Pojem melancholik

Slovo:

melancholik


Význam:

• typ temperamentu

• citlivý, introvertní, trudomyslný, zádumčivý člověk



Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova



Některá související slova

Lindner, Hippokrates (460-370 př.n.l)

Komentáře ke slovu melancholik


 
» přidat nový komentář

Základní škola neregistrovaný 20.05.2015 17:36
» reagovat
Když si tak čtu příběhy lidí, tak se v nich vidím. Právě prožívám složité období puberta, kdysi jsem si ze všeho dělal srandu, a bylo mi jedno co kdo řekne, ale dnes je to jinak. Jelikož ze třídy odešel kluk, z kterého si dělali "kamarádi" srandu, tak si našli nového obětního beránka, tedy mně (ale střídá se to).Furt si z něčeho dělají srandu, a už mi to nepříde normální, Ať už je to výška, svaly, nebo co řekneš a jak. Zajímalo by mě jestli i vy jste měli takové období a jak jste si tím prošli. děkuji
 
> Jsi mimo mísu neregistrovaný 08.09.2016 18:01
» reagovat
  Napiš Saly, vole.
   
čtyři jezdci neregistrovaný 15.03.2015 11:44
» reagovat
Byla jsem melancholik, rodiče se často stěhovali (otčím voják), pět základních škol, peklo. Vdala jsem se, mažel mě podváděl, lhal, chlastal, nedával mi peníze, dvě malé děti, na pláč a prosby rozpačitá mírně opovržlivá reakce. Moje heslo: nejdřív musíš uspokojit děti a manžela, pak teprve máš nárok na sebe. Od manžela jsem měla 10Kč na den (plat vojáka), na nové kozačky jsem neměla, tak jsem si brala ponožku, na to igeliťák, na to ponožku a šla jsem vozit kočárek. Takže analytik ve mně uvažoval, když se rozvedu, budu muset z bytu (vojenský), živit dvě děti z mateřské, on bude mít veškerý volný čas, byt a plat pro sebe, pro děti bude nedělní tatínek, jeho tím odměním sebe a děti potrestám. A maličký cholerik ve mně se vzepřel, dohodl se s melancholikem, že v zájmu dětí se změním v cholerické prase (omlouvám se cholerikům) a tomu roztomilému okouzlujícímu flegmatikovi se sangvinikem udělám ze života peklo, vydržím než bude mladšímu 14let, pak se rozvedu. Říkám tomu, že jsem nasadila hroší kůži. Od té doby jsem nebrečela, manželovi jsem oznámila, že jsem si ho vzala pro peníze a pro peníze s ním také zůstávám, ať se peleší s kým chce, doma bude na vánoce, svátky a narozeniny dětí, zbytek ať je kde chce, budu ho před ďetmi krýt, sex bude až já řeknu a bude jak já řeknu. A stal se ze mě cholerik, tenkrát nebyly testy, ale nejspíš 100%, byla jsem zlá, tvrdá, arogantní a agresivní. Oznámila jsem manželovi, že začínám studovat na soukromé škole (40tis za rok), začala jsem každou sobotu jezdit do školy. Manžel se začal starat o děti. V práci mě povýšili, nabídli mi vyšší pozici na druhé straně republiky. Oznámila jsem manželovi, že kupuji auto a odjíždím, až koupím byt, dám mu vědět. Řidičák jsem si udělala v 18 letech, od té doby jsem neřídila, bylo mi 30 let, 1.10. jsem sedla do auta (automatická převodovka) a odjela do neznáma, našla si podnájem, koupila byt, vyhodila jsem z něj po měsíci majitele, který chtěl 3 měsíce na přestěhování, podplatila firmu, aby se vykašlala na jiného zákazníka a zrenovovala můj byt. Manželovi jsem oznámila, aby zbalil, že 22.listopadu pro náš majetek přijede stěhovák. Manžel nechlastá, učí se s dětmi, chodí s nimi k lékaři, uklízí, nakupuje a vaří. Mně opět povýšili, dostala jsem na starost celou pobočku. Bez problémů rozcupuji prodejce aut, externí firmy vědí, že moje pobočka bude mít vždy slevu i když se snaží měnit manažery, které za mnou posílají. Je mi 42 let, před dvěma lety se začal probírat můj melancholik ze zimního spánku. Měknu, když mají moji podřízení problém s prací, necupuji je na kousky, snažím se je přesvědčit, argumentuji (nefunguje to tak dobře jako cupování), za poslední rok jsem se několikrát rozbrečela. Test osobnosti mi napověděl, že melancholik sílí, už má 30%. Loni na podzim jsem koupila pozemek na samotě u lesa, podepsala dvě hypotéky, dojednala stavbu domu (můj muž miluje město), letos na podzim se přestěhujeme. Obávám se, že za dva roky bych to možná už nedala, manžel by mě přesvědčil, úřady, papírování starosti se stavbou s prodejem bytu…. Mladšímu synovi je 15 let, stále jsem vdaná a plním si svůj sen, budu bydlet na samotě u lesa, slepice, zahrádka, courání se psem v lese, kde nepotkáte lidského živáčka. A tam budu moct být přeslušným tichým melancholikem, díky cholerikovi, který splnil co slíbil, co řekl, to udělal, díky melancholikovi, který hlídal řád, stanovoval priority a připravoval argumenty, díky sangvinikovi, který se dokázal občas na chvíli prosadit na firemních akcích abych nebyla za osamělého troubu v rohu (těžké, přetěžké), díky flegmatikovi, který ignoroval zlé jazyky.
 
>   neregistrovaný 21.05.2015 14:53
» reagovat
  Hustý
   
>   neregistrovaný 21.08.2015 20:30
» reagovat
  velká osobnost ... smekám :)
   
neměnil bych neregistrovaný 18.02.2015 11:01
» reagovat
Jsem tu náhodou, ale stejně vám napíšu pár slov. Třeba někomu pomohou. Žijeme ve světě, kdy se po nás něco chce, rychle a tak jak to má být. Rigidni, nalinkovaný život. Jediný správný. Ha ha ha ... jestli jste melancholik .. nejprve si připusťte, že jím ste. pak si uvědomtě, že vaše hodnoty jsou jinde a pak si dělějte bez výčitek co vás baví. Obklopte se lidmi co smýšlejí podobně a co vás nehodnotí za každou volovinu. Buďte svoji, protože máte více inspirace než S+CH+F dohromady. Najděte si svůj směr a někoho kdo to ocení. Nesnažte se "líbit" .. je to cesta do pekel. Teprve když přijmete a pochopíte sebe a jak fungujete, přestanou bít deprese zdrojem smutku, ale stanou se zdrojem inspirace. Hodně štěstí.
 
>   neregistrovaný 10.03.2015 11:18
» reagovat
  hezky napsané a pravdivé ...
   
ja neregistrovaný 27.11.2014 21:12
» reagovat
Ja som melancholička nadaná na umenie čiže spievam kreslím hrám na hudobné nástroje ktoré chytím do ruky a som otvôrený človek a niekedy sa rada aj predvediem čo sa o melancholikoch nehovorý a citlová som dost', proste mi zistily že melancholička som stoho vyplíva že čisté typy temperamentu neexistujú.
 
>   neregistrovaný 30.01.2015 23:44
» reagovat
  to má logiku - souhlas
   
Mít ve 25 letech celoživotní cíl je přepych. neregistrovaný 01.08.2013 20:28
» reagovat
Melancholik by sem, dle mého názoru hlavně vůbec nic nenapsal... Zůstal by uzavřený. Za to je hafo lidí, co se strašně rádo poslouchá a lituje. No nic. Někdo tady plácnul větu, že je mu 25 a neví, co se životem, že jakoby neví, kam se ubírat a je z toho tůůůze nešťastný. Domnívám se, že je obecné klišé to vědět. Je jen velmi malá hrstka lidí, kterým nezamávala se životem náhoda nebo nějaká jiná lepší otevřená cesta, možnost. Je jen málo lidí, kteří odmala vědí, že něco budou dělat a pak to dělají. Podle mne za to hodně zaplatí, protože taková neústupnost a nepřizpůsobivost vůči plynutí událostí a změn, vyžaduje obrovskou vůli, nervy a odolávání všem těm, a všemu tomu, co ho z cesty bude odvádět. Trvalo mi to dlouho na to pocitově přijít, protože tato společnost je neskutečně kostěná a stojí hlavně na předsudcích a budu klidně vyvracet jednu věc po druhé, kdyby mi chtěl někdo oponovat, trvalo mi hodně dlouho přijít na to, že je to úplně jedno, jestli právě mám konkrétní představu o tom, kde budu za 10 let nebo ne. Je to úplně jedno. Pokud si rozselektuju život na malé cíle, které jsou pro mne důležité a budu si je plnit bez toho, abych šla přes mrtvoly, jak to často tady lidé dělají, dostanu se tam stejně jako oni, jen s čistým svědomím. Spoustu snů a nadějí člověk musí taky nechat umřít. Má jich prostě moc a do života mu vstupují různě ničivé faktory. Nic s tím člověk nenadělá. Může zase jen jako vždy pomalu vstát, a pomalu jít dál jako poutník životní pouští a lepit svůj svět dokolečka dokola kousíček po kousíčku. Hlavní smysl všeho toho počínání je, že to žádný hluboký převeliký a odkazový smysl nemá. Ohromná spousta lidí žije zde dne na den a neplánuje ani na týden. Stanoví si své životně důležité priority a ty se snaží plnit a utvářet. Lopotně a postupně. Jakože třeba zaplatí nájem, protože, nechce být na ulici, postará se o mámu, protože už na mnoho nestačí, jasně, že chtěl být člověk v dětství zpěvačkou, pak třeba doktorkou, pak zase chemikem, ale všechno je to pouze transformace. Důležité jsou hlavně ty priority, a nájemci bude jedno, jestli zaplatím nájem z prodeje bot nebo prodeje nahrávek. Všichni nemůžeme být hvězdy. Spíš trpíme mravenčím syndromem určité malosti a bezvýznamnosti. To asi proto, že nevíme, jak je např. v kůži Ivety Bartošové. Mně už ta šedá nevadí. Mám jediný sen. Že najdu práci ve firmě s jediným člověkem. Třeba jako asistentka právníka, ekonoma či tak něco. Za to skutečně důležité se snažím bojovat, blbce se snažím obcházet a vše, co přichází neustále přehodnocuji. Nesnažím se z toho vyrábět systém pro jeden obří cíl. Připadá mi to nepřirozené. Ale nebráním ostatním, dělat si to jinak. Každý jsme nějaký. Někdo svůj osud tvoří tím, že všechno, co mu vstoupí do cesty znásilňuje k obrazu svému, někdo nechá věi plynout, oplodní je, bere je, jaké jsou nebo je přirozeně přetvoří. Člověk, který řekne v 70ti, že už od 5 let si plnil svůj životní sen být houslovým virtuózem a je jím...je člověk vůle, ale dala bych si na něj hodně veliký pozor.
 
> O celoživotní cíl vůbec nejde neregistrovaný 13.08.2013 00:12
» reagovat
  Z toho začátku jsem pochopil, že melancholici jsou lidé, kteří by pro své "postižení" ani nedokázali napsat zcela anonymí příspěvek kamsi na net a zůstali si radši pěkně schouleni někde v koutě v depresi. Takhle to bylo myšleno? :) Některé ty příspěvky skutečně nemohl napsat žádný introvert, ale z těch je to citelně poznat (viz třeba 02.01.2013). Já jsem třeba špíš flegmouš, tak do toho taky nemůžu moc kecat, ale nevidím důvod, proč by sem nepsali svou povahou stižení introverti, z menší části pak skutečně vyhranění melancholici.

Původně jsem se chtěl rozepsat, ale nemělo by to smysl, stejně se na to špatně reaguje, máš to trochu zamotaný s mnoha různými myšlenkami v sobě. Takže jen to podstatné - na začátku bylo zmíněno, že kdosi neví, co si počít se životem v 25. Umím si to celkem představit a pokud skutečně někdo v 25 nemá žádný cíl a neví, co dělat, kde žít atd., pak je to přece problém, který je potřeba řešit. Nemusí mít životní cíl, ale je rozhodně dobrý vědět, kde chce být za pár let. Klasická poučka je: představte si sami sebe, kde byste chtěli být za 5 let. Neumíte-li si to představit, tak se za 5 let budete nacházet přesně tam, kde jste dnes. Jen o 5 let starší.

Myslím, že to stojí za zamyšlení a já jsem jasný příkad toho, že to tak skutečně funguje. Kouknu-li se totiž 5 let dozadu, jsem na tom dnes téměř stejně jako před těmi pár roky. Věci se sice změnily a většinou k lepšímu, ale ne nic podstatného. A problém je právě v tom, když si člověk nenamaluje žádnou budoucnost, neurčí si, po čem skutečně touží a nejde si za tím. Takže to vůbec nemusí být o celoživotním cíli, ale minimálně o tom, kde se chci nacházet za několik let, to být musí. Jinak je to skutečně jen běh do zaplacení nájmu k zaplacení dalšího (každý ať si dosadí vlastní -nikamnevedoucí- rutinu)
   
>> nejsi ty muž neregistrovaný 02.11.2013 10:10
» reagovat
   ti všechno linkujou a vlastně staví tu budoucnost. Z tvé strany tendenční příspěvek, já to mám třeba taky jinak, žádné plány.
    
>>>   neregistrovaný 06.01.2014 20:35
» reagovat
    Mno, použít v jednom příspěvku tak nejisté slovo jako "vlastně" zároveň s přemoudřelým "tendenční" působí legračně. Zejména pak, když ho napíše 48-letá paní (jak se níže sama udala), která již nemá žádné plány a podsouvá sem svůj zaujatý, neřkuli doslova tendenční :) názor. Začít se dá kdykoli, ale chápu, že v tomhle věku už nemusí zbývat příliš motivace, takže si to mějte jinak. Na dobře míněném popostrčení pro lidi o nějakou tu generaci mladší to nic nemění..
     
> celoživotní cíl ve 25 letech ? neregistrovaný 15.12.2013 15:18
» reagovat
  Jsem flegmatik kombinovaný s melancholikem. Už mám leccos za sebou a tak s klidným srdcem můžu říct, že není nic nenormálního nevědět ve 25 letech, co s životem. Jestli se někdo do 25 zatím neoženil/nevdal (a má tedy přesnější představu o životě), pak má před sebou velkou neznámou. Může vystudovat doktora a stejně skončit jako dealer drog, anebo jako výzkumník léků proti AIDS někde v cizině. Velkou roli hraje štěstí, náhoda a osud. Čím jsem starší, tím víc na tyto věci věřím. Někdy se můžeš snažit sebevíc jít za svým cílem, představou, stejně tě předběhne kariéristický cholerik, který uchvátí okolí svými rozmáchlými gesty, energií a darem přesvědčivosti.
To se od flegmatika a melancholika nikdo nedočká a tak tu zbývá jen to štěstí a náhoda. Svou roli tu hraje i dnešní společnost, ovlivněná značně médii (hlavně filmy o těch, co už od dětství věděli, že budou např. světoznámí muzikanti atd.). To pak vytváří představu, že všichni by měli už od mládí vědět, co chtějí v životě dosáhnout a kdo to neví, je nenormální. Takoví jedinci jsou vzácní a určitě se ochuzují o krásné dětské sny být popelářem, kosmonautem. Já jsem chtěla např. prodávat ve stánku noviny. Ve 25 letech jsem měla úplně jiné zájmy než přemýšlet o budoucnosti. Prostě jsem si chtěla jen zařídit byt,postavit se na vlastní nohy a nežít s exekucí. Nic neobvyklého.
Takže rada nakonec: Nechte život běžet podle svého tempa, nevzdávejte se u první překážky a netrapte se tím, co bude za 10 let. Buďte slušný člověk. To pro začátek stačí.
   
> peterberan@seznam.cz neregistrovaný 25.12.2013 18:12
» reagovat
  Nic co by mi bylo skryto...vše co bylo psáno vím, jen jsem si to nedokázal takhle brilantně vyjádřit. Vysvětluji si to tím, že se jedná o Pravdu. Děkuji....Peter
   
>   neregistrovaný 27.12.2014 22:24
» reagovat
  Líbí se mi tento příspěvek a taktéž osobnost, která to napsala.
   
Další z řady melancholických... neregistrovaný 11.02.2013 21:14
» reagovat
Je uklidňující číst, že v tom nejsem sama. Číst si ty příběhy jiných lidí a říkat si, že na světě je víc takových uzavřených, citlivých lidí.
Vždycky jsem taková nebyla. Vlastně si myslím, že jako dítě jsem byla celkem otevřená...ne v takové míře jako jiné děti, ale neměla jsem nouzi o kamarády a bavilo mě být mezi nimi.
Nevím, kdy se to zlomilo, ale postupně jsem se začala strašně uzavírat do sebe. Na nižším gymplu jsem byla spíš flegmatik, tedy ale stále introvert, a moc věcí neřešila. Ale lidská povaha se mění (nevěřte těm, co tvrdí, že povaha je vrozená...není, taky se formuje), a tak postupně moje bezstarostnost vyprchala a já začala prožívat ty pocity méněcennosti, pesimismu a začala jsem se stranit společnosti.
Kamarádky jsem měla dvě a ostatním jsem se otevírat nechtěla, protože jsem začala poznávat lidskou mazanou a zlou povahu...
Všichni chodili na rande, na diskotéky a na další akce, vyprávěli, jak se skvěle bavili, jak se rozešli se svým přítelem a jak se v pátek večer opili. Já se mohla bavit leda tak o tom, jak jsem se učila, spala nebo šla se psem na procházku.
Když jsem přišla do prváku, již na vyšším gymplu, byla jsem tam už bez těch dvou kamarádek. Ale začala jsem se bavit s jinými dvěma. Mezi nimi jsem si ale vždycky připadala jako "ta třetí", která tam patří jen tak napůl. Nejhorší na tom asi je, že mi to nevadilo a v samotě jsem se vyžívala. Čím více jsem ale byla sama, tím víc mi přišlo pak na obtíž bavit se s lidmi a stalo se to pro mě utrpením. Nedokážu jít na nějakou akci bez toho, aniž bych nechtěla po pár minutách odejít.
Teď jsem ve třeťáku. Stále nějak nezapadám mezi vrstevníky, nedokážu s nimi navázat téma k hovoru, protože jsou úplně na jiné vlně než já. Jedna z oněch dvou kamarádek, se přidala k "nim" a chodí s nimi pít...zkrátka se změnila a zůstaly jsme jen samy s tou druhou kámoškou, ještě víc zahořklé lidskou zradou, než jsme byly předtím :D
Také mi poprvé v životě vstoupil do života nějaký kluk. No, spíš pán...moje nezapadání mezi vrstevníky se totiž asi projevuje i v mém rádoby milostném životě, a tak to, že první pusu v životě jsem dostala až ve třeťáku a od o 17 let staršího pána, je asi normální... Stejně z toho nic ale není, protože já asi natolik neumím vycházet s lidmi a otevřít se jim, že jsem se mu radši začala stranit. Nehledě na to, že on je extrovert a má potřebu komunikovat a to já nedávám..."Hezký" taky je, že mě to strašně užírá, protože se projevuje má velmi citlivá stránka, a tak nejednou jsem se musela z toho vybrečet.
Zkrátka mě víc baví být sama, schovávat se před realitou, dát si sluchátka do uší a vypadnout daleko od lidí, protože už mě nebaví řešit mezilidské vztahy, které mě jen nutí k slzám...
Třeba mám naději na změnu, třeba ne. Bohužel jsem zatím moc líná na to to zkoušet...taky mám v sobě totiž trochu flegmatika a tomu je to jedno.
 
> Stale dokola neregistrovaný 09.04.2013 23:20
» reagovat
  Tenhle příběh je přesnou kopií toho mého s tím, že díky němu vím co se stane, nebot nejsem ve třetáku ale prváku...:/ Taky chci chodit na pařby a lehkovážně flirtovat s ostatními...
   
> taky mama neregistrovaný 10.06.2015 13:54
» reagovat
  ja to mam s 19 rocnym synem zika ze mu zakazujem nekam jet ukoncuje 3 rocnik je uzavřenej do sebe je moc nervozni a dava moji vinu ze ho nepustim kikde ale ma kamaradu ve skole ale kdyz pride domu tak nechce nikam a dnes sou tato mladez je o fetovani a alkohol a sprosty slova a kazda mama se boji o svy dite at si najde holku a bude dobre ale at ma oci ne na zadku ale otevřeni ja kazdemu mladymu cloveku preji dobro a lasku a dobry chovani
   
> zajímalo by mě neregistrovaný 03.02.2016 11:19
» reagovat
  Ahoj, je to sice uz dlouhou dobu, co jsi psala tento prispevek, ale zajimalo by me, jak zijes a co prozivas dnes.
Tvuj pribeh mi velmi pripomnel mou dceru. Na zakladce zhruba od sedme tridy se zacala menit, z bezstarostneho decka v uzavreneho tvorecka, na gymnaziu uz skoro s nikym nekomunikovala, nikam s vrstevniky nechodila a nyni, kdy studuje vysokou skolu, je na tom uplne stejne. Nema zadne pratele a jediny clovek, ktereho pusti k sobe je jeji pritel. Ani s rodinou moc nekomunikuje. Vubec nema potrebu se s nami stykat.. Pritom je to hodna holka, ale proste radeji je sama zalezla u knizek a nema si s nikym co rict, at se snazime jak chceme, nepusti nikoho k sobe. To uz musi mit opravdu dobrou naladu... Jak to mas dnes ty?
   
>>   neregistrovaný 18.11.2016 02:39
» reagovat
   Ahoj, dnes mám pár dobrých kamarádů, se kterými se, když je čas, vídáme, minimálně tak 1-2x do měsíce někoho z kamarádů vidím, mám přítele už přes rok, s rodiči mám dobrý vztah. Studuju v jiném městě na vysoké, ale domu jezdim každý týden. Na VŠ jsem se taky s moc lidmi nespřátelila, netravim s nimi volný čas, ale při hodinách se s pár lidma normálně bavim. Žádný dobrý kamarády jsem si tam ale nenašla, jsou to všechno spíš takový povrchní vztahy, všichni mí dobří kamarádi jsou ještě ze střední.
    
můj život... neregistrovaný 10.02.2013 19:59
» reagovat
Vždycky jsem si říkala, proč se tyhle děsný věci dějou zrovna mě... V šesté třídě jsem přestoupila na osmiletej gympl(na kterým jsem ještě teď). V primě to bylo celkem v pohodě. Seděla jsem se svojí nejlepší kámoškou Zuzkou. Byla jsem v klidu a spokojená. Druhý rok jsem přišla do třídy a uviděla jsem ji sedět s jinou holkou než se mnou. Stála jsem v tý třídě docela v šoku a když mi vysvětlovala, že chce zkusit něco jinýho, snažila jsem se namluvit si do hlavy: nebreč!! Takže jsem to odkývala a sedla si k dnes už kamarádce Valerii, kde bylo místo. Seděla jsem s ní další dva roky(dohromady tři). První rok jsem byla na Zuzku hrozně naštvaná a nechápala jsem jak mi to mohla udělat. Já jsem to brala jako samozřejmost, že budem zase sedět spolu. Po roce(třetí rok na škole) jsem to hodila za hlavu a bavila jsem se s ní vcelku normálně. Měla jsem partu kamarádek, se kterou jsme tvořily nerozlučnou pětku... Čtvrtý rok asi v druhém pololetí se ve mě něco změnilo. Už jsem s nimi být nechtěla, připadala jsem si navíc, ony byly dvě a dvě. No a pak já. Odkopnutá... Mě štvalo, že když byl nějakej koncert, šly jsme společně, všechno v jedný skupině. Takže jsem jim napsala na facebook, co si myslím... A pak jsme se spolu přestaly bavit... Bylo to divný. To jsem asi úplně nechtěla. Chtěla jsem trochu volnosti... Ale tímhle jsem z party úplně vystoupila. Ale šťastná jsem nebyla, bylo dusno. Takže po měsících odhodlávání jsem se s nima setkala a řekla jsem jim, co chci, že se omlouvám, a že by bylo lepší, kdybysme se začaly bavit, normálně, nezávazně. Takže napětí se uvolnilo. Já jsem měla jiný kamarádky,(teď to byly Žaneta, Eliška a Valerie) byly jsme parta, to jo, ale o dost volnější. Nedělaly jsme POŘÁD všechno spolu. Cítila jsem se líp. Se Zuzkou jsem byla v pohodě. Po čtyřech letech školy Eliška odešla na jinou školu. A protože pro mě byla důležitá, jsem s ní pořád v kontaktu :). No nic... Takže letos jsem šla v září do prváku. A hele překvápko... V lavicích plno. Šla jsem tak normálně, opět jsem šla na jistotu, přece jsem chtěla sedět s Valerií. Jenže jsem přišla a na mým místě vedle Valerie seděla Žaneta. Tvl, wtf? Deja vu? Tak jsem tam přišla a než mi to došlo, tak jsem to v podstatě brala jako vtip. Nemohla jsem tomu uvěřit! Snažila jsem se Žanetu i Valerii přemlouvat, že si sednem jinak... Nic. Skončila jsem v první lavici před katedrou. Sama. Ještě to odpoledne jsem jela za Eliškou a všechno jsem jí řekla. Divila se a nečekala to. Jako já. No, je to už půl roku a překonala jsem to o hodně rychleji než předtím. Ale nakonec to dopadlo vcelku dobře. Se Žanetou i s Valerií se bavím, sedí za mnou :). Bavím se se Zuzkou, letos se známe 10 let! Je to celkem hustý. Sice nesedí se mnou a někdy si v koutku mysli říkám, proč, když si tak rozumíme, nesedne se mnou? Ale nutit ji nemůžu. Kdo ví, co bude příští rok... :) Se Zuzkou je mi teď nejlíp. Víme o sobě všechno a pobažuju ji za nejlepší kamarádku, spřízněnou duši. Opravdových kamarádek je prostě jen pár. Nemám jich mraky. Myslím, že jsem toho zažila dost a naučila jsem se takovýmhle nečekaným událostem čelit. Snažím se si to tolik nebrat, ale někdy se prostě neudržím a říkám si, proč není všechno jinak. Nejsem se sebou spokojená, ale nic pro to nedělám. To trochu nechápu... Ale nedokážu se donutit! Ale musím! Chtěla bych potkat kluka. Teď má pomalu každá druhá spolužačka ze třídy kluka. Ony jsou hubený, hezký a nemaj akné!!! Kterýho mám já na rozdávání. A pak už je to jednoduchý chytnout depku. Pustím si Nirvanu. Ne že by se to pak zlepšilo, právě naopak a o to mi jde. Když už mám depku, tak ji prostě nechám a "vyžívám" se v ní. Prostě nechám tu blbou náladu projít každým záhybem mozku. Asi jsem trochu divná... :D Ale když jsem si to tady tak četla, tak jsem si řekla, že taky přispěju a podělím se o svůj život. Takhle už to se mnou je. Na jednu stranu toužím se změnit, ale na druhou se na to pak vždycky vykašlu. Tak mi držte palce a třeba se mi to jednou podaří a změním se. I trochu povahou(jsem totiž až moc sobecká a uzavřená-melancholik, vždyť víte...) a taky postavou(aspoň se hýbat-nedělám nic a to je ta chyba). Docela mi pomohlo se tady vypsat. Doslova mi ze srdce spadl kámen, opravdu. Takže děkuji. A přeji všem hodně štěstí do života. A nebojte se, po každém dešti zase vysvitne slunce :).
 
Pomoc pro všechny melancholiky neregistrovaný 03.01.2013 12:17
» reagovat
Ještě dodám- v boha věřit opravdu nemusíte a já osobně v to nedoporučuji. Osud máme všichni jen ve svých vlastních rukou...
VŠICHNI.=)
per aspera ad astra
=)
 
> Pomoc pro všechny melancholiky neregistrovaný 29.12.2013 05:42
» reagovat
  jak můžeme mít osud ve svých rukou..?
s hvězdami přes překážky
   
Pomoc pro všechny melancholiky neregistrovaný 02.01.2013 17:39
» reagovat
Zdravím. Ještě před 7 měsíci by mě lidé považovali za snad toho nejhoršího a největšího melancholika, jaký jen může být a já bych jim dal za pravdu. A opravdu jsem-bohužel- vyčníval negativními stránkami melancholismu. Tedy vysoké nároky na druhé (především).

Vím, že je to ode mě tvrdé, ale zkuste ze sebou něco udělat.
Já to udělal a jsem normálně spokojenej člověk. Zatímco dřív, když jsem vešel mezi cizí, něco se ve mě otočilo a byl jsem jak z jiný galaxie- tenhle pocit jsem definitivně odstranil.
Dřív jsem se nedokázal mezi cizími ani usmát, a když už, tak to nebyl smích opravdu od srdce. A pak prásk! Kdyby jste viděli výrazy spolužáků, jak byli úplně strašně překvapení, jak jsem se změnil-
prostě jsem se vytlemil co nejvíc to šlo, od srdce. Každou hodinu ve škole mě přepadaly celé bouře smíchu. Smál jsem se všemu, co to šlo. I úplným kravinám, někdy jsem ani dokonce nevěděl, čemu se směju.
Lidé mě začali mít mnohem více rádi a určitě si všimli mé ohromné změny.
Je sice fakt, že kvůli svému vlastnímu cíli (získat příslušnici něžného pohlaví)jsem se poměrně uzavřel ještě do sebe a s lidmi nějak extrémně nekomunikuju, ale je to část mé cesty za mým cílem. Směju se o hodinách, protože tehdy to lidé nejvíc vidí a nejvíc se diví. A ještě jsem si sedl úplně dopředu, čímž jsem se mnohdy dokázal zachovat hodně sebevědomě (opravdu, takováhle blbost vám pomůže. Ve předu jsou vždy ti odvážnější a těm přeje nejvíc štěstí).
Nikdy neplačte nad tím, čím jste. NIKDY.

A ačkoli mohu říct, že po obrovské vlně optimismu mě zase zpět získal strašný
pesimismus, ted se zase vracím k optimismu, ještě víc, než kdy dřív.

http://www.magazinzdravi.cz/sebeucta
http://www.marianne.cz/tema-marianne/zivotni-sty l/psychologove-radi-jak-a-proc-byt-optimistou

Věci, které mi pomohli vrátit se k optimismu.
Pokud jste opravdu zatvrzelí melancholici, nevadí. Cesta je cíl a cíl je cesta. Prostě...první týden se snažte dodržet třeba jen 1 z bodů optimismu.
Další týden 2 body. Další týden 3 body...
atd. Postupně se dopracujete k čím dál tím lepším výsledkům.
Mějte radost z opravdu každý "blbosti".
Celý život je seskládaný z drobnůstek a z těch se radujte co nejvíc to jde.
:-)

OPRAVDU TO FUNGUJE. VĚŘTE MI- JÁ JSEM DOKÁZAL NEMOŽNÉ A TO HNED NA ZAČÁTKU DRUHÁKU (V PRVÁKU JSEM BYL FAKT EXTRÉMNÍ MELANCHOLIK A ŘEKNĚME, ŽE TU HOLKU JSEM SI TÍM MOC NEZÍSKAL)...
A HNED VE DRUHÁKU JSEM SE TAK ZLEPŠIL, ŽE ZA MNOU PŘIŠLA HNED PRVNÍ HODINU.
nevěřili by jste, jak jsem tomu nemohl uvěřit. (TO V TOM NEJSVĚTLEJŠÍM SLOVA SMYSLU!)...

Bojujte, bojujte, každá drobnost, kterou jste udělali se počítá a NIKDY SE NEVZDEJTE. Přeji hodně štěstí všem, kteří se vydají se sebou něco udělat.
VŽDYCKY SE DÁ VŠE ZMĚNIT, VŽDY, KDYŽ SE CHCE. Věřím vám, že vás ten způsob života štve, že je nemožný si tím způsobem získat pěknou holku apod., ale pokud se vám nějaká opravdu líbí a opravdu jí chcete- tak víte, co máte dělat.
:-)

Já byl ted celé čtyři měsíce pesimistický jak prase a můžu říct, že čím víc myslíte na špatné věci, tím víc se vám jich opakovaně stane. A PROMARNIL JSEM TAK CELÝ ČTYŘI MĚSÍCE. ZBYTEČNĚ, KVŮLI TAKOVÝHLE BLBOSTI. OČEKÁVEJTE TO NEJLEPŠÍ A UDĚLEJTE PRO SEBE MAXIMUM.



j.š.
 
> Bože neregistrovaný 02.11.2013 10:14
» reagovat
  tohle fakt mmůže napsat jen středoškolák. Mně je 48 a podobných zvratů jsem prodělala spoustu. Na skutečné problémy a zklamání či negativní životní bilance, to nemá nejmenší vliv.
   
>>   neregistrovaný 10.11.2013 08:34
» reagovat
   Dite ma mozna jine bolesti. To ale neznamena, ze jsou mensi. Copak si nevzpominate, jak Vas neco podobneho trapilo?
    
Melancholik na entou neregistrovaný 28.09.2012 16:05
» reagovat
Takový je náš úděl. Ale myslím si že to má i svoje výhody to naše hloubání a filozofování .
 
Melancholici neregistrovaný 26.08.2012 18:20
» reagovat
Já vás melancholiky nepochopim. Znám pár jedinců vašeho druhu osobně a prostě mi nejde do hlavy, jak můžete tolik času denně trávit fňukáním nad tim, že vás nikdo nechápe, nikdo vás nemá rád, kámoši se vám smějou a podobný pro VÁS naprosto NEŘEŠITELNÝ kraviny. A když se s váma někdo chce začít bavit, tak mlčíte a čumíte do zdi. Já to prostě nechápu, když mam problém, kterej mě trápí, tak se ho snažim vyřešit ne? Tak proč se prostě trochu nevzchopíte lidi? Já chápu, ste citlivější, různý věci na vás maj větší dopad než na ostatní, ale logiku snad máte stejnou ne? Tim, že budete fnukat a brečet, jak sou všichni na vás zlí, toho moc nevyřešíte, to by vám mělo cvaknout. To mi někdo vysvětlete, ste sami hromádka neštěstí, když se vám někdo snaží pomoct, tak ho buď odmítnete a nebo otrávíte taky. To chcete být litováni nebo co? To se neslyšíte? To ste tak duševně slabí, že nedokážete svůj vlastní život trochu pokopnout k lepšímu? Díky za vysvětlení. Váš sangvinik
 
> Melancholici neregistrovaný 31.08.2012 09:57
» reagovat
  Vážený sangviniku,
kdyby jste správně chápal typ člověka melancholika, tak by jste věděl, že to je typ analytický. Jsem také zástupce melancholiků a dokonce dle typologie osobnosti z 53%! Rozhodně to neznamená, že sedím v koutě a bečím nad svým osudem. Pokud někoho takového znáte, tak je to následkem jeho nálady a psychiky.

Určování temperamentu se od dob, kdy je popsal Hippokratés změnilo.
Jen pro upřesnění jaký je člověk melancholik= analytik. Je to člověk rozvážný, který má rád řád. Nemá rád rychlé a náhlé změny, vždy musí mít vše perfektně rozmyšlené a nastudované. Pokud přijde do společnosti lidí které nezná, nezapojuje se ihned do konverzace. Vyčkává, analyzuje a až se otrká, tak je výborný společník. Je to člověk založený na datech. Vše dotáhne do konce a můžete se na něj na 100% spolehnout.

Tak se nedivte, že když vy jako sangvinik zaútočíte na chudáka melancholika, tak se vyděsí. Vy jste člověk společenský, vše rozhodnete rychle. Rychle se pro všechno nadchnete a hlavně aby byla zábava. Klidně se zapojíte do hovoru cizích lidí a jste slyšet všude. Že přijdete někam pozdě? To je vám jedno. Chcete být obdivovaný.

A tak vám přijdou melancholici jako šneci a nejraději by jste je popostrčil.

Ještě jedna věc. Typ melancholik má velmi malou mimiku. Je neznatelná. Často vypadají zamračeně, utrápeně. Ale to vůbec tak být nemusí!

Ale nezoufejte. Nikdo není čistý melancholik nebo sangvinik. Každý z nás je složeninou všech 4 typů, nicméně jeden nebo dva převládají.
Navíc, výchova často ovlivňuje typ temperamentu. Jasně že z cholerika nebude flegmatik, ale do jisté míry nás výchova ovlivňuje. Ale to je na delší debatu.

Tak přeji aby jste to s námi neměl tak těžké.

Pěkný den melancholik 53%, flegmatik 41%, cholerik 3% a sangvinik 3% :)
   
>> Dík neregistrovaný 20.09.2012 18:22
» reagovat
   Určitě děkuju za reakci. Dobře chápu, co jste tu napsal, jsem člověk empatický a dochvilný, což je u sangvinika asi dost nezvyklé. Ale právě tím, že se vcítím do situaci právě lidí typu melancholik, nedokážu jednoduše pochopit to chování. Vím, že je na ně větší spolehnutí, než na ostatní typy, ale přece jen od člověka očekávám trochu víc, než naslouchání (což se mi u některých melancholiků ani nějak nezdá, podle apatickýho pohledu a nulový paměti) nebo dochvilnost. Ale určitě jsem vděčný za reakci, protože s melancholikem se právě o tomhle mluvit nedá. To se zarazí a mlčí a člověk s nim nehne...
    
>> souhlas neregistrovaný 03.11.2012 20:00
» reagovat
   naprosto souhlasím... melancholik 55% flegmatik 37% sangvinik 5% cholerik 2,5%
    
> je to asi jako... neregistrovaný 01.10.2012 23:01
» reagovat
  ...den a noc. To co je pro tebe dnem, je pro introverta noci, proto se nikdy nemuzete potkat ;-)
   
> ach jo neregistrovaný 06.11.2012 21:28
» reagovat
  no raději sto melancholiků, než jeden hňup sangvinik....asi tak
   
> ach jo neregistrovaný 06.11.2012 21:28
» reagovat
  no raději sto melancholiků, než jeden hňup sangvinik....asi tak
   
>> melancholik neregistrovaný 01.06.2015 17:22
» reagovat
   přesně :3 :3
    
Drazí melancholici neregistrovaný 22.07.2012 01:30
» reagovat
Drazí melancholici, vím co je to od mládí být melancholikem a trpět pocity méněcennosti. Řešil jsem to všelijak, podobně jako jsem si přečetl v příspěvcích zde. Měl jsem to štěstí, že jsem od mala samozřejmě převzal víru mých rodičů, jsem katolík. Víra v Boha mi nejvíce pomohla. neboť jsem postupně zjistil, že ve škole mám výborné výsledky a že mám řadu dobrých schopností. Bojoval jsem s méněcenností celý život. Dobojoval jsem se k tomu, že dnes jsem starý člověk a jsem šťastný. Nejspíše už nejsem 100% melancholik. Mám milované děti (25 a 24 let), jsem vdovec několik let, v penzi, spokojený. Samozřejmě, že mám starosti a těžkosti jako každý. Ale na méněcennost si už nevzpomenu a těžkosti, které život přináší, řeším s odvahou a vírou v Boha. Přeji vám , abyste bojovali a doufali, že jednou vám bude dobře, alespoň tak jako mně.
 
> re: drazi melancholici neregistrovaný 18.10.2012 11:12
» reagovat
  Melancholie neni nemoc ani oznaceni pro "tezke obdobi" behem dospivani, pocit menecenosti rozhodne neni charakterystickym jejim. Melancholici rozhodne nejsou meneceni vuci zbylim trem kategoriim.

Byt melancholikem znamena hledat oporu sam v sobe a klast o neco vetsi duraz na vlastni prozivani nez na socialni kontakty. Verte ze melancholici prozivaji stejne intenzivne i radost, stesti, pocit spokojenosti apod.(u nekterych pozitivni pocity dokonce prevladaji).
   
cuss melancholicí neregistrovaný 28.06.2012 14:21
» reagovat
Ani již, po několika hodinách pročítání zdejších příspěvků netuším, jak jsem se zde octl nicméně cítím nutkání, a je to prvně v životě co se takto rozepíši, už ne ani tak pro sebe jako pro ostatní co jsem si s melancholií prožil já.

Jako dítě jsem byl samotářský, stačilo mne někam posadit a nikdo nevěděl, že existuju, s klacíkem sem spokojen strávil celej den, takovej malej Mc Gyver :) nepotřeboval jsem prostě společnost a tak když přišel čas chodit do školky nastal problém mého soužití s ostatními poněvač já neznalí nějaké interakce jsem se jaksi odmítl podvolit režimu společnosti čož došlo tak daleko ,že mne raději rodiče nechaly zase spokojeného s klacíkem doma :)
Další pokus a mou socializaci nastal s nástupem do ústavu jménem Škola, z vyprávění rodičů vím jen jak od nástupu do první třídy jsem se stal smutným zasmušilým chlapcem, z období 9ti let si jen pamatuji, že sic nějaké kamarády jsem si našel, avšak jak to tak bývá, netáhl jsem s partou, čímž se stáváte slabým, napadnutelným článkem a děti toho jak mnozí z nás zjistily, rády zneužívají. Jen namátkou, nebudu vypisovat vše, posměch na hodinách zpěvu za můj hlas na který všici čekaly, smutek na hodinách tělocviku když vás nikdo nechce do týmu, smutek nepatřičnosti nikam a k nikomu či první nezdary s něžným pohlavím rychle udělaly konec mým pokusům o otevřenost. Raději jsem se uzavřel do svého vlastního světa knih a studia historie, hodin strávených na parapetu okna pozorovnáním hvězd, procházek přírodou, to mne vždy bavilo, číst a studovat, ostatní sic mé vědomosti a jen velmi občasné myšlenkové výlevy braly asi jako projev nadřazenosti, čímž jsem si samozřejmě nepomohl.

Po skončení ZŠ již značně roztrpčený jsem si vybral raději školu v jiném městě pln naděje na zlepšení bezvýchodné situace. Tou dobou přišly také první probrečené noci, které pamatuji, extrémní výkyvy nálad ( doslova z minuty na minutu mi nějaká pi***ina zkazila i několik dní, ještě hlubší nenávist k vlastním hodnotám v naději, že když budu jako ti "ostatní" bude mi fajn ) nyní s odstupem pár let myslím že to bylo uvědoměním si situace a okolního světa a také nástupem puberty ( rozumějte chutí si také užít ženy, hospody, muziku, atd. ), dětská slupka nechápavosti, nevinosti a ochrany rodiny opadla a na mne se vylil jako tsunami zcela nový svět.
Já netknutý jakoukoli holkou, čas raději trávící hodiny filozofováním nad otázkami smysluplnosti války, funkčnosti demokracie/komunismu nebo případně s příchodem deprese tím jak funguje společnost a "proč mě ku*va všichni tak nesnášeli/nebavěj se se mnou/sou takovýa makový, začal trpět v tanečních nebo se pokoušel zajít si někam zapařit. Bylo to a ještě stále ještě je peklo trapnosti i jisté povrchnosti, to vám povím, páč zcela určitě figuruji v nejedné historce :/ na řadu také příchází chlast, nebezpečný to nástroj pro melancholika :) udělá ale ze mě nepřemýšlejícího přízemního člověka a leckdy dodá odvahy ! pak nějaký gramy :) chodí se ven, parky, hospody, a najednou zjištujete, že bejt mezi lidma není špatný, že oni taky nejsou špatní, mají své problémy a strasti které jsou pro ně stejně obtížné jako pro nás občas naše samota.

Časem sem se prostě po hromadě nezdarů naučil žíti s lidma. S těmi které bych jinak nenáviděl, naučil sem se je "respektovat" a brát s nadhledem ! jinak to nejde i Já, člověk ,už naštěstí, milující svůj klid a samotu občas společnost potřebuju a někteří ač se to nezdá nás docení jen je třeba taky se trošku snažit.

Tak to je v krátkosti můj příběh a teť pár rad ( hmm pár let zpátky bych už, číst tohle, nadával, že tak lehký to není a ne! nebylo )
Prvně, nikdy se nevzdávejte sebe ! jste sami sobě to nejcennější, ztratit se je snadné ale cesta zpět a bolest zpytování byla mi veliká, cesta života je spletitá, nabízejíc mnoho "zkratek" a odboček.
Naučit se žít sám se sebou je důležitější než myslet si jak je chlastat, hulit kalit hustý a krásný . . . .
Pamatujte, nejste nikdy samy, tam venku jsou nás tisíce, sedíc a trpíc třeba doma, vzpomeňte naně :)
Mějte rádi lidi, neříkám ty kteří vám ďáli ze života peklo, ti za váši bolest nestojí. Jednou si vás bude mnoho lidí vážit a přijdou za vámí brečet, kolik tvrďáků už sem takhle viděl, zbývá to brát jako vaše vítězství nebo přirozenost.
Nesnažte se prosím vzdorovat sami sobě, zkoušel sem to dlouho, předlouho, i když pravda prostě sem z toho asi dozrál "pryč" ale nikdy sem nepřišel nato jak opravdu porazit depku, občas se to vrátí . . .
Přiznávejte si jak se věci mají, nesnažte se "ulogičnit" a přechytračit sebe, trochu to souvisí se vzdorem vůči sobě.
Čtěte, myslím, že kniha je dobrý zabiják lehké depky, ono se to nezná ale kniha má neuvěřitelnou moc rozvíjet člověka, najdete v knihách mnoho myšlenek a podstat to vás odvede od přítomnosti, překlene čas kdy trvá deprese ! a dozvíte se tam toho víc než na všech wikipediích.
Poslouchtejte muziku, rychlou i pomalou a naučte se když se vám ta pomalá líbí, zvládat svůj ponor do "agónie myšlenek a pocitů"
Nebojte se psychologů, nechtějí "léčit" chtějí si povídat:) však my jsme jimi taky . . .
Jóóó a dejte tomu čas ! nejhorší promne to bylo od 14 do 20.

Tak to je vše, sry za chyby, pravopis mě nikdy nebral :D a držme se ! peace
 
> Moje řeč. neregistrovaný 29.11.2014 02:37
» reagovat
  Ahoj Lidi,
Cítím to samé,jako bych to psal já,pokud bych to dokázal.Úplně se v tomto a také dalších popisech poznávám.
Tuto stránku jsem jsem objevil teprve dnes a strávil dvě hodiny pročítáním příspěvků.Se všemi zde soucítím. Jen škoda,že pár blbců,nejen tady,se tohle téma snaží shodit,zlehčit.

Prostě od školky samotář,kamarádství jen výjimečně,ve škole to samé.Outsider jak poleno.Tak jsem prožíval svůj vnitřní,bohatý svět.A dodnes prožívám. Dospívání většinou mimo partu vrstevníků,víc času jsem trávil v přírodě,u knih,lepení modelů.První láska byla krátká,ale silná.Když mně ta holčina poslala k vodě,bylo to zoufalé,k zešílení.Víc než rok jsem se z toho oklepával.Prostě smutek,deprese,sebevražedné myšlenky.Ani potom to nebylo jednoduchý.A po čase znovu.
V různých zaměstnáních jsem byl obvykle za exota,co sem spadl z Měsíce.časem jsem si našel zaměstnání,kde jsem zapadl,prostě pár spřízněných duší se tam našlo.Dnes funguji celkem normálně,zvládám rodinu,práci,pár přátel.A taky si vychutnávám chvilky samoty a rozjímání.
Ostatním můžu jen vzkázat heslo generála Sedláčka: Vydržet!
Jistě to mnozí z Vás mají těžké,možná víc,než jsem míval sám. Nevzdávejte se.

   
další melancholička neregistrovaný 28.05.2012 01:30
» reagovat
Ahojte všichni. Snad ani nebudu psát své strasti neb všichni jsme tu stejní. Nejhorší pro mě asi je hledat si nové přátele po přechodu na střední, ale naštěstí mám stále ty staré. Ale řeknu Vám, že komunikace s cizíma je opravdu fuška. Nicméně teď jsem nějak ve svých 16 propadla kultu Beatles a nemohu se jich nabažit. Ale hlavní věc je, že jsem chtěla doporučit dokument Zeitgeist. Udělal revoluci v mém pohledu na svět. Má 3 díly a 1. je spíše informativní a od 2. to dostává otáčky a koukate s otevřenou papulou. Ráda bych ještě podotkla, že v něm není jediná lživá informace, čemuž těžko věřit. Tak to zkoukněte a napište mi názor. A pokud se Vám nebude líbit, tak to berte tak, že jste se zase něco dozvěděli.
 
> 911 neregistrovaný 02.06.2012 23:03
» reagovat
  Ano ,vyděl jsem zveřejněné video na U TUBE ktere bylo během max.15min. smazáno,kde se manželsky pár nad vyhlídkovým letem okolo WTC rozplývali,s překvapením 2stíhaček(průletem)criss cross,a bylo to někdy 14dní před "ůtokem",poté jsem video nikdy a nikde neviděl.
   
> :) neregistrovaný 07.06.2012 00:56
» reagovat
  Předem bych tě rád pozdravil, takže ahoj další melancholičko a teď přejdeme k dokumentu, který jsi zde doporučila. Dokument, jenž byl zmíněn jsem shlédl a musím říct, že je to pravda, která je bohužel obecně známa. To je na tom asi to nejhorší. V dokumentu spatřuji chybu v tom, že nebylo zmíněno přelidňováni, které by se událo, tak jako tak. Všechny války, nehody, nemoci a jiné tragédie redukují počty lidí na světě. V tom dokonalém světě podle dokumentu bychom žili namačkaní na sobě a pak bychom řešili jídlo, pití a další problémy spojené s přelidněním. Je to jako s těmi penězi: Rovnováha je když si někdo půjčí a to samé vrátí. Nerovnováha je když si člověk půjčí a vrátí mnohem více. Převedeno na lidi: Když se jeden člověk narodí, tak jeden člověk zemře. To je rovnováha. Prostě ve všem jsou lidi a ti jsou různí. Vývoj v našem případě rovná se zkáza. Ovšem kdybych si měl vybrat, tak raději budu žit v tom jejich dokonalém světě. Měl by své problémy, ale všechno je lepší než tohle. To je vše, co jsem k tomu chtěl říci.
   
>> Moyo neregistrovaný 14.08.2012 10:39
» reagovat
   Vytvořil jsem nejen pro tyto účely jednoduché stránky: http://melancholik.jex.cz/
    
> další melancholička neregistrovaný 28.06.2012 13:55
» reagovat
  Btw.: Jsem z Brna, tak se někdo můžete ozvat a zajdem někam :)
   
>> melancholik neregistrovaný 20.07.2012 22:10
» reagovat
   to není problém:) napis mi na email majtyy@email.cz
    
>> Moyo neregistrovaný 14.08.2012 08:54
» reagovat
   Mohly by jsme se sejít ve více lidech a popovídat si to určitě není na škodu :) Určitě by bylo fajn kdyby jsme se nějak mohly domluvit. Třeba na k tomu vytvořené stránce :)
    
Z.L. neregistrovaný 23.04.2012 10:37
» reagovat
jak užsem psal ve svém přispěvku zlomené srdce.Dostal semse s toho je země zase normální kořeň,kvůli té kundě semse chtěl aji zabít,ale nedotáhl semto do konce podřezal semsi žíly ale nevykrvácel jsem naštěstí sem přežil,díky bohu.Vzal semsi ponaučení že brát si život nebo se nějak poškozovat nemá žádnej smysl ani cenu.Sáhl semsi na život a díky tomu žesem přežil nabírám nový dech.Ruku mám obvázanou ve škole semsi vymyslel žemě pokousal pes.Život má hroznou cenu,nezahazujme ho,a už vůbec né kvůli někomu.Žít je největší dar.Hodně semse poučil,a ta mařka která mě takhle podkopla a ponížila zato jednou zaplatí.Už tet má problémy ve škole nedodělá ju,a dobře jí tak ,kráva blbá!Ono mít pěkný tělo neznamená všechno.Vím že tohle je spíš zpovědnice pro melancholiky ale byl sem natom podobně jako vy.Taky mě na školách šikanovaly,a ti comito dělali tet se s něma normálně bavím a kecáme spolu.Jinak naši se rozešli a máti si našla cholerickýho krypla kterej po mě a po ségře řval kvůli každý prkotině.Bydleli sme u něj,po roce sme od tama ale museli odejít.Ten týpek chlastal,a jednoho dne zmlátil aji moji mamku.Pak kdyžsmese odstěhovali ještě za máti jezdil do práce brečel jí u nohou omlouval sejí jak hoto mrzí,ale to už překročil veškerou hranici.Tetka má mamka jinýho a jenám s ním fajn,jenomže přitel toho cholerika toho přitele od mamky zná a tak nás pomlouval a říkal to jemu.Že atsi máti hlídá žemu určitě brzo zahejbá a takový kecy.Jemi z toho člověka zle až dodnes ale lituju ho,takovej chudáček tady na světě nemá žádnou cenu.No a kdyždu mezi nový lidi jak sem četl v některých příspěvcích sem takovej odtažitej moc se nebavím,hodně lidí si kvůli tomu o mě myslí žesu arogantní,tak kdyžje neznám tak co.Jo a ještě něco chlastal sem,a to hodně,kouřil,hulil trávu,ale nejvíc ten chlast bylo ta hlavně z trucu,nesnášel sem svůj život.Tet su zavodou a mámse fajn od života toho hodně očekávám,jezdím se bavit ,chodím ven,posiluju,plavu,chodím na diskotéky,někam do hospy na 1 na 2,zkrátka žiju.Moje rada zní:Neseďte doma,jděte vstříc budoucnosti,od života toho určitě moji milí melancholici hodně očekáváte ale štěstí,láska a úspěch nepřinde jen tak, musíte na sobě začít dělat.Jinak mějte se,a neberte ten život tak vážně,všechno zlé je přece k něčemu dobré ne?:)Mějte se.
 
Jak to tedy je? paulo 21.04.2012 23:22
» reagovat
Umpřímně řečeno, mám takový dojem, že i já jsem ,,melancholik". nejsem si jistý, ale jak to tak čtu, mám s tímto povahovým samotatypem několik stejných rysů...Rád píšu, filozofuji, jsem uzavřený( čím jsem starší, tím je to horší), deprese jsou na denním pořádku. trpím pocity sebelítosti, jsem se sebou věčně nespokojený, jsem hroznej puntičkář co se týče zevnějšku a mám tak trochu pocit, že jsem já nebo všichni ostatní z Marsu:-)U žádného psychouše jsem nebyl, tudíž netuším, zda jsem nebo nejsem melancholik? Pokud mi někdo z vás melancholiků dokáže odpovědět, budu jedině rád. Hlavně nějak opatrně, jsem totiž velmi citlivej a všechno si hrozně moc beru. Sám sobě neodpouštím a pokud mě někdo byť jedinkrát zradí, má u mě na zbytek života po prdeli. Takže pokud jsem melancholik musím konstatovat, že je to ta největší sračka. Už mě kurva nebaví, stát někde o podál a sledovat, jak se všichni baví. Já bych se chtěl taky bavit, ale ono to nějak nejde. Chtěl bych oslovit krásnou slečnu, která stojí o podál, ale na to prostě nemám koule. Nikdy jsem takovej nebyl. Nikdy jsem v kolektivu problém neměl. I když samotář jsem byl.Ikdyž ve společnosti, kterou znám dokáži i ostatní pobavit, ale jak příjdu mezi cizince, něco ve mě pohne a já si připadám, jak kdybych spadlod někud z jiné galaxie. je toho hodně, co mám na srdci, ale nebaví mě se tady rozepisovat, jak ten život stojí za píču. A víte, co je nejhorší? je mi pětadvacet a když se mě někdo zeptá, čeho bych chtěl v životě dosáhnout?, tak nejsem schopen odpověďět, protože nevím. Já jsem ještě nepřišel na to, co je smyslem života? Ještě stále hledám sám sebe. To je asi tak všechno. nevím, co říct. Víte, docela rád bych si někdy pokecal s člověk jako jsem já, protože jedině takový dokáže pochopit, co se uvnitř mě děje.
 
> Mám to stejně... neregistrovaný 22.04.2012 21:17
» reagovat
  Přečetl jsem si, co jsi napsal a takhle to mám taky. Je to něco, co mě neuvěřitelně štve, ale cíl vím přesně jaký mám. Chci mít rodinu :) Je to smysl života a můj vysněný cíl. Je mi dvacet dva, ale proč ne? Vždyť je to krásný :) Jenže tím, že jsem jako ty musím najít holku, která mě dokonale pochopí a trošku pomůže. A to je oříšek, protože do teď jsem takovou nenašel a taky neumím oslovit hezkou holku opodál, takže ani není jak vysněnou najít. Když nemáš žádný cíl, tak je cokoliv těžší. Nejhorší je, ale být sám. To se pak třeba já nesmím zastavit, abych nepřemýšlel nad tím jak jsem dopadl nebo jak, co mohlo být kdybych udělal pár věcí jinak. A co se děje uvnitř mě? Nevím nebo si nechci něco přiznat.
   
Melancholik neregistrovaný 13.04.2012 13:34
» reagovat
Přečetl jsem si hodně příspěvků a já se s životem vypořádávám tím, že píšu úvahy nebo prostě, co mě napadne. Měl jsem stránky, které teď nahradil blok. Doufám, že tím najdu stejné lidi a víc pochopím i sebe sama. Jsem velice složitý člověk a proto bych rád tady našel někoho s kým bych si mohl psát a vzájemně se podporovat. Jsem z Olomouckého kraje a e-mail je: moyo7@seznam.cz :) Děkuji...
 
pro smutnidla.. neregistrovaný 22.03.2012 23:06
» reagovat
jsem stará bába a nevím jak jsem se dostala na tyto stránky. Když čtu všechny vaše stesky a zamyslím se nad svým životem tak bych vám ráda něco řekla,aby vašeho smutku ubylo. Když mi bylo těžko tak jsem si přeříkávala citát Marka Twaina: já sám při této plahočivé pouti, při této tklivé plavbě mezi věčnostminemyslím na nic jiného, než jak zachovávat pozor a pokorně žít životem čistým , ryzím a bez poskvrny a chránit ten jeden mikroskopický atom ve mně, který je mým opravdovým já. A ostatek může pro mne za mne jít klidně ke všem čertům. A snad by vám mohl poradit z hlubin věků i Marcus Aurelius:štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek.Změň vztah k věcem, které tě znepokojují a budešmít od nich pokoj. Vím , lehko se radí hůř děla , myslím, že za pokus to stojí.
 
> Re: pro smutnidla.. neregistrovaný 03.08.2012 16:59
» reagovat
  Tak to je nádherně povzbuzující. Stojí to zato, zkusit žít takovým způsobem - určitě se díky tomu člověk více uvolní a netrápí.
   
Zlomené srdce neregistrovaný 16.03.2012 22:05
» reagovat
kdysi jsem byl normální kluk,coměl spoustu přátel,smál se měl radost ze života.A teť?Všechno je pryč,o všechny své přátelé sem přišel,zůstal jsem sám.A proč seto stalo?Zamiloval jsemse do jedný holky ze třídy,myslel jsemsi žesemsejí líbil,dělal jsem cokoliv abych jí získal.Jenomže ona si země dělala jen srandu.Dozvěděl jsemse žebysi o mě ani kolo neopřela,žesu škaredej trapák apod.Nedokázal jsemse s tím smířit,proč mi tak ublížala.Něco vemě od tý doby umřelo,stal se země uzavřenej typ člověka,nechci s nikým chodit ven,nechci se smát,být šťastnej,netuším pročměto tak vzalo.Jeto už měsíc,necítím lásku,holky semi zhnusujou,ani na jednu se nemůžu ani podívat,a už vůbec né nani.Kdyžsidu odskočit na záchod je opřená o dveře naší třídy,dívá se namě ale já naňu ne.Trvá to už měsíc su prázdnej,necítím lásku.Jen to slovo semi hnusí.Jediný počem teť opravdu toužím je dodělat školu,odstěhovat se někam daleko od všech a zůstat sám.Nikdy sem neměl v životě štěstí,už odmala semi lidi smály žesu divnej,když semse dostal na střední všechno bylo jiný,doté doby než semji potkal.V mím srdci navždy zůstane,ale zažádných okolností bychji už nechtěl.Kdyby si semnou chtěl někdo pokecat tady je email majtyy@email.cz
 
melancholie neregistrovaný 09.02.2012 17:38
» reagovat
Jsem také melancholik a cítím se podobně, jako vy před ostatními lidmi: pokud nejsem mezi kamarádkami, nedokážu něco říct, bavit lidi,... Ale na druhou stranu umím vnímat (a to vy jistě taky(!)), píši básně, maluji... Tak hlavu vzhůru, máte v sobě taky nějaký poklad. A melancholici jsou důležití, co by každý dal za věrného kamaráda. Mel. umí odkrýt hloubku, jádro, podstatu věci. Mějte sami sebe rádi.
 
Hledám kamarádky - Zn. "opravdové"! ;-) neregistrovaný 19.12.2011 14:49
» reagovat
Ahoj, jsem taky melancholička a ještě k tomu náladová, někdy mám z lidí strach, jindy se naopak cítím, že jsem něco víc, než oni. Protože jsem jiná a nejsem tedy kopií davu. Nemám kolem sebe nikoho, kdo by mi pořádně rozumněl. Už na základce se mi smáli, že jsem lesba. Žila jsem ve svém vlastním světě a své vrstevníky jsem k tomu zkrátka nepotřebovala. Nyní je mi už 25 let, léčím se ambulantně na DPS Ondřejov v Praze, žeru různé léky a utlumováky (asi schizofrenie, stane se); ale moje niterní problémy to neřeší. Stále si přijdu sama, že si s nikým nerozumím a nikomu na mě nezáleží. To si teď nedělám prdel, i moje rodina jde proti mně. Nebo alespoŇ já mám takový pocit. Nikdy se nechci vdát a mít děti, přijde mi to hnusné. Nechci se ani kamarádit s klukama a nesnáším holky, kterým se kluci líbí. Nedokážu to pochopit. Navíc mi to přijde, že když má kamarádka kluka, dává mu přede mnou akorát tak přednost, když chci s ní jít ven, tak nemůže a když chce ven kluk, tak uhání ihned a skoro po čtyřech. Je to nefér. Pořád jenom brečím, přijde mi, že už mě nic hezkýho v životě nečeká.:( Stále jsem zavřená mezi čtyřma stěnama. Už mi není pomoci... Chci opravdovou kamarádku, na všechno možné. S klukama to není ono. Psychická nemoc výhodou.
Kyori@seznam.cz
 
> změn psychiatra.... neregistrovaný 19.01.2012 21:26
» reagovat
  psychická nemoc výhodou:-D
   
nenavidim tenhle temperament neregistrovaný 08.12.2011 18:27
» reagovat
Když si čtu všechny tyto příspěvky,cítím se o dost lépe,než při své mizerné náladě! Alespoň vím,že v tom nejsem sama a že je i pár dalších lidí, kteří jsou na tom podobně/stejně jak já.
Patřím do kategorie náctiletých, takže je to s tímto temperamentem dokonalá pohroma. Nedokážu se uvolnit,nedokážu se bavit.. Mám pár přátel(znám je dlouho,takže si dovoluji říct, že jsou praví),dokonce i přítele(jsem s ním asi 8 měsíců,ale je to komplikované,bojím se, že mě raní). No, zkrátka a dobře být melancholikem a žít s tím není legrace. Skoro každý den mám pocit,že pro nikoho nic neznamenám(že moji přátelé vlastně nejsou praví jak si myslím, že mě můj přítel podvádí na každém kroku, že mě pomlouvá a podobně).. Je to hrůza, nikomu vlastně nedůvěřuji.. Každé ráno se budím s pocitem svírajícího se žaludku, mám pocit,že to nemá cenu vstávat,že tenhle den bude stát zase za prd,že nic nedokážu, dostanu špatný známky ve škole,akorát zase uslyším,jak mě ostatní ze školy pomlouvají... párkrát jsem myslela i na sebevraždu,ale řekla jsem si, proč to udělat, vždyt toho mám docela dost před sebou a skončit to můžu kdykoliv,ale smrt pak vrátit nejde..
Neumím se bavit s cizími lidmi, moje introvertnost a výkyvy nálad jsou strašné,navíc,když neznám nikoho,od koho bych získala porozumnění..
Ale i tak,přeji všem melancholikům hodně štěstí a pevné vůle,aby to zvládli!:)
 
> přesně neregistrovaný 18.12.2011 22:55
» reagovat
  uplně přesně to prožívám. je to strašný...prostě ty nálady, deprese, a je to přesný i v tom že sem si řikal že sem v tom sám a že nikdo není kdo by mi mohl porozumět...PS: pro ty co tu kecaj naky kraviny ze tu neni naka poradna nebo tak..ja myslim ze je to uzitecny si precist jak tuto vec proziva samotny melancholik...muzete potom lip pochopit vyznam...;)
   
> odpověď melancholika neregistrovaný 13.03.2012 09:30
» reagovat
  Jsem hrdý melancholik, snažím se podporaovat svou citlivost! Je v ní obrovská síla, kterou dokážeme jen my melancholici porozumět všemu, čemu jen chceme! Roky mě na školách šikanovali od základní po střední, několik let jsem měl denně v hlavě myšlenky na sebevraždu a potom jsem si vytvořil díky poslechu Beatles, díky čtení knih jako je essay Edgara Allana Poea: Eureka tak silnou filozofii, že žiji dodnes a i když je mi pouhých 24 tak se cítím starý jako Metuzalém, píši básně, skládám písně a baví mě matematika i když momentálně nemám peníze na studium. Melancholik je nejlepší z typů člověka a doporučuji MBTI test osobnosti - google poradí ;)
   
>> ... neregistrovaný 01.04.2012 12:36
» reagovat
   též ;-) ... až na tu šikanu a sebevraždu :-D docvaklo mi to dřív :-) díky MBTI
    
taky melancholik neregistrovaný 23.09.2011 23:24
» reagovat
Jsem taky melancholik a jak tak čtu vaše příspěvky tak žasnu.. v některých případech takhle do detailu rozepisovat svojí osobnost.Já bych takhle veřejně na diskusi nikdy svojí osobnost nerozebíral ať už ze strachu nebo z tatkických důvodů (melancholici mi určitě rozumí).
 
> Souhlas neregistrovaný 08.10.2011 19:01
» reagovat
  V tom jsme spolu za jedno.
   
co říct... neregistrovaný 11.09.2011 12:20
» reagovat
Jsem melancholička a v tom horším období je to fakt hrozný... Hrát si na někoho jiného nemá cenu a když jste takový jaký jste, tak to taky všechny nebere, obzvlášť když se všichni chtějí dobře bavit. Myslím si, že by jsme mohli být veselejší, ale možná, že si jen víc uvědomujeme a soucítíme se světem. Nemyslím si, že jsem ráda smutná, jen asi cítím víc tu beznaděj a i když se snažím radovat z maličkostí, tak na mě brzo dolehne to ostatní. Nejspíš ani nemá cenu to rozepisovat... protože melancholik asi pochopí))) Mějte se hezky
 
cuss melancholicí neregistrovaný 06.09.2011 03:05
» reagovat
Ani již, po několika hodinách pročítání zdejších příspěvků netuším, jak jsem se zde octl nicméně cítím nutkání, a je to prvně v životě co se takto rozepíši, už ne ani tak pro sebe jako pro ostatní co jsem si s melancholií prožil já.

Jako dítě jsem byl samotářský, stačilo mne někam posadit a nikdo nevěděl, že existuju, s klacíkem sem spokojen strávil celej den, takovej malej Mc Gyver :) nepotřeboval jsem prostě společnost a tak když přišel čas chodit do školky nastal problém mého soužití s ostatními poněvač já neznalí nějaké interakce jsem se jaksi odmítl podvolit režimu společnosti čož došlo tak daleko ,že mne raději rodiče nechaly zase spokojeného s klacíkem doma :)
Další pokus a mou socializaci nastal s nástupem do ústavu jménem Škola, z vyprávění rodičů vím jen jak od nástupu do první třídy jsem se stal smutným zasmušilým chlapcem, z období 9ti let si jen pamatuji, že sic nějaké kamarády jsem si našel, avšak jak to tak bývá, netáhl jsem s partou, čímž se stáváte slabým, napadnutelným článkem a děti toho jak mnozí z nás zjistily, rády zneužívají. Jen namátkou, nebudu vypisovat vše, posměch na hodinách zpěvu za můj hlas na který všici čekaly, smutek na hodinách tělocviku když vás nikdo nechce do týmu, smutek nepatřičnosti nikam a k nikomu či první nezdary s něžným pohlavím rychle udělaly konec mým pokusům o otevřenost. Raději jsem se uzavřel do svého vlastního světa knih a studia historie, hodin strávených na parapetu okna pozorovnáním hvězd, procházek přírodou, to mne vždy bavilo, číst a studovat, ostatní sic mé vědomosti a jen velmi občasné myšlenkové výlevy braly asi jako projev nadřazenosti, čímž jsem si samozřejmě nepomohl.

Po skončení ZŠ již značně roztrpčený jsem si vybral raději školu v jiném městě pln naděje na zlepšení bezvýchodné situace. Tou dobou přišly také první probrečené noci, které pamatuji, extrémní výkyvy nálad ( doslova z minuty na minutu mi nějaká pi***ina zkazila i několik dní, ještě hlubší nenávist k vlastním hodnotám v naději, že když budu jako ti "ostatní" bude mi fajn ) nyní s odstupem pár let myslím že to bylo uvědoměním si situace a okolního světa a také nástupem puberty ( rozumějte chutí si také užít ženy, hospody, muziku, atd. ), dětská slupka nechápavosti, nevinosti a ochrany rodiny opadla a na mne se vylil jako tsunami zcela nový svět.
Já netknutý jakoukoli holkou, čas raději trávící hodiny filozofováním nad otázkami smysluplnosti války, funkčnosti demokracie/komunismu nebo případně s příchodem deprese tím jak funguje společnost a "proč mě ku*va všichni tak nesnášeli/nebavěj se se mnou/sou takovýa makový, začal trpět v tanečních nebo se pokoušel zajít si někam zapařit. Bylo to a ještě stále ještě je peklo trapnosti i jisté povrchnosti, to vám povím, páč zcela určitě figuruji v nejedné historce :/ na řadu také příchází chlast, nebezpečný to nástroj pro melancholika :) udělá ale ze mě nepřemýšlejícího přízemního člověka a leckdy dodá odvahy ! pak nějaký gramy :) chodí se ven, parky, hospody, a najednou zjištujete, že bejt mezi lidma není špatný, že oni taky nejsou špatní, mají své problémy a strasti které jsou pro ně stejně obtížné jako pro nás občas naše samota.

Časem sem se prostě po hromadě nezdarů naučil žíti s lidma. S těmi které bych jinak nenáviděl, naučil sem se je "respektovat" a brát s nadhledem ! jinak to nejde i Já, člověk ,už naštěstí, milující svůj klid a samotu občas společnost potřebuju a někteří ač se to nezdá nás docení jen je třeba taky se trošku snažit.

Tak to je v krátkosti můj příběh a teť pár rad ( hmm pár let zpátky bych už, číst tohle, nadával, že tak lehký to není a ne! nebylo )
Prvně, nikdy se nevzdávejte sebe ! jste sami sobě to nejcennější, ztratit se je snadné ale cesta zpět a bolest zpytování byla mi veliká, cesta života je spletitá, nabízejíc mnoho "zkratek" a odboček.
Naučit se žít sám se sebou je důležitější než myslet si jak je chlastat, hulit kalit hustý a krásný . . . .
Pamatujte, nejste nikdy samy, tam venku jsou nás tisíce, sedíc a trpíc třeba doma, vzpomeňte naně :)
Mějte rádi lidi, neříkám ty kteří vám ďáli ze života peklo, ti za váši bolest nestojí. Jednou si vás bude mnoho lidí vážit a přijdou za vámí brečet, kolik tvrďáků už sem takhle viděl, zbývá to brát jako vaše vítězství nebo přirozenost.
Nesnažte se prosím vzdorovat sami sobě, zkoušel sem to dlouho, předlouho, i když pravda prostě sem z toho asi dozrál "pryč" ale nikdy sem nepřišel nato jak opravdu porazit depku, občas se to vrátí . . .
Přiznávejte si jak se věci mají, nesnažte se "ulogičnit" a přechytračit sebe, trochu to souvisí se vzdorem vůči sobě.
Čtěte, myslím, že kniha je dobrý zabiják lehké depky, ono se to nezná ale kniha má neuvěřitelnou moc rozvíjet člověka, najdete v knihách mnoho myšlenek a podstat to vás odvede od přítomnosti, překlene čas kdy trvá deprese ! a dozvíte se tam toho víc než na všech wikipediích.
Poslouchtejte muziku, rychlou i pomalou a naučte se když se vám ta pomalá líbí, zvládat svůj ponor do "agónie myšlenek a pocitů"
Nebojte se psychologů, nechtějí "léčit" chtějí si povídat:) však my jsme jimi taky . . .
Jóóó a dejte tomu čas ! nejhorší promne to bylo od 14 do 20.

Tak to je vše, sry za chyby, pravopis mě nikdy nebral :D a držme se ! peace
 
Neznámá z Longshire... neregistrovaný 16.08.2011 21:21
» reagovat
Je to přesně rok , co jsem tu psala své problémy.Po roce jsem našla náhodou tuto stránku a přečetla si svůj příspěvek.Ještě doteď cítím obrovskou bolest s toho.Hodně lidí na 'to' zareagovalo.Skoro všichni psali , že se to zlepší.Že když mám dvanáct , tak z toho vyrostu , že najdu další kamarády atd. :) Když si uvědomím , co jsem prožívala před rokem - ještě s kamarádky a docela oblíbená , tak mi je špatně.Tenkrát mi bylo stokrát lépe než teď , ale i přesto se statečně usmívám na monitor.Předtím jsem si jen dělala starosti , že nepotkám kluka! :D Mújky bože!Teď mi to připadá tak jiné.Mohla bych klidně napsat další epos , jaký mám totálně hrozný život , že jsem byla tři měsíce nemocná , v nemocnici , všichni si mysleli , že si vymýšlím svou nemoc , posílali mě k psychiatrům , bylo to tak hrozné , cítím takovou bolest !Mohla bych tu strávit miliony let , ale nikdy bych vám neukázala všechen strach , smutek a bolest.Říkám tomu Temné doby.Jak jste si určitě všimli , mluvím(píšu) v minulém čase.Ano , jsou to dva měsíce , kdy to přešlo.Najednou , což všechny kolem mě , utvrdilo v tom , že jsem si vymýšlela.Myslela jsem si , že tím ty ''Temné Doby''skončily :D Směji se sama sobě , jak jsem byla najivní.Šla jsem do školy a co vidím první , že je má lavice odsunutá.Má nejlepší kamarádka seděla s jinou a propalovala mě zhnuseným pohledem.Nikdy na ten strach nezapomenu , jak to bylo hrozné !!! Dozvěděla jsem se , že jsem pro všechny ve třídě né ta Lucka a dokonce ani ta (příjmení nebudu zveřejnovat),ale nákaza.Celou školou obletělo , že jsem byla tři měsíce pryč kvůli tomu , že jsem byla nemocná.Od té doby pro mě nastalo peklo.Kluci ze třídy mi lepily žvýkačky do mých skoro po zadek dlouhých vlasů a holky fotili v nepříjemných situací.Potichu se tomu smáli.Jenže to nebyl jediný problém.Tři měsíce bez školy :( Byla jsem jedničkářka , teď jsem měla na vysvědčení dvojky :( . Ale to není až taková hrůza.Dá se to překousnout , ale matika je nejhorší.Za týden jdu i přes prázdniny na velký test.Bojím se moc.Vlastně se bojím i jak půjdu znova do školy až skončí prázdniny.Vím že mě kluci budou 'zabíjet' svými krutostmi a holky taky , ale co můžu dělat ? Teď se , ale dostávám k hlavnímu bodu celého tohodle nesmyslnému komentaři a důvodu , proč jsem vám ukázala své utrpení.Teď se něžně na monitor usmívám a mám slzy v očích.Víte proč napřec tomuhle žiji ? Víte proč mé srdce hlasitě bije , místo toho , aby bylo chladné ? Víte proč jsem tak rozněžněná ? Protože vím , že v tom nejsem sama :) Přečetla jsem tu spoustu komentářů a buďte si jisti , jsem s vámi a držím vám palce , aby vám všechno dobře dopadlo.Protože nikdy nejste sami :) Vždy je tu někdo , kdo Vás podrží , stejně , jako mě držíte vy. :)) Jsme v tom spolu , nezapomeňte , jako jsem nezapoměla v nejhorším já :) .
 
Verčo neregistrovaný 13.06.2011 17:14
» reagovat
Děkuji moc.pokusím se....
 
Verča-melancholička neregistrovaný 13.06.2011 09:24
» reagovat
Ahoj, úplně ti rozumím, já jsem měla taky takové období, že jsem skoro pořád brečela a neviděla jsem smysl života..uvidíš, že tohle období přejde,moc dobře si na toto období pamatuju a vím, že netrvá věčně, člověk se musí naučit brát život takový jaký je (nejhorší je začít se litovat, to ti začnou připadat problémy daleko větší než jsou) snaž se přijít na jiné myšlenky třeba tím, že zkusíš zjistit, jaký sport by tě bavil.. já jsem zkusila plavání, čtení, baví mě i hra na klavír :) mě to pomohlo, přeju hodně štěští... uvidíš, že život není zase až tak špatný, jak může mnohdy vypadat, snaž se radovat z maličkostí.. život je moc krátký na to, abychom třeba jenom jeden den ztratili čas smutkem.. i mě se sice i teď mnohdy stane, že je mi smutno a do breku, ale snažím se to buď zahnat a když to jinak nejde, tak si prostě pobrečím, ale nemělo by se to stát součástí tvého každodenního života, přeju vám všem melancholikům mnoho štěstí do života a snažte se vidět svět aspoň trošku optimističtěji, vidím, že i mě to dělá často problém, ale snažím se :)
 
Pomoc neregistrovaný 11.06.2011 13:25
» reagovat
Jsem melancholik pořád brečím a nebaví mě svět.....Všichni se mi smějou a rodiče mě odsuzují.....POMOC
 
? Mirek18 24.04.2011 16:16
» reagovat
Já jsem Sangvinik,ale zamiloval jsem se do melancholičky.Myslíte že by to mohlo fungovat?
 
> fungovat? neregistrovaný 16.06.2011 22:04
» reagovat
  Všechno se má zkusit.. Jděte do toho :) nejkrásnější povaha je citlivý melancholik a ještě krásnější je podporující sagvouš.
   
Tenká červená linie neregistrovaný 17.04.2011 23:36
» reagovat
Viděli jste válečný film Tenká červená linie, na co myslí vojáci ve válce, kde berou víru dál bojovat, s každým dalším výstřelem do nepřítele se odcizují svému domovu.. Rád se k němu vracím, hlavní postava byla melancholik jako vyšitá, přemýšlela nad filozofickými otázkami stejně tak jako já. Příroda bojuje sama se sebou, je to tak absurdní, ten boj o moc, dodneška nechápu co si vlastně o smyslu života lidí a jednotlivců mám myslet.
 
Melancholie? neregistrovaný 17.03.2011 20:08
» reagovat
Hoj.. mám nemalý problém... netušíím zda je to melancholie ale nese to své znaky.. Normálně si žiju lidí se nebojim sem komunikativní a v pohodě, jenže jakmile mám řešit problém (dejme tomu že s holkama) tak sem v háji s psychikou až tak že nepozřu ani sousto.. nejde o to jak se s holkou seznámit.. ale spš rozejít... Totálně mě to rozbije jakmile holka je třebas nevěrná.. moc si to beru. Netuším co s tim.. todle s těma rozchodama atd... je asi nejhorší. Opravdu upe do breku mi je, nemůžu jíst, zvracim no hrůza.. Mívám kvůli tomu depky. No prostě hrůza, už několikrát sem si říkal asi bude lepší zůstat samotář, ale po měsíci mi dojde že tudy cesta nevede a začne to znova.. Já opravdu nevydržím sám, ale pak když je konec mám chuť něco rozbít, zranit se, nebo tak...
 
> Melancholie neregistrovaný 13.04.2011 13:55
» reagovat
  To nebude melancholie, ta je spíše na delší dobu, někdy se s ní čloěk narodí a nese si ji po celý život, tohle jsou "jen" deprese a smutek z rozchodu, zklamání, ale nevidím tom s melancholií nic než kratší deprese a zklamání
   
Verča neregistrovaný 28.02.2011 15:53
» reagovat
Určitě souhlasím s Drahuš, moc se mi líbil váš příspěvek a můžu s vámi jenom souhlasit :).. můžu se zeptat, kolik vám je let? Jen tak by mě to zajímalo :-).
 
náhoda neregistrovaný 24.02.2011 17:48
» reagovat
Dobrý den všem,co zde nahlížejí a dávají své myšlenky.Zcela náhodou jsem objevila tuto diskusi-přečetla několik příspěvků a jelikož také chci k tomu něco říci,rozhodla jsem se reagovat...:-)
Myslím si,že jak flegmati-tak melancholik má své povinnosti,které musí na tomhle světě vykonávat.Jde jen o otázku,zda v sobě najde dostatek sil,víru a naději.....že je zde k něčemu užitečný.
Sama za sebe jsem od každého trochu...:-P..Já osobně dávám v životě na první tři místa....zdraví,lásku,rodinu.:-)....Ale život nám vkládá pod nohy klacky a my musíme rozhodnout,kterou nohou překročit a jakou použít povahu.Je X lidí...tím pádem...X povah.Ale člověk je zde pouhý tvor...pára.Dalo by se o tom napsat více,ale vlastně nevím...zda někoho má slova zaujmou.Možná ne...možná potěší,to nechám na každým z vás,kdo nahlédne a přečte.
Ale díky náhodě...:-)...:-)...:-) Drahuš
 
taky melancholička neregistrovaný 22.01.2011 21:42
» reagovat
Ahoj všichni, po přečtení několika příspěvků jsem se i já rozhodla vám napsat. Jako většina z vás co tu píšete jsem taky melancholička a tak jestli vás bude zajímat něco o tom, jak na tom jsem já, můžete si to přečíst. Když jsem byla malá, tak do pěti let, tak jsem byla hodně temperametní a bezpostřední..postupem času se to ale začalo úplně měnit a z té bezprostřední holky se začala stávat stydlivá a hodně málo povídavá holka. Nejhorší období jsem zažívala asi v pubertě, kdy jsem se nedokázala bavit skoro s nikým aniž bych se červenala.. to období pro mě bylo hodně těžký..depky u mě byly skoro jako na denním pořádku.. chtěla jsem zapadnout, být ukecaná, vtipná a bezprostřední, ale nešlo to.. postupem času a není tomu tak dávno jsem to začala tak nějak víc řešit a jsem za to ráda, vím, že i lidi kolem mě, přátelé ve mě vidí takovou hodně tichou holku a někdy mě to dost mrzí, že nejsem přátelštější a upovídanější.. ale snažím se s tím něco dělat, sice to nejde ze dne na den, což mě mrzí, protože bych za to byla moc vděčná, ale snažím se.. když někoho třeba delší dobu nevidím, tak se ho zeptám, jak se má.. pak ale mi dělá problém, většinou pokud toho člověka znám, tak nevím, na co se ho mám zeptat dál..jsou chvíle, který mi ležej hodně dlouho v hlavě, můžou to být hezký vzpomínky, ale jsou to i věci u kterých si vyčítám, že jsem je udělala špatně a že tohle jsem ještě mohla říct, že by se to hodilo, ale neřekla jsem to :( s čím taky docela bojuju je i to, že se špatně soustředím.. ve dne bývám hodně často zasněná a musím pořád nad něčím přemýšlet.. poslední dobou si tak hodně uvědomuju jak jsou důležitý vztahy..i když pořád nejsem ze stydlivosti vyléčená, snažím se s tím bojovat a když mě sem tam přepadne nějaká depka, tak se snažím vzpomenout si třeba na něco hezkýho a protože jsem křesťanka, tak vím, že je tu někdo, kdo mě miluje a i v těch nelehkých chvílích plných smutku je se mnou a můžu se na něho spolehnout.. vím, že vy kteří věřící nejste si o mě budete třeba myslet, že jsem nějakej zoufalec, kterej nevěděl jak dál a tak se dal na křesťanství.. tak to ale není.. zamýšleli jste se někdy nad tím, kdo je JEŽÍŠ KRISTUS? Proč je na světě tolik věřících? Je snad cca 2 mld. věřících pouhých zoufalců, kteří nevědí co s časem a proto jsou křesťané? Než někdo začně odsuzovat křesťanství, tak bych mu doporučila přečíst si nový zákon.. je v něm hodně příběhů, hodně emocí a skutečných příběhů, které nás mohou obohatit :)
 
> Nevěřící melancholik neregistrovaný 18.02.2011 07:18
» reagovat
  Z čeho usuzujete, že o Vás smýšlíme jako o zoufalci a proč hned to napadání otázkami? To, že jste tzv. věřící z Vás nedělá slušného člověka, stejně tak jako z těch 2 miliard. A proč by měl být Nový zákon právě ta jediná správná autorita? Uvítal bych, kdyby někdo napsal zcela novou Bibli, ve které by reflektoval problémy současného světa, nikoliv toho před 2000 lety.
Napsal Svobodný Petr
   
>> caput ligneum neregistrovaný 11.04.2011 22:37
» reagovat
   Bible je naprosto nadčasová. Ačkoliv třeba nejste věřící, toto musíte uznat.
    
> taky melancholička neregistrovaný 27.05.2011 12:21
» reagovat
  ..jsem na tom hodně podobně jako Ty a taky v tom, že jsem křesťanka....pokud chceš, napiš mi na janachrom@seznam.cz
   
Něco málo neregistrovaný 27.10.2010 23:00
» reagovat
Takže trochu jsem omrkl co se píše v diskuzích u jiných temperamentů. U flegmatiků se řeší rozdíl mezi melancholikem a flegmatikem. U choleriků si věčně někdo stěžuje že se s nějakým zná. A u sangviniků se rozběhla diskuze na téma klady mínusy jestli člověk může být i introvert a sangvinik a tak
No a vy se tu pořád litujete. Člověk se přeci nedá jasně zařadit kam patří, to za prvé Za druhé, lidem se bez ohledu na temperament stávají mnohem horší věci než že jsou melancholici ,a tak je mi trochu líto že zrovna v diskuzi u temperamentu který je mi nejbližší ze rozmáhá tak špatná vlastnost jako je sebelítost.
 
> Re: Něco málo neregistrovaný 03.11.2010 17:29
» reagovat
  Tak tohle vyznělo dost vtipně :)
Zvlášť první odstavec :P
   
Nadpis příspěvku: neregistrovaný 19.09.2010 10:49
» reagovat
Myslíte že je možne zmeniť typ temperamentu ?
 
> ... neregistrovaný 19.09.2010 12:16
» reagovat
  Možná jen trochu. Temperament je vrozený a jen ztěží se změní..
   
>> Nadpis příspěvku: neregistrovaný 24.09.2010 21:11
» reagovat
   Šetky testy mi vizházdajú na melancholika a kus s flegmatika. Ked som si o nich prečítal som neveril jak niektore vlastnosti pasujú ... Teraz mám problem sa spravat tak jak som sa spraval vždy ked si čosi planujem alebo za hlbšie zamyslim tak si spomeniem na ten opis , proste ako keby som to nebol ja jak keby moja osobnost sa spravala podla nakych pravidiel... Myslím si že každá ludská duša je jedinečná a že temperament je len opis zakladnych vlastností ale naozajstnu povahu človeka pozná len on sam. a neda sa žiadno opisat
    
> fantomas :D neregistrovaný 07.02.2011 17:53
» reagovat
  ano .......
   
> asi ne neregistrovaný 01.04.2012 12:51
» reagovat
  asi ne, ale zkus ho rozvinout,nebo přizpůsobit.... možná to bude znít divně ale dá se trénovat a posílit naučit se ho využívat tak aby ti víc dal než bral :-)
   
K předchozímu neregistrovaný 19.08.2010 10:41
» reagovat
Díky,že jsi reagoval ,popřemýšlím o tom.
 
K předchozímu neregistrovaný 18.08.2010 23:36
» reagovat
Ona to tu není tak úplně diskuze, takže se nemusíš moc bát hanlivých reakcí - podívej se na časový rozpětí u některých příspěvků... Jinak mi přijde, že řešíš svou povahu už docela brzo, já měl v tvém věku asi víc prostých dětských starostí, ale snad je to tak pro tebe dobře. Mimochodem ty maminčiny otázky, co tě tak trápí, přijdou otravný určitě každýmu nezávisle na povaze a takhle vážně si to neber, ještě je určitě čas (hádám, že je to jen přecitlivělost melancholika :).

A u večírku záleží na tom, co chceš ty. Víš to sama, jestli tě opravdu víc láká les, nebo společnost. Ale já dnes už vím, že je chyba, nedělat v pubertě žádný hlouposti a stranit se. I když se k tomu musíš třeba víc přemáhat než ostatní, kteří to dělají spontánně, tak je daleko snazší kravnout v patnácti, než ve dvaceti a stojí za to, alespoň to zkoušet.

(jestli to někdo vidíte dost rozdílně, prosím o reakci, nerad bych tu plácal nesmyslové)


Jinak pro všechny...
...mám tip na knížku, co by vám mohla trochu či radikálně pomoci s kýženou změnou - zadejte si do vyhledávače Psychokybernetika a pořiďte si ji. Byla sice napsána už před asi 50 lety a tedy i v knize používaná (lehce) technická analogie je na dnešní dobu poněkud kostrbatá, ale stále je to pochopitelné a myslím, že jsou tam velmi užitečné myšlenky. Můžete být až překvapeni, jak často se v tom textu najdete. Hodně mě v ní taky zaujala pasáž o hypnóze, kdy autor uvádí, že zhypnotizovaný člověk se dokáže chovat diametrálně odlišně, než jak se chová v bdělém stavu (asi jste to už i někde viděli). Takže prostor na změnu v mozku určitě je.

A pro děvče v příspěvku níže jsou tam i zmínky o bohu, když sis k němu tedy našla cestu. Ty mi osobně jako jediné na té knížce vadí, ale to je každého věc. Jen bych tě kdyžtak v tvé víře trošku poopravil - bůh se pro nás určitě neupálil, to zřejmě myslíš ukřižovaného Krista, kterého nazývají synem božím a bůh je tedy něco jiného. Nemyslím to ale zle. :)

Musím se tu taky někdy zpověďet, ale to bude hrozná tapeta..
 
Naděje neregistrovaný 18.08.2010 17:33
» reagovat
Začínám stejnou větou jako skoro všichni tady;Jsem melancholička a mám s tím velké potíže.Mám 12 let a to je raná puberta(nevím to jistě)v té době by jsem si měla malovat meikap a pokukovat po klucích.Když se mě zeptá mamka,"Tak co už máš nějakého chlapce"a u toho se putulně usmívá musím jí říct ne.Bolí mě to že jí to musím říct,ale nechci jí dávat plané naděje.Je to hotové utrpení pro matku,která má za dceru nebo syna melancholika.Když je vidí samotné,uzavřené a v psychickém rozpoložení.Tak je to i u nás.Musím se dívat jak se na mě dívá maminka z bolestí v očích,když jsem sama v koutě s knížkou.Nesnáším se za to,že ji tak ubližuji.Jak moc ráda bych ji řekla to zatracené ano.Jak moc ráda bych se odvázala a šla na zvaný večirek.Jak ráda bych šla za rodiči a popovídala si s nimi.Ale svým zbůsobem by jsme měli být rádi za to co máme.Jsme sice(i já)uzavření a tišší,ale za to máte něco jinačího než ostatní.Jsme velice čestní spravedliví,stateční a svým zbůsobem ,čistí'(moc se omlouvám jestli to vezmete jako vychloubáni a pýchu.Netušila jsem jak to mám jinak formulovat).Každý by mě považoval za blázna a myslím že i vy když si tohle přečtete si budete myslet že mi ,hrabe',ale já miluji lesy a stromy.Bydlíme blízko lesů a tam si každy den chodím očistit duši.Každy strom obejmu a pohladím.Šeptám k nim,protože vím že mě nikdy nezradí.Uchovají tajemství a nikdy ho nevyzradí.Nejsem křestanka a vyrostla jsem s tím že bůh nepomáha a že mám věřit na tzn.:Velký třesk.Přesto jsem si k němu našla cestičku a miluji ho.Za jeho neskonalou lásku ke všemu živému.Za to že zastával rovnost a že se nechal upálit pro lidi,pro nás.Byl tak hodný a statečný!Vidíte?I teď ho před vámi zbožňuji!A proč jsem to tady vlastně napsala?Proč ta nezávisla a plachá holka,ted a tady píše tak dlouhy a pro někoho vychloubační a k politovaní hodný monolog z hloby své duše?Proč jinak malomluvná a uzavřená holka,které by jste neměli věřit už jenom proto,že jsem ,pubertačka'vám to tady píše?Protože vám chci ukázat,že musíme najít nějaký smysl života.Já jsem ho našla v Bohu a v tom že najivně veřím že je každý pro někoho předurčen a že i my,tak už zkažení,dalo by se říct netvorové,kteří zničili už skoro celý svět jsme schopni veliké lásky a náklonosti k tomu druhému.Stále i když pro někoho ,pošětile'čekám na velkou lásku ke které se upnu a budu jí milovat věrně a čistě.Věřím v to.,A to'mě chrání před tím,aby jsem se stáhla pod krunýř a jako želva by jsem plakala.Všichni jsme sice lidé!I když se na mě každý druhý díva z opovržení a nechutí a to jen proto že mám brýle.Jsem za to ráda,že jsem melancholička.Klidně bych to vyřvala i do světa-nestydím se za to.Dřív jo,ale teď ne.Prosím najděte si nějaký smysl života.Nechci,aby se někdo trápil kvůli takové maličkosti.Jsou o hodně horší věci,ale i přesto to pro vás není maličkost.Vlastně,i trošičku váham to sem dát.Bojím se reakcích.Velice se bojím.
 
> Dík neregistrovaný 11.09.2010 16:27
» reagovat
  Je mi přes padesát a dávno nejsem melancholik, ale cos napsala, to mě nadchlo (až na tu bídnou češtinu a "upáleného" Boha). Když tohle dokážeš ve dvanácti, nemáš důvod "velice se bát". Docela jsi mě povzbudila. Dík.
   
to snad neni možný neregistrovaný 16.08.2010 18:15
» reagovat
Docela souhlasim s Výsměchem.Přestaňte se tu litovat, vy chudáčkové.Já jsem taky melancholik.Ale vy jste slaboši.Věřte mi, že jsou MNOHEM větší problémi, než tahle povaha.
 
> Jděte se posmívat někam jinam neregistrovaný 17.08.2010 14:34
» reagovat
  Jasně, že jsou mnohem větší problémy. Vždycky jsou a vždycky budou! Ale taky jestli jste si o tom někdy něco přečetl(a), tak určitě chápete, že za to nemůžou jací jsou. Někdo je holt melancholik trochu, jiní jsou zase víc. Někdo má všechny vlastnosti melancholika (i ty špatné!), jiní zase ty dobré.Já jsem třeba napůl cholerik (a vyhovuje mi to tak). Někteří melancholici se mohou rozbrečet a zbláznit už jen proto, že se jim rozbije oblíbený hrneček, ale narodili se tak, a jsou tací, kteří s tím neumí prostě nic udělat. Bohužel. Tak se uctivě jděte posmívat někam jinam! Buďtě rád(a), že jste takový(á) jaký(á) jste!
   
> Ať tě provází síla melankolíku neregistrovaný 18.08.2010 00:57
» reagovat
  A v čem prosím vidíš svojí sílu, jestliže jsou ostatní slaboši? Povzbuď nás ostatní :) Řekl bych, že jsi zkrátka smířený se svým stavem a neřešíš to. A teď jde o to, jestli můžeš říct, že je ten stav z pohledu tzv. "běžných" lidí normální a nebo se prostě vymykáš a na rozdíl od nás ostatních ti to nevadí. To je totiž, oč tu běží, že prostě nejsme "bežní a průměrní" (v určitých věcech) a zkrátka se s tím hůř žije. Někomu to vadí, někomu méně a někdo už se možná ani nesnaží se změnit (pokud je tohle řešení).

Tak nás prosím pouč, když víš, jak ven z pasti :) Samozřejmě, že kdo se o nic nesnaží, nic nedokáže, ale melancholikovi to jde zkrátka hůř. Ale co přesně tvým pohledem znamená slaboch, to netuším a rád bych to vyzvěděl. :)

Mimch. doufám, že většími problémy nemyslíš třeba hlad v Africe, nemoci a takový chujoviny, to by mi hnulo žlučí. Já ze svého pohledu můžu nad svůj problém s povahou nadřadit už jenom případně nesloužící zdraví své a svých nejbližších a ještě by mě asi víc trápilo, nemít kam složit hlavu. Ale prakticky nic jiného nevidím jako větší probém, než je má melancholie. Tak šup sem s mnohem většími problémy. (nebo jsou to tyhle dva?)
   
>> zase já neregistrovaný 30.08.2010 22:29
» reagovat
   tak teda odpovídám.Jestli se chceš předhánět, kdo má větší problémy, tady je ten můj:Jsem katolička.žilo se mi krásně, než jsem zjistila, že jsem lesba.V patnácti letech jsem byla postavena před otázku, na kterou jsou různé odpovědi a miliony lidí v tom nemajá jasno.Já se musela rozhodnout a docela to spěchalo.Nejdřív jsem se chtěla víry vzdát, ale pak jsem si uvědomila, jak moc bych byla povrchní.Já vím, že jsem si křestanství a potlačování svých citů vybrala sama, ale taky vím, že jinak bych žít nedokázala.Bylo to dost krutý rozcestí a ani jedna cesta se mi nelíbila.

Svět pro tohle nemá pochopení.Ani moji nebudou mít, až se to dozvědí.Až překonají homofóbii, stejně se nesrovnají s mou volbou.

Teď tedy vím, že jsem udělala správně, ale nevím jak dlouho tohle moje psychika vydrží.Vsadila jsem všechno na jedinou kartu.Pokud po smrti nic není (i tohle musím zvážit-miliardy lidí jsou o tom přesvědčeny), zahodila jsem svůj život.Nebot tímto způsobem žiji v podstatě jen napůl.

PS:melancholik jsem taky.Chápu tě, dřív(před TÍMHLE)jsem to taky řešila, ale hledala jsem problémy tak kde nejsou.

Dodávám, že každému se asi jeho starosti se zdají největší a nejtěžší.
    
>>> oprava neregistrovaný 30.08.2010 22:31
» reagovat
    mělo tam být moji rodiče
     
>>> a zasejc já jako já neregistrovaný 09.09.2010 23:39
» reagovat
    Nechtěl jsem se nijak předhánět, vidím, že jsem tě podle toho příspěvku dost špatně odhadnul. V tvém případě to MNOHEM dává smysl. Orientaci ti tedy vůbec nezávidím, i když ty jí máš za problém asi hlavně díky kontrastu k víře. Jak píšeš, tak ani já jsem pro tohle nikdy nenašel pochopení (prostě nechápu, co na bohu vidíte a co vám to přináší), ale jsem tolerantní, když mi to nikdo nepodsouvá. A protože to nechápu, nedokážu to ani moc zhodnotit. Jediné co mě napadá, pokud tedy necheš žít napůl a už nyní myslíš na to, co je po smrti... tak zkrátka se vydat cestou ala Matka Tereza, když nevidíš jiné východisko a nechceš život zahodit, jak píšeš. Ale mně se to radí, já taky nedělám, to co bych chtěl a místo toho žiji pohodlný život bez nechtěných komplikací a težkých rozhodnutí, který by naprostou většinu populace vůbec nebavil. Nicméně předhánět se nechci, vyhráváš :) Já si za svůj stav mohu převážně sám (nebudu-li to alibisticky svádět na povahu), příležitostí ke změně bylo relativně dost.

Mám-li se ale vrátit ke slabošství, tak můj problém a asi i ostatních je hozený trochu někam jinam, než ten tvůj, takže se to nedá příliš porovnávat. Ale budeš mít zřejmě pravdu, že na změnu nemáme prostě dostatek síly, tedy slabí jsme. :)
     
>>>> je krásný být.... neregistrovaný 19.01.2012 22:20
» reagovat
     je krásný být lesba,melancholik,nebo katolík...jen si to lidi uvědomte-mějte se rádi-přestante brečet v koukejte na věci z co nejvíce pohledů-jděte a hledejte svou cestu dokud vám nebude dobře...vaše myšlenky=vaše realita....
      
> Asi tak... neregistrovaný 24.04.2011 20:22
» reagovat
  Jistě , jsou větší " problémy " . Ale lidi , co tady diskutují mají TENTO problém , který se snaží řešit . Jde o jisté VROZENÉ fungování funkce mozku (GABA =kys .gama-aminomáselná , serotonin a miliony receptorů ) . Těmto lidem nepomůže , že někdo suverenně pohlásí : " VĚŘTE MI " , jsou větší problémy ....
   
melancholik neregistrovaný 06.08.2010 20:41
» reagovat
jsem taky melancholička... stydim se mluvit a jsem taky docela pesimistická.na základce to eště docela šlo ale ted je to horší a horší.mám jen pár kamarádů.když mi někdo něco provede nebo mě něčim nasere tak si to pamatuju hodně dlouho a mam to furt v hlavě.takle citlivá jsem taky nikdy moc nebyla.ted když někdo třeba kritizuje tátu tak se rozbrečim,když někdo někoho nebo i mě pomlouvá tak jsem z toho špatná.jsem taky dost náladová.jeden den jsem docela veselá,druhej den jsem strašně ze všeho smutná.nechodim mezi vrstevníky.předem mam ze všeho obavy.a docela dost mě toho sere ale nedávam to nijak najevo.poslední dobou mě sere snad všechno.a eště k tomu jsem blázen.mam hodně poruch.třeba si povídám sama se sebou (to dřív ne až ted).často jen tak sedim a o něčem přemejšlim.ale asi nejsem 100 procentní melancholik.třeba inteligenci neocenuju a pevnej řád taky moc nemusim
 
Výsměch neregistrovaný 30.07.2010 17:50
» reagovat
Jste skupina pěkných ,tohle neni žádná online poradna, ale cizí slovník, vaše problémy nikoho nezajímají, a navíc melancholie není psychické postižení, ale typ povahy.
 
> hcěmsýV neregistrovaný 12.08.2010 12:29
» reagovat
  Nikoho nezajímá, že tě to nezajímá. :) Melancholie je právě takový typ povahy, který si téměř říká o nějaké léčení/psychiatra, protože sám jí člověk překonává jen velmi těžce a pomalu. V podstatě se dá říct, že to je postižení.

Stačí si přečíst popis povahy na wikipedii a uvědomit si, že tohle na některé lidi pasuje třeba z 90%, pak možná pochopíš, proč je to tu samá zpověď.
   
mmm neregistrovaný 28.07.2010 09:30
» reagovat
Ahoj všichni, jsem taky melancholička a taky vím, jak se cítíte.
Je mi 16 let a půjdu do druháku na gymnáziu. To, že jsem melancholik jsem zjistila v 9. třídě, když jsme si na počítači dělali test. Ani mě to nepřekvapilo, protože už předtím jsem se cítila "divná". Jak už jsem tu několikrát četla, mám taky pouze pár kamarádů a někdy si rozumím víc se zvířaty než s lidmi.
Podle mého názoru je důležité najít si nějaké aktivity a jimi vyplnit celý den a ne jen sedět doma a přemýšlet, proč jsme takoví a že je to nespravedlivé. Máme přece tolik možností-různé sporty, hra na hudební nástroje, starost o zvířata, čtení, poslech naší oblíbené hudby,… Tohle všechno nám může pomoci, abychom pořád jenom nepřemýšleli a nesnili, ale abychom začali žít, a můžeme si najít i nové kamarády nebo mít alespoň jednoho kamaráda, se kterým můžeme čas od času být. Žijeme přece jenom jednou, tak proč se neustále trápit… Přeji vám hodně štěstí :-)
 
> :) neregistrovaný 29.07.2010 18:40
» reagovat
  Na to, že jseš melancholik máš velmi pozitivní myšlení. :) S Tebou bych si i rád popovídal, takže kdyžtak icq .. :) - 487566543
   
To snad není možný... neregistrovaný 26.07.2010 15:53
» reagovat
Přečetla jsem si asi polovinu příspěvků, které tu jsou. Oslovily mě pouze některé z posledních pár měsíců. Doslova mě fascinuje, jak se tu každý utápí ve svém smutku, samotě.
Jsem také melancholik a je mi 18.Vím to minimálně 6 let, že jsem trochu jiná. Jako malá jsem si dokázala hrát pouze se svojí jedinou kamarádkou ( i přesto, že na dětském hřišti bylo minimálně dalších 10 dětí), vždycky pro mě bylo těžké se seznamovat ( i dnes). V pubertě jsem měla ohromné výkyvy nálad (šílená radost X depresivní nálady). Pro melancholika typické (i přesto, že nejsem úplně "čistý" melancholik, nikdo není, všichni jsme šmrncnutí - většinou cholerikem).Začala jsem se své osobnosti věnovat až nedávno, ale zjistila jsem, že se "z toho" dá i něco vytěžit. My melancholici máme i pár výhod. Ale musíme si stanovit cíl - reálný. A musíme si za ním jít. Jsme vytrvalí. Jsme puntičkáři, ponožky v šatníku narovnané do komínků, hrnečky na polici srovnané ouškama k jedné straně..... i to má své výhody.
V knihách se dočteme, že jsme jako rození pro kreativní práci, máme sklony pomáhat druhým, myslíme racionálně a řídíme se srdcem. Milujeme hudbu, máme perfektní sluch, všimneme si i sebemenší chybičky. Jsme jako rození pro sociální obory (lékařství). Dokážeme naslouchat, nikomu se nevysmějeme. Nesmíme za vším hledat problémy a jen špatné věci. Jo, něco se nepovede - klademe na okolí příliš velké nároky (vidím to na své mámě) a potom se dlouho trápíme. Denně potkávám spousty lidí (za rok odmaturuju a budu zdravotní sestra), jsou různí... Každý mi říká: za svůj život poznáš spousty lidí, ale jen ty si můžeš zvolit s kým se budeš bavit, s kým budeš kamarádit...musíš překonat svůj stud, strach, musíš, ač nechceš slevit alespoň částečně ze svých nároků - jsou příliš vysoké. Znám spoustu lidí, ale ve skutečnosti mám pouze 3 kamarádky-dobré kamarádky, a kdyby bylo potřeba položila bych za ně život. Prý je to další typická vlastnost melancholika, četla jsem to v jedné knize, ale na název si nevzpomenu: Ve svém prostředí, sobě známém, prostředí kterému důvěřujeme a lidem kterým důvěřujeme se chováme "normálně" - bavíme se, radujeme, smějeme, spousta lidí, co znám, ani neví, že jsem melancholik.
A to je můj názor na svět a na nás.
I když nesnášíme plané tlachání o ničem, je občas dobré vyslechnout, co se kolem nás děje, lidé si všímají...
 
> Ahoj neregistrovaný 23.03.2011 18:33
» reagovat
  Reaguju na tvůj příspěvek...jsem ráda, že to taky někdo bere optimisticky :o) Dělá mi sice problémy, seznamovat se s novýma lidma, jsem z toho strašně nervózní, ale na druhou stranu, pokud ten dotyčný/á přetrpí tu počáteční nervozitku a my si uvědomíme, že je ten člověk vlastně v pohodě a nechce nám ublížit, staneme se skvělýma společníkama (většinou). Spousta lidí, když se řekne melancholik, tak si představí chudáčka sedícího někde u okna, jak brečí do kapesníku. Já netvrdím, že občas nemám až vražednou náladu, ale člověk si to tolik nesmí tolik brát, ale pokud to nejde...dobře, je dobrý vyspat se z toho, vybrečet a nebo se s tim nějak poprat. Nejhorší co my melancholici děláme a děláme to všichni, je, že v sobě dusíme vztek, kolikrát mě srdce vzteky až přeskakuje, jak jsem vytočená, ale mám pro vás recept (i když není to žádná novinka)..najděte si nějakej sport(y), nejlíp něco, u čeho se fakt vybijete. Je to rozhodně lepší než se trápit doma a obracet do sebe obsah ledničky :o)Taky bych se neoznačovala, že jsem divná nebo tak něco..jsem na jednu stranu ráda, že jsem jiná než ostatní..nebaví mě ze sebe dělat jen další ovečku ve stádu. Vzdycky jsem potřebovala tak trochu plavat proti proudu..Taky je asi třeba pořád jen nad něčím nedumat a prostě do toho skočit rovnýma nohama..někdy se to sice moc nevyplatí, ale i špatná zkušenost je zkušenost a nějakým způsobem nás to utváří a dělá to z nás lepší lidi..kéž by bylo víc takových..a ještě jedna na závěr, četla jsem, že melanchonici jsou hodně inteligentní a kreativní..tak tomu hodlám věřit, taky to zkuste :o) no mám dneska dobrej den a taky jsem dneska byla na florbale, kdybyste se divili, kde se bere ten optimismus :o) budu všem držet palce a btw. pokud nemáte moc kamarádů, tak nezapomínejte na rodinu, ti vás rádi mít musí :o)(v ideálním případě)
   
Celkem zajímavá diskuze, neregistrovaný 06.07.2010 03:02
» reagovat
tak jsem se rozhodl, že přispěju také.

Nevím, jestli se melancholikem člověk rodí, ale určitě své dělá nějaké rodinné zázemí. Já si osobně často říkám, že bych byl možná naprosto jinej, kdybych se narodil někde jinde, v jiné rodině.

Dnes je mi něco přes dvacet. Vyrůstal jsem ve zvláštních poměrech. Moje matka byla starší, než matky mých přátel(rodila v 35, což už je dnes normál, ale tenkrát to normál nebyl). Takže jsem moc neznal takovou tu dnešní klasiku ''DVĚ MLADÉ MAMINKY SE NAVŠTĚVUJÍ SE SVÝMI DĚTMI''. Moje matka už měla dvě starší dcery z předchozího manželství. Když jsem byl malej, tak už sestry prožívaly pubertu, což byl horor, takže to zase vedlo k dalšímu introvertismu. Zkrátka jsem měl sice sestry, ale ty se od nás brzy přestěhovaly. A moc jsem neznal takové ty kamarádské výlety a podobné věci. A rodiče? Ty měli většinou čas jen na práci a chatu, takže to vedlo k tomu, že jsem si vytvořil takovej svůj vlastní svět. Když tak nad tím občas přemýšlím, tak jsem to tak měl už od školy. Většinou jsem si hrál sám, některým dětem jsem nedokázal moc důvěřovat. Na základce jsem zažil celkem muka. Moc jsem nezapadal. Ne že bych byl nějak ošklivej, blbej, nebo nemožnej. Jen jsem měl ten svůj svět a měl jsem zase jen pár kamarádů. Byl jsem v podstatě celkem tichej, nenáročnej, hodnej, čímž jsem byl pro ostatní úplně nemožnej a nepřijatelnej ke kamarádství.

Když se mnou začala mávat puberta, tak se zrovna měnila situace v naší třídě, takže jsem měl nějakou možnost se zviditelnit. Možná jsem toužil po tom být jinej, tak jsem se občas zúčastnil některých pubertálních průserů a zbytečností, jen abych si asi dokázal, že umím být i ''někdo''. Někdo, kdo nějak dokáže vyčnívat. Ale to byla chyba, člověk má být sám sebou, ne zkoušet být někým jiným.

Když jsem dospěl do nějakého adolescentního období, tak už bylo zase všechno jinak. Začal jsem chápat, že jsem melancholik. Že se nikdy nebudu bavit se všemi, ale jen s těmi, kteří mi jsou sympatický a budí nějakej důvěryhodnej dojem. Na střední jsem zapadl do dobrého kolektivu a spousta věcí se tak nějak změnilo, takže mi došlo i to, že jako melancholik umím být i extrovertní, když jsem mezi dobrými lidmi. To je taková ta melancholická labilita. Myslím si, že ani moc spolužáků ze střední netušilo, že jsem melancholik. Spíš si mysleli asi, že jsem totální pohodář a flegmatik. Ono to tak někdy u melancholiků vypadá.

Po střední škole se toho zase dost změnilo, takže jsem musel řešit nějaké své problémy. Práce, řešení budoucnosti, rozchody atd. Rozchody končily silnými depresemi. Naposledy jsem to doslova odsral někdy na podzim. Dostal jsem se do situace, kdy jsem neměl job, ztratil jsem šance u jedné holky, do které jsem se zamiloval a plánovali jsme nějaký věci a celkově jsem to prostě neunesl. Měl jsem pocit, že se mi zhroutily všechny moje plány. Přitom šlo o věci, které by lidé s jiným temperamentem řešili naprosto v pohodě. Já jsem kvůli tomu neuvěřitelně ubral na váze, neustále jsem to musel řešit, promítat si to v hlavě, skoro jsem nespal. Dnes už jsem zase v pohodě a beru to tak nějak pozitivně. A myslím, že by to měli brát i ostatní melancholici stejně. Ono se totiž nic neděje jen tak. Všechno má svůj důvod. Jako melancholici rádi sníme, moc plánujeme do detailů, žijeme si ve svém světě, společnost nás moc nechápe a nebere. A když už teda něco plánujeme, tak to musí vyjít. Když to nevýjde, tak to může skončit depresí či dokonce sebevraždou, ale to je právě ten problém. Člověk se musí zabývat převážně tím, proč to nevyšlo. A člověk si z toho musí vzít nějaké ponaučení pro příště. Říct si, kde udělal chybu, aby se jí vyvaroval a neskončil příště někde přejetej na kolejích.

I když se s náma svět moc nesere, tak to tak asi má být. Částečně to máme v genech, částečně v osudu. Je lepší to brát tak, že jsme prostě melancholici a máme spoustu předností, o kterých se jiným nesní. Svým způsobem jsme geniální v jistých věcech. Obvykle neubližujeme lidem úmyslně. Má to svoje výhody i nevýhody.
 
Arabela Arabelka 01.07.2010 07:57
» reagovat
ahojky jak se vede jsem tu nová
 
> Arabela Arabelka 01.07.2010 08:02
» reagovat
  ahoj jak se vede je tu nikdo haloooo
   
Jen něco .... neregistrovaný 04.06.2010 17:37
» reagovat
Podle všeho jsem nejspíše až chorobně hluboký melancholik; možná to bude tím, že moje babička trpí schizofrenní poruchou, ale pokud si dobře pamatuji, je mi 16let a jsem naprosto bez přátel, bez kontaktů, sevřený duševními poruchami, které mi brání žít si po svém.
Melancholie je krásná věc, ale jak si ji mám užívat, když jsem vězněm mučivé úzkosti; Jsem snílek, který si rozumí jenom se zvířaty. Často mívám halucinace, které jsou odrazem mé mysli. Mé, pro ostatní velmi bizarní, sny mi k životu stačí, tak proč se musím každý den neustále trýzní strach - psychotický strach ze ztráty identity, strach z nekonečnosti smrti a nicoty, kterou si uvědomuji každý den?
 
Oooo neregistrovaný 23.05.2010 20:53
» reagovat
Nahodou som sem zavítal, a prekvapilo ma kolko melancholikov sa tu vyjadrilo.
Ja len chcem pridat trochu hudbi a umenia, zopar z tych krásnich vecí(in this fucking world). Mne to pomáha spravne sa naladit.

Najsmutnejsí opimisticky song aky poznam-
http://www.youtube.com/watch?v=Dftj5cFuJpw

Trochu trvdsia hudba ale genialna-
http://www.youtube.com/watch?v=eLmqsHz8Mkw

Zopar albumov ktore kazdy posmutnelec musí pocut (post-rock)
Giants - 2008 - Old Stories
God is an astronaut - 2008 - God Is An Astronaut
Long distance calling - 2009 - Avoid The Light
I Hear Sirens - 2007 - I Hear Sirens
Pg.lost - 2007 - Yes I Am
Three Steps To The Ocean - 2007 - Three Steps To The Ocean
If These Trees Could Talk - 2009 - Above The Earth, Below The Sky
Signal Hill - 2009 - More After Were Gone

A trochu umenia
http://dholl.deviantart.com/
http://isaiahs.deviantart.com/
http://cataclysm-x.deviantart.com/
http://spare-bibo.deviantart.com/
http://hengki24.deviantart.com/
http://ebrusidar.deviantart.com/
http://sab687.deviantart.com/
http://lunebleu.deviantart.com/
http://kicr.deviantart.com/

Dufam ze sa bude pacit.
 
Melancholik neregistrovaný 15.05.2010 12:13
» reagovat
Melancholik jsem já....
http://www.in-obleceni.cz?a_aid=a7ffea7f
 
Máme to někdy těžký.... neregistrovaný 13.04.2010 21:31
» reagovat
Budu rád když se zapojíte do naší disuze na lidech, zatím je nás málo :(
http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data& amp;forum_ID=101134
 
melancholik neregistrovaný 12.04.2010 11:59
» reagovat
melancholik je je ve skutecnosti clovek ktery snadno podleha ruznym naladam a pocitum. V jadru jde tedy vlastne o negativni psychomotoricky stav, ktery muze dospet k depresim i mozne bipolarite daneho subjektu.
 
melancholička neregistrovaný 21.03.2010 15:06
» reagovat
Ahoj, jsem taky melancholička a soucítím s vámi se všemi.Strašně bych si přála být pravý opak. Nastoupila jsem na novou školu a je to pro mě dost těžký. I když jsou spolužáci v pohodě, pořád si přijdu strašně sama a oni mi vyčítají, že bych se s nimi měla více bavit, ale prostě to nejde. Naštěstí jsem poznala v 9. třídě mého přítele, který mi moc pomáhá a o okolním světě si také myslí svoje. Zkrátka není tak zkažený jako všichni ostatní a mám ho moc ráda. Bez něj bych byla neustále sama.
 
prybeh realyty neregistrovaný 11.03.2010 16:36
» reagovat
ne tusim jesli clovek ma bejt sobeckej ale mam pocit ze si muze vybrat sam proto vam napisu jakysi prybeh ktery opravdu realny bylo my asi 15 let a ja si svetem bezel a myslel praktycky jen nasebe vdobrym slova smyslu,jako ze sem se staral sam o sebe ale nezapomynal sem i na ostatni pote se muj znamy ktereho znam od malicka zacal myt problemy ve skole typu ze moc nekomunykoval a lidi se mu posmyvaly tak sem se rozhod ze to tak nenecham a taky se zadarylo znamy se zacal chovat konecne normalne a zacal komunikovat z lidma , je den zduvodu proc bych rek ze tomu tak bylo aspon podle mne bylo ze sem se mu zacal vyce venovat ale je mozne ze se jen dal sam od sebe dokupi no nic zustanem u te me verze proste sem zcal delat vse proto abych byl prosmych ja a ne on tak to bylo asy dva roky pote sme se mely rozhodovat na kterou skolu pudeme ja mel jasno i gdis sem nevedel je sli mne to bude bavyt ovsem sem mu rek kam chci jit a on se toho chyt mozna to byla chyba ale nepryslomyto v tu chvyly pote sme se dostaly oba na nejmenovane uciliste a tam uz my nepryslo ze potrebuje abych delal dal ze sebe vola a byse citil lepe ale to uz bylo pozde on si zacal o sobe myslet a me zbylo jen 70kg a 185cm vysky jelikos sem nic jineho nedelal nes se mu snazyl nejak pomoci a by nebyl k smichu tak sem totalne zapomnel na sebe ted je z toho cloveka namyslenej kokot a mysto abysy vazyl pratelstvy tak radsi si o sobe mysli a ani si nedo kaze uvaryt reg bych zech zesi nedokaze utryt ani prdel bez maminky ............... proto bych rek ze se ma clovek starat jen osebe a onikoho jineho,take o svou rodinu ze,a as pryde laska tak se snazyt rozdelit nejak pozornost mezy vsechny
 
> jiri neregistrovaný 14.03.2010 18:21
» reagovat
  prosimte jak ti de skola. za ty chyby i y bys mel velkou 5. hele myslim si..že podle toho co kdo zazije..ma nakej nazor a pohled. ty mas s pomoci spatnou skusenost. ale i pres to zklamani...ten tvuj znamej...jedinec. by melo platit...lidi si maj pomahat.
   
ahoj jirka23 neregistrovaný 23.02.2010 03:39
» reagovat
je pravda že melancholik ma vetsinou svuj svet a chova nekdo treba divne,ale myslim si ze to se neda moc menit.jakej clovek je takovej je.co ma v sobe to ma v sobe. da se to zmenit pokud se chce clovek pretvarovat.chovat se tak jaky vlastne ve skutecnosti neni. clovek se pak dela cim neni jen kuli ostatnim a kuli sobe aby zapad, ale je to lez. a clovek ztraci sebe. ale nekdy je to asi pro kazdyho nutny. clovek by se nemel moc pretvarovat...kuli sobe..je to zbytecne pro nej narocny...hrat divadlo. a kuli ostatnim..lidi vetsinou oceni,kdyz se nepretvarujete a jste upřímní , ale je jasny ,že je někdy někde potřeba bejt silnej,tvrdej. když clovek dela vsechno pro ostatni...zapomina na sebe. ale kdyz clovek mysli jen na sebe...je asi zas sobeckej. je potreba nebejt sobeckej a myslet na ostatni , ale zas ne jen myslet na ostatni a zapomenout na sebe. tak asi naka stredni cesta. dneska je doba takova,možná asi opravnene,že lidi myslej hodně,víc na sebe,muže hranicit a hranici se sobeckosti..takova je doba. ale zas ne vsichni..je spoustu dobrejch lidi..kteri nejsou svine. ja sem nejspis v detstvi sobeckej byl, ted uz snad myslim ne.ikdyz sem byl....tak vim ze je to spatna vlastnost a ikdyz to clovek ma v sobe a uvedomuje si ,ze je spatna vlastnost.da se na tom jednoduse pracovat,jednoduse zmenit. myslim že sobeckost má hodně co dělat s citem člověka. člověk by neměl bejt sobeckej už kuli ostanim,není to hezký. tak kuli sobě...jak ho pak budou ostatní vnímat..dobře. a člověk by neměl bejt sobeckej už kuli tomu že je to správný. někdo zustane sobeckej furt a neni dobrym clovekem. někdo je sobeckej a někdy si uvědomí že to není dobrý,správný a změní to a stane se dobrým člověkem. a někdo se narodí a je dobře vychováván a sobeckej není nikdy. tak teda asi 2 hlavní špatný vlastnosti člověka ...namyšlenost(povýšenost) a sobeckost. pokud má člověk obě nebo jen i jednu tu vlastnost.................je špatným člověkem. takže at sme jakykoliv typ cloveka...třeba melancholik tak když nebudem mit tyto vlastnosti...budeme dobrými lidmi.
 
ahoj jirka23 neregistrovaný 23.02.2010 02:22
» reagovat
myslim si ze melancholie vznika taky z urcityho trucu. pokud neni clovek melancholik od malicka a stava se jim v prubehu zivota..dospivani. muze se treba clovek zacit utapet v sobe. pocatek muze byt treba zmena skoly..kde se mu treba nepodari mezi vsechny zapadnout ikdyz se snazi a chce. dalsi vec je,kdyz je nekdo blbec namyslenej a proste mu bez duvodu ,nesedis. taky kazdymu z nas nesedi obcas nakej clovek prece. zalezi jak je kdo prizpusobivej,ale ne kazdej kolektiv ti muze sednout. cetl sem tu jeden clanek...kde ten kluk si myslel ze sou vsichni jednoduchy..to je ten truc. proste asi nezapad a tak mel svuj svet...mysli si ze nikdo neciti jako on. tim se oddělí..myslí si o sobě moc...stava se ve svym kruhu...namyšlený a v tom se casem hodne utvrdi a pak neni schopen uz nikoho prijmout,pustit k sobe. pak rika ze se mu nedari s lidma,ale uz si za to muze sam,je tak v sobe izolovanej a utvrzelej,že už se proti přijetí nekoho...brání a to je takovej truc. kdyby si to vsechno uvedomil a pochopil ze neni jedinej kdo citi,ze vsichni maj cit. ne se takhle proti vsem uzavrit a vsechny odhanet. tak chapu...takhle nejak to bylo i u me. za tenhle vyvoj,kdy se clovek uzavre od ostatnich odeli a pak nasledne si o sobe hodne mysli.. hodne muzou spatny zazitky,zkusenosti,ktery zazil. urcite tenhle konkretni vyvoj maji taky na svedomi ostatni charakterni vlastnosti osobnosti. ono je to vsechno o vychazeni s lidma. clovek taky musi vedet koho si k sobe che pustit. a mit kolem sebe ty lidi ktery chce. tezky je ze ve skole nebo zamestnani si lidi se kterejma pracuje a styka se....ty lidi si clovek proste vybrat uz nemuze. ty lidi ktery tam sou,tak tam sou at sou pro nej dobry nebo spatny,to si clovek nevybere.ale ostatni lidi kolem sebe si muze vybrat...zalezi jestli ty lidi maj taky o nej zajem. je dulezity se ke vsem lidem chovat slusne s citlivosti,uznanim. vzdyt vsichni maji cit,nejen my. je pravda nekdo proziva,citi a vnima vic a nekdo min,ale cit ma z nich kazdej clovek. ale zas bacha,oplacet stejnou minci. kdyz se k nam nikdo chova jako svine , tak bysme se meli k nemu jako ke svini chovat. clovek by si nemel nechat nic libit.at ma jakoukoliv povahu,temperament. a kdo je na nas hodnej,toho bysme nemeli odhanet. s prihlednutim na jeho povahu. mam kamarada kterej obcas jakoby popichuje a drazdi,to je proste on..takovou uz ma povahu ,ale je to s humorem,nemysli to zle a rozumime si.ja uz ho znam a takhle do nej vidim.on je celej veselej a humornej. jinak je v celku dobrej,pozornej v pohode a hodne casto dela ruzny prdelky..je to prca.
 
> Pravda? neregistrovaný 24.06.2010 19:15
» reagovat
  Tak tohle je vážně skvěle a myslím že i pravdivě napsaný.....
   
Je velmi důležité mít informace! neregistrovaný 15.02.2010 17:39
» reagovat
Je velmi důležité, aby se člověk obohacoval informacemi jakéhokoli druhu, hlavně těch, které se týkají poznání sama sebe.Od chvíle, kdy jsem si udělal jasno se svým vlastním psychologickým profilem, včetně uvědomění si genetických prvků, které jsem zdědil po svých rodičích a předcích, mám svou mysl mnohem více ve svých rukou, a s tím se dá velmi dobře pracovat a žít.Věřte, že psychyka je původ všeho konání a tím i směřování života každého z nás.Jsem jeden z vás, kde převažuje temperament melancholika.Až nabydete poznání, zjistíte že melancholismus je dar a ti obdarovaní jsou jedinci vzácní, vzhledem k jejich množství.
 
melancholismus neregistrovaný 09.02.2010 13:14
» reagovat
myslim ze nejde o to jestli si melancholik,sangvinik..atd..de o to jak se vlastně projevíš sám co vlastně chceš ty?jestli budeš sedet v koute a tiše poslouchat ostatní a nebo se postávíš vlastní povaze melancholika a rekneš si a dost pujdeš mezi ne a rekneš co vlastně říct chceš..možná si budou myslet ze si divnej nebo divná ale pořád budeš mít dobrej pocit z toho ze si se postavil proti vlastní melancholické povaze..a třeba se budeš chtít i změnit..vždycky se dokázeme změnit kdyz chceme,sice pořád v nás zustane ta naše typická povaha ale navenek přece jen budeme pusovit lip a nebudem si připadat ze nas nekdo vymazal ze světa!!
 
nenápadná poznámka neregistrovaný 07.02.2010 17:20
» reagovat
nejsou deprese jako deprese.Někdo hledá problémy tam, kde nejsou a někdo je fakt má.Každopádně nikdy nevíte, kdo na tom jak je, tak nesuďte
 
oukej neregistrovaný 27.01.2010 16:08
» reagovat
Že se někdo topí v depresích ještě neznamená že je melancholik. A pak je tu otázka: Chybí vám společnost? Pokud ano, tak se můžete věčně trápit nebo to rozlousknout a přiblížit se lidem. Nepůjde to najednou. Ale začít je přece snadný... Zajdete na chaty, trénujete komunikaci, pak trénujete ve škole/práci/někde prostě... A čím víc trénujete, tím víc vám to jde a tím víc vás to baví. Ale musíte být pořád aktivní. Stát na místě = kráčet dozadu.

Jak odstranit deprese? Mně pomáhá mít projekt. Musíte mít něco, na čem můžete pracovat a co vás baví. Pokud vás věci rychle omrzí, rozpracujte víc projektů, které však směřují ke stejnému cíli. Hlavně pořád být aktivní. Stát na místě...

Důležitá je životospráva. Brzo spát, dřív vstávat, ráno si zacvičit. Dostatek vitaminů. Pestrá strava. Pro kluky: opatrně s masturbací. Udělání se vysiluje. Naopak dráždění samotné může být stimulační (testosteron).

Oukej, tím jsem zkomprimoval do malé kostky vědomosti, na které mi trvalo dlouhá léta přijít.

Jo a ještě něco, musíte si najít partnera. Tady zdůrazním, že pokud dokážete být přitažliví slovem (najděte si na netu nějaké info) a gesty, na vzhledu moc nezáleží. Ale může to být rozhodně výhoda!

Nesmějte se a vemte si moje rady k srdci :D

bye

ale ještě něco dodám :D udělejte si seznam věcí, které byste chtěli v životě udělat. http://www.youtube.com/watch?v=uLpROK8uxFM check this out, pro inspiraci.

Chjo, nemám čas, někdy se zastavím a ještě přidám inspiraci.
 
Doporučená literatutra neregistrovaný 10.01.2010 17:52
» reagovat
...přečtěte si tuto knihu a porozumíte sobě i ostatním kolem vás:

Pozitivní povahové profily, Robert A. Rohm

Mluvím z vlastní zkušenosti a díky této knize jsou moje vztahy o 1000% lepší. Přeji mnoho úspěchů a porozumění.
 
Hmm.. neregistrovaný 03.01.2010 16:53
» reagovat
Je mi 16.. Jsem melancholik.. V poslední době jsem měl dost problémů a trápil jsem se.. Teď už je to celkem lepší, ale ta melancholie bude ve mne už navždy.. Říkal jsem si, že sem dám své ICQ, kdyby někdo chtěl pokecat, tak můžeme.. :) icq: 487566543
 
Sangvinik neregistrovaný 08.12.2009 00:56
» reagovat
Jsem sangvinik a jsem za to rád :)
 
. neregistrovaný 01.12.2009 19:07
» reagovat
to, co jsem si tu přečetla mě hodně překvapilo
 
> reakce neregistrovaný 17.04.2010 17:45
» reagovat
  trochu víc empatie, tečko
   
cesta neregistrovaný 23.11.2009 01:11
» reagovat
text...Ahoj. Kdysi jsem opilá v parku volala, "kde teda jsi, Bože?" pila jsem, jak jsem si jindy zapsala "abych mohla mluvit s lidma a pak, abych s nima mluvit nemusela"+ pití mělo důvodů víc.
Potom ke mě přišel muž a zvěstoval mi Ježíše Krista a Boží království. brečela jsem jak tur. nějako dobu poté jsem začla poslouchat audio nahrávku Bible a dál chlastala. asi rok potom jsem byla výrazně usvědčovaná z hříchu(předtím taky, špatné svědomí).(to, že jsem nevěřila v Boha; měla sex mimo manželství; opíjela se+ další...)A uvěřila jsem, že Ježíš Kristus je Syn Boží. napíši sem některé verše z Bible: Lukáš 19:1 Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
2 Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč;
3 toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
4 Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
5 Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě."
6 On rychle slezl a s radostí jej přijal.
7 Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"
8 Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně."
9 Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.
10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."
11 Těm, kteří to slyšeli, pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned.
12 Proto řekl: "...

Matouš 11, 25- 30 V ten čas řekl Ježíš: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."
---

třeba piješ, třeba nepiješ, ale věz, že každý je volán k tomu, aby činil pokání a věřil evangeliu, i ty.
____

prosím, smiř se s Bohem
__

a prosím, jestli tě to osloví teď nebo jindy, neboj se jít do církve. církev není budova kostela, jsou to lidé, kteří činili pokání,kterým Bůh odpustil. Mě s mou fóbií ze vztahů (a zároveň touhou po vztazích) a strachem z lidí to dělalo potíž, ale Bůh ji ustanovil a je důležité v ní být. (jsou např. církve KS, AC a další).

A co víc...sám Bůh, Stvořitel světa touží mít vztah s lidmi. Ale lidi od Boha odděluje hřích.

Římanům 3:12 všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
13 Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech,
14 jejich ústa jsou samá kletba a hořkost,
15 jejich nohy spěchají prolévat krev,
16 zhouba a bída je na jejich cestách;
17 nepoznali cestu pokoje
18 a úctu před Bohem nemají.´
19 Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.
20 Vždyť ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.
21 Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky,
22 Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu:
23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.
25 Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.
26 Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.
______

Skutky 20:28c Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syn

1 Timoteovi 3:15  pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

Koloským 1:18  on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.
______

 
> bible neregistrovaný 30.11.2009 20:09
» reagovat
  hmm, pěkný škoda že bůh neni aby pomohl mě-melancholikovi..
   
> Kritika neregistrovaný 08.12.2009 00:55
» reagovat
  Napsaný je to pěkně, ale pokud je to z vlastní zkušenosti tak je to naprostá blbost, záleží jen jak si ty náhody pojmenuješ, stejně tak to může bejt Karma, Jehova, Hare Krišna, Alláh, Budha a nvm co ještě...z principu jsou i křesťané stejní jako sekta jako Hare Krišna
   
>> . neregistrovaný 13.12.2009 20:42
» reagovat
   Já jako křesťanka si někdy říkám ..a co když zrovna ta moje víra není správná co když je to opravdu jen sekta, která se snaží utéct realitě a hledá pomoc v nadpřirozeném bohu s malim b.. (jo neměla bych o tom pochybovat, ale mysl šrotuje myšlenky a vznikají blbosti) jen chci říct ..Buh je věřim v to.. aspon mužu říct ..o proti ostatním.. těšim se na smrt. Na odpovědi. A hledám něco někoho kdo mi pomuže. A já lidem nevěřím ani sobě nevěřím tak proč né Bůh..
    
>>> ahoj neregistrovaný 17.12.2009 22:03
» reagovat
    ta, co psala "cesta"

kdybys chtěla, můžem si popovídat spolu.

asedrf@seznam.cz

     
můj svět neregistrovaný 20.11.2009 20:18
» reagovat
Je mi 22 let, ráno jdu do práce, kde se na mě jenom křičí ze strany šéfa, který má nižší vzdělání než já, dneska mě degradoval a dosadil na moje místo někoho kdo moje snažení využíval ve svůj prospěch. Tak tohle je ta demokracie dneška. Po ulicích chodím jako bezduchý. Odpoledne přijdu domů, udělám si svojí práci, doma se na mě nekřičí, ale neustále se mi něco vytýká, už ani nemám snahu reagovat. Večer ulehám hodně unaven a přemyšlím o uplynulém dni s trpkým úsměvem a dávkou stresu. Ráno zase na novo.. Takhle to už jde 2 a půl roku. Už se ani nepamatuju jak vypadá smích a radost. Bývalé kamarády už jsem neviděl ani nepamatuju. Někdy na lidech pozoruju jak na tom kdo je. Lidé v práci se dělí na 2 skupiny. Na ty dobrý a ty špatný, na ty co něco dělají a vytvářejí hodnoty a na ty co se vezou..Jako velký děti se vezou a mají radost ze života. A tak se ptám jakej to má všechno smysl, něčeho dosahovat, něco se učit, nějaký být, když záleží na úplně jiných věcech.
 
> smysl života neregistrovaný 30.11.2009 20:06
» reagovat
  Smysl života je na tomhle beztak posranym světě něco nechat, neprožít bezvýznamný a zbytečný život, užívat každou sekundu SVÝM ZPŮSOBEM naplno, protože vždy nakonec litujeme toho, co jsme neudělali, i když jsme mohli...
   
> ..... neregistrovaný 14.12.2009 23:15
» reagovat
  to co se naučíš...to jediné ti nikdo nevezme...možná až jednou stáří, ale do toho ty máš naštěstí ještě hodně daleko ;)
   
> re: můj svět neregistrovaný 12.04.2010 17:13
» reagovat
  S tímto textem se naprosto ztotožňuju!!!

Je fajn vědět, že v tom nejsem sám.

Škoda, že pisatel nezanechal nějaký kontakt. Moc rád bych si ho přidal do "(el.) přátel", resp. navázal nějaký kontakt.

můj je : cxsedesatpet@centrum.cz




   
Já a má samota neregistrovaný 15.11.2009 17:29
» reagovat
Ahoj melancholici. Tak to vypadá, že i já patřím mezi vás :-) Přečetla jsem si zhruba polovinu příspěvků, a rozhodla se taky popsat své pocity... Je mi 32let, jsem v podstatě normální ženská, až na to, že mě život nebaví a nikdy mě ani nebavil. Už od dětství jsem si připadala "jiná", než ostatní. Vždycky jsem byla nějak v ústraní, mimo kolektiv. Nepamatuji se, jaká jsem byla ve školce, ale už na základce jsem byla prostě "vlk samotář" a to mi zůstalo do dnes. Mám hodné rodiče, skvělé dva sourozence, ale i tak jsem se vždycky cítila být sama. Vždycky byl pro mě problém začlenit se do jakéhokoliv kolektivu, ne že bych nechtěla, já chtěla, hrozně moc, ale nějak to nešlo... Prostě mám v sobě blok, který nějak němůžu překročit. Ve společnosti jsem nesvá, nervozní, musím se hodně snažit, abych byla schopná se s někým alespoň trochu normálně bavit, aby na mně nešlo poznat, že jsem "divná". Celý život jen tápu, nevím, jak začít, jakým směrem se dát, co dělat. Dnes každé tříleté dítě ví, čím chce být. Já to bohužel nevím a nikdy jsem ani nevěděla. Dělám práci, která mě nebaví, ráda bych dělala něco perspektivního, něco, co mě bude bavit, jenže já prostě nevím co. Nikdy jsem nechodila do žádného kroužku, o nic se nazajímala... Jediné, co mě baví, jsou knížky. Nejraději jsem sama, ve svém pokojíku, jen s knížkou a čtu si. To je prostě můj svět. Jen já sama, se svými myšlenkami, se svými představami.... Kateřina
 
> naprosto výstižné neregistrovaný 20.01.2010 08:57
» reagovat
  Tak pod tento příspěvek se můžu klidně podepsat, jako by to bylo celé o mě :) ...Břeťa
   
> ahoj katerino jirka 23 neregistrovaný 22.02.2010 07:52
» reagovat
  sme na tom obdobne ale asi rozdil,že sem zazil spatny detstvi ted beru duchod a sem jako psychicky nemocnej. taky mi uz na skole vyslo ze sem melancholik..
   
> Jsem na tom stejně neregistrovaný 03.03.2010 18:16
» reagovat
  Myslím že tě chápu, vracím se každý den z nové práce, a opět si říkám ..další den, kdy jsem z pusy vypustila snad 12 slov dohromady.Vždy se těším domů na svůj klid zvířátka, pohodu.Neumím se přizpůsobit ladabylému žvatlání o běžných radostech a starostechživota, v podstatě se vše pakuje dokola, a tyhle kecy mě nenaplňují.V žádné práci jsem nezapadla do kolektivu, někde mě dokonce nesnášeli. Asi se s touhle "vadou " budu muset sžít.
   
charakterové šuplíky neregistrovaný 14.10.2009 21:05
» reagovat
Ahoj, taky jsem melancholik :)
...jak jsem zjistila z testů a ze stejných pocitů či nálad, které tady popisujete.

Ale stejně si myslím, že člověk nemůže být 100% melancholik, cholerik atd.. (nehledě na to, že takové rozdělení je jen jedno z mnoha :) A co třeba horoskop, čtení z ruky?)

No, dostávám se k závěru, že opravdu každá osobnost je originál (však to tady obkličkami píšete všichni), nebo nějaká originální kombinace VŠECH lidských vlastností, které vždy a všechny můžete rozvíjet. (Můj osobní názor je, že někteří si prostě jen osvojí ty "negativní")
Každý má osud ve svých rukou!

Z vlastních zkušeností - opravdu jsem na tom byla bídně, bylo těžké najít smysl života, něco, co by dávalo smysl tomu všemu okolo.
Jen si ujasnit, co by mě udělalo šťastnou a prostě za tím jít. A čeho se bát.. Když to vyjde, budu šťastná, když ne, tak budu mít konečně důvod pro mé smutné nálady.
A kdo ví, třeba bych zase našla další cíl mého štěstí.

Možná, že po tomhle optimistickém příspěvku mě vyhodíte z melancholického šuplíku.. :) On žádný ani vlastně není.. takže..
vám přeji najít si své štěstí, očekávání od života - ale je to váš život, co očekáváte sami od sebe?
 
> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 08:00
» reagovat
  hezky cos napsala
   
seberte se! vřískoťák 25.09.2009 18:20
» reagovat
Ahojte lidi.To je děs jak se tu všichni vykecávaj...

Ale něco vám řeknu.Já jsem taky melancholik,ale bojuju s tim!Většina lidí tady nad svojí povahou jen brečí.Já vim, že to máme těžší, depky a všechno, ale k něčemu se prostě musíme donutit.Budu stát celou přestávku sama?Ne, prostě se sebru a pudu za někym-čau, jak je...
Tohle se dá naučit.I moje začátky byli těžký, ale když člověk chce, může se tomu postavit.Časem se spontánost zautomatizuje.

Jo a ten klub...to se mi líbí:)Určitě tam někdy zaskočim a zkritizuju ho:)))
 
taky melancholikem neregistrovaný 20.09.2009 08:01
» reagovat
jen jsem chtel rict ..ze vy samy se melancholikem neudelate...zapremyslejte kdy nastal ten zlom uvedomeni se v melancholika....
me to potkalo v 17...ale uvedomil jsem si ten prechod az po 3 letech

ten zlom nemusi byt radikalni...muze to byt o samotne vychove...o vztahu rodicu k diteti... ostatnich pratel

jinak vazne uzasny jak se tu daji najit skoro veskere pribehy ktere jakoby kopirovaly co uz jsem si prozil..

z 90% na me melancholik sedne..
ale posedla me vec v souvislosti ze na vas lidi koukaj jak na blazna....rozhodl jsem se to rozvinout.... zacal jsem veci kteri ostatni lidi delaji standartne delat naopak....
hledat slozitejsi zpusoby jak danou situaci vyresit

na hudbu jsem si vybudoval prakticky zavislost..dokonce jsem delal i zvukare v divadle.... ale moje povaha s timto povolani nejde k sobe....
bunky na pochopeni veskerejch technickejch zalezitosti jsou....
ale ta komunikace s lidmi......

dalsi problem je ze kdyz prijdu do spolecnosti novejch lidi...
projevuju se jako ticha krysa v rohu..ktera nereaguje..
ale spoustu lidi nevedi ze v tom rohu kde je ticho...probiha proces poznavani:)
pozoruju prave ty ony nove lidi...co reknou...o cem mluvi...jak reagujou na ostatni.... pri cem se zasmejou...pri cem... jen ze slusnosti pousmejou..ale viditelne jim to bylo neprijemny...a zaroven vam to dost rekne i o inteligenci tech lidi
takze vzadu v rohu hospody probiha analyza ..a vlastne jen kvuli tomu...aby kdyz bych promluvil... nerekl vec ktera by zustala v prostoru nepochopena(obvykle tahle analyza vyzaduje zhruba 3 takove sezeni..protoze lidi maji pokazde naladu jinou...a nemuzu riskovat ze predtim jim by to prislo vporadku a ted ne)
tady ten celej problem je spolcenej s dalsim ...
analyza je vlastne provadena ..na ukor toho..abych kdyz neco reknu....nebyla recena doslova blbost....kterou bych na sebe jen upozornil..a byt stredem pozornosti....(muze byt neco horsiho nez melancholik stredem pozornosti ?)

pokud je tu opravdu dost melancholiku...poohlidnetese po hudebnim zanru "TRIPHOP" odkaz na massive attack- live with me :http://www.youtube.com/watch?v=2LgrGHWSy6k nebo "POST-ROCK" sigur ros-glosoli : http://www.youtube.com/watch?v=QFOvdSCOfpk
co se tyce filmu s melancholickym nadechem tak doporucuju: EQUILIBRIUM,Amélie z Montmartru
 
> analýza neregistrovaný 21.09.2009 18:11
» reagovat
  pěkný příspěvek, a musím s tebou jen souhlasit, s tou analýzou lidí. pokud jsem v novém kolektivu, tiše mlčím..pozoruji ale jakmile je znám okážu si dělat srandu, vtipkovat, posuzovat, problém nastává když mám vystoupit před větší skupinou než je ta "moje" automaticky dostanu trému, zrudnu, roztřese se mi celé tělo a zakoktám se...nevím co s tím ale nejraději bych všechny referáty a podoné věci vypustila, maximálně mě to dusí a mám z toho problémy dopředu....nevím co s tím
   
>> mno neregistrovaný 24.09.2009 10:15
» reagovat
   ty snad mluvíš o mně :-D
    
>> O__o neregistrovaný 21.11.2009 19:21
» reagovat
   Možná to bude znít sobecky, ale je hezké si přečíst, že tykhle nereaguji jen já. Jsem teprve v druháku na střední, ale taky mám občas pocit, že jsem trochu...jiná, divná. (Pak si lidé myslí, že jsem narcista...) Děcka ze třídy chodí každý pátek na diskotéky a já bych raději umřela než jít na nějakou podobnou akci, raději zalezu do pokojíku s nějakou knížkou... V devítce jsem s tím chtěla něco dělat, nějak se začlenit, ale už se ani nesnažím. Nikdy jsem do žádného kolektivu nezapadla, takže už žádnou zvláštní snahu nevynakládám. Snad až půjdu na vysokou... Zrovna příští týden mám mít referát do dějepisu, který musím umět zpaměti :D Ne že bych měla špatnou paměť, to naopak, já se to celé našrotím slovo od slova jako básničku a doma to umím perfektně, ale jakmile na mě profesorka stočí svůj pohled a vyvolá mé jméno, já se postavím, sotva se došourám před třídu a...najednou mám okno, nevím jak začít, jak pokračovat... Můžu jen naivně doufat, že tentokrát to bude jiné, že se zaměřím pouze na jeden bod ve třídě (nejčastěji to bývá okno) a zkusím to ze sebe nějak vysoukat...
    
> konečně neregistrovaný 26.09.2009 15:41
» reagovat
  jsem četla něco,co mi udělalo dobře na duši,s muzikou i filmem naprosto souhlasíííím!!!!
   
klub neregistrovaný 18.09.2009 10:08
» reagovat
udělat diskuzi pro melancholiky je good nápad tak hele když tady tak čtu že to neumí ten člověk co má tenhle mail camila.11@seznam.cz, tak bych nabídl sbou své ne zas tak malé zkušenosti s tvorbou stránek a nebo sem myslel že bych ředělal svou stránku nabídl ji pro melancholiky.dělám to protože sem taky melancholik a je to hrozný když je přestávka všichni vyjdou z lavic a začnou se bavit a ja jen sedim v lavici a s nikym se nebavim, přestávky sou nejhorší a nejhorší je když potkám člověka kterej to nechápe a začne o tom mluvit a začne mlejt sračky atd... často sem myslel na smrt.nejvíc ted na konci devítky a ted na střední eště když mi chybí holka kterou miluji.dyžtak mail chesterxf@seznam.cz
 
ahoj neregistrovaný 26.08.2009 18:10
» reagovat
upřímně pročetla jsem celou diskuzi pod článkem a po delší době si nepřipadám tak nesnesitelně sama. Nejsem v tom sama, což mě trochu uklidňuje, zároveň mrzí, protože to co prožívám bych nepřála nikomu.
Táhne se to celý život, stále znova a dokola, mám problém komunikovat s lidmi, stydím se a moje kontakty s okolím se snažím zminimalizovat. Ve škole jsem nikdy nebyla oblíbená, spíš ta tichá holka, co se s nikým moc nebavila, Čím dál častěji mám pocit, že pluji světem v mýdlové bublině, lidé okolo mě se baví, milují, radují a já na ně koukám z té své bubliny se slzami v očích, závidím jim a přežívám. Jako by se vše dělo mimo mě, jako by vše co jsem měla prožít už bylo prožito a v mé budoucnosti není žádný světlý okamžik, chvíle radosti, nic.
Stále filozofuji nad tím co by bylo, kdyby, jak to bude, jak budu jednou šťastná až se stane to a to a to... Jsem schopna si rozplánovat celý svůj život, jako bych nežila přítomností, ale pouze mými sny a plány, které i když splním, tak mě nenaplní... V hloubi duše vím, že šťastná nikdy nebudu, už jsem se několikrát přesvědčila, přijde mi, že nejsem schopna cítit něco jako štěstí. Každou maličkost si velmi beru, vše znovu a znovu rozebírám a samozřejmně jsem schopna vyvozovat pouze ty nejčernější a nejhorší závěry.
„Normální“ lidé řeknou, tak se na to vykašli, užívej si života. Zde je vidět rozdíl mezi jimi a mnou. Oni nerozumí tomu, jak moc bych si chtěla užívat života. Strašně! Žít, radovat se, nic neřešit, bavit se o ničem, nerozpitvávat každou maličkost. Ale já to neumím. Člověk „nemelancholik“ nemůže nikdy pochopit jak se cítím, stejně jako já nejsem schopna pochopit jak se cítí on. Nikdy své pocity nepřiznám a nikdy se nesvěřuji, upřímně ani nemám komu, lidé se jen odjakživa vyjadřují k mé tichosti, introventnosti (asi víte, jak je to nepříjemné a málo co nesnáším tolik jako komentáře k mé osobě).
Netoužím po nikom aby mě litoval, ani nechci radu. Ono není tak lehké se prostě radovat, ale to pochopí jen zasvěcený. Jen jsem chtěla napsat jak se cítím, mně to trochu pomáhá a možná i vám, je dobré vědět, že v tom nejsme sami... A jestli je to deprese nebo melancholie? No nevím, já se podobně cítila vždycky, vyvržená z kolektivu, neschopná se radovat apod., myslím že jedno s druhým souvisí a melancholie může být spouštěč deprese, otázka je, co je už je deprese a co ne, ale pochybuju, že bych byla v depresi celý život. Další věc je, že i v případě deprese melancholika těžko poženeš k psychologovi, já bych k němu teda nešla.Stydím se ;) a stejně by mi nepomohl.
Tak hezký den a hodně síly. S.
 
> Jako by to bylo o mně:-) neregistrovaný 01.09.2009 17:37
» reagovat
  ahoj!vážně je příjemný vědět že nejsem jedinná s těmito pocity. dnes mi kámoška řekla že si mám v nové škole najít přátele ale jak to mám sakra udělat!!!já přeci nejsem ona!!! ale ona to nepochopí pro ni je to jednoduché dát se s někým do řeči. chtěla bych být jiná ale to prostě nejde nepřiznala bych ani že se mi líbí nějakej kluk a nevykřikla bych o hodině. takový život není jednoduchý.
   
diskuse na lidé.cz neregistrovaný 19.08.2009 19:03
» reagovat
http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&am p;auth=&forum_ID=90958

kdo chce pokecat ať zajde na diskusi lidé.cz-melancholici (potřebujem zvětšit tým)
 
Melancholie neregistrovaný 03.08.2009 22:41
» reagovat
Svíjet se v agónii nostalgie je největší radostí melancholika.

Podlě mě by sem něměl nikdo jiný přizpívat než melancholici už proto, že každý stupidní názor někoho z davu kdo nepochopí nic z toho co tady MY od srdce píšeme, dokáže pořádně nás všechny n****t.

Nejde se dostat z tohoto vězení když je ztracený klíč.
 
> souhlas neregistrovaný 03.08.2009 23:51
» reagovat
  Naprosto s tebou souhlasím, nemelancholici ať táhnou, tahle diskuse je jenom naše...
   
Alkohol neregistrovaný 01.08.2009 16:29
» reagovat
Já jenom nechápu, proč tady všichni píšou, že utápí žal v alkoholu. To nechápete, že díky tomu to může být ještě horší? Nechcete se třeba z tý deprese vyhrabat, přestat se litovat a začít pořádně žít? A neříkejte, že to nejde. Každý se může snažit, každý člověk může trochu potlačit rysy své povahy. Ne, vy jdete radši zakalit... Sice jsem ještě mladá, ale už používám větu našich babiček: Kam ten svět spěje? Všude jen alkohol. Jako kdyby to bez něho už ani nešlo...
 
> alkohol neregistrovaný 02.08.2009 18:31
» reagovat
  Bez alkoholu to v některých případech opravdu nejde a je to vlastně nejmenší zlo, určitě lepší než tvrdé drogy, uchlastáš se za celý život, ale s drogami zakopeš svůj život během pár let...
   
>> alkohol neregistrovaný 02.08.2009 22:34
» reagovat
   Ale je to skutečně potřeba řešit problém nějakýma omamnýma látkama? Bez alkoholu to jde... Já tady nehodlám nikoho přesvědčovat, jenom mi přijde docela škoda, že když jsou melancholici tedy lidé s vysokým iq a talentem, tak proč si zbytečně ty mozkové buňky ničejí...
    
>>> alkohol Lukan 06.08.2009 15:42
» reagovat
   
Melancholici pijí aby se na chvilku mentálně přiblížili k nemelancholikům...
     
>>>> alkohol neregistrovaný 06.08.2009 18:22
» reagovat
     To jsou výmluvy...
      
>>>>> alkohol neregistrovaný 06.08.2009 19:20
» reagovat
      Jako výmluva to připadá ale je to jeden z mnoha úniků
       
>>>>>> Jaké znáte další úniky kromě omamných látek? neregistrovaný 07.08.2009 22:13
» reagovat
       Když jsem na tom fakt zle, tak se dostanu už do tak zoufalýho stavu, kdy už se prostě odpoutám od všeho,od deprese, od reality a potom mi je opravdu všechno jedno,ale to je na jednu stranu dobře, protože nic neřešim a na chvíli tak uniknu té trudnomyslnosti.
To je ale spíš taková destruktivní forma úniku,protože návrat do reality je vždycky o to bolestnější.
Dále mi pomáhá se vypovídat, což jde taky těžko když sem málomluvnej, ale asi nejlepší je vypsat si ty bláboly co mi právě kolujou v mozku na papír. Bez rozmyslu, nechat propojit propisku s myšlenkovými proudy. Pak si ty papíry dycky někam založím a za rok,dva vytáhnu a řikám si že tenkrát jsem na tom byl ještě celkem v poho. Jo každopádně tohle psaní na papíry ten můj zánik osobnosti alespoň trochu zpomalí.
        
>>>>>   neregistrovaný 28.11.2014 12:42
» reagovat
      asi jo.
       
>>>> alkohol neregistrovaný 07.08.2009 21:54
» reagovat
     Jo to je pravda, vždycky když se napiju tak se moje myšlení dostane na nižší úroveň,zabiju depku,uvolním se, můžu jít klidně po ulici, v klidu, bez slunečních brýlí, což jinak nejde, protože mi dělá problémy oční kontakt. Ale bohužel potřebuju čím dál víc alkoholu k vyvolání tohohle krátkodobého stavu, ze začátku mi stačily 2 deci vína, pak pullitr levnýho čuča, pak litr, pak tři piva, teď čtyři piva+kořalka no nwm jak to pujde dál. Chlastat chodim sám do lesa, protože někde na veřejnosti bych asi vzbuzoval pohoršení. Chtěl bych se vysrat na lidi, ať čuměj, ať pomlouvaj, ale pořád mě sžírá pocit, že mě cizí oči propalují ze všech stran. Sem totálně vydundanej timhle světem a myslím že ve mě už nezůstala žádná radost, žádná dobrá myšlenka, a každá kapka alkoholu mě na chvíli naplní, ale v konečným důsledku zase o něco víc vysaje. Ale kdybych se nenapil, tak bych asi z toho nekonečnýho melancholickýho přemítání a propadání se někam do sebe sama asi zešílel. Jsem tak mladej(21) a můj život se octl na pokraji lidskosti během jednoho roku každodenního chlastání. Ještě jsem však stále neprošel kolem mety návratu a stále doufám že se to jednou snad zlepší.Doufám že moje ranní pocity nemá už nikdo jiný na téhle planetě, fakt nikomu bych to nepřál. A ta opice ,byť sebevětší, není ani zlomek té prazdnoty,otupělosti a bezmoci,co mě vždycky přepadá
      
>>>>> Meta návratu? neregistrovaný 08.08.2009 10:39
» reagovat
      Doufáš, že se to snad jednou zlepší, že projdeš metu návratu... To můžeš taky čekat dost dlouho. Já vím, že je to asi dost těžký. Jsem taky melancholička, ne tak vyhraněná, ale dost na to, že chápu, jak Vás to může užírat. Ale vždycky se s tím dá něco dělat. Představ si , kolik života máš ještě před sebou, co všechno ještě můžeš dokázat, co všechno si ještě můžeš užít. Není škoda to zahodit už v 21 letech? Jenže nejde jenom doufat, ale začít s tím něco dělat. Dřív než se Tvoje denní dávka alkoholu zdvojnásobí a bude stoupat dál. Co třeba si najít jiný únik, jak tady psal někdo pode mnou? Nebo zajít k psychologovi? (A nechme prosím stranou dogma, že psychologové jsou pro blázny.) A nebo začít sám. Určitě máš přinejmenším třeba rodiče nebo alespoň jednoho člověka, který by Tě v tomto návratu podporoval. Začít snižovat dávku alkoholu, pomalu schazovat sluneční brýle alespoň na maličkou chvilku v každém dni. Sám pak budeš mít radost ze svého úspěchu a odpoutáš se od tohoto způsobu úniku, který z Tebe energii v konečném důsledku vysává, jak jsi sám přiznal. Ráda bych pomáhala lidem jako jsi Ty, ale musíte si připustit, že musíte zapracovat Vy, že to za Vás nikdo neudělá. Musíte chtít, najít v sobě tu sílu a pak najdete i oporu, když z Vás bude cítit, že to tentokrát myslíte vážně. A věřte mi, že se to vyplatí...
       
>>>>> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 08:36
» reagovat
      nemysli si. mam taky pocit kazdy rana ze zacinam znovu nekdy prazdna hlava nekdy necim preplnena. kolikrat do konce dne vybuduju takovou pohodu ktera po vyspani uplne zmizi...a zas znova..dalsi den a zacit znovu. ale je dobry ze nejsme sami a je pravda ze na vsim se da pracovat a snazit se. ja sem byl a sem taky divnej ba psychicky nemocnej.ale davam se dohromady..i beru prasky. lituju ze sem jako mladej dost bez miry chlastal ze dnes sem trochu diky tomu urcite pokurvenej.ted nepiju. opravdu si vazim zdravi..to je to nejvetsi co mame..bez ceho by zivot nesel.. a vzdycky nak de. je dulezity si ho uzpusobit jak chceme...
       
> ! neregistrovaný 09.10.2009 16:51
» reagovat
  "přesat se litovat"-jde videt ze nas nechapes:)
   
> O_o neregistrovaný 21.11.2009 19:27
» reagovat
  Já svůj žal v alkoholu neutápím a přesto se z deprese vyhrabat nedokážu, i kdybych chtěla. Lidé, kteří ty pocity beznaděje a prázdnoty nezažijí, by tady k tomu neměli co mluvit...
   
Melamcholik neregistrovaný 31.07.2009 21:06
» reagovat
Nechápu tady nějteré lidi, nechci nikoho urazit, ale co jsem to tady pročetla ty diskuse, tak se mi některé komentáře připadaly, jako by to psali spíše lidé s těžkou depresí, a pokud vím,je řeč o melancholické povaze. Jo, jasně, melancholici mají skon k depresi, protže bývají posmutnělí, neustále nad nečím přemýšlejí. Znám osobně lidi, co jsou melancholici, ale depresemi netrpí, jsou naprosto vyrovnaní. Podle mě je melancholik člověk, který hledá krásu a detaily tam, kde je ostatní nevidí, jsou perfektcionisti, mají ve všem pořádek a řád a jsou hodně citově založeni(nemusejí být vyloženě přecitlivělí..). Co se týče mě, tak jsem si nedávno prováděla test temperametu, zčásti jsem flegmatik a melancholik(melancholik bohužel převládá). Jsem hodně citlivá, tichá, uzavřená, bojácná, plachá, stydivá, urážlivá, introvertní,podezíravá, vztahovačnám mluvím tichou řečí a dělá mi problém mluvit, také mám sklony k depresi(ale rozhodně nejsem v takovém typu depresi, že život nemá smyl a že se nemohu z ničeho radovatatd.)Ty deprese jsou lehlé- střední. Kdysi jsem uvažovala o sebevraždě, ale to jsem měla dlouhodobé problémy(stresy), neměla jsme bohužel k tomu odvahu a jsem ráda, že jsem vůbec odolala tomto činu. Loni jsem se nervově zhoroutila a dostala asmatický záchvat(to je bohužel nemoc, kterou trpím),málem jsem skočila na práškách, takže si myslím, že tato událost moje deprese ještě probloubila. Ale já mám ještě sílu žít a radovat se ze života, občas mám stavy,že bych se nejraději někam zahraba, nikam nevylézala a zabila se(ano jsem labilní). Občas kvůli blbé hádce se sesypu, začnu brečet a třepat se, ale to jsou podle mě ty následky toho silného stresu, i když ta melancholie hraje roli, ale ne tak velkou. Rozhodně ze sebe nedělám chudinku,i když se někdy snažím vyvolat někoho v soucit, ale popravdě ani o to nestojím. Ale přiznám, se, že jsem melancholik.
 
> melaMcholik neregistrovaný 31.07.2009 22:02
» reagovat
  Ahoj, máš pěkný komentář, akorát k tomu závěru: ti lidé co sem píšou ze sebe nedělají chudinku ale jenom vylévají svůj mozek na "papír" ale tím ani nechtějí vyvolat soucit,jenom se jim aspoň na chvilku uleví. Každopádně jsem asi taky melancholik,třeba když jsem ještě chodil do školy, tak jsem ve všem písemného typu vynikal,ale jakmile se jednalo o něco ústního,tak to bylo horší.
Třeba jsme měli říkat nazpaměť zprávy na stupínku před tabulí před celou třídou,to pro mě bylo vždycky nejhorší a hned ten den jsem se musel ještě zkalit, protože všichni mi vždycky čuměli přímo do obličeje a čekali jen na mou chybu,aby se mohli zasmát. Vlastně mě to ve škole čistě ničilo, nebavil jsem se spolužáky a oni se nebavili se mnou, pluli spolu na jedné lodi a já vždycky na opačné straně. Teď už je to lepší ale pořád nemám radost ze života, vyhledávám samotu a jediné co mě tady ještě drží je příroda a taky rodina. I když ta se taky podivuje nad mou zamlklostí, s tím mám problémy celý život, nebo spíš až od puberty,když mi spadly růžové brýle a poznal jsem skutečný svět. Závidím ostatním normální život,s jakou lehkostí řeší problémy, s ničím se nedělají hlavu a prostě žijí tak nějak lehce. To já řeším i sebemenší detaily, kterých si ostatní nestihnou ani všimnout a teď poslední dobou cítím,jak mě to pomalu zabíjí. Psychika je největší zabiják,myslím že nemoci vznikají v mozku. Jo asi jsem fakt velkej tragéd, pořád se mi zdá, třeba když jdu po ulici, že mě někdo sleduje a tak radši čumím do země. Jako kdyby moje duše byla vydaná napospas okolnímu světu. Někdy se bojím sám sebe a svých myšlenek. Vlastně ani nežiju v realitě,jsem pořád jak ve snách, buďto vzpomínám na dětství, nebo si podbarvuju šťastnou budoucnost, ale přítomnost mi pořád uniká. Najít si partnerku je pro mě asi to vůbec nejtěžší,asi ani nevypadám zle,ale před každou se stydim, a když už má nějaká opravdu velký zájem,tak si kladu otázku,jestli nebudu jen další v řadě,jen další z desítek kluků přede mnou i za mnou,jen další trofej v síni slávy. No a tak se radši ani o nic nepokouším, ale beztak pochybuju, že by dokázala pochopit moje vrtochy, je to přece jenom normální holka. Radši teda ani moc nevycházím mezi lidi, protože nechci nikoho vidět a ideální holka pro mě se beztak schovává doma jako já. A tak žiju dál ze dne na den ten svůj šedivý život,nečekám žádný zázrak a takhle to snad nějak už do smrti dotáhnu,ale zatim je mi stále 20.
Co až mě bude 40,kdo ví.
   
klub? neregistrovaný 25.05.2009 21:58
» reagovat
napsal jsem dlouhý příspěvek o tom proč je seskupovat melanholiky do klubů nesmysl. Pak jsem si to přečetl a celé jsem to smazal. Doufám že na důvody proč by se to nikdy nepodařilo přijdete i beze mne.
Už bych smazal i tenhle....
 
> klub neregistrovaný 27.05.2009 21:20
» reagovat
  zklamu tě, na důvody jsem nepřišla, ale už se mi jeden človíček ozval takže to podnikem spolu a potom sem napíšeme tu adresu, ale asi to uděláme na blog protože stránky neumím takže kdyby mi s tím někdo chtěl píchnou tak určitě na camila.11@seznam.cz ale 100pro to rozjedem!!
   
:) neregistrovaný 21.05.2009 20:43
» reagovat
a tady je nějakej neoficiální klub melancholiků?Fajn, přidávám se...
 
> klub? neregistrovaný 22.05.2009 18:36
» reagovat
  lidičky co byste řekli takovému neoficiálnímu klubu melancholiků? colekm dobrej nápad chválím!!! takže kdybyste někdo chtěl něco takového se mnou podniknout napiště mi na mail: camila.11@seznam.cz já myslím že pokud se do toho bude chtít tak se sejde hodně lidí a jestli bysme si udělali stránky...nebyla by nouze o články protože správný melancholik strááášně přemýšlí a uvažuje nad vším možným...už jen to naťukat do klávesnice. Třeba nám to pomůže, navzájem si můžeme radit atd. Ne že bych ty moje melancholické náladičky neměla ráda ale jak už jsem tu psala...někdy mě neskutečným způsobem užirají a jakoby mě ničí takže...přidá se někdo? určitě se ozvěte! kamila
   
aja neregistrovaný 21.05.2009 20:38
» reagovat
no já myslim, že melancholik může dělat skoro všechno.Jenom bacha na
-psychologa a pod(syndrom vyhoření)
-a taky bych se nepouštěla na volnou nohu
-a ani nikam do týmu
 
melancholici neregistrovaný 02.05.2009 21:04
» reagovat
Chápu melancholiky a mám s nimi soucit. Sama jsem z větší části melancholička a občas mě přepadají podobné nálady. Nesnáším ty pocity nejistoty a nicoty. Připadá mi, že všechno prožívám intenzivněji a opravdověji a převyšuji tím své ostatní vrstevníky, ale za chvilku zase propadám tomu, že to není pravda, že nejsem hezká, že nic neumím, že v životě nic nedokážu... V 16 letech nemám žádné zkušenosti s klukama, nechodím na diskotéky ani na festy, nepiju, nekouřím, nefetuju... V mém věku takových lidí moc neznám, vlastně neznám nikoho. Je docela težké jít proti proudu sama a pomalu ztrácím sílu. Ale kdybych porušila své zásady, sama sebe bych nesnášela. To puntičkářství a zásadovost melancholiků mě ubíjí. Nemůžu jen tak s někým chodit, hledám ideálního partnera. Vím, že ho asi nikdy nenajdu, ale prostě nemůžu dělat to samé, co mí vrstevníci. Nemůžu se s někým jen tak povrchně seznámit a začít s ním chodit, nedovolují mi to mé zásady, kterými jsem svázaná. Hledám pravou lásku, ale vlastně ani nevím, co to pravá láska je... Na lidi okolo sebe působím celkem normálně a vyrovnaně, považují mě za flegmatika. Mám i dost přátel, kteří mě mají rádi, ale nikdo z nich do mě nevidí, nikdo z nich neví, jaká jsem doopravdy. Všichni vidí jen slupku, kterou si chráním svůj osobní intimní svět, který nedokážu nikomu nabídnout. Neumím se lidem otevřít. Moc toužím po lásce a porozumění, ale člověka, kterému bych nabídla všechno, co cítím a našla bych u něj pochopení, kterého bych mohla vroucně milovat, jsem nenašla. Zítra ráno se probudím a bude ze mně zase normální člověk a nikdo nebude vědět, jak jsem se včera cítila. Nikomu to neřeknu a budu dál holka, kterou mají všichni rádi, protože je slušná, seriózní, klidná, spolehlivá, vyrovnaná... A budu doufat, že další dny ve mě převládnou ostatní typy temperamentu, ze kterých čerpám sílu a takováto nálada mě zase dlouho nepřepadne. Až zase někdy...
 
> melancholici neregistrovaný 04.05.2009 15:11
» reagovat
  Ty snad popisuješ mne :P Akorát že já jsem kluk a je mi 18. Já taky vypadám a chovám se jak flegmatik ale ve skutečnosti jsem děsnej melancholik.
   
> :-)té holčině neregistrovaný 10.05.2009 22:46
» reagovat
  nedáš mi icq ??? Rád bych si s tebou občas pokecal
mladej kluk,taky melancholik
   
>> RE: :-)té holčině neregistrovaný 11.05.2009 14:09
» reagovat
   Tak mi dej svůj email a já ti ho na něj napíšu... :o)
    
>>> mail neregistrovaný 13.05.2009 12:46
» reagovat
    petr.schmidt@pslib.cz
     
> přesně neregistrovaný 19.05.2009 21:59
» reagovat
  přesně toto se mi taky stáva. jednou za čas...a sice poslední dobou poměrně často mě spíše k večeru chytne melancholická nálada...třeba když si prohlížím fotky kamarádek na akcích kam mě samozřejmě nepozvali...nebo jen tak že mě nic neuspokojí ani olíbená knížka...prostě jen ležím mám zaplé rádio, které stejně neposlouchám a poddávám se svým pocitů a myšlenkám...tyhle chvíle mě ubíjí a dá se říct, že kromě mého vnitřního já mi vlastně nic nedávají ani podstatu toho proč to vlastně dělám. Moje tělo nebo mysl nebo já nevím co se prostě propadne do propasti myšlenek a úvah a jediné co to zastaví je bu´d vzýšená tělesná námaha nebo spánek---ale ten se většinou podaří po hodinách strávených v tomto stavu. A jak už jsi napsala, druhý den je všude realita, to co sem si v úvahách dala dohromady se rozapdne na zrníčka prachu a rozfouká to vítr všedního světa...tak proč ty nálady? kdo ví
   
>> ... neregistrovaný 13.12.2009 20:30
» reagovat
   kdo ví...tohle se mi stáva často prostě jen hudba a já a myšlenky
    
> tleskám neregistrovaný 22.05.2009 11:56
» reagovat
  tohle bylo opravdu zajímavé počtení...
   
>> ? neregistrovaný 23.05.2009 22:00
» reagovat
   Ironie, sarkasmus...?
    
>>> reakce neregistrovaný 30.05.2009 21:34
» reagovat
    reagoval jsem na příspěvěk začínající: Chápu melancholiky a mám s nimi soucit.
příspěvek přímo pode mnou má již poněkud nižší úrověň...
     
>>>> ... neregistrovaný 07.06.2009 22:23
» reagovat
     Ano, vím, že je to reakce na tento příspěvek. Jestli to tedy není myšleno ironicky, tak potom děkuju...
      
> :-) neregistrovaný 19.06.2009 16:31
» reagovat
  uplne vim jak se citis,to co jsi napsala je jako moje podoba:-) jen po par festech atd chodil..
v lasce mam jenom smulu protože vždy mě nechala holka kvuly jinemu.vždy jsem si myslel že je to ta pravá,hlavně jsem ten typ co se obětuje pro toho koho miluje.a bere si vše až moc k srdci.ja stavy melancholika mam někdy až moc často.
též hledám někoho komu mohu věřit,s kým se bavit být štastnej,prostě se té osobě otevřít a vědět že to hned někomu nevykecá.pokud bys chtěla někdy pokecat tak muj email je:Martin_Sklenar@centrum.cz
nebo icq:288145312
   
? neregistrovaný 26.04.2009 23:00
» reagovat
podívejte... najel jsem na tuto stránku a omylem se začetl do příspěvků...a pročetl jsem je úplně všechny. Nechápu dotazy ze začátku diskuze ohledně povolání. Každý si může vybrat co se mu líbí nehledě na temperament, a určitě sám cítí ty limity, to, že na něco prostě nemá, ve svém nitru. Dál mě udivují lítostivé a opovrhující komentáře. Jak někdo může napsat, že se nesnáší za to, že je melancholik?
můj názor:
V podstatě má melancholik tři možnosti, a to:
1.)nenechá se ničit depresemi a špatnou náladou, začlení se (alespoň trochu) do společnosti a žije normální, spořádaný život.
2.) dokáže najít způsob, jak ze sebe dostat emoce, nálady a myšlenky v umění nebo vědě (v podstatě všechno kromě tupých kancelářských prací (i v nejobyčejnějších věcech se dá najít tolik krásy...stačí otevřít oči)).
3.) ponoří se do svého světa (myslím že do toho světa alespoň jednou nahlédl každý z nás, takže to nemusím rozepisovat, pro druhé - není to nikterak hezké místo, setkáte se zde tváří tvář se všemi svými pochybnostmi, obavami a nočními můrami).

(A teď to nejdůležitější - NIKDO NENÍ PŘEDURČEN K TOMU ČI ONOMU, TU CESTU SI MUSÍTE NEPROSTUPNÝM TRNÍM VYSEKAT VY SAMY, A PO RUCE MÁTE V NEJJLEPŠÍM PŘÍPADĚ JENOM TUPOU, ZATO ODVAHU DODÁVAJÍCÍ VĚRNOU MAČETU, KTERÁ VÁM O ŽDIBEC ULEHČÍ CESTU. ALE TEN SMĚR, KTERÝM SE BUDETE CELÝ ŽIVOT PROSEKÁVAT, TEN, SI MUSÍTE URČIT SAMI.)

Našel jsem tu jeden komentář, kde autor doporučuje procházky v přírodě. A já s ním plně souhlasím, a nemusí to být jen příroda, ja osobně si chodím sednout na lavičku v pěší zóně, je tam hezky, a krásně se mi tam učí.
(varování na závěr: Trní nikdy nespí, pokud se jen na chvilku otočíte přes rameno, vaše eurydika vám zmizí v temnotách a vám nezbyde, než Ji následovat. zpět do tmy.)
V.
 
MELANCHOLIK neregistrovaný 22.04.2009 14:23
» reagovat
je člověk, který je velmi citlivý, introvert, často zamyšlený, zasněný, mívá sklony k trudomyslnosti.Často bývá umělcem či géniem. Dále viz význam slova introvert.

Není to však depkař!!!, jak již bylo napsáno níže. Každý druh temperamentu (více http://cs.wikipedia.org/wiki/Melancholik) má jisté rysy, se kterými se musí vyrovnat,naučit se s nimi žít,někteří se dokážou ovládnout a dokonce i změnit. Já mám zkušenosti(mám už nějakých pár přes 40)se všemi druhy temperamentu-já jsem flegmouš a taky to není vždy úplně ono,mimochodem žiji s cholerikem:-).Každý má totiž své individuální vlastnosti. Nehledě na to, že i flegmatik může mít hluboké deprese. Všechno je otázka přístupu a vyrovnanosti osoby.

Melancholici!!! Rozhodně se realizujte v umění či vědě, dá Vám to vnitřní klid a sebevědomí.

Buďte rádi, že nejste cholerici či sangvinici. I když ...nesoudím nikoho, na každém temperamentu něco dobrého i zlého. Jak jsem již psala, každý je originál, važme si sami sebe a budeme v životě šťastní!
 
Melancholie neznamená jen stres, stres a stres neregistrovaný 07.04.2009 20:40
» reagovat
Lidi neblázněte o_O No ja jsem asi tak z půlky melancholik, ale taky ze sebe ráda dělám šaška. Beru věci vážně, radši přemýšlím a sním, než abych si s někým pokecala, a taky jsem si všímala, že beru věci jinak (jako třeba že [Je mi 13 :D] mi připadá že jsem divná, protože uctívám učitele ze školy... nebo jako že je chápu co si musí vytrpět s námi puberťáky. Jako nevim jesi je to ten znak melancholie přece je mi 13 o_O :D) Ehm jako dost často se taky lituji jak je svět nespraviedlivej XD... ale taky mě baví zpívat.. teda no a snad to taky umím. Baví mě kreslit... Huh a dál jsem byla šťastná když jsme měli slohovku... a dvě kámošky si mě vybrali... a obě tam napsali, že sice ráda prudím, ale jsem spravedlivá a za to si mě váží. Jako neberte to jako samochválu ale docela jsem se divila. O.o To jsme trochu odbočili xD... Ale prostě neberte melancholii jako kdyby to byla špatnost. trochu přeháním, a nechci dělat chytrou... ale užívejte si melancholie a něják ji využívejte když si to pak uvědomíte je to docela krása :) no ne? :D
 
->achjo neregistrovaný 29.03.2009 22:40
» reagovat
kdybys jsi neměl podobné problémy,tak ani slovo melancholik nevyhledáváš,a na emoblozích beztak řádí jen ti co si na emo jenom hrajou(a těch je většina),dneska chce být každý emo,přitom někteří ani nevědí,co to znamená,a dál si řežou ruce,přičemž k tomu nemají nejmenší důvod ani přirozené sklony,chtějí jen být in.
Tomu co napsal článek achjo bych na místě zlomil všechny kosti
 
> achjo neregistrovaný 18.04.2009 13:09
» reagovat
  achjo>slovo jsem nevyhledával, hledal jsem kauterizaci, jenom mě zarazilo, že tohle bylo čtvrtý nejhledanější, tak zvědavost zapracovala, hlava dostala podnět a reagovala. Emo mě nezajímá, blogýsky nečtu, a jediný co se pro mě pojí s emem a něco mi řiká jsou Fugazi, moje námořnický tričko a Vypsaná fixa-1982, víš? Mě jsou emaři u zadku, zvlášť děcka, ty blbly, blbnou a blbnout budou, takže zívačka. Takže: 1. narážíš na jedinou zmínku z mýho příspěvku, ještě na tu psanou v nadsázce. Pointa je napsaná kapitálkama a hned zvostra na začátku. Učiněno tak bylo proto, aby i největší zabedněnec věděl, co chci říct. Hmm, nepovedlo se. 2. ano, podobný stavy jsem měl, přenesl se přesto a i v těch stavech mi bylo jasný, že vybulet se na netu ve slovníku mi bude absolutně k ničemu. 3. Nechápu proč mi chceš lámat všechny kosti, nicméně pojď to zkusit, klidně ti řeknu kde bydlim. Můžeme si domluvit souboj za svítání v parku u nádraží, ať to nemusíš hledat. Fakt si počkám, jak se s tim vypořádáš, těch kostí mám fakt hodně a některý jsou docela malinký..
Lda
   
> jojo neregistrovaný 23.06.2009 18:26
» reagovat
  polovina lidi by nebyla melancholicka kdyby o tom slove nikdy neslyseli..
   
>> nwm no neregistrovaný 06.07.2009 21:37
» reagovat
   Ty pocity jsou pořád stejné a je jedno jak to kdo nazývá a skutečný melancholik by nemusel o tomhle slově nikdy ani slyšet a přesto se dál bude utápět v depkách...
    
>>> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 09:43
» reagovat
    ma pravdu
     
achjo neregistrovaný 15.03.2009 12:03
» reagovat
NESVÁDĚJTE SVOJE LŮZROVSTVÍ NA TEMPERAMENT. Protože to je to z čeho vycházíte, jak s tim naložíte, je vaše věc a jestli to pořád jde blbě, tak jste ještě nepřisli na to, jak ho správně po/využívat. K tomu aby pro vás svět byl k něčemu jinýmu než smutku/zlosti/vzteku. Jestli chcete bulet, tak prosím jinde než ve slovníku cizích slov. Kdo má ty rozpitý stránky číst? Jestli si chcete hrát na emo založte si emoblogýsek.
Lda, taky jeden melancholik, no a?
 
> O_o neregistrovaný 21.11.2009 19:41
» reagovat
  Lidem jak jsi ty, bych přála alespoň jednou zažít podobné pocity, fakt že jo -__- Melancholici nemají s emo nic společného, emo je jen ubohý výraz pro pozéry, kteří si ubližují jen proto, aby byli zajímaví, nic víc... A ti, kteří depresemi vážně trpí, se prostě emo říká, což se mi neuvěřitelně příčí..
   
to napsal čistý melancholik neregistrovaný 14.03.2009 23:01
» reagovat
Já jsem taky bohužel silný melancholik, chtěl bych navázat na myšlenku vytvoření seznamky pro melancholiky. Myslím si,že lidé jako my si musí hledat přesný opak sebe sama. I kdyby se 2 melancholici po dlouhých obštrukcích nakonec dohodli na nějakém tom "rande", nejméně jeden z nich byl zůstal stát skrytý opodál dohodnutého místa a beztak by se nikdy neodvážil z úkrytu vylézt a čím déle by tam stál,tím víc se by naděje na štastný nový začátek vzdalovala. Vím o čem mluvím, táhne mi na 20 a ještě jsem se holky ani nedotkl, ani jeden záblesk, ani jediná zkušenost. Nechodím na diskotéky, do kina, do divadla,do nákupních center, nesnáším nějaké hromadné kulturní a společenské akce, straním se kolektivu,nemám žádné opravdové kamarády v mém věku. Nikdo už se mnou nechce nijak zabývat a zahazovat. Nic neprožiju,každým dalším dnem trpím, ale nemám sílu ani na pokus o sebevraždu. už nikdy nepoznám to, co prožívají mí vrstevníci: první lásky, pozitivní přetváření v dospělého člověka, krásné úlety, noční život, propařené večery a noci, diskotéky každý víkend, volnost, nespoutanost, odvázanost,chuť a síla žít a spousty dalších krásných zážitků. Tak já to mám přesně obráceně, jako jing a jang, možná snad že jsem se naučil kouřit a dost pít, podnikám toulky bez cíle, klidnou noční přírodou a po lesích s lahví alkoholu, nikoho nepotřebuju, pro nic nežiju,nemám žádný smysl života. Jediné co mě drží při "životě je hudba a krása přírody. Zub času je neúprosný,poslední dny mého náctiletí kvapně plynou,jako bystřinky při jarním tání a staří se kvapem blíží, co všechno už jsem mohl dokázat a prožít ale neprožil jsem ani setinu toho co ostatní, jak dlouho ještě, než pohár mého mládí přeteče a konečně padnu k zemi coby zkroucený list,splynu v barvách podzimu, teprve potom možná najdu klidu. Má duše však navždy zůstane bloudit mezi životem a smrtí,plná očekávání a stále hledající nepoznané. jinak mám velmi vysoké iq,talent na kreslení,hudební sluch,fotografickou paměť, básnické střevo,3d představivost a spoustu dalších klíčících uměleckých zárodků,ale ve všeobecném mínění mě všichni považují za dementa,blázna,exota,namyšlence,povýšeného apod. Jenže oni mají mnohem jednodušší mozky i vnímání,já prožívám vše hloubkově,velmi intenzivně a každý můj cit již přetrvá navěky. Dále mě moc trápí přehnaná úklidovost,musím mít všechny věci přesně na svém místě a jejich rovnáním někdy strávím i celé hodiny, spát jdu v totální dezolaci,ale kdybych si věci neuklidil,tak nemůžu spát vůbec. Chtěl bych milovat svou rodinu i všechny ostatní lidi,ale to zkrátka nejde, když nenávidím sám sebe. někdy mám pocit že tak nějak přežívám. lépe řečeno dožívám, mám buďto stálé deprese nebo extrémě dobrou náladu a to v poměru asi 40:1.
Melancholici se na první pohled jeví jako obyčejní lidé,ale to ani zdaleka nejsou,jejich nitro je stále v pohybu a jejich duše nikdy nespí, téměř pořád trpí nejistotou,každý další krok se zdá být krokem do vzduchoprázdna,jejich emoce a city zůstávají nenaplněny a nevybity. Já teda opravdu hodně často brečím pod polštářem nebo se strhávám v posilovně nebo se opíjím téměř do otravy alkoholem,sice se pak týden léčím,ale je to můj způsob odstraňování nevybitých emocí, jinak by mi už dávno praskla hlava nebo bych zkrátka doopravdy zešílel. Melancholie se nedá časem nabýt,ale člověk ji dostává jako tu nejprokletější vlastnost již při narození. Nezáleží na vzhledu, melancholie se vryje člověku pod kůži jako střepina. Troufám si říct že mé dokonalé a krásné tělo(podle ostatních) je den ze dne pomalu zabíjeno mojí povahou. Nikdo jiný než právě melancholik nemůže tenhle můj zatracený článek pochopit. ale psal jsem ho střízlivý,se stále ještě zdravým rozumem a hlavně-každé písmenko jde přímo od mého pochroumaného srdíčka. :-)

14.března 2009, mých 19 a 1/4 let.
 
> to napsal cisty melancholik neregistrovaný 24.03.2009 08:01
» reagovat
  myslim ze kdyz si nemel holku a je ti devatenact tak je to v pohode. ja znam kluka kterymu je 30 a v zivote nemel ani jednu
   
>> g neregistrovaný 28.03.2009 08:18
» reagovat
   A kluku mel kolik? xD
    
> To nenapsal melancholik :-) neregistrovaný 29.03.2009 16:03
» reagovat
  Milý chlapče, s melancholií mám zkušenosti velmi okrajové. V podobných myšlenkách se ve dvaceti více či méně plácal asi každý z nás.V každém případě po přečtení tvého příspěvku, bych doporučila psychologa. Pokud by ovšem jeho mnohem jednodušší mozek byl v stavu vstřebat tvoje velmi vysoké iq, 3d představivost a fotografickou paměť. Možná by ho ale ze všeho nejdřív ohromilo tvoje dokonalé a krásné tělo, takže by nebyl schopen svůj jednoduchý mozek použít vůbec.
Něco tak hloupě samolibého jsem už dlouho nečetla. Jisté je jedno: kombinace bezbřehé sebelítosti s nabubřelým sebevědomím ještě nihoho nikam nepřivedla.
   
>> reakce na paní chytrou neregistrovaný 22.04.2009 12:57
» reagovat
   Jestli je, nebo není melancholik a samolibý, nenáleží posuzovat nikomu z nás.Sice si je vědom svých předností,ale nestaví se nad ostatní,problém je asi jinde.S psychologem máš však pravdu, toho by potřeboval.Každopádně Tvůj projev také není zrovna k věci,a nemusíš ho zrovna urážet.Přečti si něco o verbální asertivitě a možná i psychologii-tam najdeš i slovo melancholik.Projev tohoto člověka,jenž má bezpochyby umělecké cítění i vysoké IQ, jen poukazuje na to,že je citlivý a neváží si sám sebe,nikoliv,že je samolibý.Asi nebudeš dobrá matka, jestli už jsi...
    
>>> paní chytrá :-) neregistrovaný 09.05.2009 18:06
» reagovat
    Posuzuji snad ve svém příspěvku zda je nebo není dotyčný melancholik? Nevšimla jsem si. Za to ty víš s přehledem, že nebudu dobrá matka. To si piš, že budu.
Každopádně trvám na tom, že ten člověk je samolibý víc než melancholický a vyvyšuje se nad ostatní - nemelancholiky. Pravda je, že to umí dobře podat.Je zřejmě trochu přecitlivělý, ale kdo v pubertě nebyl že? Kdo si o sobě nemyslel, že ho nikdo nechápe, že je složitější, než ostatní ... Každopádně nikdo s přirozenou dávkou skromnosti a racionality nenapíše, že nesnáší svoje dokonalé a krásné tělo a podobné perly. To dokáže jen rádoby zajímavý vyšinutec.
     
>>>> pro paní "chytrou" neregistrovaný 10.05.2009 22:01
» reagovat
     Již v samém začátku píšeš,že s melancholií máš zkušenosti velmi okrajové a z toho taky nejspíš pramení ten tvůj přihlouplý odstavec,žádný nemelancholik toho kluka nemůže posuzovat,i když někteří nenechavci jako ty se do toho pouštějí a pak vznikají takový nesmyslný kydy.Každopádně nechápu proč na tuhle stránku lezeš,je to jedno z mála míst, kde funguje jakási neoficiální diskuse pro melancholiky,nepotřebujeme tady nějakou paní "chytrou",která nám podrývá beztak nízké sebevědomí.Radši někam zalez a vychovávej ty svoje děti a nezapomeň jim tlouct klíny do hlavy.
      
>>>>> od paní chytré neregistrovaný 11.05.2009 18:43
» reagovat
      No vidím, že přinejmenším jeden melancholik má opravdu prudce vysoké IQ, z toho zřejmě pramení jeho slovník a způsob vjadřování, že ?! Lezu si kam chci od toho net je ne? Příspěvěk toho nešťastníka může posuzovat kdokoli, kdo má všech 5 pohromadě. Pa pa vztelký melancholiku :-)
       
>>>>>> pro paní "chytrou" neregistrovaný 13.05.2009 12:43
» reagovat
       nešťastník to teda určitě neni
        
>> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 09:59
» reagovat
   tak tohle je dobry....
    
> obdiv k Tobě neregistrovaný 22.04.2009 12:38
» reagovat
  ...Jsem první dlouhodobá známost mého přítele (je ročník 1975), takže to vůbec není tragédie. Byl depkař,pořád měl jakési bolesti.Od doby, co spolu chodíme se jeho psych.i fyz.stav rapidně zlepšil.

Spíš myslím, že máš dar(což melancholie jako taková může být),kterého bys měl využít. Melancholik, je hlavně typ temperamentu dle psychologie(buď hodně rád,že nejsi cholerik), na který opravdu sedí vlastnosti - citlivý, introvert. Zpravidla to bývají umělci,někdy exoti:-),někdy géniové. Měl by ses zaměřit na umění (nekolektivní), což potvrzuje i Tvůj příspěvek. Potom dosáhneš vnitřního klidu, naplnění a štěstí, ...sebevědomí, a pak třeba navážeš kontakt s osobou Tvému srdci blízkou.

Melancholik není depkař!!! Ale může se jím lehce stát, záleží na okolních podnětech.Možná v tom je nějaký psychický problém, se kterým se obrať spíš na psychologa(ne psychiatra:-))než na web SCS. Nebo se na to vyprdni:-)Sestra mého přítele je též depkařka,podobá se melancholikovi,ale rozhodně není!Prostě má problém,který v ní vyvozuje stavy úzkosti-a ty doprovází podobné příznaky,které máš ty. Je to sice kočka, přesto po svých 30-ti letech nemá přítele,a přesto není melancholik!!!

Taky bys měl vědět, že máš vždycky na výběr...ve všem, jen to neumíš využít.

Není v lese krásně? :-)
   
> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 09:56
» reagovat
  ca to bych chtel videt jak vypadas. taky cvicim...ted uz nepiju. chtel bych rad videt jak vypadas....co je dokonalost pro tebe muj m.. JIRIMUSILLLL@atlas.cz
   
ms Robb 11.03.2009 19:09
» reagovat
pro mnohé je melancholie přítěží, já to spíš vidím jako bránu k umělectví, protže ti normální lidé jsou jednoduše předurčeni k obyčejnému životu, melancholie je spíš dar než opačně, i když je hodně těžké žít pod tou neustálou labilností atd...tak určitá pravidla se naučit dají, tak aby se ty stavy daly zvládat, samozřejmě že jedním z největších problemu je nalezeni partnera, hlavne pro nas kluky, jedinym vyditelnym resenim by snad bylo zalozit "melancholickou seznamku"....celkem by se hodila
 
> amen neregistrovaný 09.04.2009 15:16
» reagovat
  Stranou toho nápadu o melancholické seznamce s tebou potěšeně souhlasím! Pokud člověk dokáže svou melancholii využívat, namísto aby se jí sžíral, tak dojde vzácné seberealizace, jakou mu může konformní většina jen tiše závidět.
Jan Zadina
   
:( neregistrovaný 10.03.2009 11:01
» reagovat
Bohuzel jsem se taky taky uvidel v melancholikovi.Jsem z toho nestastny,driv jsem takovy vubec nebyval ale kdyz mi zacalo byt takovych 17-18,zacal jsem si uvedomovat,ze zacinam byt az moc urazlivy,zacinam se utapech ve svych myslenkach,zacinam trpet i chvilkovyma depresema nad tim ze nic nema smysl.Prestava me vsechno bavit,ze vseho jsem hned unaveny:(Do neceho se zapalim,vlozim do toho penize a za mesic me to prestane uplne naplonovat :( Vim ze tim trpi i moje pritelkyne,mame sice krasny vztah ale s tema myma naladama a urazlivosti nedokazu nic delat :( Vsechno si predstavuju moc dokonale a pak mi je strasne lito toho,ze to tak neni,strasne se v tom pak utapim.Nechci byt takovy :( :( :( snazim se to v sobe zlomit jak to jen jde,vim o svych chybach ale zatim se mi to nedari(mozna v male mire,uz jsem se z necim malickym smiril)Vsichni kdo si pripadate tak jako ja preju pevny nervy,vsechny vas moc dobre chapu a ti lide co tohle v zivote nepoznaji nemuzou posoudit co je to melancholik.Snazte se ty problemy neresit i kdyz je to strasne,strasne tezky :(
 
bůh ?? neregistrovaný 09.02.2009 19:52
» reagovat
Promin, ale já jsem melancholik a žiju v realitě, několikrát jsem prosil boha o pomoc a dospěl jsem k závěru, že žádný bůh,ani nadpřirozeno neexistuje. Spíš by mi pomohla holka
 
> hm neregistrovaný 25.02.2009 02:12
» reagovat
  Buh tu neni aby nas tahal z nasich problemu.
Buh nam dal zivot a je na nas jak si snim poradime a jakou cestou se dame. Kdyby to slo tak lehce tak poprosim oto abych byl bohaty a pak bych mel celej zivot bez starosti :)
   
>> ne-e neregistrovaný 04.03.2009 22:44
» reagovat
   bůh hlavně neni víš? máš věřit v sám sebe a né spoléhat na to, aby ti pomohla nějaká vyšší moc
    
melancholie - nekonečná zádmučivost, potenciál? neregistrovaný 08.02.2009 23:00
» reagovat
Četla jsem několik příspěvků a nemohu se zbavit pocitu, že někteří lidé si o melancholicích myslí skutečně neskutečné věci... Neustále narážím na jakési předurčení k zádmučivosti, depresím, ztrácení se v hluboké osobnosti a nenalézání smyslu života. Pro mne to do jisté doby před několika lety byly také nepřekročitelné skutečnosti, můj myšlenkový svět byl pro mne útěkem z neutěšené reality. Jednoho dne ale do mého řivota vstoupil Ježíš Kristus a ukázal mi, jak moc miluje každého člověka, kterého, jakožto Bůh, stvořil. To znamená i melancholiky, často považované za podivíny a vyvrhele společnosti. Od té doby se začal můj život měnit. Objevila jsem ve své melancholické povaze nesmírný potenciál. Vždyť kdo je hlubší nežli právě melancholik? Pro své okolí tak může být vzorem v hloubce ryzosti svého jednání. Kdo má (často skryté) nadání pro mnohé umělecké obory? Věřím, že nejvíce literárních umělců, těch nejkvalitnějších, byli právě melancholici. Proč? Je dobré si povšimnout, že právě melancholik dovede mistrně používat slova, aby popsal nejhlubší pocity, i jejich nejjemnější záchvěvy. To je umění, jakého se dalším povahovým typům nedostává. Nedejme se tedy zakopat v pocitech nedůležitosti! Jsme cenní. Naučme se vidět své přednosti a na nich stavět. Prohloubit dobré charakterové rysy. Pracovat na odstranění těch špatných. Dejme si cíle a pracujme na nich. Melancholik dokáže být velice cílevědomý a pilný. Máme čeho dosahovat, nikdy se nemusíme uzavřít do vlastního světa. S chutí do toho! a kdybyste nevěděli jak na to, nebo se báli udělat nějaký vážný krok ke svému posunutí se k lepšímu, neváhejte zavolat na pomoc Ježíše, neboť je to pomoc více než odborná; dokonce chtějící Vám pomoci!
 
sranda neregistrovaný 27.01.2009 17:35
» reagovat
Sám jsem melancholik jako poleno a to několikrát profesionálně diagnostikovaný. Začal jsem se zájmem číst vaše komentáře a zájem docela převážilo pobavení. Není to sranda pro autory, ale některé obohosti mě dost pobavily. Když se člověk bojí živita a nesnaží se té trudomyslnosti postavit hranice, tak je pak opravdu melancholikem, se kterým je třeba mít soucit. Z mnoha komentářů ale cítím něco jako melancholik= inteligent s potenciálem uvězněný ve svém bezvýchodném pochmurném transcendentním světě.
Chtěl jsem se zbavit depresí a pochmurných postojů. Díky tomu, že jsem se snažil přijít na to jak se ventilovat bez konvencí, jsem přišel na to, že dokážu psát poezii, že mám obecný umělecký cit, mimo jiné i hudební.
Můj inteligenční kvocient je také nadprůměrný, ale jeho praktická hodnota je polemická. Také cítím a vždy jsem cítil určitou odloučenost.
Ale teď poezii a literaturu vůbec píšu pořád a lidem se to líbí. Podobně zaměřeným lidem. Zpívám ve skupině, hraju na dva hudební nástroje a studuji vysokou školu humanitního zaměření. Úspěšně, baví mě to a to bez přehnaného úsilí.
Pokud melancholik opravdu chce a tím pádem se snaží se svým životem něco udělat, pak nemusí hnít ve stínu smutku, ale může žít o to barevnější život. Může ho vnímat v úplně jiných a krásných dimenzích. Pochmurnost v nás asi vždy zůstane, ale namísto úzkostné pochmurnosti to může být zvláštní, zasněně a krásně nostalgická pochmurnost podzimního dne.

Jan Zadina
 
> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 10:21
» reagovat
  hezky a pravda ten konec. ze spatnyho udelat dobry
   
Melancholie neregistrovaný 24.01.2009 09:53
» reagovat
Taky jsem silný melancholik ale občas jsem taky štastný, potřebuji k tomu nějakou velmi pozizivní událost,která mi vleje zase na chvilku krev do žil. Pak mi to vydrží třeba den nebo dva a ponořím se zase do svého nitra,depresí a zasněnosti. Extrovert nikdy nemůže pochopit introverta, vidí svět tak nějak jednodušeji,bez problému. Melancholici jsou většinou považováni za blázny, povýšené,blce-přitom jsou téměř vždy daleko integintnější než jejich kritici.
Inteligence se zkrátka rodí proto,aby byla neštastná. Je mi 20 a pořád neznám smysl svého života,stále jen škola, nákupy a deprese. Nevím jak budu moci v pokročilejší dospělosti vůbec nějak fungovat. Je jasné,že podle ostatních "normální život" už nebudu žít nikdy.
Ale stejně bych chtěl něco dokázat,neprožít zbytečný a bezvýznamný život. Nezapadnout do stinného kouta hřbitova dějin, nezmizet z povědomí budoucího lidstva jako desítky generací přede mnou. Ale jde to těžko i když mám potenciál na hodně věcí a vysoké iq, každému "normálnímu člověku" jsem spíš pro smích. Nedokážu být puberták,nedokážu se odreagovat,neumím se bavit,odvázat,pořád jsem jakoby ve snách,mimo realitu. Rada ostatním melancholikům : nejhorší co můžete udělat,je poslech depresivní pomalé hudby,radši si poslechněte rychlejší, mě pomáhá nejvíc disco 80 let,vůbec bych nejraději prožíval mládí v té době. Byla to skvělá doba,přes všechny nedostatky lepší než tahle. Dnes aby se člověk bál jít v noci městem, opravdu se nechci chválit,ale já mam 2 metry a jsem dost svalnatej, takže se každý bojí spíš mě,přitom bych nikdy neublížil ani mouše. Ve škole na základce jsem byl hodně malý a slabý a díky své povaze často šikanovaný (myslím že si tím tím prošla většina melancholiků), v 16 jsem řekl dost a začal cvičit,to mě taky drží ještě nad vodou,posilování je můj život, moje jediná láska. Doufám, že i člověk jako já má šanci se zamilovat. Jsem taky dost hezký,ale k čemu mi to je, když zahazuju další a další šance jako na běžícím páse,já zkrátka nepotřebuju holku co mě vymění jak ponožky. Melancholici většinou navazují velmi málo vztahů, o to jsou však upřímější a stabilnější, pokud si melancholik najde kamaráda, tak na celý život. Nejlepší lék je občas si vyjít do přírody, pokud má člověk neustálé deprese,stres a úzkosti tak také může v pětadvaceti dostat klidně rakovinu či něco jiného,a umřít potupnou smrtí,i když nepopírám, že pro některé melancholiky by to byla snažší vysvobození než sebevražda
 
> smysl zivota neregistrovaný 30.01.2009 16:16
» reagovat
  Pokud se zajimate o smysl zivota, doporucuji precist si polemiku o Eposu o Gilgamesovi, kterou napsal [ne, to si zjistete sam ;]], kde je modernim, pravda trochu science zpusobem popsana jedna z moznosti, jak jsme se tady ocitli a k cemu jsme stvoreni. Pokud si to najdete, budete nemile prekvapen. Ale je to jen jedna s teorii...
RoderickB@seznam.cz
   
> ahoj jirka23 neregistrovaný 22.02.2010 10:27
» reagovat
  hezkej clanek taky cvicim....a mam cile chci dosahnout velkejch vysledku
   
Melancholie? Život? Boj? Jak to vidíte vy? neregistrovaný 24.01.2009 03:04
» reagovat
Jinak jak píšeš o těch pocitech, chvilkových, hodinových.. tak melancholici to maj obráceně.. téměř většinu času jsou smutní, v depresích, a chvilkově šťastní, ale opravdu jen chvilkově vetšinou.
 
Melancholie? Život? Boj? Jak to vidíte vy? neregistrovaný 24.01.2009 03:02
» reagovat
Katko, někdo třeba nerad chodí do hospody, protože je tam nakouřeno, někdo nerad plave, protože nesnáší vodu, jiný zase nerad jezdí autem, poněvadž mu je z něj nevolno. Hmm, co maj dělat lidi, který v tomhle zkaženým světě neviděj lepší budoucnost? chtěli by odejít, jako z té hospody, bazénu, auta atd. Prostě je to nebaví. Já to chápu. Bohužel odejít ze světa je kapánek těžší než z té hospody..
 
Nevzdávejte to... Pankaca 24.01.2009 00:04
» reagovat
No, tak lidi... Neříkejte, že to fakt nemá smysl??? U některých příspěvku jsem se zastavila na hodně dlouho a upřímně neznám ty pocity, které tu někdo píše. Samozřejmě se nějaké najdou, ale jsou to pocity chvilkové, hodinové, denní. Nechci říct lituji, spíše, je mi za vás některé smutno. Také se tu nechci obhajovat, jako bych byla něco "lepšího", to v žádném případě. Jen chci říct, že mně to trochu chytlo za srdce. S pozdravem K.
 
Melancholik neregistrovaný 23.01.2009 16:04
» reagovat
Jsem melancholik a musím říct že je to silné znevýhodnění,je mi sice 18 let,což je věk kdy se má člověk jen bavit a naplno si užívat své první mízy,ale já jenom sedím doma,pro nic nežiju, všechno mi je jedno. Cítím, že se propadám do jiné dimenze,než ve které jsou všichni ostatní. Uzavírám se sám do sebe a úplně me decimuje sebedestrukce. Myslím, že se začínám úplně odlidštovat. Nevidím žádné štěstí, žádnou lásku, neprožívám ty krásné pocity jako mí vrstevníci. V těch 16-17 to ještě šlo, měl jsem sice deprese,ale šlo to. Ted uz mě přepadají pocity prázdnoty, má duše se odlučuje od těla, někdy už nevnímám své okolí. Melancholie je to nejhorší co může fyzicky zdravého člověka potkat
 
> Melancholik Pankaca 23.01.2009 23:54
» reagovat
  Ahoj, to je zajímavý příspěvek. Zajímalo by mě, z čeho byly ty deprese, co je v tobě vyvolalo (v 16-17 letech, jak zde píšeš). Příjde ti to možná divné, ale se zajímám o "skupinu" lidí jako jsi ty. Neber to prosím osobně, to by mne mrzelo. Je mi také 18 let, jsem sice sangvinik, optimista a extrovert, ale řekněme si popravdě, kdo nikdy neměl depresi, že?! I co se týče té sebedestrukce, je to zvláštní pocit, to věřím. Ahoj, Katka.
   
Melancholik-optimista neregistrovaný 12.01.2009 11:13
» reagovat
ČAU!Jsem sice melancholik,ke všemu ještě introvert,ale zato se můžu pišnit optimistickou náladou,nevím jak to.
 
> melancholik puntickar..sory, nemuzu si proste pomoct neregistrovaný 19.04.2011 22:47
» reagovat
  pyšnit, bože:D..nezapomínej, že jsi u melancholiků = puntičkářů:)
P.S.: víte, že nevyrovnaný osobnosti (prý) používají hodně smajlíků?:)..něco na tom nejspíš bude:(
   
Melancholie, pesimismus neregistrovaný 09.01.2009 19:30
» reagovat
Ahoj, já jsem taky melancholik, je mi právě 19 let, ale cítím se stále ještě spíš jako dítě. Často mívám všechny pocity níže uvedené. Ještě jsem neměl holku,dokonce jsem se ještě ani jednou nelíbal. Přitom holky po mě koukají, jsem vlastně docela pěknej a vysokej a svalnatej, ale jakoby to viděli všichni ostatní,jen já ne. Podcenuju se, říkám si že jsem naprosto zbytečný a bezvýznamný,že můj život nemá vůbec smysl. Připadám si někdy jako úplná nula, ráno se probudím a mám pocity naprosté bezmoci, jako kdybych se už nikdy neměl zasmát. Přemýšlím, co všechno jsem už mohl zažít a poznat a přitom jsem nepoznal vůbec nic. Zkrátka mám pocit,že žiju okrajově, jako kdyby ostatní svištěli rychlíkem koridorem a já jel starou rozvrzanou lokálkou po vedlejší koleji, stále čekajíc na zarostlý koncový pražec. Útěchou je mi hlavně hudba a posilování.Poslouchám nejradši Disco 80.let,dále michal david,sagvan tofi,p.kotvald..atd.. Líbí se mi disco, ale nikdy v životě jsem nebyl na diskotéce. Ve škole doslova trpím víc než kdyby mě mučili, všichni na mě pohlížejí s opovržením, že se s nimi nebavím, přitom za to nemohu, jsem zkrátka samotář. Rád se sám toulám přírodou, někdy dost piju kvůli silným depresím. Ale učím se ve škole velmi dobře, jsem vysoce inteligentní, právě asi proto vše do detailu rozebírám,řeším až je mi z toho zle. Říkám si,že mé krásné tělo by měla dostat jiná duše, sebevědomá, cílevědomá, zkrátka skvělá.
Má jediná láska je rodný Liberec a moje rodina,mám dva opravdové kamarády ve věku 13 a 14 let, berou mě jako svůj vzor, jsou ještě nezasaženi špatností tohoto světa, stále mají nasazené růžové brýle a žijí v naivitě dětství. Snad nám přátelství zůstane do dalších let.
Jinak také píšu depresivní básničky o smrti a podobně.
Rodiče říkají, že jsou velmi pěkné po literární stránce, ale jsou naprosto zděšeni z jejich obsahu. Na sebevraždu jsem též pomýšlel, ale vždy před konečným počinem jsem si vzpoměl na léto, krásné mladé slečny v minisukních, se širokým výstřihem a krásným úsměvem a dávám si ještě stále naději na získání jedné z nich. Ale chci čistou,nezkaženou,pannu,hodnou a pokud možno také melancholičku, společně se možná odprostíme toho strašného břemena a konečně začneme v rámci možností normálně žít. Už se nebudu ptát, proč jsem na světě, ale jak jsem mohl přežívat tak dlouho bez ní.
Melancholikům : realita je vždy světlejší, než ji vidíme.
kdyby chtěl někdo třeba pokecat tak mi může napsat na icq : 499722496
 
Melancholie? Život? Boj? Jak to vidíte vy? neregistrovaný 26.12.2008 19:02
» reagovat
Melancholie má určitě své stinné a pozitivní stránky, Víc je těch negativních, protože melancholici bývají často nepochopení, jsou v menšině a společnost je většinou považuje za exoty, blázny apod.
Já jsem taky melancholik, je mě 21 let, chvíli mě trvalo než jsem si to uvědomil a připustil, ale je to tak. Ještě tak do 16-17 let jsem byl celkem normální(sice jsem byl trochu odlišnej ale zapadal jsem). Chtěl bych být jako ostatní, zdá se mi že lidi žijí tak nějak lehce.. samozřejmě.. což já nedokážu. Nedokážu se normálně bavit, nedokážu ovládat svoje emoce, nedokážu se radovat ze života a ani nechci. Všechno si moc beru. Ještě k tomu jsem asi trochu schizofrenik. Někdy mě pomůže alkohol, ale už to taky není co to bývalo..
V 21 letech jsem ještě pořádně neměl holku, s několika jsem to zkoušel ale neúspěšně, a tak jsem si připustil že to prostě nemá cenu. Někdy mívám krásné sny že jsem našel tu svou milovanou vytouženou princeznu, ale pak se probudim v tvrdou realitu a řeknu si jakej jsem naivní snílek. Nikdy jsem nezažil to co ostatní, ty pocity atd. Celkově se mi spánek za posledních 5 let dost zhoršil a jde to čím dál víc z kopce. Málokdy se opravdu kvalitně vyspím a mám spíš můry a bludy než pěkné sny. Nemám rád ranní vstávání, jsem toho názoru že člověk by měl začít pracovat až se na to cití.
Ani nemůžu říct že bych měl opravdového kamaráda, "kamarádi" přijdou jen když něco potřebují, jinak jsem jim naprosto ukradenej. Nenávidim přetvářku, aroganci, POMLUVY, výmluvy(sám se k nim neuchyluji, pokud k tomu nejsem donucen, což ostatní taky nechápou), vypočítavost a podobné neférové jednání, což bohužel vidim a setkávám se s tím dnes a denně. Když zrovna probíhají nějaké svátky, např. Vánoce, je dovolená, Valentýn.. tak je to pro mě ještě horší. Lidi se radují, ale já si uvědomuju jak je tenhle svět zkaženej a nenapravitelnej, vidim jak se někdo koupe v penězích a ještě k tomu má špatnej charakter, a na druhej straně lidé umírají, protože nemají co jíst.
Nelituju ale těch co si za to můžou sami svým charakterem, všichni víme o koho jde.. Spousta lidí žije v nespravedlnosti a vrchní šlechta na tom vydělává. Vůbec se mi nelíbí jak je svět nastavenej. Zákony, příkazy, omezení, všechno.. Na všem vidim to špatný a to mě strašně vysává, tahle společnost mě vysává. Každý se pozastaví nad tím když vidí někoho nesvéprávného jak to má těžký atd. Ale co on má těžký? Někdo se o něj stará, on neví jakej je svět, on žije ve svým světě a jinej už nevidí, podle mě se má spousta lidí co si uvědomujou a jsou svéprávní mnohem těžší život.
Neříkám že bych to vymyslel lépe, pro mě je ideální svět zvířat, kolikrát si říkám jak by se asi žilo být ptákem nebo něčím jiným. Mám rád svůj klid, procházky nedotčenou přírodou, klidně v noci. Člověk se od základní přírody hooodně odlišuje. Bohužel. Mám hodně rád přírodu a nelíbí se mi jak jí člověk ničí! Cožpak by se nedalo žít jinak, na co všechny ty nejnovější nesmysly v kterých se člověk ani nemůže vyznat?!
Technický vývoj jde moc rychle dopředu a bude to znamenat rychlejší konec, to je můj názor.
Pak si čím dál víc lidí připadá jako nuly. Často si pokládám otázku jakej to vůbec má smysl to bytí? Věda mě zajímá, ale jen do určitej hloubky a jen taková, která je podle mě prospěšná. Ach jo. je to těžý boj.. Musim se moc přizpůsobovat, ale jsem si vědom že nikdy nebudu moct vést normální(podle ostatních) život. Zajímalo by mě co si ve svém nitru prožívájí ty ostatní povahy. Jak to dělají? Kde berou sílu? Morálku? Dokážou se přizpůsobovat tak lehce? Dokážou se radovat?
Hodněkrát jsem přemýšlel o sebevraždě ale nikdy jsem nenašel odvahu to udělat. A už to ani nezkoušim, protože vim že na to nemám. Nepouštim se do žádných věcí na který vím že nemám. Ostatní si myslí že je to kvůli tomu že jsem línej, ale není to tak. Těžko jim to vysvětluju, stejně tak celej život. Těžko si o tom můžu s někým konkrétním popovídat. Mám rád pomalou hudbu, filmy jako Tenká čerevená linie, a miluju sport. Ten mě tady ještě asi drží nad vodou, pocit že jsem udělal něco dobrého pro tělo, uvolňují se endorfiny, dokážu se při něm odreagovat a odpočnout si od každodenního stresu.
Všechny ty kecy, kterýma nás krmily v mateřské škole, základní, střední atd. Naivně jsem tomu věřil, až teprve tak ve 20 letech jsem poznal pravej život. V práci mě to vysává, ve škole jsem to neměl vzhledem ke svoji povaze vůbec lehký, přitom nejsem hloupý člověk, mám maturitu a vysoké iq a potenciál na hodně věcí, ale bohužel, asi až jindy.. nikdo mi asi kromě táty není oporou. Jen opravdu pár věcí mě drží nad vodou. Chvílema už ale mívám takový ty smířený pocity prázdna, otupělosti a odevzdanosti. Už mi na ničem nezáleží.. Cítim, že všechno hezký jsem už zažil, že už jen přežívám a dožívám. Fyzicky a psychicky už se cítim o 100 hůř než před 4-5 lety, citím se na bez přehánění 40-50 let. V dětstí si tohle všechno člověk moc neuvědomuje. Ale jak ubíhá čas tak se to snažim brát profesionálně, a dál a dál přežívám, někdy s lepší náladou, někdy skoro na dně. Smrti se nebojim a čekám jí jako vysvobození, jen se bojim v jakej podobě přijde. Noo takhle bych tady mohl bezduše plácat hodiny, ani to nemám nějak ucelené a ve spoustě věcí si protiřečím - takže rada na závěr:
Neztrácejte víru v sebe, najděte si něco co je jen vaše, nebojte se být ciničtí, a pokud je to na místě oplácejte stejnou mincí, protože po dobrým s každým nevyjdete! Pokud máte aspoň 1 člověka, kterému můžete 100-procentně věřit tak je to výhra na celej život. Budťe svý a nestydte se za sebe, nemějte pocity méněcenosti. Takže do toho!
 
> :-( neregistrovaný 26.12.2008 22:09
» reagovat
  sem na tom úplně stejně...
   
Melancholie sametových dětí Shack 18.11.2008 13:32
» reagovat
Myslím, že melancholie se velmi rozšířila díky změně režimu v naší zemi. Do svých osmi let jsem byl vychováván v duchu nesmrtelné normalizace. Jelikož málokdo předpokládal tak radikální změny, obzvláště tady v pohraničí, které bylo osídleno převážně sociálně slabším obyvatelstvem ze všech koutů naší vlasti, kteří zde hledali nový domov, uplatnění a hlavně solidní živobytí pro založení vlastní rodiny, lidé, kteří pracovali povětšinou jako řadoví dělníci, majíce v dobré paměti chudé poměry, pro něž opustili rodnou hroudu jejich rodičové, tudíž vesměs žili skromným životem a byli hrdí na svou práci. Živila je šachta, zpracovatelské podniky, těžký průmysl a chemické závody. Když Prahou cinkaly svazky klíčů, tetelili se tito lidé v opatrné euforii u svých televizorů a ráno se těšili na svá pracoviště, aby viděli jak se budou tvářit zarytí komunisté z vedoucích pozic jejich podniků. Mnoho lidí se nadchlo svěžím vánkem demokracie a vrhli se na podnikání. Kradlo se kde se dalo a banky půjčovali právnickým osobám nehorázné úvěry na základě podnikatelského záměru, westernových grimas a průzkumů trhu v podobě pochybných anket vylučujících možnost konkurence. Dodnes si pamatuji, jak jsem kdesi na základce vyšmelil nějaké cetky za hrst drobáků a rodiče mi s osvobozujícím úsměvem říkali, že jsem vekslák a že mě za to zavřou. Věděli že už to nehrozí a já měl radost, že jsem dobrej v něčem špatném. Nicméně na faktu, že se má výchova opírala o zcela jiný žebříček hodnot, než ta dnešní, se nic nezměnilo. Nebudete přece najednou tvrdit malému dítěti, že vštěpované "peníze nejsou všechno" už teďka neplatí. Pilně jsem se připravoval na svou první spartakiádu a nějaká změna společnosti mi byla šumák. Když už bylo dávno po převratu a před slovem učitelka jsem už automaticky říkal paní, neboť přebretnutí bylo rovno bujarému výsměchu celé třídy, tak jsem běhal po lese s kámošema. Jezdili jsme na vandry, hltali od starších pardů historky o druhé světové, či o hrdinství američanů ve Vietnamu. Nosili jsme maskáče všemožných armád. Já osobně jsem měl na míru šitý komplet bundesvehru, na hlavě skautskej klobouk, tátovo kanady, kolem krku šátek od máti, s vyobrazením čtyř západočeských lázeňských měst, milicionářskej opasek, loveckej nůž a v kapse foukací harmoniku, kdybych se náhodou naučil melodii z filmu Tenkrát na západě, a chtěl pomstít smrt Ch. Bronsonvo bráchy. Dodnes umím zahrát pouze začátek znělky z večerníčku A je to. Léta pádila dál a nadešel čas volby. Nebylo co řešit. Ekonomicky zaměřené školy rostly jako houby po dešti. Sešla se nás dobrá parta. Pojítka našeho přátelství byla zřejmá. Černý humor, okultismus, svět J.R.R. Tolkiena, povídky z dílny E.A.Poeho, odpor k autoritám, zesměšňování nacismu, nekomerční hudba a v neposlední řadě nespočet drogových experimentů na cestě za poznáním lidského vnímání. Psali jsme povídky, básně, úvahy, divadelní hry, satirická dílka a výpravné deníky z vydařených akcí. Čmárali jsme po lavicích črty démonů, punkáčů, nebo portréty znepřátelených kantorů. Vymýšleli jsme osobité hlášky, důmyslné studentské recese a vlastní názvy pro určité věci i situace. Utvářeli se přerůzné skeče, ozvučené povídky, parodie televizních reklam a jiné tajné nahrávky z řad autorit, které jsme pak sestřihali v jednu velkou satiru. Do kin vtrhli kultovní filmy naší generace. Objížděli jsem všemožné hudební kluby v okolí, sháněli nejnovější pecky taneční hudby, jež byla ještě nerozškatulkovaným robátkem v kolébce undergroundu, nezralá, všestranná a komerce nehodná. Většina holek se nám vyhýbala obloukem, neb jsme platili za feťáky, flákače a sakrastické cyniky. Učitelé nám automaticky dávaly horší známky a předsuzovali nám nejtěžší heroinové závislosti. Materiální hodnoty pro nás byly zúženy na cigára, trávu a oblíbenej kus hadru. Honili jsme se za poznáním nadpřirozených sil. Prolézali jsme opuštěné doly, chátrající budovy, vysídlené vísky, zbytky továren a nacistických zajateckých táborů, tajemná sklepení, staleté hrobky, zapadlé hřbitovy a jiná přízračná místa. Všude jsme měli nějaké známé a předháněli se mezi sebou, kdo je větší cynik. Zůstali jsem věrní svému podsvětí a utvářeli jádra pospolité společnosti v našich zapadákovech. S přibývajícím věkem přibývaly i zkušenosti, a taktéž naše autorita v rámci kolektivu, jenž byl neustále doplňován mladší generací. Vrcholný věk respektu na půdě zasvěcenné neomezené svobodě. Lichotil nám káravý hlas důchodců, že jsem havlovci, peskování rodičů o hašišácích i uznalé pohledy zelenáčů. Byli jsme natolik povzneseni svým stylem, že jsme dokázali na své okolí působit sebevědomím dojmem otřelých klubařů. Konexe starších bratů, věrných pijanů chmelového moku a bramborové lihoviny, nám zajišťovaly bezpečí na tenkém ledě asociálních živlů, jimiž se to v podsvětí jenom hemžilo. Pasáci a vyděrači početnější menšiny, předpotopní narkomané staré školy, zlodějíčci různého formátu, práskači, houmlesáci, prodejné ženštiny, ikony z řad notorických alkoholiků, partičky rváčů, vyšinutí maniaci, vrazi, útoky neonacistů, policejní razie, partičky násilných kick-boxerů, afekty zuřivých rodičů, intervence ruskojazyčných skupin, ilegální kšefty všehoschopných asiatů a mnoho jinlých dealerů, překupníků, lichvářů, podvodníků a pochybných existencí. Byli jsme važení členové undergroundu. Ve škole nám pod rukama vznikaly fiktivní ziskuchtivé společnosti, nemilosrdně surové, žravé čelisti fanatického kapitalismu, ověnčené sarkastickou černí nelítostného cynismu, hlasaje triumf morbidní revolty na hřišti dojných krav a bídných psů, ukájen vědomím zmučené morálky, bezcitně ubité v účetním ringu nevinnou pravicí pořební služby, jež světí prostředků pro vyšší účel, netřeba taktu a ani úcty. Avšak v útrobách klubu panoval spontánní leberalismus, rovnost a nezištnost, vzájemná finanční podpora, velkorysost a obětavá sounáležitost. Špinaví žebráci z rozpadlých chatrčí periferie, útěkáři z diagnostických ústavů, dezertující branci a cizí tuláci, zde dostávali jídlo, pití, ošacení a leckdy i nocleh. Snažení některých jedinců vydřít ze závislosti mládeže těžký prachy, narážela na monolit odporu celé komunity. Buďto byli vytlačeni mimo, nebo se z nich stali socialisté, jež rozdali i to, na co si museli půjčit. Inteligentní humor se od nás šířil rovným dílem mezi okolní lid a mnozí naši společnost vyhledávali, jakožto záruku veselé zábavy s příchutí filozofických debat, z nichž sálalo opovržení nad povrchností konzumní masy a předsudky samozvaných slušňáků z diskofilní scény. Pravda. Uplé tílko na vypracované hrudi bylo zárukou zvýšeného zájmu žen, stejně jako limonádový dech a značková obuv, avšak i my měli tzv. své ženy. Bylo jich ale příliš málo, takže byly ponechávány movitějším samcům, což ovšem nebránilo vzájemným lichotkám a toužebným pohledům. Pak se ale doba pozvolana vytrácela ve stínu nových trendů. Pospolitost byla rozštěpena, kluby se hromadně měnili na prosperující diskotéky a lidé se míjeli čím dál víc. Jedni odcházeli za prací do velkoměst, jiní do ciziny, další se uťápli v rodinném životě, jiní zas zapadli za mříže vězeňských cel, léčeben, či jiných ústavů, ať už jde o blázince, či vysoké školy, některým čas skončil nadobro nenádálou smrtí, chamtivci a namachrovaní dědicové rodinných statků za sebou zavřeli nadobro dveře, nebo odhopsali na módní vlně hip-hopu, zhroucení levičáci se rozutekli po hospodách a bytech vařičů, z mnohých usmrkanců, dříve ortodoxních punkáčů, příznivců hardcoru, metalu a jiné obdobné hudby, se stali profesionální kupčíci a příznivci nacionalismu, takže brzy se veškerá síla a soudržnost podsvětí rozplynula, jako dým nad žhavým alobalem. Zůstali jsme jen my - liberálové navždy a pár stereotypních putykářů. A tak nastala doba, kdy už bylo víc než pozdě na změnu svého myšlení. Už to nešlo dát zpět. Věděli jsem jak funguje tržní hospodářství. Znali jsem to líp, než kdokoliv jinej, vždyť sami jsme se šklebili nad cynismem ziskuchtivé pohřební služby, jenže doba pokročila rapidně vpřed a kapitál se už nedával za úsměv na občance. Zůstali jsme sami a bezmocní vůči své vlastní osobnosti. Každý se to sanžil zazdít šťastný vztahem. Poslední, co vycházelo z náší přirozené povahy. Láska. Ale opět už bylo pozdě. Čas pokročil příliš a my byli příliš dlouho mimo. City se přetavily na slabost a faleš. Sebevědomí a materiální zajištění převzali kormidlo. Nám už zbyla jen deprese a melancholie v uzavření. Hodnoty, jako láska, zdraví, přátelství, lidskost, soucit, morální bezúhonost svědomí, důvěra a upřímnost, to vše zůstalo už jen jako obal pro přetvářku, pokrytectví a alibistickou lhostejnost. Dobří lidé, kteří ještě nedávno bez skrupulí darovali i poslední cigaretu, se změnili na sebestředné bestie. Generace se začala lámat na sebevědomé tygry, čili normální lidí, a na socky, čili slaboduché somráky neschopné seberealizace. Pohrdání je vidět na každém rohu a lidé, kteří se jindy nerušeně objímali na veřejnosti, se nyní bojí na ulici pozdravit, aby nebyli spojováni s něčím podřadným. Nechci tady fňukat nad vlastním osudem a nespravedlivou evolucí, ale jen jsem cítil jakousi potřebu nastínit kořeny dnešních melancholiků. Závěrem vás alespoň trošku utěším malou radou. Zůstaňte takový, jak to vnitřně sami cítíte. Nenechte se zdeptat leností nemyslící většiny, neboť její argumenty jsou prázdné, byť klušou v závěsu přítomnosti a zvoní zlatem. Až vám bude nejhůř a vy si budete připadat jak nazí uprostřed davu přemoudřelých dětí, a slova tupců vás budou pálit na duši jak žhnoucí láva, v uších vám bude zvonit plytký chechot klokotavé pýchy, nevěšte hlavu a vzpomeňte, že nejlepším přítelem melancholické duše je krajní cynismus. Spasí vaše city a sebevědomí nadřazenejch blbců dostane ránu přímo do srdce tak velkou, že se sami rozpláčou nad vaší krutostí. Jedině bezprostřední cynismus dokáže blbci, že má též srdce. On se bude pohoršovat a vy se budete smát, ďábelsky smát.....tak jak to umí jen spravedlivá smrt, když sáhne po nás.
 
NeVíM neregistrovaný 13.10.2008 19:10
» reagovat
nejlepšííííííí je flegmatik !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
 
krásná melancholie neregistrovaný 06.10.2008 21:42
» reagovat
Melancholie je přece krásná :)
 
petrvaculik neregistrovaný 18.09.2008 15:19
» reagovat
ja jsem take meleancholik trpim depresi treba to ze mam rad kamarady spise 40 50 let stavim se za nimi ale treba celej mesic chci byt sam nikdy jsem nenavazal vztach s holkou je 27 let.kdyz jsem to skusil tak me odmitli jsem malomluvnej a vazny hezky den preje petr
 
Taky patřím do kmenu melancholiků neregistrovaný 17.09.2008 16:30
» reagovat
Tak já jsem bohužel taky melancholik. Když jsem ještě chodila na základku, učitelka mě tím často dusila, například tak, že jsem něco udělala špatně nebo jen mlčela, protože jsem něco nevěděla. Začala mi říkat, ale vždyť ty to určitě víš, tak proč to neřekneš? Ostatní se přidávali a mě to deptalo, tak jsem to nevydržela a začala brečet. Bylo to ponižují, ale neubránila jsem se tomu.. Teď, když jsem přešla na střední, jsem si naivně myslela, že s novejma lidma to bude jiný, budem se bavit všichni společně. Zatím to ale dospělo jen k tomu, že na všechny kluky od nás ze třídy se mračim jako by mohly za všechnu katastrofu světa a s holkama to taky jde skoro až do kopru. Před kdekym se stydim, takže ani ve škole nezvednu ruku, když něco vim a ostatní ne.. Chtěla bych se změnit, ale asi to nepůjde...
A vy ostatní, co jste melancholici a jste smutní a trpíte depkama, hlavně to nepodporujte nějakou pomalou, smutnou hudbou, ale spíš si pusťte nějakou vaší oblíbenou rychlejší muziku (určitě nějaká existuje), klidně u ní tancujte až začnou sousedi bušit koštětem do stropu, kašlete na ně, vytřískejte ze sebe ten smutek. Pak si pusťte nějakou komedii abyste se odreagovali a uvidítě, že nějakej smutek vás alespoň na chvíli přejde..
 
Melancholicka neregistrovaný 09.09.2008 10:24
» reagovat
Jsem melancholicka. A uz tim netrpim. Naucila jsem se mit svou melancholii rada, ba ji primo miluju. I kdyz se trapim a delam si hlavu s tim cim bych nemusela... JA TO PROSTE MILUJU
 
> krásná melancholie neregistrovaný 06.10.2008 21:39
» reagovat
  Souhlasím, taky miluju svoji melancholickou povahu, tu jde o to začít brát sám sebe takového jaký jsem a každý má nějaké zápory a nějaké klady ... No, já si často pouštím melancholickou hudbu a ještě víc se v tom bořím, je to prostě tak hluboké, líbí se mi to ... u melancholiků je těžké, protože jsou často pesimisti ... ale to neznamená, že to nejde změnit :) já například jsem od jisté doby optimista a mám sama sebe moc ráda a prostě berte sami sebe, mějte rádi svůj melancholismus a neřiďte se podle ostatních ;)
Přeju pěkný den
   
>> světlá a stinná stránka melancholie neregistrovaný 24.11.2008 09:19
» reagovat
   Teda lidi, vy mi mluvíte z duše. Strašně se vyžívám v melancholii a ve vlastním nitru (dá se to až nazvat narcismus) a taky mám sklon požadovat smysl pro melancholii po druhých, protože si prostě strašně zakládám na citové hloubce, ve všem. Nesmírně miluju klasickou hudbu a umění. A oboje hlavně lyrické. Hrozně si té hloubky na sobě vážím, ale taky hrozně sám sebe se*u, s prominutím :( Mám taky některé rysy silně flegmatické (otevřeně a nealibisticky řečeno, jsem děsně línej :-/). Je to vražedná kombinace... Krátce řečeno, je mi hodně přes 20 a ještě jsem neměl holku... A nemůžu najít sílu, abych s tím něco udělal :( Už fakt nevím, jak najít dost vůle a odvahy a neupadat pořád jenom v neplodné a pohodlné introvertní dumání. Uvažuju o nějakém povzbuzovacím prostředku, třeba Gingko, ale to celý problém nevyřeší.
    
>>> více melancholiků neregistrovaný 25.11.2008 07:43
» reagovat
    Skoro si říkám jestli náhodou nejsi můj odcizený brácha. Skoro ve všech vlastnostech melancholika už jsem se poznal, a s tou leností jsem na tom možná ještě hůř než ty. Je mi skoro 20, taky jsem ještě nepoznal žádnou dívku, a ani vlastně nechci. Jenom o tom sním, maluju si tu situaci, podbarvuju jí nádhernou a něžnou romantikou a dokonalostí, a pak se vzbudím a řeknu si, že je to uhozené, že se to takhle nikdy nemůže stát a že jsem jenom naivní snílek. Ale myslím, že když tomu dám dost času, dokážu se trochu změnit. Takže vytrvejme, snažme se o změnu, a i kdyby měla být jen nepatrná, pořád to bude vítězství.
     
Co mám dělat? neregistrovaný 03.09.2008 21:52
» reagovat
Jsem melancholik.
Ani nevím co se mám pořádně bavit s mými kamarády.Je to strašné.
 
> Ano, co máme dělat? :( neregistrovaný 24.11.2008 09:28
» reagovat
  Přesně. Jsem schopen do alelujá probírat nějakou vážnou věc, jako třeba umění nebo politiku, ale jak mám vést normální lehkou konverzaci, jsem úplně v p... :( Co s tím, můžu se to nějak naučit, při své stydlivosti? Konverazce by měla být spontánní, takže když pořád přemýšlím, co povídat, a pořád mám strach, že tohle a tohle je blbý téma, a bojím se ho na navázání nebo udržení rozhovoru použít, tak to kulhá až se to úplně zhroutí... A zase to mlčení, zase to dusno... :/
   
JednaAnonymka.... neregistrovaný 22.07.2008 00:35
» reagovat
Ja uplnej melancholik asi nejsem.Sama sebe nechapu,kdyz sem ve spolecnosti,venku s kamarady atd,tak jsem vetsinou stastna,optimisticka a ulitla,ale prijdu domu..a najednou se do sebe uplne uzavru,vetsinou bych jenom brecela,poslouchala pomaly pisnicky,a prestavam mit radost ze zivota,myslim jenom na to spatny,a rikam si,ze se proste nemam z ceho radovat,ze i pres to vsechno,ze mam plno pratel,kluka,uzasnou rodinu,vsechno co by si kazdy clovek mohl prat,Tak sem proste smutna,ticha a uzavrena,taky me vynervuje kazda malickost,sem protivna,takze si obcas prijdu i jako cholerik...Hodne kreslim,kreslim ze sebe ty pocity,takze obcas vznikne cmaranice,kterou chapu jenom ja a nikdo jinej presne nevi,co to znamena.Zkazi mi naladu kazda malickost,casto ose vcituju do pocitu jinych,pred nejakou chvili sem si psala s kamaradem,ten byl s naladou v haji,sveruje se mi casto,rika mi vsechno,ale jak se mi opet sveril,tak sem vedela jak se citi a zacala sem mit jeste horsi naladu...hodne lidi se mi sveruje,sem takova \'\'popelnice\'\',oni vi,ze nikdy nic nereknu,jsem rada,ze mi veri,ale ja se tolik sverovat nemuzu,jsem cimdal tim vic neduveriva,takze svoje pocity hodne casto drzim v sobe a pak uz to nevydrzim a najednou \'\'vybuchnu\'\'...Ma nekdo podobnou povahu jako ja ?..
 
> Jedna Anonymka neregistrovaný 28.07.2008 11:07
» reagovat
  Já jsem na tom s pocity asi stejně, ty jsi na tom o něco lépe, že máš přátele, kluka,... já z toho vlastně nemám vůbec nic. Naivně jsem žila v domnění, že jsem konečně našla toho, s kým si rozumím a komu na mně doopravdy záleží, čas ukázal, že to bylo pouze mé přání. Nabídl mi pomocnou ruku v době, kdy jsem byla hodně dole, ale čas ukázal, že to bylo pouze ze zištných důvodů, což je pro moji povahu hodně moc deprimující. Zatím to odkládám, ale vím, že mi nezbyde nic jiného než vyhledat odbornou pomoc.
   
> melancholik neregistrovaný 31.08.2008 21:18
» reagovat
  ja mam povahu uplne taku istu
   
> Jsem přesně jako ty neregistrovaný 08.02.2010 22:24
» reagovat
  Vím, když se podívám na datum tvého příspěvku asi to už nebudeš číst ale se zaujetím jsem přečetl spoustu příspěvků a nejvýstižněji mě jsi popsala právě ty.Nejsem čistokrejnej melancholik, ale myslím tak na 60%.Kdyby ale přece napiš eives@seznam.cz
   
Smutná slova neregistrovaný 20.06.2008 22:57
» reagovat
Jsem melancholik a nenávidím se za to. I když s tím bojuju jak můžu, i když se snažím do sebe vlít optimismus, nepomáhá to. Mám ráda lidi, ale neumím se s nimi bavit, přitom bych chtěla rozdávat radost, ale tu v sobě nemám. Vím, že bych měla užívat každý přítomný okamžik - ale neumím to. Nejhorší je ta bezmocnost, narodíte se s tím, vyrůstáte v tom, pak zjistíte, že to není v pořádku, ale nic se nedá dělat...jste odepsaní... Zní to šíleně, ale tak pravil pravej melancholik :-)
 
Melancholik neregistrovaný 05.03.2008 15:41
» reagovat
Jak si tady tak pročítám příspěvky, s převážnou částí z nich se ztotožňuji, ale nemyslím, že deprese zaviňuje pouze to, že jsme melancholici. Jistě, máme k nim větší náchylnost, ale pokud by nebylo nic, co by jejich vznik nastartovalo, v podstatě bychom o nich ani nevěděli. Takže, každý si udělejme pořádek ve svém vlastním životě, najděme příčinu problému, který jako domino boří naše další ideály, pojmenujme ho a povznesme se nad něj. To vám píše člověk, který už nevěří, že by něčeho takového byl schopen. Ale jako perfektní lék mohu doporučit změnu prostředí. Změňte povolání, vyrazte na dovču nebo se srazte s kámoši a bude líp. Čao. Martin.
 
tak nevim neregistrovaný 30.01.2008 00:55
» reagovat
melancholik tak nak asi sem,ale s tima grafama chytrosti a genialitou to na me vazne nesedi!!!
 
... neregistrovaný 28.11.2007 12:20
» reagovat
Lidičky, jsem melancholik a hodně trpím.Všechno si moc beru, brečím, když se zrovna nepohodnu s přítelem a myslím na nejhorší, myslím si, že kvůli mě se bude chtít rozejít. Řeknu vám, že jsem balancovala mezi životem a smrtí. Doktor mi mimo jiné řekl, že pokud ze mě stres nespadne a budu si ho pořád dávat k tělu, tak můžu dostat ve dvaceti rakovinu..
 
> Melancholik neregistrovaný 20.04.2008 21:05
» reagovat
  Dobrý den,váš příspěvek mě velice zaujal a můžu napsat,že jsem na tom úplně stejně a upřímně Vám napíšu,že jsem se i kvůli tomu s přítelem rozešla.Nechápal mě,když jsem plakala tak se mi jen smál do očí.Trápí mě to a nyní jsem už tři měsíce sama a trápím se,jestli vůbec ještě někdy najdu lásku,která mě bude brát takovou jaká jsem.Má chyba je také v tom,že jsem dosti samotářská a žiju dosti ve strachu co bude atd.Vím moc dobře,jak se cítíte a co prožíváte,jen nevím co Vám mám poradit,protože já sama stále hledám řešení a pomoc,která se bohužel nedostavuje.Zatím se mějte a držte se prosím.Nashledanou a krásný večer.Lenka
   
telepat neregistrovaný 20.11.2007 20:20
» reagovat
ahoj vsichni jsem melancholik řeším kde jakou trably,všechno mě někdy ničí tenhle svět a společnost a pak me to zahlti hromadou otazkama,proc?casto brecim,i pred svou pritelkyni,treba kdyz se nepohodneme..tak je mi to hned lito...a hned mam stavi litosti...ted budu nastupovat do prace ktera je pomerne narocna na temperament ktery samozrejme mam ale jakmile se nekde objevi osoba ktera me shodi tak jsem hned z toho vedle,mam strach ze pri te praci ktera vyjadruje svou asertivitu se shodim,pred vsemi,jestlize me tam neco rozbreci,jsem strasne citlivy na mezilidske vztahy a je mi lito kdyz nekomu necim vadim...mmrzi me to a rikam si zase proc?
ale zase si nenecham slapat po zadech a nekdy sem i agresivni vuci okoli kdyz me hodne stve,ale to me uz musi hodne urazit nebo nekoho jineho...
moji vyhodou je to ze dokazu odhadnout nebo nejakym zpusobem vim co si ostatni mysli a vzdycky to tak bylo,dokonce jsem kvuli tomu ziskal moc dobrou praci,protoze jsem vedel co ten prsonalista chce ne bo ne...a stava se mi to stale uz hodne dlouhou dobu...
 
melancholik neregistrovaný 13.08.2007 20:33
» reagovat
je to zajímavé ale mé rysy chování zapadají napůl do povahy melancholika a na půl do povahy flegmatika
 
> melancholik neregistrovaný 09.09.2007 01:36
» reagovat
  to na mě sedí taky =o)
   
C.Klarka@seznam.cz neregistrovaný 27.06.2007 17:29
» reagovat
ja som takisto skorpion , stale som nestastna ale teda rozhodne nepremyslam nad trpiacimi zvieratami , kebyze neskusaju lieky na zvieratach musia ich skusat na ludoch
 
Zvířátka, dušička a tak neregistrovaný 29.05.2007 22:10
» reagovat
Jestli jsou Tvým jediným problémem úvahy o trpící zvířeně, pak nemusíš být melancholik jako spíš tzv. animální empatik. :D
 
C.Klarka@seznam.cz neregistrovaný 28.05.2007 14:29
» reagovat
Mno já jsem melancholik tak napůl. Wím že to zní diwně, ale jsem citlivá introvertní pesimistka, pořád nad něčím musím přemýšlet, dokud na To nepříjdu, nemám pokoj, obdivuju všechny zajímavé vědy. Ale nemůže to být náhodou mým astrologickým znamením? Jsem totiž štír a takowouto povahu má taky štír.Akorát štír se projevuje hlavně jako šťastná dušička, to já ale fakticky nejsem, pořád totiž musím myslet na hrozný věci, jako že každou minutku zemře x zvířat v laboratořích, na to že mnoho lidí zvířata jí atp.... Mno tak fakt newím jestli tea jsem tak výrazný štír, nebo je to tím, že jsem melancholik. Pls napiššte mi na C.klarka@seznam.cz
 
pro Báru neregistrovaný 06.05.2007 23:25
» reagovat
tak to jsme na tom doslava uplne stejne...presne vystizeno "bojujeme"...stale a stale...
 
> :-) neregistrovaný 08.11.2008 06:14
» reagovat
  bojujeme s větrnými mlýny..
   
spis cholerik neregistrovaný 01.05.2007 18:35
» reagovat
Ja sem nejspis cholerik a mam za kamarada jak sangvinika, tak flegmatika a aj melancholika, a nejvic si rozumim s tim flegmatikem.
 
hmmm...:-) neregistrovaný 25.04.2007 16:47
» reagovat
No tak ja sem taky prej melancholik no..ale jako ja ani poradne nevim co to znamena:-Dtak se mejte!!!
 
To rozdělení je blbost neregistrovaný 08.04.2007 02:56
» reagovat
Jsem teď na rok na studiích v Anglii... melancholik, dokážete si to představit, venku pořád prší, to je něco na mě... ale přestojím to, jako vždy, taky hodně záleží na znamení, jsem Kozoroh, mám v povaze kráčet proti dešti, sněhu... takže bych řekl, že pokud vezmete jenom tohle nejjednodušší rozdělení podle Pavlova, tak je to blbost... strašně se lišíme, ve všem...
 
Lidi s úsměvem neregistrovaný 08.04.2007 02:43
» reagovat
Jsem totální melancholik... ztracený případ :) hm, lidi berte to s nadhledem, přečetl jsem si ty příspěvky a to co sedí na tu holku sedí i na mě, ale kdybych se nad tím měl zamyslet, tak na každém dni je něco krásného a když není, tak prostě doufám, že zítřek něco lepšího přinese... a proto jí fandím a doufám, že najde nějakou spřízněnou duši, já sám za sebe můžu říct, že mi trvalo asi 20 let života, než jsem se sebou začal něco dělat a trošku tu povahu měnit, ale i když ji nezměníte, tak co? najděte si dalšího melancholika, budete si sedět :) problém je, že všichni sedíme doma jak trubky, tak vyjděte ven, proboha!!!!! a neseďte na těchhle fórech!!! užíráním nic nespravíte, zkoušel jsem to už 1000x...
 
xxx neregistrovaný 09.03.2007 16:34
» reagovat
Jo a díky za tuhle diskuzi. Jsem ráda, že v tom nejsem sama - v neustálých pochybnostech sama nad sebou. I když bych byla mnohem raději, kdybyste melancholiky nebyli:) Bára
 
..další z party melancholiků neregistrovaný 09.03.2007 16:20
» reagovat
Je těžké být melancholikem - víc než šťastní, jsme smutní.. často jsme utrápení, do hloubky řešíme každý problém a když se nad něj konečně nadneseme, přijde jiný a spolu s ním i další trápení. Přesto je pro co žít - rodina,přítel,kamarádi,hory,voda,film,divadlo,k oncert,výstava,víno,práce,škola... Bojujme s naší povahou:) Bára
 
Melancholik - černá žluč neregistrovaný 23.02.2007 20:52
» reagovat
Plusy
-hluboké city, vážný, svědomitý, smysl pro povinnost, houževnatý, pečlivý, důkladný, ohleduplný, věrný, oddaný
Mínusy
-má často pocity viny, pesimista, samotář, nedůvěřivý, uzavřený, plachý, bojácný, zakřiknutý, bolestinský(přehání každé bebíčko), nevýrazný projev, málo sebedůvěry
 
> Jsem melancholička neregistrovaný 11.02.2008 15:43
» reagovat
  Tak to na mě sedí úplně 100%
   
>> Melancholik--) neregistrovaný 21.07.2009 00:15
» reagovat
   Já jsme melancholik a bebíčka nepřeháním ba naopak si je dělám větší ]:->
    
Blablík neregistrovaný 27.01.2007 12:22
» reagovat
s tou nevyrovnaností soouhlas...bohužel..
 
M neregistrovaný 21.01.2007 19:04
» reagovat
Jo to všechno na mě sedí. Taky se urazím kvůli každý kravině a když si to uvědomím, už je pozdě a nemůžu to vzít zpátky. Ale melancholici mají i kladné vlastnosti. Třeba mívají vyšší inteligenci nebo tvůrčí talent. Takže musím melancholiky trochu postrčit dopředu - třeba u zkoušek na střední jsem byla druhá (na víceleté gymnázium). Ale ta náladovost někdy dokáže zkomplikovat život:-((
 
Jsem melancholička neregistrovaný 21.01.2007 15:59
» reagovat
Ach jo, já jsem melancholička a můžu tím z vlastní zkušenosti říct, že je to hrůza! Víceméně se se mnou nikdo nechce bavit a když jo, tak většinou něco potřebuje. Taky mám pouze pár přátel a nemám žádnýho kluka, protože se prostě před každym stydim! Mívám hrozný trémy a neumím mluvit před více lidma bez toho, abych se celá třepala! Taky neumim muvit zpatra. Jsem zkrátka k ničemu a nikdo nemá zájem se se mnou zahazovat :-((
 
> tak tak neregistrovaný 25.01.2007 20:46
» reagovat
  tak tak... na mou osobu to všechno co se tu píše platí 100%... až neuvěřitelně
   
> c4llix neregistrovaný 02.02.2007 09:24
» reagovat
  tak pojď se mnou na rande jaá Tě vyléčím:))
   
>> Jsem melancholička neregistrovaný 13.01.2008 21:17
» reagovat
   Tak dobře, to beru. Ale co když mě nevyléčíš? Hm?
    
> Dobrman neregistrovaný 05.02.2007 17:05
» reagovat
  Bud klidna urcite se nekdo najde kdo ti bude pasovat a pak si s nim budes mit co rict a pokud ne tak byt s nekym a nemluvit leckdy staci!!!
   
> ahojky neregistrovaný 05.02.2007 22:49
» reagovat
  ahojky,tak to jsme na tom stejně,těší mě,jmenuji se Petr
   
>> Jsem melancholička neregistrovaný 13.01.2008 21:31
» reagovat
   Taky mě těší...já jsem Terka
    
> Povaha Melancholika neregistrovaný 21.02.2007 16:26
» reagovat
  Já myslím,že to nebude tak hrozný,protože - Melancholik se již jako dítě jeví jako hluboký myslitel. Bývá tichý a nenáročný a má také rád samotu. Uznává pevný řád, oceňuje krásu a inteligenci. Je mlčenlivý a přemýšlivý, má pesimistickou povahu a předvídá potíže ještě dřív, než vzniknou. Klade důraz na duševní činnost. Je vážný, stanovuje si dlouhodobé cíle a zabývá se pouze věcmi, které mají trvalý význam. Má sklon ke genialitě a vysoký intelekt. Ze všech typů osobností má nejvíce tvůrčího talentu, žasne nad nadáním géniů. Potrpí si na precizní poslech hudby, potřebuje dokonalé stereo. Miluje čísla, grafy, mapy, plánky, seznamy, vidí cifry téměř všude a ve všem. Dokonalá vnitřní organizovanost pro něj představuje základ jeho existence. Vyžívá se v detailech, které ostatní ani nestačí zaregistrovat. V životě hledá jakýsi řád, ukládá vždy věci přesně na své místo. Bývá dobře oblečený a upravený s možná až velkou pečlivostí, vyžaduje čisté okolí. Je perfekcionista a pokud něco dělá, dělá to jen pořádně, záleží mu pouze na kvalitě. Nesnáší plýtvání a miluje výhodné koupě. Umí být starostlivý a soucitný s upřímným zájmem o jiné lidi. Svého partnera si vybírá obezřetně, aby splňoval všechny jeho nároky.Měj krásný a úspěšný den. A kdyby něco, tak mi napiš na pavelmann@tvurceuspechu.cz rád ti pomohu mít každý den,SKVĚLY DEN.
   
> Povaha Melancholika Tvůrce úspěchu 21.02.2007 16:39
» reagovat
  Ja si myslím,že to s tebou nebude tak hrozné, protože - Melancholik se již jako dítě jeví jako hluboký myslitel. Bývá tichý a nenáročný a má také rád samotu. Uznává pevný řád, oceňuje krásu a inteligenci. Je mlčenlivý a přemýšlivý, má pesimistickou povahu a předvídá potíže ještě dřív, než vzniknou. Klade důraz na duševní činnost. Je vážný, stanovuje si dlouhodobé cíle a zabývá se pouze věcmi, které mají trvalý význam. Má sklon ke genialitě a vysoký intelekt. Ze všech typů osobností má nejvíce tvůrčího talentu, žasne nad nadáním géniů. Potrpí si na precizní poslech hudby, potřebuje dokonalé stereo. Miluje čísla, grafy, mapy, plánky, seznamy, vidí cifry téměř všude a ve všem. Dokonalá vnitřní organizovanost pro něj představuje základ jeho existence. Vyžívá se v detailech, které ostatní ani nestačí zaregistrovat. V životě hledá jakýsi řád, ukládá vždy věci přesně na své místo. Bývá dobře oblečený a upravený s možná až velkou pečlivostí, vyžaduje čisté okolí. Je perfekcionista a pokud něco dělá, dělá to jen pořádně, záleží mu pouze na kvalitě. Nesnáší plýtvání a miluje výhodné koupě. Umí být starostlivý a soucitný s upřímným zájmem o jiné lidi. Svého partnera si vybírá obezřetně, aby splňoval všechny jeho nároky.Když budeš chtít,tak mi napiš na pavelmann@tvurceuspechu.cz rád ti pomohu mít každý den SKVĚLÝ DEN. Tenhle příspěvek jsem napsal omylem někomu o pár přispěvku výš,ale původně patřil Tobě.Měj krásný den.Pavel
   
>> Upřesnění Tvůrce úspěchu 21.02.2007 17:00
» reagovat
   Nerozumím systému řazení odpovědí,ale příspěvek, který jsem napsal patřil především dívce,která napsala tento příspěvek.: ""Ach jo, já jsem melancholička a můžu tím z vlastní zkušenosti říct, že je to hrůza! Víceméně se se mnou nikdo nechce bavit a když jo, tak většinou něco potřebuje. Taky mám pouze pár přátel a nemám žádnýho kluka, protože se prostě před každym stydim! Mívám hrozný trémy a neumím mluvit před více lidma bez toho, abych se celá třepala! Taky neumim muvit zpatra. Jsem zkrátka k ničemu a nikdo nemá zájem se se mnou zahazovat :-(( ""

Samozřejmě je také určen Vám všem, kdo si uvědomuje, že náš život, je výsledkem našich myšlenek a reakcí.
Pavel
    
melancholici neregistrovaný 30.12.2006 10:50
» reagovat
vsechny melancholiky neznam, tak samozrejme nemuzu udelat o vsech hromadny usudek, ale ze sveho okoli znam dva... jeden se chtel uz dvakrat zabit, ale neudelal to, asi proto, ze na to proste nemel... a ten druhy, tomu staci rict spatne slovo a cely den prolezi v depresich, ma strasne vykyvy nalad.. nekdy se s nim clovek bavi a je v pohode, podruhe clovek prijde, snazi se navazat komunikace a okamzite ho odbyde, nebo se zlobi za kazde prereknuti... take dost lidi si od nej drzi odstup...
 
> recht neregistrovaný 14.01.2007 21:18
» reagovat
  Je to pravda. S jedním takovým jsem měl co do činění. Vím , že to tak je. Melancholici bývají psychicky nevyrovnaní.
   
> recht neregistrovaný 14.01.2007 21:20
» reagovat
  Je to pravda. S jedním takovým jsem měl co do činění. Vím , že to tak je. Melancholici bývají psychicky nevyrovnaní.
   
>> plevel no neregistrovaný 18.01.2007 21:16
» reagovat
   ja to znam protoze melancholik sem.. ale psychicky sem totalne vyrovnanej.. protoze mam 24/7/365 dni blbou naladu
    
depresivní neregistrovaný 10.11.2006 15:53
» reagovat
Bohužel u melancholiků bývá sklon k depresím a sebevraždám.
 
> ** neregistrovaný 30.11.2006 17:17
» reagovat
  to můžu jenom potvrdit =o(
   
! neregistrovaný 07.11.2006 16:31
» reagovat
proc si myslite, ze byt melancholik je neco spatnyho??? melancholici mivaj vysokou inteligenci a maji sklony ke genialite:P a jeste jedna vec: nikdo z nas neni "cisti" melancholik - kazdy ma vlastnosti nejmene ze dvou povahovych skupin (melancholik, flegmatik, sangvinik nebo cholerik).
 
vždycky pozor letí klobouk Lenka_L 24.10.2006 18:45
» reagovat
na tyhle lidi dejte pozor
 
>   neregistrovaný 10.03.2016 22:39
» reagovat
  A to jako proč? Protože jsi to řekl/a?
   
... neregistrovaný 18.10.2006 15:40
» reagovat
Je to fakt dobrý slovo!
 
cerfik neregistrovaný 05.08.2006 16:11
» reagovat
podle mě je melancholik hlavně labilní a často má sklony k sebevraždě. Jenže je na druhou stranu tak slabou osobností, že to málokdy udělá....asi....berte to s rezervou ...ok?
 
> reg, jsme. Le zapomněl jsem nick i heslo neregistrovaný 29.08.2006 11:04
» reagovat
  můžou melancholici radostně psát o sobě jako tady?
   
> Hmm neregistrovaný 09.09.2006 18:23
» reagovat
  Z vlatní zkušenosti nemůžu než souhlasit - s každým písmenkem. A věřte, vím o čem píšu. Platí to o mě perfektně. M
   
> ne-e neregistrovaný 13.11.2006 18:54
» reagovat
  sorry, ale tohle není pravda
   
> reakce neregistrovaný 16.12.2006 23:15
» reagovat
  No já jsem ze 40 % melancholik a nikdy mě ani nenapadlo něco jako je sebevražda. Možná by ses nad tím, ale měl zamyslet ty. Bez takových úžasných "filozofů" jako jsi ty by bylo na světě určitě lépe.
   
>> plevel neregistrovaný 18.01.2007 21:19
» reagovat
   me to napada casto, ale neudelal bych to asi i kdyz to co rikam tak ostatnim 100% pride ze snad i jo
    
> Hm, přemýšlej neregistrovaný 08.04.2007 02:50
» reagovat
  Jsem melancholik, nad sebevraždou jsem přemýšlel, neudělám to protože jdu vždycky do sebe a najdu smysl žít, že by ten vysoký intelekt??? jo, jsme labilní...
   
Vy máte blbý otázky ! :) Radettka 02.08.2006 11:05
» reagovat
Proč by nemoh ?
No a mě zase vyšlo,že jsem melancholik s cholerikem.Šílená kombinace :D.
 
> taky neregistrovaný 06.12.2006 21:08
» reagovat
  taky taky ;) ;) ;)
   
melancholik neregistrovaný - konrad 21.04.2006 15:15
» reagovat
podle Pavlova je melancholik typ:

-slabý, nevyrovnaný, nepohyblivý

takže mu tady laskavě nepřisuzujte charakterové vlastnosti zbývajících typů osobností vážení melancholici a snažte se s tím vyrovnat. nelžete si do kapsy!
 
> f Elisha 17.05.2006 22:04
» reagovat
  Co ?? jakeho "pavlova" ? .. kdo nebo co to je ? ... nezajem
   
>> woe neregistrovaný - ewicek 21.05.2006 16:37
» reagovat
   to je nejakej odborník
    
>> stugent neregistrovaný 09.07.2006 18:11
» reagovat
   lol, neznáš I.P. Pavlova? Rus, zabýval se psychologií, dělal pokusy na psech... Jmenuje se po něm stanice metra na trase C :-D
    
>>> pokusy I.P.Pavlova neregistrovaný 08.11.2008 06:23
» reagovat
    ty pokusy spočívaly např. v tom, že dával psům nažrat se zvoněním zvonku, a když si na zvonek po nějaké době zvykli, při každém zazvonění začali slinit a myslit na potravu:)
     
>> anonym neregistrovaný 29.09.2006 21:31
» reagovat
   Elisho jestli nezajem, tak si strevo...
    
může být melancholik neregistrovaný - klára 29.03.2006 18:46
» reagovat
Může být introvertní asi i melancholocký člověk sociální pracovnící a pracovat s lidmi.Není to příliš vysilující.Jakou práci by měl takový člově k dělat?
 
> Proč ne? neregistrovaný - Jana 31.03.2006 14:41
» reagovat
  Proč by nemohl.Navíc Melancholici se snadno vcítí do druhých a pochopí je což, když budeš pracovat s dětma je +.
   
citlivost TD7372 08.03.2006 15:09
» reagovat
Je melancholik hodně citlivý?
 
> M Elisha 17.05.2006 22:00
» reagovat
  Bez pochyby ano :) --- napriklad na teploty pod -20 stupnu celsia a dost citlivy je i na teploty nad 50 stupnu ... flegmatik je previt odolnejsi :-))
   
>> plevel neregistrovaný 18.01.2007 21:21
» reagovat
   to si myslis.. me neva ani -40 a noc... ale
den a desny teplo totalne nesnasim!
    
silne stranky neregistrovaný - kiki 08.02.2006 11:34
» reagovat
hluboky a premyslivy,analyticky,vazny a cilevedomy,nadany a tvurci,sklony ke genialite,znalec krasy,vnimavy k ostatnim,svedomity,vyzaduje dokonalost,obetuje svuj nazor kvuli ostatnim,pracuje podle planu,detailista,poradkumilovny,hospodarny,uhledny a poradny,miluje mapy,grafy,cisla seznamy,nerad budi pozornost,verny a oddany,jevi hluboky zajem o jine lidi,hleda idealniho partnera..
 
> . neregistrovaný 13.11.2006 18:55
» reagovat
  konečně nějaký plnohodnotný názor. jinak tahle diskuse stojí za *.
   
povolání Jeremy 25.01.2006 11:22
» reagovat
Jaká jsou vhodná konkrétní povolání, profese pro melancholiky ?
 
> Povolání melancholika MC 04.02.2006 13:52
» reagovat
  Ahoj Jeremy,
ideální je pracovat pro fi Bonaparte :-)
. . .
   
>> odpověď Jeremy 04.02.2006 18:52
» reagovat
   jo, a zaměstnáš mě externě jako výtvarníka, fotografa, grafika ???
    
> :D plevel :D neregistrovaný 18.01.2007 21:25
» reagovat
  ja sem melancholik a delam hotelovku.. takze je to jedno
   
Může být... neregistrovaný - 80M 14.01.2006 09:13
» reagovat
Může být kombinace sangvinika a melancholika? Mě testy vycházejí tak nějak přesně napůl :)
 
> ano neregistrovaný - martina 29.01.2006 21:27
» reagovat
  kombinace osobností je různá, určitě může :)
   
Jdyž blbá otázka tak blbá otázka neregistrovaný - Low-spirited 12.01.2006 12:27
» reagovat
může být melancholik fotograf?
 
> :) neregistrovaný - KkKk 12.01.2006 12:28
» reagovat
  Co by ne většina fotografů sou melancholici
   
povolání lucia 29.12.2005 15:19
» reagovat
Může se stát melancholik lékařem? :)
 
> ... konias 01.01.2006 23:40
» reagovat
  No rozhodne by ten doktor mel lepsi pristup kdyby se dokazal vcitit do ostatnich.
   
Co může dělat melancholik Soňa 07.12.2005 10:24
» reagovat
Může melancholik být učetní? A pokud ne tak jaká by se profese pro melancholika hodila?A může melancholik studovat vysokou školu a pokud ano tak jestli má na to aby jí dokončil?!
 
> Temperament Lenka 13.12.2005 12:49
» reagovat
  Temperament nesouvisí s inteligencí,tzn. že melancholik zrovna tak jako flegmatik,sangvinik či cholerik mohou vystudovat VŠ,pokud mají dostatečně vysoké IQ (nejlépe od 110 výše). Melancholici bývají většinou velmi pečliví až pedanští,takže se k nim profese kde záleží na pečlivosti jako např. u "účetní-ho" dobře hodí.
   
> ... konias 01.01.2006 23:43
» reagovat
  Na VS nemusis byt zadny supermozek, zalazi taky na jakou VS. Nicmene tady je to stejne v prvni rade o biflovani. A to ze ma nekdo VS nutne neznamena, ze je chytry.
   
>> zdoraznim hydrant 21.04.2006 13:47
» reagovat
   Chcem zdoraznit "zalezi taky na jakou VS". Ja som na VS, kde som sa doteraz nikdy nebiflil, ale ten komu to nepali nema sancu prejst. A zatial mi to celkom ide. (MFF)
    
> Může neregistrovaný 09.09.2006 18:28
» reagovat
  Za tři roky ti mohu napsat odpověď :-). Zatím to ale není zdaleka jistý, první ročník jsem dělal nadvakrát. M
   
právník TD7372 05.11.2005 15:32
» reagovat
Může být melancholik advokát??
 
> Ne MK 15.11.2005 05:52
» reagovat
  To sotva :)
   
> ano neregistrovaný - alexka 15.01.2006 09:26
» reagovat
  ano muze, ze je nekdo melancholik prece neznamena ze nemuze delat praci kterou chce ( samozdrejme musi mat na to odpovidajici vzdelani ), ja jako melancholik jsem advokadka , takze ano.
   
>> :-/ neregistrovaný - nemelancholik 01.02.2006 19:16
» reagovat
   Ale i advokát by měl umět česky... bez ohledu na temperament :-/
    
Melancholik neregistrovaný - sauura 09.10.2005 22:00
» reagovat
- vážný, svědomitý; má hluboké, stálé city, je důkladný, zodpovědný, sklony k pesimismu, bývá brzy unavený, urážlivý, pocit méněcennosti, vysoká schopnost empatie
 
Já melancholik neregistrovaný - fiala 06.10.2005 09:29
» reagovat
Může melancholik dělat obchodního zástupce?
 
> může melan. neregistrovaný - olga 23.10.2005 19:20
» reagovat
  může,ale moc mu to nepůjde.Jdi od toho
   
> rEALITA neregistrovaný - REALITA 15.02.2006 16:22
» reagovat
  text...Tyhle vysvětlívky jsou dobrý,ale doopravdy ty slova pochopíte, když si to zažijrte, já jsem zažila jem menšinu z nejhledanějších slov..... zbytku se ani nesnažím porozumět.............. jestli se to někomu nelíbí, nevadí, ale chtěla jsem to sem napsat....
   
> Asi ne neregistrovaný 13.11.2006 18:51
» reagovat
  Asi by byl pěkný tragéd.P.S. Na začátku herec.kariéry si tím přivydělával J.Depp. Dlouho v práci nevydržel,skončil poté, co rozmlouval klientům nákup nějakých blbých propisek s tím, že se jedná opravdu ale opravdu o strašnej šmejd.:)
   





Navigace

předchozí slovo: » melancholie
následující slovo: » melanin
slovo se nachází na stránce: M:40
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
Knihy
Kuře melancholik - - UkolébavkaKuře melancholik - - Ukolébavka
autor: Šlejhar Josef K.
doporučená cena: 60
naše cena:56Kč
Vraždy v ulici MorgueVraždy v ulici Morgue
autor: Poe Edgar Allan, Langmajer Jiří
doporučená cena: 265
naše cena:235Kč
Vraždy v ulici MorgueVraždy v ulici Morgue
autor: Poe Edgar Allan
doporučená cena: 99
naše cena:99Kč
Karel RodenKarel Roden
autor: Čermáková Dana
doporučená cena: 99
naše cena:83Kč
hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2017  --  ABZ.cz