Pojem zájmy

Slovo:

zájmy, potřeby a hodnotové orientace


Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor

Význam:

Co si přejeme, tomu ochotně věříme. (Quae volumus, credimus libenter) M.T. Cicero.
Oženit (či vdát se), založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě, a dokonce, bude-li to možné, je trošku vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk dosáhnout(Franz Kafka).
Žádný úspěch ve veřejném životě nemůže kompenzovat selhání doma, v domácnosti, v rodině, v soukromí.
Benjamin Distraeli.


ZÁJMY (interesy) jsou především snahy člověka o rozšíření jeho horizontu ve formě prohloubeného vědění o něčem. Zájem je charakterizován jak citovým hodnocením určité skutečnosti, tak snahou ji poznat a konat činnosti s ní spojené. Rozvoji zájmu předchází nespecifická rozdychtěnost, typická např. pro děti v pubertě.
Hlubší, než zájem je láska k něčemu, která se obvykle vyvíjí až od dospívání, kdy je člověk již schopen také nadšení pro něco. Zájmy přitom musíme odlišovat od přání a zvlášť důkladně musíme zjišťovat, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a dovednostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu.
U zájmů můžeme rozlišit:
aktivitu nebo pasivitu,
sílu nebo slabost,
stálost nebo přelétavost zájmů
(dospělý člověk mívá stálejší zájmy, u dítěte naopak je charakteristická proměnlivost zájmů)
a jejich společenskou hodnotu.
Zájmy, které mají převážně rekreační charakter, označujeme jako koníčky (hobby). Můžeme mluvit o různých zájmových orientacích. Ty mohou převážně směřovat k předmětnému (věcnému, materiálnímu) světu (zájmy technické, obchodní, rukodělné), do oblasti práce s lidmi (řídící pracovníci, lékaři, personalisté, psychologové, právníci, pedagogové), nebo může jít o primární orientaci na svět idejí (filozofové, ideologové, teoretici). Určité procento lidí má zájmy egoisticky a autotelicky orientované primárně na vlastní osobu.
Zájem je velmi důležitý faktor podmiňující úspěch v práci. Nicméně z pouhého zájmu nevyplývá ještě nutně úspěšnost.

POTŘEBAMI jsou pociťované, resp. prožívané nedostatky nebo nadbytky něčeho, které jsou provázeny prožitkem a vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby.
Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Ihned se ovšem objeví nová potřeba s novým napětím. Neuspokojení potřeby nazýváme frustrací nebo deprivací. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu a u dětí i pro jejich duševní vývoj. Své potřeby si člověk nemusí přesně uvědomovat.
Nejběžnější je dělení potřeb na materiální a kulturní, na potřeby biologické a sociálně psychologické, resp. na potřeby základní a vyšší. Každý člověk má určitou strukturu potřeb. Tato struktura je složitý dynamický celek. Na jeho vývoj má vliv např. věk, pohlaví, vzdělání, výchova, povolání, rodinný stav, životní standard.
Potřeby biologické (potřeba spánku, potravy, dýchání, vyměšování, sexuální potřeba atd.) jsou vrozené. Tyto potřeby má člověk společné s živočichy, nicméně je zde zásadní rozdíl, protože u člověka jsou všechny tyto původně zcela biologické potřeby značně socializovány a zušlechtěny.
Uspokojování základních potřeb nestačí samo zajistit zdravý vývoj osobnosti člověka. Teorie psychické deprivace poukázala na fakt, že i když dítě dostane jíst, pít, je oblečeno, v teple a v hygienických podmínkách (ale nic víc), přesto se vyvíjí neuspokojivě.
Potřeby sociálně-psychologické jsou do jisté míry získané (např. potřeba citového vyžití, sebeuplatnění, senzorické stimulace, sociálního kontaktu, prožívání a poznávání).
Potřeba citového vyžití (lásky, afiliace) se projevuje jako touha být v bezpečí, být chráněn, mít se kam uchýlit, mít "citový přístav", mít sociální odezvu. Pro malé dítě je to matka, pro dospělého manželský druh. Zvláště důležité je uspokojení této potřeby v raném dětství, kdy se vytvářejí základy osobnosti. Stav dlouhodobého citového strádání, který nazýváme emoční deprivací, má závažné negativní důsledky na celý psychický vývoj jedince. Bývá příčinou hypersenzitivity nebo hyposenzitivity. Proto je zdůrazňováno "emoční zakotvení" jako předpoklad zdravého vývoje osobnosti, především tzv. normo senzitivity.
Potřeba sebeuplatnění je velmi silná a významná lidská potřeba. Projevuje se snahou po dosažení pracovních, společenských a životních úspěchů, touhou po uznání a obdivu druhých lidí, po získání pocitu osobní důstojnosti, váženosti, úcty a respektu, ale i soucitu a honoru.
Podle Adlerovy individuální psychologie je touha po sebeuplatnění, resp. touha po moci, dominantní, nejhlubší pohnutkou veškerého chování člověka. Souvisí s ní potřeba sebeúcty, sebe utváření a seberealizace, potřeba prestiže, dobré pověsti, významné intelektuální, sportovní, mediální, ekonomické, materiální, pracovní a životní kariéry.
Potřeba sebeuplatnění se uspokojuje vlastněním finančních prostředků, zisků a určitých předmětů, např. auta, domu atp. Toto vlastnictví představuje nonverbální komunikaci, je symbolem úspěšnosti a zdrojem prestiže.
Na pracovišti může dojít někdy k nedostatečnému uspokojování potřeby sebeuplatnění necitlivým přístupem k pracovním, odborným i osobním aspiracím určitého pracovníka. Obecně převládá mínění, že tzv. hmotná zainteresovanost, tedy výše výdělku, je nejdůležitějším nebo výlučným faktorem pracovní motivace a pracovní spokojenosti. Práce však není jen potřebou vydělávat, nýbrž je i zdrojem uspokojení dalších potřeb, často ještě významnějších, např. potřeby sebeuplatnění, seberealizace a tvůrčí aktivity. To platí tím více, čím je profese složitější a náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti pracovníka.
Potřeba sociálního kontaktu, společenského styku se projevuje touhou po společnosti, po chvílích lidské vzájemnosti, komunikace, družnosti, po možnosti s někým si pohovořit, být někomu nablízku. Patří sem i potřeba nechat se vést osobami s pozicí, mocí a autoritou. Delší absolutní osamění vede u lidí k vážným duševním poruchám.
Potřeba prožívat, resp. užívat, je vlastně potřebou zábavy, zážitků a dojmů, potřebou uvolnění nahromaděného napětí, třeba z pracovní činnosti. Malou schopnost relaxovat, odpočívat a rekreovat se zjišťujeme u některých typů neurotiků a u workoholiků.
Potřeba poznávat se projevuje hladem po vědění, touhou po rozšíření duševního obzoru. Někdy bývá nazývána kognitivní či intelektuální potřebou. Souvisí úzce s celkovou úrovní inteligence. Je to potřeba učit se a vzdělávat se. S potřebou poznávat se pojí také potřeba manipulace, hry, experimentování a pracovní činnosti.
Ve společenském chování lidí hrají značnou úlohu také tzv. skryté potřeby. Patří sem např. potřeba sexuálního vyžití, která má u jednotlivých osob různou kvantitu. Mezi skryté potřeby patří i odchylné a úchylné potřeby, jako je např. exhibicionismus, masochismus.
Čím vyšší je kulturní úroveň a vzdělanost lidí, tím více vystupují do popředí jejich psychosociální potřeby.
Strádání v oblasti uspokojování potřeb nazýváme psychickou deprivací
(sociální, emocionální, kognitivní apod.)
a mírné strádání psychickou subdeprivací.
Tuto problematiku v české psychologii propracovali např.
profesoři Zdeněk Matějček (1922-2004) a Josef Langmeier (1921-2007).
Sociální determinace a autoregulace psychiky může za příznivých okolností vést ke kultivaci způsobů uspokojování biologických potřeb a ke vzniku specificky lidských kulturních potřeb (např. krásna, tvoření).
Pokud jde o vznik nových potřeb, je pozoruhodné, že děti je často přejímají z rodinného prostředí, stejně jako způsob jejich uspokojování.
Často je citovaná hierarchie potřeb podle amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908-1970),
který v roce 1943 jako by sestavil lidské potřeby do pyramidy od břicha k hlavě.
(M. Gándhí napsal, že hladovějícímu se zjevuje Bůh v podobě jídla).
Maslow dal fyziologické potřeby, hlad, žízeň, sex, spánek apod., zejména potřebu být nasycen do základny, tj. do prvního stupně pyramidy potřeb.
Další, druhý stupeň pyramidy zaujímá potřeba mít své místo (tj. potřeba ochrany, bezpečí a jistoty, řádu, pravidelnosti, rytmu),
třetí stupeň zaujímá potřeba někam patřit (potřeba sdružování, náklonnosti, přátelství, identifikace, lásky),
čtvrtý stupeň zaujímá potřeba dosáhnout uznání (potřeba ocenění, úspěchu, prestiže)
a konečně nejvyšší stupeň je potřeba seberealizace (sebe aktualizační potřeby).
Pokud nejsou alespoň do jisté míry uspokojeny potřeby nižší, nedochází k uspokojení potřeb vyšších.

HODNOTOVÉ ORIENTACE
Člověk v životě neustále hodnotí, co je dobré, prospěšné, mravné a co je špatné, nežádoucí.
Hodnotou nazýváme věci, lidské duševní i tělesné vlastnosti, cíle nebo ideje, která jsou někomu zvlášť drahé, potřebné a na nichž lpí.
Různí lidé mají rozličné žebříčky, systémy nebo hierarchie hodnot a svých cílů podle toho, které hodnoty a cíle staví do popředí a které pro ně mají pouze okrajový význam.
Často se rozlišují hodnoty instrumentální, které mají přímý vliv na způsoby našeho chování, a hodnoty terminální, spočívající v systemizování našich cílů (L. Kohlberg, 1927-1987).
Osobní systém hodnot a cílů může, ale také nemusí být v souhlasu s hierarchií hodnot a cílů dané společnosti. Co je velkou hodnotou pro jednoho, může druhého ponechávat zcela lhostejným a naopak. Hodnotou se mohou stát sociálně uznávané předměty a ideje (hodnoty morální, estetické), ale i předměty, které společnost jako žádoucí neuznává (např. alkohol).
Ideály jsou individuálně i společensky uznávané hodnoty a hodnotové orientace mimořádné kvality a úrovně.
Sem patří i politické, filosofické a ideologické postoje. Hodnoty a ideály jsou důležitými motivy našeho chování, protože určují do značné míry stanoviska, která jednotlivec zaujímá k tomu, co se kolem něho děje. Osobní hierarchie hodnot a cílů je zčásti stálá a částečně se během času mění. Je třeba vyvarovat se extrémní nepevnosti cílů i jejich přehnané dogmatizace.
Vznik i změny hierarchie hodnot závisejí na řadě činitelů (věk, vzdělání, výchova, školení, profese, rodina, inteligence, společenské zařazení).
Hodnoty, ať již jsou to duchovní ideje nebo přírodní či umělé výtvory, tvoří základní blaha určité sociální skupiny. Jsou základem kultury dané společnosti a ovlivňují i její politiku, ekonomiku a morálku.
Životní styl a činnost člověka určuje hodnotová orientace, která vyjadřuje smysl jednání, a v ní zahrnutý cíl. Hodnotová orientace se uskutečňuje volbou (výběrem) možných cílů a prostředků vedoucích k jejich dosažení. Hodnotová orientace je mj. souhrnem názorů a postojů k různým kvalitám skutečnosti, které pro něj představují určité hodnoty. Jsou to jednak hodnoty související se zajištěním člověka jako živé bytosti (zdraví, pohoda, strava apod.), dále hodnoty související s rozvojem člověka jako osobnosti s jeho seberealizací a hodnoty související s rozvojem člověka jako člena širšího společenství.
Známá je typologie hodnotových orientací Edvarda Sprangera (1882 - 1963).
Jde o tyto typy:
teoretický, jehož cílem je hledání pravdy, hodnotou je poznání,
ekonomický, jehož cílem je sebezáchova, hodnotou je užitečnost,
estetický, jehož cílem je hledání harmonie, hodnotou je krása,
sociální, jehož cílem je konání dobra, hodnotou je láska,
politický, jehož cílem je ovládání druhých, hodnotou je moc,
náboženský, jehož cílem je sebe přesah, hodnotou je jednota s Bohem.
Ztráta, ohrožení nebo vynucená změna hodnot a hodnotové orientace může být podle významného českého psychiatra Vladimíra Vondráčka (1895-1978):
příčinou onemocnění,
činitelem, který ovlivňuje průběh choroby,
projevem onemocnění i projevem uzdravování.
Pokud jde o věk, uvádí Josef Štefanovič, že:
u mládeže do 25. roku vystupují do popředí hodnoty perspektivy a růstu,
u lidí nad 40 let pracovní podmínky,
nad 50 let orientace na výdělek vzhledem k výši důchodu.
Celkově se u osob v aktivním věku podle J. Štefanoviče zjistila tato hodnotová orientace:
1. rodina,
2. vzdělání,
3. společenská práce,
4. práce v zaměstnání,
5. výdělek,
6. ostatní.

Diagnostika zájmů, hodnot, ideálů a cílů využívá metody pozorování, rozhovoru a speciální dotazníky.
Mezi dobře využitelné dotazníky zájmů patří dotazník S. S. Prišpuna. Jeho přílohou je seznam povolání, ze kterých si má mladý člověk vybrat ty (ne více než tři), ve kterých by chtěl pracovat nebo pokračovat ve studiu. Jsou zde uvedena povolání na nižší, středoškolské a vysokoškolské úrovni.

Pozoruhodnou teorii RIASEC a sebe posuzovací metodu zjišťující pořadí individuální zájmové orientace člověka, (vztahující se k profesním zájmům a zaměřením) vytvořil v šedesátých letech 20. století americký psycholog John Lewis Holland (1919-2008).
RIASEC je složeninou šesti písmen, která odpovídají šesti základním typům osobnosti .
Každé písmeno RIASEC reprezentuje jeden ze šesti osobnostních typů:
R - realistický,
I - investigativní,
A - umělecký,
S - sociální,
E - podnikavý,
C - konvenční.

Širší využití než pro diagnostiku zájmů mají různé dotazníky pro školu (pro třídního učitele) a pro rodiče žáků, které sestavila např. Marta Klímová, Zuzana Maydlová, Rudolf Kohoutek.
Obdobných variantních dotazníků pro školu, rodinu i zájemce o poradu u nichž však jejich autor ani není znám, je v poradenské praxi využíváno veliké množství a stále nové se vytvářejí.
Některé byly sestaveny a používány již Ústředním psychotechnickým ústavem v Praze 1, Celetná ulice 20 a Ústavem lidské práce Praha II, Sedmihradská 9.
K dotazníkům žádaly zmíněné instituce také životopis. Žádalo se vypsat nejdůležitější události života od malička do současnosti, které vážné nemoci nebo úrazy člověk prodělal v dětství i v současnosti, jaký je jeho vztah k rodině, komu se nejraději svěřuje, jak se snáší s učiteli, se spolužáky a kamarády, vyložení vlastních plánů, které povolání si přeje zvolit, jak si představuje svou činnost v tomto povolání, jaké překážky se staví v cestu jeho plánům nebo naopak, co jejich uskutečnění podporuje a nakonec jak si klient představuje svoji budoucnost.

Podrobnou osnovu pro životopis sestavený pro profesní problematiku sestavil slovenský psycholog J. Ch. Raiskup. Modifikaci tohoto životopisu vytvořil R. Kohoutek.

Škálu k měření dominantních zájmů osobnosti sestavil Erwin Roth podle G. W. Allporta, P. E. Vernona a G. Lindzeye.

Skutečné zájmy, potřeby a hodnoty a jejich skutečné pořadí v osobním systému člověka se poznávají poměrně obtížně, protože mnoho lidí uvádí jako své zájmy, potřeby a hodnoty ty, které považuje za sociálně žádoucí, přijatelné a vhodné.

Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. a kol. Základy sociální psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998.181 stran.
ISBN 80-7204-064-2.



Některá související slova

fiskální, výběr a volba povolání, osobnost a její poznávání, Úvod do duchovědné psychologie, pozornost, kreativní a talentované osoby, edukativní, psychologie biologická, pracovní motivace a stimulace, sociální interakce ve skupině, akronym KEMSAK, osobnost a jeji poznavani, interests (angl.), rozhovor a jeho typy, rozhovor a jeho stadia, způsoby poznávání psychiky a duševního zdraví, disociální a asociální chování dětí a mládeže, Edukativní determinanty psychiky, mmorodinné a mimoškolní prostředí, dotazník jako výzkumná metoda, profesní orientace a její zjišťování, prevence syndromu vyhoření, osobní paradigma, youtuberství, ideologie, frátrie, materialista, partikularizmus, pozér, komunita, laxní edukace, heterogenní societa, pedocentrický princip, oidor, homogenní skupina, cech, personální psychický filtr, advocatus ecclesiae, morální hazard, komunikační faul, Simon Herbert Alexander (1916-2001), konflikt intrapersonální, neokorporativismus, androcentrický, ipsocentrické chování, eurooptimismus, teorie mysli, Teorie a praxe sebepoznávání a sebevýchovy studentů a studentek

Komentáře ke slovu zájmy, potřeby a hodnotové orientace


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » zájmy
následující slovo: » základní (teoreticko-praktické) psychologické vědy
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3411
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz