Pojem persona a její poznávání

Slovo:

persona a její poznávání


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

OSOBNOST(persona)je konkrétní člověk se všemi svými tělesnými a duševními vlastnostmi formujícími se v přírodních, kulturních, historických a společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou.
Zkoumání osobnosti člověka představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Duševní rozdíly mezi muži a ženami přitom studuje psychologie diferenciální.
Socializaci osobnosti zkoumá sociální psychologie.
Je to proces aktivního i pasivního učení, v němž si člověk osvojuje (internalizuje) určitý systém kulturních poznatků i dovedností, norem a hodnot, sociálních rolí, způsobů chování a jednání, jež mu umožňují začlenit se úspěšně do určité společnosti.
Vznik osobnosti jedince se podle ontogenetických vývojových psychologů váže k věku kolem tří let, kdy se děti začínají označovat první osobou čísla jednotného, tedy JÁ.
Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti a její socializace může znamenat optimalizaci naší práce s dětmi i dospělými lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem.
Osobnost je jak produktem společensko - historického vývoje, tak současně i jeho spolutvůrcem.
Lidská viabilita, tj. životaschopnost
je ovšem závislá i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu.
Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin a efektu sociální žádoucnosti).
Vnitřní (endogenní, biologické) determinanty i vnější (exogenní, kulturní, socializační)
činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj.
vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti.
Je to přístup kasuistický.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti.
Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka.
Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby, spící geny
a vrozené vlastnosti temperamentu.
Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje a socializace člověka. vznik získaných vlastností je ovšem často více či méně závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
Jak definujeme pojem osobnost člověka? Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti. Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý morálně hodnotící aspekt, kterého se psychologie zříká.
Pro psychologii je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými (zejména řeči), charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
- co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty),
- co člověk může (schopnosti, vlohy, nadání),
- co člověk je (temperament, charakter),
- kam člověk směřuje (osobní životní cesta).
Etymologicky pochází pojem osobnost z latinského persona, což původně znamenalo divadelní masku, již si v antických hrách herci nasazovali a měnili podle své role.
Americký psycholog osobnosti G. W. Allport (1897 - 1967) definuje osobnost jako dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v rámci individua, která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotnost ( integrovanost) osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost).
Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často. Opakem jednotnosti osobnosti je její dezintegrace a disharmoničnost.
Významný slovenský experimentální psycholog Damián Kováč (1985)
v souladu s bio - socio - edukativním teoretickým osobnostním modelem vyčlenil tři typy osobnosti:
Rudimentární (,,zakrnělá") osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná (,,přizpůsobená") osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebedotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná (,,zušlechtěná") osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebeutváření, sebevýchovy, sebeřízení a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace.
Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně - etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
1. Struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy.
2. Dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu.
3. Vývoj, ontogeneze osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně.
Veškeré rysy, vlastnosti (rysy) osobnosti lze roztřídit do těchto částí, skupin či subsystémů:
- tělesné a výrazové vlastnosti ( řeč těla), mluva a jazyk,
- rysy temperamentu,
- rysy charakteru,
- osobní schopnosti a dovednosti,
- strukturální, dynamické (motivační) a vývojové vlastnosti.
Duševní zdraví osobnosti znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností,sociální komunikací, emoční stabilitou a pohodou mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem ( C.R. Rogers, 1995).
Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:
autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu,
socializovanou a sociabilní tj. dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci.
Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam:
statistický,
funkční
nebo normativní (ideální),
resp. se tyto významy mohou kombinovat.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy.
Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví).
Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.
Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.
Je duševně odolný, psychicky zdatný.
Abnormalita znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi abnormality můžeme zařadit např. dificility (závady chování a prožívání), poruchy chování a osobnosti, neurózy, různé typy psychopatie, psychózy (duševní choroby, mentální retardace apod. Jestliže člověk trvale, průběžně přestává být schopen udržovat přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním, morálním i právním normám v dané společnosti, pak ho můžeme považovat za abnormální osobnost.
Socializace osobnosti( resp. enkulturace) je proces učení, v němž si člověk osvojuje (internalizuje) určitý kulturní systém poznatků, norem, hodnot, jež mu umožňuje začlenit se do určité společnosti a aktivně se účastnit jejího
života.
Morálními aspekty socializace se zabývá etika. Prostřednictvím vlivu společnosti se člověk stává společenským tvorem. Socializace probíhá nejen v dětství, ale i v dospělosti ( William Isaac Thomas /1863 - 1947/).
Socializace vede k postupné přeměně člověka z biologické bytosti v bytost humánní, lidskou, a to vlivem sociálního prostředí, hry a práce. Jde o to, aby se jedinec naučil žít s druhými lidmi, efektivně s nimi kooperovat a komunikovat.
Socializací a vzděláním se utváří také sociální i profesní kompetence osobnosti, tedy schopnost jednotlivce úspěšně a efektivně řešit aktuální i standardní situace v životě i v pracovním procesu. To úzce souvisí s tzv. sociální zralostí osobnosti.
Na socializaci osobnosti působí i nezáměrné vlivy skupiny (spontánní osvojování návyků, zkušeností, společenských rolí, názorů, předsudků, zvyklostí, společenských norem daného pracovního a životního prostředí atd.).
Proces socializace je tedy vytváření orientace v oblasti společenských hodnot, v jejich složitém systému. Patří sem např. vytváření pojmu dobra a zla, pojetí slušného a neslušného, vytváření hygienických a pracovních návyků, zdokonalování pohybové a výrazové činnosti, zjemňování citových vztahů, příprava na manželství, rodičovství, stáří, vytváření světového názoru, algoritmů logického myšlení, správného zacházení s předměty, jednání s lidmi, osvojování řeči, pravidel společenského chování.
Cílem socializace je vytvoření osobnosti, která se bude samostatně chovat tak, jako by byla pod stálým sociálním dohledem, pod stálou kontrolou. Sám pojem socializace má mnoho společného s pojmem výchova.
Souběžně s procesem socializace se rozvíjí i řada potřeb, např. potřeba autonomie (samostatnosti) a perspektivní orientace na krátkodobé i dlouhodobé cíle.
Patří sem také identifikace s určitou profesí. Její poruchy jsou často příčinou krizí, a to nejenom v období adolescence, ale i v dospělosti.
Vysoký stupeň přizpůsobivosti žádoucím normám a hodnotám vykazují často noví členové skupin, protože chtějí předejít konfliktům a záleží jim na kladném přijetí.
Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti.
Individualita osobnosti člověka není jen předpokladem, nýbrž do značné míry i výsledkem procesu socializace.
Obsah, etapy a konkrétní mechanismy socializace mají historický charakter. Socializací se včleňujeme do konkrétně historických společenských vztahů a interiorizujeme (zvnitřňujeme) je. Socializací se vytváří modální osobnost. Pojem "modální" je přitom odvozen od statistického pojmu "modus", který vyjadřuje nejčastější výskyt určitého jevu.
Modální osobnost je osobnost, která nejvýstižněji charakterizuje příslušníka dané kultury s jejími rysy a vlastnostmi. Je způsobena mj. i faktem, že společnost určité sociální hodnoty vnucuje a klade důraz na napodobování a vyhraněnou individuálnost příliš vysoko nehodnotí.
Při socializaci osobnosti může také docházet k deviacím, tj. odchylkám od limitů tolerance norem v určité společnosti. Deviace mohou mít směr společenského odmítnutí (např. chuligánské chování), nebo mohou mít směr společenské aprobace, souhlasu (např. "svatouškovské" chování). Vůči osobám, které se v obou směrech liší od průměru, existují sociální výhrady.
Jedinec postupně přechází z role objektu socializace do role subjektu socializace. Proces učení ovlivňuje jeho motivaci osobnosti, její názory, hodnotový systém, postoje, emocionální stav, úspěšnost nebo neúspěšnost při dosahování výsledků. Tyto složité procesy tvoří obsah sociálního učení.
Sociální učení má např. tyto formy:
1. Posilování učení odměnou a trestem. Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno.
2. Napodobování (imitace) jiného člověka, kterého si jedinec váží.
3. Identifikace, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování referenční osoby, kterou si jedinec zvolil jako model.
V průběhu socializace se postupně utváří a vyvíjí také sebepoznání, sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekoncepce a sebeřízení, sebevýchovy.
Sebeuvědomění znamená schopnost poznat a hodnotit vlastní znalosti, chování, zájmy, ideály a motivy. Je prvním předpokladem sebevýchovy, autoregulace. Restrukturace sebeobrazu a sociálních vztahů mezi já a vnějším světem znamená hlubokou změnu osobnosti.
Sebeuvědomění ovlivňuje chování a životní aspirace. Se vznikem sebeuvědomění se člověk vyděluje z okolního světa, uvědomuje si sebe jako osobnost, své místo ve světě. Vytváří si schopnost sebekontroly a odpovědnosti za vlastní činy. Socializace tedy v podstatě zahrnuje:
Vývoj sociální empatie, adaptability a reaktivity, tj. citově více či méně podbarvených a diferencovaných vztahů k lidem i k sobě.
Vývoj sociální kontroly, tj. kontroly chování podle norem, příkazů, pravidel a zákonů dané společnosti a sebekontroly.
Učení se postojům a sociálním rolím a sebe monitorování, tj. osvojování si chování, které je od jedince očekáváno ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, vzdělání a dané situaci.
Důležitými podklady pro zobecnění o osobnosti a socializaci dětí a mládeže jsou výsledky Evropské longitudinální studie těhotenství a dětství (European Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Na této studii se podílí i Česká republika. Podnět pro vznik a realizaci tohoto projektu vyšel ze setkání odborníků pozvaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Moskvě v roce 1985. Koordinačním centrem projektu na kterém participuje šest zemí (Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ostrov Man, Česká republika, Slovensko, Ukrajina a Ruská federace) byl určen Institut dětského zdraví v Bristolu.
V České republice je psychologický výzkum na této studii realizován Centrem výzkumu vývoje osobnosti a etnicity na FSS MU v Brně. Jde primárně o tzv. epidemiologický výzkum, jehož cílem je
identifikace rizik pro zdravý a optimální vývoj osobnosti a navržení způsobu prevence. Závěry pro osobnost jedenáctiletých dětí jsou čerpány z individuálního psychologického vyšetření (trvajícího pro každé dítě dvě a půl hodiny) realizovaného u 852 jedenáctiletých dětí (chlapců bylo 435 a dívek 417). Na psychologických vyšetřeních se podílelo celkem 21 studentů a absolventů psychologie.
Ve srovnání se žáky bývalé
školy, je podle brněnského psychologa Vladimíra Smékala osobnost současného dítěte, jeho socializace, tedy proces během kterého se jedinec začleňuje do společnosti a jeho vnější chování komplikováno větší rozvodovostí a krizovými situacemi české rodiny, konzumním životním stylem rodin, negativním vlivem televize i nevhodných počítačových her, častějším setkáním a experimentováním z drogami a závadovými referenčními skupinami, které jsou zatím typičtější pro velká města a velkoměsta než pro venkov.
Za nejzávažnější psychické změny oproti psychickému profilu osobnosti dětí v minulosti lze podle V. Smékala (2003) považovat mírnou kognitivní akceleraci související s nebývalým pokrokem v telekomunikačních technologiích a s počítačovou gramotností dětí více než se stimulací četbou, dále nevyrovnaný vývoj psychomotoriky, ochuzení či retardaci emočního a sociálního vývoje, zpomalení vývoje vůle, zeslabení dovednosti vyvíjet volní úsilí.
To souvisí i s poměrně často se vyskytujícími se závadami (dificilitami) a poruchami chování a osobnosti dětí, mládeže i dospělých.
Také nástup dítěte do dnešní základní školy usilující o demokratizaci a humanizaci, činnostní a osobnostní přístup k žákům, znamená pro dítě a jeho socializaci důležitou změnu, vážný předěl v jeho životě. Současná společnost klade důraz na přizpůsobení výuky a školního života potřebám dětské osobnostní individuality, jejího fyzického i psychického zdraví a na výchovu k občanství v demokratické společnosti.
Současné pojetí vzdělávání lze označit za humanistické či antropogenetické, kultivující vnitřní i vnější svět člověka, preferující etické momenty, zejména solidaritu a život v souladu se zákony přírody.
Slibný pro charakteristiku osobnosti a socializace vyvíjející se osobnosti žáka současné základní školy je kvalitativní longitudinální výzkum Žák v měnících se podmínkách současné základní školy na který získala grant (grantový projekt GAČR 406/94/1417) pražská skupina školní etnografie (PSŠE), která působí na katedře pedagogické a školní psychologie
Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výzkumná skupina intenzivně zkoumala základní soubor od roku 1997 ve čtyřech třídách pražských škol (počet zkoumaných žáků byl 110). Monitorovány byly děti od jejich vstupu do školy až do devátého ročníku. Další dvě třídy (pražská a jedna venkovská) tvořily doplňkový soubor (35 dětí). Výzkumný tým tvořilo sedm odborných pracovníků na plný úvazek pracujících ve školách a další tři pracovníci participující na analýzách dat.
Výzkumnou prací se zabývali např. psychologové Miroslav Rendl, Miloš Kučera, Miroslav Klusák, Vladimír Chrz, antropologové David Doubek, Markéta Levínská (roz. Rybová), etnografka Dana Bittnerová aj. Nešlo o intervenční studii, ale o monitorování, tj.o popis současného stavu bez intervence.
Jelikož však jde o kvalitativní výzkum, jsou dosažené poznatky obtížně zobecnitelné. Sdělení o výzkumu mají zhusta esejistický ráz.
Překvapivé jsou např. výsledky výzkumu v oblasti starosti současných dětí o zevnějšek.
Markéta Levínská, jedna z výzkumných pracovnic zjistila, že děti odlišují tzv. sociální oblečení, které není podle poslední módy. Poplatnost sociálnímu oblečení vede k označování některých spolužáků za sociály. Sociálové zase označují moderně a draze oblečené děti za hloupé zbohatlíky apod. Jinak se podle zevnějšku, oblečení a stylu chování
označují děti např. jako frajeři a frajerky ("dámy"), intelektuály ("vědce") a intelektuálky, sportovce a sportovkyně.
Vzhledem k výstřelkům dětské módy
se začalo
uvažovat i o školních uniformách pro české školy.
Dnešní škola je liberální a
demokratická a usiluje o humanizaci, což sebou nese větší asertivnost, sebeprosazování dětí a mládeže.
Výzkum profesora psychologie S. Štecha z pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2005) na vzorku 150 velkoměstských (pražských) dětí
ukázal např. na zvýšený individualismus, zvýšenou kritičnost (zejména vůči škole a učitelům) a slabší smysl pro dodržování norem a pravidel optimální sociální
komunikace. Potřebovali bychom ještě seriozní výzkum prožívání a chování a socializace současných venkovských dětí. U městských dětí někdy pozorujeme také
větší dávku především verbální agresivity a neomalenosti
než to bylo ve škole minulosti.
Děti současné
školy se jeví i jako vulgárnější než žáci
školy v minulosti. Také tolerance učitelů a ostatních dospělých osob vůči vulgarizaci je zřejmě větší než dříve.Rovněž popová tvorba je v poslední době vulgárnější a méně melodická než tomu bylo v minulosti.
Většina našich šestiletých dětí (asi 80%) je každoročně na požadavky první třídy základní školy dostatečně připravená a vyspělá.
Americký psycholog L. Kohlberg (1976) označil tuto fázi jako stadium "hodného dítěte", které chce vyhovět sociálnímu očekávání (sociální deziderabilitě), aby bylo pozitivně hodnoceno.
Důležitou podmínkou úspěšné socializace a
úspěšného zvládnutí výuky je dobrá komunikativní znalost vyučovacího jazyka.
Řeč lze definovat jako psycho-socio-biologickou vlastnost člověka, jako psychický a osobnostní systém, kterým lze formulovat a přenášet pomocí
jazyka informace a působit výrazně i na emotivní a behaviorální (konativní) stránku osobnosti.
Jazyk je jev společenský, náleží určité etnické skupině a stále se vyvíjí.Je to mimořádně důležitý nástroj socializace, enkulturace a kultivace psychiky a osobnosti.To si velmi dobře uvědomoval např.spisovatel a pedagog Jaroslav Foglar při výchově dětí a mládeže. Rodiny však často nechávají jazykově vyjadřování a komunikativnost svých dětí do značné míry příliš ovlivňovat televizními a počítačovými
programy a
mobily. To se negativně projevuje
na některých složkách verbálního myšlení a mluvy, verbální řeči. Děti méně čtou, méně rozumí různým úslovím, metaforám, příslovím a
méně frekventovaným slovům.Jejich osobnostní a psychická kultivace a socializace je pak obtížnější.
V mezinárodním výzkumu PISA (Program for International Student Assesment) v letech 2000 - 2003, který zjišťoval v 32 zemích, jak děti v 15 letech umějí porozumět tomu co čtou (nejen krátké povídce, ale i instrukcím, rozpisu služeb, reklamě, novinovému článku atd.) skončilo Česko
jako 19. z 32 zemí, tedy kus pod průměrem.
Čtenářská gramotnost dětí ve věku základní školy však zůstává stále ještě přijatelná. Vladimír Smetáček z Pedagogické fakulty UK v Praze usuzuje, že dívky jsou
lepšími čtenářkami v údobí od 10 do 14 let než chlapci, a to proto, že se lépe soustředí, z hlediska socializace jsou vyrovnanější a celkově se v tomto věku rozvíjejí rychleji než chlapci. Rozdíl
mezi chlapci a děvčaty
ve čtení se srovnává kolem 15 let, kdy obliba čtení u dívek klesá na úroveň chlapců.
Pro sociální pedagogy a psychology jsou přínosné např. chronopsychologické výzkumy, které přinášejí pozoruhodné poznatky o rytmicitě v lidském chování a prožívání. Chronopsychologie se zabývá např. geneticky i sociálně podmíněnými rozdíly v chování a prožívání i socializaci
dětí s ranní diurnální preferencí (tj. tzv. skřivánky) a dětmi
s večerní diurnální preferencí
(tzv. sovami). Výzkumně se touto problematikou zabývají Karel D. Skočovský a B. Šimečková.
Zdá se, že večerní preference je spojena s poruchami socializace, nepřizpůsobivějším, rizikovějším a problémovějším chování než je ranní preference.
Na začátku dospívání se však bohužel posouvá diurnální preference směrem k "večernosti".
Ranní typy se přitom jeví jako adaptivnější, klidnější až introvertovanější. Večerní typy mívají vyšší míru neuroticismu.
Během školní docházky nás nejenom ze zdravotních a biologických důvodů, ale i z důvodů psychologických a pedagogických důvodů musí zajímat růst a růstová diagnóza dětí. Předpokládáme, že v dohledné době se pedagogové a psychologové budou ve větší míře než doposud zajímat o problémy auxologie, což je novodobý obor, který se komplexně zabývá růstem a vývojem člověka. (Auxó znamená řecky rostu). Nejenom pediatr, ale i pedagog, sociální pedagog a psycholog by měli alespoň orientačně ovládat diagnostiku somatické normality a abnormality podle výšky postavy a podle hmotnostně - výškového poměru, protože tyto údaje mají nejenom biologické a zdravotní, ale i psychologické a pedagogické dopady a důsledky.
Zvláštní pozornost
při socializaci dětí, mládeže i dospělých je třeba věnovat vývoji a rozvoji
jejich viability (životaschopnosti),
zdravé a normální osobnosti, její enkulturace, ale i
personalizace a rozvoji osobní (personální) a sociální i morální
identity. Každý člověk by měl být sám sebou, vědět kdo je, jaké má přednosti a nedostatky, jakých společenství je součástí, jaký má vliv na druhé lidi, jakou má hodnotu sám pro sebe a pro druhé lidi.
Měl by dosáhnout stavu, který je nazýván status naplněné identity. V tomto statusu je člověk především
schopen zodpovědně přijímat závazky a povinnosti (P. Macek, 2005).
Cílem socializace osobnosti v evropské společnosti je, aby se rozvíjel ve skrytém kurikulu každého člověka zdravý vztah k sobě samému, stav zdravé sebedůvěry a
pohody, adekvátní spokojenosti se sebou samým a s kvalitou svého života, akceptace sebe sama, stav zdatnosti,
úspěšnosti, resp. až kreativity,
kompetentnosti
až identifikačního vzoru ve vzdělávání, práci i osobním životě, přiměřené obliby a sociální opory v daném referenčním rámci, sociability, kultivovanosti,
prosociálnosti, etičnosti a estetičnosti,užitečnosti a efektivnosti pro druhé lidi.
Na závěr bychom se měli nechat inspirovat
slovy významného filozofa vědy 20. století Karla Poppera (1902 -1994)
v jeho knize Život je řešení problémů:
,,Zásada, že lidem, kteří nám byli svěřeni,
nesmíme především škodit,
by měla být ve výchově právě tak fundamentální jako v lékařství."
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující socializaci osobnosti a základní osobnostní vlastnosti patří vedle pozorování a rozhovoru např. Interpersonální dotazník T. Learyho aj., který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě).
Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD.
Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní.
Oblíbený je Hogan Personality Inventory (HPI), Hoganův osobnostní dotazník, který zjišťuje osobnostní stabilitu, sebeprosazování, sociabilitu, kooperativnost, systematičnost, zvídavost, učenlivost.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti vícerozměrný Dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti.
Pro mládež se stále používá Osobnostní dotazník pro mládež HSPQ, který zkonstruoval rovněž R. B. Cattell a Mary D. L. Cattellová. Test má zachytit jednoduchou technikou všechny hlavní a současně značně stálé psychické vlastnosti mladého člověka ve věku od 12 do 18 let. R. B. Cattell těchto vlastností zjišťuje čtrnáct. Označuje je obdobně jako test 16 PF velkými písmeny abecedy (např. faktor B - inteligence).
Osobnost a její socializaci zkoumají také projekční psychologické metody. Mezi projekční metody zkoumání osobnosti patří Test inkoustových skvrn podle švýcarského psychologa Hermanna Rorschacha ( 1884-1922), který autor prezentoval v roce 1921.
Rorschachův test (ROR) je psychodiagnostická metoda, analyzující psychiku a osobnost, a to zejména v klinické psychologii. Na počátku svého vzniku využíval Hermann Rorschach různé inkoustové skvrny. Ukazoval je svým pacientům a ty, které nejvíce podněcovali fantazii, začal používat v praxi stabilně. Rorschachův test nyní využívá 10 karet s barevnými a černobílými symetrickými skvrnami a předpokládá úzký vztah mezi vizuálním vnímáním a osobností. Zahrnuje tři barevné skvrny, pět černých skvrn a dvě černo-červené, všechny na bílém pozadí. Osoby racionálně založené reagují primárně na tvar skvrn, teprve poté na barvy. Osoby emotivně založené se mohou nejprve zaměřit na barvy a teprve pak hodnotí tvary skvrny.
Pořadí předkládaných karet není náhodné. Žádosti o přetočení obrázku, verbální i neverbální reakce, doba přemýšlení či naopak rychlost odpovědí, její originalita, to vše je během testu examinátorem zaznamenáváno. Kvůli objektivnosti odpovědí ke každé kartě náleží tabulka, kde se nachází několik možností odpovědí.
Získané klinické údaje mají primárně kvalitativní charakter a a jejich úspěšnost je značně závislá na osobní odborné připravenosti, speciální vysokoškolské kvalifikaci a zkušenosti odborníka, který je používá.
Jan Amos Komenský vyslovil názor, že štěstí národa záleží také v dobrém vychování mládeže.
Jedním z hlavních cílů socializace osobnosti, výchovy a sebevýchovy
v evropské společnosti by měla být normální, zdravá, humánní a
dobře přizpůsobená osobnost evropského občana, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Literatura
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie, Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. 544 stran.
ISBN 80-214-2203-3.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 stran.
ISBN 978-80-247-0871-3.

Komentáře ke slovu persona a její poznávání


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » persona (osobnost) v psychologii
následující slovo: » persona adaptabilis
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2738
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz