Pojem přizpůsobovací metody a techniky
Slovo:
přizpůsobovací metody a techniky
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Znalost, jakých přizpůsobovacích metod a technik člověk nejčastěji používá při své sociální komunikacvi a interakci, nám pomáhá zvolit při jednání s ním adekvátní a efektivní individuální komunikační styl.
PŘIZPŮSOBOVACÍ METODY METODY a techniky si můžeme rozdělit na:
Všeobecné
-agrese,
-únik.
Speciální
Aktivní (charakteristické spíše pro extraverty):
získávání pozornosti, ztotožnění (identifikace), substituce (náhrada), sebe ospravedlňování (racionalizace), projekce.
-Pasivní (charakteristické spíše pro introverty):
izolace, negativismus, návrat k chování a prožívání na úroveň nižšího věku (regrese), popření (represe), fantazie.
Výsledkem adekvátního užití přizpůsobovacích technik je adaptovanost jako určitý stav (úroveň) vyrovnání se s vlivy, které na člověka ve společenském procesu doléhají.
Výsledkem neadekvátního užití adaptačních operací jsou stavy dysadaptovanosti.
Agrese je aktivní reakce na náročné životní situace, která rychle redukuje vzniklou psychickou tenzi.
Pro manažery je důležitý seznam znaků či příznaků chování, které do násilí a agresivity může vyústit. Uváděl je ve svých publikacích a ve výuce na Univerzitě Mateja Bela např. slovenský psycholog a vysokoškolský učitel Milan Šulek (1998) a vycházel přitom z Rowetta a Breakwella (1992):
1. Celkové rozrušení (nervozita) a neklid.
2. Časté a rychlé pohyby horních končetin.
3. Výstražná gesta.
4. Podupávání chodidlem.
5. Dlouze upřený pohled do očí.
6. Narušení osobního prostoru manažera.
7. Bouchání do stolu nebo do jiných částí zařízení.
8. Vypjaté až křečovité držení těla.
9. Napětí obličejových svalů, křik až řev.
10. Zčervenání obličeje.
11. Záškuby obličejových svalů (tiky).
12. Bouchání pěstí do dlaně.
13. Strkání.
14. Náhlá změna v chování.
15. Zblednutí obličeje.
Jestliže již k násilí na manažera došlo, doporučuje se:
snažit se působit klidným dojmem, ovládat se, projevovat sebejistotu a nebýt přitom odmítavý nebo panovačný.
Hovořit normálním tónem.
Vyzkoušet odvrácení, přesměrování pozornosti.
Postupně se přibližovat k únikové cestě.
Vyhýbat se ,,uváznutí" v rohu místnosti.
Pokud má útočník zbraň, požádat ho aby ji odložil.
Odstranit předměty (např. popelník), které by mohly posloužit útočníkovi jako zbraň.
Osoby podněcující útočníka by se měly rozejít.
Nezaujaté účastníky je možno požádat o pomoc nebo o její zprostředkování.
Nedívat se ,,jiným směrem".
Agrese může být přiměřená nebo nepřiměřená, specifická, diferencovaně vyjádřená, přesně zaměřená, nebo nespecifická, nediferencovaná, "slepá". Specifická agrese předpokládá jistou dávku pocitu vlastní důstojnosti a síly.
Agresivitu si můžeme rozdělit také na otevřenou (přímou) a zastřenou. Potlačovaná agrese vede často k tzv. somatizaci:např. k psychosomatickému onemocnění, vysokému krevnímu tlaku, vředové chorobě.
Mezi zastřené formy agresivity patří např.: škádlení, vtipkování na úkor druhého, karikování druhého, ignorování proseb druhého, zlehčování, ironie, jízlivost, pomluva, obviňování jiných z okolností i sebeobviňování.
Mezi otevřené formy agresivity patří např.: odmítavá mimika, slovní urážky, výhrůžná gestikulace, vulgární výrazy, plivání, brachiální (ruční) agrese, záchvaty vzteku.
Heteroagrese je agrese zaměřená na jiné lidi.
Autoagrese je agrese zaměřená na sebe sama.
Může být totální (pokus o sebevraždu) nebo elektivní (např. kousání se do rtů, vytrhávání vlasů). Člověk sám sebe trestá za věci, které považuje za špatné.
Transagrese je agrese přesunutá na jinou věc, resp. na osobu (patří sem i krevní msta).
Je to někdy svým způsobem reakce spíše únikovou než agresivní. Uveďme si příklad: v Japonsku některé veliké firmy daly vyrobit figuríny s tvářemi ředitelů firmy a dalších důležitých místních činitelů. Každý zaměstnanec je může políčkovat, jak se mu zachce.
Běžným příkladem tzv. "cyklisty" je, když podřízený je verbálně napaden svým nadřízeným, kterému se neodváží odporovat, po příchodu ze zaměstnání vyčiní bezdůvodně manželce, ta odreaguje svou tenzi tím, že napohlavkuje dítěti, a to pak začne týrat nějaké domácí zvíře nebo začne rozbíjet své hračky.
Příčinou a podmínkami agrese mohou být např.: frustrace, konflikty, stresy, přemíra energie, nedostatek sebekontroly a disciplíny, žárlivost, řevnivost, pocit nepochopení, nedostatek pocitu akceptace, únava, hlad, utrpení, porucha základní životní nálady.
Odolnost jedince vůči frustraci, tzv. frustrační tolerance, je tvořena funkční jednotou osobnostních, motivačních i sociálních charakteristik.
Příkladem typické frustrace je např. sociálně zveřejněné selhání dítěte v kognitivně náročném úkolu ve škole na pozadí sociálního ocenění úspěšných žáků (studentů).
Psycholog Z. Mlčák zjistil, že jak v situaci frustrace či devalvace, tak v situaci ocenění - evaluace vykazují introvertované děti na 1 % hladině významnosti signifikantně vyšší úroveň anxiozity (úzkostnosti), než děti extravertované.
U osob s jakoukoli formou postižení centrální nervové soustavy působí jako stresory či labilizátory i mnohé podněty, které jsou pro zdravé a vyrovnané jedince indiferentní.
Stresory spolu s dalšími nepříznivými podmínkami prostředí narušují duševní a tělesné zdraví. Kvalita a kvantita zdravotních obtíží úzce souvisí s přizpůsobivostí (adaptabilitou) člověka. Přizpůsobivost umožňuje člověku plasticky reagovat na změny ve vnějším i vnitřním prostředí a směřovat k biopsychosociální rovnováze a pohodě.
Předstresová situace znamená takovou úroveň napětí, kterou člověk ještě dokáže snést, aniž by podlehl zvýšenému neuroticismu či nervozitě.
Stres se projevuje napětím, které ovlivňuje emoce, myšlení, volní úsilí i fyzickou kondici každého člověka. Stresové stavy jsou vyvolávány tzv. stresovými situacemi, které si můžeme rozdělit do čtyř skupin, a to na:
anticipační (např. strach z možného neúspěchu či zesměšnění),
časový (máme vyřešit mnoho věcí v krátkém časovém úseku),
událostní (ohrožují nás aktuální mimořádné životní události a labilizátory, např. vážné onemocnění),
z negativního sociálního kontaktu (nedorozumění v rodině, v práci, s nadřízenými, podřízenými).
Asi 57 % stresů má přitom původ v pracovním prostředí a asi 43 % stresů v rodině a soukromí.
Můžeme rozlišovat projevy stresu v somatické oblasti (např. bolesti hlavy), v emoční oblasti (např. předrážděnost) a v oblasti behaviorální (např. nutkavé přejídání).
První etapa reakce na stres je poplachová (šok snižuje rezistenci organismu), druhá je etapa rezistence (adaptace na stres je adekvátní) a třetí je označována za etapu exhausce (vyčerpání), kdy se hroutí adaptace (H. B. Selye).
Druhé stádium reakce na stres je typické užitím obranných přizpůsobovacích technik.
Odolnost vůči frustraci a stresu bývá vyšší u tzv. "silných" osobností a nižší u "slabších" osobností, které přecitlivěle a nepřizpůsobivě (maladaptivně) reagují i na méně náročné životní situace.
Hodně záleží na vrozených (konstitučních) vlastnostech osobnosti, zdravotním stavu i na věku a životních zkušenostech, na naučených způsobech vyrovnávání se s náročnými situacemi.
Postupné zvyšování nároků, obtíží, překážek vede k tomu, že se organismus přizpůsobuje, jeho odolnost se zvyšuje. Naopak nečekané, náhlé střetnutí s vysoce frustrující situací vyvolává snadno stav frustrace nebo stresu, popř. vede ke vzniku neurotické reakce či neurózy nebo jiné poruchy.
Podstatnou úlohu při utváření optimistického životního postoje a odolnosti na frustrace a stresy mají patrně zkušenosti jedince z období raného dětství (např. odmítání dítěte, přehnaně přísný vztah k dítěti, nedůslednost ve výchově).
Způsobem redukce psychické tenze v náročných životních situacích (zejména na cizím teritoriu) bývá únik.
Způsoby úniku
Fyzický únik:
útěk, ústup.
Psychický únik:
úmyslné přeslechnutí, přehlédnutí,
úhyb slovní výmluvou,
neobvykle přizpůsobivé (konformní) chování,
únik do samoty, izolace, selektivní interakce,
člověk se vědomě i podvědomě vyhýbá osobám a situacím, které by mohly ohrozit jeho sebevědomí a narušit pocit jeho vlastní hodnoty, a naopak vyhledává takové osoby a situace, které jeho kladné sebepojetí utvrzují nebo mu dokonce pomáhají zvýšit sebevědomí,
únik do horlivé práce (např. drhnutí podlahy, i když je čistá),
únik do mystiky,
únik do nemoci (např. u hysteriků může být vědomý, záměrný, ale i polovědomý, resp. nevědomý),
únik do alkoholu, narkomanie,
únik do rezignace, do světa iluzí.
AKTIVNÍ přizpůsobovací operace
Pokud jde o první ze dvou základních přizpůsobovacích technik - agresi, můžeme popsat pět speciálních typů aktivních přizpůsobovacích operací:
-upoutávání pozornosti,
-identifikace,
-substituce,
-racionalizace a
-projekce.
Upoutávání pozornosti
Jde o zvýšenou egocentričnost a potřebu redukce pocitu méněcennosti. Často se vyskytuje jednak u lidí zanedbávaných, odstrkovaných, odmítaných a podceňovaných, resp. přespříliš přísně vychovávaných, jednak u lidí v dětství vystavených nekritickému obdivu, nadměrné péči a provokovaných k častým produkcím, atrakcím a "opičkám".
Neadekvátní projevy upoutávání pozornosti jsou např. příliš hlasitá mluva, vytahování se, okázalé jednání, přehánění, nepřipouštění druhých ke slovu, hovor převážně o sobě samém, nereagování na podněty z rozhovoru ze strany druhého, nápadný účes, nápadný způsob oblékání, snaha upoutávat neobvykle ukázněným chováním, nebo naopak neukázněností.
U malých dětí se vyskytuje např. tzv. "řeč těla": pláč, zadržování dechu, záchvaty zlosti, pomočení, pokálení, cucání palce, okusování nehtů, kývavé pohyby, odmítání potravy, loudání v jídle, zvracení, grimasy apod. Některé děti upoutají pozornost svého okolí mj. např. zadrháváním, koktavostí, příp. patlavostí v řeči, i když už umějí dobře vyslovovat.
Identifikace ("ztotožnění")
Ztotožněním si přisvojujeme určité výrazové projevy a vlastnosti jiných lidí. Napodobujeme nejenom obsah, ale také formu: gesta, mimiku, účes, oblékání, melodii hlasu, sílu hlasu, důraznost hovoru osob, se kterými se ztotožňujeme. S procesem identifikace často souvisí procesy sociální percepce a kognice (výběrově vnímáme a poznáváme např. na člověku, ale i na věcech se kterými se identifikujeme pouze jejich pozitiva).
Pomocí identifikace dochází člověk k socializaci na různých úrovních v závislosti na úrovni svého vzoru. Identifikací si vlastně člověk dodává sebedůvěry a sebejistoty zdůrazňováním předností blízkých osob nebo skupin, ke kterým se hlásí: člověk se např. vychloubá povoláním či majetkem svých příbuzných, úspěchem svého sportovního klubu, své školy či pracoviště..
Identifikovat se lze:
s jednotlivci (rodiči, přítelem, přítelkyní učitelem,učitelkou, hercem, vynikajícími, chytrými, vzdělanými jedinci, ale také s frustrátory),
s referenční skupinou (třídou, školou, podnikem, druhem vojska, sportovním klubem, vlastním nebo cizím národem).
Může jít také o identifikaci s minulými hodnotami skupiny, např. s tradicí města, původem rodiny,
s věcmi (vybavením bytu, chaty, s autem). Takoví lidé často myslí více na to, co mají, než na to, kým jsou,
s idejemi (např. Konfucia, Husa, Komenského, Masaryka).
Člověk, který se s někým stále více identifikuje, přejímá postupně jeho názory, postoje, vztahy, zvyky, způsoby chování, jednání i prožívání, a to i tehdy, když původně byly jeho osobní názory, postoje, vztahy, zvyky a způsoby chování a prožívání zcela jiné nebo dokonce opačné.
Úroveň a forma identifikace člověka má úzký vztah k integrovanosti, stabilitě a k morální úrovni osobnosti. Pokud dojde k zvlášť přehnané identifikaci s někým, tj. introjekci, dochází postupně k redukci a ztrátě vlastní osobnosti, její originality a individulity. Člověk nemá svůj vlastní slovník, životní styl, výraz, hlas, úsměv, pohyby a nehlásá svoje vlastní myšlenky. Poznání toho, s kým nebo s čím je člověk identifikován, může být výchozím krokem jeho správné výchovy či převýchovy.
Substituce
Jde o náhradní přizpůsobovací mechanismy (sublimaci, kompenzaci a somatizaci, resp. konverzi).
Sublimace (přetavení, zušlechtění) znamená, že společensky neschvalované chování nahrazujeme společensky akceptovatelným chováním. Sublimace redukuje pocity viny. Každý člověk není vždy schopen sublimace.
Metoda sublimace je hlubinnými psychology a pedagogy považována za nejúčinnější metodu výchovy. Jde o usměrnění vnitřních sil (vnitřní instinktivní, pudové energie) člověka a převedení jejich energie na společensky užitečnou a hodnotnou činnost.
Kompenzace znamená, že nemožnost dosáhnout úspěchu v jedné oblasti se snažíme vyvážit úspěchem v jiné oblasti, ať již příbuzné nebo odlehlé. Tak se intelektuálně méně disponovaný člověk rád blýskne svými fyzickými kvalitami a dovednostmi (např. plaváním, zápasem atp.), vlastnictvím materiálních hodnot či požíváním velkého množství nápojů, drog a potravin. Somatizace (konverze) znamená přesunutí duševního napětí do činnosti tělesných systémů (to vede např. ke vzniku přetlakové choroby, žaludečních vředů, nevysvětlitelných bolestí hlavy, alergických potíží aj. civilizačních chorob).
Racionalizace
Jde o vysvětlování a omlouvání často nevhodného a iracionálně podmíněného chování sociálně přijatelnými racionálními důvody. Racionalizace ochraňuje před pocity vlastní viny, výčitkami svědomí. Naproti tomu alibismus znamená vědomé posouvání fakt do jiných významových rovin, jde o projevy racionálního konstruktivismu, který ovšem rovněž neodpovídá skutečnosti.
Většinou se skutečnost racionalizuje metodou "kyselých hroznů" nebo "sladkých citronů". Metodou "sladkých citronů" lidé svoji situaci činí subjektivně snesitelnější. Např. člověk, který onemocněl, se raduje, že bude mít čas k četbě. Student, který nebyl příliš úspěšný u zkoušek, si může situaci racionalizovat metodou "kyselých hroznů": "Nejsem protivný dříč."
Podobným mechanismem jako racionalizace je mechanismus častý u osob trpících úzkostmi z mezilidských vztahů - tzv. intelektualizace, což je pokus o ochranu před emocionálním obsahem dojmu nebo situace, pokus o jejich chápání z výlučně rozumového hlediska. Snaha zbavit se bolesti a jiných nepříjemných emočních zážitků však často vede současně ke ztrátě schopnosti prožívat i zážitky příjemné.
Projekce
Je to metoda redukující pocity viny, úzkosti, tenze atd. mechanismem "podle sebe soudím tebe". Souvisí také s podezíravostí, s paranoidními tendencemi.
Projekce může být asimilační nebo opačná, odmítavá, negativistická. V psychoanalýze a v psychoterapii se v souvislosti s projekcí hovoří také o přenosu a protipřenosu. Jde vlastně o svalování viny na jinou osobu, na tzv. "objektivní příčiny" atp.
U asimilační projekce člověk připisuje ostatním vlastnosti a motivy, které u sebe připouští, ale o kterých ví, že nejsou správné ("všichni lžou, kradou, opíjejí se atp."). Člověk své negativní vlastnosti připisuje také druhým.
U opačné projekce připisuje člověk druhým svou vinu, své negativní vlastnosti, opomenutí, nedbalost a zároveň je u sebe popírá. ("Myslím, že mne nemáš rád".) Jeho chování je navenek opačné, než jaké jsou jeho skutečné pohnutky. ("Všichni jsou tady mimo mne neschopní".) Patří sem také výmluvy na objektivní potíže, svádění vlastní viny na druhé extrapunitivita,(např. tvrzení, že spolupracovník to způsobil špatnou prací) a impunitivita (tvrzení, že jde o vyšší moc, za to nikdo nemůže).
Někdy se hovoří místo o opačné projekci také o tzv. opačném reagování, formované agresi, resp. reaktivní formaci ("vší zkažeností jsou vinny ženy", tvrdívají zhýralci). Je zde patrna úzká souvislost projekce (přenosu) s represí. Někdy dochází k negativní projekci u zúčastněných osob navzájem (dochází k patologickým přenosům a protipřenosům).
PASIVNÍ přizpůsobovací operace
U druhé ze dvou základních přizpůsobovacích technik - úniku - můžeme popsat pět speciálních typů pasivních přizpůsobovacích operací:
-izolace,
-negativismus,
-regrese,
-represe,
-fantazie.
Izolace
Jde o stažení do sebe, do samoty z obavy z neúspěchu při řešení obtížné situace, z ponížení, nevýhodné soutěže.
Izolace může být krátkodobá, přechodná nebo dlouhodobá, chronická. Čím obtížnější je životní situace, tím větší bývá uzavřenost lidí. Někdy však dochází k paradoxní reakci - někteří lidé pod velikým tlakem strachu a únavy uvolňují proud sdílnosti, který se zastavuje až po překonání kritické situace.
Izolace zmenšuje příležitost osvojit si způsoby chování potřebné pro život ve skupině, čímž se zvyšuje pravděpodobnost výskytu frustrací v budoucnosti. Izolace bývá často spojena s rezignací.
Sklon k izolaci, apatii a osamělosti mají často lidé s nevyléčitelným tělesným handicapem (např. neslyšící a silně nedoslýchaví). Někdy lze však po překonání počáteční nedůvěry či averze dosáhnout omezení tohoto mechanismu a překonání rezignace.
Negativismus
Jde o opačné chování, než jaké je očekáváno nebo požadováno, resp. než jak je vyžaduje určitá situace.
Někdy jde o přehnanou snahu po opozici, nezávislosti, samostatnosti a originalitě. Může být pasivní nebo aktivní, skrytý nebo otevřený. Ústupky okolí obvykle negativismus posilují. Někteří lidé jsou tzv. oponenti ze zásady.
Adekvátně užitý negativismus posiluje sebevědomí, napomáhá rozvoji samostatnosti, aktivity, iniciativy a vytrvalosti. Trénuje člověka v imunitě vůči nežádoucímu působení, učí uchovávat si vlastní názory i v podmínkách nátlaku.
V raném věku se negativismus projevuje např. zadržením dechu, afektivní respirační křečí, výbuchy zlosti, selektivním mutismem (výběrovým mlčením) atd. V období dospívání lze pozorovat vzestup negativismu. Mladý člověk ve snaze osamostatnit se s oblibou konfrontuje svoje názory s dospělými. U starých lidí bývá negativismus protestem proti snižování uspokojení ze životních pochodů.
Regrese (infantilizace)
Jde o návrat k dřívějším způsobům nebo reakcím, které v předešlých fázích vývoje byly přijímány jako přiměřené, ale v současné době již nejsou vhodné.
Regrese se často vyskytuje u osob emočně zklamaných, u starých, zraněných a nemocných osob. Člověk má způsoby malého dítěte, resp. se chová klackovitě, umíněně apod.
Např. tříleté dítě po narození mladšího sourozence chce také šidítko, začne se opět pomočovat, i když už zachovávalo čistotu, chce být také chováno, kojeno. Patří sem také touha starších lidí "po starých zlatých časech". Rovněž u lidí unavených lze mnohem snadněji pozorovat mechanismy regrese. Jsou např. závislejší na dobrých mezilidských vztazích.
Druhem regrese je tzv. fixace (např. stereotypizace činnosti, opakování těchže chyb, při samostudiu kladení důrazu na memorování, fixace na pozorování vlastního zdravotního stavu), ustrnutí na určitém objektu nebo způsobu uspokojování potřeby v situacích, které by vyžadovaly jiné chování.
Opačným jevem je tzv. transgrese, tj. chování vývojově vyšší než je přiměřené danému věku (např. strach ze smrti u zdravého dítěte, přehnaná zdvořilost a ukázněnost).
Represe
Jde o úplné nebo částečné potlačení, popření různých afektivně nabitých informací, impulsů, motivů, fakt. Jde o supresi skutečností, které jsou bolestivé, tíživé, společensky nebo osobně nevýhodné atp.
Člověk často reaguje mechanismem represe na ty myšlenky a tendence, které se neslučují s jeho cíli, ideály a zásadami. Jde o jakousi selekci percepce.
Popření je v takových případech jakýmsi symbolickým "zavíráním očí" a "ucpáváním uší" před některými nepříznivými informacemi a fakty, s nimiž si člověk neví rady a raději si vytváří vlastní, optimističtější konstrukci skutečnosti.
Patří sem přeslechnutí napomenutí, doporučení, výzvy, žádosti, některé formy nepozornosti jako obrana před přetížením, hysterické inaktivace a tzv. segregace (vydělení).
Např. většinu času spořádaně žijící člověk čas od času "pověsí na hřebík" své zásady a jde si tzv. "vyhodit z kopýtka", aby uvolnil svou vnitřní tenzi a "přeladil se". Segregace však může vést k desintegraci, rozpolcení osobnosti.
Represe bývá často spojena s plíživou emocí fobie (strachu).
Strach je podobný úzkosti, ale má předmětný charakter. Má také ochranný význam. Jeho základ je ve funkčním napětí. Bývá přípravou organismu na zvýšenou činnost, a to zejména ve své první fázi (zvýšená selektivita vnímání a zvýšené svalové napětí, zrychlené reakce, zrychlený metabolismus). Ve druhé, zesílené fázi strachu se napětí stává dysfunkční a ruší činnost.
Fantazie
Mechanismus únikového fantazijního, vysněného uspokojování frustrovaných a deprivovaných potřeb se někdy vyskytuje např. při umělecké činnosti (Babička Boženy Němcové), ale i při netvůrčí mechanické práci, při monotónní činnosti, osamělosti, nedostatku sociální participace, a také při nadbytku sociální stimulace bezprostředně po neúspěchu.
Fantazijní přizpůsobovací mechanismus snižuje tenzi a úzkost. Mívá často formu denního snění. Během fantazijního snění lze prožívat tři fáze: únik, postupnou relaxaci a počátek nové perspektivy. Jisté nebezpečí tvoří přehnané fantazijní snění, které se stane zlozvykem.
S fantazií souvisí tzv. zástupná činnost: četba, video, film, televize, turistika, sport, návštěvy zábavních podniků. Jsou to aktivity, jimiž může být dočasně "vypojen" všední život a vnější svět. Tyto prostředky jsou důležité pro udržení duševní rovnováhy, ale nesmějí příliš jednostranně nahrazovat skutečnost. Zvýšená fantazijní činnost, tzv. denní snění, je poměrně typickou pubertální povahovou změnou. Fantazie bývá často důležitá pro tvořivou (kreativní) činnost.
Jde o to, aby lidé v daných situacích adekvátně využívali jednotlivých aktivních i pasivních přizpůsobovacích technik, a aby usilovali o zvyšování své psychické a osobnostní odolnosti při řešení náročných životních situací (včetně konfliktů).
Každý člověk by si měl osvojit co nejširší repertoár přizpůsobovacích mechanismů a co nejdiferencovaněji a pružně je používat (vzhledem k prostředí, situaci, věku, době a životní oblasti). To by také mělo být cílem výchovné péče.
Obliba jednotlivých druhů přizpůsobovacích technik a jejich fixace je závislá na tom, do jaké míry člověk touto technikou v minulosti redukoval tenze, na typu jeho osobnosti, na jeho temperamentu. Jde o to, aby lidé dovedli i v obtížných situacích zachovat rozvahu, uvážit a popřípadě změnit cíle a cestu k nim. Vrcholným kriteriem vhodnosti užívání přizpůsobovacích technik jsou etické zřetele.
Lidé však nejednají vždy podle určitého objektivního stavu věcí a jevů, ale podle svého vlastního mínění, nálady, emoce, postoje, podle toho, jak situaci subjektivně atribuují, hodnotí, vysvětlují a interpretují. Často se vyskytuje tzv. egocentrická tendence sebe ochranných atribucí, tj. tendence připisovat úspěch sobě samému a neúspěch jiným lidem nebo situačním faktorům.
Pozoruhodná je také Lazarusova teorie čtyř strategií zvládání stresu:
netečnost,
vyhnutí se působení noxy (stresoru),
napadení noxy
a posilování vlastních zdrojů síly.
Strategie netečnosti znamená, že se jedinec snaží apatickým chováním a minimalizací svého zájmu na dění vyrovnat se s danou zátěží. Může však přitom upadnout do pocitů bezmoci, beznaděje, subdeprese až deprese.
Strategie vyhnutí se působení noxy (stresoru) znamená snahu uniknout ze situace, kde působí stresor. Mívá přitom strach a úzkosti.
Strategie napadení noxy je aktivní (až agresivní) útok vůči působení stresoru s cílem redukovat jeho intenzitu nebo ho zcela eliminovat.
Strategie posilování vlastních zdrojů síly znamená zvyšování rezistence organismu vůči zátěži, zdokonalování se v sebekontrole, sebeovládání a monitorování sebe sama, a to již preventivně před propuknutím stresové situace.
V případě vlastního propuknutí zátěže je zde snaha situaci adekvátně nebo dokonce optimálně zvládnout pomocí efektivních obranných technik.
Zjištění, jakých přizpůsobovacích technik v různých situacích (zejména v těch mimořádných) člověk nejčastěji používá je nesmírně cenné pro poznání přizpůsobivosti (adaptabilty) a
předpověď (prognózu) chování a prožívání jeho osobnosti v budoucnosti a pro volbu adekvátní individuální sociální komunikace s ním.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2002. 544 stran.
ISBN 80-214-2203-3
Navigace
předchozí slovo: » převáděčnásledující slovo: » Přizpůsobovací problematika studentů a studentek
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2562
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
