Pojem školská poradenská psychologie

Slovo:

školská poradenská psychologie


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

ŠKOLSKÁ PORADENSKÁ PSYCHOLOGIE se zabývá především problematikou učební, studijní a sociální adaptace u normálních osob, poradenství při volbě dalšího studia nebo povolání, a to za aplikace psychodiagnostických metod, a adekvátních psychologických intervenčních metod. Poradenské instituce by přitom měly úzce spolupracovat s institucemi klinicko-psychologické péče a institucemi zdravotnickými.
V současné době používají psychologové při své práci v poradnách podle svého založení v různém rozsahu jak psychometrický, tak klinicko- psychologický (kasuistický) přístup.
Teorie a metodologie diagnostiky i intervencí poradenské psychologie je již propracovaná na vysoké úrovni, což umožňuje dosáhnout kým psychologům v praxi velmi dobrých a pro klienty velmi užitečných výsledků.
Hlavní metodou při tvorbě psychologické případové diagnózy by podle našeho názoru měla být metoda kasuistická. V konkrétních jednorázových akcích by mohla převládat metoda poradenská. Vedle kasuistického vedení a porad (konzultací) by přitom měla mít všechna poradenská zařízení k dispozici řadu dalších diagnostických a intervenčních metod a technik, včetně laboratorních a přístrojových pomůcek.
Odborná porada (konzultace) přitom musí splňovat několik nezbytných předpokladů, má-li být efektivní a mít praktický význam: především předpokládá někoho, kdo o takovou radu skutečně stojí, dále předpokládá, že je schopen radu správně pochopit a má snahu i dovednost ji realizovat a konečně předpokládá, že radu dokáže důsledně realizovat.
Psychologové pracující ve školském poradenství musí vedle psychologie znát i pedagogiku a příslušnou školu, podobně jako psychologové ve zdravotnictví musí mít orientační informace o medicíně a zdravotnickém zařízení.
Také etika a etická výchova mají nezastupitelné místo v učebních programech škol. Etiku chápeme jako filozofickou disciplinu zabývající se odpovědným jednáním uvnitř lidského spolubytí (Velký sociologický slovník, 1996, 1. díl, s. 269). Základní etické kategorie jsou morální princip, norma, hodnota, ctnost, odpovědnost, povinnost, čest, svědomí, cíl a účel (tj. dobro, kterého má být jednáním dosaženo, resp. zlo, které má být jednáním odvráceno). Utváření humánních a skutečně etických vztahů mezi lidmi i v řídící práci patří k nejaktuálnějším výzvám posttotalitní přítomnosti. Podcenění této skutečnosti počátkem 90. let minulého století vedlo nesporně k celé řadě problémů v celospolečenském dosahu. Je ovšem současně faktem, že osobnost se snadněji negativně deformuje, než pozitivně formuje. Cesta k nápravě je tak podstatně obtížnější, než cesta k devastaci či dehonestaci morálních hodnot. Jde o to, aby co nejvíce lidí bylo ve svém chování a jednání determinováno především kulturními a morálními normami, nikoliv egoismy a biologickými vzorci chování. Zdůraznili bychom slova "co nejvíce". Nikdy to totiž nebudou všichni lidé, a dokonce patrně ani většina, kdo budou upřednostňovat morální hodnoty. Z tohoto faktu patrně vycházel poststrukturalista a postmodernistický německý sociolog N. Luhmann (1927 - 1998), který došel k závěru, že je třeba delegitimizovat morálku jako nejvyššího soudce lidského jednání a "odmoralizovat společnost", protože většina lidí stejně morálně nejedná a morálka je akt společensky nefunkční, její závaznost a platnost stejně nikdo nebere vážně. S tímto názorem však nemůžeme souhlasit. To, že morálku "nikdo nebere vážně", ještě nic nevypovídá o její nefunkčnosti. Absence morálky je totiž rovněž funkční - totiž destruktivně funkční. A destrukci civilizačních hodnot je třeba bránit, to je sebezáchovný akt.
Podobné relativistické a skeptistické názory mají např. postmoderní filozofové a poststrukturalisté jako jsou: Jacques Derride (1930-2004), který filozofii označil za destrukci proměnlivých významů, Jean F. Lyothard (1924-1998) propagující např. dissensus (nikoliv konsenszus) a radikální pluralitu vědění, Michel Foucalt (1926-1984) a Wolfgang Welsch.
Návrat mravnosti, morálky a rozvoj solidarity, soudržnosti, širší odpovědnosti (responzibility) a spravedlnosti (ekvity) ve společnosti 3. tisíciletí považujeme za nutnost, a to proto, že je tendence k růstu někdy až extrémnímu individualismu. Společnost, ve které probíhá mravní devastace například v podobě zásadních kompromisů se zlem a jeho politické krytí, je totiž ohrožena ve své existenci. Nepovažujeme za správné zdůrazňovat, že současná doba je post etická, postmoralistní, i když připouštíme, že současná společnost je v morální krizi, které bývají typické pro převratové a popřevratové etapy vývoje společnosti. Z této krize je třeba hledat východisko novým důrazem na potřebu etických norem, etického sdělování, informování a rozhodování ve vztahu mezi lidmi i ve vztahu člověka k přírodě a programově rozšířit kompetence etiky, vztahovou odpovědnost a povinnosti člověka, má-li být dosaženo mravního pokroku v současnosti a budoucnosti. G. Lipovetski vyjádřil názor, že 21. století bude buď etické, nebo nebude vůbec. Etický přístup ke světu a životu je nezbytný, nemá-li se naplnit obava, kterou formuloval sociolog Max Weber (1864 - 1920), že se z moderního člověka stane "specialista bez ducha a konzument bez srdce", který bude nejen věci, ale i lidi považovat za zboží.
Někteří futurologové např. A. Toffler (1980) hovoří o nutnosti globální revoluce duchovní srovnatelné svým významem s revolucí průmyslovou. Na ní závisí rozvoj společnosti (komunity) a i její přežití.
Identifikujeme se s etikou odpovědnosti židovského filozofa německého původu Hanse Jonase (1903-1993), který považuje princip sociální odpovědnosti za základ nové etiky pro technologickou civilizaci, a to pro jednotlivce i skupiny. Do popředí se dostává ovšem i otázka odpovědnosti směrem k budoucnosti. Jonas rozlišuje smluvní zodpovědnost a přirozenou zodpovědnost. Smluvní zodpovědnost vyplývá např. ze sňatku, přirozená zodpovědnost je kupříkladu odpovědnost rodičů vůči dětem.
Naše úsilí musí směřovat k propracovávání teorie i praxe etiky a etické komunikace a výchovy na všech školách.
Etika na vysokých školách České a Slovenské republiky (zejména na vysokých školách ekonomických) se přitom vyučuje od roku 1992.
Program rozvoje vzdělávací soustavy České republiky (kap. I) správně ve svých hlavních zásadách transformace školství po listopadu 1989 uvádí: "Posláním vzdělávací soustavy je poskytnout každému jedinci vzdělání, které rozvine jeho schopnosti a kultivuje jeho charakter i jeho postoje. Vybaví jej znalostmi a dovednostmi tak, aby se v životě co nejdříve uplatnil a dokázal užívat svých práv a plnit povinnosti svobodného občana demokratické společnosti. Cílem vzdělávání je přispět k utváření osobnosti, spojující v sobě svobodu se zodpovědností."
V našem výzkumu osobnosti studentů na VUT v Brně jsme se zabývali také zkoumáním úrovně zodpovědnosti (responzibility) studentů. Použili jsme u 128 studentů a studentek metodu interpersonální diagnózy ICL T. Learyho a kol. Výsledek 6,9 svědčí o nadprůměrné úrovni zodpovědnosti studentů VUT v Brně.
Společenská zodpovědnost a spoluzodpovědnost v pracovních procesech je předpokladem ekonomicky a politicky stabilní demokratické prosperující společnosti. Společenská odpovědnost v ekonomice souvisí s teorií "podniku jako řádného občana", což znamená aktivní podíl podniku na procesu rozvíjení veřejného blaha (prospěchu).
Za základní složku výchovy na školách byla tradičně a právem považována mravní výchova, což je takové multikondicionální výchovné působení na rozum, city i vůli a jednání, názory, postoje a představivost, aby byly v souladu s uznávanými zásadami a normami práva, milosrdenství, dobra a etiky. Mravní výchova na vysokých školách by měla mít ráz výchovy k prosociálnímu a suportivnímu (podpůrnému) komunikačnímu klimatu (tj. k sociální vstřícnosti a sociálně podpoře), v němž se účastníci navzájem respektují, kde komunikují a vstřícně komentují své názory a pocity, kde jsou otevírána i eticky relevantní témata, která se svobodně prodiskutovávají a z nichž jsou pak vyvozována adekvátní etická pravidla.
Etická témata procházejí napříč různými předměty a různými životními situacemi nejen ve škole, ale i mimo školu (zejména v rodině). Nositelem etické výchovy a stimulátorem etické sebevýchovy studentů by měl být každý učitel bez ohledu na jeho speciální odborné zaměření.
Pokud jde o mravní výchovu a sebevýchovu žáků a studentů, vycházíme z teze předního českého pedagoga prof. Jana Průchy (1997), že hlavním ukazatelem výchovné, ale i vzdělávací kvality školy je psychosociální klima ve škole, někdy nazývané "étos" školy, komunikační klima, atmosféra, mravní ovzduší. Tento požadavek je v souladu s moderními biopsychologickými teoriemi o funkcích mozku.
Jde vlastně o docenění významu funkcionální stimulace nejen levé, ale i pravé hemisféry našeho mozku.
Podle teorie levé a pravé hemisféry je pravá nedominantní hemisféra typická pro percepci, zpracování, apercepci emocionálních stimulů, kdežto těžisková, levá dominantní hemisféra je typická pro percepci zpracování a apercepci kognitivních stimulů.
Nedominantní pravá hemisféra má navíc roli výběrového a hodnotícího emocionálního filtru všech podnětů (rozumových, citových a volních), které na psychiku a osobnost člověka působí.
Má-li být výuka etiky a etická výchova na školách úspěšná, vyžaduje kompetentní pedagogický přístup všech typů učitelů vůči všem žákům a studentům.
Každá správná výchova, musí být stimulátorem či katalyzátorem k sebevýchově, musí respektovat svobodu a jedinečnost lidské osobnosti.
Mravní výchova je vlastně výchovou charakteru a v dospělosti by měla přejít v autoregulaci. V psychologii osobnosti se definuje morální charakter (ethos) jako stabilní pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů, tj. vyjadřuje takové vlastnosti, jako je disciplinovanost, odpovědnost, čestnost (Milan Nakonečný, 1993).
Jde o systémový psychický regulátor (Kováč, D., 2002). Již Herakleitos uvedl, že charakter je osudem člověka (ETHOS ANTHROPOI DAIMON).
Nedostatek morálních charakterů vede k ohrožení společnosti a civilizace v důsledku její mravní devastace. Hrozí pak návrat do "morální doby kamenné" (J. Šolc, 2001).
Morální, etický charakter člověka je důležitým předpokladem pro dosažení vnitřní pohody, vnitřního blaha (eudaimonie).
Důležitou součástí charakteru je vůle, která souvisí s aktivním prosazováním individuálních životních cílů, které jsou založeny na dominanci určitých hodnot v osobní hodnotové orientaci, v individuálním hodnotovém systému člověka, jež jsou pokládány za žádoucí (např. zdravý životní styl, altruismus, ale i zisk, osobní vlastnictví atd.). V hodnotové struktuře jednotlivců jsou hodnoty zařazeny v určitém pyramidálním pořadí.
Přitom dominantní hodnoty v osobní hodnotové struktuře člověka mají ráz příčin lidského chování a jednání, tedy motivů a cílů člověka.
Individuální hodnotové struktury jsou patrně rozhodujícími faktory vývoje osobnosti. Jsou to hlavní intencionální dispozice a tendence člověka. U studentů stejně jako u všech mladých osob musíme předpokládat koexistenci různých hodnot a posuny v jejich individuálních hodnotových strukturách. Je to přirozený fenomén antropogeneze.
Proces etické evoluce osobnosti je procesem zrodu i ztrát různých etických hodnot. Je to proces stálých změn a zrání.
Pro jakoukoliv etickou teoretickou koncepci charakteru je právem považována problematika životních hodnot a hodnotové orientace za klíčovou. Osobní hierarchie hodnot však nemusí být vždy eticky pozitivně hodnotitelná. Může nabývat i eticky záporných hodnot.
Struktura základních osobních hodnot - ať již jsou společensky žádoucí či nežádoucí - je motivačním systémem každé osobnosti a usměrňuje její rozhodování a jednání. Osobní hodnoty jsou dynamické personální tendence, cíle člověka. Již americký psycholog osobnosti Gordon W. Allport zastával názor, že dokonce i vjemy, úsudky a formy adaptace jsou ovlivněny nebo dokonce i řízeny právě hodnotami ze struktury základní axiologické orientace osobnosti.
Osobní struktura hodnot je často určující pro veškeré jednání člověka. Systémy vyšší úrovně přitom určují chod systému nižších a speciálnějších. Výjimky jsou ovšem také možné a někdy i časté.
V souladu s vlastní strukturou osobních hodnot člověk sociálně vnímá, radí se se svým svědomím, respektive utlumuje pudové tendence chování. Ztráta nebo změna hodnot může být buď příčinou onemocnění, nebo alespoň činitelem, který ovlivňuje průběh choroby, projevem onemocnění, ale také projevem uzdravování.
Je třeba počítat také s faktem, že každá doba a každá společnost má svoji specifickou hodnotovou orientaci), stejně jako jednotlivé sociální skupiny včetně skupin studentských.
Miriam Martinkovičová z Univerzity Mateje Bela v Bánské Bystrici rozlišuje skupinové hodnoty operační (člověk si vybírá určité objekty a jiné odmítá), dále představované hodnoty (preferuje se nějaký symbolický objekt např. upřímnost) a konečně hodnoty objektivní (to jsou ty, které mají objektivně přednost např. vzdělání).
Osobní struktura hodnot dynamicky ovlivňuje každodenní chování člověka, jeho osobnost, jeho životní individuální sloh, tj. pevnou osobitou linii (scénář) jeho chování. Často se pro osobní strukturu hodnot používá termín hodnotová orientace. Vnitřní hodnotový systém člověka ovlivňuje jeho činy a chování. "Když hovoříme o hodnotách, máme na mysli nejen to, co je k životu nutné, potřebné a užitečné, ale i to, čeho si vážíme, co obdivujeme, co ctíme, i to, co milujeme, co je nám drahé, milé, co je blízké našemu srdci" (Kučerová, 1996). Hodnotová orientace je považována za nejdůležitější faktor ve výchově i v lidském životě (Blížkovský, 1997).
Významnou pomoc při utváření osobní struktury hodnot mohou na školách poskytnout učitelé humanitních předmětů a pracovníci pedagogicko-psychologického poradenství. Rozhodující vliv však pravděpodobně má úroveň etické infrastruktury školy a tradice školy (Šulek, 2002), která působí primárně, funkcionálně.
Významné podněty pro činnost psychologických poradců na školách (včetně vysokých škol) máme již od pedagoga a psychologa, profesora Václava Příhody (1889-1979), který publikoval např. monografie: Psychologie a hygiena zkoušky (1924), Psychologický výběr ve výchově (1925), Psychologický výběr na školách amerických (1927), Dvě studie o lidském chování ( 1927), Teorie školského měření (1930, Úvod do pedagogické psychologie (1956) a Ontogenezi lidské psychiky (1977).
Významný pro rozvoj školského psychologického poradenství byl také slovenský psycholog a vysokoškolský učitel a poradce pro vysokoškolské a středoškolské studenty prof. PhDr. Julius Boroš, DrSc. se narodil 19.04.1934 v Turičkách (tč. Cinobaňa, okres Poltár, kraj Banskobystrický) v rodině rolníka. Měl čtyři sourozence. Základní školu absolvoval v rodné obci a v Lučenci. V letech 1948-1952 studoval na pedagogickém gymnáziu v Lučenci. Od roku 1952 do roku 1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě mj. psychologii a poté se stal asistentem na Vysoké škole v Banské Bystrici. Od roku 1963 byl odborným asistentem na Katedře psychologie Filozofické fakulty v Bratislavě a později také jako vědecký pracovník v Ústavu experimentální psychologie Slovenské akademie věd. Od roku 1968 působil jako vysokoškolský učitel na Univerzitě v Trnavě a později i na Univerzitě Alexandra Dubčeka v Trenčíně (též jako prorektor). Byl vedoucím autorského kolektivu celostátní koncepce výuky experimentální psychologie na vysokých školách v Československé federativní republice. Přispíval svými odbornými a vědeckými články do mnoha časopisů a také do Slovenského rozhlasu a televize. Zemřel 13.11. 2004 v Trenčíně.
Publikační činnost profesora J. Boroše (výběr):
Základy všeobecnej psychológie (1975). Základy psychologie (1976 a 1982). Rozumietě dospievajúcim? (1977). Psychológia pre mladých (1983,1986). Experimentálna psychológia (1986) - vysokoškolská učebnice (s kolektivem spolupracovníků). Citový svet mladého človeka (1988). Som puberťák-Teda som alebo Som puberťák-Kto je viac (1998). Psychologia (1999). Základy sociálnej psychológie (2001)- (Pre študujúcich humánne, sociálne a ekonomické vedy). Úvod do psychologie (2002). Management lúdských zdrojov a organizačne správanie (2004), zde spolupracovali též Julius Alexy a Rudolf Sivák.
Učebnice a příručky profesora Júlia Boroša byly studenty oblíbené. Uváděli systematicky, přehledně, srozumitelným a zajímavým způsobem do psychologických věd. Svědčí to o jeho nadání efektivně didakticky předávat vybrané a užitečné poznatky čtenářům pro zdokonalení jejich studia, práce a života, a to nejenom zájemcům z okruhu studentů humanitních a zdravotnických věd, pedagogiky a psychologie, ale i ze široké veřejnosti.
Ve středoškolském i vysokoškolském poradenství jsou často využívány vedle anamnézy, pozorování a rozhovoru např. tyto diagnostické psychologické metody a testy pro poznávání osobnosti posluchačů a posluchaček:
1. Dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella (1905-1998).
2. Test struktury intelektu (TSI) Rudolfa Amthauera (1920-1989).
3. Osobnostní dotazník (EOD) Hanse Jürgena Eysencka (1916-1997).
Cattellova metoda 16 PF
obsahuje šestnáct osobnostních faktorů. R.B. Cattell je nazval "pramenné rysy osobnosti" a označil je písmeny abecedy. Jednotlivé faktory osobnosti jsou popsány nejenom kvalitativně, ale také kvantitativně (na desetibodové škále, což usnadňuje srovnání testových výsledků a předběžného odhadu výsledku sebehodnocení). Body 1 až 5 znamenají např. u faktoru A rezervovanost, odstup, chlad. Body 6 až 9 znamenají otevřenost, účastnost, bezprostřednost. Sebepojetí je za příznivých okolností kvantifikující dotazníkové metodě přístupno.
Amthauerův test struktury intelektu (TSI)
je poměrně obtížnou a náročnou psychologicko-diagnostickou metodou, zjišťující strukturu schopnosti a nadání. Při řešení devíti subtestů zkoušky Rudolfa Amthauera (celá zkouška trvá 90 minut) se uplatňují tyto psychické funkce: konkrétně praktické usuzování, jazykový cit, kombinační schopnost, schopnost abstrakce, paměť pro slova, praktické početní myšlení, teoretické početní myšlení, plošná představivost, prostorová představivost. Dále jsme uvedli, že z dílčích výsledků v těchto subtestech lze sumarizovat také celkovou úroveň intelektu vyjádřenou v inteligenčních kvocientech.
Eysenckův osobnostní dotazník (EOD)
je poznávací metoda, která má za cíl měřit dvě hlavní dimenze osobnosti: extraverzi (E) a neuroticismus (N). Pokud jde o neuroticismus, ten vymezil H. J. Eysenck již v roce 1947 jako poruchu integrace osobnosti, emoční instabilitu a neurotičnost. Později (1960) zdůrazňoval Eysenck v obsahu tohoto pojmu zejména emocionalitu. Navíc obsahuje EOD stupnici zjišťující upřímnost zkoumané osoby (tzv. škálu lživosti). Eysenckův osobnostní dotazník lze využít i pro diagnostiku klasických temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik) a to tak, že se dá do vztahu kvantita extraverze, resp. introverze a emocionální labilita, resp. stabilita. Např. jedinec extravertovaný a současně emočně labilní patří mezi temperamentový typ cholerika.
Vedle těchto diagnostických metod, které kvalifikovaní psychologové aplikují mezinárodně, se v psychologické praxi často využívá mnoho dalších diagnostických pomůcek a rovněž intervenčních postupů (např. persuáze, poučení o příznivých i nepříznivých stránkách individuálního chování a prožívání, o psychické výkonnostní kapacitě, odborné redefinování a reinterpretace prožívaných problémů, psychokorekce, psychorehabilitace i psychoterapie, krizové intervence, odborné konzultace o psychice s osobnosti žákyně či žáka s učiteli a učitelkami a poradenské vedení rodičů či jiných zákonných zástupců dětí a mládeže).
Literatura
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Akademické nakladatelství CERM. Brno, 2002. 544 stran.
ISBN 80-214-22203-3.



Některá související slova

poradenská pedagogická psychologie

Komentáře ke slovu školská poradenská psychologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » školní, pracovní a přírodní prostředí
následující slovo: » školy podporující zdraví
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3475
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz