ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu pér
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| personálie (z lat.) | >> | osobní data |  | » personálie (z lat.) |
| Personalien (něm.) | >> | personálie, osobní data | | » Personalien (něm.) |
| personalis aegroti (lat.) | >> | osobní údaje o nemocném | | » personalis aegroti (lat.) |
| personalismus a charakterologie | >> | PERSONALISMUS a CHARAKTEROLOGIE jsou směry v psychologii kriticky analyzující elementovou psychologii i behaviorismus a tvarovou či celostní psychologii. Osobnost odmítá členit na elementy a funkce. Osobnost pokládá za specifickou jednotu, neredukovatelnou na její části. Základní znaky osobnosti jsou podle personalistů jednota v mnohosti (unitas multiplex), struktura, účelné působení a jedinečnost (svéráznost). Kritika tvarové (gestaltistické) psychologie tkví v tezi "kein Gestalt ohne Gestalter". Personalistická a charakterologická psychologie pokládá osobnost (či osobu) za nejvyšší hodnotu a zároveň zdroj všech hodnot. Jedinec by měl realizovat svoje "vnitřní já", které je jedinečné a neopakovatelné. Individuální život má svůj hluboký smysl. Psychologové musí brát zřetel k historii a individuálnímu svérázu jedince. Svéráz jedince po stránce psychické je mnohem větší než po stránce tělesné. Je třeba všímat si především u jednotlivých osob integrace a synchronizace racionální, emoční, volní konativní složky jejich osobnosti. Osoby osobnostně dobře integrované a synchronizované mají základní složky rozumové, citové a volní složky své osobnosti souladné, ujednocené. Desintegrované a desynchronizované osobnosti nemají kognitivní, emocionální a konativní složky a procesy v souladu, ujednocené, adekvátní, harmonické. Mají příliš často např. zásadní rozpory ve svém prožívání, rozhodování a sociálním chování. To vede nezřídka k závadám a poruchám osobnosti. Spoluzakladatelem personalismu je americký filozof a psycholog německého původu, významný systematik William Stern (1871 - 1938), původně profesor psychologie na univerzitě v Hamburku a ředitel Psychologického ústavu (v letech 1916 - 1933). Emigroval jako Žid po nástupu nacismu v Německu do Spojených států amerických (v roce 1933). Učil až do své smrti na Duke University. Zemřel v roce 1938 v USA na infarkt myokardu. Východiskem i ústředním pojmem personalismu je osoba, osobnost (persona) jako řídící a nedělitelná , ale proměnlivá jednota v mnohosti, koordinující činitel všech psychických dějů. Všechny znaky osobnosti nepatří podle Sterna ani jen k psychické, ani jen k fyzické stránce jsoucna. Osobu definoval W. Stern jako individuální svéráznou a účelnou celistvost či celost, která působí cílesměrně, vztahuje se na sebe a je otevřena světu, žije a prožívá. Poslední znak, prožívání, je fakultativní, není stále přítomen. Podstatné znaky jsou tedy celistvost, účelovost a svérázná individuálnost. Celistvost je vlastně jednota ("unitas multiplex"- jde o pojem Leibnize). W. Stern se snažil o duchovní zdokonalování každého jedince. Byl nejenom psychologem, ale i metafyzicky spekulujícím filozofem. Vytvořil teorii dvou konvergentních faktorů (dědičnosti a prostředí) utvářejících psychiku a osobnost. Prostředí přitom přisuzoval podporující nebo brzdící úlohu pro rozvoj toho, co je ve vlohách. W. Stern je zakladatelem také tzv. diferenciální psychologie a autorem termínu inteligenční kvocient (IQ). Velmi se tím proslavil a velice tím přispěl k psychometrice, přestože k ní měl výhrady. Jeho definice inteligence je teleologická. Definuje totiž inteligenci jako obecnou schopnost zaměřit myšlení vědomě na nové požadavky a přizpůsobovat se k novým úkolům a podmínkám života. Je v tom, podle W. Sterna, obsažena i tvořivost. Věnoval se též hodně dětské psychologii. Spolu s manželkou Klárou publikovali detailní pozorování svých tří dětí. Napsal spis Pedologie kulturním požadavkem (1916). V Československu byla pedologie nejprve rozvíjena, ale po ostré kritice tohoto směru v Sovětském svazu bylo od jejího rozvoje upuštěno. Pedologie usilovala o studium dítěte po všech stránkách a o integrované propojení biologie, psychologie a sociologie dítěte. Zabývala se závislostí dítěte na dědičnosti a prostředí. Její přínos byl hlavně v rozsáhlé organizační činnosti, v psychologické diagnostice a v metodologii psychologických experimentů. Za spoluzakladatele pedologie bývá označován např. také německý fyziolog a psycholog Thiery Wilhelm Preyer (1841 - 1897). Pedologie měla blízko k psychotechnice. Podle některých pramenů je W. Stern autorem i pojmu psychotechnika. O rozvoj psychotechniky se zasloužil také např. americký psycholog Robert Mearns Yerkes (1876-1956), který se podílel na psychotechnickém testování amerických vojáků za první světové války. Byl profesorem Yalské univerzity a vysokým státním úředníkem. Za předchůdce pedologie bývá označován také americký psycholog Edward Lee Thorndike (1874 - 1949), zakladatel zoopsychologie a pedagogický psycholog. Byl jedním z prvních stoupenců behaviorismu. Popsal několik zákonů učení, např. zákon účinku, zákon cviku, zákon pohotovosti (motivace). Zabýval se také metodou pokusu a omylu (trial and error) při učení. Byl profesorem kolumbijské univerzity. V bývalém Sovětském svazu byla v roce 1936 pedologie odsouzena stranickým usnesením o pedologických úchylkách a někteří ruští pedologové byli dokonce fyzicky likvidováni. Toto usnesení zabrzdilo i rozvoj psychologie a sociologie v totalitních evropských státech na celá desetiletí. V oblasti profesního poradenství patří mezi nosné americké autory personalistického typu John L. Holland (1922 - 2007) a D. E. Super. Mezi významné představitele personalismu bývá zařazován německý filozof života a psycholog, zakladatel charakterologie a grafolog Ludwig Klages (1872 - 1956). Učinil grafologii součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (charakter chápal ve smyslu širším, komplexnějším, systémovějším, osobnostním). Je autorem originálního a systematického díla v oblasti výrazové psychologie, grafologie a charakterologie. Doporučoval zbavit člověka dekadence ducha (intelektu) a vrátit ho přirozenosti života. Za personalisticky zaměřeného odborníka bychom patrně mohli označit i německého psychiatra a psychologa Ernsta Kretschmera (1888-1964), který vytvořil teorii konstitučních typů a charakteru. Studoval vztah mezi tělesnou a psychickou konstitucí člověka s ohledem na dispozici k rozvoji určitých typů onemocnění. Jeho hlavní dílo se nazývá,, Stavba těla a charakter". Toto dílo popisuje jeho typologii osobnosti (pyknik-cyklothym, leptosom-schizothym, atlet-ixothym). Dalším významným představitelem personalistického pojetí v psychologii je empiricky orientovaný americký psycholog Gordon Willard Allport (1897 - 1967), který byl od roku 1936 profesorem Harvardovy univerzity. Lidskou osobnost chápe jako jedinečnou a neopakovatelnou. Jeho nejznámější dílo je "Personality: A Psychological Interpretation" (1937). V životě osobnosti se uplatňují především vnitřní síly, které se stávají ústřední motivací jedince. Charakteristickým rysem Allportova pojetí je důraz na zaměření lidské osobnosti do budoucnosti. O životním slohu jedince nejvíce vypovídá jeho pohled do budoucna. Vypracoval rovněž testy hodnotového systému člověka. Zabýval se i předsudky a je autorem abstraktního pojmu proprium (já), který se doposud v psychologii příliš neujal. Je považován za klasika rysové koncepce osobnosti. Shodl se se svým předchůdcem W. Sternem v tom, že pojem osobnost nemá být poslední kapitolou psychologie, nýbrž jejím východiskem. Byl od roku 1946 prvním předsedou sekce sociální psychologie při Americké psychologické společnosti. G. W. Allport se zabýval povahovými rysy osobnosti. Byl přesvědčen, že povahový rys jedné osoby je jen podobný, nikdy ne totožný s rysem osoby druhé, i když mu dáváme z nedostatku slovního vyjádření stejný název. Lakota je příkladem povahového rysu, ale každý lakomec je jinak lakomý. Totožnost určité osobnostní vlastnosti u dvou individuí není nikdy dokonalá, poněvadž, není-li jiných rozdílů, je táž vlastnost u každého zařazena do jiné osobní souvislosti. Allport zdůrazňoval vliv sociálních procesů na vývoj osobnosti a zároveň vyzvedával důležitost svobodné vůle a osobní odpovědnosti. Člověk je podle něho motivován více sociálními faktory (např. skupinami a jinými lidmi) než fyziologickými vlivy (např. temperamentem). Postrádal ve společnosti a v humanitních vědách po druhé světové válce větší důraz na "homo ethicus" tj. na člověka jako bytost morální, mravní.. Zdůrazňoval význam etických norem pro sociální psychologii. Byl silný kuřák a tři roky po odchodu na odpočinek zemřel na rakovinu plic. Jeho katedra sociálních vztahů na Harvardu po jeho odchodu do důchodu (1964) zanikla. Personalistický psycholog G. W. Allport bývá uváděn i mezi představiteli humanistické psychologie. Mezi personalisty velmi úspěšné v psychologické praxi můžeme zařadit amerického psychologa Waltra Charlese Langera (1899-1981), který v roce 1943 (za druhé světové války) vytvořil na žádost vedení amerického Úřadu strategických služeb psychologickou analýzu osobnosti Adolfa Hitlera. Jeho odborná analýza byla téměř 30 let utajovaná. Prognosticky správně předpověděl např. sebevraždu Adolfa Hitlera a možnost vojenského převratu proti Hitlerovi v Německu. Teprve v roce 1972 byla vydána jeho kniha The Mind of Adolf Hitler v níž byly uvedeny různé dokumenty o Hitlerovi a záznamy rozhovorů psychologa Langera s lidmi, kteří Hitlera osobně znali. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků. Za významného personalistu lze považovat také anglického psychologa působícího v Americe na různých univerzitách (např. na Kolumbijské, Clarkově, na Harvardu, v Illinois, v Coloredu a nakonec na Havaji) Raymonda Bernarda Cattella (1905 - 1998), který aplikací rozvinutých statistických metod zásadním způsobem přispěl ke kvantitativnímu postižení a chápání struktury osobnosti a schopností. Osobnost definoval jako to, co determinuje jednání člověka v dané situaci. Vytvořil dotazníkovou řadu na zkoumání osobnostních rysů: 16 PF, HSPQ, CPQ a ESXO. Schopnosti rozlišoval fluidní a krystalizované. Fluidní inteligence je odrazem schopností jednotlivce řešit nové problémy, v krystalické (resp. krystalizované) inteligenci se odráží osvojení a využití kulturně hodnoceného poznání. Krystalizovaná schopnost se po celý život zvyšuje, fluidní schopnost se v dospělosti a později se postupně snižuje. Na personalismus navazuje humanistická psychologie s ideálem člověka jako svobodné etické bytosti, která život chápe jako cestu za seberealizací, nejenom jako reaktivitu na podněty zvenčí. Také Hans Thomae (1915-2001) patří také mezi personalistické a humanistické psychology. Byl to německý vývojový psycholog, charakterolog a filozofický antropolog, profesor na univerzitě v Bonnu. Sestavil cenné posuzovací stupnice na jednotlivé dimenze osobnosti, zkoumal lidskou motivaci a životní tématiku (sloh života). Byl jedním z vydavatelů dvanáctisvazkového díla Handbuch der Psychologie. Česká vysokoškolská učitelka filozofie a psychologie na přírodovědecké fakultě UK v Praze Albína Dratvová (1892-1969) se zabývala vedle metodologie vědy také psychologií osobnosti ženy. V roce 1947 vydala knihu ,,Duše dnešní ženy". Byla jednou z prvních habilitovaných žen na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mezi personalisty v psychologii lze zařadit i španělského vědce José Ortega y Gasseta (1883- 1955), který upřednostňoval individuální duši před duší davu a byl zastáncem priority individuálního životního pocitu (tzv. perspektivismu). Kritizoval masovou kulturu a masovou společnost. Napsal např. Vzpouru davů a knihu Dehumanizace umění a idea románu. Každý člověk má své soukromé a osobní individuální domněnky o svém vlastním duševnu a o své osobnosti a také o duševnu a osobnosti ostatních lidí, se kterými je nějak v kontaktu. Tyto jeho domněnky jsou více či méně správné a objektivní. Jeho reálné zdokonalování v tomto směru záleží na úrovní, kvantitě i kvalitě jeho mentální kapacity, na osobních zkušenostech i na šíři a hloubce vzdělání, které v této oblasti v průběhu svého života získá. Literatura HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2. KOHOUTEK, R. Dějiny psychologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 120 stran. ISBN 978-80-210-4540-8. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006.328 s. ISBN 978-80-247-0871-3. | | » personalismus a charakterologie |
| personalistická psychologie | >> | Personalistická psychologie je směr kritizující elementovou psychologii i behaviorismus a tvarovou či celostní psychologii. Osobnost odmítá členit na elementy a funkce a pokládá ji za specifickou jednotu, neredukovatelnou na její části. Základní znaky osobnosti jsou podle personalistických psychologů jednota v mnohosti (unitas multiplex), struktura, účelné působení a jedinečnost (svéráznost). | | » personalistická psychologie |
| personalistika | >> | osobní, zaměstnanecká agenda | » personalistika | |
| personalitas (lat.) | >> | osobnost | | » personalitas (lat.) |
| personalitas moralis (lat.) | >> | morální osobnost | | » personalitas moralis (lat.) |
| personalitas transcendentalis (lat.) | >> | transcendentální osobnost | | » personalitas transcendentalis (lat.) |
| personality (angl.) | >> | OSOBNOST je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně-společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou. Konkrétní podoba osobnosti, její chování a prožívání a životní styl jsou determinovány biologicky, kulturně-sociálně, edukačně i egogenně (např. sebevýchovou, autoregulací). OSOBNOST (persona) je pojem pocházející z latiny. Persona byla škraboška, maska, kterou si herci nasazovali při představení. Mnoho lidí se chová ve společnosti jako v divadle. Přizpůsobují se dané sociální situaci a nasazují si jakési psychické a osobnostní masky či roušky. Jsou to adaptující se osobnosti. Lidé, kteří si zpravidla osobnostní masky nenasazují patří mezi tzv. osobnosti ryzí, sebevědomé, expresivní. Psychologie osobnosti představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Poznatky psychologie osobnosti můžeme uplatnit např. při poznávání lidí, při běžném jednání s lidmi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců. Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem. Osobnost se tedy utváří v průběhu společensko-historického vývoje. Je jeho komplexním produktem, ale současně spolutvůrcem. Toto utváření je ovšem závislé i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu. Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin). Vnitřní (endogenní) i vnější (exogenní) činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci. V každé osobnosti probíhá větší či menší míra specifického, charakteristického, individuálního a více či méně integrovaného a synchronizovaného propojení intelektové, emoční a volní složky osobnosti. Existuje jakási trojjedinost kognitivní (poznávací), emocionální (citové) a konativní (volní) složky osobnosti. Desintegrační a dyssynchronizované procesy v prožívání a chování vedou často k závadám a poruchám psychiky a osobnosti. Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj. historizující, vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti. Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti. Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby a vrozené vlastnosti temperamentu a inteligence. Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem závislý na vrozených vlastnostech. Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost. V současné době je preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidské osobnosti mozek. Méně stoupenců má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence. Jak definujeme pojem osobnosti člověka? Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti. Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý hodnotící aspekt. Pro psychologii jako vědu je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými). Často bývá osobnost definována jako to: - co člověk chce (pudy, potřeby, zájmy, hodnoty), - co člověk může (schopnosti, vlohy, nadání), - co člověk je (temperament, charakter), - jaká má člověk skrývaná osobní (individuální) tajemství (např. zdravotní, genetická, eroticko-sexuální, morálně a charakterově závadná tajemství a kriminální minulost či asociální historie), - kam člověk směřuje (osobní životní cesta). Americký psycholog specializující se na psychologii osobnosti Gordon W. Allport (1897 - 1967) definuje osobnost jako dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v rámci individua, která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím. Aktivity a reakce člověka jsou psychosomatické, dynamické a komplexní. Pro francouzského psychologa Henri Pierona (1881-1964) je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho individuální jednání. Můžeme rovněž osobnost (ve shodě z brněnským emeritním profesorem psychologie Vladimírem Smékalem) definovat jako individuální dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí . Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností. Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů, rozumu, citu a vůle. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost). Opakem jednotnosti osobnosti je disharmoničnost. Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často. Osobnost je celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já. Podle brněnského vývojového psychologa Otto Čačky (1997) veškeré projevy lidské psychiky - poznávání, prožitky i snahy jsou v rámci osobnosti vázány na vědomí vlastního Já, které představuje významný jednotící (integrační) činitel subjektivního sebe zažívání, nositele vlastní identity a základní hodnotu i východisko jedinečné existence, ale i předmět sebepoznávání, sebehodnocení, sebeřízení a seberealizace. Vědomí Já se utváří od nejranějších fází vývoje. Sebepoznávání, sebeuvědomování a sebepojetí se přitom rozvíjí v součinnosti s celkovým duševním vývojem v procesu subjekt-objektové interakce. Slovenský psycholog D. Kováč v souladu s bio - socio - edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti: Rudimentární osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti - vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie. Adjustovaná osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebe dotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří. Kultivovaná osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebe utváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně - etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná. Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy: - struktura osobnosti,která postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy, - dynamika osobnosti, která zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu. - Vývoj, ontogeneze osobnosti , která zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně. O osobnosti se často z vývojově psychologického hlediska hovoří až od tří let, kdy se dítě začíná označovat první osobou singuláru (já). Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto skupin (subsystémů): - genderové, tělesné a výrazové vlastnosti, - rysy temperamentu, - rysy charakteru, - osobní schopnosti, - strukturální, dynamické (motivační), - vývojové vlastnosti. Mezi determinanty normální a zdravé osobnosti patří především nepatologická biologická, zejména genetická (konstituční) predisponovanost psychiky a nepatologická psychosociální, především edukativní determinace psychiky v rodině a ve škole. Patří sem učení a socializace akceptující danou osobnost a emočně ji adekvátně saturující a také adekvátní autoregulace a sebevýchova. Všechny vlastnosti a determinanty psychiky a osobnosti jsou vzájemně propojené a mají u jednotlivých lidí svou specifickou mixáž, kvalitu a kvantitu. Již existují a dále se rozpracovávají podpůrné stimulační programy adekvátních verbálních i nonverbálních komunikačních kompetencí dětí i dospělých osob. Jsou pořádány např. kurzy asertivního sociálního chování a vystupování. | | » personality (angl.) |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49
