Pojem První česká školská psychologická poradna a klinika

Slovo:

První česká školská psychologická poradna a klinika


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Pro rozvoj poradenství ve školství ČR měla velký význam úspěšná praxe první české
poválečné školské dětské psychologické poradny, která byla zřízena v roce 1958 v Brně.
Jejím kladem bylo, že navázala na dobrou tradici široké spolupráce učitelů, lékařů a psychologů (včetně spolupráce na výzkumu) psychiky a osobnosti dětí a mládeže. Od svého založení byla poradna současně výukovým zařízením katedry psychologie a pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Původně byla tato poradna ekonomicky a provozně přičleněna k záchytnému dětskému domovu a KNV v Brně, později přešla pod odbor školství NV města Brna.
Odborné poradenství můžeme charakterizovat jako interpersonální (interindividuální) komunikaci, proces a vztah v němž se poradkyně či poradce, ať je to již pedagog, psycholog, lékař nebo právník atp.) snaží svou vědecko-praktickou radou prokázat službu, pomoci či prospět, být odborně užitečný tomu, komu radí, tedy jiné osobě (či osobám, jednotlivcům i skupinám). Cílem porady může být i prevence závad a poruch chování a prožívání, nehod, úrazů a onemocnění.
Smyslem porady je, aby ti, kterým radíme, správně pochopili své problémy, adaptovali se na ně a vyrovnali se s nimi (např. ve výchovně vzdělávacím procesu, v rodině atd.). Tím poradenství přispívá k odstraňování dysadaptací, emocionálních potíží, neurotizace, a tím upevnění zdraví, vymezenému jako tělesné, duševní i sociální blaho (pohoda).
Důležitou, či dokonce základní složkou všech poradenských směrů je konzultace, rozhovor. Programovou poradenskou péči si můžeme rozdělit na čtyři stadia:
- navození poradenského vztahu (komunikace, procesu, kontaktu),
- prohloubení a naplnění poradenského vztahu (do tohoto stadia patří většina diagnostických a nápravných technik),
- uvolnění intenzity a rozvázání poradenského vztahu,
- katamnestické, kontrolující účinnost a prognózu poradenské péče.
Název první poválečné psychologické poradny v Brně se několikrát během její historie změnil.
V roce 1968 byla přejmenována na Psychologickou výchovnou kliniku a 14. ledna 1977 na Pedagogicko- psychologickou poradnu města Brna.
Po stránce odborné a metodické Dětskou psychologikou poradnu v Brně řídil nejprve univerzitní profesor psychologie PhDr. Vilém Chmelař, DrSc a později (až do roku 1972) klinický psycholog docent PhDr. Boleslav Bárta,CSc., který se věnoval také politické činnosti-usiloval o moravskou samosprávu. V letech 1972-1974 byl ředitelem doc. Ing. Antonín Hučík, od roku 1975 do roku 1987 PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc., poté PhDr. Alena Šafrová (1987-1990), Zodlová (1991-1993), PhDr. Anton Polák (1994-1995), PhDr. Anna Holčíková (1996-2005). Od roku 2005 úkoly pro Brno město plnila Krajská pedagogicko-psychologická poradna pod vedením Mgr. Libora Mikuláška.
Na závady a poruchy chování v městě Brně se původně a primárně zaměřovali např. psycholog PhDr. Miroslav Schürer a psycholožka PhDr. Olga Koláříková, PhD. Na poruchy školní úspěšnosti psycholog PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc. a na problematiku volby povolání zase psycholožka PhDr. Olga Konečná.
Ve spolupráci s katedrou Filozofické fakulty UJEP realizovala poradna (v letech 1959-1961) výzkumnou práci na úseku výchovy k povolání a jeho volby (byla např. potvrzena úspěšnost nápravy výchovných nesnází rozvíjením zájmové činnosti zaměřené k profesní orientaci, byla vypracována metodika ke zjišťování postojů k povolání atd.). Cenné byly i zkušenosti s poskytováním rad k volbě povolání na základě psychologického vyšetření.
Od roku 1959 se Kolegium ministerstva školství a kultury ČSR několikrát zabývalo přípravou mládeže pro volbu povolání. Na základě usnesení 21/60 Kolegia ministerstva školství bylo pokusně započato ve školním roce 1960/61 s rozvíjením výchovy k povolání, a to na 30 vybraných školách v Československu. Ke zhodnocení pokusu došlo na poradě 10.-11. dubna 1961 v Bratislavě.
Porady se zúčastnili psychologové, pedagogové a lékaři. Experiment provedený na vybraných školách potvrdil správnost myšlenky pověřit koordinací výchovného poradenství k volbě povolání specializovaného pracovníka ve škole. Měl to být výchovný poradce (původně výchovně psychologický poradce či psychologický poradce). Současně byl navržen předběžný plán studia výchovných poradců na univerzitních katedrách psychologie.
Rezoluce z této pracovní porady vyslovila požadavek: "Současně s rozšiřováním počtu psychologických poradců budovat v jednotlivých okresech psychologické poradny podle zkušeností již existujících psychologických výchovných klinik a dětských psychologických poraden." Účastníci porady dospěli k závěru, že pracovní porada byla zdařilým počátkem spolupráce psychologů s učiteli a lékaři i zástupci průmyslu v otázkách výchovného poradenství.
V roce 1961 zřídilo ministerstvo školství Ústřední komisi pro výchovné poradenství. Pozornost začala být věnována i výchově talentovaných žáků, zaostávajících žáků a mládeže s výchovnými obtížemi.
Výsledkem jednání komise bylo vydání směrnic o budování soustavy výchovného poradenství na ZDŠ (1962) a na středních školách (1963).
Experimentální postgraduální studium výchovných poradců ze škol I. cyklu bylo zahájeno na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s Psychologickým ústavem Univerzity Karlovy v akademickém roce 1965/1966.
V téže době bylo zavedeno studium výchovného poradenství rovněž na katedře psychologie Filozofické fakulty univerzity v Brně. Toto studium mělo charakter postgraduálního studia pro ty, kteří měli vysokoškolské učitelské vzdělání, a charakter vysokoškolského kursu pro ty, kteří neměli vysokoškolské učitelské vzdělání.
Brněnská poradna pomáhala také rozvíjet obdobné poradny na území celé Moravy.
Poradny se také vždy zabývaly pedagogickou činností (konaly se odborné přednášky a semináře pro výchovné poradce, rodiče, učitele, vychovatele i spolupracovníky v poradnách).
Bohatá vždy byla také popularizační a publikační činnost poradenských psychologů v tisku, v rozhlase i televizi.
Poradna vydávala metodické listy pro rodiče i pro učitele a vychovatele.
Nárazově, podle potřeb praxe, byla prováděna i výzkumná činnost v oblasti aplikovaného výzkumu. Byl zkoumán a exaktně sledován vliv kolektivní výchovy na duševní vývoj dítěte v předškolním věku.
Poradna pomáhala také při budování dalších, např. okresních psychologických poraden.
V roce 1975 vznikla Krajská pedagogicko- psychologická poradna v Brně, která delimitovala část pracovníků tehdejší Psychologické výchovné kliniky města Brna. Prvním ředitelem KPPP v Brně byl vojenský psycholog Maxmilián Strmiska. 16. 6. 2005 byla krajská jihomoravská poradna přejmenována na Pedagogicko-psychologickou poradnu Brno, která se mj. zabývá také klientelou na území města Brna a okresu Brno-venkov. Jejím ředitelem se stal speciální pedagog Mgr. Libor Mikulášek. PPP Brno je příspěvkovou organizací Jihomoravského krajského výboru. Řídila se ve své poradenské práci době vyhláškou 72 ze dne 9. února 2005 o poskytování poradenských služeb a školských poradenských zařízeních, nyní vyhláškou 116/2011, kterou se vyhláška 72 mění a zákonem o pedagogických pracovnících 563/2004 Sb.
Adekvátní poradenský vztah umožňuje klientovi, aby odhalil své problémy, své tísnivé zážitky, závadové a poruchové interakce a sociální komunikace v tom čase a v té rychlosti, při níž jim může čelit a ovládnout je během poradenské a intervenční komunikace. Poradce se musí zdržet předčasných závěrů, intervenci, doporučení, rad a opatření. Poradce podporuje a posiluje u klienta (nejen dospělého, ale i dětského) vše pozitivní, podporuje klientův osobnostní růst a rozvoj. Rychlost a rozsah změn v postojích a osobnosti klienta, v jeho chování i akceptace odborného poradce jsou ovlivněny osobností a přístupy poradce a úrovní
poradenské komunikace a vztahu.
Osobnostní charakteristiky klienta i poradce, situace, za které se poradenský vztah odehrává, celá procedura, struktura a dynamika, obřad poradenské aktivity, to vše má vliv na efektivnost změn v postojích a chování klienta. Poradce musí dokázat klientovi problematiku a deficity ujasňovat a redukovat postupně. Simplexní prvoplánové a jednorázové direktivní rady svědčí o odborné nezkušenosti poradce. Jedním z cílů poradenské péče je i zvýšení sociální kompetence klienta i rozvoj adekvátní asertivity. Asertivitu přitom chápeme jako takový způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje (upřímně, otevřeně a přiměřeně) své myšlenky, city a názory, postoje.
Jaké požadavky bývají uváděny na základní charakteristiku osobnosti poradce?
Odborný poradce musí být v daném oboru plně kvalifikován a kompetentní, absolvovat odbornou praxi pod supervizí, mít spontánní, pravý, ryzí zájem o klienta, musí s ním mít účast a mít silnou potřebu mu pomoci, ovlivnit ho, změnit žádoucím směrem.
Poradce tuto změnu ovšem může očekávat s různou mírou optimismu a s různou dávkou víry v možnost změny psychiky a osobnosti klienta.
Jistou míru naděje a očekávání změny nacházíme snad vždy. Bez této naděje a bez tohoto očekávání by nemělo smysl pokračovat v poradenské práci. Vždy však musí poradce respektovat osobnost klienta. Pokud poradce osobnost klienta, jeho odbornost a praxi nerespektuje, nemůže adekvátně pokračovat v jeho ovlivňování. Poradce by měl být opravdový a čestný.
Úspěch v poradenské práci má silný vztah ke stupni důvěry, kterou má poradce ke svému teoretickému východisku i praktickému metodologickému postupu. Vždy však je nutno vzít v úvahu, že rozhodujícím aspektem vlivu poradce na klienta není skutečná osobnost poradce a jeho chování, resp. jeho záměr v poradenském vztahu. Rozhodující je totiž to, jak klient poradce identifikuje,vnímá, respektuje, interpretuje, akceptuje a napodobuje.
Tedy postoje klienta, jeho osobnostní charakteristika jsou rozhodujícími aspekty poradenského vztahu. Klient musí věřit, že změna jeho osobnosti, chování a prožívání je možná a že mu poradce může a je schopen, chce a dovede pomoci. Musí vnímat, že poradce se o něj zajímá, že s ním má účast a že mu chce pomoci. Musí spoléhat na poradce a na jeho odborné postupy , intervence a metody. Měl by být v poradenském procesu aktivní a podílet se na něm.
Klient, stejně jako poradce by měl být opravdový, ryzí, čestný v poradenském procesu ( klienti (nejen dospělí, ale i dětští) však mají často tendenci manipulovat s poradcem, vytvářet s ním aliance vůči někomu).
Klient je aktivní bytost, jejíž chování je sice na jedné straně ovlivňováno okolím, ale která také sama ovlivňuje okolí svým vlastním chováním.
Člověk vybírá svým vnímáním a rozhodováním objektivní stimuly ze svého okolí i subjektivní stimuly, na které bude reagovat.
Člověk vždy určitým způsobem subjektivně interpretuje své okolí i sebe sama. Svět člověka je částečně determinován jeho osobním vnímáním, cítěním, motivovaností a volním rozhodováním, nejen pouze objektivní existencí a působením reálných vnějších stimulů a incentiv.
Žádoucí kooperace a koordinace činnosti odborného školského poradenství se zdravotnickými složkami (např. pediatrie, dětská psychiatrie), se složkami ministerstva práce a sociálních věcí (krizová centra, ekonomika práce, mobilita, flexibilita pracovních sil, otázky zprostředkování pracovních sil a sociálního zabezpečení), s plánovacími orgány a dalšími zainteresovanými složkami (ministerstva vnitra a spravedlnosti aj.) je doposud problematická.
Funkčně integrovanou poradenskou péči měly zajistit koordinační sbory poradenské péče o děti, mládež a rodinu, které byly ustaveny MŠ ČSR dne 13. 3. 1973 pod čj. 7758/73-210. Nepodařilo se však překonat v nich autonomistické a příliš dominantní tendence jednotlivých zúčastněných resortů a odborností. Činnost těchto sborů byla postupem času utlumena.
Odborné poradenství samo má řadu složek, které by měly být ve vztahu adekvátní funkční koordinace a kooperace.
Jsou to především poradenské činnosti:
- zdravotnické
- sociálně právní
- psychologické
- pedagogické
- zaměstnanecko-nformační a kariérové.
Problémové okruhy, kterými se poradensky zaměřená pedagogicko-psychologická pracoviště od počátku svého vývoje zabývala, můžeme rozdělit na čtyři skupiny:
- psychodidaktické problémy
- psychosociální maladaptace
- problémy psychosociálních vztahů
- problémy výchovy k povolání a studiu, profesního a kariérové poradenství
Do okruhu psychodidaktických problémů patří otázky zjišťování školní připravenosti, učebních a studijních stylů, problematika parciálních gnostických funkcí, didaktické opožděnosti a didaktických deficitů z mimointelektových i intelektových důvodů, zjišťování příčin neprospěchu (i na středních a vysokých školách), problematika péče o talenty, diferenciace žáků ve výuce, změna školní třídy nebo školy, psychologické hodnocení efektivnosti vyučovacích metod, vedení k optimálnímu sebevzdělávání, návrhy, doporučení i zajištování podpůrných opatření pro žáky a žákyně (např. edukace podle individuálního vzdělávacího plánu, práce s asistentem pedagoga).
Do okruhu psychosociálních maladaptací patří dificility, dysability, neurotické potíže, disharmonie a poruchy osobnosti (psychopatie), selhání v povolání nebo ve studiu spočívající např. v nedostatečné identifikaci se studovaným oborem a následné intelektuální a výkonové pasivitě.
Do okruhu problémů v psychosociálních vztazích patří poznávání a formování vztahů ve studijní skupině a vztahu učitel-žák, vztahů mezi členy učitelského sboru z hlediska jejich vlivu na žáky, vztahů mezi rodinou a školou, vztahů mezi sourozenci, mezi studenty a rodiči, vztahů mezi rodiči z hlediska výchovných důsledků. Patří sem též sociálně psychologické aspekty řídící práce ve škole z hlediska školní psychosociální atmosféry a jejího působení na žáka, studenta i posluchače.
Do okruhu psychologických otázek výchovy k povolání a jeho výběru patří dlouhodobé sledování vývoje vlastností osobnosti žáka se zřetelem k jeho budoucímu uplatnění ve studiu nebo v povolání, zjišťování a formování individuálních zájmů o povolání. Katamnesticky se sleduje průběh adaptace na zvolené studium a pozdější uplatnění v povolání.
Od roku 1958 až do přejmenování psychologické poradny na Pedagogicko-psychologickou poradnu v roce 1977 byla dominantní a efektivní činností poradny odborná individuální případová (kasuistická, klinicko psychologická) diagnostická práce a odborná íntervenční aktivita.
Pedagogicko psychologické poradny ve školství by nemělý mít za cíl být jen službou škole a pomocným administrativním orgánem odborů školství, jak se to v některých údobích a zejména v některých regionech již občas stávalo.
Současné odborné poradenství i ve školství by mělo usilovat o tyto charakteristické znaky:
- interdisciplinární a komplexní charakter (psychologie, pedagogika, sociologie, lékařství),
- multisférový a multikonzumní charakter (rodina, škola, sociální zařízení (např. OSPD, předmanželské a manželské poradny, krizová centra), zdravotnictví /např. pediatrie, psychiatrie/, soudy, podniky),
- profesionální odborný a vědecký charakter,
- institucionalizovaný charakter,
- vnitřní strukturovanost,
- personální a systémový charakter (zaměření na celek osobnosti i rodinu, školu, pracoviště),
- edukativně-formativní, rozvíjející a sociálně a zdravotně preventivní charakter,
- procesuální, vývojový, kontinuitní a biodromální charakter.
Literatura:
KOHOUTEK, R. Poznávání a utváření osobnosti. Brno: Akademícké nakladatelství CERM, 2001. 275 s.
ISBN 80-7204-200-9.
KOHOUTEK, R. Historie pedagogicko-psychologického poradenství. Brno: Akademické nakladatelství CERM,
1999.ISBN 80-7204-115-0.

Komentáře ke slovu První česká školská psychologická poradna a klinika


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » prurus, frúros
následující slovo: » první dojem
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2924
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz