Pojem osobnost dítěte

Slovo:

osobnost dítěte


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Osobnost je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a společenských podmínkách a biodromálně procházející svou individuální životní vývojovou cestou.
Osobnost dítěte je předmětem zájmu řady věd, a to především humanitních, mezi něž patří např. vedle právních oborů a pedagogiky všech specializací i psychologie.
Zkoumání osobnosti dítěte představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Duševní rozdíly mezi chlap a dívkami přitom studuje psychologie diferenciální.
Vznik osobnosti jedince se váže k věku kolem tří let, kdy se děti začínají označovat první osobou čísla jednotného, tedy já. Sama socializace dítěte začíná ovšem dokonce již dříve než kolem třetího roku.
Osobnost je jak produktem společensko-historického vývoje, tak současně i jeho spolutvůrcem. Lidská viabilita, tj. životaschopnost, je ovšem závislá i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu.
Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin a efektu sociální žádoucnosti).
Vnitřní (endogenní, biologické) determinanty i vnější (exogenní) socializační činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
Pro exaktní komplexní poznání osobnosti dítěte, které je nutné pro školskou i rodinnou edukační, poradenskou, sociálně pedagogickou, psychoterapeutickou péči i pro intencionální výchovu a převýchovu je žádoucí týmově a interdisciplinárně kombinovat vertikální, tj. vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti. Je to přístup kazuistický. Je pro individuální odbornou práci s lidmi vhodnější než přístup psychometrický, který je však dobře využitelný jako průzkumná a výzkumná technika.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti. Primární (vrozené) vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby, spící geny a vrozené vlastnosti temperamentu.
Sekundární, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje a socializace člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem často více či méně závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
V současné době je v Evropě a v evropské společnosti preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, jež považuje za základ lidského duševna, psychiky a osobnosti mozek. Méně stoupenců, a to zpravidla z náboženských kruhů, má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence.
Jak definujeme pojem osobnost člověka? Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti. Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý morálně hodnotící aspekt, kterého se psychologie zříká.
Pro psychologii je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
 co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty),
 co člověk může (možnosti, schopnosti, vlohy, nadání),
 co člověk je (temperament, charakter),
 kam člověk směřuje (začlenění do určité společenské skupiny či třídy, zvolená osobní životní cesta).
Etymologicky pochází pojem osobnost asi z latinského persona, což původně znamenalo divadelní masku, již si v antických hrách herci nasazovali a měnili podle své role.
G. W. Allport (1897–1967) definuje osobnost jako dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v rámci individua, která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Pro H. Pierona (1881–1964) je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho jednání. J. Sczepanski (1965) chápe osobnost jako celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já.
Osobnost můžeme definovat jako dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí.
Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotu, jednotnost osobnosti, jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost).
Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní a duchovní rovnováze však člověk nebývá příliš často. Opakem jednotnosti osobnosti je její dezintegrace a disharmoničnost.
D. Kováč (1985) v souladu s bio-socio-edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti: rudimentární, adjustovanou a kultivovanou.
Rudimentární („zakrnělá“) osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti – vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná („přizpůsobená“) osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebe dotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná („zušlechtěná“) osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebe utváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebe aktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější spirituální (duchovně etický) rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Problematika spirituálního rozměru lidské osobnosti se v současné době intenzivně rozpracovává. Existuje jednak spirituálno náboženské, ale i nenáboženské.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy,
dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu,
vývoj (ontogeneze) osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně.
Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto částí, skupin či subsystémů:
 tělesné (konstituční) vlastnosti a viabilita,
 výrazové vlastnosti: řeč těla, mluva a jazyk,
 rysy temperamentu,
 rysy charakteru,
 osobní schopnosti,
 strukturální, dynamické (motivační) a vývojové vlastnosti.
Jedním z hlavních cílů socializace osobnosti, výchovy a sebevýchovy v evropské společnosti by měla být normální, zdravá, humánní a dobře přizpůsobená osobnost evropského občana, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
Podle amerického humanistického psychologa C. Rogerse (1995) jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu „dobrého života“ a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem.
Socializace osobnosti je proces pasivního i aktivního učení, v němž si člověk osvojuje (internalizuje) určitý kulturní systém poznatků, dovedností, zkušeností, výrazových projevů, norem a hodnot, jež mu umožňuje začlenit se do určité společnosti a aktivně se účastnit jejího života. Průběh socializace je podmíněn a determinován také biologickými faktory, a to zejména geneticky.
Morálními aspekty socializace se zabývá etika. Prostřednictvím vlivu společnosti se člověk stává společenským tvorem. Socializace probíhá nejen v dětství, ale i v dospělosti ( W. I. Thomas /1863–1947/). Všechny osobnosti však nejsou stejně sociabilní a formativní.
Socializace vede k postupné přeměně člověka z biologické bytosti v bytost humánní, lidskou, a to vlivem sociálního prostředí, rodiny, školy, neformálních organizací, vrstevnických skupin, formálních organizací a institucí, masmédií, hry, rekreačních aktivit ve volném času a práce. Jde o to, aby se jedinec naučil žít s druhými lidmi, efektivně s nimi kooperovat a komunikovat ( P. Ondrejkovič, 2004).
Socializací a vzděláním se utváří také sociální i profesní kompetence osobnosti, tedy schopnost jednotlivce úspěšně a efektivně řešit aktuální i standardní situace v životě i v pracovním procesu. To úzce souvisí s tzv. sociální zralostí osobnosti.
Na socializaci osobnosti působí i nezáměrné vlivy skupiny (spontánní osvojování návyků, zkušeností, společenských rolí, názorů, předsudků, zvyklostí, společenských norem, tradic životního a pracovního prostředí).
Proces socializace je tedy vytváření orientace v oblasti společenských hodnot, v jejich složitém systému. Patří sem např. vytváření pojmu dobra a zla, pojetí slušného a neslušného, vytváření hygienických a pracovních návyků, zdokonalování pohybové a výrazové činnosti, zjemňování citových vztahů, příprava na manželství, rodičovství, stáří, vytváření světového názoru, algoritmů logického myšlení, správného zacházení s předměty, jednání s lidmi, osvojování si řeči, pravidel společenského chování atd.
Cílem socializace je vytvoření osobnosti, která se bude samostatně chovat tak, jako by byla pod stálým sociálním dohledem, pod stálou kontrolou.
Souběžně s procesem socializace se rozvíjí i řada potřeb, např. potřeba autonomie (samostatnosti) a perspektivní orientace na krátkodobé i dlouhodobé cíle.
Patří sem také identifikace s určitou profesí. Její poruchy jsou často příčinou krizí, a to nejenom v období adolescence, ale i v dospělosti.
Vysoký stupeň přizpůsobivosti žádoucím normám a hodnotám vykazují často noví členové skupin, protože chtějí předejít konfliktům a záleží jim na kladném přijetí.
Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti. Individualita osobnosti člověka není jen předpokladem, nýbrž do značné míry i výsledkem procesu socializace.
Obsah, etapy a konkrétní mechanismy socializace mají historický charakter. Socializací se včleňujeme do konkrétních historických společenských vztahů a interiorizujeme (zvnitřňujeme) je. Socializací se vytváří modální osobnost. Pojem „modální“ je přitom odvozen od statistického pojmu „modus“, který vyjadřuje nejčastější výskyt určitého jevu. Modální osobnost je osobnost, jež nejvýstižněji charakterizuje příslušníka dané kultury s jejími rysy a vlastnostmi. Je způsobena mj. i faktem, že společnost určité sociální hodnoty vnucuje a klade důraz na napodobování a vyhraněnou individuálnost příliš vysoko nehodnotí.
Při socializaci osobnosti může také docházet k deviacím, tj. odchylkám od limitů tolerance norem v určité společnosti. Deviace mohou mít směr společenského odmítnutí (např. chuligánské chování) nebo mohou mít směr společenské aprobace, souhlasu (např. „svatouškovské“ chování). Vůči osobám, které se v obou směrech liší od průměru, existují sociální výhrady.
Jedinec postupně přechází z role objektu socializace do role subjektu socializace.
Proces učení ovlivňuje jeho motivaci osobnosti, její názory, hodnotový systém, postoje, emocionální stav, výrazové projevy (zejména mluvu) i výkony ve škole.
Sociální učení má např. tyto formy: 1. Přímé posilování učení odměnou a trestem (sankcemi). Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno. 2. Napodobování (imitace) jiného člověka, kterého si jedinec váží. 3. Identifikace, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování referenční osoby, kterou si jedinec zvolil jako model.
V průběhu socializace se postupně utváří a vyvíjí také sebepoznání, sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekoncepce. Sebeuvědomění znamená schopnost poznat a hodnotit vlastní znalosti, chování, zájmy, ideály a motivy. Je prvním předpokladem sebevýchovy, autoregulace. Restrukturace sebeobrazu a sociálních vztahů mezi já a vnějším světem znamená hlubokou změnu osobnosti.
Sebeuvědomění ovlivňuje chování a životní aspirace. Se vznikem sebeuvědomění se člověk vyděluje z okolního světa, uvědomuje si sebe jako osobnost, své místo ve světě. Vytváří si schopnost sebekontroly a odpovědnosti za vlastní činy. I když je sebeuvědomění jevem individuálním, zakládá se též na společenských vztazích i na genetických faktorech.
Bezprostřední vztah člověka k sobě samému, založený na sebeuvědomění, sebepoznání a sebehodnocení, se nazývá sebe koncepce. Bez sebe koncepce a sebeobrazu nemůže existovat sebe náhled a účinné řízení sebe sama ani sebe akceptace (sebepřijetí).
Socializace tedy v podstatě zahrnuje:
1.Vývoj sociální empatie, adaptability a reaktivity, tj. citově více či méně podbarvených a diferencovaných vztahů k lidem i k sobě.
2.Vývoj sociální kontroly, tj. kontroly chování podle norem, příkazů, pravidel a zákonů dané společnosti a sebekontroly.
3.Učení se postojům a sociálním rolím a sebe monitorování, tj. osvojování si chování, které je od jedince očekáváno ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, vzdělání a danou časné škole, ale i vývoj psychiky a osobnosti.
Důležitými podklady pro zobecnění osobnosti a socializaci dětí a mládeže jsou výsledky Evropské longitudinální studie těhotenství a dětství (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Na této studii se podílí i Česká republika. Podnět pro vznik a realizaci tohoto projektu vyšel ze setkání odborníků pozvaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Moskvě v roce 1985. Koordinačním centrem projektu, na kterém participuje šest zemí (Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ostrov Man, Česká republika, Slovensko, Ukrajina a Ruská federace) byl určen Institut dětského zdraví v Bristolu.
V České republice byl psychologický výzkum na této studii realizován Centrem výzkumu vývoje osobnosti a etnicity na FSS MU v Brně, vedený V. Smékalem. Šlo primárně o tzv. epidemiologický výzkum, jehož cílem je identifikace rizik pro zdravý a optimální vývoj osobnosti a navržení způsobu prevence. Závěry pro osobnost jedenáctiletých dětí jsou čerpány z individuálního psychologického vyšetření (trvajícího pro každé dítě dvě a půl hodiny) realizovaného u 852 jedenáctiletých dětí (chlapců bylo 435, dívek 417). Na psychologických vyšetřeních se podílelo celkem 21 studentů a absolventů psychologie.
Ve srovnání se žáky bývalé školy je podle V. Smékalem řízeného výzkumu osobnost současného dítěte, jeho socializace, tedy proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti, a jeho vnější chování, komplikováno větší rozvodovostí a krizovými situacemi české rodiny, konzumním životním stylem rodin, negativním vlivem televize i nevhodných počítačových her, častějším setkáním a experimentováním z drogami a závadovými referenčními skupinami, které jsou zatím typičtější pro velká města a velkoměsta než pro venkov.
Za nejzávažnější psychické změny oproti psychickému profilu osobnosti dětí v minulosti lze podle Smékala (2003) považovat mírnou kognitivní akceleraci, související s nebývalým pokrokem v telekomunikačních technologiích a s počítačovou gramotností dětí více než se stimulací četbou, dále nevyrovnaný vývoj psychomotoriky, ochuzení či retardaci emočního a sociálního vývoje, zpomalení vývoje vůle, zeslabení dovednosti vyvíjet volní úsilí. To souvisí i s poměrně často se vyskytujícími závadami (dificilitami) a poruchami chování a osobnosti dětí, mládeže i dospělých.
Také nástup dítěte do dnešní základní školy, usilující o demokratizaci a humanizaci, činnostní a osobnostní přístup k žákům, znamená pro dítě a jeho socializaci důležitou změnu, vážný předěl v jeho životě. Současná společnost klade důraz na přizpůsobení výuky a školního života potřebám dětské osobnostní individuality, jejího fyzického i psychického zdraví a na výchovu k občanství v demokratické společnosti.
Současné pojetí vzdělávání lze označit za humanistické či antropogenetické, kultivující vnitřní i vnější svět člověka, preferující etické momenty, zejména solidaritu a život v souladu se zákony přírody.
Pro sociální pedagogy a psychology jsou přínosné např. chronopsychologické výzkumy, které přinášejí pozoruhodné poznatky o rytmicitě v lidském chování a prožívání. Chronopsychologie se zabývá např. geneticky i sociálně podmíněnými rozdíly v chování a prožívání i v socializaci dětí s ranní diurnální preferencí (tj. tzv. skřivánky) a dětmi s večerní diurnální preferencí (tzv. sovami). Výzkumně se touto problematikou zabývají Karel D. Skočovský, B. Šimečková.
Zdá se, že večerní preference je spojena s poruchami socializace, nepřizpůsobivějším, rizikovějším a problémovějším chování, než je ranní preference.
Na začátku dospívání se však bohužel posouvá diurnální preference směrem k „večernosti“. Ranní typy se přitom jeví jako adaptivnější, klidnější až introvertovanější. Večerní typy mívají vyšší míru neuroticismu.
Důležitou podmínkou úspěšné socializace a úspěšného zvládnutí výuky je dobrá komunikativní znalost vyučovacího jazyka. Řeč lze definovat jako psychosociobiologickou vlastnost člověka, jako psychický a osobnostní systém, kterým lze formulovat a přenášet pomocí jazyka informace a působit výrazně i na emotivní stránku osobnosti. Jazyk je jev společenský, náleží určité etnické skupině a stále se vyvíjí. Je to mimořádně důležitý nástroj socializace, enkulturace a kultivace psychiky a osobnosti. To si velmi dobře uvědomoval např. spisovatel a pedagog Jaroslav Foglar při výchově dětí a mládeže a působil na ně prostřednictvím časopisu Mladý hlasatel i Vpřed a svých klubů a táborů. Rodiny však často jazykově vyjadřování se a komunikativnost svých dětí do značné míry nechávají příliš ovlivňovat televizními a počítačovými programy a mobily. To se negativně projevuje na některých složkách verbálního myšlení a mluvy, verbální řeči. Děti méně čtou, méně rozumí různým úslovím, metaforám, příslovím a méně frekventovaným slovům. Jejich osobnostní a psychická kultivace a socializace je pak obtížnější.
Dívky jsou pravděpodobně lepšími čtenářkami v údobí od 10 do 14 let než chlapci, a to proto, že se lépe soustředí, z hlediska socializace jsou vyrovnanější a celkově se v tomto věku rozvíjejí rychleji než chlapci. Rozdíl mezi chlapci a děvčaty ve čtení se srovnává kolem 15 let, kdy obliba čtení u dívek klesá na úroveň chlapců.
Rodina na většinu dětí zejména v období mladšího školního věku (věk od 6 do 8 let) působí jako hlavní zdroj citové jistoty, zázemí, nositel sociální opory a socializace. Děti vyjadřují potřebu většího podílu společně tráveného času se svými rodiči, dřívějšího příchodu rodičů domů ze zaměstnání či návrat rodiče po rozvodu a opětovného soužití rodiny jako celku. Dívky (častěji než chlapci) vyjadřovaly přání mít vlastní domácí zvířátko. Chlapci se častěji zmiňovali o přání mít vlastní počítač, mobilní telefon, kolo apod.
Většina našich šestiletých dětí (asi 80 %) je každoročně na požadavky první třídy základní školy dostatečně připravená a vyspělá. L. Kohlberg (1976) označil tuto fázi jako stadium „hodného dítěte“, které chce vyhovět sociálnímu očekávání (sociální deziderabilitě), aby bylo pozitivně hodnoceno.
Pobyt mimo rodinu většina dětí vnímá nelibě, zejména když jde o pobyt v nemocnici.
Rodiče však často povolují dětem pořídit si různé tretky, jež mohou odvádět jejich pozornost jak při výuce ve škole, tak při vypracovávání školních úkolů doma. Jsou to např. různé ozdoby na propisky, které při psaní chrastí atp.
Někteří rodiče pořizují svým dětem různé, např. pepřové spreje, jež však některé děti ve škole používají nepřiměřeně. Podobné platí i o různých nožích.
Období středního školního věku (od 8–9 do 11–12 let) je považováno za období vyrovnané konsolidace. Hovoří se o fázi latence, tedy době klidu a relativní pohody. Děti jsou v tomto období zaměřeny realisticky. Úroveň vlastního školního výkonu, vedoucí k prožitku úspěchu či neúspěchu se stává základem sebehodnocení a posléze součástí osobnostní integrity. Dítě si podle Vágnerové (2000) osvojuje svůj osobní styl zvládání překážek a neúspěchů, strategie, jak se vyrovnávat s problémy.
Během školní docházky nás nejenom ze zdravotních a biologických důvodů, ale i z důvodů psychologických a pedagogických důvodů musí zajímat růst a růstová diagnóza dětí. Předpokládáme, že v dohledné době se pedagogové a psychologové budou ve větší míře než doposud zajímat o problémy auxologie, což je novodobý obor, který se komplexně zabývá růstem a vývojem člověka. (Auxó znamená řecky rostu.) Nejenom pediatr, ale i pedagog, sociální pedagog a psycholog by měli alespoň orientačně ovládat diagnostiku somatické normality a abnormality podle výšky postavy a podle hmotnostně-výškového poměru, protože tyto údaje mají nejenom biologické a zdravotní, ale i psychologické a pedagogické dopady a důsledky.
Období staršího školního věku trvá asi od 11–12 do 15 let a končí pohlavní dospělostí. Pro počátek puberty je charakteristické tzv. pubertální zrychlení (akcelerace) růstu.
Podle J. Piageta (1966) jde o stadium formálních operací. Děti již dokáží vyjádřit vlastní názor a bývají často zvýšeně kritické. Počínají se také krystalizovat samostatná a kritická přesvědčení o různých problémech. Pubescent sní o ideálních poměrech světa. Vrstevníci se stávají mládeži v pubertě primárními neformálními autoritami.
Konkrétně a reálně si mají žáci v tomto stadiu vývoje na základní škole vytvořit pevnou soustavu klíčových poznatků významných pro poznávací a praktické činnosti, užitečných pro budoucí život, potřebných pro dorozumívání s lidmi a pro orientaci v kulturních a civilizačních výtvorech a hodnotách. Pokud jde o intelektovou úroveň žáků, měli by již na základní škole chápat význam získaných vědomostí ve vzájemných souvislostech a postupně si vytvářet ucelený obraz přírodní a společenské skutečnosti.
K tomu je zapotřebí jednak přiměřených intelektových schopností, jednak patřičná motivace, kladný vztah k učení a ke škole. Na vztah dětí ke škole má zásadní vliv pozitivní hodnocení ze strany učitelů a výborný prospěch. Děti s výborným prospěchem chodí raději do školy než jejich méně úspěšní spolužáci. Dobrá známka, resp. dobré slovní hodnocení potvrzuje dětem jejich osobní hodnotu v mentální oblasti jejich já.
Pro vyučování je důležité stimulovat zájem dětí o klíčové poznatky. Je však je třeba vzít v úvahu, že právě tento zájem často v dospívání v důsledku pubertální hypobulie ochabuje, což se projevuje na výkonech žáků, zejména chlapců, i když jsou třeba nadprůměrně nadaní. Tento pokles výkonnosti souvisí s ponořením do vlastního nitra, se sněním, s problematikou eroticko-sexuální a s pubertální rozháraností (nevyrovnaností).
Všimněme si nyní některých rozdílů mezi chlapci a dívkami.
Dívky bývají školsky úspěšnější a sociabilnější než chlapci. Jsou také svými pedagogy více chváleny než chlapci. Dívky splňují lépe než chlapci představy pedagogů o tom, jak se má správný žák chovat a učit. Za to jsou i více pozitivně stimulovány.
Dívky ve věku od 10 do 14 let podle sociologického výzkumu nezávislé agentury Ivan Gabal Analysis and Consulting z prosince roku 2002 více času než chlapci věnují školní přípravě. V pubertálním období však není příliš optimální stav pozornosti, obtíže jsou zejména v koncentraci pozornosti. Optimální není ani stav paměti dětí, a tím učenlivosti dětí vůbec, s čímž zatím škola příliš nepočítá. Tato labilita, nestálost pozornosti (zejména v počátečním období puberty), souvisí s denním fantazijním sněním.
Pro obě pohlaví je však příznačné ukvapené generalizování (hyperbolizování) a preciznost formulací stále pokulhává za myšlením. Také cit pro rozlišování jemných výrazových odstínů se teprve vyvíjí.
Úspěch ve škole a později v práci předpokládá emocionální stabilitu, značnou odolnost k frustracím a dovednost přijímat i případné dílčí neúspěchy. Přílišná citlivost, senzitivnost a hypersenzitivnost jedince snadno vyvede z míry. Strach, obavy, napětí a tréma svazují mentální výkonnost.
Z literatury je oblíbená fantastika, u chlapců sci-fi literatura a literatura faktu. Dospívající uspokojují vyšší potřeby a transformují, sublimují, platonizují potřeby nižší. Děti často nadšeně horují pro některého spisovatele, pro některý literární žánr, pro slavného herce, státníka, sportovce, závodníka atd.
Chlapci obdivují zejména všechny projevy mužnosti a nezkrotnou sílu fyzickou i mravní. Intenzivní city prožívá mládež při sledování televize a videa. Mládež často touží po všem výrazně osobitém, líbivém, módním, ale přitom třeba i nekonvenčně sentimentálním.
Považuje za hrdinství, za uvolněnost, za odvahu a boj proti strnulosti také výstřední oblékání a chování. Má zvýšený zájem o vše, co souvisí s vývojem k dokonalému, dospělému vystupování, jednání a životu vůbec, čte knihy o síle vůle, o sugesci, o společenském chování, o mravnosti, má potřebu líbivosti, obdivuje vše moderní, vysoko hodnotí zjev a oblečení.
Pokud jde o hodnotové cíle, postoje a motivy jednání, mají děti, mládež i dospělí postupně při socializaci získat orientaci v základních mravních hodnotách (úcta k životu a k člověku, k k pravdě, spravedlnosti, altruismus, prosociálnost), rozpoznávat je v každodenním životě, ztotožňovat se s nimi, odmítat takové negativní jevy jako je přílišný, egoistický a asociální individualismus, nespravedlnost, brutalita, násilí, lež a přetvářka,
V této oblasti je ještě hodně nedostatků: úcta k člověku a jeho životu a zdraví má často trhliny.
Děti se postupně emancipují od rodiny a kolem jedenácti roků největší díl svého volného času tráví mezi kamarády. Vzrůstající vliv vrstevnické skupiny je u jedenáctiletých evidentní (L. Lacinová a R. Michalčáková in Smékal a kol. 2004). Spolužáci a vrstevníci a někdy i závadové skupiny a referenční skupiny mají často pro dítě a mladého jedince větší subjektivní a socializační význam než jeho rodiče a učitelé. Proto je třeba včas poznat, v jakých skupinách se dítě pohybuje a jaké vyznává referenční skupiny.
Není třeba se však domnívat, že v pubertě děti neuznávají vůbec žádnou autoritu a řád. Ve skutečnosti má dítě potřebu autority, touží po vzoru, po přimknutí k silné osobnosti. Klade však na autoritu vysoké nároky, má-li se jí podřídit a citově se k ní přimknout. Pubescent se rád podřizuje pouze tomu, koho plně obdivuje (koho považuje za mocného, velkého, úctyhodného či krásného). Černobílé vnímání ostatních lidé přitom v této etapě vývoje ještě převládá.
Pokud jde o vztahy dospívajících k dospělým osobám, dítě se stále více vymaňuje ze společenské závislosti na nejbližších příbuzných. Hledá aktivně nedostatky v osobnostech těch, kteří jej vychovávají, a nekompromisně a často i nespravedlivě hodnotí všechny činy a vlastnosti dospělých. Dospívající mají často i neadekvátní pocity, že jsou dospělými dehonestováni.
Čeští žáci základních i středních škol jsou podle zkušeností učitelů volnější, svobodnější ve svých výrazových projevech, otevřenější, živější, více si během komunikace s dospělými dovolí, některé jsou dokonce až verbálně agresivní, ale brachiální agresivita bývá v České republice zatím naštěstí výjimečná. Současní žáci se jeví jako asertivnější a expresivnější, než byli žáci základní školy v minulosti. Ti byli jako celek spíše adaptivnější, méně expresivní. Většina současných žáků základní školy autoritu svých učitelů respektuje. Ve srovnání se Spojenými státy americkými i ve srovnání s jinými evropskými zeměmi není agresivita českých dětí tak výrazná.
Faktem však zůstává, že někteří žáci si uvědomují, že do patnácti let nejsou trestně zodpovědní za své chování, a zneužívají tohoto vědomí, např. tím, že své učitele provokují ke konfliktům.
Dítě v pubertě vždy někoho napodobuje, vždy někomu slouží. Buď je mu vzorem skutečná osoba – ať již společensky kladná či záporná, anebo románová postava. To se ovšem odrazí v charakterových vlastnostech.
Jde o to, pochopit význam života a zdraví, osvojit si zásady zdravého životního stylu, naučit se správně rozhodovat a jednat ve prospěch svého zdraví i zdraví jiných. To znamená získat tzv. zdravotnickou gramotnost.
Hodně tu může znamenat výchova ke zdraví ve škole a sebevýchova.
Dosavadní, již poměrně celistvý, obraz o vlastním těle i o vlastní psychice se na začátku dospívání mění (zejména vlivem somatických změn ve spojitosti s vývojem pohlavních znaků). Ti dospívající, kteří dříve fyzicky vyzrají, jsou ve výhodě, neboť jejich prostředí, zejména vrstevníci, jim vyjadřují větší respekt, což posiluje jejich sebevědomí.
Osoby s dobrými schopnostmi autoregulace budou mít tendenci vyrovnávat se s náročnými situacemi a stresem konstruktivnějšími, flexibilnějšími, adaptivnějšími a trvalejšími způsoby. V USA se doporučuje pro zvládání zátěží vychovávat u dětí tzv. nezdolnost (hardness) jako opak psychické zranitelnosti (vulnerability).
Dospívající velmi zajímá jaký vlastně je, jaké má možnosti, jaké má hranice , jak se jeví. svému okolí. Podle Petra Macka (2003) jsou dnešní adolescenti pravděpodobně o něco spokojenější než předchozí generace. Jsou ambicióznější než adolescenti v minulosti, chtějí v životě uspět, přičemž životní úspěch pro ně znamená hlavně osobnostní rozvoj, včetně vzdělanosti a materiální zabezpečení. Většinou mají mnohem větší kapesné, než tomu bylo v minulosti. Peníze a moderní oblečení jsou pro ně většinou velmi důležité. Chtějí se mít dobře, nemuset se omezovat a šetřit. Chtějí být samostatní, informovaní, mít vlastní bohaté zkušenosti a cestovat do ciziny, získat vlastní byt. Nechtějí být nenápadní.
Pro sebehodnocení v pubertě je příznačné, že se často navenek jeví jako zvýšené (zvýšená je však pouze potřeba sebeuplatnění), ale ve skutečnosti je labilní a kolísavé. Po neúspěchu obvykle výrazně poklesává .
Často se za okázale sebevědomým chováním skrývá překompenzovaný pocit méněcennosti. Mnoho zbytečných konfliktů mezi dospívajícími a dospělými je zaviněno nerespektováním zvýšeného sebecitu dětí a srážením jejich sebevědomí. Současní adolescenti však podle psychologa Petra Macka (2003) častěji vypovídají, že si se svými rodiči rozumějí, než že se s nimi dostávají do konfliktů. To ovšem nemusí být vždy ve shodě s realitou.
Ve vývojovém stadiu puberty se však již objevuje také šikana. victimization). Předpokládá se, že 20–30 % dětí je šikanováno vrstevníky, přičemž chlapci bývají oběťmi šikany častěji než dívky. Oběťmi bývají submisivní, málo asertivní, často fyzicky slabší děti s nízkým sebehodnocením. Šikanující jedinci vykazují hostilní tendence vyvěrající v konflikt, nízkou kontrolu impulzivity a agresivních tendencí a pozitivní postoj k fyzickému násilí.
Pokud jde o problematiku sexuální, zdá se, že adolescenti více než v minulosti používají v současné době antikoncepci.
V dospívání je mimořádně důležitý správný výběr povolání, respektive studia. Je také žádoucí dotvořit u dětí pocit odpovědnosti za životní prostředí a projevovat úctu k výsledkům lidské práce minulosti i přítomnosti.
Z hlediska psychobiologie je žádooucí, abychom při výchovně vzdělávací činnosti působili nejen na levý, ale i na pravý mozek, tedy na levou i pravou hemisféru mozku. Nejprve je ovšem třeba stanovit cílový model zdravé osobnosti občana evropské společnosti jedenadvacátého století a poté metodiku jeho socializace, výchovy, vzdělávání, sebevýchovy a sebevzdělávání.
Jde o to naučit děti a dospělé prostřednictvím výchovy, vzdělávání a pozitivní socializace nejen osvojovat si duchovní statky, jako jsou vědomosti, dovednosti a návyky, ale osvojovat si rovněž adekvátní komunikaci s nadřízenými i kolegy, optimální životní a profesní orientaci, vhodné psychosociální pozice a role, pečovat o jejich i optimální emoční vyladění a adekvátní základní životní náladu, optimální sebeobraz, důvěru v sebe a ve svět. Jde tedy i o úsilí o žádoucí, normální a zdravou adaptaci člověka na školu, rodinu i práci a o přiměřenou reaktivitu na školní i pracovní a životní úspěchy i neúspěchy. Jde i o to naučit se různé způsoby zdravé komunikace, zvládání stresů, řešení konfliktů, odmítání drog, alkoholu, cigaret, naučit prevenci zdravotních potíží, úrazů a profesního vyhoření a metodám

Komentáře ke slovu osobnost dítěte


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » osobnost člověka a její poznávání
následující slovo: » osobnost dystymická
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2598
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz