| cizí slovo | | odpovídající význam | vlastnosti | detail |
|---|
| sociální interakce ve skupině | >> | Sociální interakce v sociální skupině mohou mít tyto formy:
koakce,
kooperace,
rivalita,
a soutěžení.
O koakci hovoříme tehdy, když členové skupiny pracují na určitém úkolu relativně nezávisle, bez spolupráce, rivality i soutěžení.
O kooperaci či pozitivní interakci mluvíme tehdy, když členové skupiny spolupracují při dosahování určitého
cíle. Necítí přitom rivalitu a ani nesoutěží.
Při rivalitě (soupeření) se členové skupiny snaží zvýšit nejen svoje dosavadní výsledky, ale zároveň se snaží snížit zásluhy partnera, resp. všech ostatních.
Soutěžení (kompetice) existuje ve dvou formách: jako motivace činnosti a jako organizace práce. Soutěžení jako motivace činnosti často přechází do rivality. Je to úsilí zlepšit své výsledky a tak překonat jiné osoby ve skupině. Konkurence zde převažuje. Soutěžení jako forma organizace práce skupiny je cílevědomé zavedení takových vztahů, při nichž každý člen skupiny usiluje o maximální výkon, ale v zájmu co nejlepších výsledků celé skupiny.
Skupiny se též od sebe mohou lišit např. stabilitou, volností, autonomií mezi jednotlivými členy skupiny, přístupností, soudržností, participací (udává, nakolik se jednotliví členové účastní skupinových činností), přitažlivostí.
Abychom pochopili mentalitu sociální skupiny, musíme především analyzovat její výrazové projevy a jazyk a osvojit si sémantickou strukturu tohoto jazyka.
Příslušnost člověka k určitým skupinám se stává jednou ze základních determinant vývoje jeho osobnosti, jeho cítění, myšlení, rozhodování a sociální komunikace, má vliv i na jeho potřeby, kupní motivaci, spotřební chování, myšlení a tvořivost atd.
Typické znaky efektivních a tvořivých pracovních skupin (Douglas McGregor):
- Atmosféra je zde spíše neformální, uvolněná, příjemná.
- Hodně se diskutuje, diskuse se účastní každý, diskuse se však týkají pracovních úkolů.
- Úkol nebo cíl skupiny je dobře chápán a členy přijímán. Diskuse o cíli je vedena tak dlouho, dokud cíl není formulován tak, aby se členové skupiny mohli zavázat k jeho plnění. Většiny rozhodnutí se dosahuje všeobecným souhlasem (konsensem), ze kterého je jasné, že každý člen je ochoten se zapojit. Formální hlasování se provádí minimálně. Efektivní skupiny nepřijímají prostou většinu jako dostatečný důvod pro podniknutí akce. Členové naslouchají jeden druhému.
- Nikdo se nebojí přijít s nápadem, i když na první pohled se může zdát výstřední, každý nápad je vyslyšen.
- Existuje nesouhlas. Odlišný názor není potlačován či překonáván ukvapenou akcí skupiny. Důvody nesouhlasu jsou však pečlivě zkoumány a skupina se snaží řešit rozdíly spíše než je potlačit.
- Kritizuje se často, ale upřímně a slušným způsobem. Osobní útoky (ať již veřejné nebo skryté) neexistují.
- Lidé v tvořivých skupinách svobodně vyjadřují své cítění a názory na problémy a činnost skupiny.
- Podniká-li se akce, jsou úkoly jasně rozděleny. Jsou reálné, zajistitelné a akceptované. Vedoucí skupinu neovládá diktátorsky, ani mu skupina nevhodně neodporuje. Spíše se vůdcovství skupiny přesouvá čas od času v závislosti na okolnostech. Je málo důkazů o boji o moc v době činnosti skupiny. Nejde o to, kdo řídí a kontroluje, nýbrž o to, dokončit úkol.
- Efektivní a tvořivá skupina je hrdá na své pracovní úkoly.
- Pracovníci mají silný pocit přináležitosti ke své skupině.
Ve tvůrčích skupinách se sice s růstem skupiny zvětšuje počet vyslovených myšlenek, ale nikoliv úměrně k počtu členů skupiny. Zvětšováním velikosti skupiny pociťuje stále větší procento členů zábrany proti participaci. V malých skupinách má každý jedinec větší příležitost i prostor, ve kterém se může projevovat, a tak mohou být vyjádřeny jeho základní schopnosti. Ve větších skupinách jsou schopni vyjádřit své schopnosti, dovednosti a myšlenky pouze osobnostně silnější a robustnější jedinci.
Zábrany v participaci mohou mít za následek potlačení kritiky myšlenek prezentovaných sebevědomějšími a panovačnějšími členy. Tak se stává, že produktivita tvůrčích skupin se sníží vzhledem k mlčení většiny. Čím větší skupina, tím významnější úlohu zastává nejčastější diskutér a tím větší je propast mezi rozsahem participace nejčastějšího diskutéra a mezi ostatními členy.
Podle délky trvání rozlišujeme skupiny stálé (např. rasové), dlouhodobé (např. profesní), krátkodobé (tj. časově vymezené, např. skupina určité věkové kategorie) a skupiny ad hoc (vznikají k dosažení krátkodobého cíle).
Skupiny s lichým počtem členů pracují někdy efektivněji než skupiny se sudým počtem členů, které se často rozpadávají na páry, jež se mohou zabývat svými osobními záležitostmi a izolovat se od jiných členů skupiny.
Společné zájmy, společné cíle, společná hierarchie hodnot a vědomí "MY" jsou nejdůležitějšími charakteristikami integrované společenské skupiny. Nebezpečí stagnace v rozvoji sociálních skupin je tzv. skupinový narcismus, kdy jsou členové skupiny přesvědčení o své dokonalosti.
Většina lidí se snaží hovořit a jednat ve skupině tak, aby to pro skupinu bylo vhodné, žádoucí, přijatelné. Tento jev se nazývá sociální deziderabilita.
Zdá se, že pro každý úkol existuje optimální velikost skupiny, při které je efektivnost skupiny maximální. Skupiny o méně než 10 lidech vyráběly o 7 % více než skupiny třicetičlenné. Tedy nejen příliš málo, ale i příliš mnoho pracovníků bývá na závadu efektivnosti práce, zejména tehdy, nejsou-li ani prostorové podmínky na pracovišti optimální. Ve velké skupině mají také jednotliví členové nedostatek příležitosti projevit své názory, komunikovat ve skupině. Tento nedostatek bývá spojen s pocity marnosti.
Efektivita práce skupiny se nezvyšuje přímo úměrně k přibývání nových členů skupiny. Např. při pokusu o přetahování lana bylo dokázáno, že se celkový výkon skupiny nezvyšoval v přímé úměře k počtu dalších mužů. S přistoupením každého dalšího-až do počtu 12 - táhl každý člen asi o 10 % méně intenzívně. Jde o fenomén sociálního zahálení (resp. M. Ringelmannův efekt) vyprovokovaný snížením motivace a spoléháním se na výkon ostatních. Přitom však přímo sledovatelný výkon jedince např. na ergografu je větší v přítomnosti jiných osob, tedy v sociální situaci. Ke zvýšení pracovní aktivity dochází dokonce i tehdy, když pokusná osoba pouze ví, že na úkolu pracují jiné osoby, třeba byly přítomny ve vedlejší místnosti. Spokojenost je větší v malých skupinách. Ty jsou rovněž soudržnější než velké skupiny. Průvodním jevem malé soudržnosti bývá absentérství.
Ve skupině platí totiž tzv. sociální efekt, resp. efekt publika. Jedinci s podprůměrným výkonem vyvíjejí snahu, aby svůj výkon ve skupině zvýšili. Avšak většina členů skupiny projevuje nivelizační sklony, tj. touží nelišit se od průměru skupiny.
Kladný vliv přítomnosti jiných osob na chování člověka označujeme podle zakladatele americké experimentální sociální psychologie Floyda Henryho Allporta (1890-1978) termínem sociální facilitace. Záporný vliv přítomnosti jiných osob na chování člověka (např. na pokles jeho výkonu) se nazývá sociální inhibice.
Americký psycholog polského původu Robert B. Zajonc (nar. 1933) poukázal na to, že při vykonávání jednoduchých a dobře zvládnutých (naučených) úkonů působí přítomnost jiných osob na výkon kladně. Avšak při vykonávání složitých úkolů působí přítomnost druhých osob spíše záporně.
Shoda v mezilidských vztazích, stabilita skupiny a spokojenost členů skupiny je závislá na míře tzv. homogenity skupiny (např. podobnost zájmů, názorů v manželství napomáhá vytvoření harmonického manželství).
Členové heterogenních skupin mají více konfliktů a více si konkurují. Projevuje se u nich také větší tendence k tvoření frakcí (klik, podskupin).
Faktory způsobující soudržnost pracovní skupiny jsou způsobeny spokojeností:
s materiální odměnou za práci (nynější a budoucí mzda),
s příležitostí k dalšímu zvyšování kvalifikace a s možností povýšení,
s vlastní pracovní činností (zajímavost práce, pozice, pracovní funkce),
se skupinou jakožto organizací (pracovní podmínky a činnost skupiny)
i s jednotlivými členy skupiny,
spokojeností s reprezentativností a materiálně-technickou i kulturní vybaveností pracoviště,
spokojeností se schopnostmi vedoucích a se stylem vedení členů pracovní skupiny
(jde např. vedení autokratické, demokratické, liberální). |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální interakce ve skupině |
| Sociální inženýrství | >> | Sociální inženýrství je způsob manipulace lidí za účelem provedení určité akce nebo získání určité informace. Termín je běžně používán ve významu nezákonného podvodu nebo podvodného jednání za účelem získání utajených informací organizace nebo přístup do informačního systému firmy. Ve většině případů útočník nepřichází do osobního kontaktu s obětí. | vložil uživatel paton  a ověřil editor | » Sociální inženýrství |
| sociální izolace | >> | redukovaný počet sociálních kontaktů, vyčlenění ze společnosti , nedostatečný počet sociálních vazeb na pracovišti i v soukromí, proces či stav sociálního vyloučení (exkluze) | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální izolace |
| sociální kapitál | >> | kvantita a kvalita společenských a osobních hodnot, reprezentativních kontaktů, konexí, prestiže, vzdělání a profesní image, charismatičnosti, respektu, vážnosti, důvěryhodnosti a úctyhodnosti(determinovaných též zkušenostmi, věkem, rodem, etnickou příslušností, majetkem a třídním původem), které mají vliv i na ekonomický zisk a úspěch jednotlivce | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální kapitál |
| sociální klika | >> | sociální Klika (frakce, koalice, opoziční skupina či politická strana) vyvíjí svou činnost po vzájemné dohodě, společně se zaměřuje na dosažení moci ve společnosti. Síla kliky spočívá v jejím skupinovém opozičním jednání, které bývá navenek utajeno. Stává se, že čestní, zásadoví a odvážní jedinci, kteří se snaží s klikou statečně bojovat, prohrávají, protože mají před sebou nikoliv vliv jednotlivců, ale vliv skupiny, o jejíž síle a postupech (často velmi rafinovaných) nejsou dostatečně informováni, což vede nutně k chybnému odhadu celkové mocenské situace.
Mezi způsoby boje kliky (koalice) s ekonomickým vedoucím pracoviště patří např.:
-odstraňování lidí, o které by se mohl vedoucí opírat, a to i pomocí spojení s vedoucími vyšších instancí (anebo se pro tento cíl využije i sám vedoucí, proti kterému pracují),
-prosazování "vlastních" lidí na důležitá funkční a pracovní místa,
-dezorientování dosavadního vedoucího falešnými údaji (uvedení vedoucího v omyl),
-maskované sabotování jeho příkazů, aby měl vedoucí neúspěch. Někdy stačí záměrně zpožďovat, nepřesně nebo jen zčásti vykonávat příkazy, aby se zkompromitovala pozitivní opatření a zároveň jejich iniciátor,
-pomlouvání, zveličování (hyperbolizování) neúspěchů i drobných nedostatků vedoucího, které jsou u jiných tolerovány (bagatelizovány),
-snaha "přeložit" člověka pro kliku nepohodlného či nebezpečného na jiné, třeba i lepší místo, avšak mimo oblast činnosti kliky. Jde o tzv. "vykopnutí" směrem nahoru. Jsou známy i případy, kdy členové kliky vtáhnou nebezpečného protivníka do vlastní společnosti a uměle navodí situace, které ho veřejně zkompromitují (opilství, rvačky, nevěra apod.) a poskytnou proti němu halasnou zbraň. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální klika |
| sociální klima školy | >> | viz sociální klima ve škole | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální klima školy |
| sociální klima ve škole | >> | dlouhodobý jev charakterizovaný buď převážně pozitivními, příznivými, podpůrnými vztahy, postoji a interakcemi ve škole nebo negativními, nepříznivými, ohrožujícími vztahy, postoji a interakcemi, které mají vliv na na psychický, sociální i somatický zdravotní stav žáků i zaměstnanců školy, též psychosociální klima školy | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální klima ve škole |
| sociální kognice | >> | interpersonální poznávání ovlivněné individuálními zkušenostmi, též sociální percepce | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální kognice |
| sociální kognice a percepce | >> | SOCIÁLNÍ KOGNICE A PERCEPCE znamená, že poznávání a vnímání každého člověka je více či méně závislé na sociálních faktorech, na očekávání, resp. sociální zkušenosti vůbec a na afektivitě percipujícího.
Člověk nevnímá objekty jako věci "o sobě", ale jejich kvalita je pro něj daná jeho potřebami, zájmy, tendencemi, hodnotami a přáními a také tím, jak se jeví ostatním.
Realitu nevnímáme objektivně, ale podle jejího významu pro nás. Sociální percepce především znamená, že mezi vnímaným objektem a vnímajícím subjektem, existuje jakýsi sociogenní filtr. Člověk často vidí svět z největší části očima druhých lidí. Nevnímáme vždy skutečnou objektivní realitu.
Sociální percepce(vnímání) a kognice (poznávání) způsobuje, že tatáž aktivita, osoba, vlastnost nebo věc bývá někým vnímána jako něco podstatného, prvořadého (např. lež), tedy jako figura, kdežto jiným člověkem (např. přítelem lháře) je vnímána jako pozadí (jako něco nepodstatného). Sociální kognice a percepce je tedy jev výběrový, subjektivní a problematický. Má často atribuční komponentu, tzn. že vnímané osobě či věci subjektivně přisuzujeme určité vlastnosti, které daná osoba či věc vůbec nemusí mít (např. fyzickou nebo osobní atraktivitu, resp. názorovou a postojovou podobnost a komplementaritu).
V důsledku sociální kognice a percepce dochází k některým chybám v posuzování psychiky a osobnosti lidí, které jsou způsobeny tím, že si člověk vytváří z objektivně dané skutečnosti subjektivní vjemové pole, v němž dochází k individuální strukturaci, tj. k určitému uspořádání vnímaných prvků a k určité emotivní akcentaci. Toto uspořádání prvků ve vnímání a citový přízvuk vjemu jsou dány sociálním učením, tj. zkušeností, kterou člověk nabývá v průběhu sociální interakce.
Jestliže nás jedna nápadná (ať již kladná nebo záporná) vlastnost člověka nebo věci či jevů ovlivní natolik, že v jejím světle hodnotíme zobecněně jeho ostatní vlastnosti, jde o tzv. haló efekt. Např. u člověka, který oslňuje svou inteligencí, si nevšimneme, že není docela spolehlivý, nejedná čestně apod. Jindy považujeme za charakterního toho, kdo se nám líbí, kdo je nám sympatický. Naproti tomu mylně považujeme za osobu se zápornými povahovými vlastnostmi toho, kdo má např. pouze nepříjemný vzhled nebo hlas atd. Děti, které nosí brýle, bývají považovány za inteligentnější, než ve skutečnosti jsou, protože brýle jsou v povědomí spjaty s duševní prací a intelektuálním zaměřením osobnosti.
Nezřídka za inteligentního považujeme toho, kdo s námi souhlasí. Máme takového člověka navíc tendenci (podobně jako sebe sama) hodnotit v pozitivních rysech charakteru výše, než odpovídá objektivní skutečnosti.
Abychom se těchto jevů vyvarovali nemůžeme dělat dalekosáhlé závěry z jednoho izolovaného příznaku, ale musíme hledat jejich potvrzení nebo vyvrácení ve struktuře, postihnout celek.
Člověk, který je příjemný v osobním kontaktu, mívá často nadlepšené i jiné hodnocení, např. pracovní.
rovněž "graduovaní" pracovníci, nositelé akademického titulu, docenti, profesoři, bývají hodnoceni lépe než ostatní, bez zřetele na výkon. Jde o tzv. "efekt svatozáře".
Pracovníka, který si často stěžuje, nebo který je často v opozici, máme tendenci hodnotit záporněji než ty, kteří si nestěžují a v opozici nejsou. Nekonformní člověk bývá hodnocen jako "kukaččí vejce".
Stává se také, objeví-li se určitá (i menší) chyba člověka náhodně těsně před hodnocením, že je chybně hodnocen celkově záporně.
Někdy bývá člověk hodnocen také podle společnosti, ve které byl viděn v mimopracovní době. Je-li to společnost se špatnou pověstí, může se často mylně usoudit i na špatnou kvalitu pracovní činnosti daného jedince.
Také tzv. efekt setrvačnosti či zakotvení je příbuzný haló efektu. Jde o takovou chybu v hodnocení, která vyplývá z minulých zkušeností s tímto člověkem. Např. student, který byl několikrát vyhodnocen jako výtečný, je tak posuzován automaticky i do budoucna, i když jeho výkon v přítomnosti klesá. Naproti tomu ten, o němž se vytvořil názor, že je lajdák, zbavuje se této pověsti jen velmi obtížně, i když se třeba již podstatně zlepšil.
Sem patří také chyba časového sledu, resp. vzdálenosti. Jde o tendenci hodnotit obdobně ta hlediska, která jsou např. ve formulářích dotazníků umístěna za sebou nebo blízko sebe, např. inteligence a invence, tj. tvořivost.
Další relativně samostatnou a často i standardní osobní chybou je sklon k favorizaci, glorifikaci tj. k vědomému či nevědomému nadhodnocování, nebo deprecionizaci, tj. k podhodnocování pracovníků. U řídících pracovníků se často projevuje tendence podhodnocovat podřízené a nadhodnocovat sama sebe. Jde o tzv. golemovský efekt. Opakem je tzv. pygmalionský efekt. Jazykovědec Higgins ve Shawově hře Pygmalion jedná s neotesanou květinářkou jako s dámou a z necivilizované dívky se stává jiný, mnohem kultivovanější člověk.
Tendence hodnotit jednotlivce v průměru buď kladněji nebo záporněji se nazývá "osobní úroveň hodnotící stupnice".
Vedle toho lze lidi rozlišit ještě podle jejich "rozpětí hodnotící stupnice". Někteří posuzovatelé mají tendenci zařazovat druhé osoby jen do jednoduchých (často simplifikujících a redukujících) kategorií, např. na dobré a zlé, jiní mají mnohem detailnější a širokou škálu svého posuzování a hodnocení.
Častou chybou je tzv. centrální tendence nazývaná též sériový efekt. Tato chyba spočívá v tom, že při větším množství hledisek hodnocení nebo při větším množství hodnocených osob navíc posuzovaných v krátkém časovém rozmezí se u posuzovatelů snižuje rozlišovací schopnost, což vede k nadměrnému používání středních, průměrných hodnot při hodnocení, vyhýbání se krajním hodnotám jak kladným, tak záporným. Chceme-li se vyhnout centrální tendenci, musíme mít stále na paměti tzv. normální, Gaussovo rozložení jevů v přírodě a ve společnosti.
Zvláštní skupinu chyb tvoří tzv. logická chyba. Jde o tendenci spojovat různá kritéria podle vlastní laické logiky či "soukromé teorie": z úrovně jedné vlastnosti se laicky usuzuje na úroveň druhé vlastnosti, ačkoliv pro to nejsou objektivní důvody. Např. velcí a statní mužové jsou považováni za odvážné, nebojácné, rozhodné a energické. Obézní lidé bývají považováni za málo motoricky obratné.
Častá je chyba ze submisivity (podřídivosti). Člověk submisivní snadněji sugestibilně podléhá cizím, zejména autoritativně vysloveným názorům, požadavkům a rozhodnutím, a to bez autonomní vnitřní cenzury či oponentury. Naproti tomu lidé dominantní tak sugestibilní většinou nejsou.
Sociální kognice (poznávání) a percepce (vnímání) je tedy jakýmsi druhem kompromisu mezi tím, co člověk na základě své zkušenosti očekává a tím, co fakticky, skutečně v okolním světě nachází. Sociální percepce se projevuje selektivitou, fixací, organizací a akcentací vnímání. Tyto čtyři funkce sociální percepce lze demonstrovat na pokusu, který provedl K. Duncker. Předložil pokusným osobám při kašírovaném červeném světle ze zelené látky vystřižený stromový list a požádal je, aby zhodnotily jeho barvu. Pak je nechal v téže situaci posuzovat barvu z téže látky vystřižené figury oslíka. Barva listu byla shledána zelenější než barva oslíka. Barvová diference mezi oběma figurami je projevem fixace, "mnemicky zhodnoceného očekávání". Organizace vnímání se projevila v preferenci kontur obou figur (list, oslík) před jejich barvou.
Selekce se projevila v tom, že z míry možných očekávání se uskutečnila taková, která vedla k závěru o rozdílu v barvách obou objektů. Konečně akcentace se projevila v tom, že byl zdůrazněn, dominoval určitý způsob vnímání na úkor jiného způsobu.
Výrazným subjektivizujícím, negativním jevem v oblasti sociální kognice a percepce je tzv. stereotypizace. V hodnocení osob nebo i celých sociálních skupin zjišťujeme často tzv. stereotypy. Jsou to formy iracionálně založeného posuzování jedinců nebo celých skupin. Vyjadřují podřazování vnímaných jedinců pod určitá již hotová a tradiční schémata "vidění" a hodnocení.
Sociální psychologové rozlišují autostereotypy jako určitá percepční, emotivní a představová schémata, která mají příslušníci určitých skupin o sobě samých (např. Poláci o Polácích) a heterostereotypy jako percepční, emoční a představová schémata, která mají příslušníci určitých skupin o příslušnících jiných skupin (např. Poláci o Češích). Mezi autostereotypy a heterostereotypy téhož druhu jsou ovšem rozdíly. Jinak vidí Poláci sami sebe a jinak je vidí Češi.
Heteropercepce mohou obsahovat autoprojekce, tedy tendence posuzovat jiné podle sebe.
Svou roli hraje někdy u někoho také tradiční stereotyp muže: logický, racionální, agresivní, uživatelský, strategický, nezávislý, soutěživý, vedoucí, ten, který rozhoduje.
Naproti tomu se někdy u někoho vyskytuje i tradiční stereotyp ženy: intuitivní, emocionální, submisivní (podřídivá), empatická (chápavá), spontánní, pečovatelská, spolupracující, loajální, podporovatelka, ta, která následuje.
Předsudky mají nejenom určitý směr, ale mohou být různě intenzivní (na stupnici od zcela kladného ke zcela zápornému hodnocení). U někoho se předsudky mohou uplatňovat silněji a mohou působit dlouho, u někoho se uplatňují slaběji a mohou se změnit během jediného formativního a vysvětlujícího rozhovoru. Některé předsudky ovšem ovlivňují celý život člověka. Stabilita předsudků (i postojů vůbec) je osobnostním rysem, který do značné míry danou osobnost charakterizuje ("jak jednou namíří, tak už jede stále"). Často jde o osobnosti rigidní, které reagují jakýmisi prefabrikáty, jaksi zautomatizovaně v obdobných situacích.
S konceptem předsudku úzce souvisí diskriminace, což je vlastně odlišné (často negativní) zacházení s osobami, které patří do určité sociální skupiny. Obvykle je diskriminace behaviorálním výrazem předsudku. Obecně lze říci, že ten, kdo je diskriminován, je zbaven nějaké výsady nebo práva, které je dáno jiným členům společnosti, kteří nepatří do dané minoritní skupiny. Patří sem také etnocentrismus, kdy se lidé uvnitř vlastní skupiny (nebo národa) nadhodnocují a ostatní skupiny (či celé národy) odmítají.
Předsudek v sobě obvykle zahrnuje stereotypní názory určité skupiny.
Pro komplex postojů a představ týkajících se trhu je používán pojem image.
Image je především souhrn představ a mínění o nějakém výrobku, jeho "osobnosti". Na image má velký vliv např. obal zboží, reklama, tradice značky atd. Tak se stává, že zákazník lpí na určité ochranné známce či značce, kdežto proti jiné značce má výhrady. Ve skutečnosti mohou být oba výrobky na stejné úrovni. Na vytváření image mají značný vliv sdělovací prostředky (inzeráty, výlohy, zvukové aj. reklamy, výstavy, hromadné sdělovací prostředky).
Účinnost sdělovaných informací o výrobku je závislá na tom, koho či čeho se zprávy týkají, kdo zprávu podává (jak je důvěryhodný a kompetentní a jakým způsobem je zpráva podávána). Také podnikatel a jeho zákazníci mají svou osobnost, a tedy také image.
Původně se hovořilo o image zboží, značky, výrobce, ale v současné době se hovoří často i o image jednotlivých osob (o vytváření jejich image v kladném i záporném smyslu).
Realitou v tržní společnosti není objektivní podstata výrobků, ale výhradně představy, obrazy, postoje konzumentů.
Východiskem sociální percepce není pouze objektivní chování posuzované osoby, ale také sociální pozice a role, v níž se hodnocená osoba nachází.
Záleží také na aktuálním psychickém i somatickém stavu toho, kdo percipuje, resp. hodnotí či posuzuje. Má-li např. dobrou, radostnou náladu, má tendenci vnímat jiné v kladném světle. Má-li špatnou, rozmrzelou náladu, má tendenci vnímat jiné v záporném světle .Podobně reaguje, když je velmi unaven a vyčerpán či nemocen.
Literatura
KOHOUTEK, R. Základy psychologie osobnosti. Brno: Akademické nakladatelstvÍ CERM, 2000.
263 stran. ISBN 80-7204-156-8 | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální kognice a percepce |
| sociální koheze | >> | společenská soudržnost | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » sociální koheze |
