Pojem Úvod do humanistické psychologie
Slovo:
Úvod do humanistické psychologie
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE má mezi svými zakladateli především amerického psychologa A.H. Maslowa.
Společnost pro humanistickou psychologii byla z podnětu amerického psychologa Abrahama
Harolda Maslowa (1.4.1908 - 8.6.1970), založena roku 1962 v USA. Sám se specializoval na problematiku motivace. Vypracoval hierarchický systém lidských potřeb, který zobrazoval jako pyramidu.
1.potřeba seberealizace (naplnit své možnosti růstu a rozvoje, subjekt možný),
2. potřeba uznání, úcty (být vážený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen),
3. potřeba lásky, sounáležitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován),
4. potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se vyhýbáním neznámému, neobvyklému či hrozivému),
5. fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování).
Ideu seberealizace považoval za nejvýše postavenou lidskou potřebu a umístil ji na vrchol pyramidy. Fyziologické potřeby jsou umístěny na základně pyramidy.
Humanističtí psychologové především odmítají redukcionismus jakéhokoli druhu. V programovém prohlášení své společnosti uvádějí, že nechtějí být psychology považujícími člověka za velkou, bílou krysu, pomalý počítač nebo uzlíček pudů. V USA se totiž v oné době rozšiřoval vtip, že psycholog je člověk, který se domnívá, že lidský rod pochází z bílé krysy. Humanisté zdůrazňují jedinečnost člověka a jeho kapacitu, potencionalitu a aktivitu k rozvoji své osobnosti. Doporučují také člověka akceptovat takového jaký je. Považují se současně za představitele psychoanalýzy třetí generace. Na rozdíl od původních psychoanalytiků nemají za svůj hlavní cíl terapii psychických závad a poruch, ale především pomoc normálním lidem, aby si svoje zdraví udržovali a dále je rozvíjeli.
Mezi humanistické psychology bývá řazen americký psycholog Carl Ransom Rogers (8.1.1902 - 4.2.1987), autor poradenství a terapie zaměřené na klienta. Jeho přístup k poradenství a terapii má rysy indirektivnosti a je založen na pozitivním vztahu mezi poradcem (terapeutem) a klientem. Tento vztah charakterizuje ze strany poradce např. úcta ke klientovi, akceptace klienta, opravdovost (autenticita, ryzost) a empatie. Důležitý je i vlastní pozitivní koncept self samotného poradce či terapeuta.
Úspěšnost porady či terapie se měří např. posunem od zpočátku záporného sebehodnocení klienta k sebehodnocení kladnému a dovedností používat získanou sebedůvěru ve světě . Cílem poradenství a léčby je tedy podpora cesty klienta k sebevyjádření, k sebeaktualizaci, k autonomnosti, autentičnosti, expresivnosti, spontaneitě a pohodovosti. Rogers věřil, že lidská bytost má základní tendenci a snahu aktualizovat se, naplňovat, udržovat a posílit přežívající organizmus. Psychologické závady a poruchy jsou vlastně procesy, ve kterých je základní aktualizační tendence člověka poškozená různými mechanismy a faktory, především sociálními. Během poradenství a terapie se Rogers spoléhal i na klienta, aby určoval směr pohybu v poradenském a léčebném procesu. Věřil, že na budoucí žádoucí chování má největší vliv stupeň sebepochopení, náhled na sebe sama, sebeúcta a akceptace zodpovědnosti za sebe samého. Za velmi důležité považoval také ovšem i kvalitu a vliv rodinného života, zdravotní historii, konstituci, ekonomické a kulturní pozadí a jeho vliv, intelektový rozvoj, sociální zkušenost, dědičné faktory a vzdělání. Je zřejmé, že jeho koncepce byla osobnostní, holistická.
V Anglii se o rozšíření myšlenek Rogerse zasloužil zejména britský psycholog Tony Merry (1948 - 2004), který se stal v roce 1989 spoluzakladatelem Britské asociace přístupu zaměřeného na člověka. Ve svých knihách T. Merry usiloval o to, aby čtenář byl schopen transformovat teoretické vědomosti z poradenství zaměřeného na člověka do svého způsobu bytí, do svého životního stylu a být přitom sebou samým, autentickým. Jedna z knih T. Merryho vyšla v Bratislavě roku 2004 ve slovenštině, a to Naučte sa byť poradcom.
Na Slovensku se zasloužila o seznámení veřejnosti s Rogersovskou koncepcí profesorka pedagogické psychologie v Nitre Eva Sollárová, která vydala v Bratislavě roku 2005 knihu Aplikácie prístupu zameraného na člověka vo vzťahoch.
Představitelem tzv. humanistické psychoanalýzy je např. americký filozof a psycholog německého původu Erich Fromm (1900 - 1980). Bývá také označován za kulturního psychoanalytika či neopsychoanalytika, který interpretoval psychoanalýzu spíše sociálně a kulturně než důsledně biologicky. Psychoanalýza a na ni navazující terapie je podle E. Fromma pokusem pomoci klientovi či pacientovi získat schopnost a dovednost milovat (viz jeho publikaci Umění milovat). Od roku 1934 žil ve Spojených státech amerických.
Za poslání člověka považoval být sám sebou kvůli sobě samému. Jako základní lidské potřeby rozlišuje především potřebu vztahu k jiným lidem, potřebu přesáhnout sebe sama (např. svými výtvory, díly nebo věcmi) a potřebu vkořeněnosti (někam patřit, mít svůj domov). Více než např. S. Freud zdůrazňoval úlohu společenských a kulturních činitelů v životě člověka. Kladl důraz na štěstí jako účasti na štěstí a spokojenosti jiných. Věřil, že porušení mravních norem vede k mentálnímu a emocionálnímu rozkladu. Celoživotně byl inspirován problémem odcizení, který byl iniciován pozdním vydáním (v roce 1932) Ekonomicko - filozofických rukopisů (zejména rukopisu Odcizená práce) německého filozofa Karla Marxe (1818 - 1883).
Další humanistickou psychoanalytičkou byla např. americká psychiatrička německého původu Karen Horneyová (1885 - 1954), která rozpracovala např. lidskou potřebu bezpečí a jistoty a potřebu vnitřní jednoty individua.
Blízko k humanistickým koncepcím měl rakouský psycholog a psychiatr židovského původu Viktor Emil Frankl (1905 - 1997), který byl v letech 1942-1945 vězněn v koncentračních táborech. Jeho rodiče pocházeli z Čech a Moravy.
Odsuzoval redukcionismus v chápání člověka. Člověk je tehdy opravdu člověkem, když přesáhne svou podmíněnost biologickou i sociální soudil Frankl. Za základní lidskou potřebu považuje touhu a vůli po životním smyslu.
Je zakladatelem tzv. logoterapie a existenciální psychologie neboli třetí vídeňské psychologické školy (vedle psychoanalýzy S. Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera). Podle Frankla je podmínkou naplnění lidské existence a zachování duševního zdraví hledání smyslu života. Proto se snažil své klienty přivézt do takového rozpoložení mysli, v níž by byli schopni smysl svého bytí nalézt. Zabýval se existenční analýzou. Rozlišoval tři druhy hodnot: tvůrčí, zážitkové a postojové.
Napsal např. Psychoterapie pro laiky, 1998, Co v mých knihách není, 1997, A přesto říci životu ano, 1996, Lékařská péče o duši, 1995, Vůle ke smyslu, 1994.
Podle litevsko-francouzsko-židovského filosofa, fenomenologa, etika a judaistu Emmanuela Lévinase (1906 - 1995) je posláním jedince úplný rozvoj sebe sama a současně, bez ztráty nezávislosti, reorientace na dobro druhého, prosociálnost, resp. přetvoření humanizmu sebe sama na humanizmus druhého.
Za nejvyšší a nezpochybnitelnou hodnotu považoval svatost.
Jeho dílo obsahuje např. Totalita a nekonečno, Existence a ten, kdo existuje, Nesnadná svoboda, Etika jako první filosofie, Být pro druhého.
Za nejvyšší hodnotu považují humanističtí psychologové osobní důstojnost a rozvoj, seberealizaci člověka. Podporují celoživotní učení a tvořivost.
Do humanistické psychologie bývají zařazováni deskriptivně zaměření fenomenologové, kteří se primárně zajímají o subjektivní zkušenost, vnitřní prožívání a sklon člověka k vnitřnímu rozvoji a potřebu seberealizace, které považují za základní motivační sílu člověka.
Za jednoho z hlavních představitelů fenomenologických psychologů bývá označován americký psycholog Rollo May (1909 - 1994), který se zabýval existenciální psychoterapií.
Patří sem také poradenská škola amerického psychiatra, (který původně pracoval jako psychoanalytik) Williama Glassera, jež se pokusil skloubit teoretická východiska humanistických a
behaviorálních přístupů. Jde o jakousi skutečnostní terapii (reality terapy), kterou charakterizuje trojice pojmů: skutečnost (reality), morální jednání (right) a zodpovědnost (responzibility). Glasserovo základní dílo Terapie realitou vyšlo v nakladatelství Portál v roce 2001 i česky. Glasserův základní poradenský a psychoterapeutický postoj je humanistický, optimistický: každý jednotlivec má schopnost duševně se aktualizovat, rozvíjet se, růst, svobodně se rozhodovat a přebírat odpovědnost za své chování a jednání a utváření svého životního stylu. Behavioristické metody, které Glasser používá, jsou podřízeny jeho humanistickému zaměření a slouží jako techniky či metody snazšího dosažení změn v chování klienta. Eklekticky, ale současně promyšleně a zdůvodněně skloubil různé teoretické koncepce. Behavioristy příliš zdůrazňovaný determinismus lidského chování, které by tak vlastně bylo nesvobodné, Glasser neuznává. Dokonce tvrdí, že pro spokojený život není příliš a vždy důležité znát klientovy dřívější pohnutky a vlivy, které vedly k jeho současnému stavu. Zdůrazňuje roli lidských potřeb v životě a nutnost současného uspokojování těchto potřeb pro tělesné a duševní zdraví. Za základní potřeby člověka přitom považuje potřebu milovat a být milován a potřebu osobní hodnoty, cítit, že je člověk užitečný sobě samému i jiným lidem.
W. Glasser formuloval osm fází svého poradenského (terapeutického) procesu:
1. Vytvoření kladného vztahu (raportu) poradce (terapeuta) s klientem.
Zde W. Glasser doporučuje příjemný pozitivně laděný rozhovor poradce s klientem na vhodné téma.
2. Koncentrace na chování klienta.
Snaha přimět klienta, aby pochopil své jednání a aby uznal, že je za své chování zodpovědný a začal se proto chovat kompetentně.
3. Důraz na přítomnost.
Naproti tomu přílišný důraz na rozbor klientových vzdálených traumatických zážitků z dětství by podle Glassera mohl dát klientovi možnost vyhnout se zodpovědnosti za jeho nynější chování. Poradce se snaží ukázat klientovi, jak může dále rozvíjet své zodpovědné chování. Odmítá přitom extrapunitivní tendence klienta, svalování viny na jiné a omlouvání (příp. racionalizaci) vlastních chyb.
4. Orientace klienta ve vlastním chování.
Poradce trpělivě usiluje o to, aby klient začal z osobního hlediska posuzovat vhodnost a prospěšnost nebo nevhodnost a neprospěšnost svého chování, aby se ve svém chování začal orientovat a adekvátně je posuzovat.
5. Cesta k zodpovědnému chování.
Jde o vytvoření realistického a praktického plánu pro změnu chování klienta, a to plánu s dosažitelným cílem, který má mít vlastnosti zdravého a současně adekvátního chování.
6. Klientův závazek.
Klientovi nestačí pouze plány, ale musí si dát vlastní, skutečně motivující závazek, že začne podle plánů činit, chovat se a jednat. Poradce mu přitom dává praktické odborné rady a pokyny i psychosociální podporu, aby lépe dosahoval konečného cíle.
7. Žádné omluvy.
Glasser považuje za zbytečné zjišťovat důvody a omluvy případných neúspěchů klienta při plnění závazků. Poradce klienta neomlouvá, ale soustřeďuje se na budoucí aktivity klienta.
8. Žádné punitivní opatření (tresty).
Glasser odmítá negativní kritiku, sarkastické či ironické poznámky a jakékoliv tresty ze strany poradce (psychoterapeuta). To však neplatí o logických a přirozených důsledcích klientova
chování v případě jeho neúspěchu, kdy předem byly stanoveny nepříjemné důsledky takového případného neúspěchu.
Každý člověk má své soukromé a osobní individuální domněnky o svém vlastním duševnu a o své osobnosti a také o duševnu a osobnosti ostatních lidí, se kterými je nějak v kontaktu. Tyto jeho domněnky jsou více či méně správné a objektivní.
Jeho reálné zdokonalování v tomto směru záleží např. na úrovni, kvalitě a kvantitě jeho mentální potencionality či kapacity, na osobních zkušenostech i na šíři a hloubce odborného vzdělání, které v této oblasti v průběhu svého života získá.
Humanistický přístup k člověku je přínosný a podnětný svým důrazem na prožívání, procítění věcí a jevů a na jejich porozumění. Usiluje o vyústění prožívání a pochopení do humánního, kultivovaného a tvořivého chování a jednání.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran.
ISBN 978-80-210-4540-8.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 s.
ISBN 978-80-247-0871-3.
Navigace
předchozí slovo: » Úvod do experimentální psychologienásledující slovo: » Úvod do kognitivní psychologie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3274
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
