodičů s dětmi, např. v případech značné citové závislosti rodičů na dospělých dětech. Adolescenti a mladí dospělí vyžadují, aby rodiče respektovali jejich plnoletost. Sami by ovšem měli rodičům sdělovat např. dobu návratu domů a omezit dlouhé (přes půlnoc trvající) pobyty mimo domov. Rodičovské intervence jsou ovšem stále nutné v krizových a katastrofických situacích dospělých dětí.
Někteří mladí lidé podléhají jevu, který bychom mohli nazvat komplex urychleného vylétávání z rodinného hnízda. Těší se na nová města, na změnu, na osamostatnění se od původní jádrové rodiny.
Když se však mladý člověk přikloní od autority rodičů k autoritě vrstevníků, dříve nebo později pozná, že se "neosvobodil", ale že se dostal do jiné závislosti, často pod silný tlak skupiny.
U mládeže, u které v pubertě probíhaly pubertální povahové změny neznatelně či velmi klidně, pozorujeme v adolescenci často nápadnější úsilí o samostatnost a nezávislost a výrazněji kritické a konfliktní vztahy k rodičům i dalším příbuzným.
Adolescence představuje také dovršení psychosexuálního zrání. V normálních případech se ustaluje jednoznačné heterosexuální zaměření, dochází k postupně harmonizaci a splynutí sexuality a erotiky, jež začínají tvořit zážitkovou jednotu.
Adolescent si vytváří ideál partnera, v němž sice zpočátku zhusta dominují znaky vnější (zjev, krása), později však už podstatné (charakterové, morální, intelektuální).
Hlavními znaky heterosexuální lásky v adolescenci jsou:
volba partnera podle ideálního modelu či vzoru,
trvalost a stálost citového vztahu,
společný pozitivní vývoj obou partnerů,
jednota přijímání a dávání,
existence intimních eroticko-sexuálních tužeb,
a jejich uspokojování.
Úspěchy či neúspěchy v navazování a udržování vztahů k druhému pohlaví ovlivňují dalekosáhle celkovou sebedůvěru a sebeúctu adolescentů.
Z charakterových vlastností normálního adolescenta má vysloveně pozitivní ráz vývoj vůle. Dosahuje stále většího sebeovládání, usiluje programově a cílevědomě o dosažení optimálních výkonů v práci, ve studiu, sportu atp. Již také uvědoměle přejímá a vytváří si určitou soustavu hodnot. Tato struktura má často rozhodující vliv na jeho chování a prožívání.
Čím větší je rozdíl mezi sebehodnocením a hodnocením druhými osobami, tím větší je nebezpečí disharmonického vývoje osobnosti adolescenta. Adolescenti se většinou výrazně zajímají o autoregulaci, selfmanagement, sebevýchovu. Úspěch autoregulace přitom do značné míry závisí na tom, jak se rozvíjí autonomie sebeúcty, jak se zmenšuje závislost na jednotlivých úspěších či neúspěších a konkrétních situačních aktech sebehodnocení i na hodnocení druhými.
V normální adolescenci dochází k nové integraci všech stránek osobnosti, ke stabilizaci na vyšší úrovni, což umožňuje plynulý přechod do dospělosti.
Přesto však se i v adolescenci mohou objevit krizová období:
člověk již do značné míry zodpovídá sám za sebe,
stává se subjektem produktivní činnosti,
rozhoduje o svém životním plánu a programu,
musí se potýkat s obtížemi při jeho realizaci,
musí odpovídat sobě i ostatním za své jednání.
Mladý člověk je na konci období adolescence v optimálním případě již samostatně myslícím a zodpovědně jednajícím jedincem:
je biologicky (často však nikoliv ekonomicky a sociálně i osobnostně) zralý k založení rodiny,
osvojil si nebo si ještě osvojuje přípravu na určité povolání,
učí se diferencovaně dávat hodnotám jejich adekvátní váhu (správně axiologizovat)
dotváří si obraz sebe sama a pojetí sebeřízení a sebevýchovy.
Aby byl mladý člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem.
Nemůže šťastně žít bez jistoty, že jeho existence má svůj smysl, svou důležitost. je to tedy především hodnocení sebe, vlastního já, které tvoří
centrum osobnosti a dalekosáhle ovlivňuje spokojenost a celý život.
Mladý člověk citlivě zaznamenává kladné a záporné reakce okolí a především rodiny na hodnoty své osoby, a to nejen reakce na své rozumové projevy, reakce na své společenské postavení, na svou roli mezi ostatními lidmi, ale také reakci okolí na svůj tělesný vývoj a vzhled a na hodnoty, které svému okolí prezentuje (i v pořadí jejich závažnosti pro něho samotného).
Mladý člověk není většinou ještě natolik samostatný, aby své sebehodnocení stavěl na sebepoznání a zvážení vlastních hodnot nezávisle na sugesci okolí. (Tak často se stává, že místo zdravého postoje vůči svému vzhledu zaujímá postoj sebe přeceňující nebo sebe podceňující.)
Duševní rovnováha a spokojenost chlapce či děvčete mezi 15. a 18. rokem je víc než jindy závislá na tom, jak sami sebe hodnotí. Jestliže např. u mladého člověka převládne pocit nespokojenosti se sebou samým, protože se začne považovat za nevzhledného nebo fyzicky slabého, může to jeho duševní rovnováhu značně narušit.
Chlapci, kteří pomaleji tělesně vyspívají, bývají také duševně méně vyrovnaní, cítí se méněcenní. Kompenzují tento pocit často výstředním chováním. Také dívky oceňují vyspělý vzhled svých kamarádek, nadprůměrně tělesně dospělé dívky bývají často oblíbenější, než dívky pomalu dospívající. Pocit malé vlastní hodnoty bývá u mládeže příčinou trvale špatné nálady a může vyvolat i potíže jako jsou deprese, tréma, chronický pocit vnitřního napětí a rozčilení, úzkosti, bolesti hlavy. Později vedou tyto potíže k problémům při hledání životního partnera.
Pro mladého člověka je důležité akceptovat, přiměřeně přijmout svůj vzhled.
Dospělí by se měli vyvarovat jakékoliv ironie pokud jde o skutečné vady nebo domnělé nedostatky ve vzhledu mladých lidí. Jinak narazí na překvapivě prudkou odezvu a vznikají zbytečné konflikty, kterým by se dalo předejít. Při kritice zevnějšku a vzhledu mladých lidí musíme být velmi opatrní. Někteří mladí lidé totiž mají sklon k převládajícím myšlenkám o své vlastní tělesné nedostatečnosti. Často si stěžují na disproporce svého těla (např. na úzká ramena nebo na vadné držení těla, nepěkné rysy tváře, příliš výrazné ochlupení).
V průběhu času myšlenka vlastní tělesné nevýhodnosti některého mladého člověka zcela ovládá, má záporný vliv na jeho pozornost při duševní i tělesné práci, začíná mít obavu, že se stává středem pozornosti, proto také málo ve společnosti hovoří, často chodí k lékaři, vyžaduje operativní zákrok a někdy se ho i silně domáhá.
Šetřili jsme psychologicky šestnáctiletého chlapce, kterému jistý dospělý člověk řekl, že má nos jako ,,rozpláclou bramboru" a vlasy jako "pomočenou slámu". Chlapec začal vysedávat před zrcadlem, nos si mačkal (chtěl si ho sám předělávat masážemi) a stále myslel na svůj vzhled. Rozvíjel se v něm pocit méněcennosti, který se snažil vyrovnat tím, že začal vyznávat kult tělesné síly a hodnotu tělesné krásy začal přeceňovat.
Nemusí to ovšem být pouze dospělí, kteří se dopouštějí chyb z netaktnosti. Také vrstevníci bývají často až krutí.
Zaujme-li mladý člověk k sobě na základě svých zkušeností postoj, že jeho vzhled je nápadně nevýhodný, vede ho to často k pocitům méněcennosti, tzn. ke sníženému sebehodnocení. Přitom platí, že míru pocitu méněcennosti neurčuje míra vady, defektu, ale postoj člověka ke své nevýhodě, vadě nebo defektu. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti resignovat nebo je může aktivně kompenzovat, vyrovnávat.
Vyšetřovali jsme psychologicky řadu mladých lidí po opakovaných operacích rozštěpu patra a rtu, kteří ke svému nedostatku vzhledu zaujímali na základě předchozích zkušeností tak přehnaně citlivý postoj, že nechtěli pracovat ve společnosti lidí, ale raději se zvířaty jako ošetřovatelé v ZOO apod. Přitom jejich vady byly po zdařilých operacích i po kosmetické stránce většinou již nepatrné. Operace tedy prakticky odstranily vadu, ale neodstranily pocit méněcennosti, který byl v osobnosti již příliš zafixován.
Za zmínku jistě stojí také fakt, že mnohé přelétavé známosti vznikly jako kompenzační mechanismus z potřeby ujistit se, že vzhled člověka je natolik dostatečný, že mu nebrání v navazování eroticko-sexuálních kontaktů, byť pouze povrchních a krátkodobých.
Je zřejmé, že v takových případech jde o důsledek nevhodné kompenzace deformovaného sebehodnocení.
Vzniká otázka, jak pomoci najít mladým lidem s pocity méněcennosti kvůli vlastnímu vzhledu vhodné způsoby kompenzace těchto pocitů.
Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí mladých lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich pocitů.
Mnoho znamená pro jejich odstranění kladné psychosociální jevy:
uspokojivá pozice a role mezi vrstevníky,
vhodné a spokojené pracovní zařazení,
vyrovnaný život v rodině,
úspěchy v oblasti určitého osobního "koníčku".
Ne nadarmo se říkává, že není naším údělem to, co nás potká, ale to, jak my to neseme. V každém případě by si mladí lidé s pocity méněcennosti v oblasti svého vzhledu měli uvědomit, že většina lidí je vnímá bez přecitlivělosti, globálně, ne ,,pod mikroskopem"
(jak to dělají oni sami).
Když mladý člověk analyzuje detailně vzhled cizích lidí, kteří se chovají přirozeně a samozřejmě, zjistí, že takřka žádný člověk není naprosto bez nějakého kazu nebo nedostatku na svém zevnějšku.
Když je naopak mladý člověk do svého zevnějšku zamilován a není schopen vidět vyšší hodnoty v něčem jiném, hovoří psychologie o narcistickém sebehodnocení. Mladým lidem s tímto typem zvýšeného sebehodnocení mnoho času a myšlenek zabírá starost o vlastní vzhled, oděv, pohyby. Bývají to lidé marniví, koketní, ješitní a povrchní. Tento typ sebehodnocení bývá typický pro některé dívky.
Cílem výchovy postojů mladých lidí vůči jejich vlastnímu vzhledu by mělo být:
hodnotu vlastního vzhledu ani nepřeceňovat, ani nepodceňovat,
ale dát vzhledu pouze to místo, které mu patří,
snažit se dosáhnout normálního, zdravého a
harmonického rozvoje své osobnosti.
Celá výchova by měla být zaměřena na to, aby mladý člověk měl normální, zdravé a přiměřené sebehodnocení, a to nejen v oblasti svého vzhledu, ale v oblasti celé své osobnosti. Platí totiž, že čím objektivněji člověk vidí a hodnotí sebe, tím lépe umí hodnotit i jiné lidi. Přiměřené sebehodnocení obvykle souvisí také s dobrou inteligencí a smyslem pro humor. Je důležitým předpokladem harmonické osobnosti.
Člověk se zdravým "já" se mnohem lépe přizpůsobuje ve společnosti, je oblíbenější a populárnější mezi lidmi.
Lidé se zdravým, normálním sebehodnocením se vnímají:
přiměřeně, znají svou hodnotu,
znají své slabiny i silné stránky,
neupadají do napětí a depresí pro dočasné neúspěchy nebo pro nevýhodný vzhled,
nezpychnou při velkém úspěchu a ocenění.
V dospívání se vytvářejí nové skupiny vrstevníků.
V tomto období lze rozlišit:
opravdové přátele a přítelkyně či kamarády a kamarádky,
party,
závadové skupiny.
Potřeba sebepotvrzení, sebeuplatnění, sebeprosazení souvisí :
s potřebou získat uznání skupiny (zejména vrstevnické),
mladý člověk posiluje sebevědomí tím, že na sebe soustředí pozornost skupiny, a to i za cenu nevhodného chování (např. agresivních projevů),
sem patří různé excentričnosti u dospívajících (v účesech, oblékání apod.),
nápadné chování,
užívání zakázaných (tabuizovaných) slov,
afektovaná a slangová mluva,
extrémní vychloubání se,
kritizování všeho,
bezhlavá honba za módními věcmi a výstřelky,
krajně radikální názory.
Aby dospívající věděl, co považuje skupina za správné, musí se naučit vidět věci očima jiných. Musí se naučit i vidět sám sebe očima druhých (děti to většinou
nedokáží). Souvisí to s identifikací se skupinou. Hovoříme o tzv. sociálním vhledu.
Děti mají obvykle potřebu mít mnoho přátel, popularita v tomto směru je zdrojem uspokojení dítěte. U dospívajících počet přátel není považován za tak důležitý jako fakt, že přátelé musí být dobře voleni. Sám pojem "skutečného, dobrého přítele" závisí také na kulturních vzorech jednotlivých sociálních prostředí.
Výchova dospívajících se má od výchovy mladších dětí lišit hlavně v tom, že autoritativní postupy mají být zdůvodněné. Nezdůvodněných autoritativních postupů můžeme bez rizika užívat pouze u dětí mladších, ale i tam musíme být opatrní. Dítě v dospívání nesmí mít dojem, že je dospělí považují za malé a nerozumné, a že mu nedůvěřují. Jinak u nich častěji pozorujeme podrážděnost a jiné negativní reakce.
Negativní reakce jsou u dospívajících vystupňované zvlášť tehdy, nezaujímá-li dospívající výhodnou roli ani ve skupině dětí. Pak se mu špatně daří ovládat svoje impulsy. Zvláště schopnost ovládání impulzivních a agresivních impulsů bývá u dospívajících i v normálních případech teprve v počátcích svého vývoje.
Zásady úspěšné výchovy, které jsou doporučovány na základě pedagogických zkušeností:
1. Musíme mít optimistický názor na výchovu osobnosti a zároveň dávat vychovávanému celým svým vystupováním příklad a model
pracovitého, disciplinovaného a harmonického člověka, aby dospívající měl vzor pro osobní identifikaci.
2. Jednotliví rodiče, učitelé, vychovatelé a vedoucí pracovníci mají být důslední a jednotní, měli by mít stejná hodnotící měřítka a měli by usilovat o týmovou spolupráci. Často však nalézáme ve vztazích např. rivalitu, preferování, pocity hostility a méněcennosti, jindy zase pocity nadřazenosti. Někteří vedoucí pracovníci se jednáním s mladými lidmi chtějí stále ujišťovat o své moci a vnucovat jim naprostou poslušnost.
3. Hodnotit máme mladé lidi včas, spravedlivě a přiměřeně věku. Přitom je vhodné vyvarovat se tělesných trestů, odnímání jídla, dlouhých moralistických kázání a hanobení dítěte před skupinou ostatních.. Vhodnější je omezení výhod, výsad a požitků. Lepší je mírný trest, který musí dospívající dodržet, než příliš velký postih, ze kterého se slevuje. Nejlepší je bezprostřední hodnocení. Každý přitom musí mít jistotu, že bude hodnocen jak v případě, že se bude chovat správně, tak v případě, že se dopustí přestupku, jinak se naučí riskovat. Přitom je třeba vyvarovat se snižování pocitu sebedůvěry a osobní důstojnosti mladého člověka.
4. I když používáme nátlaku, záporného hodnocení dítěte, je třeba ponechat i jistotu, že odsuzujeme a trestáme pouze nesprávný čin, ne celou osobnost. Vždy má být vychovávaný přesvědčen, že o něho máme osobní zájem, že máme pochopení pro jeho vady a pečujeme o jeho dobrou budoucnost, že mu dáváme příležitost plně využít svých schopností, dovedností, sklonů a zájmů a že máme úctu k jeho osobnosti a ohled k jeho sebevědomí.
5. Nedáme si ujít příležitost ke kladnému hodnocení dítěte a i záporné hodnocení mu zdůvodňujeme, podobně jako svoje požadavky zdůvodňujeme tím víc, čím je dítě starší, inteligentnější. Některé děti si mohou občas hodnocení provést samy (vyžaduje to ovšem naši kontrolu). Takový způsob hodnocení učí samostatnosti a sebekritice, a tím nepřímo také sebeovládání.
Literatura:
KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: Mendelova univerzita, 2008. 127 stran.
ISBN 978-80-7375-185-2.



Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova



Některá související slova

ambrozie, výchovné determinanty psychiky a osobnosti, juventofobie, výchova problémových dětí, výhova problémových dětí, Edukativní determinanty psychiky, láska, edukativní, psychologie osobnosti učitele a učitelky, Mládí a jeho vývoj, škola a její formativní vlivy, normální a abnormální stáří, Možnosti využití díla J. Foglara v práci s dětmi, vůle a diagnostika jejich závad, osobnost učitelů, juvenilní, vývoj, zábavy v mládí, hebetická etapa vývoje člověka, youth (angl.), homo adolescens (lat.), persona adolescens (lat.), iuventus (lat.), yuppies, De iuventute et senectute., postadolescence, Gaudeamus igitur, nektar, Postdemografická společnost

Komentáře ke slovu mládí


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » mladší dospělost
následující slovo: » Mládí a jeho vývoj
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2322
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz