Pojem Úvod do patopsychologie

Slovo:

Úvod do patopsychologie


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a zatím nebylo ověřeno editorem

Význam:

Patopsychologii v našem pojetí zajímají především problémy stavu a vývoje méně závažných psychických akcentací, anomálií, abnormalit, odchylek, deficitů, simplexností, retardací, deprivací, regresů, depravací, deviací, konfliktů, stresů, frustrací i akcelerací, a to zejména u dětí a mládeže do 18 let. Jsou přitom zkoumány endogenní (např. genetické, metabolické) a exogenní (např. konflikty, stresy, deprivace) příčiny závad chování a psychiky. U dospělých a starých osob se patopsychologie zabývá psychickou nadstavbou, tedy duševními potížemi (např. starostmi a úzkostmi, subdepresemi a depresemi, vnitřními tenzemi, hypersenzitivností, pocity méněcennosti) doprovázející u některých osob objektivní organické poruchy, somatické choroby a smyslové a tělesné defekty (handicapy).
Mezi základní pojmy důležité pro patopsychologii patří:
Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost choroby nebo poruchy či vady. Jde o holistickou, interakční a multidimenzionální paradigmatickou koncepci. Tato velmi obecná definice (WHO, 1947) umožňuje podílet se na zdravotnické diagnostice i terapii také odborníkům primárně nezdravotnického zaměření, včetně např. pedagogů, psychologů, sociologů.
Pozoruhodnou charakteristiku zdraví uvedl americký psycholog A. Maslow (podle J. Čápa, 1993):
Dobré poznání skutečnosti, adekvátní vysvětlování událostí,
odlišení skutečných poznatků od domněnek, rozlišování
podstatného od nepodstatného.
Kladné hodnocení sebe sama, druhých lidí i přírody.
Živé vnímání skutečnosti, emoční prožívání a reagování,
schopnost prožívat velkou radost.
Dovednost a potřeba být sám, zamyslet se nad životem.
Samostatnost, relativní nezávislost na vnějších vlivech.
Altruismus, kladný vztah a přátelské vztahy k lidem,
umění jim pomáhat.
Tolerance, snášenlivost, demokratičnost k odlišným názorům
a způsobu života.
Tvořivost.
Daleké životní cíle, přijetí obecně lidských hodnot.
Interakční koncepce zdraví je takové holistické pojetí zdraví, které bere v úvahu propojení zdraví individuálního (spojení zdraví se všemi psychosociosomatickými složkami osobnosti jedince), komunitního (spojení zdraví jedince se zdravím komunity v níž žije nebo pracuje) a globálního (propojení zdraví jedince se zdravím světa – jednotlivých společností a společenství v nichž žije a pracuje).
Základní determinanty zdraví (procentuální podíl jednotlivých determinant na zdraví neuvádíme, protože s jeho dosavadními odhady se neztotožňujeme):
sociální prostředí (např. rodina, zaměstnání, výchova, status, životní styl, hodnoty, morálka),
přírodní (environmentální) prostředí (např. klimaticko geografické prostředí, kvalita ovzduší, strava, bydlení, znečištění),
úroveň zdravotní péče a medicinských služeb (rozvoj péče o zdraví, prevence nemocí, dostupnost odborné a systémové péče, léčba a dostupnost léčiv), rehabilitace, pečovatelství, výzkum a jeho financování, zdravotní politika),
biologický status (např. věk, pohlaví, imunita, genetický fundus, odolnost, pohyblivost, osobní zdatnost).
Duševní pohoda znamená, že psychické pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátnímoptimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspokojení ze svých činností. Je to i cíl nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti.
Normální osobnost lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, zdatnou.
Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole.
Patří sem také stabilizátory člověka což jsou intencionální a funkcionální faktory vnějšího i vnitřního prostředí, které pozitivně působí na sociální, duševní a tělesnou pohodu a stabilitu člověka.
Naproti tomu labilizátory člověka jsou takové sociální, duševní a tělesné faktory faktory, které působí nepohodu a nestabilitu.
Disabilita je znevýhodnění způsobené postižením, závadou či poruchou v oblasti tělesné, duševní nebo sociální.
Nemoc (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada. Na planetě Země je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp. obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech.
Kompetentní odhady uvádějí, že závadami, poruchami, nemocemi a duševními obtížemi trpí asi 25 % Evropanů.
Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou:
l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti),
2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor
chronických a provleklých událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět, biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy.
3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci).
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. cefalgie-bolest hlavy).
Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U mánie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného, kauzálního, patogenetického, etiologického obrazu odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza.
Sanogenní aktivita je ozdravná činnost zaměřená na uchování nebo posílení dobrého zdravotního stavu.
Terapie (léčba) nemocí, poruch i závad zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty),
2) psychologický (např. emoce),
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
Paliativní péče je komplexní (multidisciplinární) péče o těžce nemocného anebo umírajícího člověka, která mírní bolesti a duševní potíže, ale neodstraňuje příčiny již neléčitelné choroby.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje:
1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize vydaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy afektů či rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus.
Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami, jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku.
Postoje (atitudy) člověka k nemoci mohou být:
normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu,
bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení,
repudiační: popírající nemoc, disimulující,
hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti,
nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí.
Nozofilní až účelové postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy).
Každý postoj má přitom svou složku racionální, emoční a konativní.
Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím. Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody).
Průběh choroby může být např. jednou z pěti možností:
smrt (Death).
chronická nemoc (Disease).
invalidita (Disability).
dyskomfort (Discomfort).
nespokojenost (Dissatisfaction).
Prognózy (prognosis) jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být např. tyto:
bona znamená dobrou předpověď,
dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď,
incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď,
infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní),
mala znamená prognózu špatnou (maligní),
pessima znamená předpověď velmi špatnou,
letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí.
Rozlišuje se také prognosis quod restitutionem (týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu).
Trauma je úraz, náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, pláč a smích, arytmické pohyby).
Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom.
Diagnóza postkomoční syndrom (F07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění mozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaků až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů:
(1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk,
(2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti,
(3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy),
(4) nespavost,
(5) snížená tolerance alkoholu,
(6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného.
V odborné psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru.
Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce.
Příčiny pracovních úrazů s pracovní neschopností nad tři dny
Nejčastější příčinou pracovních úrazů uváděnou zaměstnavateli např. v roce 2011 bylo „Špatně nebo nedostatečně odhadnuté riziko“. Tato příčina byla uváděna u 82,8 % případů.
Na druhém místě byly označeny „Nedostatky osobních předpokladů k řádnému pracovnímu výkonu (chybějící tělesné předpoklady, smyslové nedostatky, nepříznivé osobní vlastnosti a okamžité psychofyziologické stavy) a riziko práce“ (8,2 %).
Jako třetí nejčastější příčinou bylo označeno „Ohrožení jinými osobami“ (2,1 %).
Mezi další významné příčiny podle jejich podílu na všech příčinách patří: „Používání nebezpečných postupů nebo způsobů práce vč. jednání bez oprávnění, proti zákazu, prodlévání v ohroženém prostoru“ – 2,1 %, „Ohrožení zvířaty a přírodními živly“ – 2,0 %.
Ostatní příčiny se na celkovém počtu pracovních úrazů s pracovní neschopností nad tři dny podílejí méně než 2,0 %. U 0,2 % těchto pracovních úrazů nebyla příčina zjištěna.
Světová zdravotnická organizace přijala na svém zasedání v roce 1998 program „Zdraví pro všechny v 21. století“. Je to komplexní způsob, jak dosáhnout v prvních dvou desetiletí podstatného zlepšení zdraví lidí v evropských státech. Program je rozdělen do tématických skupin a každé téma do jednotlivých cílů, jichž je celkem 21. Jedním tématem programu WHO je program snížení výskytu nemocí a úrazů. Zranění a násilí jsou zodpovědná za více než půl milionu úmrtí ročně a tvoří hlavní příčinu úmrtí u mladých lidí. Snížení frekvence úrazů vyžaduje v mnoha zemích zlepšení pohotovostní zdravotní služby a důslednější uplatnění již známých preventivních postupů, které mohou snížit frekvenci dopravních nehod, pracovních úrazů i zranění v domácnosti. Vyšší priorita by měla být daná sociálním aspektům soužití jako hlavních příčin násilí, včetně násilí v rodinách, se zvláštní pozorností zaměřenou na alkohol (Program WHO: Zdraví pro všechny do 21 století, 2000).
Do konkrétního obsahu preventivních zdravotních a psychosociálních programů patří např.:
péče o adekvátní pracovní podmínky,
sociální, psychologické a zdravotní služby,
stravování zaměstnanců,
rekreace,
rehabilitace,
volný čas,
kultura,
sport,
společenské akce,
redukce rizikových faktorů životního stylu (kouření, alkohol, léky, TK, cholesterol),
výživa (BMI, obezita, skladba a režim stravy, pitný režim),
pohybový systém (zátěž, zvedání břemen, „Škola zad“- prevence cviky, prevence následků „homo sedens“),
směnový režim, zdravý spánek,
pravidelná relaxace.
Bolest (akutní i chronická) jako komplexní fenomén má i svůj psychologický a často i výrazný patopsychologický obraz a dopad. Patopsychologii zajímá tolerance na bolest, nociceptivní a neuropatická bolest a zejména bolest psychogenní, která nesouvisí s morfologickým poškozením tkání, ale se závadou či poruchou zpracování nebolestivých informací.
Stresory zkoumal v práci učitelů ve školství např. psycholog Václav Holeček z katedry psychologie pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni v roce 1999-2001.
Zjistil pořadí stresorů:
1. pracovní přetížení učitelů,
2. vedení (nejen školy),
3. žáci a žákyně,
4. neuspokojená potřeba seberealizace (frustrace),
5. rodiče žáků a žákyň (jejich stoupající agresivita),
6. pracovní prostředí,
7. kolegové a konflikty s nimi.
Psychická anomálie je hraniční odchylkou od toho, co je typické nebo normální, ale bez toho, aby šlo o výrazný patologický stav. Jde např. o chronicky nemocnou nebo handicapovanou osobu se speciálními potřebami.
Psychický deficit je stav osoby, jejíž výkonnost v některém speciálním aspektu nebo celkově spadá do nižší úrovně, než se to od této osoby odůvodněně očekává. Její výkon je nižší např. v porovnání s typickými jednotlivci jejího věku nebo v porovnání s některými ukazateli jejího minulého chování.
Didaktický deficit je mezera ve školských vědomostech, dovednostech a návycích.
Deficit ticha: hluk bývá častou příčinou závad a poruch pozornosti a paměti, únavy, emoční lability, subdepresí a depresí, poruch spánku, rozmrzelosti, zvýšení neochoty a agresivity, snížení tělesné i duševní výkonnosti. Může zvyšovat krevní tlak, zrychlovat srdeční tep, vést ke stažení periferních cév a k zvýšené hladině adrenalinu. Mezi účinky chronického hluku se dokonce uvádí i snížení imunitních schopností člověka a možnost infarktu.
Deficit spánku a odpočinku: při dlouhodobém nedostatku kvalitního spánku se předpokládá, že může dojít k celkovému zhoršení zdravotního stavu, a to zejména u osob středního věku. Ve vyšším věku může dojít např. ke zvýšení krevního tlaku, ke zvýšené hladině cholesterolu a dalším srdečněcévním komplikacím. Dlouhodobý nedostatek spánku je provázen stresem i v nižších věkových skupinách. Nedostatek spánku zvyšuje riziko automobilových nehod (odhaduje se, že 25 % smrtelných nehod na dálnicích souvisí s ospalostí řidiče a mikro spánkem). Nedostatek spánku vede k častým bolestem hlavy a ke zpomalení efektivity práce. Způsobuje také (ve spojitosti s únavou a vyčerpáním) potíže s ukládáním informací do paměti. Zhoršuje koncentraci pozornosti a současně zvyšuje agresivitu.
Předpokládá se také. že dlouhodobý nedostatek spánku způsobuje: sníženou imunitu, náchylnost k subdepresím a depresím, provokuje epileptické záchvaty, způsobuje potíže se zažívacím traktem, zpomaluje regenerační procesy (např. na pokožce).
Retardace: je zpomalení nebo opoždění tělesného, sociálního nebo psychického vývoje. Pokud se retardace vztahuje nejen na tělesný vývoj, ale i na souhrn duševních jevů, tedy na vývoj celé osobnosti, hovoříme o psychosomatické retardaci.
Demence je přerušení a zaostávání normálně začatého duševního (mentálního) vývoje, ztráta již získaných duševních schopností. Hovoříme o demenci např. u dětí, které se do jistého věku např. do l0 let vyvíjely normálně, dosáhly přiměřený stupeň psychického vývoje, ale pak se z nějakého vážného důvodu (např.pro úraz mozku při autonehodě) jejich mentální vývoj přerušil či narušil.
Regrese je dočasný, krátkodobý nebo i trvalý návrat, zvrat vývoje, sestup či úpadek na dřívější vývojové období, někdy doprovázené trvalými ztrátami již rozvinutých schopností a dovedností a znovuobjevením forem chování a prožívání typickým pro nižší vývojové fáze (např. infantilní dětinské, parvuloidní chování u starších lidí, agresivní primitivní sociální chování u opilců).
Psychická deprivace je duševní stav, ke kterému dochází následkem takových životních situací, kdy subjektu není poskytnutá příležitost či možnost na uspokojení některé jeho základní (vitální) potřeby v dostatečné míře a po dost dlouhý čas. Podle významných českých psychologů prof. Josefa Langmeiera (1921-2007) a prof. Zdeňka Matějčka (1922-2004) jde o stav duševního strádání, který však není neměnný a trvalý. Nemusí se týkat jenom strádání v oblasti emotivního života, ale i strádání pohybového, prostorového, kognitivního, konativního atd.
Frustrací rozumíme zmaření aktivity směřující k určitému cíli. Vzniká tehdy, když se organismu, resp. osobnosti kladou více či méně nepřekonatelné překážky nebo omezení. Podle toho, jak organismus, resp. osobnost zareaguje, můžeme posoudit úroveň její frustrační tolerance. Americký psycholog Mark Richard Rosenzweig (1922-2009) rozlišuje také lidí typu s tendencí extrapunitivních, intropunitivních a impunitivních reakcí na frustrační situaci.
Krizové situace mohou být tranzitorní, situační a kumulované. Všechny narušují vnitřní psychickou rovnováhu a vedou ke zvýšené psychické tenzi a často i k dezorganizaci prožívání a chování.
Tranzitorní vývojové krize jsou zapříčiněny předvídatelnými a očekávanými životními změnami a událostmi (např. odchodem z původní rodiny, přechodem do starobního důchodu).
Situační krize jsou důsledkem vnějších, většinou neočekávaných, překvapivých situací (např. náhlou ztrátou zdraví, úrazem, ztrátou vedoucí pozice, propuštěním ze zaměstnání).
Kumulované krize jsou tvořeny nahromaděním nedořešených konfliktních a stresujících a frustračních situacích, někdy ne zcela uvědomovaných.
Punitivita: člověk má v zátěžových situacích tendenci reagovat buď: extrapunitivně (vinit druhé), intropunitivně (vinit sebe) nebo impunitivně (svádět vše na vyšší moc).
Akcelerace představuje zrychlení psychického, tělesného nebo sociálního vývoje v určitých vývojových obdobích nebo celkového vývoje osobnosti. Ve většině případů jde o pozitivně hodnotitelnou změnu psychiky a osobnosti, ale může jít i o patologické případy, kdy např. dochází již u dítěte předškolního věku k předčasné sexuální zralosti.
Duševní porucha postupně nahrazuje pojem duševní choroba, nemoc, onemocnění. Duševní porucha jako zřetelná odchylka od normy je v současné době preferována. Zjevná porucha duševní činnosti je natolik specifická ve svých projevech, že je spolehlivě rozeznatelná podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že způsobuje ztrátu pracovní schopnosti nebo sociální kapacity nebo obou), a to v takové míře, že se může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo neschopnosti zúčastnit se na různých právních či jiných sociálních činnostech. Duševní poruchy mají etiopatogenezu složenou z endogenních příčin, exogenních příčin nebo z jejich kombinace.
Etiopatogeneza duševních závad a poruch (endogenní a exogenní příčiny): mezi endogenní příčiny lze zařadit genetiku, vrozené poruchy vývoje plodu, poruchy látkové výměny, tj. metabolismu, poruchy nervové činnosti, hormonální poruchy. Mezi exogenní příčiny patří např. stres, frustrace, konflikt, deprivace, agresivita, klima.
Defekt je relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy zdraví. Jde např. o amputovanou končetinu, ale i o mentální retardaci či primární poruchu osobnosti (dříve nazvanou psychopatii), tedy zejména o stavy po úrazech, po operacích nebo o stavy vrozené (zděděné).
Dysbióza je umělé prodlužování nekvalitního života za podmínek pro pacienta trvale nepříjemných a somaticky bezvýchodných.
Dificilita je relativně drobná a reverzibilní závada v chování nebo prožívání, závada v chování, která však nesplňuje závazná kritéria pro patologickou poruchu chování a poruchu psychiky. Závada je v širší normě, krátkodobější, méně intenzivní a zcela nebo alepoň částečně reverzibilní.
Snížená známka z chování: nejen během současné školní docházky, ale i během minulé školní docházky může relevantně signalizovat tendenci k sociálně patologické, resp. patopsychologické a někdy i psychopatologické reaktivitě daného jedince.
Úzdrava může být: úplná (aktivní nebo praktické zdraví), s přetrvávající závadou, s přetrvávající poruchou nebo s tendencí k opakování nemoci (resp. závady nebo poruchy) v budoucnosti.
Psychické ekvilibrium znamená více či méně obecnou a vědomou i plně neuvědomovanou tendenci člověka obnovovat a udržovat příjemně prožívanou vnitřní psychosomatickou a osobnostní rovnováhu a pohodu.
Stav výkonnosti (kvality života a zdraví) jednotlivců:
podle dnes již klasického Indexu stavu výkonnosti (fyzické aktivity) člověka z roku 1948 (PSI – Performance Status Index), který český psycholog Jaro Křivohlavý (2002) popisuje podle významného amerického lékaře (onkologa) Davida A. Karnofského (1914-1969), rozlišujeme:
100 % kvalitu života = aktivní zdraví. Nadprůměrná výkonnost, žádné zdravotní potíže.
90 % kvalita života = praktické zdraví. Normální pracovní výkonnost, občas drobné zdravotní potíže (nepohoda, zvýšená potivost, snesitelné bolesti atp.).
80 % kvalita života=ještě praktické zdraví. Normální výkonnost, ale s vypětím. Příznaky nepohody (např. zvýšený krevní tlak, únava až vyčerpání, bušení srdce, bolesti, návaly na zvracení).
70 % kvalita života = již onemocnění, právo na pracovní neschopnost, ale bez nutnosti hospitalizace, člověk se ještě doma obslouží sám, ale má potíže, bolesti, zvýšené teploty atp.
60 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, ještě bez nutnosti hospitalizace, ale občas již člověk potřebuje pomoc (na úklid, vaření). Má omezenou funkčnost orgánů (např. bolesti ledvin při ledvinových kamenech, zvracení, horečky).
50 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, člověk potřebuje pravidelnou ošetřovatelskou a lékařskou ambulantní péči. Není ještě trvale upoután na lůžko, ale je stále unaven až vyčerpán, má bolesti, subdeprese či deprese, je ospalý, není schopen uvařit si ani uklidit.
40 % kvalita života = nemoc, pracovní neschopnost, pacient je trvale upoután na lůžko, má potřebu stálé odborné péče lékařské i ošetřovatelské. Ještě nemusí být vždy hospitalizován.
30 % kvalita života = vážná nemoc, pracovní neschopnost, pacient musí být hospitalizován. Je nutná podpůrná léčba. Pacient má bolesti, horečky, záněty, zvracení, krvácení, je neklidný.
20 % kvalita života = velmi vážná nemoc, pracovní neschopnost, nutnost hospitalizace, nutná aktivní podpůrná léčba.
10 % kvalita života = člověk je moribundní (umírá). Nemoc rychle pokračuje. Je poskytována paliativní péče, která podle WHO z roku 2002 znamená přístup zlepšující kvalitu života pacientů a jejich rodin, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožující nemocí, prostřednictvím předcházení a zmírňování utrpení pomocí včasného zjištění, vyhodnocení a řešení bolestí a dalších fyzických, psychosociálních a duchovních potíží.
0 % kvalita života = člověk zemřel (exitoval).
Autonomní zvládání základních životních potřeb
a) Mobilita
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových.
b) Orientace
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat.
c) Komunikace
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky.
d) Stravování
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim.
e) Oblékání a obouvání
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.
f) Tělesná hygiena
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se.
g) Výkon fyziologické potřeby
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky.
h) Péče o zdraví
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky, pomůcky.
i) Osobní aktivity
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti.
j) Péče o domácnost
Za schopnost a dovednost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, obsluhovat topení a udržovat pořádek.“
Stav závislosti jednotlivce na pomoci jiné osoby
Osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve
a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby,
b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb,
c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb,
d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset z desíti základních životních potřeb,
a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.
(Vyhláška č. 505/2006 Sb. O provádění zákona o sociálních službách
Někteří odbornici (např. psychologové a psychiatři) považují patopsychologii za synonymum psychopatologie, jiní pojem patopsychologie zúžují na problematiku širší normy, další zase mají koncepci patopsychologie podstatně širší.
Naše pojetí patopsychologie se blíží koncepci slovenského klinického psychologa Ladislava Košča (1975, 1987), profesora Trnavské Univerzity.
Patopsychologie v našem pojetí je věda o psychických procesech, stavech a vlastnostech osobnosti a jejich specifickém vývoji v případech, kdy tyto procesy, stavy a vlastnosti jsou z různých příčin rozvinuty do jisté (hraniční) míry anormativně a prokazují dificility, obtíže, nedostatky a závady, které však ještě nemají ráz vážné psychopatologické poruchy psychiky nebo osobnosti. Zabývá se touto problematikou i výzkumně.
Patopsychologie primárně zkoumá různé aspekty hraniční, ještě do širší normy zařaditelné psychické insuficience chování a prožívání na úrovní dificilit, mírnějších závad, nikoliv závažných poruch chování a prožívání, které mají vliv i na pracovní schopnost.
Patopsychologie se zaměřuje na zkoumání zákonitostí specifického individuálního vývoje psychických procesů, stavů a vlastností, na celkovou strukturaci osobnosti tělesně, smyslově a duševně postižených a na zkoumání zákonitostí adekvátní psychické regulace jejich chování a prožívání. Výrazně patologické a abnormální psychické jevy a poruchy, a to zejména v dospělosti a stáří, ale i v dětství a mládí přitom zkoumá psychopatologie.
Za základní podmínky normálního osobního a pracovního života považujeme:
1. Dobrý zdravotní stav, pevné zdraví tělesné, duševní i sociální.
2. Potřebné znalosti a kompetence (adekvátní návyky, dovednosti a vlastnosti) nutné pro osobní životní a profesní úspěšnost.
3. Vývoj ve funkční rodině a škole, adekvátní bydlení, oblékání a stravování a edukace rodinná i školská.
4. Přiměřený životní standard, civilizační vybavení, materiálněsociální zabezpečení.
5. Úspěšné začlenění ve svobodném, dobrém a přátelském environmentu.
Socializace, edukace a regulace člověka v postmoderně je však komplikovaná některými spornými tendencemi sebepojetí současného člověka, které uvádí např. slovenský psycholog profesor Damián Kováč ve své knize Osobnosť. Od formovania k sebeutváraniu. Bratislava, 2002.
Jde např. o názory, postoje či dokonce přesvědčení současného člověka, že:
1. Je především svobodné a arbitrovské individuum.
2. Je plně autonomní.
3. Je přirozeně dobrý.
4. Spokojenost a štěstí člověka spočívá v požitcích.
5. Je vázaný jen dohodami, přičemž sám sebe pokládá za referenční bod.
6. Žije přítomnosti, nemá historickou paměť.
Socializace a personalizace je v současné době komplikovaná úpadkem





Knihy

Patrologie. Úvod do studia starokřesťanské literatury -- autor: Drobner Hubertus R.
Úvod do algebry -- autor: Kosmák Ladislav, Potůček Radovan
Tiché učení -- autor: Chinmoy Sri
Psychologie - Komiksový úvod -- autor: Klein, Grady, Oppenheimer, Danny
C++ Builder 4.0, 5.0 a 6.0 - vývojové prostředí, 3. díl -- autor: Matoušek David

Komentáře ke slovu Úvod do patopsychologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » Úvod do ontogenetické psychologie
následující slovo: » Úvod do pedagogické psychologie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3142
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2021  --  ABZ.cz