Pojem osobnost a jeji poznavani
Slovo:
osobnost a jeji poznavani
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Osobnost je dynamická organizace takových psychofyzických systémů uvnitř individua, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení svému okolí
(G.W. Allport).
Znalost osobnosti lidí, se kterými jsme v kontaktu je podmínkou efektivních sociálních komunikace a intervenci s nimi.
OSOBNOST v psychologii je konkrétní člověk formující se v přírodních, historických a kulturně-společenských podmínkách a procházející svou individuální životní vývojovou cestou.
Konkrétní podoba osobnosti, její chování a prožívání a životní styl jsou determinovány
biologicky, kulturně-sociálně, edukačně i egogenně (např. sebevýchovou, autoregulací).
OSOBNOST (persona) je pojem pocházející z latiny. Persona byla škraboška, maska, kterou si herci nasazovali při představení.
Mnoho lidí se chová ve společnosti jako v divadle. Přizpůsobují se dané sociální situaci a nasazují si jakési psychické a osobnostní masky či roušky. Jsou to adaptující se osobnosti. Lidé, kteří si zpravidla osobnostní masky nenasazují patří mezi tzv. osobnosti ryzí, sebevědomé, expresivní.
Psychologie osobnosti představuje jedno z nejdůležitějších vědeckých odvětví psychologie. Poznatky psychologie osobnosti můžeme uplatnit např. při poznávání lidí, při běžném jednání s lidmi, při různých personálních činnostech (výběr pracovníků), při řešení interpersonálních konfliktů, při výchově a řídicí práci, při péči o sociální a osobní záležitosti zaměstnanců.
Osvojení základních poznatků psychologie osobnosti může znamenat optimalizaci naší práce s lidmi, její celkové zkvalitnění, spojení často převládající empirie s hlubším teoretickým přístupem.
Osobnost se tedy utváří v průběhu společensko-historického vývoje. Je jeho komplexním produktem, ale současně spolutvůrcem. Toto utváření je ovšem závislé i na dědičnosti a biologické kvalitě organismu. Z praktického hlediska je důležité zjištění, do jaké míry lze přičíst konkrétní projevy chování (adaptace, akomodace a asimilace) na vrub individuálních vlastností osobnosti a do jaké míry jsou závislé na působení aktuální konstelace prostředí přírodního, ale hlavně společenského (na vlivu různých skupin, zejména širší rodiny a na materiální, ekonomické, politické a duchovní situaci doby ve které člověk žil).
Vnitřní (endogenní) i vnější (exogenní) činitelé utváření osobnosti jsou v neustálé interakci.
V každé osobnosti probíhá větší či menší míra specifického, charakteristického, individuálního a více či méně integrovaného a synchronizovaného propojení intelektové, emoční a volní složky osobnosti. Existuje jakási trojjedinost kognitivní (poznávací), emocionální (citové) a konativní (volní) složky osobnosti. Desintegrační a dyssynchronizované procesy v prožívání a chování vedou často k závadám a poruchám psychiky a osobnosti.
Pro exaktní poznání osobnosti je nutno kombinovat vertikální, tj. historizující, vývojový přístup s přístupem horizontálním, tedy popisem současného stavu osobnosti.
Rozlišujeme primární a sekundární vlastnosti osobnosti.
Primární, vrozené vlastnosti osobnosti jsou přirozenou, přírodní podstatou člověka. Projevují se v nich rodové zvláštnosti člověka. Patří k nim např. organické potřeby a vrozené vlastnosti temperamentu a inteligence.
Sekundární, druhotné, získané vlastnosti osobnosti jsou ty, které vznikly v důsledku ontogenetického vývoje člověka. Vznik získaných vlastností je ovšem závislý na vrozených vlastnostech.
Specificky lidskou odlišnost jednotlivých osobností můžeme vnímat jako osobitost.
V současné době je preferována tzv. cerebrocentrická teorie osobnosti, která považuje za základ lidské osobnosti mozek.
Méně stoupenců má psychocentrická hypotéza, podle níž má člověk duši s možností samostatné existence.
Jak definujeme pojem osobnosti člověka?
Lidově se za osobnost považuje obvykle významná či svérázná osoba nebo osoba s rysy morální dokonalosti.
Toto pojetí osobnosti obsahuje tedy i jistý hodnotící aspekt.
Pro psychologii jako vědu je osobností každý člověk jako integrovaný a integrující, organizovaný a organizující biopsychosociální celek se všemi svými relativně stálými individuálními vlastnostmi (konstitučními, výrazovými, charakterovými, temperamentovými a intelektovými).
Často bývá osobnost definována jako to:
- co člověk chce (pudy, potřeby, motivy, zájmy, hodnoty, cíle)
- co člověk může (dispozice, kapacita, potencionalita, schopnosti, dovednosti, vlohy, nadání)
- co člověk je (charakter, mravní zásady a principy, svědomí)
- co člověk prožívá, jak reaguje (city, temperament)
- jaká má člověk skrývaná osobní (individuální) tajemství (např. zdravotní, genetická, eroticko-sexuální, morálně a charakterově vadná tajemství a kriminální minulost či historii)
- kam člověk směřuje (osobní životní cesta).
Všechny vlastnosti osobnosti mají nejenom svoji kvalitu, ale i kvantitu, které bývají normální, přiměřené nebo abnormální, nepřiměřené.
Americký psycholog specializující se na psychologii osobnosti
Gordon W. Allport (1897-1967)
definuje osobnost jako dynamickou organizaci
těch psychofyzických systémů v rámci individua,
která určuje jeho jedinečný způsob vyrovnávání se s okolím.
Aktivity a reakce člověka jsou psychosomatické, dynamické a komplexní.
Pro francouzského psychologa Henri Pierona (1881-1964)
je osobnost integrativní jednotka člověka s veškerým souborem jeho trvalých odlišujících charakteristik (inteligence, charakter, temperament, konstituce) a způsoby příznačnými pro jeho individuální jednání.
Můžeme rovněž osobnost (ve shodě z brněnským emeritním profesorem psychologie Vladimírem Smékalem) definovat jako individuální dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí . Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností.
Jednotu, jednotnost osobnosti jako celku určuje do značné míry její rozum a vůle (cíle). Jednotnost osobnosti může záležet také ve vyváženosti motivačních sklonů, rozumu, citu a vůle. Protikladné sklony člověka se totiž mohou dostávat do konfliktu (např. bažení po mnoha věcech a šetrnost). Příbuzné sklony člověka se naopak podporují (např. humánnost a soucitnost). Opakem jednotnosti osobnosti je disharmoničnost. Integrovanost osobnosti se projevuje hlavně v tom, že rozpory mezi jednotlivými cíli a jednotlivými citovými vztahy i rozpory mezi motivačními tendencemi dovede člověk vyřešit, aniž by se stal vnitřně rozvrácenou osobností. V dokonalé duševní rovnováze však člověk nebývá příliš často.
Osobnost je celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorů. Tyto faktory jsou spojeny vědomím vlastního já.
Podle brněnského vývojového psychologa Otto Čačky (1997) veškeré projevy lidské psychiky-poznávání, prožitky i snahy jsou v rámci osobnosti vázány na vědomí vlastního Já, které představuje významný jednotící (integrační) činitel subjektivního sebeprožívání, nositele vlastní identity a základní hodnotu i východisko jedinečné existence, ale i předmět sebepoznávání, sebehodnocení, sebeřízení a seberealizace. Vědomí Já se utváří od nejranějších fází vývoje. Sebepoznávání, sebeuvědomování a sebepojetí se přitom rozvíjí v součinnosti s celkovým duševním vývojem v procesu subjekt-objektové interakce.
Slovenský psycholog D. Kováč v souladu s bio-socio-edukativním modelem vyčlenil tři typy osobnosti:
Rudimentární osobnost vzniká a funguje převážně ze zdrojů dědičnosti-vrozenosti, z pudových vzorců chování při pouze částečném spolupůsobení prostředí a výchovy. Je více objektem než subjektem historie.
Adjustovaná osobnost je formována převážně vnějším prostředím a výchovou (vnějším působením) při jistém rozvíjení některých individuálních daností a částečném sebe dotváření. Předpokládá značné sebeuvědomění. Adjustovaný člověk účelně přispívá k zachování a rozvoji skupin, do nichž patří.
Kultivovaná osobnost je především výsledkem působení duševních funkcí sebeutváření a seberealizace v procesu internalizace sociálně výchovných vlivů a využívání vlastní individuální kapacity za určující role uvědomělých aktivit. Je tvůrcem sebe sama. Není pouze výsledkem minulých událostí, nýbrž hlavně tím, čím touží být v budoucnosti. Kultivovaný člověk touží přesahovat sám sebe. V interakci se svým prostředím dosahuje sebeaktualizace. Kultivovaná osobnost má mnohem výraznější duchovně-etický rozměr než osobnost rudimentární i adjustovaná.
Celkovou problematiku psychologie osobnosti jako bio-psycho-sociálního systému si můžeme rozdělit na tři základní okruhy:
- struktura osobnosti postihuje složky a vrstvy, z nichž je osobnost vystavěna, vnitřní architektoniku jednotlivých složek osobnosti, jejich skladebnou souvislost a vzájemné vztahy
- dynamika osobnosti zkoumá a klasifikuje všechny síly, uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Klade si otázku, co zapříčiňuje určité chování člověka. Sem patří otázky motivů a uvědomělé i neuvědomělé motivace lidského chování. Motivaci určují faktory, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování (např. potřeby, snahy, zájmy, sklony, návyky atd.). Motivace je vlastně aktivující a zaměřující činitel chování organismu. Je to hlavní dynamizující činitel organismu
- vývoj, ontogeneze osobnosti zkoumá charakteristické chování a prožívání člověka v jednotlivých životních fázích, tedy vertikálně. O osobnosti se často z vývojově psychologického hlediska hovoří až od tří let, kdy se dítě začíná označovat první osobou singuláru (já).
Veškeré rysy, vlastnosti osobnosti lze roztřídit do těchto skupin (subsystémů):
- genderové, tělesné a výrazové vlastnosti
- rysy temperamentu
- rysy charakteru
- osobní schopnosti
- strukturální, dynamické (motivační)
- vývojové vlastnosti.
Mezi determinanty normální a zdravé osobnosti patří především nepatologická biologická, zejména genetická (konstituční) predisponovanost psychiky a nepatologická psychosociální, především edukativní determinace psychiky v rodině a ve škole. Patří sem učení a socializace akceptující danou osobnost a emočně ji adekvátně saturující a také adekvátní autoregulace a sebevýchova.
Všechny vlastnosti a determinanty psychiky a osobnosti jsou vzájemně propojené a mají u jednotlivých lidí svou specifickou mixáž, kvalitu a kvantitu.
Již existují a dále se rozpracovávají podpůrné stimulační programy adekvátních verbálních i nonverbálních komunikačních kompetencí dětí i dospělých osob. Jsou pořádány např. kurzy asertivního sociálního chování a vystupování.
Poznávání osobnosti a její normality i abnormality patří mezi základní úkoly psychologie. Poznávání osobnosti (i duševna vůbec) člověka je zprostředkováno z chování, z vnějších projevů, z činnosti a ústních i písemných projevů člověka. Z verbálního i nonverbálního chování usuzujeme na typ a rysy osobnosti, na prožívání, duševní vlastnosti a na jejich kvalitu a kvantitu. Podle převažující složky osobnosti můžeme osobnost charakterizovat či diagnostikovat např. jako senzitivní (citlivou), voluntaristickou (zaměřenou na konativitu) a racionální (rozumovou).
Když chceme něco zkoumat, musíme za prvé určit, co chceme poznat, za druhé, jak budeme postupovat. Metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto metod určuje metodologie.
V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů.
Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů. Dělí se na psychometrické a na klinické.
Psychometrické metody (techniky) jsou testového rázu a jejich historie začala v roce 1890, kdy
J. McKeen Cattell (1860-1944), americký psycholog publikoval zprávu o individuálních rozdílech v reakcích elementárních funkcí (šlo např. o rychlost pohybů) psychiky a osobnosti. Duševní schopnosti jako první testoval Francis Galton (1822-1911). První široce užívaný test inteligence vytvořil v roce 1905 francouzský psycholog Alfred Binet (1857-1911). K nejznámějším americkým autorům psychodiagnostických testů patří David Wechsler (1896-1981), Henry H. Goddard (1866-1957) a Lewis Madison Terman (1877-1956), který se podílel na verbálních, početních, prostorových a mechanických testech Army Alfa (pro anglicky hovořící brance) a Army Beta (pro analfabety a anglicky nemluvící brance), kterými byla za první světové války testována americká armáda.
Test představuje standardizovanou zkouškovou situaci, která vyvolává měřitelné reakce zkoumané osoby, jež můžeme srovnávat (porovnávat) s jinými osobami. Testové psychologické metody se u nás i jinde ve světě neustále zdokonalují.
Klinické metody jsou např. pozorování v běžných i v mimořádných situacích, při verbální i nonverbální komunikaci, pozorování pracovní činnosti. Může být strukturované nebo nestrukturované, terénní (v přirozených podmínkách) nebo laboratorní (v umělých laboratorních podmínkách), skryté nebo neskrývané (otevřené).
Mezi klinické metody patří dále rozhovor, anamnéza, životopis, analýza školního vysvědčení, rozbor spontánních výtvorů člověka. Získané klinické údaje mají primárně kvalitativní charakter a a jejich úspěšnost je závislá i na osobní zkušenosti odborníka, který je používá.
Někteří psychologové dávají při diagnostice osobnosti přednost metodám klinickým, jiní zase metodám psychometrickým. Pro psychologickou praxi je optimální kombinovat metody klinické s metodami testovými.
Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k objevování nových (originálních) poznatků a na diagnostické, používané k poznání duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality.
Oba typy těchto metod využívají teoretických metod výzkumu, mezi něž se řadí: analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace (její podstatou je zobecňování formy procesů různých svým obsahem, od něhož abstrahujeme), srovnávání a vývojová (genetická, kazuální) metoda. Mezi metody zpracování faktů patří především statistika.
Nejdůležitějšími výzkumnými přístupy jsou longitudinální (podélný, průběžný, vertikální, dlouhodobý) způsob sledování vývojových změn psychiky a osobnosti a transverzální (příčný, průřezový, průsečíkový) způsob, který zachycuje současný vývojový stav psychiky jedinců, jež se od sebe liší např. věkem nebo úrovní normality či abnormality. Transverzální způsob výzkumu má blízko k diagnostickému způsobu šetření psychiky. Proto se také testování duševna a osobnosti považuje za tzv. malý výzkum, malý experiment. V praxi je často doplňován anamnézou, což je zjišťování podstatných fakt o dosavadním tělesném a duševním vývoji zkoumané osobnosti (klienta či pacienta). Anamnéza tvoří zhusta základ psychologické diagnostické činnosti v praxi. Chceme-li osobnost skutečně poznat, musíme získat nejen informace o jejím aktuálním funkčním stavu, ale i informace historické, vývojové, anamnestické.
Mezi hodnotné diagnostické metody odborných psychologů zjišťující základní osobnostní vlastnosti patří Interpersonální dotazník T. Learyho, který zjišťuje nejenom osm základních osobnostních rysů jako určitých kvalit osobnosti, (např. dominantnost a submisivitu), ale vyjadřuje se i k jejich kvantitativní úrovni a k jejich adaptivnosti a dysadaptivnosti (maladaptivitě).
Brněnská psycholožka E. Kudličková (roz. Komárková) sestavila Osobnostní dotazník KUD. Metoda zachycuje tyto vlastnosti: aktivitu a pasivitu, labilitu a stabilitu, dominanci a submisivitu, racionálnost a smyslovost, extraverzi a introverzi.
Oldřich Mikšík vytvořil dotazníky řady IHAVEZ-SPIDO-VAROS, kterými lze zjišťovat strukturu a dynamiku psychické odolnosti a integrovanosti osobnosti.
Bruno Miglierini sestavil Osobnostní dotazník, který zjišťuje společenskost a aktivitu, samostatnost a rozhodnost, emocionální stabilitu, vztahy k rodině, tělesnou a duševní pohodu, vztahy k lidem, zájmovou zaměřenost a svědomitost a zodpovědnost. Miglieriniho dotazník obsahuje 200 výroků se kterým má zkoumaná osoba vyslovit souhlas nebo nesouhlas.
Stále je využíván P-I test (Osobnostní a zájmový test), který sestavili E. Mittenecker a V. Toman. Obsahuje 120 otázek na osobnost a 94 otázek zájmových. Otázky na osobnostní vlastnosti se dělí do bipolárních kategorií: sebekritika-nedostatek sebekritiky, sociální postoj-nesociální postoj, extraverze-introverze, neneurotický-neurotický, nemanický-manický, nedepresivní-depresivní, neschizoidní-schizoidní, neparanoidní-paranoidní, vegetativně stabilní-vegetativně labilní.
Temperamentový dotazník osobnosti sestavil G. Berger a Vladimír Smékal.
Pro dospělé je využíván pro diagnostiku osobnosti dotazník 16 PF Raymonda B. Cattella.
Cattellovy osobnostní faktory v dotazníku 16 PF forma E jsou závislé na neurofyziologických vlastnostech. Jde o tzv. hlubší, podpovrchové vlastnosti. Projevují se jako syndromy (skupiny příznaků):
NÍZKÉ SKÓRE položek dotazníku 16 PF R.B. Catttella
A-REZERVOVANÝ, neosobní, kritický, chladný, nedůvěřivý, formální, skeptický.
B-MÉNĚ INTELIGENTNÍ, konkrétně myslící, méně inteligentní.
C-EMOCIONÁLNĚ MÉNĚ STABILNÍ, snadno se rozruší, ovlivňovaný city.
E-SUBMISIVNÍ, mírný, poslušný, přizpůsobující se, lehce se dá ovládat.
F-STŘÍZLIVÝ, opatrný, vážný, mlčenlivý.
G-NESPOLEHLIVÝ, nerespektuje pravidla, sobecký.
H-OSTÝCHAVÝ, plachý, váhavý, zdrženlivý, senzitivní k vyhrůžkám.
I-TVRDÝ, hrubý, houževnatý, bez smyslu pro extravaganci.
L-DŮVĚŘIVÝ, přijímá dané podmínky, lehce se s ním vychází.
M-PRAKTICKÝ, drží se při zemi, prozaický, věcný.
N-NAIVNÍ, nepředstírá, otevřený, má prostý vkus.
O-SEBEJISTÝ, nepociťuje vinu, bezstarostný, spokojený sám se sebou.
Q1-KONZERVATIVNÍ, respektuje tradiční myšlení.
Q2-ZÁVISLÝ na skupině, rád někoho následuje, přihlíží k ostatním.
Q3-VNITŘNĚ NEINTEGROVANÝ, laxní, nedbá na společenská pravidla.
Q4-RELAXOVANÝ, klidný, nízká ergická tenze, nefrustrovaný.
VYSOKÉ SKÓRE položek dotazníku 16 PF R.B. Cattella
A-VSTŘÍCNÝ, vřelý, účastný, ochotný spolupracovat, dobromyslný.
B-INTELIGENTNĚJŠÍ, abstraktně myslící.
C-EMOČNĚ STABILNÍ, čelí realitě, zralý, klidný.
E-DOMINANTNÍ, asertivní, agresivní, tvrdošíjný.
F-BEZSTAROSTNÝ, nadšený, spontánní, expresivní.
G-SVĚDOMITÝ, konformní, spolehlivý, mající smysl pro povinnost.
H-DOBRODRUŽNÝ, společensky smělý, odvážný, snáší dobře stres, má hroší kůži.
I-JEMNOCITNÝ, senzitivní, měkký, citově závislý, hledá pomoc a soucit.
L-PODEZÍRAVÝ, tvrdohlavý, nedá se oklamat a podvést, nedůvěřivý a skeptický.
M-IMAGINATIVNÍ, nepraktický, často duchem nepřítomný.
N-KALKULATIVNÍ, vypočítavý.
O-USTARANÝ, plný obav, trápí se, sklon k pocitům viny, nejistý.
Q1-EXPERIMENTUJÍCÍ, kritický, liberální, ochotný akceptovat změny.
Q2-SOBĚSTAČNÝ, dává přednost vlastním rozhodnutím.
Q3-INTEGROVANÝ, řídí se svým sebepojetím.
Q4-FRUSTROVANÝ, napjatý, popudlivý, podrážděný.
Psychologické diagnostické metody jsou průběžně zdokonalovány, jsou vytvářeny varianty a modifikace tradičních a osvědčených metod a neustále jsou i nově a lege artis konstruovány metody zcela původní, originální.
Diagnostikování celé osobnosti má blízký vztah k tzv. peridiagnóze, která se zabývá komplexně psychikou a osobností člověka i z hlediska jejího vývoje a rozvoje.
Mezi hlavní rozvojové cíle osobnosti, chování a prožívání patří např.: přiměřená profesní a sociální aktivita, komunikace a interakce, adaptivita, asertivita, adekvátní expresivita, pohodovost, vědomosti, dovednosti a návyky, zdravé sebevědomí, sebevýchova, sebeřízení, sebevzdělání, nezávislost na drogách, přiměřená sebeobrana.
Každý člověk má své soukromé a osobní individuální názory, domněnky a přesvědčení o svém vlastním duševnu a o své osobnosti a také o duševnu a chování, jednání i prožívání ostatních lidí, se kterými je nějak v kontaktu. Tyto jeho domněnky jsou často více či méně správné, ale někdy i nesprávné.
Jeho reálné zdokonalování v tomto směru záleží např. na úrovni, kvantitě i kvalitě jeho mentální kapacity, na množství osobních zkušeností i na šíři a hloubce odborného vzdělání a sebevzdělání, které v této oblasti v průběhu svého života získá.
Speciální psychologické diagnostické metody jsou pomůckou pro odbornou diagnostiku realizovanou vysokoškolsky vzdělanými, kvalifikovanými a kompetentními odbornými psychology a psycholožkami.
Literatura
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 2002. 544 stran.
ISBN 80-214-2203-3.
PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 s.
ISBN 978-80-247-0871-3.
Navigace
předchozí slovo: » osobní nevědomínásledující slovo: » osobnost (persona)
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2243
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
