Pojem pozorování v zátěžových situacích
Slovo:
pozorování v zátěžových situacích
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Každý jednotlivý proces adaptace má tyto základní aspekty:
emočně energetický,
kognitivní (poznávací),
volní a
sociální (charakterově-morální).
Má-li být naše přizpůsobování z hlediska duševní hygieny optimální, musí být v souladu se všemi těmito aspekty adaptace. Lidé se liší podle toho, jaké přizpůsobovací techniky volí v náročných sociálních situacích. Při nedostatečném či nesprávném přizpůsobení hovoříme o maladaptaci.
Naproti tomu za pozitivní reakci např. na zátěž se považují ty přizpůsobovací reakce, které směřují k použití adekvátních forem, jako je např. progres, tedy hledání a nacházení nového adekvátního řešení, překonání zaběhaných mechanismů, a tím i odstranění vlastního napětí. Základem je přesvědčení, že existující překážka je překonatelná, že by situace mohla být ještě horší. Přijetí řešení odstraňuje vnitřní napětí.
Adekvátně pozitivní chování má také příslušnou míru racionálnosti, rozumového přístupu k řešení problematiky. Projevuje se schopností myšlenkově se zabývat všemi známými alternativami a zvažovat jejich důsledky. Velký vliv má osobní zkušenost a úsilí o nezávislost.
Přizpůsobovací techniky, metody, mechanismy, dynamismy, operace jsou tvořeny jistým omezeným množstvím způsobů, jak se vyrovnávat s nekorektním jednáním jiných osob v krizových, náročných, zátěžových životních situacích, s deprivacemi, frustracemi, konflikty, tenzemi, chorobnými stavy, ale i nemocemi, stářím a dalšími stresory. Náročné situace či události nutí člověka často vydat více energie, než je v dané době schopen opět načerpat.
Přizpůsobovací techniky jsou naučené, ale i vrozené znaky organismu podmíněné způsoby obrany vlastního já, proto se o nich hovoří také jako o obranných mechanismech. Jsou to obvykle již v útlém věku naučené způsoby redukce tenzí, potřeb, pocitů viny a úzkostí, a to jak u zdravých, tak u nemocných a jinak abnormálních osob.
Patří sem např. přizpůsobování převážně agresí, nebo převážně únikem, získáváním pozornosti, identifikací, substitucí, racionalizací, projekcí, izolací, pasivním negativismem, regresí, represí, fantazií.
Každý člověk používá některých přizpůsobovacích mechanismů více, některých méně. Má obvykle svou osobní hierarchii, svůj pořádek přizpůsobovacích technik, a to jak agresivních, tak únikových. Tato hierarchie přizpůsobovacích technik do značné míry určuje rozdíly v chování lidí.
Použití určité přizpůsobovací metody v daném okamžiku může být přiměřené nebo nepřiměřené. O tom rozhoduje také situace a věk. Krátkodobým či dlouhodobým nevhodným užitím přizpůsobovacích operací vznikají abnormální reakce, poruchy chování a někdy i abnormity osobnosti.
Naproti tomu správnou, přiměřenou volbou přizpůsobovacích technik dosahuje člověk dobrého životního přizpůsobení. Normální chování znamená vlastně vhodné užívání přizpůsobovacích technik.
Marcus Aurelius v jedné ze svých rad uvádí: „Změň vztah k věcem, které tě znepokojují, a budeš mít od nich pokoj.“
Prožitkově, subjektivně může být vhodné, dobré přizpůsobení-dobrá sociální adaptace-pociťováno jako vyrovnanost, spokojenost nebo dokonce štěstí. Předpokládá však vytváření a prohlubování takových charakterových vlastností, které optimálnímu přizpůsobování napomáhají, a odstraňování takových charakterových vlastností, které je ztěžují.
Přizpůsobovací techniky jsou jakýmsi mostem od patologie k normě, a naopak od normy k patologii. Když se stanou trvalými, fungují jako kterékoliv jiné naučené automatické reakce.
Začínají se vyvíjet již v dětství. Mnohý člověk např. často řeší náročné životní situace (např. ztrátu privilegií a pocity křivdy) tou technikou, které přivykl ještě před osvojením mateřské řeči. Reakce takového člověka, který si navykl řešit určité typy situací specifickým způsobem, jsou často podobně automatické jako reakce jeho vnitřních orgánů. Jde vlastně o nevědomé, podvědomé, automatické, ale někdy nevhodné obrany vůči ohrožení našeho „já“, vůči frustraci a stresu.
Frustrovaný člověk např. často pociťuje zvýšení vnitřní tenze, má silné reakce úleku, nezřetelně mumlá slova (často bez významu nebo se zřejmými ventilačními účinky), stereotypně přechází, prožívá afekty, iluze, trpí nespavostí, bývá podezřívavý, vztahovačný (paranoidní), vydává neobvykle mnoho emoční energie, má neklidné a chaotické pohyby, nepřiměřeně hodnotí velikost překážek a nebezpečí, je nejistý.
Psychosomaticky mohou člověka stresovat např. ztížené podmínky pro adekvátní realizaci pracovní činnosti, časový deficit, nutnost podstupovat existenčně ohrožující rizika, anticipace negativních důsledků činnosti, tíha odpovědnosti vedoucích pracovníků, anticipace možných chyb a ostrakismů spolupracovníků nebo podřízených a kalkulace s nimi, nedostatek, ale i nadbytek informací, narušení rytmicity činnosti, nemoci a úmrtí blízkých osob.
Krátkodobý intenzivní nebo dlouhodobý mírný, ale vyčerpávající stres vyúsťuje do zvýšeného vnitřního psychického napětí, do stavu zvýšené úzkosti (anxiozity) a do změn neurovegetativních procesů. Může se z něj vyvinout neuróza nebo psychosomatické onemocnění (např. kolísavý či vysoký krevní tlak, žaludeční vředy). Zvýšená tenze bývá tedy počátkem různých poruch. Aktuální stresovou situací je např. pro děti rozvod rodičů.
Jsou popsána různá schémata řešení frustračních situací, např. člověk:
překážku poznává, ale dává se na ústup dříve, než se k ní přiblíží, rezignuje.
Překážku přemáhá a dosahuje cíle.
Překážku obchází a dosahuje cíle.
Stanoví si náhradní cíle, snáze dosažitelné.
Frustrační situaci se předem, apriori vyhýbá. (Podle českého profesora psychologie Josefa Švancary).
Nezřídka jsou jednotlivé způsoby řešení frustračních situací (určité přizpůsobovací techniky) voleny jen proto, že poskytují okamžitou redukci tenze, i když dlouhodobě jejich použití člověku uškodí: např. únik do alkoholu nebo odkládání návštěvy u zubaře.
Nevhodným a dlouhodobým užíváním určitých přizpůsobovacích technik vznikají trendy k abnormální reaktivitě, k poruchám chování a k abnormitám osobnosti. Naproti tomu normální chování vlastně znamená vhodné a adekvátní užívání přizpůsobovacích operací.
Techniky, které byly používány dlouhodobě, mají tendenci přetrvávat, i když zanikla situace, která je vyvolala. Jde o tzv. funkční automatismy. Např. člověk, který je zvyklý na neustálé půtky se svými sourozenci nebo spolupracovníky, bude mít sklon k půtkám i se svým partnerem, i když tento sám půtky vyvolávat nebude.
Člověk s přetrvávajícím funkčním automatismem se podobá námořníkovi na penzi, který ve svém domě na pevnině žije stejným způsobem, jako by měl nouzi o místo, suterén nazývá podpalubím, přízemí hlavní palubou a má své dny stále rozděleny na hlídky (N. Cameron).
Podobný mechanismus je fixace, kdy člověk setrvává na určitých odpovědích a způsobech chování bez ohledu na to, zda je to pro něho efektivní nebo ztrátové. Takový člověk má tendenci vytvářet si silné návyky a zlozvyky.
Nemožnost jakékoliv formy přetrvávání těchto přizpůsobovacích technik (např. u nových důchodců) vede k rychlému poklesu vitality, radosti ze života a výkonnosti. Tragikomických forem nabývají funkční automatismy u řídících pracovníků, kteří mívají tendenci „ředitelovat“ i ve svých rodinách. Podobně tomu bývá např. u pracovníků s defektními lidmi, kteří formy práce s těmito postiženými jedinci někdy přenášejí i do svého soukromí.
Hranice mezi jednotlivými přizpůsobovacími technikami nejsou mnohdy nijak výrazné. Reakce na konkrétní situace může mít rysy několika druhů přizpůsobovacích technik.
Jinak redukují či vybíjejí své tenze lidé výrazně racionálního založení, jinak lidé voluntaristického zaměření a jinak lidé emočně-smyslového založení. Typické reakce mají také lidé simplexní, na rozdíl od lidí kultivovaných a diferencovaných. Výskyt agresivního chování často předpokládá frustraci, která ovšem někdy vede i k regresivnímu chování.
Často diskutovanou formou přizpůsobovací techniky je umění asertivity (sebeprosazení). Asertivní chování má tyto charakteristiky:
- schopnost a dovednost říci „ne“, sebeakceptace, úcta k sobě samému
- schopnost a dovednost požádat o laskavost
- schopnost a dovednost vznést svoje oprávněné požadavky
- schopnost a dovednost vyjádřit kladné i záporné emoce
- schopnost a dovednost začínat, udržovat i končit konverzaci.
Asertivní lidé respektují nejen práva druhých, ale i svoje vlastní, jsou schopni prosadit své oprávněné požadavky. Na rozdíl od agresivních lidí neporušují práva druhých osob.
Obliba jednotlivých druhů přizpůsobovacích technik je závislá na tom, do jaké míry člověk touto technikou v minulosti redukoval tenze, ale i na typu jeho osobnosti (např. maskulinní, feminní, nervózní) a také na jeho temperamentu (např. cholerický, sangvinický, melancholický, flegmatický).
Někdy mohou být přizpůsobovací techniky použity i paradoxně: únik se např. může stát agresí, je-li jím zmařen něčí nepřátelský záměr.
Člověk někdy účinně používá přizpůsobovacích technik, aniž by si to uvědomoval, často si je jako takové neuvědomuje nebo dokonce nechápe. Užívání některých technik je příznačné pro určité typy osobnosti.
Poradenská a výchovná praxe se naproti tomu snaží o plánovitý rozvoj přizpůsobovacích technik. Přispívá tím k rozvoji dobře přizpůsobené a zralé osobnosti. Jde o to, aby lidé dovedli i v obtížných situacích zachovat rozvahu, kriticky uvážit a popřípadě změnit cíle (v souladu s adekvátní hierarchií hodnot) a cestu k nim - tzn. zvolit přiměřený přizpůsobovací mechanismus.
Osobnost se do značné míry utváří v opakovaném střetu s náročnými životními podmínkami. Pro jejich zvládání si člověk většinou nevědomě vypracovává plán, program a metody.
V náročných životních situacích se osobnost člověka mění a formuje rychleji než v běžných životních situacích.
Navigace
předchozí slovo: » pozorování při verbální komunikacinásledující slovo: » pozoun
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2480
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
