Pojem rozhovor jako poznávací metoda

Slovo:

rozhovor jako poznávací metoda


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

ROZHOVOR (interview) je metoda získávání informací, dat, poznatků a intervenčního působení na ostatní lidi a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem (verbální komunikací).
Patří mezi nejdůležitější diagnostické a psychoterapeutické metody.
Řadí se také k metodám exploračním (např. vedle dotazníkové metody,
metody sociální anamnézy a metody kolektivního hodnocení).
Rozhovor je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací, která umožňuje - je-li používána odborníky - zjištění skutečného stavu věcí a jevů, hlubší zkoumání motivů a stimulů prožívání, chování i jednání. Podléhá týmž kritériím responsibility (spolehlivosti), validity (ta je do značné míry závislá na osobě tazatele) a objektivity jako kterákoliv jiná výzkumná a poznávací metoda. Na rozdíl od některých jiných metod je však značně časově náročná, zejména individuální (dvou směrová) forma rozhovoru. Za skupinový (více směrný) rozhovor přitom považujeme formu plánovité verbální (slovní) explorace celé skupiny osob, založené na využití situace skupinové interakce (vzájemného působení). Často se touto metodou zkoumá skupinová dynamika. Za optimální pro skupinový rozhovor se považuje 8-10 osob.
V praxi se nám často stává, že máme k dispozici neúplné životopisné údaje, proto někdy používáme metody rozhovoru k doplnění anamnézy.
Mluvíme o tzv. subjektivní anamnéze (informace podává zkoumaný člověk sám) na rozdíl od objektivní anamnézy, kterou získáváme od druhých lidí.
Při poznávacím rozhovoru člověk vypovídá tazateli svou životní historii, své chápání nějaké problematiky. Odpovídá také na kladené otázky jakéhokoliv obsahu zvoleného tazatelem. I když poznávací rozhovor je pružnější metodikou než dotazník, jelikož se v něm nemusíme přísně přidržovat schématu, má také své typické nevýhody. Především je do značné míry závislý na duševním, a zejména emočním, rozpoložení zkoumané osoby a na navázání kladného kontaktu (tzv. raportu) mezi tazatelem a tázaným. Problémem je technické zaznamenávání v rozhovoru získaných dat, nemůžeme-li používat skrytého magnetofonu, který zachytí v úplnosti celý obsah výpovědi, ale i způsob řeči, jeho tón v různých okamžicích, pauzy, odmlky.
Záznamy a poznámky během rozhovoru ruší nejen plynulost a spontánnost rozhovoru, ale i příznivost kontaktu. Někdy dokonce znemožňují nabýt tázanému plné důvěry k tazateli.
Při poznávacím, výzkumném i korektivním rozhovoru se také může stát, že duševní pochody některých jedinců bývají tak spletité a tak málo ovlivnitelné tazatelem, že tazatel velmi obtížně udržuje rozhovor v žádoucích kolejích. Bývá to u lidí, kteří se neustále odchylují od hlavní věci a zabíhají do nepodstatných podrobností, čímž zavádějí rozhovor do "slepé uličky".
Druhy rozhovoru
Podle zaměření a cíle rozeznáváme několik druhů rozhovoru:
1. Poznávací (diagnostický) rozhovor, který má za cíl odhalit fakta týkající se vývoje jeho osobnosti a psychiky, jeho životní historie člověka a zjistit jeho anamnézu (např. prodělané choroby, úrazy a operace) a životopis i jeho názory, postoje, osobní zkušenosti, vědomosti a dovednosti a ekonomicko-sociální kontext ve kterém žije.
Poznávací rozhovor je vhodný všude tam, kde chceme poznat ty stránky osobnosti, které jsou nedostupné přímému pozorování nebo jiným metodám, např. některé vnitřní podmínky činnosti osobnosti, jako jsou schopnosti, dovednosti, přesvědčení, zájmy, ideály, osobní prožitky. Vždyť duševní výkonnost člověka závisí ve značné míře na podmínkách, ve kterých probíhal jeho vývoj. Schopnosti a dovednosti, subjekt možný se rozvíjí úměrně možnostem, jež člověk měl.
Získané informace můžeme rozdělit také na tzv. tvrdá fakta, tj. takové informace, které mají objektivní a relativně trvalou povahu, a měkká fakta, která mají povahu subjektivní a nestabilní v čase. Subjektivní charakter informací může ovlivnit také tzv. evaluační obava (tj. obava, zda bude tazatel jeho odpovědi hodnotit kladně).
2. Ve výzkumném (heuristickém) rozhovoru se tazatel zajímá o tázaného jen potud, pokud dovede přispět k vyřešení určitého problému svými informacemi. Ovlivnění dalšího vývoje a rozvoje osobnosti zde není cílem.
Hloubkový rozhovor (in-depth interview) i skupinová diskuze (focus group) jsou metody kvalitativního šetření (výzkumu) např. mínění. postojů, vztahů, příčin chování a prožívání. Zkoumané osoby mají tvořit reprezentativní vzorek (např. pracovníků ve zkoumaném oboru činnosti ).
3. V hodnotícím a nápravném (korektivním) typu rozhovoru jde primárně o optimální ovlivnění rozvoje osobnosti a sociální situace dané osoby. Cílem těchto rozhovorů je, abychom člověka o něčem přesvědčili, abychom ho přiměli ke změně v jistém směru, (např. v sociálních vztazích, profesní orientaci). Korektivní rozhovor se často prolíná s rozhovorem poznávacím (diagnostickým) a je těžko říci, kde jeden začíná a druhý končí. Diagnostická a psychagogická složka rozhovoru by měla tvořit nedílnou jednotu. Odborník by měl naznačit vhodnou cestu k dosažení cílů a k uspokojování potřeb (často je nejvhodnější indirektivní náznak), přiměřené perspektivy do budoucna a sociálně přijatelné zájmové a profesní či studijní zaměření. Vždy je vhodné otupit případné záporné emoční postoje člověka ke konkrétním osobám, vést ho k vytvoření zdravého racionálního náhledu na situaci. Někdy je možno bagatelizovat a pacifikovat některé konflikty, jindy je vhodné umožnit abreakci (necháme vyjádřit agresi, vyplakat se apod.).
Zvláštní pozornost vyžadují zásady takového rozhovoru. Doporučuje se přitom technika "obloženého chleba":
nejdříve se zmíníme o některých přednostech hodnoceného, pak pokračujeme poznámkami o jeho nedostatcích (aby věděl, co by měl změnit) a v závěru opět zdůrazníme jeho přednosti.
Nesprávná je tendence používat úplně nebo převážně záporné formy hodnocení.
Hodnocené osoby pak nezřídka považují takové posouzení za aroganci, zaujatost či nepřátelský postoj hodnotitele.
Ale i pouze kladné hodnocení má svoje úskalí: při sdělování kladného hodnocení můžeme mylně očekávat větší efekt. Příznivé hodnocení navíc často budí závist ostatních a zhoršuje vztahy ve skupině.
Podle míry plánovanosti rozlišujeme rozhovor:
spontánní,
plánovaný
a napolo (částečně) plánovaný (semistandardizovaný).
Plánovaný (standardizovaný) rozhovor se co do stupně standardizace může blížit dotazníku. Někteří badatelé např. z obavy, aby snad intonací svého hlasu nesugerovali odpověď, si připravují své otázky písemně, napíší např. na psacím stroji na jednotlivé lístky své dotazy a předkládají je pak jednotlivě zkoumaným jedincům.
Spontánní (volný, nestandardizovaný, etnografický) rozhovor nesleduje žádné pevné schéma otázek, ale tazatel se snaží přimět klienta, aby se dostal ze své "ulity", aby se expresivně a extenzivně projevil. Tazatel obrací směr hovoru tam, kde se v jeho průběhu objeví "světlo".
Hermeneutický rozhovor vede žáky k pozorování, popisu a výkladu určitého jevu či předmětu. Hermeneutika byla středověká nauka o výkladu smyslu textů. Je to hlavně popis nebo výklad názorných pomůcek, tabulek, grafů, diagramů. Tento typ rozhovoru přispívá k rozvoji pozorovacích schopností žáků.
Podle iniciální (počáteční) situace při rozhovoru můžeme rozlišovat tyto typy rozhovoru:
Člověk spontánně, dobrovolně o rozhovor žádá (je v roli klienta, chce např. získat poradu). Vedoucí rozhovoru nemusí v těchto případech zápasit s odporem vůči spolupráci.
Člověk je indirektivně (nepřímo) nucen k rozhovoru (je v roli kandidáta - např. chce získat nějakou výhodu, oprávnění např. vůdčí list).
Člověk je direktivně (přímo) nucen k účasti na rozhovoru. Nevýhoda při těchto rozhovorech je, že u osob donucených k rozhovoru musíme počítat se zjevným (otevřeným) nebo skrytým (larvovaným) odporem vůči rozhovoru nebo k nežádoucím obranným technikám. Reakce odporu vedou navíc často ke sklonu vedoucího rozhovoru vést rozhovor v represivním duchu ("pouštět hrůzu").
Stadia rozhovoru
Rozhovor se formou podobá dramatu, a lze v něm proto rozlišovat čtyři rozdílná stadia:
úvod,
rozvíjení,
rozuzlení
a závěr.
Někdy se jedna nebo druhá část prodlouží nebo se jednotlivé fáze prolínají či jedna druhou překlene. Každý stupeň rozhovoru má svou vlastní techniku. Všimněme si blíže těchto stadií v jejich posloupnosti.
1. Úvod rozhovoru
Úvod může být krátký nebo dlouhý. Je-li rozhovor dobrovolný (tj. je-li vyžádán spontánně klientem) a je-li problém jasný, může se přejít ihned k věci.
Obvykle však předchází vlastnímu rozhovoru krátká fáze přijetí a seznámení. Můžeme začít podáním ruky a přivítáním. Můžeme podle situace učinit poznámku o posledních sportovních zprávách nebo jiných událostech a konečně i o počasí. Takový neformální a neoficiální pohovor dobře poslouží navázání souvislé komunikace ("rozvázání řeči").
V běžném rozhovoru, kdy potřebujeme získat informace podle stanoveného plánu, je dobře začít nějakým námětem, který má pro zkoumanou osobu jistou přitažlivost, o který se zvláště zajímá. Je dobře držet se obecné zásady, že je třeba začínat rozhovor námětem týkajícím se úspěchu a kladně hodnotitelných, radostných událostí. Není vhodné začínat rozhovor o věcech, které připomenou nezdary. U všech problémových situací doporučujeme postupovat od relativně kladných charakteristik k méně příznivým.
Abychom navázali adekvátní komunikační kontakt, musíme často použít určitých způsobů k odzbrojení tázané osoby, která je proti nám obrněna nedůvěrou, nebo dokonce nepřátelstvím, aktivním či pasivním negativismem. Musíme se občas i snížit na její úroveň a užít např.: hovorového jazyka, dialektu nebo i hantýrky. Nesmíme však moralizovat a "kázat". Tazatel by měl tázaného přesvědčit, že s ním cítí a že je hoden důvěry, že je "našinec". To znamená, že tazatel musí mít dostatečné informace o sociální skupině, kterou klient představuje a jejímž členem je. Situaci neodpovídající příliš přátelské chování však někdy vzbuzuje spíše nedůvěru či úzkost, protože je ve velkém rozporu s očekáváním tázaného.
Výborným mostem k překlenutí vzájemné propasti může být zmínka o společných známých lidech nebo místech. Účinným prostředkem získání kontaktu se stává i pouhé zjištění, že oba bydlí ve stejné části města, chodili do stejné školy, navštěvovali stejná místa, zábavy a podobně.
Pokud je to možné, měli bychom podněcovat iniciativu tázaného tak, aby nabyl dojem, že vede rozhovor on, a ne tazatel. Toho docílíme, dáme-li mu možnost, aby se vyjádřil podle libosti a klademe-li otázky tak, aby navazovaly na předešlé a sledovaly nit rozhovoru bez nepřirozených skoků a nápadného odbočování.
Protože nejdůležitějším úkolem v úvodní fázi rozhovoru je vytvoření vhodné atmosféry, měl by i vzhled tazatele být adekvátní. Jeho oblečení by mělo být spíše konvenční a chování klidné, přirozené.
Zásadně je třeba dbát na to, abychom hned na začátku rozptýlili veškeré rozpaky klienta, nebo dokonce obavy a rozčilení tak, aby mohl bez zábran uvažovat a hovořit.
Je také vhodné hned v úvodu rozhovoru uvést, že pro tazatele platí zásada, že o všem, o čem budou hovořit, opravdu nikomu bez souhlasu tázaného neřekne.
2. Rozvíjení rozhovoru
Bylo-li úvodem dosaženo uspokojivého komunikačního kontaktu, je možno přejít k hlavní problematice. Zde však vzniká technická otázka, zda je lépe nechat tázaného, aby se rozpovídal o svých problémech bez pobízení, nebo začít kladením série otázek.
Zdá se, že lze získat více informací, dojde-li nejprve k volnému vyprávění tázaného, na něž pak navazují podrobnější otázky.
V technice tazatele není nic důležitějšího než to, aby byl sám otevřený a upřímný. Nemělo by dojít k tomu, aby řekl: "To nyní nemůžeme rozebírat." Otevřenost a upřímnost bývá často považována za vlastnost nevhodnou. Můžeme se setkat s tvrzením typu "to bych neřekl ani vlastnímu bratrovi". Úspěšný tazatel musí mít důkladné znalosti o lidské motivaci (o nejrůznějších příčinách, pohnutkách a důvodech jednotlivých činů, jednání a chování) a dovednost aplikovat tyto vědomosti na jednotlivé situace. Musí také všeobecně vědět, které druhy apelování jsou účinné. Jelikož však ne všichni lidé reagují na tytéž podněty apelování, musí také vědět, s čím jsou tyto rozličné podněty obvykle spojovány (asociovány). Nakonec jde o to znát dotyčného jedince a vědět, vůči kterým podnětům (stimulům) a silám je citlivý.
Jako příklad vezměme apelování na předsudek. Některé předsudky jsou téměř obecné, jiné jsou specifičtější (ve vztahu k národnosti, náboženství, povolání, pohlaví, hospodářské úrovni, politické straně).
Apelujeme na ideály, na svědomí, ctižádost, tužby, hrdost i ješitnost, slabůstky, přání a záliby, estetický smysl, cit i sentimentalitu, na smysl pro humor, smysl pro spravedlnost a nesobectví (altruismus). To je jen několik z nesčetných faktorů, jichž lze užít k motivaci při různých příležitostech.
V nápravném či terapeutickém rozhovoru lze někdy použít metodu zmenšování (minimalizování, bagatelizace) vážnosti problémů klienta. To lze provádět různými způsoby, např. citováním mnoha příznivých činitelů, výhodami jeho situace nebo zmínkami o jiných lidech, kteří mají podobné potíže, uváděním statistiky, aby z ní vysvitla poměrná nezávažnost současných nesnází tázaného. Vysvětlování tohoto druhu musí být ovšem konkrétní a dosti jednoduché, aby bylo přístupné pochopení.
Další metodou je analyzování všeobecného výroku a rozebrání jeho průkaznosti. Žák se může pokládat za neschopného pro učení se ve škole (a nedůvěřovat si), ačkoliv rozbor jeho případu ukáže, že jeho nesnáze spočívají jen v jednom předmětu. Velmi často bývá jeden určitý zážitek nebo jedna zkušenost zevšeobecňována a položena na základ nepřiměřené generalizace, jež je pak opět interpretována nesprávně v tom smyslu, že je celá situace nenapravitelná.
Metodami k prolomení odporu jsou např. škádlení, lichocení, vtipkování apod. Snad se to na první pohled zdá nevhodné uvažovat o takových taktikách jako o metodách jednání s lidmi. Lidé však mají svoje slabůstky a svá citlivá místa, a ta naznačují způsoby účinného přístupu. Můžeme si říci, je-li náš cíl hodnotný a uvedené prostředky nejsou samy o sobě škodlivé, že někdy zásada "účel světí prostředky" při poradenské činnosti do jisté míry platí.
Velmi významná je technika odmlčení a pomlk při rozhovoru. Její aplikace vyžaduje velkou zkušenost a psychologickou senzitivitu poradce, neboť mlčení provokuje často situační anxiozitu. Pomlky někdy působí tenzně a mohou usnadnit verbalizaci negativních pocitů a prožitků.
První zásadou je vyhnout se pokud možno zahnání šetřené osoby do obrany. Je-li rozhovor správně zahájen a získán raport, zřídka dojde k tomu, aby se vyšetřovaná osoba musela uchýlit k obranným technikám.
Dojde-li přesto k obranným mechanismům, můžeme je minimalizovat řadou postupů. Jedním z takových taktických postupů je vylíčit konečný výsledek situace podle nynějšího vývoje. Ačkoliv to může do jisté míry navodit strach, hlavní snahou by zde mělo být přimět svěřence, aby se zadíval na svou současnou situaci ve světle jejích případných následků.
Druhou možností je naopak vyprovokovat obranu. Většina lidí nevydrží poslouchat kritiku nebo snižování a zlehčování jistých osob nebo věcí, které sami občas kritizují, zlehčují nebo zanedbávají, ale současně je ctí.
Dejme tomu, že klientovo vyprávění má všechny známky pravděpodobnosti, obsahuje však jeden bod nápadně v rozporu s ostatními fakty. Rozhodným izolováním a vynětím tohoto bodu z celého jeho vyprávění ho lze "vypíchnout".
Řady taktických postupů je zapotřebí, abychom zajistili udržování rozhovoru u jádra problému. Zpočátku lze žákovi dovolit, aby odbočoval, dokud neodčerpá přetlak nakumulovaných emocí ventilem volného projevu (jinak by tyto nadržené emoce mohly vést i ke zdravotním potížím). Některý jedinec může oddalovat odhalení jádra problému plánovitým odbíháním, "odbočováním". V každém rozhovoru však nadejde čas, kdy se již nejde vyhýbat jádru problematiky.
Když tázaný skončí své vyprávění, přistoupí tazatel k vyplňování mezer a snaží se odhalit a odstranit nejasnosti. Je-li hlavní problém stále ještě citlivý a choulostivý, je nutno, aby bylo další sondování nepřímé a aby se provádělo postranními cestami tak, že se postupně zlikviduje vnější obrana jedním odhalením za druhým, až se odpor k hlavnímu problému oslabí a nakonec přemůže.
Někdy lze dosáhnout efektu v rozhovoru i mlčením tazatele na zabíhavé otázky klienta. Tazatel může skoncovat s některými zbytečnými náměty prostě tím, že na ně neodpoví.
Způsob a technika kladení otázek je mistrovským klíčem k umění rozhovoru. Ačkoliv klientovi dáváme na počátku plnou volnost a popustíme uzdu tomu, aby sám vyprávěl svůj životní příběh, musíme nakonec vyprávění klienta doplnit pečlivě vybranými a dobře zformulovanými otázkami, které nám umožní, abychom získali informace, kde nám je dosud tázaný neposkytl, abychom získali buď potvrzující, nebo odporující výroky jako kontrolu k původnímu vyprávění, abychom zjistili jistá jména, data, místa atd., jež nebyla uvedena v původním konstatování, či abychom získali úplnější obraz o sklonech, rozhledu, názorech a předsudcích, motivech a zájmech tázaného.
V otázkách lze žádat vysvětlení obecných výroků konkrétními podrobnostmi.
Velkou důležitost má stupeň obtížnosti kladených otázek. Osoba, která má odpovídat, musí být s to pochopit větnou strukturu a slovník tazatele. Jedna z hlavních příčin nedorozumění a špatného pochopení otázky spočívá v tom, že dotazující a dotazovaný nemají na mysli tytéž definice termínů, jichž v hovoru používají. Dříve než začneme podezřívat nějakou osobu z nepravdivosti (lhavosti), měli bychom se přesvědčit, zda porozuměla našim otázkám
Chceme-li správně klást otázky, musíme se naučit vžít se do pozice tázaného, řídit se úrovní znalostí tázaného, volit přiléhavý způsob vyjadřování. Objasňovat vždy (nejprve stručně, ale úplně) smysl své otázky. Udržovat otázky v žádoucím směru, vyhýbat se sugestivním otázkám. Otázky klást srozumitelně, a pokud možno krátce. Odpovědi vždy ověřovat, vyplňovat mezery a neshody, počítat s přirozenou možností zkreslení údajů o sobě, rodičích, okolnostech. Nenechat se příliš snadno přesvědčit a získat jen líbivými slovy a příjemnou tváří, sympatií. Vyvarovat se ukvapených závěrů a zobecnění i vlivem pocitů antipatie.
V rozhovoru je třeba věnovat pozornost i nonverbálním (neslovním) projevům tázaného, jelikož se každý člověk vyjadřuje ještě mnoha jinými způsoby než obsahy svých slov, tedy i formální (paralingvistickou) stránkou řeči s dalšími neslovními projevy. Intonace hlasu, přízvuk, důraz, tempo, mimika a veškeré změny ve výrazu obličeje, červenání, pohled, vzezření, vystupování, pocení, plačtivost, svalové napětí, gesta, pantomimika, všechny tyto reakce a jejich změny jsou významné, protože naznačují emotivní tenze, komplexy a zábrany (inhibice). Tazatel musí vědět, že např. ruce zkřížené na hrudi, prsty zaťaté do svalů, ruce před ústy při řeči, držení se za ucho, popotahování se za nohavice apod. mohou být příznaky obrany. Pohledy na podlahu, na hodinky, přemísťování těla tak, že směřuje k východu z místnosti, tření brady apod. mohou být příznaky přesycení. Bubnování do stolu, poklepávání nohou, hlava opřená o stůl, pokleslá oční víčka, čmárání, prázdný pohled, minimální mimika mohou být příznakem nudy a nezájmu. Zrychlení pohybu, trhavé pohyby, uhýbavý pohled, časté vrtění se na židli, změny hlasu, pročišťování si hrdla pokašláváním, neurčité zvuky řeči - to vše může být příznakem nervozity, resp. instability.
Vzpřímený postoj, častější zrakový kontakt, brada vysunutá dopředu, výrazně zvednutá hlava, případně nakloněná do strany, ruce spojené za trupem - to vše jsou příznaky dobré sebedůvěry.
Tazatel by si měl uvědomovat tyto reakce a pohotově si všímat míst během vyprávění, kde se vyskytují. Často je možno dovědět se víc úsudkem (závěrem) z těchto gest (tedy z nonverbální komunikace) než z přímého (slovního) projevu (tedy z verbální komunikace).
Žádné jednotlivé gesto přitom nemusí mít velký význam samo o sobě, ale všechna mohou nabýt významu, díváme-li se na ně jako na celek. Tazatel by měl věnovat rovněž zvláštní pozornost tomu, čím jsou gesta doprovázena. Zajímá nás celý styl vystupování klienta (spontánní, zablokovaný atp.). Důležitá pro určení případné závady či poruchy přizpůsobivosti je také míra odklonitelnosti člověka od výrazových projevů záporných emocí (např. úzkosti, strachu, smutku).
Uhýbání, koktání, pokrčení ramen, záblesky očí, těkání pozornosti, tření rukou o sebe, mačkání kapesníku v dlani, přesuny pozice na židli, náhlé změny tématu, to všechno nejsou jen bezvýznamné pohyby a irelevantní mezihra, ale mohou to být ryzí, pravé, expresivní (nikoliv tedy pouze adaptivní), symptomatické způsoby reakce na námět, o němž se hovoří.
3. Rozuzlení rozhovoru
V rozhovoru nastane chvíle, kdy člověk cítí, že "tajemství je venku", že došlo k doznání (přiznání) a že byly odhaleny znepokojivé prameny konfliktu, nebo že jsme se naopak dotkli možného zdroje konfliktu, aniž se nám podařilo prolomit zábrany nebo zajistit si důvěru.
V prvním případě se musíme vyvarovat ukvapenosti v závěrech. Ono "tajemství" může být nepravým tajemstvím nebo může být neúplné.
Dobrý tazatel se nespoléhá na tušení. Jeho metoda má být vzorem systematické důkladnosti, soustavnosti a opatrnosti, z nichž pramení hypotetické závěry.
V pochybných případech je však nejlépe odložit poradu, dokud se neprovede nové a nestranné šetření, kdy budou moci být uváženy a ověřeny všechny možnosti.
Nelze očekávat mnoho od jediného rozhovoru. Neměli bychom se dát odradit, nevede-li rozhovor k jasnému závěru hned napoprvé.
Zábrany často vyžadují uplynutí určité doby, aby došlo k jejich uvolnění. Jakmile je klient sám, myslí často na to, co by byl býval ještě mohl říci, a je pak ochoten při příštím setkání vyjít tazateli vstříc snad i dál, než jen na část cesty jako doposud.
Někteří lidé se raději vyjadřují písemně, mají více či méně přiměřený pocit, že přesněji vše zformulují písemně než ústně. Je žádoucí vyhovět jim a nechat si jejich verzi řešené problematiky zpracovat písemně. Příslušný odborný komentář poradce se ovšem provádí většinou opět pouze ústně, i když i písemná forma může být někdy vhodná. Výměna korespondence může mít dokonce nejenom výchovnou (psychagogickou), ale i psychoterapeutickou hodnotu.
4. Závěr rozhovoru
Každý rozhovor by měl být ukončen tak, aby mohly později pokračovat další kontakty, bude-li to zapotřebí. Tazatel a tázaný by se měli rozejít smírně: "Jsem rád, že jsme si spolu mohli tak pěkně popovídat." Takové rozloučení se srdečným a pevným stiskem ruky přispěje k příznivému závěru rozhovoru.
Ať již je účel rozhovoru jakýkoli, neměli bychom se spokojit s jednorázovým rozhovorem, chceme-li dosáhnout maximálních výsledků.
Někdy je žádoucí aplikovat několik krátkých rozhovorů, čímž je možno vyhnout se vzájemné únavě, a otevřeně tak pozorovat tazatele při několika různých příležitostech, kdy lze postihnout jeho různé emoce a změny (variace) chování. První rozhovor nebývá často úplně uspokojivý, ale už pouhé prolomení odporu v prvním rozhovoru může přinést dobré výsledky později.
V rozhovoru o zážitcích s jinými se nezřídka projevuje tendence ke zkreslování. Nejčastějšími omyly paměti jsou chyby způsobené vynecháním některých prvků. Časový interval mezi zážitkem nebo událostí a zprávou o nich zvyšuje nepřesnost zprávy. Přesnost svědectví se dá ovšem cvikem zvýšit. Muži bývají přesnější, ale podávají méně obsáhlé zprávy než ženy. Děti jsou ovšem méně přesné než dospělí. Inteligentní lidé jsou přesnější než méně inteligentní.
Všechna tato zjištění naznačují tendence a korelace spíše než pevné vztahy. Dva primární zdroje omylů spočívají v tendenci ledaco zamlčovat na straně tázaného a v omylech interpretace (atribuce) na straně tazatele.
Tázaný nám sotva řekne něco, čím by sám sebe obvinil z něčeho nepříjemného. Hledá-li pracovní místo, neřekne nám asi o všech svých minulých nezdarech souvisejících se zaměstnáním. Lidé neradi podávají svědectví o tom, co je pravděpodobně přivede do nesnází nebo co je zaplete do věcí, se kterými by nechtěli mít nic společného.
Dotazovaná osoba se bude často snažit zavděčit se tazateli svými odpověďmi, a bude si proto vybírat jen takové odpovědi, o kterých se domnívá, že potěší nebo uspokojí tazatele nebo získá jeho uznání pro sebe. Jelikož tázanému záleží na tom, jak pochodí, a podle toho pozměňuje své vyprávění, měl by ho tazatel přesvědčit, že je v jeho nejvlastnějším zájmu, když bude mluvit čistou pravdu.
Naše rozhovory jsou vystaveny omylům také proto, že tazatel musí interpretovat výpovědi tázaného. Při svých úsudcích ze svědectví získaného v rozhovoru by měl tazatel být nesmírně opatrný a oproštěný od všeho zaujetí. Snad nejčastější a největší příčinou omylu v rozhovoru je to, že většina tazatelů dochází ke svým závěrům pomocí apriorních hypotéz. To je vede k tomu, aby vybírali ze získaného svědectví jen to, co se hodí a co souhlasí s jejich předpojatými názory.
Tazatel musí být nesmírně opatrný nejen v tom, jaké otázky klade, ale i v tom, které otázky opomíjí jakožto patrně málo důležité. Měl by vždy ověřovat každou možnou hypotézu.
Mlčenlivý žák či student často trápí tazatele tím, že se dotkne námětů, jež pak nemůže nebo nechce blíže vysvětlit. Tak je tazatel často sváděn k tomu, aby vypracovával hypotézy z kusých dat, a ne z dostatečného svědectví. Domněnky se pak snadno zamění za objektivní data a jsou pak mylně brány za skutečnou evidenci. A jakmile se jednou při hledání řešení problémů zamění hypotézy s objektivním svědectvím, může se stát, že již nedojde k zjištění podstatných rozdílů mezi nimi.
Výsledky rozhovoru je třeba vždy zařadit do kontextu ostatních údajů.
Nezjednodušujme si situaci tak, že interpretujeme vše, co jsme zjistili rozhovorem, buď jen jako fakta, nebo jen jako výmysl.
Registrujme nejen to, co nám člověk chce říci, ale též, co nechce říci nebo co nemůže (nedovede) říci bez naší pomoci.
Nejdůležitější a nejzávažnější informace sdělují lidé často jen jakoby mimochodem, bez důrazu a spíše potichu.
Všechna sdělení člověka je žádoucí posuzovat jako symptomy tj. příznaky a specifika jeho normálního i abnormálního chování a prožívání, jeho individuální psychiky a osobnosti.
Literatura
KOHOUTEK, R. Poznávání a utváření osobnosti. Brno: Akademické nakladatelství. (I. vydání) 2001. 275 stran.
ISBN 80-7204-200-9.

Komentáře ke slovu rozhovor jako poznávací metoda


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » rozhovor a jeho typy
následující slovo: » rozhovor na pracovišti
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3126
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz