Pojem Teorie a praxe sebepoznávání a sebevýchovy studentů a studentek

Slovo:

Teorie a praxe sebepoznávání a sebevýchovy studentů a studentek


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

1. Výsledky průzkumu studentů a studentek na Vysokém učení technickém v Brně v roce 1997 (zkoumáno bylo 57 posluchačů a 60 posluchaček Doplňujícího pedagogického studia metodami Cattella 16PF, Amthauera IST, Eysencka EOD a zaměřeným interview), byly v souladu s výzkumy Schneiderové (1985), které zkoumala osobnost studentů pedagogické fakulty v Ostravě, dále s výzkumy Hradecké a Valové (1974) a Míčka (1966), kteří zkoumali osobnost posluchačů univerzitního studia. Sebepoznání a sebehodnocení některých složek osobnosti je u posluchačů a posluchaček ve vývojové etapě rané dospělosti již na poměrně vysoké úrovni. Navíc má většina z nich výrazný zájem si své sebepoznání ještě upřesnit pomocí psychologických poznatků a metod. Pro mnohé z nich, jak vyplynulo z rozhovoru s nimi, znamenala stimulace jejich sebepoznání a sebehodnocení při výuce psychologie také zamyšlení nad sebevýchovou. Někteří z nich uvedli, že se až do doby výzkumu problematikou vlastní sebevýchovy vědomě nezabývali.
Relativně nejvyšší úroveň sebepoznání byla zjištěna u konkrétní i abstraktní inteligence a submisivity, resp. dominance zkoumaných osob, pocitů vnitřní jistoty, resp. ustaranosti, plachosti, resp. společenské smělosti, emoční lability, resp. stability, vynalézavosti, resp. svědomitosti, nízké sebekontroly, resp. vysoké sebekontrol, abstrakce a plošné představivosti. Relativně nejnižší úroveň sebepoznání byla u závislosti na skupině, resp. soběstačnosti (nezávislosti) a u vysokého, resp. nízkého ergického napětí, konzervatismu, resp. radikalismu, přirozenosti, resp. vychytralosti, konvenčnosti, resp. tvořivosti, důvěřivosti, resp. podezíravosti, rezervovanosti, resp. otevřenosti, robustnosti, resp. senzitivnosti, opatrnosti, resp. bezstarostnosti.
Schopnost sebeposouzení v oblasti inteligence a submisivity, (resp. dominance), považujeme za důležitý předpoklad zdravého, adekvátního sebeprosazování (asertivity). Nedostatečné sebepoznání vlastního sklonu k závislosti může podmínit nezdravou sugestibilitu vůči problematickým i závadovým skupinám studentů.
Sebepoznání je tedy u posluchačů a posluchaček na poměrně dobré úrovni, avšak vlastní technika sebevýchovy, znalost základních principů a etap sebe výchovného procesu byla u zkoumaných osob na velmi slabé úrovni. Jde zejména o etapu kladení, organizaci a termínování sebe výchovných cílů a programů, o jejich plnění a o etapu systematického vyhodnocování, kontrolování a modifikování.
2. Vysoká škola by více než doposud měla posluchače a posluchačky systematicky vést k jejich sebepoznání, sebehodnocení, sebevýchově a samostatnému sebevzdělání.
Učitelé na vysokých školách bývají dosud málo zaměřeni na poznání psychiky a osobnosti studentů. Přitom mezi základní předpoklady pro správné výchovné působení učitelů na vysokých školách patří poznání schopností, temperamentu, charakteru a motivace studenta i informace o skupinách, ve kterých je student členem.
Většina učitelů vysokých škol je odborníky v nejrůznějších speciálních oborech, ale ne vždy mají potřebné pedagogické a psychologické vědomosti a dovednosti nezbytné pro úspěšnou pedagogickou činnost.
Znalost psychologie studentů a pozitivní ovlivňování jejich sebevýchovy by mělo být obligátní povinností každého vysokoškolského učitele.
Zejména v prvním semestru prvních ročníků by měly být na všech vysokých školách zařazeny přednášky a semináře s problematikou sebe výchovné a sebevzdělávací aktivity, techniky odborné a vědecké práce, o tvořivosti a o duševní hygieně. A to zejména v humanitních předmětech.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat studentům-mužům. Studentky bývají při samostudiu a sebevýchově efektivnější, vytrvalejší, aktivnější i plánovitější (i když studijní výsledky mají muži i ženy na přibližně stejné úrovni).
Kladný postoj k sebevzdělání a sebevýchově by měl u vysokoškoláků již během studia přerůst v trvalý, celoživotní (biodromální) návyk sebevzdělávání a sebevýchovy.
Nejde nám o extremní didaktizaci sebevýchovy. Předpokládáme, že adekvátní sebeutváření osobnosti může probíhat optimálně i když jeho mechanismy jsou relativně málo uvědomované, vědomé. Větší míra didaktizace je spíše žádoucí při sebevzdělávání.
3. Během studia je možno na základě psychologických diagnostických metod aplikovaných odbornými psychology během výuky psychologie nabídnout studentům a studentkám konkrétní cíle jejich sebevýchovy.
Program cílů sebevýchovy sestavený na základě psychologického šetření osobnosti a ve spolupráci s psychologem, považujeme za optimální východisko k autoregulaci.
Program sebevýchovy sestavený pouze na základě vlastních sebeposouzení posluchačů (bez použití autodiagnostických metod) považujeme v řadě případů za méně adekvátní skutečnosti.
Psycholog může na závěr konzultace s posluchačem předat zájemcům kvalitativně-kvantitativní profil jejich osobnosti s označením těch složek, ve kterých psycholog doporučuje změnu v kvalitě nebo v kvantitě.
Navíc může psycholog nejen doporučit, ale i předat zájemcům příslušné tréninkové metody a postupy.
Je však nutno počítat s tím, že heteronomní cíle již po ukončení studia na vysoké škole nebudou hlavní a že je proto žádoucí ještě na vysoké škole odborně vést posluchače a posluchačky ke kladení a plnění autonomních programů sebevýchovy a průběžných sebe výchovných cílů, které ovšem musí vycházet z kvalitního sebepoznání (pokud možno za supervize odborníka).
Mezi metody sebepoznání mimo mínění druhých lidí o nás a mimo autoaplikaci i heteroaplikaci psychologických diagnostických metod patří podle profesora psychologie L. Míčka (1987) např.: pravidelná registrace vlastního chování a jednání, pravidelná reflexe, písemně zachycená pravidelná reflexe, deníky a metody volných asociací.
Při pravidelné registraci vlastního jednání a chování si člověk uspořádává, třídí, ať již jen v duchu nebo písemně všechny důležité prožitky v rámci určitého časového úseku, obvykle za uplynulý den. Doporučuje se takové pořádání provádět deníkovou formou, a to každý večer nebo ráno. Postupujeme od prožitků právě minulých k vzdálenějším. Přitom své chování a jednání zhodnocujeme, bilancujeme. Je nutno potlačit tendenci zabývat se pouze zápornými vzpomínkami. Je třeba vzpomínat i na kladné a radostné chvíle.
Při pravidelné reflexi (meditaci o sobě, rozjímaní nad sebou samým) provádíme hlubší analýzu svého chování a jednání, než tomu bylo u pravidelné registrace. Přemýšlíme nad tím, jak jsme se přiblížili nebo vzdálili svým jednáním a chováním v uplynulém časovém úseku od svých ideálů, od vyznávaných hodnot a plánujeme si přitom chování a jednání do nejbližší i vzdálené budoucnosti. Registrace vlastního jednání a chování má ovšem takřka pravidelně prvky reflexe.
Při písemně zachycené pravidelné reflexi jde o písemný rozbor vlastního jednání a chování s cílem ho diagnostikovat (resp. odreagovat), relativizovat, objektivizovat, vyhodnotit a naplánovat změny. Tato metoda není příliš vhodná u osob, které mají sklon ze široka a do přílišné intenzity a hloubky rozebírat každou maličkost, každý zápor, starost, úzkost, konflikt, nepříjemný prožitek. Zásadnější problémy je však nutno si objasnit, promyslet je, porozumět mechanismům jejich vzniku a naplánovat jejich odstranění, resp. řešení. Učíme se přitom nepoužívat nežádoucích přizpůsobovacích technik.
Při deníkové metodě jde o písemné analýzy významných problémů, konfliktů, hodnocení sebe i druhých osob. Deník je jakýmsi hypotetickým partnerem. Neměl by ovšem obsahovat zápory, ale i kladné prožitky. Měl by nám pomáhat vyjasňovat životní hodnoty, názory, postoje, potřeby (motivy našeho jednání).
Deník je možno nechat komentovat odborným poradcem, který vede studenta k exaktnějšímu sebepoznání.
Při metodě volných asociací jde o speciální druh úvah nad vlastním duševním životem. Člověk vyslovuje volné asociace nebo si tyto volné asociace (resp. klíčová slova každé asociace) zapisuje, a pak se z nich pokouší porozumět sobě samotnému, interpretuje je. Metoda je náročná na čas i na smysl objektivizovat své zážitky a emoční problémy. Nemůže být základní metodou objektivního sebepoznání, zejména ne v počátcích těchto snah. Vyžaduje supervizi odborného poradce. Psaná sebeanalýza metodou volných asociací se má používat soustavně. Již samo vypsání asociací (nebo klíčových slov) často působí abreaktivně, uvolňuje člověka od vnitřního napětí.
4. Motivací pro prohloubení sebe výchovných snah posluchačů a posluchaček může být poznatek, že čím více zná jedinec sám sebe, tím lepší má i předpoklady pro poznání druhých a pro komunikaci s nimi. Je však nutno vést studenty k tomu, aby jejich sebevýchova respektovala obecné znaky výchovy: cílevědomost a plánovitost (studenti by si měli stanovit konečné i průběžné cíle), měla by rozvíjet všechny složky osobnosti a usilovat o všestrannost a harmoničnost, měla by být biodromální (probíhat ve všech životních etapách) a měla by člověka připravovat pro plnění jeho společenských rolí a funkcí i pro jeho osobní život. Nejde tedy o pouhou sebevýchovu adaptační, ale i o výchovu anticipační, tj. anticipující vlastní vývoj osobnosti v souladu s perspektivami společnosti do budoucnosti. Nejde nám jenom o pouhé přizpůsobení se člověka stávajícím podmínkám, ale o jeho aktivní sebevládu. Každý člověk by se měl v rámci svých možností maximálně naučit ovládat nižší stránky své osobnosti. Vzorem by mu měli být během studia na vysoké škole především učitelé vysokých škol, kteří by příp. mohli být i konzultanty jeho sebe výchovného programu, supervizory jeho sebevýchovy.
5. Pro studenty a studentky u nichž budou zjištěny vážné nedostatky v kvalitě i kvantitě jejich sebepoznání a sebehodnocení, kombinované s relativní či absolutní studijní neúspěšností, příp. s neschopností se soustředit, zapamatovat si, plánovat studium apod., je žádoucí doporučit, příp. zajistit pedagogicko-psychologickou a zdravotní konzultační službu.
6. Vlastní individuální konzultační pedagogicko-psychologickou službu by pokud možno neměli provádět přímo vyučující, aby posluchači neměli obavy ze zveřejnění svých problémů. Ovšem skupinové, resp. hromadné poradenství zaměřené na propagaci sebevýchovy a správných metod studia a tvořivé práce, na propagaci duševní hygieny, popularizaci a osvětu psychologie a pedagogiky je možné realizovat i přímo prostřednictvím vyučujících (Žáková, Duplinský, 1977).
7. V každém případě považujeme za hlavní závěr a doporučení, aby během výuky psychologie na vysokých školách všech druhů a typů (zejména ty, které vychovávají budoucí pedagogy) bylo aplikováno pro účely sebepoznání a sebevýchovy modifikované užití vybraných psychodiagnostických metod (např. EOD, Cattell 16 PF a I-S-T Amthauera), které by studentům umožnily výrazně upřesnit jejich sebepoznání a na základě tohoto sebepoznání stimulovat rozvoj adekvátní sebevýchovy těchto studentů. (Doporučujeme zjišťovat tři typy diagnostických údajů: sebehodnocení po vysvětlení podstaty metody, výsledky získané aplikací testů-vždy až po provedení sebeposouzení-a nakonec popis představy toho, jací by chtěli být v budoucnu, popis cílů, které si kladou v oblasti rozvoje své osobnosti.)
Je třeba vést studenty k tomu, aby si své málo uvědomělé a racionalizované programy vlastního rozvoje uvědomili, upřesnili a aby si stanovili adekvátní cíle a cesty (metody) k jejich dosahování. Za optimální považujeme, aby si studenti mohli na vysokých školách tyto své programy autoregulace konzultovat s odborníky v oblasti pedagogicko-psychologického vysokoškolského poradenství. Čím více pozná a reguluje jedinec sám sebe, tím má lepší předpoklady pro poznání druhých lidí a pro komunikaci s nimi.
Program cílů sebevýchovy sestavený na základě psychologického šetření osobnosti a ve spolupráci s psychologem považujeme za optimální východisko autoprogramování osobnosti a tzv. selfmanagementu.
Program cílů sebevýchovy sestavený pouze na základě vlastního subjektivního sebeposouzení a sebehodnocení (bez použití autodiagnostických metod) považujeme za méně adekvátní.
Mezi těmito dvěma programy zaujímá střední postavení program cílů sebevýchovy sestavený na základě dostupných autodiagnostických psychologických metod a na základě posouzení laickým okolím. Psycholog může na závěr konzultace předat zájemcům kvalitativně i kvantitativně vyjádřený profil jejich osobnosti s označením těch složek osobnosti, ve kterých doporučuje změnu, ať již kvalitativní nebo kvantitativní.
Nejde zde primárně o manipulaci se studenty, ale o podporu jejich svébytnosti. Jde o možnost dialogu společného tvoření, uvedení do kontemplace, systematického sebepozorování, prohloubení sebepoznání a sebeřízení.
8. Během výuky humanitních předmětů by měli mít posluchači možnost seznámit se vedle metod sebepoznání a sebehodnocení ještě také s metodami a programy sebevýchovy, resp. s technikami autoregulace, jak je popisuje např. L. Míček z filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně ve svých publikacích: Duševní hygiena, Sebevýchova jako cesta k duševní rovnováze aj. Jde nám o takovou sebevýchovu, která by vedla k tvořivému a plodnému životu v současnosti i budoucnosti.
Sebevýchově a sebevzdělání i relaxaci napomáhá pobyt v dobré odborné a přátelské společnosti, především ve společnosti upřímného přítele, se kterým je možno otevřeně pohovořit o osobních problémech, dále smích a humor, sport a turistika, tělesné práce, pokusy o uměleckou tvorbu, sběratelské zájmy různého druhu, čtení zajímavých knih aj.
9. Konkrétní pomůckou pro sebevýchovu jsou především záznamníky a deníky zahrnující pravidelnou registraci vlastního prožívání, jednání i chování a pravidelnou sebereflexi, sebehodnocení a sebekritiku. Záznamníky by měly obsahovat především dílčí, průběžné cíle a úkoly, které si člověk klade. Je vhodné každý splněný úkol výrazně graficky označit, má to vliv na kladné sebehodnocení člověka a na uvolnění jeho vnitřních tenzí. Vhodné jsou plánovací kalendáře, které student nosí neustále u sebe.
Deníky by měly obsahovat hlavně dlouhodobé úkoly, které si člověk uložil a úvahy o sobě samotném, o sebepoznání, sebekritice, sebehodnocení, o smyslu vlastního života, o vlivu prostředí na utváření vlastní osobnosti, úvahy o genetických vlivech, citových prožitcích. Nemá-li být sebevýchova pouze příležitostná a živelná, předpokládá pomůcky pro autodiagnózu, (odborné, vědecko-prakticky fundované) a to na autodiagnózu počáteční a průběžnou. Bez seriozních autodiagnostických pomůcek by měla sebevýchova diletantský ráz. Považujeme proto za přínosné, že některé vysoké školy mají k dispozici modifikované diagnostické a autodiagnostické psychologické metody (např. pro poznání temperamentu) pro studenty i učitele naprogramované na počítači, který okamžitě provede i výpočet výsledků autodiagnózy. Některé metody sebepoznání vyžadují supervizi odborníka při jejich nácviku. Je to např. metoda současného sebepozorování (introspekce), tj. pozorování sebe sama v právě přítomné situaci.
Při této metodě jde o to, aby subjekt dovedl nenásilně pozorovat buď některou ze svých somatických funkcí, nebo své emoce nebo dokonce průběh svého myšlení.
Při současném pozorování některé ze svých somatických funkcí jde o pozorování vlastního svalového napětí, svalové tenze, dechu, tepu srdce atp. Osoby, které jsou dokonale vyškoleny v pozorování svého svalového napětí a v umění relaxace, dokáží například nejenom postřehnout i jemné napětí, které nezbytně doprovází myšlení, ale dovedou toto napětí i uvolňovat.
Současné sebepozorování zaměřené na emoční stavy se běžně doporučuje např. při průběhu afektů. Lze jím objevovat i příčiny emočních stavů. Lze si tímto sebepozorováním např. uvědomovat pocity závislosti na druhých, snahu zavděčit se za každou cenu, snahu ovládat druhé, atd. Takové sebepozorování přispívá nejenom k prohloubenému poznání sebe a druhých, ale i k postupnému vypěstování schopnosti sebeovládání (především pokud jde o afekty). Afekt (např. hněv, vztek) totiž má tendenci se pod vlivem sebepozorování rozplynout. Proto se obtížně sleduje strach, tréma, úzkost.
Nácvik současného sebepozorování prostým uvědomováním si, zda jsou v průběhu myšlení a představování dodržována určitá kritéria (např. morální zásady). Tím jsou posilovány žádoucí myšlenky a představy podle kritérií, které jsme si předem stanovili, resp. které jsme uznali za správné.
J. Grác (1990) doporučuje od vědecké metody introspekce (pozorování sebe) odlišovat, diferencovat neodbornou metodu introspektace. Introspektace nemá své údaje vždy spolehlivé, protože jejich výsledek-sebeposouzení-se vyznačuje systematickými chybami. Např. většina lidí má sklon vidět se, percipovat a reflektovat se v lepším světle.
10. Protože sebevýchova je podmíněna cílevědomostí a plánovitostí, váže se úroveň její efektivnosti na různé druhy autoregulačních plánů a programů, ať již na desetiletí, roky, měsíce, týdny, či dny. Tyto plány a programy velká část lidí nemá formulovány písemně, ale pouze o nich přemýšlí nebo je má ve formě značně nepřesných představ. Vždy je vhodné pokoušet se tyto plány upřesnit písemnou formou a pravidelně je kontrolovat a příp. pozměňovat. Vhodné je pro tyto účely využívat plánovací kalendáře (diáře).
Učitelé na vysokých školách by měli povzbuzovat zájem o systematickou sebevýchovu v řadách posluchačů a měli by své studenty nabádat k využívání těchto pomůcek sebepoznání a sebevýchovy.
Bylo by rovněž třeba vyvinout baterii autodiagnostických metod a pomůcek, které by byly východiskem k tvorbě cílů a programu sebevýchovy a sebevzdělání. Za současného stavu vývoje autodiagnostických metod považujeme za optimální konzultovat vlastní program sebevýchovy s psychologem, poradcem, který nám může poskytnout jak diagnostické metody pro zjištění stavu našeho psychického profilu a profilu osobnosti, tak korektivní a tréninkové metody pro tvorbu či úpravu některých vlastností a výkonnosti v určité oblasti.
Za žádoucí považujeme i zakládání Klubů sebepoznání a sebevýchovy (obdobně jako již existují např. Kluby tvůrčího myšlení). Jde o to abychom systematičtěji a odborněji, než dosud formovali u studentů takové vlastnosti, které jsou potřebné pro optimální život a práci ve společnosti.
11. Je vhodné vést studenty k pravidelné sebekontrole a sebehodnocení. Základem je pravidelná denní sebekontrola, prováděná tentýž večer nebo druhý den ráno. Taková sebekontrola trvá obvykle jenom několik minut. Snažíme se v této době zhodnotit, co jsme udělali, co jsme realizovat nestačili a proč, a co dělat, abychom svých cílů dosáhli. Pravidelná sebekontrola a sebehodnocení může mít ráz orientační pravidelné registrace vlastního jednání a chování, resp. hlubší pravidelné reflexe, meditace nad vlastní osobou, písemně zachycené pravidelné reflexe, resp. deníku. Obligátní součástí záznamů do deníku by mělo být vypsání nejhezčího zážitku každého dne. Tento návyk současně probudí snahu, alespoň jednu hezkou chvilku každý den skutečně najít, zajistit (např. formou dobrého skutku pro někoho z našeho okolí).
Důležitá je upřímnost vůči sobě samotným, ale také schopnost a dovednost správného a adekvátního sebehodnocení. Nejde o to, aby člověk prohluboval své pocity nedostačivosti, ani o to, aby nebyl schopen zvážit své klady a zápory. Extrémnost je ovšem vždy nežádoucí. Přílišná intelektualistická a voluntaristická analýza sebe sama může být z hlediska duševní hygieny zatěžující. I v tomto směru je třeba usilovat o optimalizaci. Někteří nevyrovnaní lidé mají tendenci k nadměrnému a úzkostlivému sebepozorování. Někteří psychastenici přímo trpí tím, že se nemohou odpoutat od neustálého pozorování sebe sama. Nejde nám o ustavičné hloubání o sobě samotném, o neustálou zápornou sebekritiku, která vyvolává pocity nedostačivosti a která vede k plýtvání duševně-nervovou energií, která vede k autistickému útěku do světa fantazie atp.
12. Vzhledem k potřebám poznávání a výchovy posluchačů na vysoké škole doporučujeme při vstupu na vysokou školu zavést pro všechny uchazeče o studium jednorázové sebehodnocení základních složek jejich osobnosti, včetně aspirací a sebehodnocení vůdčích tendencí a potencialit (např. ve vztahu k vedení skupiny studentů, organizace mládeže apod.). U přijatých posluchačů je žádoucí toto sebehodnocení opakovat každý ročník a ve čtvrtém ročníku je doplnit o "kamarádské hodnocení" jejich osobnosti a vůdčích schopností.
13. Jde nám o to, trénovat sebekázeň, sebevýchovu, projekty vlastní budoucnosti a volní aktivitu na konkrétních životních činnostech nejen na pouze cvičných aktivitách. Nestačí formální činnosti, které nemají se skutečným životem nic společného. Je žádoucí pěstovat sebevýchovu, sebekázeň, autoregulaci v oblasti práce, tělovýchovy, komunikace s ostatními lidmi, režimu dne, náplň volného času, zábavy, hry, v hygienických návycích atd. Studenty je třeba vést i ke kultivování a estetizaci komunikativních aktivit a k relaxaci, regeneraci sil (zde je možno využívat i speciálních pomůcek typů kazety Pantonu a Supraphonu Psychobalzám a Psychorádce), ke kompenzaci škodlivých vlivů prostředí, ke kompenzaci vlastních nedostatků a k rozvíjení svých předností.
14. Optimální soužití ve společnosti právem klade ve zvýšené míře požadavky na účinné sebeřízení, seberozvoj, sebepojetí a sebekontrolu studentů. To však předpokládá adekvátní sebeuvědomění, sebeidentifikaci, sebepoznání, sebehodnocení. Všechny tyto mechanismy se podílejí významně na procesu interiorizace, zvnitřňování sociálních hodnot, ideálů, tendencí, přání a norem a tím na žádoucí socializaci člověka. Vždyť předpokladem adekvátní socializace je sebeuvědomění jedince a vytváření sebepojetí se zřetelem ke konkrétním společenským pozicím a rolím, které má člověk plnit.
15. Za významný prostředek sebevýchovy k samostatnosti, vyšší odbornosti apod. je třeba považovat studentskou vědeckou činnost a zapojování pomocných vědeckých sil a studentských pedagogických sil do výzkumu katedry (ústavu). Jde o trénování tvůrčích sil, vědeckých dovedností a sebevzdělání. Dovednost samostatně se učit a samostatně kriticky pracovat s odbornou literaturou a s výzkumnými metodikami se vyvíjejí nejen jako vedlejší efekty přípravy na zkoušky, ale zejména při studentské vědecké činnosti a při spolupráci studentů na výzkumné činnosti kateder (ústavů).
16. Je žádoucí systematická a účinná výchova studentů k sebevzdělání a sebevýchově. Považujeme za vhodné v souvislosti s postgraduálním studiem absolventů vysokých škol sledovat obligátně úspěšnost absolventů v praxi (alespoň u vybraných absolventů školy, např. těch, kteří byli speciálně připravováni do vedoucích funkcí). Ověřila by se tím i validita autodiagnostiky i heterodiagnostiky pomocí psychologických metod.

LITERATURA
Kohoutek, R. Osobnost a sebepoznání studentů. Brno: Akademické nakladatelství s.r.o. 1998. 100s. ISBN 80-7204-087-1.

Komentáře ke slovu Teorie a praxe sebepoznávání a sebevýchovy studentů a studentek


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » teorie
následující slovo: » teorie deskripční
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3589
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz