Pojem psychoterapeutická péče obětem násilí

Slovo:

psychoterapeutická péče obětem násilí


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

NÁSILÍ je úmyslné použití či hrozba použití fyzické síly nebo moci proti sobě samému, jiné osobě, proti skupině či společnosti (komunitě), a to síly, která má s vysokou nebo s vysokou pravděpodobností může mít za následek poranění, smrt, psychickou újmu, závadu či poruchu vývoje či strádání (deprivaci). ( (Světová zpráva o násilí a zdraví. WHO, Brusel 03.10.2002).
Psychoterapeutická péče obětem násilí může být v podstatě:
racionální,
sugestivní,
abreaktivní,
tréninková,
individuální,
skupinová,
kombinovaná.
Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstat, příčin a podmínek jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů. Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení ke správnému životnímu a pracovnímu stylu (včetně stravování a relaxace) a k adekvátnímu systému hodnot. Využívá při komunikaci metodu refraimingu ( např. přerámcování, přejmenování, změnu usuzování, hodnocení, mínění a postoje i rozhodování a konativity).
Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní ,,otcovskou" sugesci, jiní zase na permisivnější ,, mateřskou" sugesci doprovázenou sociální oporou.
Účinný bývá i nácvik adekvátního situačního využívání autosugestivních formulek a manter. Mantry jsou výrazy pro klientem vybrané slabiky, slova, věty a verše, jejichž uvědomování si a tiché nebo i hlasité opakování působí na řadu klientů mysticky, spirituálně a psychoteraputicky.
Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.
Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.
Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.
Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Každý jednotlivý proces adaptace má tyto základní aspekty:
emočně energetický,
kognitivní (poznávací),
volní a
sociální (charakterově - morální).
Má-li být naše přizpůsobování z hlediska duševní hygieny optimální, musí být v souladu se všemi těmito aspekty adaptace. Lidé se liší podle toho, jaké přizpůsobovací techniky volí v náročných sociálních situacích. Při nedostatečném či nesprávném přizpůsobení hovoříme o maladaptaci.
Naproti tomu za pozitivní reakci např. na zátěž se považují ty přizpůsobovací reakce, které směřují k použití adekvátních forem, jako je např. progres, tedy hledání a nacházení nového adekvátního řešení, překonání zaběhaných mechanismů, a tím i odstranění vlastního napětí. Základem je přesvědčení, že existující překážka je překonatelná, že by situace mohla být ještě horší. Přijetí řešení odstraňuje vnitřní napětí.
Adekvátně pozitivní chování má také příslušnou míru racionálnosti, rozumového přístupu k řešení problematiky. Projevuje se schopností myšlenkově se zabývat všemi známými alternativami a zvažovat jejich důsledky. Velký vliv má osobní zkušenost a úsilí o nezávislost.
Přizpůsobovací techniky, metody, mechanismy, dynamismy, operace jsou tvořeny jistým omezeným množstvím způsobů, jak se vyrovnávat s nekorektním jednáním jiných osob v krizových, náročných, zátěžových životních situacích, s deprivacemi, frustracemi, konflikty, tenzemi, chorobnými stavy, ale i nemocemi, stářím a dalšími stresory.
Patří sem např. přizpůsobování převážně agresí, nebo převážně únikem, získáváním pozornosti, identifikací, substitucí, racionalizací, projekcí, izolací, pasivním negativismem, regresí, represí, fantazií.
Každý člověk používá některých přizpůsobovacích mechanismů více, některých méně. Má obvykle svou osobní hierarchii, kvazi - sériový pořádek přizpůsobovacích technik, a to jak agresivních, tak únikových. Tato hierarchie přizpůsobovacích technik do značné míry určuje rozdíly v chování lidí.
Použití určité přizpůsobovací metody v daném okamžiku může být přiměřené nebo nepřiměřené. O tom rozhoduje také situace a věk. Krátkodobým či dlouhodobým nevhodným užitím přizpůsobovacích operací vznikají abnormální reakce, poruchy chování a někdy i abnormity osobnosti.
Naproti tomu správnou, přiměřenou volbou přizpůsobovacích technik dosahuje člověk dobrého životního přizpůsobení. Normální chování znamená vlastně vhodné užívání přizpůsobovacích technik.
Marcus Aurelius v jedné ze svých rad uvádí: "Změň vztah k věcem, které tě znepokojují, a budeš mít od nich pokoj."
Prožitkově, subjektivně může být vhodné, dobré přizpůsobení - sociální adaptace - pociťováno jako vyrovnanost, spokojenost nebo dokonce štěstí. Předpokládá však vytváření a prohlubování takových charakterových vlastností, které optimálnímu přizpůsobování napomáhají, a odstraňování takových charakterových vlastností, které je ztěžují.
Přizpůsobovací techniky jsou jakýmsi mostem od patologie k normě a naopak od normy k patologii. Když se stanou trvalými, fungují jako kterékoliv jiné naučené automatické reakce.
Začínají se vyvíjet již v dětství. Mnohý člověk např. často řeší náročné životní situace (např. ztrátu privilegií a pocity křivdy) tou technikou, které přivykl ještě před osvojením mateřské řeči. Reakce takového člověka, který si navykl řešit určité typy situací specifickým způsobem, jsou často podobně automatické jako reakce jeho vnitřních orgánů. Jde vlastně o nevědomé, podvědomé, automatické, ale někdy nevhodné obrany vůči ohrožení našeho "já", vůči frustraci a stresu.
Frustrovaný člověk např. často pociťuje zvýšení vnitřní tenze, má silné reakce úleku, nezřetelně mumlá slova (často bez významu nebo se zřejmými ventilačními účinky), stereotypně přechází, prožívá afekty, iluze, trpí nespavostí, bývá podezřívavý, vztahovačný (paranoidní), vydává neobvykle mnoho emoční energie, má neklidné a chaotické pohyby, nepřiměřeně hodnotí velikost překážek a nebezpečí, je nejistý.
Psychosomaticky mohou člověka stresovat např. ztížené podmínky pro adekvátní realizaci pracovní činnosti, časový deficit, nutnost podstupovat existenčně ohrožující rizika, anticipace negativních důsledků činnosti, tíha odpovědnosti vedoucích pracovníků, anticipace možných chyb a ostrakismů spolupracovníků nebo podřízených a kalkulace s nimi, nedostatek, ale i nadbytek informací, narušení rytmicity činnosti, nemoci a úmrtí blízkých osob.
Krátkodobý intenzivní nebo dlouhodobý mírný, ale vyčerpávající stres vyúsťuje do zvýšeného vnitřního psychického napětí, do stavu zvýšené úzkosti (anxiozity) a do změn neurovegetativních procesů. Může se z něj vyvinout neuróza nebo psychosomatické onemocnění (např. kolísavý či vysoký krevní tlak, žaludeční vředy). Zvýšená tenze bývá tedy počátkem různých poruch. Aktuální stresovou situací je např. pro děti rozvod rodičů.
Slovenský profesor psychologie Jozef Daniel (1984) rozlišoval lehkou, střední a těžkou psychickou zátěž.
Jsou popsána různá schémata řešení frustračních situací, např. člověk překážku:
poznává, ale dává se na ústup dříve, než se k ní přiblíží, rezignuje,
přemáhá a tím dosahuje cíle,
obchází a i tím dosahuje cíle,
řeší stanovením snáze dosažitelnějšího náhradního cíle,
apriori odmítá řešit.
Nezřídka jsou jednotlivé způsoby řešení frustračních situací (určité přizpůsobovací techniky) voleny jen proto, že poskytují okamžitou redukci tenze, i když dlouhodobě jejich použití člověku uškodí: např. únik do alkoholu nebo odkládání návštěvy u zubaře.
Nevhodným a dlouhodobým užíváním určitých přizpůsobovacích technik vznikají trendy k abnormální reaktivitě, k poruchám chování a k abnormitám osobnosti. Naproti tomu normální chování vlastně znamená vhodné a adekvátní užívání přizpůsobovacích operací.
Techniky, které byly používány dlouhodobě, mají tendenci přetrvávat, i když zanikla situace, která je vyvolala. Jde o tzv. funkční automatismy. Např. člověk, který je zvyklý na neustálé půtky se svými sourozenci nebo spolupracovníky, bude mít sklon k půtkám i se svým partnerem, i když tento sám půtky vyvolávat nebude.
Podobný mechanismus je fixace, kdy člověk setrvává na určitých odpovědích a způsobech chování bez ohledu na to, zda je to pro něho efektivní nebo ztrátové. Takový člověk má tendenci vytvářet si silné návyky a zlozvyky.
Nemožnost jakékoliv formy přetrvávání těchto přizpůsobovacích technik (např. u nových důchodců) vede k rychlému poklesu vitality, radosti ze života a výkonnosti. Tragikomických forem nabývají funkční automatismy u řídících pracovníků, kteří mívají tendenci "ředitelovat" i ve svých rodinách. Podobně tomu bývá např. u pracovníků s defektními lidmi, kteří formy práce s těmito postiženými jedinci někdy přenášejí i do svého soukromí.
Hranice mezi jednotlivými přizpůsobovacími technikami nejsou mnohdy nijak výrazné. Reakce na konkrétní situace může mít rysy několika druhů přizpůsobovacích technik.
Jinak redukují či vybíjejí své tenze lidé výrazně racionálního založení, jinak lidé voluntaristického zaměření a jinak lidé emočně - smyslového založení. Typické reakce mají také lidé simplexní, na rozdíl od lidí kultivovaných a diferencovaných. Výskyt agresivního chování často předpokládá frustraci, která ovšem někdy vede i k regresivnímu chování.
Často diskutovanou formou přizpůsobovací techniky je umění asertivity (sebeprosazení). Asertivní chování charakterizují tyto schopnosti a dovednosti:
- říci "ne", sebe akceptace, úcta k sobě samému,
- požádat o laskavost,
- vznést svoje oprávněné požadavky,
- vyjádřit nejen kladné, ale i záporné emoce,
- začínat, udržovat i končit konverzaci.
Asertivní lidé respektují nejen práva druhých, ale i svoje vlastní, jsou schopni prosadit své oprávněné požadavky. Na rozdíl od agresivních lidí neporušují práva druhých osob.
Obliba jednotlivých druhů přizpůsobovacích technik je závislá na tom, do jaké míry člověk touto technikou v minulosti redukoval tenze, ale i na typu jeho osobnosti (např. maskulinní, feminní, nervózní) a také na jeho temperamentu (např. cholerický, sangvinický, melancholický, flegmatický).
Někdy mohou být přizpůsobovací techniky použity i paradoxně: únik se např. může stát agresí, je-li jím zmařen něčí nepřátelský záměr.
Člověk někdy účinně používá přizpůsobovacích technik, aniž by si to uvědomoval, často si je jako takové neuvědomuje nebo dokonce nechápe. Užívání některých technik je příznačné pro určité typy osobnosti.
Poradenská a výchovná praxe se naproti tomu snaží o plánovitý rozvoj přizpůsobovacích technik. Přispívá tím k rozvoji dobře přizpůsobené a zralé osobnosti. Jde o to, aby lidé dovedli i v obtížných situacích zachovat rozvahu, kriticky uvážit a popřípadě změnit cíle (v souladu s adekvátní hierarchií hodnot) a cestu k nim - tzn. zvolit přiměřený přizpůsobovací mechanismus.
Osobnost se do značné míry utváří v opakovaném střetu s náročnými životními podmínkami. Pro jejich zvládání si člověk většinou nevědomě vypracovává plán, program a metody.
V náročných životních situacích se osobnost člověka mění a formuje rychleji než v běžných životních situacích.
Vlastní přizpůsobovací mechanismy si můžeme rozdělit takto:
Všeobecné:
-agrese,
-únik.
Speciální:
aktivní (typické spíše pro extraverty):
-získávání pozornosti,
-identifikace,
-substituce,
-racionalizace,
-projekce.
pasivní (typické spíše pro introverty)
-izolace,
-negativismus,
-regrese,
-represe,
-fantazie.
Je třeba si uvědomit, že se často jednotlivé přizpůsobovací techniky překrývají a že nejde o vzájemně se vylučující entity.
Výsledkem adekvátního užití přizpůsobovacích technik je adaptovanost jako určitý stav (úroveň) vyrovnání se s vlivy, které na člověka ve společenském procesu doléhají.
Výsledkem neadekvátního užití adaptačních operací jsou stavy dysadaptovanosti.
Agrese je aktivní reakce na náročné životní situace, která rychle redukuje vzniklou psychickou tenzi.
Pro manažery je důležitý seznam znaků či příznaků chování, které do násilí a agresivity může vyústit. Uvádí je např. Šulek (1998) a vychází přitom z Rowetta a Breakwella (1992):
1. Celkové rozrušení (nervozita) a neklid.
2. Časté a rychlé pohyby horních končetin.
3. Výstražná gesta.
4. ,,Podupávání" chodidlem.
5. Dlouze upřený pohled do očí.
6. Narušení osobního prostoru manažera.
7. Bouchání do stolu nebo do jiných částí zařízení.
8. Vypjaté až křečovité držení těla.
9. Napětí obličejových svalů.
10. Zčervenání obličeje.
11. Záškuby obličejových svalů (tiky).
12. Bouchání pěstí do dlaně.
13. Strkání.
14. Náhlá změna v chování.
15. Zblednutí obličeje.
Jestliže již k násilí na manažera došlo, doporučuje se :
Snažit se působit klidným dojmem, ovládat se, projevovat sebejistotu a nebýt přitom odmítavý nebo panovačný.
Hovořit normálním tónem.
Vyzkoušet odvrácení, přesměrování pozornosti.
Postupně se přibližovat k únikové cestě.
Vyhýbat se ,,uváznutí" v rohu místnosti.
Pokud má útočník zbraň, požádat ho aby ji odložil.
Odstranit předměty (např. popelník), které by mohly posloužit útočníkovi jako zbraň.
Osoby podněcující útočníka by se měly rozejít.
Nezaujaté účastníky je možno požádat o pomoc nebo o její zprostředkování.
Nedívat se ,,jiným směrem".
Agrese může být přiměřená nebo nepřiměřená, specifická, diferencovaně vyjádřená, přesně zaměřená, nebo nespecifická, nediferencovaná, "slepá". Specifická agrese předpokládá jistou dávku pocitu vlastní důstojnosti a síly.
Agresivitu si můžeme rozdělit také na otevřenou (přímou) a zastřenou. Potlačovaná agrese vede často k tzv. somatizaci: k psychosomatickému onemocnění, vysokému krevnímu tlaku, bolestem hlavy, vředové chorobě.
Mezi zastřené formy agresivity patří např.: škádlení, vtipkování na úkor druhého, karikování druhého, ignorování proseb druhého, zlehčování, ironie, jízlivost, pomluva, obviňování jiných z okolností i sebeobviňování.
Mezi otevřené formy agresivity patří např.: odmítavá mimika, slovní urážky, výhrůžná gestikulace, vulgární výrazy, rebelování, brachiální (ruční) agrese, záchvaty vzteku.
Heteroagrese je agrese zaměřená na jiné lidi.
Autoagrese je agrese zaměřená na sebe sama. Může být totální (pokus o sebevraždu) nebo elektivní (např. kousání se do rtů, vytrhávání vlasů atp.). Člověk sám sebe trestá za věci, které považuje za špatné.
Transagrese je agrese přesunutá na jinou věc, resp. na osobu (patří sem i krevní msta).
Je to někdy svým způsobem reakce spíše únikovou než agresivní. Uveďme si příklad: v Japonsku některé veliké firmy daly vyrobit figuríny s tvářemi ředitelů firmy a dalších důležitých místních činitelů. Každý zaměstnanec je může políčkovat, jak se mu zachce.
Běžným příkladem tzv. "cyklisty" je, když podřízený je verbálně napaden svým nadřízeným, kterému se neodváží odporovat, po příchodu ze zaměstnání vyčiní bezdůvodně manželce, ta odreaguje svou tenzi tím, že napohlavkuje dítěti, a to pak začne týrat nějaké domácí zvíře nebo začne rozbíjet své hračky.
Příčinou a podmínkami agrese mohou být např.: frustrace, konflikty, stresy, přemíra energie, nedostatek sebekontroly a disciplíny, žárlivost, řevnivost, pocit nepochopení, nedostatek pocitu akceptace, únava, hlad, utrpení, porucha základní životní nálady atd.
Lidskou agresí (i dětskou agresí) se u nás vědecky zabýval např. český profesor psychologie I. Čermák.
Odolnost jedince vůči frustraci, tzv. frustrační tolerance, je tvořena funkční jednotou osobnostních, motivačních i sociálních charakteristik.
Příkladem typické frustrace je např. sociálně zveřejněné selhání dítěte v kognitivně náročném úkolu ve škole na pozadí sociálního ocenění úspěšných žáků (studentů). Psycholog docent Z. Mlčák zjistil, že jak v situaci frustrace či devalvace, tak v situaci ocenění - evaluace vykazují introvertované děti na 1 % hladině významnosti signifikantně vyšší úroveň anxiozity (úzkostnosti), než děti extravertované.
U osob s jakoukoli formou postižení centrální nervové soustavy působí jako stresory či labilizátory i mnohé podněty, které jsou pro zdravé a vyrovnané jedince indiferentní.
Stresory (labilizátory) spolu s dalšími nepříznivými podmínkami prostředí narušují duševní a tělesné zdraví. Kvalita a kvantita zdravotních obtíží úzce souvisí s přizpůsobivostí (adaptabilitou) člověka. Přizpůsobivost umožňuje člověku plasticky reagovat na změny ve vnějším i vnitřním prostředí a směřovat k biopsychosociální rovnováze a pohodě.
Předstresová situace znamená takovou úroveň napětí, kterou člověk ještě dokáže snést, aniž by podlehl zvýšenému neuroticismu či nervozitě.
Stres se projevuje napětím, které ovlivňuje emoce, myšlení, volní úsilí i fyzickou kondici každého člověka. Stresové stavy jsou vyvolávány tzv. stresovými situacemi, které si můžeme rozdělit do čtyř skupin, a to na:
anticipační (např. strach z možného neúspěchu či zesměšnění),
časový (máme vyřešit mnoho věcí v krátkém časovém úseku),
událostní (ohrožují nás aktuální mimořádné životní události a labilizátory, např. vážné onemocnění),
z negativního sociálního kontaktu (nedorozumění v rodině, v práci, s nadřízenými, podřízenými).
Asi 57 % stresů má přitom původ v pracovním prostředí a asi 43 % stresů v rodině a soukromí.
Můžeme rozlišovat projevy stresu v somatické oblasti (např. bolesti hlavy), v emoční oblasti (např. předrážděnost) a v oblasti behaviorální (např. nutkavé přejídání).
První etapa reakce na stres je poplachová (šok snižuje rezistenci organismu), druhá je etapa rezistence (adaptace na stres je adekvátní) a třetí je označována za etapu exhausce (vyčerpání), kdy se hroutí adaptace (H. B. Selye).
Druhé stádium reakce na stres je typické užitím obranných přizpůsobovacích technik.
Odolnost vůči frustraci a stresu bývá vyšší u tzv. "silných" osobností a nižší u "slabších" osobností, které přecitlivěle a maladaptivně reagují i na méně náročné životní situace.
Hodně záleží na vrozených (konstitučních) vlastnostech osobnosti, zdravotním stavu i na věku a životních zkušenostech, na naučených způsobech vyrovnávání se s náročnými situacemi.
Postupné zvyšování nároků, obtíží, překážek vede k tomu, že se organismus přizpůsobuje, jeho odolnost se zvyšuje. Naopak nečekané, náhlé střetnutí s vysoce frustrující situací vyvolává snadno stav frustrace nebo stresu, popř. vede ke vzniku neurotické reakce či neurózy nebo jiné poruchy.
Podstatnou úlohu při utváření optimistického životního postoje a odolnosti na frustrace a stresy mají patrně zkušenosti jedince z období raného dětství (např. odmítání dítěte, přehnaně přísný vztah k dítěti, nedůslednost ve výchově).
Způsobem redukce psychické tenze v náročných životních situacích (zejména na cizím teritoriu) bývá únik.
Formy úniku jsou tyto:
Fyzický únik (útěk, ústup).
Psychický únik:
úmyslné přeslechnutí, přehlédnutí,
úhyb slovní výmluvou,
neobvykle přizpůsobivé (konformní) chování,
únik do samoty, izolace, selektivní interakce,
člověk se vědomě i podvědomě vyhýbá osobám a situacím, které by mohly ohrozit jeho sebevědomí a narušit pocit jeho vlastní hodnoty, a naopak vyhledává takové osoby a situace, které jeho kladné sebepojetí utvrzují nebo mu dokonce pomáhají zvýšit sebevědomí,
únik do horlivé práce (např. drhnutí podlahy, i když je čistá).
únik do magie a mystiky,
únik do nemoci (např. u hysteriků může být vědomý, záměrný, ale i polovědomý, resp. nevědomý),
únik do alkoholu, narkomanie,
únik do rezignace, do světa iluzí.
Aktivní přizpůsobovací operace
Pokud jde o první ze dvou základních přizpůsobovacích technik - agresi, můžeme popsat pět speciálních typů aktivních přizpůsobovacích operací:
-upoutávání pozornosti,
-identifikace,
-substituce,
-racionalizace a
-projekce.
Upoutávání pozornosti
Jde o zvýšenou egocentričnost a potřebu redukce pocitu méněcennosti. Často se vyskytuje jednak u lidí zanedbávaných, odstrkovaných, odmítaných a podceňovaných, resp. přespříliš přísně vychovávaných, jednak u lidí v dětství vystavených nekritickému obdivu, nadměrné péči a provokovaných k častým produkcím, atrakcím a "opičkám".
Neadekvátní projevy upoutávání pozornosti jsou např. příliš hlasitá mluva, vytahování se, okázalé jednání, přehánění, nepřipouštění druhých ke slovu, hovor převážně o sobě samém, nereagování na podněty z rozhovoru ze strany druhého, nápadný účes, nápadný způsob oblékání, snaha upoutávat neobvykle ukázněným chováním, nebo naopak neukázněností.
U malých dětí se vyskytuje např. tzv. "řeč těla": pláč, zadržování dechu, záchvaty zlosti, pomočení, pokálení, cucání palce, okusování nehtů, kývavé pohyby, odmítání potravy, loudání v jídle, zvracení, grimasy apod. Některé děti upoutají pozornost svého okolí mj. např. zadrháváním, koktavostí, příp. patlavostí v řeči, i když už umějí dobře vyslovovat.
Identifikace ("ztotožnění")
Ztotožněním si přisvojujeme určité výrazové projevy a vlastnosti jiných lidí. Napodobujeme nejenom obsah, ale také formu: gesta, mimiku, účes, oblékání, melodii hlasu, sílu hlasu, důraznost hovoru osob, se kterými se ztotožňujeme.
Pomocí identifikace dochází člověk k socializaci na různých úrovních v závislosti na úrovni svého vzoru. Identifikací si vlastně člověk dodává sebedůvěry a sebejistoty zdůrazňováním předností blízkých osob nebo skupin, ke kterým se hlásí: člověk se např. vychloubá povoláním či majetkem svých příbuzných, úspěchem svého sportovního klubu, své školy či pracoviště.
Identifikovat se lze:
s jednotlivci (rodiči, přítelem, učitelem, hercem, vynikajícími, chytrými, vzdělanými jedinci, ale také s frustrátory),
s referenční skupinou (třídou, školou, podnikem, druhem vojska, sportovním klubem, vlastním nebo cizím národem).
Může jít také o identifikaci s minulými hodnotami skupiny, např. s tradicí města, původem rodiny,
s věcmi (vybavením bytu, chaty, s autem). Takoví lidé často myslí více na to, co mají, než na to, kým jsou,
s idejemi (např. Komenského, Husa).
Úroveň a forma identifikace člověka má úzký vztah k integrovanosti, stabilitě a k morální úrovni osobnosti. Pokud dojde k tzv. neurotické (zvlášť přehnané) identifikaci, tj. introjekci, dochází ke ztrátě vlastní osobnosti, její originality. Člověk nemá svůj vlastní slovník, životní styl, výraz, hlas, úsměv, pohyby a nehlásá svoje vlastní myšlenky. Poznání toho, s kým nebo s čím je člověk identifikován, může být výchozím krokem jeho správné výchovy či převýchovy.
Substituce
Jde o náhradní přizpůsobovací mechanismy (sublimaci, kompenzaci a somatizaci, resp. konverzi).
Sublimace ("přetavení", "zušlechtění") znamená, že společensky neschvalované chování nahrazujeme společensky akceptovatelným chováním. Sublimace redukuje pocity viny. Každý člověk není schopen sublimace.
Metoda sublimace je hlubinnými psychology a pedagogy považována za nejúčinnější metodu výchovy. Jde o usměrnění vnitřních sil (vnitřní instinktivní, pudové energie) člověka a převedení jejich energie na společensky užitečnou a hodnotnou činnost.
Kompenzace znamená, že nemožnost dosáhnout úspěchu v jedné oblasti se snažíme vyvážit úspěchem v jiné oblasti, ať již příbuzné nebo odlehlé. Tak se intelektuálně méně disponovaný člověk rád blýskne svými fyzickými kvalitami a dovednostmi (např. plaváním, zápasem , vlastnictvím materiálních hodnot či požíváním velkého množství nápojů, drog a potravin. Somatizace (konverze) znamená přesunutí duševního napětí do činnosti tělesných systémů (to vede např. ke vzniku přetlakové choroby, žaludečních vředů, nevysvětlitelných bolestí hlavy, alergických potíží aj. civilizačních chorob).
Racionalizace
Jde o vysvětlování a omlouvání často nevhodného a iracionálně podmíněného chování sociálně přijatelnými racionálními důvody. Racionalizace ochraňuje před pocity vlastní viny, výčitkami svědomí. Naproti tomu alibismus znamená vědomé posouvání fakt do jiných významových rovin, jde o projevy racionálního konstruktivismu, který ovšem rovněž neodpovídá skutečnosti.
Většinou se skutečnost racionalizuje metodou "kyselých hroznů" nebo "sladkých citronů". Metodou "sladkých citronů" lidé svoji situaci činí subjektivně snesitelnější. Např. člověk, který onemocněl, se raduje, že bude mít čas k četbě. Student, který nebyl příliš úspěšný u zkoušek, si může situaci racionalizovat metodou "kyselých hroznů": "Nejsem protivný dříč."
Podobným mechanismem jako racionalizace je mechanismus častý u osob trpících úzkostmi z mezilidských vztahů - tzv. intelektualizace, což je pokus o ochranu před emocionálním obsahem dojmu nebo situace, pokus o jejich chápání z výlučně rozumového hlediska. Snaha zbavit se bolesti a jiných nepříjemných emočních zážitků však často vede současně ke ztrátě schopnosti prožívat i zážitky příjemné.
Projekce
Je to metoda redukující pocity viny, úzkosti, tenze atd. mechanismem "podle sebe soudím tebe". Souvisí také s podezíravostí, s paranoidními tendencemi.
Projekce může být asimilační nebo opačná, odmítavá, negativistická. V psychoanalýze a v psychoterapii se v souvislosti s projekcí hovoří také o přenosu a protipřenosu. Jde vlastně o svalování viny na jinou osobu, na tzv. "objektivní příčiny" atp.
U asimilační projekce člověk připisuje ostatním vlastnosti a motivy, které u sebe připouští, ale o kterých ví, že nejsou správné ("všichni lžou, kradou, opíjejí se atd."). Člověk své negativní vlastnosti připisuje také druhým.
U opačné projekce připisuje člověk druhým svou vinu, své negativní vlastnosti, opomenutí, nedbalost a zároveň je u sebe popírá. ("Myslím, že mne nemáš rád".) Jeho chování je navenek opačné, než jaké jsou jeho skutečné pohnutky. ("Všichni jsou tady mimo mne neschopní".) Patří sem také výmluvy na objektivní potíže, extrapunitivita ("Ten stroj je špatný") a impunitivita ("To je vyšší moc, za to nikdo nemůže, ani já").
Někdy se hovoří místo o opačné projekci také o tzv. opačném reagování, formované agresi, resp. reaktivní formaci ("vší zkažeností jsou vinny ženy", tvrdívají zhýralci). Je zde patrna úzká souvislost projekce (přenosu) s represí. Někdy dochází k negativní projekci u zúčastněných osob navzájem (dochází k patologickým přenosům a protipřenosům).
Pasivní přizpůsobovací operace
U druhé ze dvou základních přizpůsobovacích technik - úniku - můžeme popsat pět speciálních typů pasivních přizpůsobovacích operací:
-izolace,
-negativismus,
-regrese,
-represe,
-fantazie.
Izolace
Jde o stažení do sebe, do samoty z obavy z neúspěchu při řešení obtížné situace, z ponížení, nevýhodné soutěže.
Izolace může být krátkodobá, přechodná nebo dlouhodobá, chronická. Čím obtížnější je životní situace, tím větší bývá uzavřenost lidí. Někdy však dochází k paradoxní reakci - někteří lidé pod velikým tlakem strachu a únavy uvolňují proud sdílnosti, který se zastavuje až po překonání kritické situace.
Izolace zmenšuje příležitost osvojit si způsoby chování potřebné pro život ve skupině, čímž se zvyšuje pravděpodobnost výskytu frustrací v budoucnosti. Izolace bývá často spojena s rezignací.
Sklon k izolaci, apatii a osamělosti mají často lidé s nevyléčitelným tělesným handicapem (např. neslyšící a silně nedoslýchaví). Někdy lze však po překonání počáteční nedůvěry či averze dosáhnout omezení tohoto mechanismu a překonání rezignace.
Negativismus
Jde o opačné chování, než jaké je očekáváno nebo požadováno, resp. než jak je vyžaduje určitá situace.
Někdy jde o přehnanou snahu po opozici, nezávislosti, samostatnosti a originalitě. Může být pasivní nebo aktivní, skrytý nebo otevřený. Ústupky okolí obvykle negativismus posilují. Někteří lidé jsou tzv. oponenti ze zásady.
Adekvátně užitý negativismus posiluje sebevědomí, napomáhá rozvoji samostatnosti, aktivity, iniciativy a vytrvalosti. Trénuje člověka v imunitě vůči nežádoucímu působení, učí uchovávat si vlastní názory i v podmínkách nátlaku.
V raném věku se negativismus projevuje např. zadržením dechu, afektivní respirační křečí, výbuchy zlosti, selektivním mutismem (výběrovým mlčením) atd. V období dospívání lze pozorovat vzestup negativismu. Mladý člověk ve snaze osamostatnit se s oblibou konfrontuje svoje názory s dospělými. U starých lidí bývá negativismus protestem proti snižování uspokojení ze životních pochodů.
Regrese (infantilizace)
Jde o návrat k dřívějším způsobům nebo reakcím, které v předešlých fázích vývoje byly přijímány jako přiměřené, ale v současné době již nejsou vhodné.
Regrese se často vyskytuje u osob emočně zklamaných, u starých, zraněných a nemocných osob. Člověk má způsoby malého dítěte, resp. se chová klackovitě, umíněně apod.
Např. tříleté dítě po narození mladšího sourozence chce také šidítko, začne se opět pomočovat, i když už zachovávalo čistotu, chce být také chováno, kojeno. Patří sem také touha starších lidí "po starých zlatých časech". Rovněž u lidí unavených lze mnohem snadněji pozorovat mechanismy regrese. Jsou např. závislejší na dobrých mezilidských vztazích.
Druhem regrese je tzv. fixace (např. stereotypizace činnosti, opakování těchže chyb, např. při samostudiu kladení důrazu na memorování, fixace na pozorování vlastního zdravotního stavu), ustrnutí na určitém objektu nebo způsobu uspokojování potřeby v situacích, které by vyžadovaly jiné chování.
Opačným jevem je tzv. transgrese, tj. chování vývojově vyšší než je přiměřené danému věku (např. strach ze smrti u zdravého dítěte, přehnaná zdvořilost a ukázněnost).
Represe
Jde o úplné nebo částečné potlačení, popření různých afektivně nabitých informací, impulsů, motivů, fakt. Jde o supresi skutečností, které jsou bolestivé, tíživé, společensky nebo osobně nevýhodné atp.
Člověk často reaguje mechanismem represe na ty myšlenky a tendence, které se neslučují s jeho cíli, ideály a zásadami. Jde o jakousi selekci percepce.
Popření je v takových případech jakýmsi symbolickým "zavíráním očí" a "ucpáváním uší" před některými nepříznivými informacemi a fakty, s nimiž si člověk neví rady a raději si vytváří vlastní, optimističtější konstrukci skutečnosti.
Patří sem přeslechnutí napomenutí, doporučení, výzvy, žádosti, některé formy nepozornosti jako obrana před přetížením, hysterické inaktivace a tzv. segregace (vydělení).
Např. většinu času spořádaně žijící člověk čas od času "pověsí na hřebík" své zásady a jde si tzv. "vyhodit z kopýtka", aby uvolnil svou vnitřní tenzi a "přeladil se". Segregace však může vést k desintegraci, rozpolcení osobnosti.
Represe bývá často spojena s plíživou emocí fobie (strachu).
Strach je podobný úzkosti, ale má předmětný charakter. Má také ochranný význam. Jeho základ je ve funkčním napětí. Bývá přípravou organismu na zvýšenou činnost, a to zejména ve své první fázi (zvýšená selektivita vnímání a zvýšené svalové napětí, zrychlené reakce, zrychlený metabolismus). Ve druhé, zesílené fázi strachu se napětí stává dysfunkční a ruší činnost.
Fantazie
Mechanismus únikového fantazijního, vysněného uspokojování frustrovaných a deprivovaných potřeb se někdy vyskytuje např. při umělecké činnosti (Babička Boženy Němcové), ale i při netvůrčí mechanické práci, při monotónní činnosti, osamělosti, nedostatku sociální participace, a také při nadbytku sociální stimulace bezprostředně po neúspěchu.
Fantazijní přizpůsobovací mechanismus snižuje tenzi a úzkost. Mívá často formu denního snění. Během fantazijního snění lze prožívat tři fáze: únik, postupnou relaxaci a počátek nové perspektivy. Jisté nebezpečí tvoří přehnané fantazijní snění, které se stane zlozvykem.
S fantazií souvisí tzv. zástupná činnost: četba, video, film, televize, turistika, sport, návštěvy zábavních podniků. Jsou to prostředky, jimiž může být dočasně "vypojen" vnější svět. Tyto prostředky jsou důležité pro udržení duševní rovnováhy, ale nesmějí příliš jednostranně nahrazovat skutečnost. Zvýšená fantazijní činnost, tzv. denní snění, je poměrně typickou pubertální povahovou změnou.
Jde o to, aby lidé adekvátně využívali jednotlivých přizpůsobovacích technik a aby usilovali o zvyšování své psychické a osobnostní odolnosti při řešení náročných životních situací (včetně konfliktů).
Každý člověk by si měl osvojit co nejširší repertoár přizpůsobovacích mechanismů a co nejdiferencovaněji a pružně je používat (vzhledem k prostředí, situaci, věku, době a životní oblasti). To by také mělo být cílem výchovné péče.
Obliba jednotlivých druhů přizpůsobovacích technik a jejich fixace je závislá na tom, do jaké míry člověk touto technikou v minulosti redukoval tenze, na typu jeho osobnosti, na jeho temperamentu. Jde o to, aby lidé dovedli i v obtížných situacích zachovat rozvahu, uvážit a popřípadě změnit cíle a cestu k nim. Vrcholným kriteriem vhodnosti užívání přizpůsobovacích technik jsou etické zřetele.
Lidé však nejednají vždy podle určitého objektivního stavu věcí a jevů, ale podle svého vlastního mínění,




Navigace

předchozí slovo: » psychotechnika
následující slovo: » psychoterapie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2954
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz