Pojem sociální učení

Slovo:

sociální učení


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

SOCIÁLNÍ UČENÍ znamená osvojování si určitých způsobů chování a jednání i prožívání v různých situacích ve společnosti má např. tyto formy: přímé posilování učení odměnou a trestem. Žádoucí a odměněné chování je fixováno, nežádoucí chování je trestem potlačováno. Napodobování (imitace) chování a prožívání jiného člověka, kterého si jedinec váží a respektuje ho. Ztotožnění (identifikace) se, tj. převzetí všech pozorovatelných způsobů chování i prožívání vztažné (referenční) osoby, kterou si jedinec zvolil jako model a vzor. Má-li mít sociální učení žádoucí efekt, je třeba brát v úvahu, že účinek a výsledek učení má svou příčinu a své podmínky, které nejsou vždy záměrné (intencionální) ale mohou být i nezáměrně (funkcionální). V průběhu socializace se postupně utváří a vyvíjí také sebepoznání, sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekoncepce. Sebeuvědomění znamená schopnost poznat a hodnotit vlastní znalosti, chování, zájmy, ideály a motivy. Je prvním předpokladem sebevýchovy, autoregulace. Restrukturace (změna, zdokonalení či zlepšení struktury) neadekvátního sebeobrazu a sociálních vztahů mezi já a vnějším světem znamená hlubokou změnu osobnosti. Sebeuvědomění ovlivňuje chování a životní aspirace. Se vznikem sebeuvědomění se člověk vyděluje z okolního světa, uvědomuje si sebe jako osobnost, své místo ve světě. Vytváří si schopnost sebekontroly a odpovědnosti za vlastní činy. I když je sebeuvědomění jevem individuálním, zakládá se též na společenských vztazích i na genetických faktorech. Bezprostřední vztah člověka k sobě samému, založený na sebeuvědomění, sebepoznání a sebehodnocení se nazývá sebekoncepce. Bez sebekoncepce a sebeobrazu nemůže existovat sebenáhled a účinné řízení sebe sama ani sebeakceptace (sebepřijetí). Socializace tedy v podstatě zahrnuje: Vývoj sociální empatie, adaptability a reaktivity, tj. citově více či méně podbarvených a diferencovaných vztahů k lidem i k sobě. Vývoj sociální kontroly, tj. kontroly chování podle norem, příkazů, pravidel a zákonů dané společnosti a sebekontroly. Učení se postojům a sociálním rolím a sebemonitorování, tj. osvojování si chování, které je od jedince očekáváno ostatními členy společnosti, a to vzhledem k jeho věku, pohlaví, vzdělání a dané situaci atd. Aby byl člověk v dnešním složitém světě hodnot spokojen, musí mít pocit, že v tomto světě nezaniká, že se neztrácí sobě ani lidem. Člověk nemůže spokojeně žít bez jistoty, že něco znamená, že jeho existence má svůj smysl, svoji důležitost, svoji hodnotu. Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Bez určité minimální úrovně pocitu vlastní hodnoty nemůžeme žít. Člověk si proto tuto úroveň střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti. Hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních úspěších. Hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní. Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech egostruktury odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já. Celková sebekoncepce naší adolescentní mládeže dosahuje poměrně vysoké hodnoty. Fyzické "já" u studentů 1. a 4. ročníků gymnázia v poměrně veliké míře ovlivňuje utváření celkové sebekoncepce (zejména u dívek). V hodnocení morálního já dosahují děvčata vyšší hodnoty v porovnání s chlapci. Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti. Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá. Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní. První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem odlišen (např. účesem či oděvem). Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání. Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní. Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Žádný jiný názor není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů. Thomas Verny, jeden z představitelů prenatální psychologie, je přesvědčen, že sebepojetí člověka je formováno už v jeho nitroděložním vývoji. Podle toho, jaké signály k němu přicházejí během doby strávené v děloze (Verny hovoří o "sympatické" nebo "antipatické" prenatální komunikaci), do jisté míry závisí, jak se člověk bude později chovat a vnímat sám sebe jako radostného, úzkostného, apatického, sebejistého, agresivního. Pokud si člověk není vědom své osobní hodnoty, své ceny, neodváží se nezřídka veřejně odsoudit nespravedlnost či křivdu, ať už se týká jeho samotného nebo druhých. Nízké sebehodnocení vede také často ke snížení motivace člověka k učení a k dosahování osobních cílů. Kladné sebehodnocení povzbuzuje aktivitu člověka, podněcuje jeho chuť využívat příležitosti, ale i riskovat případnou porážku. V procesu sebevýchovy osobnosti vystupuje určitěji dvojakost její biologické a psychosociální determinace. Spočívá v tom, že osobnost mající hlubinnou pudovou strukturu se postupně ztotožňuje se strukturou socializovaných a ideálních hodnot. Nezříká se však ani jednoho, ani druhého založení. Pudů, biologických potřeb se nemůže odříci vzhledem ke konstitutivnosti a integrálnosti jejich struktury. Duchovních a sociálních hodnot se rovněž nemůže odříci vzhledem k pocitům vlastní hodnoty. Tím se osobnost dostává k sebevýchově, která se pojí s neustálým snažením o seberealizaci. Seberealizace je jedním z nejdůležitějších zdrojů spokojenosti člověka. Znamená aktualizaci jeho vlastního nadání, dovedností a vitality. Je současně jedním z předpokladů tělesného, duševního i mravního zdraví. V dospělosti se nám ostřeji rýsuje, diferencuje několik typů sebehodnocení, které se začínají utvářet už v dětství. Mnoho lidí se však v sebehodnocení neustálí na jednom z možných typů. Velká část lidí má totiž hodnocení sebe sama snadno narušitelné, málo stabilní, protože je příliš závislá na ocenění okolí, na oblibě, sympatiích, obdivu, uznání apod. Tito lidé mají tzv. reflexní, (heteronomní), zrcadlové "já". Uvádí se, že tento druh "já" je častější u žen než u mužů. Bývá častější také v nižších věkových skupinách. Reflexní já se formuje na základě toho, jak nás vnímají a chápou druzí lidé, jak oceňují naši osobnost, naše výrazové projevy a chování, temperament, charakter, schopnosti. Je to reakce člověka na hodnocení okolím. V souvislosti s tímto hodnocením pak pociťuje člověk hrdost, spokojenost, nebo rozladu, stud, pocity méněcennosti. Reflexní já je vrozeným faktorem konformismu. Většinou totiž lidé hodnocení okolím (zejména rodinou, vrstevníky a sousedy) považují za důležité pro svůj životní úspěch a profesní kariéru. Teorii zrcadlového já rozpracoval americký sociální psycholog Charles Norton Cooley (1864 - 1929 ). Problematiku já, sebedůvěry a sebejistoty zpracoval také známý americký filosof, spisovatel a kazatel Ralph Waldo Emerson (1803-l882). V Americe je této problematice, která souvisí s tendencí k výraznému individualismu, snaze o samostatnost a nezávislost, věnována zvláštní pozornost. Emerson přitom považoval zkušenost, její vnímání a interpretaci za záležitost osobní a vnitřní, která myšlenky nejen ověřuje, ale stejně tak je vytváří. Jsou jedinci, kteří své sebehodnocení staví na sebepoznávání a přesvědčení o vlastních hodnotách, které jsou relativně nezávislé na sugesci prostředí. Jde o tzv. autonomní já. Často je závislé na věku člověka a na úrovni jeho průběžného komunikačního kontaktu s ideály. Čím je člověk starší, tím bývá autonomnější, nezávislejší a zodpovědnější. Platí to pro období dospělosti a středního věku. Hodnocení sebe sama má také velký vliv na autoritu, kterou má člověk ve svém okolí. Autonomní já je obvykle souborem pozitivních subjektivních představ o sobě samém, které mohou být v rozporu s nepříznivým hodnocením okolí. Vedle heteronomního či autonomníhoexistuje také ideální já. Jeho podstatou je vědomí, jaký by člověk chtěl nebo měl být. Velikostí rozdílu mezi skutečným já a ideálním já je dána míra harmoničnosti a integrace osobnosti, resp. míra její rozporuplnosti či vnitřní konfliktnosti. Osobnost vnitřně konfliktní má rozpor mezi reálným "já"a "ideálem já", mívá větší úzkosti, slabší vůli, bývá méně rozhodná a aktivní, nevytrvalá, málo trpělivá a málo ukázněná. Někdy však bývá vnitřní konflikt hnací, motivační silou k dosažení určitých cílů, které mohou být žádoucí. Má více psychopatologických symptomů než osobnost harmonická a integrovaná, bez patopsychologických (např. neurotických) symptomů. Nejčastěji se podílí na sebehodnocení jak okolí, tak vlastní sebekritický postoj, schopnost samostatného myšlení i úroveň vitálních funkcí a převažující životní ladění člověka. Lidé projevují daleko větší schopnost objektivně hodnotit druhé než sebe. Značná část lidí má sebehodnocení nějak deformované, tzn. že jejich sebehodnocení se nekryje s jejich skutečnou hodnotou. Může jít v podstatě o dvojí typ deformace, a to buď o sebepřecenění nebo sebepodcenění. Tato skutečnost má dalekosáhlý společenský dosah. Deformované sebehodnocení se totiž často projevuje narušenou sociální přizpůsobivostí, a to jak v případě sníženého, tak i v případě zvýšeného sebehodnocení. Nejvhodnějším typem sebehodnocení je sebehodnocení normální, zdravé, přiměřené, které se v podstatě kryje se skutečnými kvalitami člověka. Takové sebehodnocení je nejlepším předpokladem pro rozvoj skutečných schopností člověka. Čím realističtěji, objektivněji člověk vidí a hodnotí sebe, tím lépe umí objektivně hodnotit i jiné lidi. Člověk, který je schopen vcítit se do myšlení, cítění a jednání jiných, má předpoklady zabývat se jinými lidmi alespoň tak, jako sebou samým. Přiměřené a zdravé sebehodnocení obvykle souvisí s dobrou inteligencí, s přiměřenou asertivitou a s pravým smyslem pro humor. Je nutným předpokladem harmonické a integrované osobnosti i sociálně kompetentního chování. Člověk se zdravým, extenzivním a stabilizovaným "já" se dobře sociálně adaptuje, má smysl pro čest a osobní zodpovědnost. Je přesvědčený o vlastní hodnotě, má přiměřené sociální aspirace a dovede v případě nutnosti i přímo, asertivně odvracet agresi jiných. Asertivita je zdravé sebeprosazování. Je to dovednost vhodně hájit svá práva a odmítat neoprávněné a často hypermaximalizované nároky ze strany okolí. Asertivní jednání je sebejisté, ale klidné a vytrvalé. K asertivním dovednostem patří dovednost odmítnout, s čím nesouhlasíme a umět vyjádřit nejen kladné hodnocení, pochvalu, ale i záporné hodnocení, kritiku. Asertivní člověk se nesnaží být vždy a za každou cenu se všemi zadobře. Schopnost zdravého sebehodnocení není pouze záležitostí vrozenou. Člověk se musí učit přiměřené akceptaci sebe sama. Zvlášť důležitou úlohu hraje výchova v dětství. Výchova ke zdravé akceptaci sebe sama nemá význam pouze pro jedince, ale má také dalekosáhlý význam pro zdravý duševní vývoj celé mladé generace, neboť člověk se zdravým sebevědomím se vnímá přiměřeně, správně se hodnotí, zná svou reálnou cenu, nepřeceňuje se ani nepodceňuje, zná své slabiny i silné stránky. Neupadá do depresí pro dočasné neúspěchy, nestane se pyšným při velkém úspěchu a ocenění. Americký psycholog William James uvedl pro zkoumání sebeúcty tento vzorec: sebeúcta = úspěch/požadavky. Čím vyšší jsou požadavky (nároky) člověka, tím větší musí být úspěch, aby se člověk cítil spokojený. Existuje také spojitost mezi stupněm sebeúcty osobnosti a jejím sociálním statusem, prestiží, významností profese, výsledky analýzy vlastní činnosti, zejména pracovní. Hledání a nalézání vlastní totožnosti, sebeujasňování a osobnostní sebevyjádření, adekvátní seberealizace jsou považovány za podstatu moudrosti. Každý člověk by měl usilovat o zdravé, přiměřené a stabilizované "já" rozvojem sebepoznání, "vnitřního dialogu", rozvinutím dovednosti "být sebou samým" a naslouchat sobě samému, svému svědomí. Rozvoj našich autoregulačních mechanismů je předpokladem naší kvalitní seberealizace. Vedle sebepoznání by se měl člověk věnovat také sebevýchově. Sebevýchova je podmíněna vzájemnými vztahy jedince a sociálního prostředí. Současná pedagogika a psychologie nechápe člověka jako pouhý pasivní objekt působení vnějšího prostředí, ale současně jako subjekt, který může prostředí aktivně přetvářet. Lidé s optimálním sebevědomím dovedou snadněji podporovat či budovat EGO svých bližních. Bývají proto oblíbenými společníky. Bývají to také dobří terapeuti a manažéři. Zdravé sebehodnocení má i rys extenzivity (identifikace s rodinou, s přáteli, spolupracovníky a do jisté míry s celým lidstvem i s přírodou). Člověk se zdravým sebehodnocením si sám sebe váží a je svým jednáním, a chováním vcelku spokojen. Má k sobě kladný, dobrý vztah, považuje se za užitečného a úspěšného člověka, ví, že je schopen mnoho věcí dělat při nejmenším stejně dobře jako většina ostatních lidí, a proto si uchovává kladný pocit osobní důstojnosti. Závady a poruchy sebehodnocení. Všimněme si jednotlivých typů závad a poruch, deformovaného sebehodnocení blíže. O lidech se sníženým sebehodnocením říkáme, že mají pocity či komplexy méněcennosti. Teorii komplexu méněcennosti vytvořila individuální psychologie v čele s Alfredem Adlerem (1870 - 1937), který považoval pocit méněcennosti za důsledek vrozené nebo získané tělesné vady, příp. orgánové nedostačivosti. Adler vyšel z Nietzscheho učení o vrozené vůli k moci. Vrozená vůle k moci bývá podle Adlera často v konfliktu s vrozenými pocity méněcennosti. Pocity méněcennosti mohou být navenek přiznané nebo s větším či menším úspěchem skrývané. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti rezignovat, nebo je může aktivně kompenzovat. Komplexy méněcennosti mají dnes již řadu diferencujících názvů, např. komplex herodesovský (nenávistná rivalita), napoleonský (malá postava). Lidé malé postavy bývají značně ctižádostiví, chtějí dosahovat velkých životních úspěchů. I když komplex méněcenno sti primárně vyvěrá z jedné oblasti, nemá příčiny ani důsledky pouze v této oblasti. Někdy jeho kořeny sahají hlouběji a jsou spletitější, než si člověk sám nebo jeho okolí může uvědomovat. Hrají zde roli i takové faktory stabilizující či labilizující psychický vývoj, jako je hmotná zabezpečenost, ekonomická pozice, třídní a rasová příslušnost, národní tradice a cítění. Pocity méněcennosti bývají někdy doslova jakousi národní vlastností, zvláště u národů, které byly v minulosti dlouho utiskované. Komplex méněcennosti a strach z fiaska, sebepodceňování, sebelítost, senzitivní vztahovačnost často záporně ovlivňují celou osobnost, nejen její přizpůsobivost, ale i rozumovou a pracovní výkonnost, motoriku, citový život a vývoj povahových vlastností. Lidé vyrůstající v atmosféře ustavičného nesouhlasu a kritizování, zejména děti, k nimž měl otec zamítavý vztah, reagují na negativní hodnocení své osoby často komplexem méněcennosti. Chybí jim kladný vztah k sobě samému a pocit emoční jistoty. Jsou náchylní považovat se za smolaře, neschopné a neúspěšné lidi, neuvědomují si, že mají řadu dobrých vlastností, považují se za neužitečné Existuje i řada dalších labilizátorů psychického vývoje. Snížené sebehodnocení je základním problémem např. neuróz a závad chování. Cílem nápravy pak je ovlivnit postiženého natolik, aby se vyrovnal sám se sebou, přizpůsobil své chování a změnil vnímání sebe sama tak, aby byl schopen sám sebe přiměřeně akceptovat a příznivě se hodnotit. Pátráme-li po příčinách pocitu méněcennosti, zjišťujeme, že není vždy rozhodující objektivní handicap člověka, např. tělesné vady, příliš veliká či příliš malá postava, vada řeči, nepříjemný vzhled, sexuální impotence, disharmonický rozvoj osobnosti, pochybnosti o tom, zda je člověk milován či respektován jako nositel hodnot, nízká vitalita, nižší inteligence nebo morální konflikty (např. pocit viny), ale postoj k defektu. Komplex méněcennosti znamená vždy narušení rovnováhy osobnosti. Každý postižený jedinec se pak snaží o znovunabytí této rovnováhy, o kompenzaci pocitu méněcennosti, a to buď přiměřeně (jako např. koktající Démosthenes, který se snahou o kompenzaci svého nedostatku stal řečníkem) nebo je-li mu taková kompenzace znemožněna, uchyluje se ke kompenzaci nepřiměřené, často morálně nežádoucí. To však vnitřní rozpory osobnosti jenom prohlubuje. Patří sem např. tzv. herostratovský komplex, což je chorobná touha být známý a slavný, byť i činy pro ostatní nebezpečnými (Hérostratos - postava řecké mytologie - zapálil chrám bohyně Diany v Efesu, aby proslavil své jméno). Příčinou komplexu méněcennosti bývá chronicky frustrovaná potřeba akceptace. Zejména děti je třeba nejen akceptovat, ale dávat jim tuto akceptaci (přijetí) i zřetelně najevo. Mezi nepřiměřené formy kompenzace pocitu méněcennosti patří také rezignace a všechny způsoby racionalizace (sebeospravedlňování), kdy se člověk v podstatě snaží o slovní minimalizaci svých nezdarů, ať už metodou kyselých hroznů či sladkých citronů, dále různé formy neurotických mechanismů, kdy se člověk utíká do choroby a stává se tak raději invalidou, aby nemusel nést břímě svého neúspěchu. K nevhodným formám kompenzace pocitu méněcennosti patří také různé formy autistického myšlení, fantazijní kompenzace, denní snění, podvádění, patologické lhářství, nebo stálý protest a různé nežádoucí formy substituce, nadměrná konzumace potravin, kávy, cigaret apod., snaha vyniknout v čemkoliv, třeba v krádežích, promiskuitě apod. Za zvláštní zmínku stojí tzv. sentimentální zpracování pocitu méněcennosti. Lze je pozorovat u lidí, kteří ve skutečnosti vůbec netrpí tímto pocitem, ale koketují s ním. Takoví lidé se vyznačují sklonem k sebepokořování, sebesnižování a servilnosti. Sebepojetí vlastní osobnosti a z toho vyplývající postoje a chování i jednání je ve značné míře ovlivněno tím, jak je člověk milován a akceptován nebo naopak odmítán a zanedbáván svými rodiči v době svého dětství. Vzniká otázka, jak pomoci najít zakomplexovaným lidem vhodné způsoby odstranění pocitů méněcennosti. Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí těchto lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich komplexů. Mnoho znamená pro odstranění těchto pocitů i uspokojivá role v dobrém kolektivu, vhodné pracovní zařazení člověka, vyrovnaný život v rodině a úspěchy v oblasti určitého osobního koníčku. Chyby, momentální malá selhání (např. v práci), dílčí prohry nesmí člověk považovat za katastrofu. Někdy je chyba tím nejlepším učitelem. V oblasti zvýšeného sebehodnocení můžeme rozlišovat především sebehodnocení narcistické, kdy je člověk zamilován do sebe sama a není schopen vidět hodnotu v ničem jiném. Lidem s narcistickým sebehodnocením zabírá mnoho času starost o vlastní vzhled, oděv a životní styl. Bývají marniví, koketní, ješitní. Rádi hovoří o sobě, o vlastních zkušenostech a zážitcích. O druhé lidi mají mnohem menší zájem, jejich záležitosti nepovažují za důležité. Mají sklon přehlížet i úsudky jiných lidí, protože jsou přesvědčeni, že jen jejich mínění a rozhodnutí jsou dobrá. Přitom však kladné oceňování ze strany druhých rádi slyší. Narcistické sebehodnocení bývá zvláště časté u žen. Narcistické osoby mívají často velmi slabou autocenzuru a říkají vše, "co jim slina na jazyk přinese", čímž se zhusta ztrapňují ve společnosti. Dalším typem zvýšeného sebehodnocení je tzv. hodnocení démonické, které se opírá o představu nadosobní moci, která dotyčného člověka podle jeho přesvědčení určila osudově za významného a důležitého pro druhé. Démonické sebehodnocení bývá typické pro dominantní a vůdcovské povahy (např. pro politiky, kteří mají sklon ke kultu osobnosti), ale setkáváme se s ním také u poruch osobnosti (u psychóz). Jiným typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení patetické, aristokratické. Jeho podstatným znakem je patos vznešenosti, který vyvěrá z představy o zvláštních mimořádných kvalitách vlastní osobnosti. Tato představa se projevuje v aristokratickém klidu, distanci od okolí a relativní nezávislosti na oceňování okolím. Zvýšené sebehodnocení může také vyplývat z vědomí, že člověk slouží důležité věci. U lidí, kteří jsou tímto pocitem prodchnuti a čerpají z něj vědomí své hodnoty, hovoříme o sebehodnocení neosobním, věcném. Velmi častým typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení nekritické. Je příznakem zúženého horizontu hodnot. Projevuje se u lidí, kteří jsou přesvědčeni o vlastní neomylnosti a právu kárat druhé, o svých neobyčejných morálních hodnotách, a z těchto pozic posuzují ostatní lidi. Zcela zvláštní postavení mezi typy sebehodnocení zaujímá sebehodnocení furiantské. Bývá to sebehodnocení sice navenek zvýšené, ale nepravé, neryzí. Často nevyrůstá organicky z nitra osobnosti, nýbrž musí začít vnějším chováním. Jedinci s nepravým sebehodnocením vlastně často svým chováním maskují potenciální pocit méněcennosti. Neustále svým jednáním přesvědčují sebe i okolí, že jsou dostatečně sebejistí, ale přitom ryzí sebehodnocení pouze imitují. V podstatě jsou však zvýšeně citliví na vše, co se týká jejich osoby, jsou snadno zranitelní, urážliví a nedůtkliví. Chybí jim pravý smysl pro humor, schopnost vcítění, dobrota, nemohou se zbavit starostí o svou prestiž, a proto si neradi dají říct, těžko se harmonicky vyrovnají s okolím. Neumějí být přirození, jsou stále ve střehu, aby jejich vystupování mělo efekt. V případě zvýšeného sebehodnocení (komplexu superiority) může nastat poměrně výhodná situace, jestliže jedincův pojem sebe sama odpovídá pojmu jiných lidí o něm. Obě strany se ovšem mýlí. Jistá výhoda je pouze v tom, že se dopouštějí téže chyby a danému jedinci, i když setrvává v sebeklamu, zůstává alespoň možnost dobrého přizpůsobení. Uvedené postoje a způsoby chování jsou projevem zvýšené potřeby sebeuplatnění, která není uspokojena, např. v důsledku menších schopností daného člověka. Takový člověk se pokouší o posílení vlastní pozice za každou cenu, např. úspěchu u žen (casanovský komplex), získávání materiálních hodnot, jejichž vlastnictví jim přidává před lidmi na ceně. Český psycholog a filosof František Krejčí (1858 - 1934) ve své Psychologii cítění charakterizuje vliv vlastnictví materiálních hodnot na sebehodnocení takto: "Radostný cit vzbuzený pohledem na nastřádaný peníz vyúsťuje v sebecit a zesiluje jej". Jedním z hlavních rysů všech typů lidí se zvýšeným sebehodnocením jsou tzv. dominantní tendence, snaha mít převahu, moc, potřeba vládnout a ovládat jiné. Dominantní tendence nejsou zcela totožné s tzv. vůdcovským chováním. Vůdcovské chování znamená úspěšné vedení a řízení chování ostatních směrem k dohodnutému cíli. Naproti tomu dominantní chování může, ale také nemusí zahrnovat společný cíl dané sociální skupiny. Lidé s dominantními tendencemi a extrémní sebejistotou nepřipouštějí omyly a uzavírají se jakékoliv možnosti ověření svých rozhodnutí. Jejich rozhodnutí tak bývají často neuvážená, zejména jde-li o lidi netrpělivé, popudlivé a povrchní. U lidí s dominantními tendencemi můžeme často pozorovat také zvýšenou míru agresivity, kterou směrují proti všemu, co se jim nelíbí, nebo co jim překáží v realizaci jejich úmyslů. Jsou extrapunitivní, vlastní neúspěchy a zavinění připisují obvykle jiným lidem. Rádi soutěží. Z hlediska výchovného je žádoucí převést iniciativu těchto lidí z ryze osobních cílů na cíle sociální. Mezi vážné poruchy sebehodnocení patří bludy, které patří mezi chorobná a nevývratná přesvědčení megalomanického, mikromanického nebo perzekučního typu. literatura: KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. 544 stran..



Některá související slova

modelová osoba, ASU zkratka, ASUP zkratka

Komentáře ke slovu sociální učení


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » sociální status
následující slovo: » sociálně a pedagogicky anormativní děti
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3360
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz