Pojem sebevýchova

Slovo:

sebevýchova


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Demokratická společnost vyžaduje rozvinutého, vzdělaného a tvořivého člověka, který má rovněž schopnosti a dovednosti adekvátního sebeřízení (autoregulace, selfmanagementu), sebevýchovy a sebevzdělání (autoedukace a autodidakce).
Rozvoj osobnosti, její zdokonalování je podmíněno adekvátním dialektickým vztahem jedince a společnosti. Pedagogika a psychologie nechápe člověka jako pouhý pasivní objekt působení jeho vnějšího prostředí, ale současně jako subjekt, který toto prostředí může aktivně přetvářet, který bude stále více aktivním tvořivým činitelem společenského pokroku.
EDUKACE ( výchova a vyučování) má mj. za cíl dosáhnout u edukovaného jedince dovednost adekvátní sebevýchovy a sebeřízení. Mezi nejdůležitější cíle přitom patří výchova a sebevýchova vůle k činění dobra a nejenom vyhýbání se zlu, ale i jeho potírání.
SEBEVÝCHOVU definujeme jako cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování vlastní osobnosti člověka.
Adekvátní formy sebevýchovy a sebeřízení je však nutno opírat o sebepoznání vlastní osobnosti.
Kvalitní sebepoznání, sebehodnocení, sebeprojektování, schopnost soustavné a záměrné sebevýchovy a sebevzdělávání je třeba považovat za důležité předpoklady úspěšnosti budoucího odborníka, pedagoga nebo vedoucího pracovníka, a to z hlediska rozvoje jejich osobnosti, tak i z hlediska vytvoření předpokladů pro poznávání i výchovu a vedení ostatních lidí.
Významná česká pedagožka, pracovnice České akademie věd a vysokoškolská učitelka Jarmila Skalková (1924-2009)
považovala za účinné pouze takové vyučování,
které vytváří základy pro další sebevzdělávání a sebevýchovu,
které podporuje vnitřní aktivitu žáků a vede je k sebevýchově.
Žák či student nemůže být pouhým objektem výchovného působení,
ale musí být i subjektivním činitelem pedagogického procesu.
Vyžaduje to však již od učitelů schopnost a dovednost objektivně, všestranně poznat žáka či studenta a pedagogicky taktní chování, respekt k jeho osobnosti . Důležitý je také postoj učitele k sobě samému. Ve značné míře ovlivňuje jeho výkonnost. Mnohé poruchy ve vztahu učitele a žáka či studenta vznikají v důsledku přehnaného nebo nedostatečného sebevědomí, pro nedostatek sebeovládání a sebekontroly a pro chybné postoje učitele k sobě samému.
Lze předpokládat, že dojde ke změně tradičního výchovného systému na vysokých školách, kdy centrem vyučovacího a vzdělávacího procesu je učitel, zatímco student pouze pasívně přejímá informace. Na současných vysokých školách se stále více začíná prosazovat kooperativní komunikační proces, který vede studenty k autoregulaci více, než tomu bylo doposud.
Probouzet v mladých lidech zájem o sebevzdělání, sebepoznání, sebezdokonalování a sebeovládání je jedním z hlavních úkolů každého pedagoga. Dovednost samostatně pracovat s metodami příslušné vědy, samostatně se učit a kriticky pracovat s odbornou literaturou lze považovat za velmi kladný výsledek výchovně vzdělávacího procesu, a to dokonce cennější a významnější než soubor vědomostí, který byl během studia zkoušen a klasifikován. Samostatné studium je jedním z charakteristických znaků, kterým se odlišuje vysokoškolské studium od studia středoškolského. Přesto však u řady studentů je shledáván značný stupeň nesystematičnosti v přípravě. Příprava má u studentů často charakter nárazové práce, soustředěné do zkouškového období nebo do období těsně před ním. Studentky věnují přitom plnění svých studijních povinností více času než studenti.
Výchovné vlivy z vnějšku někdy narážejí na rezistenci mladého člověka proti vnějšímu pedagogickému působení, zejména považuje-li je za hrubě direktivní, manipulativní, nerespektující jeho osobnost. Resistence mladého člověka proti výchovnému působení je dána tzv. obranným, individuálním, osobním vztahovým a motivačním rámcem. Prostřednictvím tohoto vztahového rámce jsou zvnějška působící podněty jakoby subjektivně překládány do významů, který mají pro jedince, a které nemusí být vždy v souladu se skutečností. Odpověď na vnější svět pak není odpovědí na objektivní skutečnost, ale je to odpověď na subjektivní sociální percepci této skutečnosti. Skutečnost je subjektivně filtrována a subjektivně interpretována ("lomí se přes postoje, věkové zvláštnosti, stereotypy, předsudky, osobnost"). Je proto důležité, aby pedagog znal zákonitosti adolescence nebo se alespoň dovedl do osobnosti adolescentů vcítit.
Jednáme-li o sebevýchově, půjde o to, aby vnitřní subjektivní svět studenta (žáka) obsahoval dostatek podnětů, které se budou stávat regulátory vedoucími k morálně žádoucímu chování a poté k vlastnostem a rysům osobnosti, zajišťujícím stabilitu a spolehlivost jedince.
Jde rovněž o osvojení si žádoucí životosprávy (bez alkoholu, nikotinu, drog), dodržování principů duševní hygieny, úsilí o život bez zbytečných stresů, odolný vůči zátěžím všeho druhu.
Základní potřebou fungující jako předpoklad k naplnění dalších hodnot je podpora zdraví.
Významný český psycholog a vysokoškolský učitel Zdeněk Helus (1992) připomíná, že závažné přínosy k profilování problematiky životní cesty, a tedy i vzdělávací a sebevýchovné autoregulace se pojí se jménem E. H. Eriksonovým (1980), a to zejména s jeho koncepcí sledu osmi životních témat, jejichž řešením jedinec aktualizuje svou otevřenou budoucnost.
Vedle zásadních cílů daných životními etapami existuje řada cílů dílčích z nichž mnohé lze označit za "minutové".
Dosažení minutových cílů vyžaduje (podle Blancharda a Johnsona, 1993):
- Ztotožnit se se svými cíli.
- Stanovit si optimální postup k jejich dosažení.
- Napsat si každý cíl i postup k jeho dosažení na zvláštní list papíru za použití maximálně 250 slov.
Při plnění úkolů vedoucích k dosažení stanoveného cíle si tento list stále znovu pročítat, což nikdy nezabere více než minutu času.
- Několikrát denně se vždy na minutu zamyslet nad průběhem plnění.
- Zhodnotit průběžně, zda uvedený postup odpovídá stanovenému cíli ( jde o bezprostřední zpětnou vazbu s výsledky pomocí minutového sebeoceňování, ať již formou rozhovoru poznávání sebe sama).
Účinnost sebevýchovy je zvyšována respektováním principů aktivnosti, uvědomělosti, cílevědomosti, soustavnosti, plánovitosti, dobrovolnosti a samostatnosti . Zvlášť ze studentů vysokých škol by měly být vychovávány "sebeřídící osobnosti", tedy lidé schopni autoregulace a selfmanagementu. Vysokoškoláci by měli být sebeutvářecími subjekty, kteří jsou schopni organizovat a řídit svou vlastní činnost, a to po celý svůj život. Vždyť vývoj a růst úrovně osobnosti není nikdy ukončen, i když má svoje věkové zvláštnosti.
Potřeba sebepoznání a sebeutváření je uváděna mezi základními potřebami a hodnotami vysokoškoláka a dokonce je považována za příznak adekvátního, harmonického duševního rozvoje.
Sebepoznání a sebevýchova je považována za zvláště cennou cestu ke zlepšení adaptace osobnosti. Vlivný americký humanistický psycholog a psychoterapeut Carl Rogers (1902-1987) zastával názor, že čím více se známe, tím lepší je naše adaptace. Velmi důležitá a přínosná je také preadaptace, což je snaha předběžně se alespoň částečně připravit na možné varianty řešení nových obtížných situaci či změněných životních podmínek. Preadaptace může být autonomní nebo se může opírat také o kompetentní poradenství.
Intencionální výchova a sebevýchova v užším pedagogickém slova smyslu jsou vždy uvědomělé a aktivní a vycházejí z analýzy působících vlivů a jejich schválení. Nezbytnou součástí intencionální sebevýchovy je sebeřízení (autoregulace). Znamená to regulaci vlastní činnosti směrem k určitému cíli. Na jistém stupni zralosti osobnosti by měla výchova přejít v intencionální sebevýchovu.
Cílem vysokoškolské výchovy není jen pouhé předávání vědomostí a dovedností, ale studenty je třeba rovněž naučit samostatně studovat, tvořivě a samostatně myslet a systematicky rozvíjet svou osobnost.
J. W. Gardner, bývalý americký ministr vzdělávání charakterizoval tuto situaci takto: "Nejvyšším cílem výchovně vzdělávací soustavy je přenést na jedince břímě starostí o jeho vzdělání". Jde o stále kvalitnější sebemonitorování (automonitorování), sebeinstruování, sebezpevňování, self-efficcasy, sebehodnocení (autoevaluaci), autoregulaci.
Člověk se hodně učí také z vlastních chyb (jsou velmi názorným příkladem nevhodného postupu) a při odstraňování důsledků chyb, kterých se v životě dopustil. Mnoho zde mohou pomoci vhodné vzory, které jsou užitečné zejména při vhodné volbě nápravné techniky (metody). Pro sebepoznání a sebevýchovu je srovnávání sebe sama s kladnými vzory velmi žádoucí.
Jde o to, aby sebevýchova a sebevzdělávání skutečně byly u studentů stále cílevědomější, plánovitější, uvědomělejší, systematičtější, a aby studenti postupně usilovali o všestranný a harmonický rozvoj své osobnosti.
Avšak i živelnou sebevýchovu musíme zařadit mezi typy sebevýchovy, a to sebevýchovy funkcionální. Jde o sebevýchovu náhodnou, neplánovanou, situační, nesystematickou. Někdy je určitá kladná náhodná zkušenost působivější na utváření osobnosti než plánovaný podnět. Funkcionální vlivy mají často nečekaný korektivní vliv.
Sebevýchova může mít ve větší či menší míře také znaky autonomnosti, resp. heteronomnosti. Studenti, kteří mají tendenci k heteronomnímu typu sebevýchovy, jsou více závislí na hodnocení okolí a na vnější poradě, na vnějším řízení a vedení. Je jich patrně většina.
Jde o soulad a reálnost individuálních, soukromých cílů s cíli společnosti, a tedy také o společenskou přijatelnost individuálních cílů a soulad krátkodobých a dlouhodobých cílů sebevýchovy s cíli výchovy. Tím je také dána specifičnost podílu sebepoznání a sebevýchovy na řízení a zvyšování účinnosti výchovy na vysokých školách. Cíle jednotlivce musí být také v souladu s potencemi, možnostmi jeho osobnosti (schopnosti atd.).
Utváření sebe sama, sebepoznání a sebehodnocení nemusí vždy mít a také nemá zcela uvědomělou, intelektualizovanou a verbalizovanou podobu. Sebehodnocení může mít charakter pouhého sebecitu, který tvoří citovou komponentu postoje člověka k sobě samému. Sebecit je provázen i určitou mírou pocitu vlastní důležitosti, sebeúcty a sebejistoty v našem chování.
Při výchově nám však jde o co největší sebepoznání a sebeuvědomění každé osobnosti. Jde nám o to, aby o adekvátní sebevýchovu usilovali všichni lidé, a aby tato sebevýchova byla co nejvíce uvědomělá a intencionální, cílevědomá i emočně sycená a tím i motivovaná. Dílčí přání, touhy, tendence, motivy, představy a cíle sebevýchovy by měly být sladěny s hlavním celoživotním cílem člověka, a ten by měl být v souladu s všeobecným cílem výchovy.
Cílem obecně rozumíme směr a představu toho, čeho má být dosaženo v činnosti, přičemž jeho obsah je historicky a společensky podmíněn. Cíl je často ovlivněn vzorem, ideálem.
Cílem výchovy je např. rozvoj osobnosti člověka, který by měl být vzdělaný, tvořivě myslící, ovládající poznatky soudobé vědy a techniky a v neposlední řadě morálně a prosociálně vyspělý a společensky angažovaný.
Cílem sebevýchovy by měly být v souladu jak s tímto všeobecným cílem výchovy, tak se specifickými cíli rozumové, mravní, estetické, tělesné, pracovní a polytechnické výchovy. Individuální sebevýchovné a sebevzdělávací cíle a cíle společenské by měly tvořit harmonickou jednotu.
Přitom však ani cílevědomé a plánovité studium a sebevzdělávání nebývá vždy příznačné. Často dochází k tzv. informačnímu paradoxu. Je-li informací příliš mnoho, stává se, že se člověk nerozhoduje optimálněji a rychleji, ale rozhodnutí odkládá, protože čeká na "strategickou" informaci nebo se dokonce nerozhodne vůbec. Tedy i množství informací má své optimum. Minimum a maximum (přebytek) informací může býti na závadu tvoření. Informace by neměly být hlavním cílem našeho snažení, ale zdrojem, kompasem umožňujícím orientaci pro vlastní tvořivé myšlení, konání, sebepřekračování.
V centru sebevýchovy každého by měl být hodnotový systém (uvědomovaný i neuvědomovaný) a hledání životního smyslu.
Při výchově i při sebevýchově nám jde o regulaci hmotných i nehmotných potřeb individua v dané společnosti. Libor Míček (1931-2004) výstižně uvedl, že "vychovávat sebe znamená především se ukáznit ve svých potřebách a zamezit jejich anarchii".
Za cíl sebevýchovy považujeme dosahování žádoucích informací, vědomostí, dovedností, návyků, zvyků, ustálených způsobů chování a žádoucích životních postojů.
Jak při výchově, tak při sebevýchově spolupůsobí osobní hierarchie hodnot (zejména morálních), kterou člověk vyznává a jeho morální normy, zásady a cíle, které nejenom zná, ale kterými se hodlá řídit.
Výrazem uznání určitých životních hodnot je v praktickém životě formulace norem, zásad a pravidel, jimiž se jedinec ve svém životě hodlá řídit a formulace krátkodobých i dlouhodobých pracovních a životních cílů, kterých chce dosáhnout.
K sebevýchovnému procesu může vedle učitelů významně přispět internet, film, divadlo, televize, rozhlas, vliv přátel, jakákoliv verbální i nonverbální sociální komunikace, plánovaná i náhodná, afektivní situace, korektivní zkušenosti, rodičů a také literatura, sebevzdělání.
Motivací sebevýchovného formování vlastní osobnosti se často stává potřeba získávat nové informace, vědomosti a dovednosti, zdokonalovat se, potřeba uznání druhých lidí, sebeuplatnění, společenského kontaktu a potřeba realizovat vlastní vytyčené cíle a žít v souladu se samostatně a spontánně zvoleným hodnotovým systémem a vzory.
K tomu, aby mohlo dojít k efektivnímu sebehodnocení a sebevýchově, je nutné nejprve adekvátní sebepoznání. Úroveň sebepoznání závisí na schopnosti reflexe a hodnocení sebe sama. Většinou mívá situační, nikoliv systematický ráz.
Jenom na základě poznání vlastního JÁ, sebe sama, svých tělesných i duševních vlastností, vědomostí, dovedností, návyků a zlozvyků, schopností a deficitů, temperamentových a charakterových vlastností si člověk může adekvátně a efektivně vytyčovat cíle sebevýchovy, své perspektivní linie. Mít pocit perspektivy znamená podle ruského pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka (1888-1939) mít pocit radostné cesty pro zítřejší den.
Považujeme za vhodné připomenout při této příležitosti slova brněnského pedagoga a psychologa Jana Uhera (1891-1942) : "Zrání osobnosti, prohlubování sebevědomí i sebecitu v období dospívání se projevuje mimo jiné i větší citlivostí vůči urážkám a nedostatku pochopení jak ze strany rodičů, tak i ze strany učitelů a přátel. Skutečná urážlivost vystupuje do popředí až v tomto období, ačkoli nechybí ani předtím. Zatímco však dítě rádo na urážku zapomíná (pokud může být vůbec uražené), ani trest se ho hlouběji nedotkne, i když je to trest tělesný, dospívající mládež reaguje na ně často prudce právě proto, že se jimi cítí ponížená na nejcitlivějším místě. Ponižování, znevažování cítí mladistvé osobnosti jako přímý útok na sebe. Základní tendencí rostoucí osobnosti je rozvíjet se bez překážek, bez tísnivých omezení jakéhokoli druhu.Účinky urážek a nepochopení jsou značné. Zkoumaní žáci je vyjadřovali slovy, že je hluboce ranily, bolestně se jich dotkly, působily strašně".
I když je sebepoznání většinou definováno jako kognitivní aspekt vztahu člověka k sobě, je možno chápat je i jako výsledek procesu sebepoznávání vlastního já v určitém okamžiku - v tomto významu do jisté míry splývá s pojmem sebepojetí.
Sebepojetí přitom můžeme charakterizovat jako relativně stabilizovaný výsledek složitého procesu sebehodnocení, hodnocení vlastních kvalit ve vztahu k jiným lidem, ve vztahu k vlastním aspiracím a cílům.
I když pojmy sebepojetí a sebepoznání bývají užívány záměnně, nelze je zcela ztotožnit. Jejich vzájemný vztah je dialektický. Utváření sebepojetí je závislé na adekvátnosti sebepoznání a konstituované sebepojetí zpětně působí na sebepoznání. Příliš rigidní sebepojetí přitom adekvátnímu sebepoznání brání. Důsledkem zkreslené autopercepce a sebepojetí bývají vážné poruchy sociální adaptace.
Považujeme proto za správné, aby už na středních školách, ale zejména v prvních ročnících vysokých škol byla vyučována psychologie, která by se cílevědomě zaměřovala na tzv. "osobnostní zájmy" , tj. zájmy vztahující se k adekvátnímu sebepoznání, poznání vlastních schopností, vlastností i omezení a k adekvátní autoregulaci. Zdá se, že určité kategorie zájmů jsou věkově typickou charakteristikou. Patří k nim třeba kategorie osobnostních zájmů (zájmů o vlastní osobnost).
Problém lidského já je velmi komplikovaný jak z hlediska obsahového, tak z hlediska formálního. Je navíc závislý na současné teoretické pluralitě v této oblasti.
Problematika jáství a vztahu k sobě je hraniční téma sociální psychologie a psychologie osobnosti. Je to dáno tím, že vědomá reflexe sebe sama je do značné míry interpersonálního původu, utváří se postupně v procesu socializace a individuace osobnosti.
Za střešní pojem v této oblasti považujeme spolu s Petrem Mackem (1997) sebesystém (resp. dynamický sebesystém a sebekoncept), který lze v širším slova smyslu charakterizovat i jako postoj k vlastnímu já.
Já (self) jako psychologická skutečnost zajímalo psychologii již odedávna a bylo předmětem především spekulativního zkoumání. W. James (1842-1910) se svou teorií několika já předpokládá jakousi substanci, která tvoří jádro osobnosti a nahrazuje dokonce pojem duše.
Na vývoj názorů o povaze lidského já měl nemalý vliv S. Freud (1856-1939) se svým učením o třech podobách lidského já.
Ono (Id), představuje nejhlubší vrstvu lidského duševna, je jádrem biologických potřeb, přání a tendencí.
Já (ego) je výsledkem organizace zkušeností a je i produktem myšlení.
Nadjá (superego) reprezentuje autoritu společnosti, což vede k vytvoření svědomí, jakéhosi cenzora našeho života.
Americká psycholožka a antropoložka Margaret Meadová (1901-1978) vypracovala dynamickou teorii lidského já. Do teoretické koncepce lidského já vnesla dva nosné pojmy, a to "já" znamenající individuální ("subjektivní") já a "my", kterým označuje já socializované. To, co je v nás nepředvídatelné, nebo obtížně předvídatelné, je vyjádřeno pojmem individuální expresivní já. Patří sem skutečné motivy a skryté hybné síly lidského já. Adaptivní socializované ("objektivní") já je konvenční stránkou našeho já. Lze je označit jako souhrn postojů, které odpovídají očekávání druhých jedinců ve skupině. "My", neboli socializované já je konformní, kdežto individuální já je originální, je to zdroj sociálních novot a změn.
Je možno uvažovat také jednotlivých složkách lidského já, např. o somatické složce já, psychické (emoční, volní a racionální) složce já a dokonce i o ekonomické složce já.
Egostruktura, kvalita struktury našeho já je centrální složkou naší osobnosti, která ovlivňuje vztahy a funkční vazby ostatních vlastností osobnosti.
Sebehodnocení (sebecit) je jakýmsi centrem osobnosti prohlásil již v roce 1937 americký psycholog Gordon Willard Allport (1987-1967).
Zahrnuje pocit vlastní hodnoty, pocit vlastní síly a pocit vlastních možností (potenciality). Sebehodnocení se mění v průběhu ontogenetického vývoje a podle společenských rolí člověka.
Sebehodnocení (resp. sebevědomí) přitom má kognitivně afektivní a dynamický charakter, obecné sebehodnocení se přitom vytváří na základě integrace dílčích aktů sebehodnocení.
Má i složku behaviorální, konativní, která zahrnuje chování člověka k sobě samému i navenek. Projevem sebereflexe na úrovni jednání je sebeprezentace.
Lidé se přitom liší v míře sebemonitorování, tj. schopnosti a potřebě vylaďovat svoje chování podle požadavků sociální situace. Lidé se schopností a dovedností preadaptace variantním myšlením a usuzováním se dovedou alespoň dílčím způsobem předběžně připravit na varianty situací, které by mohly nastat či na změněné životní podmínky.
Mezi metody psychologické diagnostiky sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěry a sebeúcty patří pozorování, rozhovor, dotazníky a škály, např. oblíbená Rosenbergova škála sebehodnocení (RSES či RŠS) podle amerického sociálního psychologa Morrise Rosenberga (1922-1992). Byla vytvořena v roce 1965. Je to metoda jednodimenzionální. Zjišťuje strukturu globálního vztahu k sobě. Má deset položek. Její aplikace trvá jen několik minut. Zjišťuje nízké, normální a nadprůměrné sebehodnocení (sebevědomí, sebeúctu a sebedůvěru). Je již dlouho užívaná nejen v USA, ale i mezinárodně.
Taxonomii strategických sebeprezentací navrhli E. E. Jones a T. S. Pittman (1982). Jsou to strategie: zavděčení, zastrašení, sebe povýšení, příkladnosti (vzornosti) a pokorného (závislého) chování.
Sebevědomí je jistým integrujícím činitelem osobnosti, podle jehož náplně a záměrů nabývají svého zařazení a významů i ostatní vlastnosti a jednotlivé úkony člověka .
Jde pravděpodobně u většiny osob o převážně získaný znak, který se vytváří primárně v sociální interakci a to zejména v nukleární rodině. Velká část lidí má hodnocení sebe sama málo stabilní, protože je příliš závislá na ocenění okolím, oblibě, sympatiích, obdivu apod. Jejich já je silně sociálně determinováno.
Významný americký sociolog Charles Horton Cooley (1864-1929),
jeden z prezidentů Americké sociologické asociace,
nazval v roce 1902 tento typ sebehodnocení zrcadlovým já.
Zrcadlové já mají převážně osobnosti heteronomního
typu s globálním přístupem k realitě, závislé na situaci a sugesci prostředí.
Lidé žádoucího autonomního typu s analytickým a kritickým přístupem ke skutečnosti staví (zakotvují) sebehodnocení na sebepoznání a přesvědčení o vlastních kvalitách, které jsou relativně nezávislé na situaci a sugesci prostředí. Jde o tzv. kompasové, autonomní já. Nejpočetnější skupinu však zřejmě představují lidé, kteří v sebehodnocení spojují názor okolí (jde o tzv. "radarový typ") s vlastním sebekritickým postojem.
Pro pochopení tohoto znaku je nezbytné vývojové hledisko. V dospělosti je tento znak relativně stabilní, ale stále dynamický. Předpokládáme však v oblasti sebevědomí (sebehodnocení) i genetickou determinaci (zejména v souvislosti s typem, kvalitou a kvantitou sebecitu a osobního neuroticismu a psychoticismu). V každém případě hrají při tomto vývoji sebehodnocení velkou roli sociální akceptace okolím, prožitky úspěšnosti a neúspěšnosti, prožitky evidentnosti a kompetentnosti, tj. vlastní způsobilosti v daných rolích, a to ve škole i mimo školu. Sebepojetí (sebevědomí) má také individuálně reversibilní šíři (extenzitu) a míru pociťované evidentnosti.
Sebepojetí (sebevědomí) a sebeakceptace (tj. citový aspekt sebereflexe) je závislé také na vývojových etapách, ve kterých člověk právě žije.
Zájem o sebevýchovu, sebeovládání (bezděčné i volní) a sebepoznání se začíná výrazněji projevovat až v období dospívání. Souvisí to s rozvojem a s vývojem introversních tendencí.
Období adolescence se vyznačuje cílevědomou snahou po sebepoznání, sebehodnocení a napodobování životních vzorů. Zájem o sebevýchovu již bývá systematičtější. Vytváří se dokonce návyky pravidelné sebekontroly, sebeanalýzy, je zájem o získání zpětné vazby o vlastní psychice a osobnosti ze strany okolí (zejména od přátel a známých). Cíle adolescentů již mají reálnější podobu. Chybí jim však často znalost teorie a metodik sebevýchovy. Tento deficit by měla moderní škola postupně odstranit.
Pozitivně se vychovávaný jedinec zpravidla staví vůči těm lidem, které považuje za své vzory, resp. ideály (ať již po právu nebo omylem). Optimální vzor a ideál mnohdy udělají pro výchovu a sebevýchovu více než dril, moralizování, mentorování a verbální poučování.
Správný systém celoživotní sebevýchovy s sebeřízení se stává nezbytnou podmínkou rozvoje osobnosti.
Jde o to, aby se pomocí sebevýchovy člověk dokázal nejenom chovat adaptivně, to je přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, ale aby dokázal sebe sama i rekonstruovat, tzn. přetvářet vlastní osobnost, aby mu umožnila i tvůrčí činnost v prostředí a konečně aby dokázal své prostředí i asertivně ovlivňovat. Jde rovněž i o adekvátní a optimální expresivitu vlastních projevů chování, o vhodnou exteriorizaci i interiorizaci (zvnitřňování správných vnějších objektivních požadavků vůči individuální osobnosti a o realizaci těchto požadavků).
Sebevýchova sebeřízení by se měla opírat o sebepoznání a o identifikaci struktury globálního vztahu k sobě, o poznání sebepojetí, sebekoncepce, sebehodnocení a sebeúcty.
Jde o to, aby sebevýchova a sebevzdělávání skutečně byly u co největšího počtu lidí stále cílevědomější, plánovitější, uvědomělejší, systematičtější, a aby většina lidí usilovala o rozvoj, kultivování a zdokonalování své osobnosti.
Literatura:
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002, 544 s. ISBN 978-80-214-2203-2



Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova



Některá související slova

intrapersonální inteligence, mravní výchova ve společnosti, edukativní, Famile a persona, schopnosti a nadání, Vliv prostředí na psychosomatiku člověka, Extrapunitivní a agresivní osobnost, psychologie osobnosti učitele a učitelky, Přizpůsobovací problematika studentů a studentek, osobnost (persona), Mládí a jeho vývoj, expanzivní a extrapunitivní chování, Možnosti využití díla J. Foglara v práci s dětmi, Filozofie, novověká filozofie, vůle a diagnostika jejich závad, osobnost a její poznávání, psychická odolnost, normalita a psychické zdraví, formování chování a prožívání, mravnost a její výchova a sebvýchova, typy inteligence podle H.Gardnera, závady a poruchy mobility a pozornosti, Teorie a praxe sebepoznávání a sebevýchovy studentů a studentek, výchova problémových dětí, výhova problémových dětí, mmorodinné a mimoškolní prostředí, Edukativní determinanty psychiky, stresy a psychická mikrotraumata na školách, Etický a morální charakter, prosociální a morální charakter, poznávací vývoj dětí podle J. Piageta, hodnotové orientace (typy), dlouhověkost, talent v otázkách a odpovědích, osobnost a jeji poznavani, sebepoznání a sebeřízení, sebeřízení, profesní a studijní orientacei, autokultivace osobnosti, personalizace jedince, Determinanty normální osobnosti, determinace psychiky a osobnosti, self education (angl.), metaautoedukace, autodidaktismus, sokratovské hodnoty, self-education (angl.), sebepoznání a sebevýchova, adekvátní selfmanagement, neformální edukace, valeologie, pedagogická psychologie, axiologizace, edukační hodnotová orientace, kultivovaná osobnost, slow parenting (angl.), Úvod do pedagogické psychologie, charakter a jeho utváření, osobnost dítěte, sebevědomí normální, Rodina a její sociální determinace, biologické determinanty osobnosti, autodiagnostika a autoedukace vysokoškoláků, Závady a poruchy adjustace vysokoškoláků, vychovatelnost, osobnost učitelů, předmět pedagogické psychologie, školská poradenská psychologie, hlubinná psychologie, Jung, vývoj, role a pozice dítěte mezi sourozenci, biologické formativní vlivy, Edukace, výzkumy osobnosti a psychiky dětí, autagogika

Komentáře ke slovu sebevýchova


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » sebetranscendence
následující slovo: » sebevědomí a jeho poruchy
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3176
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz