Pojem zdraví

Slovo:

zdraví, normalita a patologie


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

ZDRAVÍ
je v současné době Světovou zdravotnickou organizací definováno jako nepřítomnost nemoci a tělesná, duševní a sociální pohoda.
Interakční koncepce zdraví je takové holistické pojetí zdraví, které bere v úvahu propojení zdraví individuálního (spojení zdraví se všemi psychosociosomatickými složkami osobnosti jedince), komunitního (spojení zdraví jedince se zdravím komunity v níž žije nebo pracuje) a globálního (propojení zdraví jedince se zdravím světa - jednotlivých společností a společenství v nichž žije a pracuje).
Základní determinanty zdraví (procentuální podíl neuvádíme, protože s jeho dosavadními odhady se plně neztotožňujeme):
sociální prostředí ( např. rodina, zaměstnání, výchova, status, životní styl, hodnoty, morálka),
přírodní (environmentální) prostředí (např. geografické prostředí, kvalita ovzduší, výživa, bydlení, znečištění),
úroveň zdravotní péče a medicinských služeb (rozvoj péče o zdraví, prevence nemocí, dostupnost odborné a systémové péče, léčba a dostupnost léčiv), rehabilitace, pečovatelství, výzkum a jeho financování, zdravotní politika),
biologický a psychologický status (např. věk, pohlaví, imunita, genetický fundus, odolnost, pohyblivost, individuální psychická a osobnostní struktura a úroveň osobní zdatnosti a autoregulace).
Duševní pohoda znamená, že psychické pochody člověka probíhají harmonicky, adekvátnímoptimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat a mít pocity uspokojení ze svých činností.
Je to i cíl edukativní, nápravné, léčebné, psychokorektivní a psychorehabilitační činnosti.
Normální osobnost lze charakterizovat jako osobnost nejen v tělesné a duševní i sociální pohodě, ale i autoregulovanou, dobře adaptovanou, sociabilní, individualizovanou, integrovanou, chovající se a jednající adekvátně situaci, psychosomaticky a osobnostně zdatnou.
Determinanty normální osobnosti jsou především nepatologické biologické, zejména genetické (konstituční) podmínky a příčiny a nepatologické sociální, především edukativní a autoedukativní podmínky a příčiny v rodině a ve škole.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem (Rogers, 1995).
Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním individuálním psychosystému.
Normalita a duševní zdraví znamená pohodu a nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
NORMALITA psychiky a osobnosti
Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:
autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.
Normalitu osobnosti posuzujeme také podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam individuální, statistický, funkční, sociokulturní, mediální nebo arbitrální (normativní) , nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Individuální normalita znamená
subjektivní pojetí normy, které je ovlivněno psychickými a somatickými vlastnostmi jedince a jeho genetikou i empirickými zkušenostmi.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru. Průměr plus minus dvě a více směrodatné odchylky už znamená anormalitu nebo nadnormalitu.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy, ke které je třeba se stále přibližovat.
Sociokulturní norma považuje za normální to, co je v dané společnosti a kultuře a v souvislosti s tradicí obvyklé, běžné. Sociální normy jsou determinovány většinovým názorem ve společnosti.
Mediální norma je dána tím, co je opakovaně a často i atraktivní a idealizovanou formou v medii prezentováno jako standardní záležitost.
Arbitrální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku odborníků. Např.:
Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.
Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.
Je duševně odolný, psychicky zdatný.
Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku.
Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí.
Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje.
Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.
Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.
Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.
Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění.
Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.
Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).
Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.
Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.
Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.
Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.
Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy.
Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.
Je asertivni (umí se zdravě prosadit).
Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.
Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.
Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.
Vedle běžné normality se často v psychologii, patopsychologii a psychopatologii používá pojem širší norma. Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické.
Anormalita však již znamená odchylku od psychologické, sociální, pedagogické a jiné normy přesahující její rozpětí. Mezi anormality můžeme zařadit např. poruchy chování a osobnosti , mentální retardace apod.
Odborná diagnostika normality a patologie osobnosti
Provádí se na základě pozorování, rozhovoru a speciálních psychologických testů.
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti patří vedle pozorování a rozhovoru např. Interpersonální dotazník T. Learyho, který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě či patologii).
Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD ke kterému sestavili B. Miglierini aj. příručku s názvem Osobnostní inventář.
Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Bruno Miglierini sestavil také Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas.
Stále je využíván P - I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika - nedostatek sebekritiky, sociální postoj - nesociální postoj, extraverze - introverze, neneurotický - neurotický, nemanický - manický, nedepresivní - depresivní, neschizoidní - schizoidní, neparanoidní - paranoidní, vegetativně stabilní - vegetativně labilní.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella.
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků).
Psychologové mají pro využití v praxi řadu kvalitních tradičních diagnostických metod, ale stále jsou vytvářeny i diagnostické metody nejen modifikované ze starších metod, ale i metody zcela nové.
Speciální psychologické diagnostické metody jsou důležitými pomůckami pro stanovení odborné diagnózy pouze
pro kvalifikované psychology. Jejich adekvátnost pro daného klienta musí lege artis rovněž zajistit kompetentní odborný psycholog.
ÚRAZ (trauma) je náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní).
Bezprostředním následkem nehody a úrazu je poranění. Projevuje se jako akutní poškození organismu (anatomické nebo funkční). U čerstvých úrazů můžeme pozorovat inhibici nejvyšších duševních funkcí. Objevují se často tzv. hypobulické mechanismy (motorické bouře a křeče, křik, pláč a smích, arytmické pohyby).
Následkem úrazu bývá poměrně často mozková komoce (otřes mozku) a ještě vážnější mozková kontuze (zhmoždění mozku) traumatická encefalopatie a posttraumatický neurastenický syndrom.
Diagnóza postkomoční syndrom ( F 07.2) znamená organickou poruchu osobnosti, kdy došlo k poranění mozku se ztrátou vědomí, které předchází začátku příznaků až o 4 týdny. Musí být přítomny nejméně tři z následujících rysů:
(1) stížnosti na nepříjemné pocity a potíže, jako jsou bolesti hlavy, závratě (obvykle bez rysů pravého vertiga), celková malátnost a výrazná únava nebo přecitlivělost na hluk,
(2) emoční změny, jako je podrážděnost, emoční labilita (obojí lze snadno vyprovokovat nebo znovu vyvolat emočním vypětím nebo stresem) nebo určitý stupeň deprese anebo úzkosti,
(3) subjektivní stížnosti na obtíže s koncentrací, s výkonností při duševní práci a s pamětí (bez zřetelného zhoršení prokázaného objektivními metodami, např. psychologickými testy),
(4) nespavost,
(5) snížená tolerance alkoholu,
(6) zaujetí výše uvedenými příznaky a strachem z trvalého poškození mozku až k hypochondrickým, ovládavým představám a přijetí role nemocného.
V psychologické literatuře je značná pozornost věnována tzv. osobnostní či subjektivní náchylnosti k úrazu. Byly zjišťovány rozdíly mezi tzv. úrazovými a neúrazovými typy pracovníků. Zdá se však, že statisticky významně neplatí, že bychom sklon k nehodám mohli chápat jako v čase relativně stálou vlastnost, která provází úrazový typ člověka od narození až do smrti. Existuje však přesto určitý druh "sklonů" k nehodám, který se rychleji či pomaleji mění v čase a je spíše specifický. To znamená, že se projevuje jen v určitých činnostech nebo v určitém povolání za určitých okolností. Je spíše dočasný a spočívá nejčastěji v nedostatku dovedností a zkušeností (např. člověk, který ještě neumí dobře pracovat se soustruhem, je náchylnější k nehodám při této práci). Důležitá je i osobní motivace zůstat zdráv.
Příkladem objektivních příčin vzniku nehod je např. nevyhovující pracovní prostředí (nepořádek, nedostatečné osvětlení, zastaralé stroje a strojní zařízení, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky, otřesy). Značný význam má i směnnost, organizace přestávek, přísun surovin, doprava, složení pracovní skupiny, konflikty v pracovní skupině, momentální stres atp.
Zdá se, že nehodovost koreluje s nízkým věkem pracovníka a dosahuje maxima mezi 18-25 rokem života. Souvisí to patrně se sklonem mladých lidí k riskování, lehkomyslnosti, nerozvážnosti, situačně zvýšenému sebevědomí a s úsilím vyniknout, se zvýšenou soutěživostí. Vyšší nehodovost byla zjištěna u lidí s výraznějšími agresivními rysy a s větší impulzivitou. Velkou roli hraje vedle věku a osobnostních vlastností i zdravotní kondice, příp. nemoc, únava a vyčerpanost.
Poúrazové stavy i stavy po vážných chorobách bývají někdy komplikované. Jedinec s poúrazovými handicapy si musí na novou situaci zvykat a pracně znovu získávat redukovanou sebedůvěru.
Na úrazovost má také vliv slabá nebo silná organizační kultura pracoviště, kterou lze poznat podle orientace dané instituce na klienty (zákazníky), vlastní pracovníky, výsledky práce, inovace, náklady, komunikaci, technologie a bezpečnost práce
NEMOC (morbus) je dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou závadu či poruchu zdraví.
Na tomto procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu. V nemoci je stabilita vnitřního prostředí organismu porušena. Následkem nemoci bývá v určitém procentu případů neduh nebo vada. Na naší planetě je asi dvě miliardy nemocných, tj. 30 % ze šesti miliard všech obyvatel. Prevalence, resp. obecné rozšíření jednotlivých nemocí se vyjadřuje v procentech.
Závady a poruchy zdraví (příklady):
trávicího traktu (kupř. zácpa) bývají spjaty se skleslostí, pesimismem, mrzutostí,
jater a žlučníku se stavy zvýšené dráždivosti a neklidem,
srdeční činnosti souvisejí se strachem, úzkostmi a bázlivostí,
chudokrevnost a některé jiné nemoci krve mají vliv na snížení výkonnosti,
žláz s vnitřním sekrecí (endokrinní nemoci) zvyšují unavitelnost, dráždivost nebo zpomalují duševní činnost.
Mimoto působí špatný zdravotní stav zprostředkovaně tím, že vyvolává náladovou vratkost.
Důležitost poznání zdravotního stavu, úrovně výživy tělesných a výrazových vlastností je dána také tím, že tyto vlastnosti úzce souvisejí se sebevědomím člověka. Je např. známo, že větší a rozložitější lidé bývají - i když to není pravidlem - sebevědomější než příliš malí a slabí lidé. Zejména nápadnosti (obezita, vyrážky aj.) a smyslové a tělesné vady souvisejí s
pocity méněcennosti.
Rizikovým faktorem (např. pro ischemickou chorobu srdeční) je centrální obezita, která se projevuje hromaděním tuku nad boky, v oblasti břicha, zejména pasu. Touto obezitou jsou postiženi zejména muži. Hodnoty od 94 cm do 102 cm jsou u evropských mužů považovány za zvýšené, zatímco u evropských žen jsou zvýšené hodnoty již od 80 cm do 88 cm .
Do ordinací praktických lékařů přichází asi 20% i více osob s tzv. somatoformními poruchami, kteří vyjadřují někdy i mnohočetné subjektivní stesky na své tělesné, somatické obtíže, ale jejich stesky nelze vysvětlit žádnou tělesnou poruchou.
Patří sem např. bigorexie, která je variantou dysmorfofobie. Je to závada či porucha vnímání vlastního těla, přičemž postižený jedinec často nereálně usiluje dosáhnout ve své fyzické zdatnosti naximálních hodnot (např. někteří muži chtějí dosáhnout mnohem a podstatně větších svalů), též Adonisův komplex.
S tím souvisí orthorexie jako mimořádné až extrémní a abnormální úsilí o co nejzdravější stravování ( člověk se vyhýbá např. konzumaci průmyslově zpracovaných potravin, zeleninu a ovoce chce konzumovat jen tehdy, je-li utržena před krátkou dobou, řádově před minutami), od čehož si člověk slibuje dokonalé zdraví, dokonalý vzhled a dlouhý život.
Permarexie označuje permanentní závislost na dietách s cílem udržet si adekvátní či optimální vzhled a dobrý zdravotní stav.
Anorexie či mentální anorexie (anorexia nervosa) je komplikované psychosomatické onemocnění spočívající např. v nechutenství, odmítání potravy v důsledku zkresleného vnímání proporcí svého těla , chorobný strach z obezity.
Bulimie či mentální bulimie je porucha příjmu potravy, chorobné přejídání se, opakující se záchvaty přejídání .
Podle významného slovenského experiemntálního psychologa profesora Damiána Kováče
(Osobnosť. Od formovaniu k sebautváraniu. Bratislava, 2002. Strana 25)
mohou být mnohé vážné nemoci jakoby pomstou
za nezdravé životní styly plné stresů a neřešených
(či málo, jen slabě řešených) problémů každodenního života.
Faktory, které ovlivňují vznik, průběh i výsledek onemocnění jsou:
l. predispoziční (např. spící geny nebo patologická rodina a disharmonický vývoj osobnosti),
2. spouštěcí (např. vyčerpanost po stavbě domu). Spouštěč nemoci může být jak soubor
chronických a provleklých událostí, tak jednorázový situační a stresující podnět, atˇjiž biologické, chemické nebo psychologické či sociální povahy.
3. udržující (např. sekundární zisk z nemoci).
Příznak, projev, známka nemoci se nazývá symptom. Je budˇ specifický (např. typický druh spánku u narkolepsie) nebo nespecifický (např. bolest hlavy tj. cefalgie).
Charakteristické seskupení příznaků se nazývá syndrom. Je to jakýsi komplex symptomů. Např. pro depresi se považuje za charakteristické trias: smutná nálada, zpomalené myšlení a útlum psychomotoriky. U manie je naproti tomu typická trias: rozjařeně veselá nálada, zrychlené myšlení a zvýšené psychomotorické tempo.
Přiřazení popisného symptomatologického a syndromologického či příčinného, kauzálního, patogenetického, etiologického ,,obrazu" odborně zjištěného u daného jedince se nazývá diagnóza.
Každá nemoc má svůj tzv. autoplastický obraz, který zahrnuje:
1) Percepční (senzitivní) složku, kterou představuje vnímání bolesti a potíže podmíněné šířením vzruchu z nervové periferie.
2) Emoční (citovou či afektivní) složku (např. strach, úzkost či naději), která buď škodí nebo napomáhá průběhu uzdravování.
3) Volní složku (úroveň, míru volní odolnosti), která ovlivňuje snášenlivost utrpení, aktivitu nemocného a jeho ukázněnost při vyšetřování a léčení.
4) Racionální (kognitivní či informativní) složku, která je založena na vědomostech o nemoci a na stupni subjektivity či objektivity pacienta při hodnocení nemoci. Opírá se o pacientovy představy o nemoci.
V současné době je odborníky respektována Mezinárodní klasifikace nemocí - vydávaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě.
Určitá část nemocí začíná pravděpodobně poruchou duševní rovnováhy, emocionálními či afektivními potížemi. Nemoc totiž může být výslednicí složitých vztahů mezi člověkem a prostředím (vnitřním i vnějším). Může být i výslednicí narušených společenských vztahů, zejména v rodině, ve škole, na pracovišti. Z vnitřních příčin jmenujme alespoň hostilitu člověka (nepřátelské vztahy, nenávist, nutkání někomu ublížit, výbuchy rozlad), deprese, fobie, obsese, kompulzivitu, nestřídmost, poživačnost, chamtivost (aviditu), paranoiditu, anxiozitu, psychoticismus.
Psychologii zdraví zajímá především psychický a osobnostní obraz lidí trpících tzv. psychosomatickými potížemi a chorobami jako je hypertenzní choroba, bronchiální astma, ulcerosa, akné vulgaris, neurodermitida, anorexie, bulimie, alkoholismus, obezita, blefarospasmus, revmatismus, pruritus, obstipace, poruchy spánku.
POSTOJE člověka k nemoci mohou být:
normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu.
Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení.
Repudiační: popírající nemoc, disimulující.
Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti.
Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Bývají časté u některých dětí školou povinných (jsou rády, když občas pro zdravotní potíže nemusí chodit do školy).
Každý postoj má přitom svou složku racionální, emoční a konativní.
Současný výskyt dvou a více nemocí u téhož jedince se nazývá komorbidita, resp. multimorbidita. Vyskytuje se často ve vyšším věku, což vede k rozladám, subdepresím a depresím. Některé nemoci jsou rekurentní, tedy návratné (např. depresivní epizody).
PRŮBĚH choroby může být jedním z pěti D:
Smrt (Death).
Chronická nemoc (Disease).
Invalidita (Disability).
Dyskomfort (Discomfort).
Nespokojenost (Dissatisfaction).
SANOGENNÍ aktivita je ozdravná činnost zaměřená na uchování nebo posílení dobrého zdravotního stavu.
TERAPIE (léčba) nemocí, poruch i závad
zahrnuje tři hlavní okruhy:
1) biologický (např. medikamenty),
2) psychologický (např. emoce, vnitřní napětí),
3) sociální užší okruh (např. rodina) a sociální širší okruh (např. vztahy na pracovišti).
Biologické, psychologické a sociální faktory jsou v neustálé interakci a často lze velmi obtížně odlišit, které z nich právě působí významněji.
PALIATIVNÍ péče je komplexní (multidisciplinární) péče o těžce nemocného a nebo umírajícího člověka, která mírní bolesti a duševní potíže, ale neodstraňuje příčiny již neléčitelné choroby.
PROGNÓZY jako kompetentní předpovědi o průběhu a dalším vývoji nemocí nebo duševní poruchy a odhady konečného výsledků léčení či nápravy mohou být několikeré:
Prognosis bona znamená dobrou předpověď.
Prognosis dubia znamená pochybnou (dubiózní) předpověď.
Prognosis incerta, resp. anceps znamená nejistou předpověď.
Prognosis infausta znamená předpověď nepříznivou (infaustní).
Prognosis mala znamená prognózu špatnou (maligní).
Prognosis pessima znamená předpověď velmi špatnou.
Prognosis letalis je ta nejhorší předpověď, protože předpovídá úmrtí pacienta.
Rozlišují se také prognosis quod restitutionem
(týkající se zhojení), dále quod valetudinem (týkající se uzdravení) a quod vitam (vztahující se k životu).



Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova



Některá související slova

cykloid, zdravá škola, násilí, Úvod do behaviorismu, Úvod do humanistické psychologie, výzkumy osobnosti a psychiky dětí, Edukace, školní, Vztahy mezi pedagogy a žáky a žákyněmi, role a pozice dítěte mezi sourozenci, zábavy v mládí, citové závady a poruchy, Úvod do pedagogické psychologie, Glasser William, hlubinná psychologie, předmět psychologie zdraví a duševní hygieny, předmět pedagogické psychologie, školní výkonnost, osobnost dítěte, Teoretická východiska psychologického poradenství, Rodina a její sociální determinace, nadané a tvořivé osobnosti, Úvod do sociální psychologie, Úvod do ontogenetické psychologie, charakter a jeho utváření, salutogeneze, defekt u člověka, somatopsychická závada či porucha, psychická traumata, holistická a interakční koncepce zdraví, pozitivně transitivní skupiny, ICF zkratka, edukace ve zdravotnictv?, sanitas animae et corpori (lat.), NICHD zkratka, mental health (angl.), psychoterapeutická péče obětem násilí, sanity (angl.), nutriční deprivace, FH zkratka ve zdravotnictví, ZG zkratka ve zdravotnictví, synteréza, synteresis (lat.), pedagogicko psychologické výzkumy, akademické stresy, drogové závislosti, závady a poruchy emotivity (citů, patogen - patogenní, ADI zkratka v potravinářství, poznávání dificilit, skupina schizofrenií, vrozené závady a poruchy, Etický a morální charakter, zvýšená psychosomatická tenze, agresivita, sebepoznání a sebeřízení, psychotraumatické zážitky v životě, psychopatologické tendence učitelů a učitelek, psychologická charakteristika žáků a žákyň, prosociální a morální charakter, kreativní a talentované osoby, způsoby poznávání psychiky a duševního zdraví, stresy a psychická mikrotraumata na školách, mravnost a její výchova a sebvýchova, mmorodinné a mimoškolní prostředí, teorie vysokoškolského psychologického poradenství, nezaměstnanost individuální, sattva (sanslkr), lockdown (angl.), aquaholici, normalita a psychické zdraví, Famile a persona, burnout- stav osobnostního vyhoření, psychodidaktika ve školství, formování chování a prožívání, sebeřízení, prevence, novověká filozofie, psychologické příznaky závad a poruch zdraví, Možnosti využití díla J. Foglara v práci s dětmi, Psychosociální a edukativní zanedbanost, normální a abnormální stáří, Normální a zdravá osobnost, stresy vysokoškoláků a vysokoškolaček, zájmy, škola a její formativní vlivy, afekty člověka a jejich zvládání, mravní výchova ve společnosti, způsoby adaptace člověka, výchova a její prostředky, psychologie osobnosti učitele a učitelky, Extrapunitivní a agresivní osobnost, Vliv prostředí na psychosomatiku člověka, zvýšená psychosomatická tenze u dětí, interakce, psychohygiena edukace, fatální selektivita, fitnesscentrum, reverzibilita, Index lidského rozvoje, bioetika, labilizátory, workogenie, ENHPS, individuální zdraví, sociální toxiny, salutory, patogeny, situační krize, salus (lat.), sanitas animae, socioterapie, interakční pojetí zdraví, homo tripes, provitální, health promotion (angl.), prokrastinace, psychosociální atmosféra, peergenie (z angl.), Salus aegroti, afunkční rodina, physical self-concept, kyselé deště, iatrogenie, jogging, prosit, zoohygiena, živio, morituri te salutant, primární prevence, parentogenie, sororigenie, autodestruktivní tendence, dominantní hodnoty, salutogenní, managerogenie, iatropatogenie, double bind, primary appraisal, salus, mentalní hygiena, bipolární afektivní porucha, zvýšený psychoticismus, salutor, HDI v národohospodářství, determinanty zdraví, Seligmanova rovnice štěstí, psychologie zdraví, individuální zdravotní potenciál, bene tibi, health maintenance (angl.), Healthy Life Years (angl.), fons salutis, kompetence občanské, kompetence pracovní, In aqua sanitas (lat.), Asklépios (. stol. př.n.l), aktivní intoxikace drogami, health endangered (angl.), psychická makrotraumata, NIH zkratka ve zdravotnictví, absolutní chudoba, relativní chudoba, European Network for Workplace Health Promotion (ENWHP), salvete amici (lat.), Lehr Ursula, Facile omnes, subjektivní kvalita života, perception of health (angl.), health support (angl.), veřejné zdraví, European Network of health promoting school (ENHPS), HIA zkratka, nadprahové smyslové podněty, pedagogická ergogenie, afunkční familie, sociální opora, komplexe, Bona Dea, sociální gradient, léze, Health for All (HFA), social responsibility for health (angl.), In vino veritas, valetudo, cyberchondria, determinants of health (angl.), health promoting evaluation (angl.), health behaviour (angl.), investment for health (angl.), lay care (angl.), health care (angl.), health promoting schools (angl.), sanitas oralis

Komentáře ke slovu zdraví, normalita a patologie


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » zdegenerovaná komunikace
následující slovo: » zdravá škola
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:3956
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz