Pojem psychologie zdraví a nemoci

Slovo:

psychologie zdraví a nemoci


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ A NEMOCI zkoumá životní styly podporující zdravý tělesný, duševní, duchovní a sociální vývoj, a naopak vývoj vedoucí k chorobám.
Zkoumá osobnostní proměnné i vnější podmínky prostředí spolupůsobící při vzniku nemocí i úrazů a doporučuje duševně hygienické zásady a opatření (intervence) zaměřené primárně na prevenci závad a poruch zdraví, psychiky a osobnosti i na nápravu, psychoterapii, psychokorekci a psychorehabilitaci zdraví.
Mezi základní pojmy důležité pro psychologii zdraví a nemoci patří:
ZDRAVÍ je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby nebo poruchy či vady. Jde o holistickou koncepci, teorii, paradigma. Tato velmi obecná definice umožňuje podílet se na zdravotnické diagnostice i terapii také odborníkům primárně nezdravotnického zaměření, včetně např. pedagogů, psychologů, sociologů.
DUŠEVNÍ POHODA znamená, že duševní pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátnímoptimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspokojení ze svých činností. Je to i cíl nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti.
NORMÁLNÍ OSOBNOST lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, zdatnou.
Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole.
NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada.Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp. obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech.
Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou:
l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti)
2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor
chronických událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy.
3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci).
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. cefalgie, bolest hlavy).
Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U mánie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného, kauzálního, patogenetického, etiologického obrazu odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza.
Léčba nemocí zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty),
2) psychologický (např. emoce),
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje:
1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus.
Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku.
POSTOJE člověka k nemoci mohou být:
Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.
Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.
Repudiační: popírající nemoc, disimulující.
Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.
Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy).
Každý postoj má přitom svou složku racionální, emoční a konativní.
Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím.Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody).
PRŮBĚH choroby může být jedním z pěti D:
1.Smrt (Death).
2.Chronická nemoc (Disease).
3.Invalidita (Disability).
4.Dyskomfort (Discomfort).
5.Nespokojenost (Dissatisfaction).
PROGNÓZY jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být několikeré:
Prognosis bona znamená dobrou předpověď.
Prognosis dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď.
Prognosis incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď.
Prognosis infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní).
Prognosis mala znamená prognózu špatnou (maligní).
Prognosis pessima znamená předpověď velmi špatnou.
Prognosis letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí pacienta.
Rozlišují se také prognosis quod restitutionem (týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu).
TRAUMA
je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby).
Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom.
Diagnóza postkomoční syndrom (F07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění m ozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaů až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů:
(1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk,
(2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti,
(3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy),
(4) nespavost,
(5) snížená tolerance alkoholu,
(6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného.
V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru.
Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce.
PSYCHICKÁ ANOMÁLIE, ABNORMALITA
Jde o hraniční odchylku od toho, co je typické nebo normální, ale bez toho, aby šlo o výrazný patologický stav. Jde např.o handicapovanou osobu se speciálními potřebami.
PSYCHICKÝ DEFICIT
Jde o stav osoby, jejíž výkonnost v některém speciálním aspektu nebo celkově spadá do nižší úrovně, než se to od této osoby odůvodněně očekává. Její výkon je nižší např. v porovnání s typickými jednotlivci jejího věku nebo v porovnání s některými ukazateli jejího minulého chování.
DIDAKTICKÝ DEFICIT
Mezera, nedostatky a chyby ve školských vědomostech, dovednostech a návycích.
RETARDACE
Jde o zpomalení nebo opoždění tělesného, sociálního nebo psychického vývoje. Pokud se retardace vztahuje nejen na tělesný vývoj, ale i na souhrn duševních jevů, tedy na vývoj celé osobnosti, hovoříme o psychosomatické retardaci.
DEMENCE
Přerušení a zaostávání normálně začatého duševního (mentálního) vývoje, ztráta již získaných duševních schopností. Hovoříme o demenci např. u dětí, které se do jistého věku např. do l0 let vyvíjely normálně, dosáhly přiměřený stupeň psychického vývoje, ale pak se z nějakého vážného důvodu (např.pro úraz mozku při autonehodě) jejich mentální vývoj přerušil či narušil.
REGRESE
Dočasný, krátkodobý nebo i trvalý návrat, zvrat vývoje, sestup či úpadek na dřívější vývojové období, někdy doprovázené trvalými ztrátami již rozvinutých schopností a dovedností a znovuobjevením forem chování a prožívání typickým pro nižší vývojové fáze (např. infantilní, dětinské, parvuloidní chování u starších lidí, agresivní primitivní sociální chování u opilců apod.).
PSYCHICKÁ DEPRIVACE
Jde o duševní stav, ke kterému dochází následkem takových životních situací, kdy subjektu není poskytnutá příležitost či možnost na uspokojení některé jeho základní (vitální) potřeby v dostatečné míře a po dost dlouhý čas. Podle Langmeiera a Matějčka (1998), jde o stav duševního strádání, který však není neměnný a trvalý. Nemusí se týkat jenom strádání v oblasti emotivního života, ale i strádání pohybového, prostorového, kognitivního, konativního atd.
FRUSTRACE
Frustrací rozumíme zmaření aktivity směřující k určitému cíli. Vzniká tehdy, když se organismu, resp. osobnosti kladou více-méně nepřekonatelné překážky nebo omezení, Podle toho, jak organismus, resp. osobnost zareaguje, můžeme posoudit úroveň její frustrační tolerance. Rosenzweig (1998) rozlišuje také lidí typu s tendencí extrapunitivních, intropunitivních a impunitivních reakcí na frustrační situaci.
PUNITIVITA
Člověk má v zátěžových situacích tendenci reagovat buď: extrapunitivně (vinit druhé), intropunitivně (vinit sebe) nebo impunitivně (svádět vše na vyšší moc).
AKCELERACE
Představuje zrychlení psychického, tělesného nebo sociálního vývoje v určitých vývojových obdobích nebo celkového vývoje osobnosti. Ve většině případů jde o pozitivně hodnotitelnou změnu psychiky a osobnosti, ale může jít i o patologické případy, kdy např. dochází již u dítěte předškolního věku k předčasné sexuální zralosti.
DUŠEVNÍ PORUCHA
Zdá se, že je pojem duševní porucha postupně nahrazuje pojem duševní choroba, nemoc, onemocnění. Duševní porucha jako zřetelná odchylka od normy je v současné době preferována. Zjevná porucha duševní činnosti je natolik specifická ve svých projevech, že je spolehlivě rozeznatelná podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že způsobuje ztrátu pracovní schopnosti nebo sociální kapacity nebo obou), a to v takové míře, že se může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo neschopnosti zúčastnit se na různých právních či jiných sociálních činnostech. Duševní poruchy mají etiopatogenezu složenou z endogenních příčin, exogenních příčin nebo z jejich kombinace.
ETIOPATOGENEZA DUŠEVNÍCH ZÁVAD A PORUCH (endogenní a exogenní příčiny). Mezi endogenní příčiny lze zařadit genetiku, vrozené poruchy vývoje plodu, poruchy látkové výměny, tj. metabolismu, poruchy nervové činnosti, hormonální poruchy. Mezi exogenní příčiny patří např. stres, frustrace, konflikt, deprivace, agresivita, klima.
DEFEKT
je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či primární poruchu osobnosti (dříve nazvanou psychopatii), tedy zejména o stavy po úrazech, po operacích nebo o stavy vrozené (zděděné).
DIFICILITA
relativně drobná a reverzibilní závada v chování nebo prožívání, závada která však nesplňuje závazná kritéria pro patologickou poruchu chování a poruchu osobnosti. Závada je v širší normě, krátkodobější, méně intenzivní a zcela nebo alespoň částečně reverzibilní.
ÚZDRAVA
může být: úplná (aktivní nebo praktické zdraví), s přetrvávající závadou, s přetrvávající poruchou nebo s tendencí k opakování nemoci (resp. závady nebo poruchy) v budoucnosti.
PATOPSYCHOLOGIE
Někteří odborníci (např. psychologové a psychiatři) považují patopsychologii za synonymum psychopatologie, jiní pojem patopsychologie zúžují na problematiku širší normy, další zase mají koncepci patopsychologie podstatně širší.
Naše pojetí patopsychologie se blíží koncepci slovenského psychologa L. Košča (1975, 1987).
Patopsychologie v našem pojetí je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto procesy, stavy a vlastnosti jsou z různých příčin rozvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti.
Patopsychologie primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost.
Patopsychologie se zaměřuje na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně postižených a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání.
PSYCHOPATOLOGIE zkoumá výrazně patologické a abnormální psychické jevy, poruchy a choroby, které často vyžadují i farmakoterapii.
MEZI PSYCHOLOGICKÉ INTERVENCE v oblasti duševního zdraví patří např.: psychoterapie, psychokorekce, psychorehabilitace, persuáze, reedukace, arteterapie, muzikoterapie, relaxace, autogenní trénink, dechová cvičení (např. antistresová), meditace, instruktáže sebe sama, autosugesce, nácvik redukce stresů.
Koncem 20. století a začátkem 21. století došlo v České republice nejen k výraznému pokroku psychologie teoretické, ale i ve využití psychologů ve společenské praxi, a to zejména ve školství, sociálních službách, průmyslu a ve zdravotnictví. Kliničtí psychologové a psychoterapeuti pracují např. již i na poliklinikách, a to ve spolupráci s lékaři a aktivizačními sociálními a pedagogickými zdravotnickými pracovníky.
Kvalifikovamé a kompetentní profesní úkony a interpretace v oblasti psychologické diagnostiky zdraví a nemoci a aplikovaných psychoterapeutických intervencí mají svá odborná pravidla a musí být také v souladu s etickým kodexem profese psychologa.
Literatura
KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy.
Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 stran.
ISBN 978-80-210-4434-0.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s.
ISBN 978-80-247-0871-3.





Knihy

Člověk ve zdraví i v nemoci. Podpora zdraví a prevence nemocí ve stáří -- autor: Libuše, Čeledová Čevela Rostislav
Jistou cestou ke zdraví - Praktický průvodce dokonalého zdraví -- autor: Wattles Wallace D.
Zdravá střeva, zdravý život -- autor: Vollmer Joachim Bernd
Tělo jako nástroj duše ve zdraví a nemoci -- autor: Bühler Walther
Člověk ve zdraví i v nemoci -- autor: Čeledová Libuše, Čevela Rostislav, kolektiv

Komentáře ke slovu psychologie zdraví a nemoci


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » psychologie vyučování a výchovy
následující slovo: » psychologie zdraví
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2366
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2020  --  ABZ.cz