Pojem Mládí a jeho vývoj

Slovo:

Mládí a jeho vývoj


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

I když svět jde kupředu, mládí musí stále začínat od počátku (J. W. Goethe).
Adolescent soudí společnost přísně podle absolutních norem, podle kterých sám nedokáže žít,
a to především rodiče, učitele, lékaře a nezastaví se před žádnou autoritou (Pavel Říčan).
Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází (Karel Čapek).
Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek (Francouzské přísloví).

MLÁDÍ (postpubescence, adolescence, dorostenectví) je stadium, etapa vývoje člověka, která trvá od 15 (16) do 20 let).
Ve věku šestnácti až osmnácti let se růst výšky výrazně zpomaluje a postupně se úplně zastaví.
Duševní vývoj se v adolescenci postupně harmonizuje a osobnost se stabilizuje.
Duševní i tělesná výkonnost se zlepšuje.
Zlepšují se často také vztahy vůči společenskému prostředí.
Mladý člověk si vybírá osobní vzory i modely a navazuje intimní osobní vztahy, jeho potřeba intimního života a eroticko-sexuálního vyžití je většinou značně naléhavá a obtížně kompenzovatelná.
Soužití v rodině a škole (resp. na pracovišti) není v tomto období ještě vždy optimální.
Adolescenti se často neradi řídí podle životních zkušeností a zejména ne podle nevyžádaných rad a doporučení svých rodičů.
V odborné literatuře se objevuje tendence definovat adolescenci šířeji, než jsme uvedli zde, a to již od desíti let do 20 let. V našem pojetí zachováváme pro charakteristiku období od 10 do 15 let v českém prostředí tradicionální termín puberta.
Při optimálním průběhu se adolescence stává fází upevnění všeho nově získaného.
Dochází k výběru povolání a k získávání prvních zkušeností v pracovním procesu a v sexuálním životě.
Adolescent postupně dosahuje vyššího stupně uvědomění sebe sama i svého vztahu k sociálnímu prostředí, obnovuje realistický vztah ke světu i k sobě samému.
Sebevýchova u adolescenta nabývá na významu a vnější výchova a poučování bývá přijímáno s apriorní nelibostí.
Pokračuje kritické osamostatňování, úsilí o autonomii, nezávislost, zejména od rodičů a příbuzných, opozičnost
až separování se od společných rodinných akcí a od rodičovské autority, které pro mnoho rodičů bývá bolestné.
Adolescent se stále více zajímá o vrstevníky.
Vyvážení tělesných proporcí je provázeno harmonizací výrazových projevů adolescentů, postupně se redukuje pohybová disharmonie.
Svalová síla výrazně roste, stejně jako schopnost pracovní zátěže.
Někteří adolescenti jsou ke konci tohoto období již schopni podávat vrcholové výkony (např. ve sportu).
Rozvoj inteligence dosahuje vrcholu již v pubertě, avšak teprve v adolescenci se vyrovnává, harmonizuje vztah mezi myšlením a afektivitou:
Myšlení je stále ještě kritické a stále samostatnější.
Adolescent se postupně zbavuje pubertálního egocentrismu a subjektivismu.
Již tolik nevnucuje okolí své myšlenkové konstrukce, jak to činil pubescent.
Dovede objektivněji a věcněji hodnotit lidi a předměty kolem sebe.
Nedostatek životních zkušeností ovšem působí, že v jeho myšlení přetrvávají v různé míře prvky radikalismu a nekompromisnosti.
Rozvoj abstraktního myšlení je podporován především soustavným vzděláváním a sebevzděláváním.
Mladí lidé rádi diskutují o politických a světonázorových otázkách.
Nevyžádané rady, doporučení a mentorování ze strany dospělých autorit adolescenti často obtížně snášejí.
Myšlení a vůle jsou v adolescenci postupně s to kontrolovat projevy afektů, nálad, pudů a citů.
Ustupuje labilita sebehodnocení a sebecitu, sklony k přílišnému sebepřeceňování nebo sebepodceňování.
Adolescentova sebedůvěra, sebevědomí se stabilizují.
Je již schopen srovnávat poměrně věcně sebe a své výkony s jinými lidmi.
Odhaduje meze svých schopností a dovede posoudit osobní hodnoty jiných lidí.
Významnou roli v sebe prožívání adolescenta hraje vnější tělesný vzhled, jeho celková atraktivita.
Sebepojetí se vytváří jednak na základě závěrů, které si lidé dělají o svých dispozicích pozorováním vlastního vzhledu a výrazu, jednak na základě vlastních činností a učení, sociálním srovnáváním, vzájemnou interakcí se sociálním prostředím.
Kvalita sebevědomí a sebedůvěry je závislá na sebeobrazu, který se u jedince na základě multidimenzionálních (vnějších i vnitřních, záměrných i nezáměrných) podnětů vytváří.
Zvýšeně kritický bývá adolescent často
ke svým rodičům a sourozencům.
Výchovný přístup rodičů by měl být, pokud možno méně autoritativní.
Příliš direktivní výchovné přístupy a přísné zasahování do života adolescentů v sobě skrývají nebezpečí konfliktů.
Třecí plochy je třeba minimalizovat a nechat si vzájemně určitý "volný prostor".
Adolescenti by se ovšem měli přizpůsobit adekvátním přáním a pokynům rodičů a měli by bez prudkých
hádek sdělovat a učit se kultivovaně prosazovat své názory.
Touha po nezávislosti je velmi silná.
Adolescent má stále silnější snahu vymknout se z dříve relativně akceptované příliš nezdůvodňované autoritativní dominance rodičů doma a učitelů ve škole. Bouří se proti autoritě, chce mít privilegia dospělého, ale nemá přitom jeho z odpovědnost a často ji ani na sebe nechce a nemůže brát.
Tato negace je však do jisté míry nutná, aby adolescent osobnostně dozrál a dospěl.
Rodiče by měli své autoritativní přístupy více než doposud zdůvodňovat, neměli by šetřit důvodovými větami.
Občas dochází ke generačním sporům rodičů s dětmi, např. v případech značné citové závislosti rodičů na dospělých dětech. Adolescenti a mladí dospělí vyžadují, aby rodiče respektovali jejich plnoletost. Sami by ovšem měli rodičům sdělovat např. dobu návratu domů a omezit dlouhé (přes půlnoc trvající) pobyty mimo domov. Rodičovské intervence jsou ovšem stále nutné v krizových a katastrofických situacích dospělých dětí.
Někteří mladí lidé podléhají jevu, který bychom mohli nazvat komplex urychleného vylétávání z rodinného hnízda. Těší se na cestování v tuzemsku i v zahraničí, na změnu, odstěhování se od rodičů, na osamostatnění se od původní jádrové rodiny.
Když se však mladý člověk přikloní od autority rodičů k autoritě vrstevníků, dříve nebo později pozná, že se "neosvobodil", ale že se dostal do jiné závislosti, často pod silný tlak skupiny.
U mládeže, u které v pubertě probíhaly pubertální povahové změny neznatelně či velmi klidně, pozorujeme v adolescenci často nápadnější úsilí o samostatnost a nezávislost a výrazněji kritické a konfliktní vztahy k rodičům i dalším příbuzným.
Adolescence představuje také dovršení psychosexuálního zrání. V normálních případech se ustaluje jednoznačné heterosexuální zaměření, dochází k postupně harmonizaci a splynutí sexuality a erotiky, jež začínají tvořit zážitkovou jednotu.
Adolescent si vytváří ideál partnera, v němž sice zpočátku zhusta dominují znaky vnější (zjev, krása), později však už podstatné (charakterové, morální, intelektuální).
Hlavními znaky heterosexuální lásky v adolescenci jsou:
volba partnera podle ideálního vzoru,
trvalost a stálost citového vztahu,
společný pozitivní vývoj obou partnerů,
jednota přijímání a dávání,
existence pohlavních tužeb,
při trvajícím vztahu lásky nakonec jejich uspokojování.
Úspěchy či neúspěchy v navazování a udržování vztahů k druhému pohlaví ovlivňují dalekosáhle celkovou sebedůvěru a sebeúctu adolescentů.
Z charakterových vlastností normálního adolescenta má vysloveně pozitivní ráz vývoj vůle. Dosahuje stále většího sebeovládání, usiluje programově a cílevědomě o dosažení optimálních výkonů v práci, ve studiu, sportu atp. Již také uvědoměle přejímá a vytváří si určitou soustavu hodnot. Tato struktura má často rozhodující vliv na jeho chování a prožívání.
Čím větší je rozdíl mezi sebehodnocením a hodnocením druhými osobami, tím větší je nebezpečí disharmonického vývoje osobnosti adolescenta. Adolescenti se většinou výrazně zajímají o autoregulaci, selfmanagement, sebevýchovu. Úspěch autoregulace přitom do značné míry závisí na tom, jak se rozvíjí autonomie sebeúcty, jak se zmenšuje závislost na jednotlivých úspěších či neúspěších a konkrétních situačních aktech sebehodnocení i na hodnocení druhými.
V normální adolescenci dochází k nové integraci všech stránek osobnosti, ke stabilizaci na vyšší úrovni, což umožňuje plynulý přechod do dospělosti.
Přesto však se i v adolescenci mohou objevit krizová období:
dospělý člověk již zodpovídá sám za sebe,
stává se subjektem produktivní činnosti,
rozhoduje sám o svém životním plánu a programu,
musí se také sám potýkat s obtížemi při jeho realizaci,
musí odpovídat sobě i ostatním za své jednání.
Mladý člověk je na konci období adolescence v optimálním případě již samostatně myslícím a zodpovědně jednajícím jedincem:
je zralý k založení rodiny,
osvojil si přípravu na určité povolání,
učí se dávat hodnotám jejich adekvátní váhu (správně axiologizovat),
dotváří si obraz sebe sama a pojetí sebevýchovy.
Aby byl mladý člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem.
Nemůže šťastně žít bez jistoty, že jeho existence má svůj smysl, svou důležitost. je to tedy především hodnocení sebe, vlastního já, které tvoří
centrum osobnosti a dalekosáhle ovlivňuje spokojenost a celý život.
Mladý člověk citlivě zaznamenává kladné a záporné reakce okolí, a především rodiny na hodnoty své osoby, a to nejen reakce na své rozumové projevy, reakce na své společenské postavení, na svou roli mezi ostatními lidmi, ale také reakci okolí na svůj tělesný vývoj a vzhled a na hodnoty, které svému okolí prezentuje (i v pořadí jejich závažnosti pro něho samotného).
Mladý člověk není většinou ještě natolik samostatný, aby své sebehodnocení stavěl na sebepoznání a zvážení vlastních hodnot nezávisle na sugesci okolí. (Tak často se stává, že místo zdravého postoje vůči svému vzhledu zaujímá postoj sebe přeceňující nebo sebe podceňující.)
Duševní rovnováha a spokojenost chlapce či děvčete mezi 15. a 18. rokem je víc než jindy závislá na tom, jak sami sebe hodnotí. Jestliže např. u mladého člověka převládne pocit nespokojenosti se sebou samým, protože se začne považovat za nevzhledného nebo fyzicky slabého, může to jeho duševní rovnováhu značně narušit.
Chlapci, kteří pomaleji tělesně vyspívají, bývají také duševně méně vyrovnaní, cítí se méněcenní. Kompenzují tento pocit často výstředním chováním. Také dívky oceňují vyspělý vzhled svých kamarádek, nadprůměrně tělesně dospělé dívky bývají často oblíbenější než dívky pomalu vyzrávající a vyspívající. Pocit malé vlastní hodnoty bývá u mládeže příčinou trvale špatné nálady a může vyvolat i potíže jako jsou deprese, tréma, chronický pocit vnitřního napětí a rozčilení, úzkosti, bolesti hlavy. Později vedou tyto potíže k problémům při hledání životního partnera.
Pro mladého člověka je důležité akceptovat, přiměřeně přijmout svůj vzhled.
Dospělí by se měli vyvarovat jakékoliv ironie, pokud jde o skutečné vady nebo domnělé nedostatky ve vzhledu mladých lidí. Jinak narazí na překvapivě prudkou odezvu a vznikají zbytečné konflikty, kterým by se dalo předejít. Při kritice zevnějšku a vzhledu mladých lidí musíme být velmi opatrní. Někteří mladí lidé totiž mají sklon k převládajícím myšlenkám o své vlastní tělesné nedostatečnosti. Často si stěžují na disproporce svého těla (např. na úzká ramena nebo na vadné držení těla, nepěkné rysy tváře, příliš výrazné ochlupení).
V průběhu času myšlenka vlastní tělesné nevýhodnosti některého mladého člověka zcela ovládá, má záporný vliv na jeho pozornost při duševní i tělesné práci, začíná mít obavu, že se stává středem pozornosti, proto také málo ve společnosti hovoří, často chodí k lékaři, vyžaduje operativní zákrok a někdy se ho i silně domáhá.
Šestnáctiletý chlapec, kterému jistý dospělý člověk řekl, že má nos jako rozpláclou bramboru a vlasy jako pomočenou slámu, začal vysedávat před zrcadlem, nos si mačkal (chtěl si ho sám předělávat masážemi) a stále myslel na svůj vzhled. Rozvíjel se v něm pocit méněcennosti, který se snažil vyrovnat tím, že začal vyznávat kult tělesné síly a hodnotu tělesné krásy začal přeceňovat.
Nemusí to ovšem být pouze dospělí, kteří se dopouštějí chyb z netaktnosti. Také vrstevníci bývají často až krutí.
Zaujme-li mladý člověk k sobě na základě svých zkušeností postoj, že jeho vzhled je nápadně nevýhodný, vede ho to často k pocitům méněcennosti, tzn. ke sníženému sebehodnocení. Přitom platí, že míru pocitu méněcennosti neurčuje míra vady, defektu, ale postoj člověka ke své nevýhodě, vadě nebo defektu. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti resignovat nebo je může aktivně kompenzovat, vyrovnávat.
Byla psychologicky vyšetřována řada mladých lidí po opakovaných operacích rozštěpu patra a rtu, kteří ke svému nedostatku vzhledu zaujímali na základě předchozích zkušeností tak přehnaně citlivý postoj, že nechtěli pracovat ve společnosti lidí, ale raději se zvířaty jako ošetřovatelé v ZOO apod. Přitom jejich vady byly po zdařilých operacích i po kosmetické stránce většinou již nepatrné. Operace tedy prakticky odstranily vadu, ale neodstranily pocit méněcennosti, který byl v osobnosti již příliš zafixován.
Za zmínku jistě stojí také fakt, že mnohé přelétavé známosti vznikly jako kompenzační mechanismus z potřeby ujistit se, že vzhled člověka je natolik dostatečný, že mu nebrání v navazování eroticko-sexuálních kontaktů, byť pouze povrchních a krátkodobých.
Je zřejmé, že v takových případech jde o důsledek nevhodné kompenzace deformovaného sebehodnocení.
Vzniká otázka, jak pomoci najít mladým lidem s pocity méněcennosti kvůli vlastnímu vzhledu vhodné způsoby kompenzace těchto pocitů.
Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí mladých lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich pocitů
Mnoho znamená pro jejich odstranění kladné psychosociální jevy:
uspokojivá pozice a role v dobrém kolektivu,
vhodné pracovní zařazení,
vyrovnaný život v rodině,
úspěchy v oblasti určitého osobního "koníčku".
Ne nadarmo se říkává, že není naším údělem to, co nás potká, ale to, jak my to neseme. V každém případě by si mladí lidé s pocity méněcennosti v oblasti svého vzhledu měli uvědomit, že většina lidí je vnímá bez přecitlivělosti, globálně, ne pod mikroskopem (jak to dělají oni sami).
Když mladý člověk analyzuje detailně vzhled cizích lidí, kteří se chovají přirozeně a samozřejmě, zjistí, že takřka žádný člověk není naprosto bez kazu nebo nedostatku na svém zevnějšku.
Když je naopak mladý člověk do svého zevnějšku zamilován a není schopen vidět vyšší hodnoty v něčem jiném, hovoří psychologie o narcistickém sebehodnocení. Mladým lidem s tímto typem zvýšeného sebehodnocení mnoho času a myšlenek zabírá starost o vlastní vzhled, oděv, pohyby. Bývají to lidé marniví, koketní, ješitní a povrchní. Tento typ sebehodnocení bývá typický pro některé dívky.
CÍLEM výchovy postojů mladých lidí vůči jejich vlastnímu vzhledu by mělo být:
hodnotu vlastního vzhledu ani nepřeceňovat, ani nepodceňovat,
ale dát vzhledu pouze to místo, které mu patří,
snažit se o vývoj normální, zdravé a
harmonické osobnosti.
Celá výchova by měla být zaměřena na to, aby mladý člověk měl normální, zdravé a přiměřené sebehodnocení, a to nejen v oblasti svého vzhledu, ale v oblasti celé své osobnosti. Platí totiž, že čím objektivněji člověk vidí a hodnotí sebe, tím lépe umí hodnotit i jiné lidi. Přiměřené sebehodnocení obvykle souvisí také s dobrou inteligencí a smyslem pro humor. Je důležitým předpokladem harmonické osobnosti.
Člověk se zdravým "já" se mnohem lépe přizpůsobuje ve společnosti, je oblíbenější a populárnější mezi lidmi.
Lidé se zdravým, normálním sebehodnocením se vnímají:
přiměřeně, znají svou hodnotu,
znají své slabiny i silné stránky,
neupadají do napětí a depresí pro dočasné neúspěchy nebo pro nevýhodný vzhled,
nezpychnou při velkém úspěchu a ocenění.
V dospívání se vytvářejí nové skupiny vrstevníků.
V tomto období lze rozlišit:
opravdové přátele,
party,
závadové skupiny.
Potřeba sebepotvrzení, sebeuplatnění, sebeprosazení souvisejí:
s potřebou získat uznání skupiny,
mladý člověk posiluje sebevědomí tím, že na sebe soustředí pozornost skupiny, a to i za cenu nevhodného chování (např. agresivních projevů):
sem patří různé excentričnosti u dospívajících (v účesech, oblékání apod.),
nápadné chování,
užívání zakázaných (tabuizovaných)slov,
afektovaná mluva,
vychloubání,
kritizování všeho,
bezhlavá honba za módními výstřelky,
radikální názory.
Aby dospívající věděl, co považuje skupina za správné, musí se naučit vidět věci očima jiných. Musí se naučit i vidět sám sebe očima druhých (děti to většinou nedovedou). Souvisí to s identifikací se skupinou. Hovoříme o tzv. sociálním vhledu.
Děti mají obvykle potřebu mít mnoho přátel, popularita v tomto směru je zdrojem uspokojení dítěte. U dospívajících počet přátel není považován za tak důležitý jako fakt, že přátelé musí být dobře voleni. Sám pojem "skutečného, dobrého přítele" závisí také na kulturních vzorech jednotlivých sociálních prostředí
VÝCHOVA dospívajících se má od výchovy mladších dětí lišit hlavně v tom, že autoritativní postupy mají být zdůvodněné. Nezdůvodněných autoritativních postupů můžeme bez rizika užívat pouze u dětí mladších, ale i tam musíme být opatrní. Dítě v dospívání nesmí mít dojem, že je dospělí považují za malé a nerozumné, a že mu nedůvěřují. Jinak u nich častěji pozorujeme podrážděnost a jiné negativní reakce.
Negativní reakce jsou u dospívajících vystupňované zvlášť tehdy, nezaujímá-li dospívající výhodnou roli ani ve skupině dětí. Pak se mu špatně daří ovládat svoje impulsy. Zvláště schopnost ovládání impulzivních a agresivních impulsů bývá u dospívajících i v normálních případech teprve v počátcích svého vývoje.
ZÁSADY úspěšné výchovy, které doporučujeme na základě pedagogických zkušeností:
Musíme mít optimistický názor na výchovu osobnosti a zároveň dávat vychovávanému celým svým vystupováním příklad a model
pracovitého, disciplinovaného a harmonického člověka, aby dítě mělo vzor pro osobní identifikaci.
Zde si připomeňme slova ruského pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka (1888-1939),
které uvedl ve své knize O výchově dětí v rodině:
,,Nemyslete si, že vychováte své dítě pouze tehdy, když s
ním mluvíte, nebo když je poučujete nebo mu poroučíte.
Vychováváte je v každé chvilce svého života, dokonce i tehdy, když nejste doma.
Jak se oblékáte, jak mluvíte s jinými lidmi a o jiných lidech, jak se radujete nebo jak jste smutní, jak jednáte s přáteli i s nepřáteli, jakým způsobem se smějete, jak čtete noviny - to vše má pro dítě velký význam".
Jednotliví pedagogové musí být důslední a jednotní, musí mít stejná hodnotící měřítka a musí usilovat o týmovou spolupráci. Často však nalézáme ve vztazích mezi spolupracovníky rivalitu, preferování, pocity hostility a méněcennosti, jindy zase pocity nadřazenosti. Nesmíme se jednáním s dětmi chtít stále ujišťovat o své moci a vnucovat jim naprostou poslušnost.
Hodnotit máme vychovávaného včas, spravedlivě a přiměřeně věku. Přitom je vhodné vyvarovat se tělesných trestů, odnímání jídla, dlouhých moralistických kázání a hanobení před skupinou ostatních vrstevníků. Vhodnější je omezení výhod, výsad a požitků. Lepší je mírný trest, který musí dodržet než příliš velký trest, ze kterého se slevuje. Nejlepší je bezprostřední hodnocení. Vychovávaný přitom musí mít jistotu, že bude hodnocen jak v případě, že se bude chovat správně, tak v případě, že se dopustí přestupku, jinak se naučí riskovat. Přitom je třeba vyvarovat se snižování pocitu osobní důstojnosti vychovávaného.
I když používáme nátlaku, záporného hodnocení, je třeba ponechat jistotu, že k vychovávanému máme kladný vztah a že odsuzujeme a trestáme pouze jeho nesprávný čin, ne celou jeho osobnost. Vždy má být přesvědčen, že o ně máme osobní zájem, že máme pochopení pro jeho vady a pečujeme o jeho dobrou budoucnost, že mu dáváme příležitost plně využít schopností, sklonů a zájmů a že máme úctu k jeho osobnosti a ohled k jeho sebevědomí.
Nedáme si ujít příležitost ke kladnému hodnocení, a i záporné hodnocení mu zdůvodňujeme, podobně jako svoje požadavky zdůvodňujeme tím víc, čím je zralejší a dospělejší.
Literatura
KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. ISBN 978-80-7375-185-2.

Komentáře ke slovu Mládí a jeho vývoj


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » mládí
následující slovo: » mlhovač
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2322
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz