Pojem sociální psychologie

Slovo:

sociální psychologie


Upozornění:
vložil uživatel Mia6, prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

zkoumá vliv společenských činitelů na utváření psychiky a chování jedince. Sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Sociální psychologie zkoumá, jak se z biologického organismu stává člověk. Zkoumá kognitivní, afektivní a konativní subsystém komunikující osobnosti, duševní procesy, chování a prožitky osob nacházejících se v sociálních situacích. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti, v rodině i v pracovním procesu. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů v daném prostředí. Někteří lidé ve svém životě zdůrazňují formu před obsahem nebo naopak obsah před formou. Optimální je vyváženost, harmonie formy a obsahu. Sociální psychologie studuje např. vrůstání jedince do společnosti, vztahy a interakce osobnosti a skupiny, utváření rolí a pozic jedince ve skupinách a problematiku sociální deprivace, která se způsobována nedostatkem aktivních sociálních kontaktů některých osob (např. ve stáří). Pojem sociální je odvozen od latinského výrazu socius, což znamená druh, společník, někdo, kdo je s někým nějak v kontaktu. Znalosti sociální psychologie mají velký význam pro zaujímání zdravých a úspěšných přizpůsobovacích postojů, postupů a metod v daných společenstvích, které vedou k větší osobní spokojenosti v práci i v osobním životě (např. v rodině). Bez sociálních vztahů a vlivů, které jedinci přinášejí i kulturní dědictví (např. prostřednictvím, edukace-výchovy a vzdělávání, filmů a publikací, by se člověk nemohl zformovat a vyvinout v humánní bytost, ale zůstal by primárně ve zvířecím, živočišném stavu. (G. B. Shaw v této souvislosti doporučuje : ,,Když jsme se naučili létat ve vzduchu jako ptáci a potápět se do vody jako ryby, zbývá nám naučit se žít na zemi jako lidé"). Původně bylo do předmětu sociální psychologie zahrnováno i studium sociálního chování a prožívání zvířat, kterým se dnes zabývá etologie. Sociální psychologie má velmi blízko ke kulturní a sociální antropologii a také k sociologii. Na rozdíl od sociologie, tj. vědy o společnosti studující zákonitosti vývoje a fungování sociálních systémů, a to jak globálních (společnost jako celek), tak dílčích, nestuduje sociální psychologie především sociální systémy, jevy a skupiny, ale studuje jednotlivé osobnosti lidí situovaných v sociálních situacích a vztazích. Předmětem zkoumání sociální psychologie je tedy konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin (např. rodiny, pracoviště). Sociální psychologie není tedy psychologií sociálních jevů, ale psychologií osob v sociálních situacích. Není tedy např. možná psychologie nezaměstnanosti, ale je možná psychologie nezaměstnaného. Existuje sociologie rodiny na jedné straně a sociální psychologie vztahů mezi rodiči a dětmi na straně druhé. Hranice mezi sociální psychologií a sociologií jsou však přesto dosti neurčité. Výuka sociální psychologie by měla mít za cíl zprostředkovat odborné a vědecké poznatky o postupech, způsobech a situacích, ve kterých je poznávání, prožívání a jednání člověka determinované skupinami a podmínkami sociální interakce. Společenská povaha člověka je jeho esenciálním, bytostným rysem (podle Aristotela je člověk společenský živočich - antropos zoon politikon). Člověk je člověkem pouze ve vzájemném vztahu s druhým člověkem. Individuum je ve své podstatě sociální. Pojem sociální psychologie použil poprvé americký filozof a psycholog James Mark Baldwin (1877), avšak teprve roku 1908 vycházejí současně dvě první publikace o sociální psychologii (W. McDougalla a E. A. Rosse). Zabývají se závislostí psychiky na faktorech společenského života (zejména na jiných lidech). Rok 1908 bývá označován jako oficiální počátek sociální psychologie. Sociální psychologie zkoumá průběh duševního života člověka ve společenských podmínkách. Zkoumá zkušenosti a chování jedinců v situacích, které na ně působí jako sociální podněty. Sociálními podněty mohou být jednak jiní lidé, jednak kulturní produkty hmotné i nehmotné. Společnost chápeme jako organizované seskupení lidí, kteří jsou mezi sebou v určitém vztahu, jejichž činnosti se soustřeďují na soubor společných cílů a kteří mají tendenci sdílet společné náhledy, postoje a způsoby chování. Sociologii primárně zajímá členění společností (sociální stratifikace, např. podle pohlaví, vlastnictví, příjmů, obydlí, věku, národnosti, povolání atd.), společenská činnost a společenské prostředí. Společenská činnost směřuje k modifikaci, k vyvolání změn v postojích a vztazích, mínění a snahách jedinců nebo skupin, a to buď formou negativního přinucení nebo pozitivního získání. Výsledkem společenské činnosti je adaptivní chování, kompromis nebo opozice, resp. hostilita, a to od formy neporozumění až po formu boje. Každá společenská činnost je systémem, ve kterém lze odlišit: působící osobu (či skupinu), předmět činnosti (osoby či skupiny, na které se působí), prostředky a nástroje činnosti, metody činnosti a reakce osob, skupin, na které se působí (výsledky činností). Společenské prostředí vykonává u člověka tyto funkce: restriktivní (omezení, zábrany určitých tendencí), direktivní (usměrnění určitými pokyny), protektivní (zájmy společnosti jsou určitým způsobem chráněny) a predikativní (schopnost předvídat, jak se člověk v určité situaci zachová pod vlivem kulturně - sociálních norem). Cílem výchovy by mělo být dosáhnutí zodpovědného prosociálního chování a prožívání jednotlivých osob, tj. takového chování, které se vyznačuje skutky a činy vykonanými ku prospěchu jiného, a to bez očekávání vděčnosti a odměny. Diagnostické metody sociální psychologie Mezi metody sociální psychologie patří vedle pozorování, rozhovoru, analýzy osobní historie, přirozených i laboratorních experimentů, posuzovacích škál a dotazníků (a jejich statisticky zpracovaných výsledků) a metody obsahové analýzy především sociometrie. Sociometrická metoda je způsob zkoumání struktury a dynamiky skupiny, mezilidských vztahů a postojů. Vytvořil ji Jacob Levy Moreno (1889-1974), zakladatel tzv. sociometrie, tj. nauky o zkoumání sociálních vztahů a o vnitřní struktuře sociálních skupin. Je vhodným nástrojem ke zkoumání emocionálních vztahů mezi členy skupiny, stupně blízkosti, sympatií a antipatií. Sociometrická metoda nám ukáže, které osoby jsou si vzájemně sympatické a antipatické, kdo je kým přitahován, kdo má vedoucí roli, kdo se podřizuje, kdo je v izolaci, odmítaný atd. Důležitost této metody je dána rolí mezilidských vztahů. Na postavení, pozici člověka ve skupině do značné míry závisí často jeho úspěchy v práci a zvláštnosti jeho chování. Sociometrický výzkum užívá několika postupů, např.: Pozorování vzájemných vztahů členů skupiny při nějaké činnosti. Všímáme si, kteří členové skupiny jsou stále spolu, kteří osamoceni, kdo udává ráz činností, kdo vede. Jak ochotně se jednotliví účastníci podřizují a spolupracují, jak se snášejí, jak snášejí svého vedoucího. Významné informace poskytují i nenápadné detaily chování, z výrazových projevů a z rozhovoru, které o psychice a osobnosti často prozradí více než složité testové metody. Sociometrický dotazník je předkládaný všem členům skupiny. Každý má odpovědět na několik otázek, např.: Uveď jména spolužáků, s nimiž bys chtěl sedět ve školní lavici. S kterými spolužáky bys chtěl společně bydlit ve stanu na výletě, na táboře? S kterými spolužáky bys rád spolupracoval na nějaké věci, modelu apod.? S kterými spolužáky bys rád trávil volný čas? Které spolužáky bys vybral za vedoucí výpravy, výletu? Kdo si asi vybere tebe? Koho bys moc chtěl, aby si tě vybral? Možné jsou i otázky negativní, např.: S kým bys nejméně rád seděl? Koho by sis nevybral? Členové skupiny jsou pak vyzváni, aby stručně písemně zdůvodnili svou volbu. Někdy je vhodnější uvádět místo slovních otázek obrázky s konkrétními situacemi. Např. stan s dvěma lůžky, na něž má dítě napsat jméno spolunocležníků, které by si vybralo. Individuální rozhovor s jednotlivými osobami i kolektivní beseda o vzájemných vztazích mezi členy kolektivu. Zde záleží velmi na taktu a obratnosti vedení rozhovoru, aby nepůsobil dojmem výslechu, jehož výsledků by bylo možno zneužít. Dotazujeme se na to, které osoby jsou nejoblíbenější a proč, kteří lidé jsou neoblíbeni a proč atd. Informace získané od spolupracovníků, rodičů, učitelů, vedoucích apod. Ptáme se na sociální chování a postoje sledované osoby, na jeho reakce vůči ostatním lidem a na její hodnocení jednotlivých členů skupiny, na to, jak je sama skupinou hodnocena atp. Pozorovací metoda. Badatel vypracuje několik obecných kladných a několik záporných charakteristik vystihujících běžné typy osob a zkoumaná osoba je žádána, aby uvedla, na koho ve skupině se ta či ona charakteristika nejlépe hodí, resp. která nejlépe vystihuje ji samu. Zjištěné výsledky vyjádříme v tabulce nebo v sociogramu: tabulka obsahuje tolik řádků nebo sloupců, kolik je zkoumaných osob. Ve sloupcích i řádcích napíšeme abecední seznam zkoumaných osob (zvlášť muži a zvlášť ženy). Nyní postupujeme tak, že ke každé osobě v řádku - osoba vybírající - hledáme osoby, které jí byly vybrány - osoby vybrané. V řádcích tedy čteme potom výběry, které daná osoba učinila, a ve sloupcích výběry, které v příslušném sloupci obdržela. Na pravé straně tabulky potom čteme, kolik výběrů osoba učinila, na spodní straně tabulky čteme, kolikrát byla vybrána. Pořadová čísla (1, 2, 3, 4, 5) znamenají pořadí výběru. Vzájemné výběry (když osoba A vybrala B a B vybrala A) vyznačujeme tak, že číslice dáme do kroužku. Negativní výběry se značí znaménkem X. Sociogram. Tytéž výsledky můžeme vyjádřit sociogramem, z něhož názorně vidíme, který žák dominuje, který je izolován atd. Kroužek v sociogramu znamená dívku, trojúhelník chlapce, čísla uvnitř znamenají pořadová čísla (můžeme též dávat zkratky jména), směr šipky znamená směr sympatie. Volby jsou znázorněny čarami spojujícími trojúhelníky s kroužky atp. Velmi podrobně a dlouhodobě se problematikou sociálních vztahů zabýval V. Hrabal,st. (1979, 1989). Jeho ,,Sociometricko - ratingový dotazník" (zkratka SO-RA-D) je zaměřen na sociabilitu v širokém slova smyslu, na interindividuální interakce a na sociální charakteristiky působící na reálný život jedince - např. jeho oblíbenost a vliv. Stále využívaný je Dotazník interpersonální diagnózy (Interpersonal Check List) T. Learyho a kol. Osvědčil se i dotazník Znáš sám sebe? Odpověz podrobně na tyto otázky: Jaký jsem ? Proč jsem takový? Jsem se sebou spokojen? Jaký bych chtěl být? Co mne k tomu povede? Čím bych chtěl být? Poznávání osobnosti v sociální interakci, její anamnéza (soubor údajů o biologickém a sociálním průběhu života od početí do současné doby), diagnóza a prognóza patří mezi základní úkoly sociální psychologie a sociální pedagogiky. Katamnéza dodatečné zjišťování stavu osobnosti a jejího vývoje např. po léčbě. Diagnóza je určení, vymezení, stanovení, rozpoznání např. závad a poruch chování a prožívání, resp. chorob a úrazů. Prognóza je předpověď, odhad dalšího biologického a psychosociálního vývoje. Poznávání osobnosti (i duševna vůbec) člověka je zprostředkované z chování, z vnějších projevů, z činnosti a ústních i písemných projevů člověka. Z jeho verbálního i nonverbálního chování usuzujeme na rysy jeho osobnosti, na jeho duševní vlastnosti. Metodou poznávání osobnosti rozumíme způsob, postup, kterým docházíme k více nebo méně přesným poznatkům o psychice a osobnosti. Pro správný přístup k poznávání osobnosti má velký význam teorie poznání (gnozeologie). Když chceme něco zkoumat, musíme za prvé určit, co chceme poznat, za druhé, jak budeme postupovat. Metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto metod určuje metodologie. V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů. Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů. Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k objevování nových, originálních poznatků, a na praktické metody diagnostické, používané k poznání duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality. Oba typy těchto metod využívají teoretických metod výzkumu, mezi něž se řadí: analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace (její podstatou je zobecňování formy procesů různých svým obsahem, od něhož abstrahujeme), srovnávání a vývojová (genetická, kazuální) metoda. Mezi metody zpracování faktů patří především statistika. Nejdůležitějšími výzkumnými přístupy jsou longitudinální (podélný, průběžný, vertikální, dlouhodobý) způsob sledování vývojových změn psychiky a osobnosti a transverzální (příčný, průřezový, průsečíkový) způsob, který zachycuje současný vývojový stav psychiky jedinců, jež se od sebe liší např. věkem nebo úrovní normality či abnormality. Transverzální způsob výzkumu má blízko k diagnostickému způsobu šetření psychiky. Proto se také testování duševna považuje za tzv. malý výzkum, malý experiment. Klasický experiment v sociální psychologii je badatelská metoda, záměrně navozený pokusný děj, záměrně vyvolané určité chování či prožívání v přesně stanovených podmínkách s cílem toto jednání, konání, chování či prožívání registrovat, lépe poznat, interpretovat a tím vysvětlit principy a zákonitosti kterými se řídí. Hlavními charakteristikami experimentu je cílevědomě navozený způsob zkoumání vyznačující se přesným pozorováním, opakovatelností pozorování, systematickým měněním a kontrolovatelností podmínek ve kterých se zkoumaný jev vyskytuje. Mezi speciální odborné sociálně psychologické diagnostické metody zjišťující stav sociální motivovanosti patří testy hodnot, potřeb, zájmů a postojů. Testy hodnot často zachycují rozličné zájmové a hodnotové oblasti, např. hypertelické či ideové, heterotelické, sociálně emoční, zájmově činnostní, autotelické, osobně ambiózní, materiální, tělesné atp. Je využíván např. Rokeachův test hierarchie hodnot, který zjišťuje jednak cílové hodnoty (např. pohodlný život, prospěšný život, vzrušující (adrenalinový) život, zabezpečení rodiny, vnitřní harmonie, potěšení, společenské uznání, moudrost atp.), jednak instrumentální hodnoty (např. ctižádostivost, úsilí o úspěch, velkorysost, čestnost, nezávislost, zdvořilost, odpovědnost, rozumovost, sebeovládání atp.). Slovenský psycholog Ján Vonkomer sestavil dotazník Ho-Po-Mo na zjišťování hodnotových orientací, postojů k hodnotám a motivace výkonu. Pojem postoj chápe trojsložkově (složka emotivní, kognitivní a konativní). Hodnotové orientace chápe jako strategickou rovinu zaměřenosti a rozhodování člověka. Postoje k hodnotám podle něho určují rovinu operační, která předchází konkrétní činnosti, motivační prostředky jsou podněty v taktické rovině. Vonkomer vnímá v regulaci chování a jednání hierarchii v pořadí: hodnotová orientace, postoje k hodnotám a motivační prostředky. Geneze těchto struktur je však opačná, obrácená. Prvotně působí motivační prostředky, postupně vznikají postoje a jejich další kvalitou ve vývoji jsou hodnotové orientace. Zde je evidentní vztah se socializačním procesem. Existují také různé inventáře vztahů k novému a změně. Obsahují otázky typu: Skrývají pro vás staré věci tajemství? Je lepší koupit novou věc, než používat starou? Pokud to lze, pokoušíte se staré poškozené, ale ještě funkční věci opravovat, abyste se s nimi nemusil ještě nebo vůbec nikdy ,,rozloučit"? Tyto testy diferencují lidi na konzervativní, tradicionální a modernistické typy. Existuje také mnoho různých inventářů potřeb člověka. Např. Inventář potřeb Mariána Hrabovského a Anny Hrabovské, který autoři označují za semiprojektivní metodiku. Obsahuje čtyřicet položek reprezentujících např. tyto potřeby: úspěch, domov, nasycení (potrava), emocionální blízkost a kontakt, pevný charakter, dodržování oficiálních norem, láska, empatie, autonomie, konformizmus, estetické prožívání, silná osobnost, bezpečí a jistota, relaxace, sex, tělesná krása, pořádek, zdraví, tvořivost atp. Existuje řada dotazníků zjišťujících teoretické a praktické zájmy. Dotazníky praktických zájmů bývají modifikací původního testu F. Baumgartenové-Tramerové (1888 - 1971), který se nazýval Knihy o povolání a Dotazníku zájmů o praktické činnosti, který sestavil slovenský psycholog Martin Jurčo (1926 - 1983). Počet okruhů zájmového zaměření podle Jurča (lidé, umění, technika, živé organismy) bývá rozšířen např. až na čtrnáct okruhů podle základní volby oborů profesní činnosti na konci na konci povinné školní docházky. Dotazníky teoretických zájmů bývají zase modifikací Brněnského katalogu knih pro středoškoláky s tím, že v některých těchto dotaznících nejsou jednotlivé zařazené názvy knih, učebnic a příruček vykonstruované, ale odpovídají reálným názvům. Okruhy oborů profesní a studijní činnosti jsou: studium na gymnáziu, studium pedagogické, zdravotní a sociálně právní, hornictví a hutnictví, zemědělství, lesnictví a rybářství, stavebnictví a zeměměřičství, dřevoobory, kovoobory, elektrotechnika a telekomunikace, chemická výroba, kožedělná a gumárenská výroba, textilní výroba a oděvnictví, potravinářství, obchod, služby a doprava, umělecko - řemeslná výroba a umění. Po malých úpravách (např. o povolání související s počítači) by bylo možno tento dotazník používat i pro středoškoláky. Průběžná modernizace těchto dotazníků v souvislosti s novými obory lidského studia a práce je také nutná. Psychologická diagnostika pudů člověka byla rozpracována švýcarským psychologem maďarského původu Leopoldem Szondim (1893 - 1979). Jeho test byl vydán pod názvem Experimentální diagnostika pudů v roce 1947. Jde v podstatě o výběr z fotografií 48 osob v šesti sériích. Zkoumaná osoba má říci, které obličeje se jí zdají nejvíce a nejméně sympatické. Fotografie přitom obsahují obličeje jednotlivců, u nichž se vyskytovaly zřetelné poruchy pudové stránky jejich psychiky (např. šlo o sadisty, hysteriky, paranoidní osobnosti, maniaky atp.). Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni. Širší využití než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová a Zuzana Maydlová. Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství. Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20, Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9. K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost. Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup. Škálu k měření dominatních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye. Známý slovenský psycholog Tomáš Pardel (1918 - 1998), L. Maršalová a A. Hrabovská zkonstruovali Dotazník motivace výkonu (D - M - V) vhodný pro oblast psychologie práce, organizace a řízení a pro poradenské psychology. Bohatě využívána sociálními psychology a sociology na celém světě je metoda sémantického diferenciálu. Jejím autorem je americký psycholog Charles Egerton Osgood (1916-1991). Jde o bipolární stupnici (se dvěma póly, které mají opačný význam) měřící intenzitu sociálních postojů. Každá položka (např. duševní vlastnost, jako je např. statečnost) je označována lichou, nejčastěji sedmibodovou mírou intenzity. Získané základní údaje jsou druhotně analyzovány matematicko- statisticky. Zvláštní místo mezi speciálními sociálně psychologickými metodami zaujímá obsahová analýza. Je to výzkumná technika objektivního, systematického a kvantitativního popisu manifestního obsahu sdělení, analýza obsahu masmedií, výzkumný kvantitativní měřící nástroj, který umožňuje převod jednotek komunikace do měřitelných proměnných a posléze kvantitativní statistickou analýzu. Obsahem je míněn soubor významů sdělených symboly (slovními, hudebními, obrazovými, plastickými, mimickými), které vytváří sdělení samo. Elementem obsahové analýzy je jednotka - obsahu nebo formy, nejmenší jednotkou je slovo (jednotkový symbol, termín) nebo slovní spojení, věta nebo celá část textu. Jsou-li texty příliš dlouhé nebo příliš početné, provádí se náhodný výběr a použije se statistická inference což znamená usuzování na parametry celého základního souboru pomocí transformace parametrů náhodného výběru. Autorem metody je americký sociální psycholog zabývající se výzkumy veřejného mínění a masovo u komunikací Bernard Berelson, který uvádí dvě základní kategorie východisek obsahové analýzy: kategorie substanciální (co je řečeno) a kategorie způsobové (jak je to řečeno). Literatura: HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2. KOHOUTEK, R. Základy sociální psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. 181 stran. ISBN 80- 7204- 064-2.



Některá související slova

mikroprostředí, Ross E.A., McDougall W., Chapters from Social Psychology, sebediskrepanční teorie

Komentáře ke slovu sociální psychologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » sociální pozice ve školní třídě
následující slovo: » sociální psychologie školy
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3303
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz