| prevence, psychoterapie a duševní hygiena | >> | PREVENCE ve zdravotnictví je předcházení závadám, poruchám, úrazům a chorobám.
Primární prevence zabraňuje vzniku závady, onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním).
Primordiální prevence znamená
nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti.
Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu v časném stádiu.
Terciární prevence se zaměřuje na následky závady, onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.
Kvartérní prevence znamená identifikování a předcházení důsledkům progredujících a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.
Také dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za nutnou součást prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost a dovednost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími.
Preventivní ráz mají v České republice školy pracující podle modelu či koncepce Škola podporující zdraví. Garantem tohoto modelu je v České republice od roku 1992 Státní zdravotní ústav. Evropským garantem je např. Světová zdravotnická organizace (WHO). Za pilíře této koncepce jsou uváděny: pohoda prostředí, zdravé učení a otevřené partnerství. Celá koncepce vychází z holistické interakční filozofie zdraví, která zdůrazňuje interakci mezi: všemi složkami zdraví a osobnosti jednotlivce, zdravím jednotlivce a komunitou a zdravím jedince a světa, společnosti a přírody. Integrujícími principy jsou zde: respekt k potřebám jednotlivce a kooperativní komunikace. Celá koncepce má primární cíl: udržitelnost hodnotného života.
PSYCHOTERAPIE závad, poruch a chorob může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová.
Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů.
Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení k adekvátnímu osobnímu systému hodnot a ke správnému životnímu stylu (včetně stravování). Připomínáme zde např. doporučení řeckého lékaře Hippokrata (460 př.n.l.-370 př.n.l.) : ,,Nechť tvá strava (potrava, výživa) je tvým lékem a ne léky tvou stravou (potravou). "
Racionální psychoterapie má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání.
Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní otcovskou sugesci, jiní zase na permisivnější mateřskou sugesci doprovázenou sociální oporou.
Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.
Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. relaxace, ale i o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.
Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.
Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Pro psychoterapii (zejména dětí) je vhodné využívat psychologických, psychokorektivních, psychorehabilitačních i edukačních her.
Každá užitá psychoterapie je ovlivněná a často i modifikována individuální osobností psychoterapeuta.
Někdy i zdánlivě nepatrné, jako by minimální, a dokonce nejen přímé, ale i nepřímé verbální a nonverbální prožitky a intervence (např. pozitivně stimulativní) mohou mít překvapivě maximální a dalekosáhlý psychosomatický efekt.
Užitečné poznatky z oblasti duševní hygieny, psychologie zdraví, speciální a sociální pedagogiky, psychagogiky a psychoterapie apod. určené hlavně pedagogům lze čerpat ze šesti publikací Učitelé a zdraví, které editoval a ve kterých publikoval brněnský psycholog a vysokoškolský učitel Evžen Řehulka
od roku 1998 do roku 2004 a na to v navazujících publikací Škola a zdraví pro 21 století do roku 2011.
Každý člověk je v průběhu života stále nucen usilovat o integritu, jednotu, celistvost, neporušenost své osobnosti tím, že se přizpůsobuje nejrůznějším náročným životním situacím, vnějšímu prostředí i svému vnitřnímu světu.
Někdy se rozlišuje přizpůsobení, adaptace pasivní neboli akomodace, kdy se člověk převážně přizpůsobuje vnějšímu prostředí sám, a přizpůsobení aktivní neboli asimilace, při níž člověk do jisté míry přizpůsobuje prostředí sobě samému.
Psychologická terapie se využívá také v paliativní péči ve zdravotnictví.
PALIATIVNÍ péče je aktivní péče poskytovaná nevyléčitelně nemocným v pokročilém nebo terminálním stádiu jejich choroby.
Jejím hlavním cílem není vyléčit pacienta ani prodloužení života, ale zkvalitnění života. Preventivně se zaměřuje na zmírnění bolesti a dalších strádání po tělesné a duševní stránce. V paliativní péči se snažíme zachovat důstojnost osoby a klidné umírání.
Po dlouhá staletí bylo úkolem lékařů a ošetřovatelek zmírnění lidského utrpení.
O pacienty se pečovalo ve špitálech, nejčastěji však v domácím prostředí za přítomnosti celé rodiny a přátel. Z tohoto důvodu se mluví o paliativní péči jako o multidisciplinární péči.
V 19. století díky stěhování množství lidí docházelo k tomu, že pacienti umírali i bez stálého zázemí, proto se otevřeli chorobince. Chorobince nahradily moderní nemocnice, začal se klást důraz na boj s nemocí. Pokud zdravotničtí pracovníci tento boj prohrávali, dbali na to, aby byl pacient v teple a umíral v čistotě, okolo lůžka měl bílou plentu. (Haškovcová, 2007). V období před druhou světovou válkou bylo normální do pečování o svého příbuzného zapojit celou rodinu a přátele,
zajistit i poslední pomazání od kněze.
V minulém století došlo k medicinalizaci umírání, tzn., že se péče o umírající stala záležitostí lékařů.
V 60. letech 20 století se poprvé objevil pojem zadržená smrt tzn., že medikamentózní léčba a přístroje nedovolí nemocnému rychle zemřít. To mívá někdy za důsledek vyhledávání eutanázie.
Eutanázie je smrt za asistence lékaře, nebo asistovaná sebevražda.
Patrně první moderní paliativní zařízení - St. Christopher's Hospice v Anglii, vzniklo v roce 1967 (podle Markové, M. Sestra a pacient v paliativní péči. 2010).
Kvalitní paliativní péče v České republice také existuje, ale je dosud dostupná pouze menšímu počtu občanů.
Její počátky jsou kladeny teprve do první poloviny 90. let dvacátého století.
První pokus o zřízení lůžkového oddělení paliativní péče byl asi podniknut v roce 1992 v rámci Nemocnice v Babicích nad Svitavou, první samostatný lůžkový hospic byl otevřen v Červeném Kostelci v roce 1995.
Samostatný atestační obor Paliativní medicína a léčba bolesti byl zřízen v roce 2004.
Příklady nejčastějších onemocnění, u kterých je poskytována paliativní péče jsou onkologická onemocnění, CHOPN, AIDS, polymorbidní geriatričtí pacienti, některé vrozené pediatrické syndromy a onemocnění (cystická fibróza), chronické srdeční, jaterní, renální selhání.
Obecná paliativní péče je poskytována každým zdravotnickým zařízením v rámci své specializace. Jejich úkolem je vyhodnotit stav pacienta a poskytnout mu takovou léčbu a péče, jaká je důležitá pro zkvalitnění života pacienta, jako například léčba bolesti a dalších symptomů, podpora rodiny. Základem obecné péče je sledování, rozpoznávání a ovlivňování toho, co je významné pro zkvalitnění života pacienta. Nejčastěji je to respekt ke klientovi, projevy empatie, využití ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče.
Specializovaná paliativní péče je poskytována v zařízeních, která se věnují paliativní péči jako své hlavní činnosti. Tato zařízení vyžadují profesionálně vyškolený personál a adekvátní přístup ke klientům. Tým tvoří: lékař, sestra, psycholog, sociální právník, fyzioterapeut, pastorační pracovník, koordinátor dobrovolníků a další pracovníci. Služby v těchto zařízeních by měli být přístupné ve všech formách péče, měly by být poskytnuty pacientovi kdekoliv a kdykoliv-doma, v nemocnici, v denním stacionáři, v pečovatelském domě.
Mezi formy specializované paliativní péče patří:
Domácí hospic / mobilní hospic
Ve světě je domácí hospic nejrozšířenější formou poskytování paliativní péče. Tento druh péče funguje u rodin, které se rozhodly pečovat o svého příbuzného doma. Členové domácího hospice jsou-lékaři, zdravotní sestry, pečovatelé, psychologové, pastoři, dobrovolníci. Je to multidisciplinární obor.
V domácím hospici pracují zdravotní sestry a pečovatele, které vede sociální pracovnice. Sociální pracovnice domlouvá návštěvy u rodin a co je potřeba u pacienta udělat za výkony. To je nejčastěji hygiena pacienta, nakrmení, případně nakoupení a úklid domácnosti. Na první návštěvu chodí sociální pracovnice sama nebo s pečovatelem, aby zmapovala, co bude u rodiny potřeba, připravila smlouvy a vysvětlila, co terénní služba obsahuje. Na další návštěvy chodí obvykle jen jeden pečovatel. O to je složitější manipulace s pacientem. Zdravotní sestry navštěvují klienta zhruba jednou do týdne, měří fyziologické funkce, ptají se na bolesti, stolici a močení, podávají léky, provádějí převazy ran. Klienta v případě potřeby navštěvuje lékař hospice a praktický lékař.
Hospic
První hospicové hnutí začalo Anglii. Pak i v dalších zemích. První hospic byl otevřen v roce 1947 v Anglii a v USA v roce 1974. V 70. letech 20. století dochází k rozvoji paliativní medicíny jako samostatného oboru.
Hospic je lůžkové zařízení poskytující specializovanou péči pacientům v preterminálním
a terminálním stádiu onemocnění. Délka pobytu je obvykle několik týdnů. Obvykle jsou pokoje jednolůžkové s možností přistýlky pro rodinu, návštěvy jsou neomezené, dbá se na maximální soukromí klientů a domácí prostředí.
Indikace pro přijetí do hospice:
choroba ohrožuje klienta na životě,
není nutná hospitalizace v nemocnici, ale je žádoucí paliativní léčba,
v rodině není možná dostatečná domácí péče,
umírající pacient, který se tak rozhodne sám.
Oddělení paliativní péče
V rámci jiných zdravotnický zařízeních, jako jsou nemocnice a léčebny.
Péče je poskytovaná nemocným, kteří potřebují diagnostiku a léčbu, ostatní služby
a doplňky nemocnice.
Konziliární tým paliativní péče
Tyto týmy jsou v rámci nemocnic a léčeben. Zajišťuje expertní znalosti v této oblasti paliativní péče. Posiluje se kontinuita péče, tzn. pacient zůstává na oddělení, které zná a kde byl léčen. Přispívá k edukaci personálu a ostatních. Skládá se z lékaře, sester
a sociálních pracovníků.
Specializovaná ambulance paliativní péče
Péče je poskytovaná klientům, kteří jsou v domácím prostředí nebo v zařízeních sociální péče. Obvyklá je spolupráce s praktickým lékařem, specializovanými zařízeními paliativní péče a domácí péčí. Ambulance někdy působí i při hospicích, při oddělení paliativní péče, lůžkových zařízeních a zařízeních domácí péče.
Denní stacionář paliativní péče
V zahraničí je obvyklá vazba těchto denních stacionářů na lůžkových hospicích. Klient chodí na denní stacionář, řeší tam své problémy, relaxuje, používá autorelaxační techniky
RESPITNÍ PÉČE
Rodinní příslušníci nebo osoby pečující o pacienta v domácnosti mohou být unaveni nebo i vyčerpaní nepřetržitou zátěží, při poskytování péče. Respitní péče nabízí pečovatelům plánovanou i neplánovanou možnost odpočinku tím, že péči o pacienta na určitý čas převezme. Péče je poskytovaná v denních stacionářích, lůžkových zařízeních (hospicech) a specializovanými odlehčovacími službami v domácnosti pacienta.
Moderní paliativní péče se neodvrací od nevyléčitelně nemocných, ale chrání jejich důstojnost a klade hlavní důraz na kvalitu života. Dokáže úspěšně zvládat bolest a další průvodní jevy závěrečných stadií smrtelných onemocnění. Je založena na interdisciplinární spolupráci a na celostním pohledu na nemocného člověka, a zahrnuje proto v sobě lékařské, psychologické, sociální, existenciální a spirituální aspekty. Vycházejí důsledně z individuálních přání a potřeb pacientů, respektuje jejich hodnotové priority a chrání právo pacienta na sebeurčení. Zdůrazňuje význam rodiny a nejbližších přátel nemocných, nevytrhává nemocné z jejich přirozených sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby poslední období života prožili v důstojném a vlídném prostředí a ve společnosti svých blízkých. Nabízí všestrannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka. Vychází ze zkušenosti, že existuje zásadní rozdíl mezi špatnou a kvalitní péčí o umírající a že umírání nemusí být provázeno děsivým strachem, zoufalstvím, nesnesitelnou bolestí a hrozným duševním utrpením.
Literatura
KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 stran. 55-959 B-2007 02/58 17/Pd. |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » prevence |
| psychoterapie ve zdravotnictví | >> | PSYCHOTERAPIE závad, poruch a chorob může být v podstatě racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková nebo kombinovaná, individuální nebo skupinová.
Racionální psychoterapie se zabývá adekvátním a pro klienta srozumitelným výkladem podstaty a příčin jeho potíží a doporučením mentálně hygienických opatření a postupů.
Může být obohacena o dlouhodobé regulační či psychagogické vedení k adekvátnímu osobnímu systému hodnot a ke správnému životnímu stylu (včetně stravování) . Připomínáme zde např. doporučení řeckého lékaře Hippokrata (460-370 před n.l.) : ,,Nechť tvá strava (potrava, výživa) je tvým lékem a ne léky tvou stravou (potravou). "
Racionální psychoterapie má blízko k edukaci, k výchově a vzdělávání.
Sugestivní psychoterapie se zabývá jednorázovými či systematickými terapeutickými sugescemi, které je možno aplikovat buď přímo v hypnóze, nebo u méně hypnabilních jedinců i v situaci pouhého bdělého raportu. Někteří klienti reagují lépe na autoritativní ,,otcovskou" sugesci, jiní zase na permisivnější ,, mateřskou" sugesci doprovázenou sociální oporou.
Abreaktivní psychoterapie využívá k navození abreakce různých psychofarmak, které navozují stav mezi bděním a spánkem. Existují i inhalační narkotika.
Tréninková psychoterapie má ráz behaviorálních technik. Jde např. relaxace, ale i o systematické desensibilizační cvičení za stále zhoršovaných averzivních podmínek. Redukují se postupně chorobné postoje a reakce klientů.
Aplikují se zásady na posílení vůle. Klienti se učí hledět vstříc překážkám, nesklánět se a neklesat před nimi. Zvyšují si svalový tonus, učí se chodit vzpřímeně, hrdě. Využívá se i autogenního tréninku.
Kombinovaná psychoterapie je ordinována podle uvážení příslušného psychoterapeuta. Kombinuje se např. racionální psychoterapie s relaxačními postupy (využívají se i různé diskety), individuální psychoterapie se skupinovou. Eklekticko-syntetická koncepce psychoterapeutů je uznávána jako možná. Jinou psychoterapii vyžadují lidé s funkčními poruchami mozkové činnosti (např. neurotici), jinou lidé s organickými a geneticky podmíněnými poruchami mozkové činnosti.
Pro psychoterapii (zejména dětí) je vhodné využívat psychologických, psychokorektivních, psychorehabilitačních i edukačních her.
Každá užitá psychoterapie je ovlivněná a často i modifikována individuální osobností psychoterapeuta.
Někdy i zdánlivě navenek nepatrné, jakoby minimální a dokonce nejen přímé, ale i nepřímé verbální a nonverbální prožitky a intervence (např. pozitivně stimulativní) mohou mít překvapivě maximální a dalekosáhlý psychosomatický efekt. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » psychoterapie ve zdravotnictví |
