Pojem rozhovor na pracovišti

Slovo:

rozhovor na pracovišti


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a zatím nebylo ověřeno editorem

Význam:

INTERVIEW na pracovišti
ROZHOVOR (interview) je metoda získávání dat a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem (verbální komunikací).
Je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací, která umožňuje-je-li používána odborníky-zjištění skutečného stavu věcí a jevů, hlubší zkoumání motivů a stimulů prožívání, chování i jednání a volbu adekvátních intervencí. Podléhá týmž kritériím responsibility (spolehlivosti), validity (ta je do značné míry závislá na osobě tazatele) a objektivity jako kterákoliv jiná výzkumná a poznávací metoda. Na rozdíl od některých jiných metod je však značně časově náročná, zejména individuální (dvousměrová) forma rozhovoru. Za skupinový (vícesměrný) rozhovor přitom považujeme formu plánovité verbální (slovní) explorace celé skupiny osob, založené na využití situace skupinové interakce (vzájemného působení). Často se touto metodou zkoumá skupinová dynamika. Za optimální pro skupinový rozhovor se považuje 8-10 osob.
V praxi se nám často stává, že máme k dispozici neúplné životopisné údaje, proto někdy používáme metody rozhovoru k doplnění anamnézy. Mluvíme o tzv. subjektivní anamnéze (informace podává zkoumaný člověk sám) na rozdíl od objektivní anamnézy, kterou získáváme od druhých lidí.
Problémem je technické zaznamenávání v rozhovoru získaných dat, nemůžeme-li používat skrytého magnetofonu, který zachytí v úplnosti celý obsah výpovědi, ale i způsob řeči, jeho tón v různých okamžicích, pauzy, odmlky apod.
Záznamy a poznámky během rozhovoru ruší nejen plynulost a spontánnost rozhovoru, ale i příznivost kontaktu. Někdy dokonce znemožňují nabýt tázanému plné důvěry k tazateli.
Při poznávacím, výzkumném i korektivním rozhovoru se také může stát, že duševní pochody některých jedinců bývají tak spletité, a tak málo ovlivnitelné tazatelem, že tazatel velmi obtížně udržuje rozhovor v žádoucích kolejích. Bývá to u lidí, kteří se neustále odchylují od hlavní věci a zabíhají do nepodstatných podrobností, čímž zavádějí rozhovor do "slepé uličky".
DRUHY ROZHOVORU
1. Poznávací
(diagnostický) rozhovor, který má za cíl odhalit fakta týkající se životní historie člověka a zjistit z jeho vyprávění jeho názory, postoje, osobní zkušenosti, vědomosti a dovednosti. Poznávací rozhovor je vhodný všude tam, kde chceme poznat ty stránky osobnosti, které jsou nedostupné přímému pozorování nebo jiným metodám, např. některé vnitřní podmínky činnosti osobnosti, jako jsou přesvědčení, zájmy, ideály, osobní prožitky atp. Získané informace můžeme rozdělit také na tzv. tvrdá fakta, t j. takové informace, které mají objektivní a relativně trvalou povahu, a měkká fakta, která mají povahu subjektivní a nestabilní v čase. Subjektivní charakter informací může ovlivnit také tzv. evaluační obava (tj. obava, zda bude tazatel jeho odpovědi hodnotit kladně). Týká se např. rozhovoru o osobních tajemstvích (pozitivních i negativních).
Při poznávacím rozhovoru člověk vypovídá tazateli svou životní historii, své chápání nějaké problematiky. Odpovídá také na kladené otázky jakéhokoliv obsahu zvoleného tazatelem. I když poznávací rozhovor je pružnější metodikou než dotazník, jelikož se v něm nemusíme přísně přidržovat schématu, má také své typické nevýhody. Především je do značné míry závislý na duševním a zejména emočním rozpoložení zkoumané osoby a na navázání kladného kontaktu (tzv. raportu) mezi tazatelem a tázaným. Dobrá úroveň raportu je podmínkou upřímnosti zkoumané osobnosti, a to zejména při sdělování negativních osobních tajemství, jako je např. utajení genetické zátěže před partnerem či partnerkou.
2. Ve výzkumném (heuristickém) rozhovoru se tazatel zajímá o tázaného jen potud, pokud dovede přispět k vyřešení určitého problému svými informacemi. Intervenční ovlivnění dalšího vývoje a rozvoje osobnosti zde není cílem.
3. V poradním a korektivním typu rozhovoru jde primárně o optimální
ovlivnění osobnosti, redukci její stresovanosti, frustrace, labilizace a o zlepšení sociální situace. Cílem těchto rozhovorů je, abychom člověka o něčem přesvědčili, abychom ho přiměli ke změně v jistém směru, (např. v sociálních vztazích, profesní orientaci atd.). Korektivní rozhovor se často prolíná s rozhovorem poznávacím (diagnostickým) a je těžko říci, kde jeden začíná a druhý končí. Úspěšný rozhovor tohoto typu pociťuje člověk jako duševní úlevu, zlepšení nálady, zvýšení úrovně osobního optimismu pro řešení svých problémů.
Diagnostická a psychagogická složka rozhovoru by měla tvořit nedílnou jednotu. Odborník by měl naznačit vhodnou cestu k dosažení cílů a k uspokojování potřeb (často je nejvhodnější indirektivní náznak), přiměřené perspektivy do budoucna a sociálně přijatelné zájmové a profesní či studijní zaměření. Vždy je vhodné otupit případné záporné emoční postoje člověka ke konkrétním osobám, vést ho k vytvoření zdravého racionálního náhledu na situaci. Někdy je možno bagatelizovat a pacifikovat některé konflikty, jindy je vhodné umožnit abreakci (necháme vyjádřit agresi, vyplakat se apod.).
4. Hodnotící rozhovor
Zvláštní pozornost vyžadují zásady hodnotícího rozhovoru. Doporučuje se přitom technika "obloženého chlebíčku": nejdříve zmíníme některé přednosti hodnoceného, pak pokračujeme poznámkami o jeho nedostatcích (aby věděl, co by měl změnit) a v závěru opět zdůrazníme jeho přednosti.
Nesprávná je tendence některých pedagogů používat převážně záporné formy hodnocení. Hodnocené osoby pak nezřídka považují takové posouzení za zaujatost či nepřátelský postoj hodnotitele.
Ale i kladné hodnocení má svoje úskalí: při sdělování kladného hodnocení můžeme mylně očekávat větší efekt. Příznivé hodnocení navíc často budí závist ostatních a zhoršuje vztahy ve skupině.
Podle míry plánovanosti rozlišujeme rozhovor spontánní a plánovaný.
5. Plánovaný (standardizovaný) rozhovor se co do stupně standardizace může blížit dotazníku. Někteří badatelé např. z obavy, aby snad intonací svého hlasu nesugerovali odpověď, připravují si své otázky písemně, napíší např. na psacím stroji na jednotlivé lístky své dotazy a předkládají je pak jednotlivě zkoumaným jedincům. Plánovaného rozhovoru je možno využít např. při průzkumu zájmu o povolání. Poštou rozeslané otázky a poštou přijaté odpovědi (třeba pouze jediné osobě) nelze považovat za rozhovor, ale jen za dotazník.
5. Spontánní (volný, nestandardizovaný) rozhovor nesleduje žádné pevné schéma otázek, ale tazatel se snaží přimět klienta, aby se dostal ze své "ulity", aby se expresivně projevil. Tazatel obrací směr hovoru tam, kde se v jeho průběhu objeví "světlo".
Na pracovišti jde často o odbornou diskuzi a debatu, v níž mají pracující mít možnost obhajovat své názory. Vyžaduje dobrou poznatkovou přípravu, vyjadřovací způsobilost a určitou nutnou dávku sebedůvěry a sebeprosazování. K mylným názorům pracovníků je třeba vedoucími pracovníky zaujmout včas závazné stanovisko.





Knihy

Jak přežít na „intoxikovaném“ pracovišti -- autor: Durré Linnda
Jak přežít na intoxikovaném pracovišti -- autor: Durré Linnda
Diskriminace na pracovišti -- autor: Tomšej Jakub
Šikana na pracovišti v České republice. Teorie, výzkum a praxe -- autor: Cakirpaloglu Panajotis, Šmahaj Jan, Cakirpaloglu Simona Dobešová, Zielina Martin
Duchovní inteligence v práci - Negativní energie na pracovišti a její náprava -- autor: Tipping Colin C.

Komentáře ke slovu rozhovor na pracovišti


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » rozhovor jako poznávací metoda
následující slovo: » rozhovor v psychologii
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2597
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2021  --  ABZ.cz