Pojem prosociální a morální charakter

Slovo:

prosociální a morální charakter


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Dokonalost se dosahuje maličkostmi, ale dokonalost není maličkost
(Michelangelo).

Strategii rozvoje dobrého či morálního charakteru vytvářením příslušných podmínek pro interiorizaci etických hodnot, zásad, postojů a norem můžeme shrnout do pěti bodů:
příklad,
vysvětlování,
nabádání a povzbuzování,
prostředí,
zážitek a zkušenost.

Tato strategie je ovšem různě účinná podle momentálního stavu vývoje morálního charakteru a morální inteligence. Vývoj morálního charakteru je totiž ovlivněn nejen věkem, ale i zvláštnostmi osobnosti a výchovou (zejména rodinnou), sociálním prostředím a normami společnosti. Probíhá pravděpodobně ve stádiích, přičemž v jejich počtu a označení doposud není shoda.
L. Kohlberg rozlišuje stádium prekonvenční, kdy jedinec poslouchá jen ze strachu před trestem, dále stádium konvenční, kdy se člověk přizpůsobuje výchovnému působení, stádium postkonvenční, kdy se člověk řídí normami a zásadami, které přijal za své, a to i nezávisle na okolí. Ve stáří však u některých lidí dochází k deterioraci osobnosti, která se projevuje např. postupným rozpadem morálních zásad a vlastností i jiných vlastností osobnosti.
Pozoruhodný typologický přístup k morálnímu vývoji vyvinuli američtí psychologové Robert J. Havighurst (1900-1991) a Robert F. Peck (1919- 20O2), kteří rozlišují:
typ amorální (na úrovni kojence),
účelově zaměřený (na úrovni raného dětství),
konformní (na úrovni dítěte),
charakter s iracionálním svědomím (na úrovni puberty),
typ racionálně altruistický (na úrovni dospělého).
Strategie programu rozvoje charakteru zmíněnými pěti postupy je možno podrobněji rozvést takto:
Příklad
Každý pedagog by měl usilovat o takové chování, jednání a přístup ke studentům, aby mohl pro ně být identifikačním vzorem. Současná morální krize je totiž mimo jiné charakterizována i nedostatkem pozitivních identifikačních vzorů.
Lidé funkcionálně napodobují chování těch osob, kterých si váží, které mají v oblibě, kteří jsou jim sympatičtí nebo které dokonce mají rádi, a proto se s nimi identifikují.
To ovšem není nový originální poznatek, protože příklad (vzor) je již tradičně považován za nejdůležitější prostředek výchovy, zejména výchovy mravní. Zvláště účinný je ten příklad, který obsahuje ryzost chování, expresivitu vzoru, nikoliv jeho pouhou situační adaptivitu, která může ovlivnit žáky a studenty pouze dočasně. Naše doba je bohužel dobou krize vzorů. Přitom také národní a státní parlamenty a vlády by měly být pro občany daného národa a státu identifikačními vzory.
Na Slovensku vytvořil na téma ovlivňování pomocí příkladů, vzorů a modelů v životě člověka monografii Jan Grác s názvem Exemplifikácia (vydavatel'stvo Obzor, Bratislava, 1990).
Vysvětlování, persuáze
Přirozeným východiskem vysvětlování jsou spontánní otázky žáků a studentů, týkající se správného chování. Předpokladem efektivního vysvětlování je ovšem vztah důvěry mezi učitelem a žákem či studentem. Zvláštní důraz je vhodné věnovat vysvětlování osobní zodpovědnosti. Jde o vysvětlování, že vše, co člověk dělá, má určité systémové a kontextuální důsledky. V atmosféře důvěry, dialogu, shody, vzájemné podpory a vzájemného respektu se vytváří také odpovědnost za studijní a pracovní aktivitu.
Slovenská odborná literatura vlastní v tomto směru hodnotnou monografii od J. Gráce: Persuáze.
Nejvhodnější formou vysvětlování je diskursivní dialog, ale je možný i dialog intuitivní. Pedagog by měl být schopen otevírat prostor pro etický dialog se žáky a studenty. To by mělo být jeho odpovědností. Nikoliv však direktivně paternalistický (či manipulativní) přístup k dětem a mladistvým.
U studentů a studentek by neměla persuáze narážet na bariéru nízké inteligence, která by studentům nedovolila přehlédnout dostatečně velké pole, aby si ozřejmili následky a důsledky svých činů. Také dostatek představivosti a pozornosti by jim neměl chybět. Většina studentů a studentek je nadprůměrně inteligentních, dovedou generalizovat, takže morální normy jim něco sdělují a nereagují pouze případ od případu podle metody pokus-omyl. Stejně důležité jsou ovšem i citové schopnosti a schopnost volního úsilí k zodpovědnému morálnímu jednání, které je s to potlačit egoistické tendence.
Ponaučení je velmi vhodné v oblasti protidrogové prevence. Je žádoucí rozvíjet antidrogové postoje, dovednost odmítnout drogu. Ponaučení je žádoucí i v oblasti etikoterapie. Je třeba upozorňovat mládež, že například nenávistné chování a prožívání (hostilita), závist, sobectví, lakomství a jiné mravní vady mohou zhoršovat různé choroby (Bezděk, 1998).
Svědomité dodržování zásad mravnosti se oprávněně považuje i za základ prevence a terapie některých onemocnění. V odborné literatuře probíhá rozsáhlá diskuse o tom, že zvlášť nepříznivě působí na zdravotní stav člověka jeho hostilita (výbuchy nálad, nutkání někomu ublížit, nepřátelské vztahy, nenávist), deprese, fobie, obsese, kompulzivita, nestřídmost, poživačnost, chamtivost, vztahovačnost (paranoidita).
Souvislosti mravnosti a zdraví jsou nepopíratelné. Často se však, bohužel, těmito souvislostmi nevědecky a neodborně zabývají nejrůznější šarlatáni, akcentované osobnosti a blouznivci.
Jde o rovnováhu a harmonické propojení odborných a morálních přístupů při řešení nejrůznějších problémů. To vyžaduje osvojit si metody pravidelného sebehodnocení, a to i z hlediska dodržování morálních zásad.
Odborníci a vědeckopedagogičtí pracovníci v oblasti vztahů etiky a zdraví se v současné době zabývají např. morálními kodexy jednotlivých zdravotnických povolání, etickými aspekty eutanázie, potratů, sterilizací a transplantací, chybami a pověrami v lékařské etice, zásadami komunikace zdravotníků s pacienty z hlediska principu respektu autonomní osobnosti nemocného, vztahy pacientů (a jejich rodin) s lékaři i s ostatními zdravotníky s akcentem na etickou dimenzi těchto vztahů. Zabývají se také etickým zdůvodňováním moderních biotechnologií, které ovlivňují naše zdraví, stravování a životní prostředí, vztahy morálních a legislativních práv, etikou lékařského výzkumu a experimentů na člověku, etickými aspekty chirurgické, onkologické, porodnické, gynekologické, psychiatrické a jiné specializované péče, právy pacientů, etickými aspekty asistované reprodukce, genetického poradenství, práce etických komisí, informovaného souhlasu pacienta, sdělování pravdivé diagnózy, problematikou syndromu vyhoření, morální zodpovědností pacientů za vlastní zdraví a za vlastní způsob života, zachovávání lékařského tajemství, respekt k pacientově individualitě. Patří sem i etika chronicky nemocných a handicapovaných a také etické momenty končícího života, komatu a smrti.
Nabádání, pozitivní stimulace a povzbuzování, přesvědčování
Nabádání žáků a studentů k osobní a identické zodpovědnosti a k autonomnímu hledání variant řešení vlastních problémů má být na základě etického auditu prováděno mírně, laskavě, bez dehonestace osobnosti žáka či studenta a bez přehnané autoritativní preskriptivity, formou různých nařízení, předpisů a dispozic. Má být spíše povzbuzením, vyjádřením podpory, gratifikací, projevem podpůrného a ochranitelského (suportivního) klimatu, respektu, úcty, pozitivního přístupu, akceptování jednotlivců jako osob a akceptování neutrality ve vztahu ke všem členům systému.
Jenom tak lze předpokládat, že dojde k ovlivnění skrytého osobního kurikula studenta a identické individuální osobní struktury hodnot, a tím k spoluvytváření předpokladů a tím nezávislé sebevýchovy, autoregulace, sebeřízení (selfmanagementu), ke kreaci autonomního životního scénáře (příběhu).
Konkrétními pozitivními postupy povzbuzování se zabývají např. Čáp, J. a Mareš, J. (2001). Doporučují nespojovat povzbuzení s dehonestujícím moralizováním (např. dodatkem: "Tak proč to tak neděláš pořád?" nebo "Už bylo na čase!"), neboť moralizování narušuje účinek předchozího pozitivního sdělení.
Prostředí
Nejen rodina a předkové utvářejí či ovlivňují osobnost, tedy i charakter. Také svět člověka formuje, vychovává, učí, ale ovšem i deformuje. Člověk je vychováván či ovlivňován vším, co ho obklopuje. Tedy i civilizací a přírodou. Také představivost a myšlení jsou značně živeny civilizací a přírodou. Rovněž škola je důležitým prostředím, v němž by například měla být eliminována šikana. Osobní skryté kurikulum rozhoduje, který vliv je rozhodující.
Studenti a žáci většinou tráví ve škole značnou část pracovního dne. Proto již vnitřní atmosféra školy, její emocionální klima, má bezprostřední vliv na rozvoj jejich charakteru. Optimální by bylo, kdyby toto klima mělo podpůrný (suportivní) ráz, v němž jsou studenti respektováni ve své individualitě. Tento názor se shoduje i s odborným názorem předního českého pedagoga J. Průchy (1997).
Za podstatný faktor podporujícího prostředí je pokládána vyváženost mezi soutěživostí a spoluprací žáků a studentů a vůle společenského prostředí činit dobro.
Také skryté školní kurikulum, tedy studenty vnímaná etická a tradiční atmosféra školy, patří k účinnému etickému ovlivňování. Rozhodující ovšem je míra shody mezi učiteli proklamovanými etickými hodnotami a každodenní životní praxí těchto učitelů, která by měla podporovat vznik stabilní a vyrovnané osobnosti žáků odolných vůči stresům a náročným životním situacím.
Zážitky (včetně korektivních zkušeností)
Prostředí, v němž v současné době mladí lidé žijí, je sice bohaté na informace, ale chudé na pozitivní skupinové sociální učení a zkušenosti, včetně zkušeností korektivních.
Jen málo mladých lidí má příležitost vymanit se z výlučného zájmu o sebe a stát se osobně pociťovaným přínosem pro druhé. Velký vliv mají i zkušenosti z úrazů, operací a nemocí (zejména vlastních, ale i cizích) na utváření vlastní osobnosti a její mravní stránky.
Je třeba mladé lidi více orientovat na objektivizaci jejich sociální percepce i kognice a větší účast na užitečné spolupráci a na získávání praktických zkušeností nejen v oblasti jejich odbornosti, ale i v oblasti sociální komunikace (Šramová, 2001). Zážitkovým učením se etickým postojům, iniciativě, vztahům a způsobům prosociálního chování je například tzv. aktivní sociální učení.
V poslední době se rozpracovává zážitková výchova v rámci tzv. sociální pedagogiky a zážitkové terapie. Například projekty Prázdninové školy Lipnice, Outdoor a Hnutí GO využívají zážitkovou pedagogiku jako učení se aktivním konáním, které je kombinováno s následnou diskusí a reflexí. Jde vlastně o metody zkušenostního učení a jejich využívání k celkovému rozvoji osobnosti člověka, zejména v oblasti týmové spolupráce, komunikativních dovedností a sociálního cítění i chování. Jde především o využití všech možných druhů her. Někdy přitom dochází i k tzv. "sahání na dno vlastních schopností a sil".
Cenné, ale i některé poněkud umělé podněty k zážitkům obsahuje např. publikace H. Belze a M. Siegrista: Klíčové kompetence a jejich rozvoj.
Počítat musíme i s vlivem zkušeností, které získávají studenti od svých vrstevníků. Tento vliv může být dokonce větší, než vliv učitelů a rodičů. Autoři referovaného amerického programu rozvoje charakteru považují za prioritní vysvětlovat studentům pravidla chování a cíle školy, a to nejen v ústní, ale i v písemné formě. Součástí programu rozvoje charakteru jsou i soutěže jednotlivců a skupin, kooperativní chování při týmové práci, schopnost a dovednost přijímat vítězství i prohry.
Také široká paleta činností mimo vyučování umožňuje každému studentovi, aby uplatnil a osobně prožil prosociální způsob aktivně občanského i profesionálního chování.
Učitelé usilují o rozvoj a kultivaci celé autonomní osobnosti žáků a studentů, nejenom její kognitivní struktury. V uvedeném sanfranciském programu nám však chybí analýza významu zděděných vloh (predispozic) pro etickou oblast chování a prožívání, rozbor významu a vlivu individuálních biopsychosociálních tendencí, které v jednotlivých případech mohou mít i rozhodující roli.
Musíme totiž počítat s tím, že někdy dědičné a vrozené vlohy mohou intencionální i funkcionální mravní výchovu velmi komplikovat. Přes tato omezení není však možné na mravní výchovu a sebevýchovu rezignovat, i když víme, že nejsou všemocné.
J. Solfron z liberecké technické univerzity ilustrativně uvádí, že humanistický pedagog pracuje jako zahradník. Ne on, ale genetický program v rostlině určuje, co ze semena vzejde. Lidská osobnost se sice rozvíjí v interakci se společenským a přírodním prostředím, ale směřuje k autonomii, k rozhodování podle svobodně zvolených a interiorizovaných zásad a individuálních hodnotových orientací (systémů a struktur) i skrytých kurikulů.
Důležitou součástí etické výchovy na školách je skryté školní kurikulum, tedy studenty vnímaná etická atmosféra školy a její tradice. Optimální je podpůrné klima školy. Pro mravní výchovu žáků a studentů je důležitá optimální míra shody proklamovanými etickými hodnotami a zásadami s jejich každodenní konkrétní a expresivní životní praxí. Z tohoto hlediska je velmi škodlivá podvojná a sobecká morálka těch učitelů, kteří něco jiného tvrdí a něco jiného praktikují. Příkladem takového rozporu může být upřednostňování osobních soukromých ekonomických aktivit některých učitelů na úkor vlastní odborné péče o studenty.
Důležitý je i způsob trávení volného času studentů. Zde bývají značné rozdíly mezi trávením volného času studenty a studentkami. Muži se více než ženy věnují např. sportu, počítači a relaxaci. Ženy se více věnují např. trávení volného času s partnery, knihám, novinám a časopisům. V tomto směru nám však chybí více moderních sociologických výzkumů volného času.
Předpokladem úspěšné mravní výchovy žáků a studentů by mělo být poznání a cílevědomá kultivace individuality osobnosti každého žáka a studenta. To předpokládá znalosti, a to zejména z psychologie osobnosti, ontogenetické psychologie, sociální psychologie a sociologie, psychologie učení a pedagogiky.
Všichni učitelé škol by proto měli projít kurzem etiky a etické výchovy např. v rámci studia pedagogiky a psychologie pro učitele.
Jde o to, aby se učitelé naučili ovlivňovat hodnotové struktury žáků a studentů žádoucím směrem, vychovávat hodnotící kompetence.
Jakkoli je etická výchova obtížná, nebylo by správné na ni rezignovat. Morálka zůstává, ať chceme či ne, základním pilířem naší civilizace.
Pomůckou pro zdokonalení etické výchovy ve školství jsou morální kodexy pedagogů, výchovných poradců a psychologů.
Úsilí o životní styl respektující etiku a estetiku všedního dne má i pozitivní zdravotní konsekvence a účinky. Jde především o pohodové a prosociální vztahy a o optimální komunikaci v rodině, ve škole a v zaměstnání. Jsou vyjádřeny pozitivními způsoby sociálního chování, pomocí druhým v nouzi, dovedností obdarovávat, vstřícností, kooperativností, tolerabilitou a altruistickými projevy bez očekávání odměny.
Prosociálnost je ochota kooperativně udělat pro druhé něco bez očekávání
protihodnoty nebo odměny. Je základní podmínkou stability společnosti,
harmonických mezilidských vztahů, klíčovou otázkou hodnotové orientace
a klíčovou kompetencí člověka.
Podle slovenského pedagoga L. Lencze (1993) je základní hodnotou, kterou etická výchova rozvíjí, sebevědomá osobnost s prosociální orientací. Přesnější by patrně bylo uvést prosociální orientaci na prvním místě, i když úroveň sebevědomí člověka patří nesporně mezi centrální vlastnosti osobnosti, které mají velký vliv na chování a prožívání člověka.
Prosociálnost patří do základů mravnosti, a proto by měla být i nezbytnou součástí kompetentního profesionálního chování zejména pedagogických a manažerských specialistů a odborníků. Motivem a předpokladem prosociálního chování je vnitřní potřeba dělat to, co prospěje druhému. Neschopnost spolupráce je jednou z příčin, ale i jedním z následků toho, že jsou rodiny nefunkční, ekonomické a politické systémy nefungují a dochází ke konfliktům. Hledání konsensu (shody a souladu) mezi názory má přitom přednost před hledáním kompromisů, tj. shody dosažené vzájemnými ústupky.
Prosociální chování jako morálně-sociální kompetence je atributem humanizace a demokratizace i v oblasti vzdělávání. Patří mezi znaky žádoucí kultury života vůbec. Prosociální chování by mělo jít ruku v ruce s adekvátní úrovní odborného vzdělání a odborné profesní kompetence.
Je povzbudivé, že sociologické výzkumy hodnot naší mládeže mezi 18 až 25 roky potvrzují preferenci hodnot zdraví, lásky a přátelství. Na prvním místě současná mládež neproklamuje majetek, i když oproti předcházejícím výzkumům se jeho význam zvýšil (Martinkovičová, 2002). S věkem roste preference hodnoty rodiny. Arogantní, svévolný a egoistický narcismus tč. nepřevládá nebo alespoň není vysloveně proklamovaný, což znamená, že je vnímán jako negativní hodnota.
Prosociální chování předpokládá mít rozvinutou schopnost být sám sebou, být cílevědomou osobností, mít svou vlastní identitu, chovat se expresivně a mít soucit s jinými lidmi a motivaci pomáhat jim. V tomto pojetí je vlastně prosociálnost systémovým psychickým regulátorem (D. Kováč, 2002).
Také vztahy člověka k druhým lidem jsou mimořádně důležité, ale nesmíme zapomínat ani na vztahy člověka k přírodě a k budoucnosti. Podle německého filozofa H. Jonase (1984) člověk a technika jsou schopni utvářet budoucnost, z níž jde strach. Tento strach se však může stát pozitivní etickou hodnotou, když probudí naši odpovědnost za budoucí generace. Hans Jonas formuluje kategorický etický imperativ takto: "Jednej tak, aby účinky tvého konání byly ve shodě s autentickým lidským životem, aby nebyly destruktivní pro život budoucí. Při svém současném rozhodování mysli na budoucí dobrý stav člověka."
Sociální chování člověka podléhá sociálním tlakům, sociální kontrole veřejnosti. Jeho porušování vyvolává sankce (např. ostrakismus, výsměch). Zároveň však sociální chování má i vnitřní regulátory (pocit studu, viny, nevole, vnitřního napětí, rozmrzelosti, nespokojenosti se sebou samým, pocit méněcennosti) při negativních aktivitách.
A naopak při správně vyvinutém a vytvořeném svědomí prožívají lidé při konání dobra komplexní pocity spokojenosti, blaženosti, pohody až štěstí a pocity zvýšení sebedůvěry. Svědomí chápeme jako osobní systém, strukturu morálních hodnot, postoje a prožitky spojené s morálním hodnocením dobra a zla, jako jakýsi "vnitřní hlas", který hodnotí naše činy, myšlenky, emoce i volní rozhodování a jednání. Tvořil se po mnoho generací. (Náboženští myslitelé označují svědomí za hlas boží.) Mravní výchova by měla být integrována do školního kurikula všech škol. Jde o to, aby učitelé svým chováním, vystupováním a celým způsobem života poskytovali identifikační vzory. Měli by žákům a studentům především zprostředkovat poznatek, že základem pro jednání člověka ve společnosti musí být vytváření vztahů úcty, důvěry a spolupráce, individuální přístup k lidem na základě dobrého poznání jejich osobnosti. Souhrnně můžeme říci, že jde o to, aby lidé jednali racionálně a v souladu se zásadami etiky (mravnosti) a estetiky. Cílem je tedy jednání altruistické, prosociální, které se vyznačuje skutky a činy, vykonávanými ve prospěch druhého bez očekávání odměny nebo sociálního souhlasu.
Racionální, uvážené a nesobecké morální činy však nejsou nejčastější formou lidského chování. Nezřídka je lidské chování iracionální, ovlivněné subjektivními a situačními instinkty, pudy, potřebami, emocemi, afekty, city a egoistickými tendencemi.
Pozoruhodný program etické výchovy je systém rozvoje charakteru vytvořený na základě výzkumu početné výzkumné skupiny v San Francisku (Plunkett, D., 1993).
Systém rozvoje charakteru se zde opírá především o práci psychologů E. A. Wynnea a K. Ryana.
Výzkumná skupina třiceti pracovníků vypracovala program výchovy k prosociálnímu chování, který má pět dílčích úkolů. První tři byly zaměřeny na mladistvé:
jde o zapojení mladistvých do činností zaměřených na vzájemnou pomoc v rodině i ve škole,
dále jde o senzibilizaci empatie, tj. vnímání potřeb, pocitů a myšlení jiných. (V tomto směru podává podrobné informace i publikace A. Ellise: Trénink emocí, podtitul: Práce s emocemi na základě racionálně emoční terapie),
a konečně jde o rozvíjení týmové spolupráce s vrstevníky a s členy rodiny.
Zbývající dva úkoly byly zaměřeny na dospělé:
jak poskytnout pozitivní modely prosociálního chování průběžně i prostřednictvím výchovných akcí,
jak podporovat pozitivní disciplínu, zejména prezentováním jednoznačných směrnic chování, využíváním metod disciplíny, podporováním sebeúcty, udržováním pozitivního vztahu k mladistvým a vysokou úrovní očekávání (Pygmalionský efekt).
Za východisko rozvoje charakteru považují američtí výzkumní pracovníci morální kodex, který obsahuje sedm charakterových rysů.
Člověk má být veden k tomu, aby se stával:
1. čestným (spolehlivým, poctivým a pravdomluvným),
2. zodpovědným (svědomitým, rozvážným a důvěryhodným),
3. ohleduplným (respektujícím autoritu, korektním),
4. oddaným (věrným, odvážným),
5. vytrvalým (usilovným a přičinlivým),
6. expresivním (vstřícným, otevřeným, spolupracujícím),
7. zdravě sebevědomým (s úctou k sobě samému, ale i sebekritickým).
Tento morální kodex by bylo ovšem třeba upravit i na podmínky české společnosti. Chybí nám zde např. vlastenectví a zodpovědnost vůči vlastnímu zdraví.
Životní styl respektující žádoucí etické normy i estetiku všedního dne má i své kladné zdravotní účinky.
Jde především o pohodové vztahy a pohodovou interakci a komunikaci v rodině, ve škole a v zaměstnání bez
bez zbytečného násilí, agresivity (nejen brachiální, ale i verbální), nestřídmosti, poživačnosti, chamtivosti, hostility (nepřátelských vztahů a nenávisti), žárlivosti, paranoidity (chorobné vztahovačnosti), afektivní zaslepenosti, nepořádnosti, nehygieničnosti, neestetického chování, osobní i sociální nezodpovědnosti.
Dodržování žádoucích morálního kodexu, norem, zásad a principů prosociálního, etického a estetického jednání se oprávněně považuje i za základ prevence a terapie některých závad a poruch osobnosti člověka. Duševní a sociální pohoda patří k základní charakteristice zdraví.
Jde o životní styl bez nestřídmosti, poživačnosti, chamtivosti, nenávisti, agresivity, zaslepenosti, nepořádnosti, nezodpovědnosti.

Žádoucí je životní komunikační styl současně asertivní i etický, který předpokládá nejen natrénované komunikační dovednosti pozitivní a negativní asertivity, ale také schopnost vcítění, etické prosociální prožívání a chování, umění prosadit se a zároveň respektovat potřeby a práva druhých lidí.
To vše bez manipulativních a agresivních tendencí, bez disinhibice (chování bez zábran), flamingu (nepřátelského chování) a odosobnění (deindividuace).

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Komentáře ke slovu prosociální a morální charakter


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » prosociálnost
následující slovo: » prosociální autonomie v etice
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2912
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz