Pojem novověká filozofie

Slovo:

novověká filozofie, psychologie a pedagogika do roku 1776


Upozornění:
vložil uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.***** a ověřil editor

Význam:

Pro pedagogickou psychologii a výchovu je významný italský humanistický pedagog
Vittorino Ramboldini de Feltre (1378-1446), který založil v Mantově Školu radosti, ve které se žáky trénoval jízdu na koni, plavání, šerm, střelbu z luku a řadu her a cvičení, kterými sledoval výchovu a rozvoj takových osobnostních vlastností
jako je odvaha, smělost, ctižádost a odolnost.
Jeden z největších renesančních italských humanistů, filolog a filozof Lorenzo Valla (1405-1457) napsal epikurejsky laděnou knihu "O rozkoši jako o pravém dobru".
Za nejpřirozenější lidský cit považoval pud sebezáchovy.
O ctnosti dokonce napsal, že je tím, co vede člověka k rozkoši.
Jiný renesanční humanista a filozof
Giovani (Jan) Pico della Mirandola (1463-1499) vyjadřoval názor, že člověk je pouze sám sobě vlastním sochařem a tvůrcem. Může se zvrhnout ve zvíře, ale může se i povznést k bytosti podobné bohu. Pouze u člověka je rozvoj, růst podle svobodné vůle.
V člověku se skrývá zárodek různotvárného života.
Byl inkvizitory podezříván, že má díky svým rozsáhlým znalostem (např. řady cizích jazyků) smlouvu s ďáblem.
Obdobné psychologické názory měl i Leonardo da Vinci (1452 - 1519), jedna z největších univerzalistických renesančních osobností sjednocující umění, vědu a dokonce i techniku. Byl to malíř, stavitel, konstruktér, vynálezce, badatel. Vyslovil názor, že pro poznání přírody nestačí svobodný lidský duch. Je nezbytná také smyslová zkušenost a poznání. Člověka považoval za první zvíře mezi živočichy. Řada jeho názorů je dodnes moderní: "Víc lidí zahubí ústa než nůž". "Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš". "Moudrost je dcerou zkušenosti". "Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru, a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru".
V renesanci se také hodně pěstovala mystika a magie. Bylo to např. známo o německém
teologovi, církevním diplomatovi a filozofovi Mikuláši Kusánském (1401-1464), který se stal kardinálem a zabýval se i astronomií, geografií a matematikou i mystikou.
Za prameny poznání považoval smysly a rozum. Smysly však postihují pouze obrazy věcí, proto je poznání smyslové neúplné.
Nad smysly vyniká rozum osvětlený vírou, který dospívá i k pochopení mysterií. Mystické zření, intuice je podle Mikuláše Kusánského
vyšším stupněm poznání.
Kritikem mravní zkaženosti církve, který žádal návrat k novozákonnímu křesťanství, byl Erasmus Rotterdamský (1465-1536), renesanční filozof, nizozemský humanista a prostředník mezi humanismem a reformací, mnich a kněz. Přeložil do latiny Nový zákon. Vysmíval se formalismu scholastického vzdělávání (např. v knize Chvála bláznovství). Jeho spisy byly papežem zakázány. Pro pedagogy a pedagogické psychology je významný jeho názor, že vzděláním
a vnitřním sebepoznáním je lze působit proti společenskému zlu.
V jeho knize "Chvála bláznovství" se spojuje satirická kritika a ironie s tolerantním pochopením pro lidské slabosti a s oslavou bláznovství jako koření života.
E. Rotterdamský zastával názor, že nikdo se nerodí bez chyb a nejlepší z lidí je ten, kdo jich má poměrně nejméně.
Převážná většina lidí jsou podle Erasma Rotterdamského blázni, každý z nich je dokonce mnohonásobný blázen. Tím se lidé podobají sobě navzájem a na základě této podobnosti vzniká mezi nimi přátelství. Jen mezi bohorovnými mudrci se přátelství nedaří. Často se větší blázen posmívá bláznovi menšímu. Jen ti největší blázni se domnívají, že štěstí člověka spočívá přímo ve věcech. To však spočívá v mínění o věcech: v tom, co si kdo o nich myslí a jak se na ně dívá. Člověka označoval za titěrné zvířátko, jemuž je souzeno žít jen velmi krátce, ale přesto vede války, hádky, strojí úklady, loupí, dovede vyvolat mnohé takřka neuvěřitelné vášně a tragédie.
Za oficiální začátek reformace je označován 31.říjen 1517, kdy Martin Luther (1483-1546) přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, namířených např. proti zneužívání odpustků.
Jeho blízkým spolupracovníkem byl Filip Melanchton (1497-1560), rovněž německý církevní reformátor, který mnoho vykonal pro rozvoj vzdělanosti, a byl proto označován za preceptora Germaniae (učitele Německa).
Za největšího mága renesance je označován Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, švýcarský holistický lékař a cestovatel, který je známější pod jménem Paracelsus (1493-1541). Vyučoval na univerzitě v Basileji, ale pro spory byl nucen město opustit. Putoval po celé Evropě.
Působil i na našem území. Muzeum v Moravském Krumlově vystavuje dosud jeho jizbu z let 1536-1538. Paracelsus byl toho názoru, že dobrý lékař není nic jiného než velká a svědomitá zkušenost. Považoval medicínu za základní a všeobsahující vědu, neboť ona jediná pečuje o blaho člověka. Teologie, filozofie i alchymie mají být pouze nástroji a oporami lékařství. Spojoval empirii, mystiku, magii a spiritualitu. Snažil se léčit tělo i ducha.
Učil, že všechny procesy probíhající v organismu jsou pouze chemickými přeměnami několika základních elementárních prvků. Za první elementární látku považoval rtuť, který prý odpovídá duchu. Sůl je druhou základní látkou a odpovídá tělu. Síra odpovídá duši, která umožňuje spojit ducha (rtuť) se solí, tedy s tělem. Přebytek síry podle Paracelsa vyvolává horečku, přebytek soli zase vodnatelnost. Je považován za zakladatele iatrochemie.
Každé jsoucno má podle něho viditelné a neviditelné (astrální) tělo.
Prosazoval dodnes moderní celostní pohled na člověka. Lékař nemůže léčit pouze tělo a ignorovat přitom duši a osobnost člověka.
Profesor lékařské fakulty v Kolíně nad Rýnem Johannes Weyer(1515-1588) dokazoval, že duševně nemocní nejsou posedlí zlými duchy ani ďáblem.
Byly hledány biologické příčiny duševních poruch a chorob.
Pokus o psychologickou teorii učinil jiný z renesančních myslitelů, a to italský filozof přírody
Bernard Telesius (1508-1588). Předměty z našeho okolí musí podle něho působit současně na hmotu i duši. Příroda podle něj má materiální základ a dvě činné síly-teplo a chlad. Duše je stejně hmotná jako cokoli jiného na světě, zároveň však je celý svět oduševnělý. Představoval si, že hmotný duch je působením věcí roztahován a stahován, což se po lidském těle rozvádí prostřednictvím nervů. Duchovní hmota těla má tyto pohyby vyvolat. To je vlastně spekulativní hypotéza o lidské paměti. Když Telesius pozoroval lidi kolem sebe, usoudil, že základním motivem jejich jednání jsou snahy, které člověka vedou k sebezáchově. Pud sebezáchovy nutí člověka k tomu, aby prožíval sympatii či dokonce lásku k osobám i věcem, které napomáhají jeho sebezachování.
K podobným názorům na motivaci lidského jednání došel první novověký teoretik a praktik
politiky, dramatik a básník, florenťan Nicolo Machiaveli (1469-1527).
Přítel da Vinciho N. Machiaveli vyslovil myšlenky, které pro mnohé lidi stále platí:
za vůdčí motivy jednání považoval lidské potřeby, a dokonce i zájem o majetek a peníze. Předpokládal, že společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze po blahobytu. Jeho kniha Vladař je stále znovu vydávaná. Byl přesvědčen, že v politice vládne jedině síla.
Pozoruhodné názory vyslovil také anglický politik (lord kancléř), filozof a sociální utopista Thomas More (1478-1535),nemanželský syn holandského kněze, renesanční myslitel a ironický kritik doby. Ve svém díle Utopie popsal fiktivní ideální stát.
Byl popraven na základě obvinění z velezrady.
Odmítl jako katolík přísahat věrnost králi jako hlavě anglikánské církve.
Renesanční lékař, filozof, matematik a astrolog Hieronymus Cardanus (1501-1576) byl přesvědčen, že povaha a osud člověka je symbolizována tvarem a rysy jeho čela.
Tuto jeho hypotézu později do podrobností rozpracoval švýcarský myslitel Johann Kašpar Lavater (1741-1801) ve svém díle Physiognomische Fragmente (1788).
Za velmi významného psychologa pozdní (a druhé)
renesance je považován zakladatel psychologické esejistiky Michel de Montaigne (1533-1592),
který dlouhá léta samotářsky žil a pracoval ve svém rodném zámku Montaigne v Bordeaux ve Francii. Jeho kniha Eseje je deníkem osamělého muže, který zaznamenává své postřehy o člověku, o lidských povahách, o přátelství, afektech (např. hněvu), o výchově dětí. Byl ovlivněn četbou antických autorů. Velmi pozoruhodná je jeho myšlenka, že největší věc na světě je vědět, jak má člověk být sám sebou. Doceňoval výchovu k samostatnému rozlišování a rozhodování již v dětství. Proti rané renesanci obecně oslavující rozkoš namítal, že sama rozkoš je bolestná, sestoupíme-li na její dno. Relativizoval i některé dobré skutky, domníval se, že zhusta jsme i k dobrým skutkům vedeni samotnými neřestmi, a proto nás nesmí každý odvážný čin vést hned k závěru, že je odvážný i muž. Že je všeho člověku jen do času, a ne na věky vystihuje i jeho myšlenka: I když sedíme na nejvyšším trůně světa, sedíme na něm jen vlastním zadkem. Vyslovil také názor, že jen blázni vědí všechno a překypují rozhodností. Je považován za skeptika nového věku.
Mnoho podnětů pro psychologii, zejména pro psychologii lásky, afektů, pomstychtivosti, vášní a emocí i vůle a mocenských tendencí můžeme najít v díle světoznámého dramatika a básníka Williama Shakespeara (1564-1616).
Za zakladatele experimentu je považován Francis Bacon Verulánský (1561-1626),
anglický filozof, empirik, odpůrce pohledu na duševní nemoc jako na trest Boží a předchůdce sociální psychiatrie.Věřil, že správné poznání má vycházet ze zkušenosti a dané doby.
Navazovali na něho a další anglické empiriky v 19. a 20. století pozitivisté (např. A .Comte, František Krejčí, Josef Tvrdý, Josef Král).
Filosofii středověku (scholastiku) podrobil radikální kritice francouzský
racionalistický filozof René Descartes (1596-1650).
Je proslaven svým výrokem: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem).
Napsal např. knihy: Rozprava o metodě, Principy filozofie.
Anglický lékař William Harvey (1578-1657) popsal krevní oběh. Je také pravděpodobně autorem výroku Vše živé pochází z vejce
(Omne vivum ex ovo).
V této době dochází k renesanci, k návratu k humanismu. Vlastnosti individuální mysli jsou spojovány s tělem a se sociálními vlivy. Dochází dokonce k oddělování víry a vědy a k rozvoji přírodních věd.
Podnětný pro psychology je německý barokní lyrik ovlivněny mystikou Angelus Silesius (1624-1677).
Holandský filozof Baruch Spinoza (1632-1677) ve snaze ukázat na podstatu lidského chování, zdůrazňoval myšlenku, že jednání člověka je založeno na jeho svobodné osobnosti.
Mimořádný význam mělo dílo Jana Ámose Komenského (1592-1670),
zakladatele novodobé pedagogiky, pedagogické psychologie a filosofie výchovy.
Napsal např.: Velká didaktika, Informatorium školy mateřské,Brána jazyků otevřená, Orbis pictus, Labyrint světa a ráj srdce,
Škola na jevišti, Vševýchova.
Preferoval induktivní metodu poznávání před metodou deduktivní, která byla typická pro středověk. Doporučoval učit příkladem, pravidlem a praxí. Za zlaté pravidlo vyučování považoval opírat vyučování co nejvíce o bezprostřední smyslovou skutečnost (princip názornosti).
Doporučoval čtyři šestileté stupně školy:
Mateřskou (u matky) do šesti let, obecnou v mateřském jazyce od šesti do dvanácti let, latinskou od dvanácti do 18 let a univerzitu od osmnácti do dvaceti čtyř let. Jeho pojetí školy bylo, že jde o dílnu lidskosti.
Psychologií se zabýval také britský filozof, liberální politik, pedagog , lékař a zakladatel senzualizmu, asocianista a empirik John Locke (1632-1704), který tvrdil, že nic není v našem rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech (nihil est in intelectu, quod non prius fuerit in sensu) a lidskou duši novorozence přirovnával k čistému papíru, k nepopsané desce (tabula rasa), na kterou teprve zkušenost píše, jak věci vypadají. Avšak jaké doopravdy jsou, to se může člověk jen dohadovat.
J. Locke protestoval proti názorům o vrozených ideách a vrozených představách, jak je znají dějiny myšlení od Platona až po Descarta. Kladl důraz na zkušenost. Rozlišoval však dvojí zkušenost: z vnímání vnějších předmětů smysly (senzaci) a z vnímání vnitřních dějů a operací v myslí (reflexi). Všechny obsahy vědomí pocházejí podle něho ze senzací nebo reflexí. Duše (mysl) pro něj byla jakoby prázdný pokoj přijímající senzace a reflexe. Nevěřil ve vrozené poznání principů. Veškeré poznání podle něho pochází ze zkušenosti. Chtěl prozkoumat naše schopnosti a poznat, s kterými předměty se náš rozum hodí k zacházení nebo nehodí. Bývá někdy označován za zakladatele britské dětské psychologie. Byl mj. domácím lékařem a vychovatelem šlechtických dětí. Původně působil jako klasický filolog. Neuznával spekulace o duši a jejích vztazích k tělu.
Napsal např. Esej o lidském rozumu (1690) a Několik myšlenek o vychování (1693).
Za cíl výchovy považoval vychovat zdatného gentlemana, představitele tehdejší střední vrstvy společnosti. Byl stoupencem individuální výchovy příkladem, vzorem a zdůrazňoval i význam dostatečného pohybu, tělesné výchovy, otužování a pravidelné životosprávy, kvalitního spánku, prosté stravy a sebeovládání. V jazykovém vyučování vystupoval proti gramatice a žádal výchovu přirozeným mluvením.
Obhajoval náboženskou snášenlivost a propagoval jako teoretik státu a práva konstituční formu vlády. Panovník je podle něho povinen respektovat přirozená práva (zejména právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony. Nemá je však vyhlašovat.
Zvláštní pozornost si zaslouží osobité psychologické a filozofické názory německého matematika, objevitele diferenciálního počtu, vynálezce prapočítače, historika, diplomata, filozofa a polyhistora
Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 - 1716), kritika Johna Locka, který svérázným způsobem řešil psychofyzický problém. Patří mezi představitele novověkého racionalismu.
Vztah duše a těla vykládal jako zvláštní případ harmonie mezi dvěma odlišnými podstatami a jejich projevy. Tato harmonie je božím dílem a lze si ji představit jako dvoje ideálně zkonstruované hodiny, které stejně jdou a ukazují stejný čas, ale jedny z nich reprezentují tělo a druhé duši: změny v obou hodinách probíhají paralelně, ale neexistuje mezi nimi kauzální vztah, tj. vztah příčiny a účinku. Duše sama existuje jako věčná, je to jakýsi svět pro sebe, který je nadán schopností logického myšlení a morálního jednání. Základem jeho učení je monáda, duševní jednotka, aktivní duševní substance. Z nekonečného množství monád nestejné úrovně je složen celý vesmír. Monády se liší stupněm temnosti, resp. jasnosti. Např. zvířecí monády jsou temnější a jednodušší než lidské. Lidskou duši tvoří jeden, poměrně dokonalý druh monád. Lidská duše má navíc i sebevědomí. Zvířata sebevědomí nemají. Byl to předchůdce pronikání psychologie do mimo vědomých vrstev osobnosti, tedy předchůdcem psychoanalýzy a humanistické psychologie.
Věci sestávají z ještě primitivnějších a nejtemnějších monád.
Proti Lockovu názoru o neexistenci vrozených idejí Leibniz uvádí, že ideje sice nejsou vrozeny v hotové podobě, ale základní ideje jsou v nás obsaženy, byť nerozvinuté, již od narození.
Ve své teorii ospravedlňování Boha (teodicei) - proti námitkám, že ve světě je tolik zla, že nemůže být dobrý Bůh, prohlásil optimisticky, že tento svět Bohem stvořený svět je nejlepším (nejdokonalejším) ze všech možných světů.
Významnou osobností té doby
byl Matej Bel (1684-1749), slovenský polyhistor, evangelický kazatel a pedagog. Rektor banskobystrického lycea a evangelického lycea v Bratislavě (Prešpurku). Měl rozsáhlé historické a zeměpisné vědomosti.
Podle něho byla nazvána slovenská univerzita v Banské Bystrici.
Prosazoval kolektivní práci, postupy podle stanovených plánů, studium původních pramenů a archivů a kritický postoj k faktům. Je označován za zakladatele moderní vlastivědy a za průkopníka slovenského osvícenství, který byl vzorem i pro francouzského myslitele Denise Diderota.
Osvícenství, zejména francouzské a německé, si zaslouží zvláštní pozornost.
Velký vliv na veškeré vědění, tedy i psychologické měla práce celé skupiny vědců na Racionálním slovníku věd, umění a řemesel (encyklopedie), které vedl známý univerzální duch své doby
- francouzský osvícenecký spisovatel a filozof Denis Diderot (1713-1784).
Významný vliv měl další francouzský osvícenec Charles Louis Montesquieu (1689-1755), filozof,
historik, sociální myslitel a spisovatel.
Byl odpůrcem feudálního despotismu.
Pokládal za základní politickou hodnotu občanskou svobodu, jejíž záruku viděl v rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou (exekuční).
Byl stoupencem koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách.
Další francouzský filozof a pedagog, ideový předchůdce Velké francouzské revoluce (1789),
který bývá označován za zakladatele pedagogické psychologie,
Jean Jacques Rousseau (1712-1778), tvrdil, že civilizace působí negativně na rozvoj mravnosti.
V roce 1754 vyšla Rousseauova kniha O původu mravnosti mezi lidmi a 1762 vyšla kniha Emil čili o vychování. Požadoval přirozenou a svobodnou výchovu. Kladl důraz na rozvoj smyslového vnímání. Zdůrazňoval význam empirie (zkušenosti).
Ve čtvrté části této knihy vyslovil své bezkonfesijní názory. Jeho dílo bylo proto spáleno katem a on uprchl do zahraničí. Nejprve do Švýcarska a poté do Anglie. V Anglii vyvrcholila jeho psychická choroba (stihomam, paranoia). V roce 1767 mu bylo dovoleno vrátit se do Paříže. Byl předchůdcem reformní pedagogiky.
J. J. Rousseau byl jeden z představitelů osvícenství, evropského myšlenkového hnutí 17.-19. století, které zdůrazňovalo význam světla rozumu (odtud název osvícenství), nezávislosti myšlení (heslem osvícenství bylo sapere aude, tzn. měj odvahu používat svého vlastního rozumu) , osvíceného zákonodárství, duchovní emancipace, rovnosti lidí, pokroku.
Měl odpor k vyumělkované městské kultuře a přikláněl se jednoznačně k prostotě venkovského života, čímž byl vzorem i Tolstému. Osvícenství mělo veliký vliv na rozvoj sekularizovaného školství a na rozvoj empirické psychologie.
Z Rousseaua vycházel německý osvícenský pedagog a vzdělávací reformátor Johann Bernard
Basedow (1724-1790), který měl vliv na
výchovu ke zdraví i psychologii zdraví a psychologii osobnosti.
V roce 1774 založil v Desavě výchovný ústav Filantropinum, který vycházel z holistické aténské antické idee dokonalé krásy a dobra - kalokagathie.
Pěstovaly se zde také rytířské hry, cvičilo se na nářadí a tělesná cvičení byla považována za součást estetické výchovy.
Profesor matematiky a filozofie Christian Wolff (1679-1754) dělil psychologii na racionální a na empirickou. Jeho kniha o empirické psychologii vyšla roku 1732 a o psychologii racionální v roce 1734.
Druhou důležitou etapou ve vývoji psychologie je po etapě spekulativní právě etapa empirická.
Její hlavní metodou bylo pozorování. Opírala se o zkušenost a její pojmové zpracování. Výzkum nepřevládal.
Sám Wolff však zdůrazňoval význam psychologie racionální. Byl přesvědčen, že zkušenost a smyslové poznání pouze potvrzuje to, k čemu před tím se prvotně došlo myšlením a usuzováním. Byl to intelektualista. Vše, co filozofie správně dedukuje pojmovou cestou existuje podle Wolffa také ve skutečnosti. Podstatu duše chápal v představování, v obrazotvornosti a všechny druhy duševní činnosti považoval za pouhé obměny představování (vis representativa). Pro vybavování představ vyslovil hypotetický zákon, že minulý obsah představ se vybavuje celý, když přítomný obsah percepce ve smyslu představy obsahuje jeho část. Uvědomíme-li si obsah svého přestavování (percepce), je to apercepce. Živá představa pohybu podle něho vede k uskutečnění pohybu, což považuje za důkaz, že i snažení je projevem základní síly představovací. Jeho učení mělo vliv na Kanta a Herbarta. Protože za základ a podstatu duše považoval představy, je řazen mezi asocianisty. Rozlišoval různé stupně jasnosti stavů duše. Zabýval se také teorií pozornosti. Pozornost považoval za schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost než ostatním. Silnější počitek či dojem zatemňuje současně existující slabší počitek, vjem, dojem. Od Wolffa údajně pochází také pojem psychometrie.
Protože v Prusku propagoval učení Konfucia a své myšlenky o nezávislé morálce, byl z Pruska vykázán.
Roku 1747 vydává v exilu a pod pseudonymem francouzský ateista, lékař a filozof Julien Offray
De la Mettrie (1709-1751) knihu s názvem "Člověk stroj" (L´ homme machine). Vyslovil zde např. názor, že syrové maso činí zvířata divokými, že i lidé by zdivočeli při takové stravě. Proto má v sobě národ anglický, který nepožívá maso tak upravené jako Francouzi, též něco z větší či menší divokosti. V dobrém jídle viděl velkou moc. Vždyť po něm se ve smutném srdci znovu rodí radost, kterou pak lidé vyjadřují příjemnými písněmi, v nichž Francouz vyniká. Tvrdil, že představivost a útroby se ucpávají současně.
Vyjádřil také názor, že u krásného pohlaví provází duši ještě jemnost povahy. Naproti tomu muž, jehož mozek a nervy mají něco z pevnosti tužších látek, má silnějšího ducha, stejně jako má výraznější rysy obličeje.
Napsal.: Stejně směšná by byla krásná žena, která by se měla za ošklivou, jako duchaplný člověk, kdyby se měl za hlupáka. Přílišná skromnost-vlastně chyba opravdu vzácná-je jakýmsi nevděkem vůči přírodě.
Posmíval se měšťákům, když tvrdil, že ústrojná i funkční podobnost člověka a opice je taková, že by se podařilo naučit ji mluvit, kdyby byla podrobena dokonalému výcviku. Pak by prý to byl opravdový člověk-městský človíček.
Napsal také knihu Přírodopis duše (1745). Byl to mechanický materialista. Duševno chápal jako mechanickou pružinu. Tradičně rozlišoval duši vegetativní, senzitivní a rozumovou. Paměť vykládal mechanickými vtisky. Myšlení chápal jako objevování vztahů mezi představami. Všechny ideje podle něho pocházejí ze smyslů. Méně smyslů mu znamenalo méně idejí. Duše závisí celou svou podstatou na tělesných orgánech. S nimi se utváří, roste i chřadne. Přebral vlastně Descartovu mechanickou teorii těla. Když však byl nemocen, zjistil, že mu choroba zmenšovala nejen tělesné síly, ale také duševní schopnosti. Tak se stal průkopníkem determinismu.
Vynořily se otázky, jak je duševní život utvářen? Jak se lidé ve svých způsobech života liší?
Přesto psychologie stále hodně čerpá z filozofie, přírodních věd i krásné literatury. Od filozofie se však postupně odlučuje.
Z amerických autorů je třeba zmínit se o Benjaminu Franklinovi (1706-1790), reformním
pedagogovi, který kladl důraz na moderní jazyky, matematiku a přírodní vědy a který založil Akademii, která se později proměnila v Pensylvánskou univerzitu. Rozpracoval mj. ideu sebevýchovy. Sám si vypracoval osobní plán mravního sebe zdokonalení, který obsahoval třináct vlastností, které si chtěl upevnit nebo i osvojit (šlo např. o střídmost, mlčenlivost, pořádnost, šetrnost, umírněnost, spravedlivost).
Byl jedním z autorů Deklarace nezávislosti, vyhlášené roku 1776 a znamenající počátek existence USA.
Literatura
KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran. ISBN 978-80-210-4540-8.

Komentáře ke slovu novověká filozofie, psychologie a pedagogika do roku 1776


 
» přidat nový komentář

Zatím žádné komentáře.



Navigace

předchozí slovo: » novotomismus, novotomizmus
následující slovo: » novověká psychologie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2490
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat

hledat - slovník - pro webmastery - o slovníku - kontakt
scs.abz.cz  --  web © 2005-2024  --  ABZ.cz