| cizí slovo | | odpovídající význam | vlastnosti | detail |
|---|
| normalizovanost | >> | vybavení normami pro vyhodnocení výsledků zkoušení(např. psychologických diagnostických zkoušek inteligence nebo didaktických testů) |  vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normalizovanost |
| normalizovat | >> | uvést v normální činnost, proces, stav | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normalizovat |
| normální | >> | běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný; představující normu | 6 komentářů | » normální |
| normální a abnormální osobnost | >> | Za normální osobnost je označována např. osobnost autoregulovaná, dobře přizpůsobená, individualizovaná i socializovaná a integrovaná. Někdy bývá za normální považována také osobnost s funkční psychickou i somatickou strukturou nebo osobnost statisticky průměrná.
Mezi abnormality řadíme např. poruchy chování a osobnosti, neurózy (neurotické poruchy), poruchy osobnosti (dříve psychopatie), psychózy (duševní choroby), mentální retardace, demence, alkoholismus, nikotinismus a různé další závislosti.
Postižená osoba se v některých situacích chová neadekvátně a nefunkčně a na křivce normálního rozložení jevů v přírodě a ve společnosti je umístěna někde na okraji.
Závady chování a prožívání a poruchy chování a osobnosti mohou být zapříčiněny nebo spolupodmíněny nežádoucími a patologickými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i nevhodného až patologického životního stylu sebe samotného (egogenie).
Na diagnostice normality a patologie psychiky a osobnosti a prevence a terapie závad a poruch chování i psychosomatických chorob a úrazů se s psychiatry podílí kliničtí psychologové.
Psychagogika a psychoterapie závad, poruch i chorob může být např. racionální, sugestivní, abreaktivní (zážitková), tréninková (behaviorální) nebo kombinovaná a zaměřená podle stávajících směrů a škol psychologie, pedagogiky a lékařství. Může být také individuální nebo skupinová.
Zdraví a normalita jsou utvářeny a ovlivňovány mnoha činiteli, jako je např. styl života, kvalita mezilidských vztahů, kvalita životního prostředí, výživa. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální a abnormální osobnost |
| normální a abnormální stáří | >> | Stáří není nemoc, ale určitý stav organismu (Galén).
Již od mládí je třeba mít před očima stáří (Gaius Lucilius).
Psychologické i psychopatologické poznatky o průběhu normálního i abnormálního stáří mají velmi důležitý význam pro každého člověka, který chce porozumět chování a prožívání starších osob, seniorů a seniorek, a to nejen ve vlastní rodině, ale i cizích a úspěšně s nimi komunikovat.
Období POČÍNAJÍCÍHO STÁŘÍ (presenia, senescence) trvá od 60 do 75 let.
Základním rysem období počínajícího procesu stárnutí (gerontogeneze, senescence, presenia) je vedle životní zralosti také postupující involuce jednotlivých orgánů (např. kloubů) i celé psychiky a osobnosti. Poznatky o normálním i patologickém průběhu stárnutí nám pomáhají najít přiměřenou a správnou formu sociální komunikace i prožívání a hodnocení komunikace se starými osobami.
Rychlost stárnutí je podmíněna geneticky a kladnými i zápornými vlivy vnějšího i vnitřního prostředí organismu.
Během stárnutí dochází k multidimenzionálním postupným a individuálně diferencovaným psychosomatickým změnám osobnosti při kterých se redukují výkonové a přizpůsobovací schopnosti a dovednosti a ubývají rezervy organismu.
Staří lidé nezřídka hůře vidí a často i špatně slyší. Zmenšuje se odolnost vůči nepříznivým vlivům. Přibývá postupně narůstajících psychických i somatických dificilit (obtíží), dysfunkcí až poruch a chorobných stavů. Stárnoucí člověk se poměrně rychle unaví a vyčerpá. Chápavost a porozumění sdělovaným informacím a reakční psychosomatické tempo se zpomaluje, paměť se horší, termíny a jména se zpomaleně vybavují, počet chyb narůstá jak v oblasti psychiky, tak motoriky, zejména té jemné. Je třeba výsledky pracovní aktivity po sobě kontrolovat vícekrát než pouze jedenkrát.
Involuční změny jsou však zpomalovány zákonem biologické setrvačnosti. I při značných morfologických změnách pokračují základní funkce organismu jakoby zvykově, automaticky. Někdy je toto období nazýváno pozdní dospělost.
Významným českým odborníkem na problematiku ontogeneze psychiky a osobnosti byl pražský profesor psychologie Václav Příhoda (1889-1979).
Odchod do důchodu v tomto období vede často k nižšímu sociálnímu a ekonomickému statusu, k pocitům relativní osamocenosti, a často i k poruchám sebevědomí, sebehodnocení, k pocitům nedostačivosti (insuficience), nedoceněnosti, a proto např. i ke zvýšené urážlivosti, depresím a subdepresím. Pokud si však starý člověk při svém bilancování dosavadního života uvědomuje hodnotu svých životních a pracovních zkušeností a životní moudrosti, nepodléhá tak snadno zoufalství z projevů stárnutí organismu. Jeho osobnost je integrovaná.
Někteří lidé v tomto období mají tendenci minimalizovat své psychické i somatické potíže, popírají např. příznaky rozmrzelosti, náladovosti, subdeprese, deprese, poruchy zraku a sluchu, bolesti při pohybech, závratě, pády, dušnost, stenokardie, synkopy. Snaží se na své potíže co nejvíce adaptovat, často se s nimi nesvěřují a považují je za pouhé zákonité projevy stáří, takže jejich závady a poruchy zdraví zůstanou nerozpoznány a dostávají se někdy i do inoperabilního stadia (např. v případě aortální stenózy).
Dbejme, aby nám stáří nedělalo vrásky také na duši, když nám je dělá na tváři (Michel de Montaigne).
Kdo pohrdá stářím, pohrdá svou budoucností (Konfucius).
Období vlastního či pozdního STÁŘÍ (senia, seniority,pokročilého věku, vysokého věku ) trvá od 75 do 89 roků.
Časté jsou postupující závady a poruchy smyslů (zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu), potíže s chrupem (i umělým), bolesti kloubů, a motorické potíže (závratě, (např. při rychlém ranním vstávání) a pády.
Chyby ve stravování seniorů a málo pohybu způsobuje do jisté míry i zvyšování tělesné hmotnosti, nadváhy a obezity. Dochází k redukci přesnosti, všímavosti a objektivnosti pozorování a vnímání. Zpomaluje se osobní reakční tempo a rychlost porozumění slyšenému a čtenému. Proto si sdělení a dotazy často nechávají senioři a seniorky opakovat, i když jim již s určitým zpožděním porozuměli.
Motorickým pohybům a výkonům ubývá na přesnosti a přibývá na drobné či větší chybovosti. Časté jsou projevy únavy až vyčerpání a závady a poruchy spánku. Spánek bývá často polyfázický (nejen v noci, ale kratší spánek i ve dne).
Objevují se menší, ale často i stále větší závady, ale i poruchy pozornosti, přehlédnutí i napsaného úkolu, paměti, zrakového, sluchového, taktilního, čichového a chuťového vnímání a někdy i poruchy usuzování a myšlení. Závady a poruchy přesnosti vnímání souvisí s chybami v jemné i hrubé motorice, v pracovní činnosti, s většími či menšími úrazy a někdy i pády. Potíže nastávají občas i při řízení motorových vozidel.
Obtíže s pamatováním si jmen si staří lidé často snaží překonat tím, že si pomalu, potichu i hlasitě opakují abecedu. Někdy se skutečně zapomenuté jméno vybaví.
Často se objevují v tomto věku stavy dysforie (rozmrzelosti), náladovost, nespokojenost, subdeprese, deprese a pocity nedostačivosti, snížení sebejistoty a sebevědomí až komplexy méněcennosti.
Je třeba smířit se s více či méně rychle postupujícím specifickými degenerativními procesy, morfologickými, arteriosklerotickými a funkčními změnami organismu člověka ve stáří.
Konflikty a strádání (deprivace) v sociální komunikaci (zejména s mladší generací) může někdy způsobovat i spontánní, nevyžádaná snaha starých osob podrobně sdělovat své vědomosti, názory, prožitky a zkušenosti z minulosti a předávat své rady ostatním (zejména mladým), aniž by si o to oni sami požádali. Souvisí to někdy i s nevymluveností seniorů a seniorek. Avšak nevyžádané komentáře, opakované rady, pokyny i doporučení a instrukce nebo dokonce direktivní příkazy často nebývají přijímány s porozuměním, pochopením a vděčností.
Období DLOUHOVĚKOSTI (longevity, patriarchum - od devadesáti let věku).
Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek
(Francouzské přísloví).
Vědomí dobře prožitého života a vzpomínka na mnohé dobré činy je nejpříjemnější
(M.T.Cicero).
Grave senectus est hominibus pondus (Těžkým břemenem je lidem stáří).
Osoby devadesátileté a starší jsou dlouhověké (longevitní). Otázkami stárnutí a prodlužování kvalitního lidského života se zabývá např. gerontologie, geriatrie a ontogenetická psychologie stáří . Jde např. o předcházení depresím a pocitům inferiority.
Doba a intenzita stárnutí je u různých lidí odlišná a závisí např. na genetických vlivech, na způsobu života, na včasném předcházení (prevenci) stárnutí, na předchozích podmínkách, ve kterých lidé žili, a na úspěších a činorodosti jejich dosavadního pracovního i soukromého života i na úrovni jejich soustavy hodnot a cílů do budoucna, které by měly zahrnovat i společenské kontakty a aktivity.
Ve stáří je třeba počítat s výraznou redukcí a kolísáním somatické i psychické výkonnosti, s větší pomalostí osobního reaktivního tempa, s potížemi při zvládání nových činností (zejména těch, které vyžadují rychlé rozhodování), s tendencí opakovat svá sdělení, se zaměřením do minulosti (časté vzpomínání), s prohlubující se introvertizací, s opakovaným bilancováním dosavadního života (jež buď přispívá k integraci osobnosti nebo k zoufalství), tedy i s rizikem ne zcela přiměřených reakcí a postojů na objektivní realitu. Hybnost se postupně redukuje (časté jsou artrotické bolesti kloubů), psychosomatická výkonnost a výdrž také, imunita se snižuje, často klesá úroveń frustrační tolerance, zhoršuje se výkonnost v oblasti pohybové, smyslových orgánů, paměťi a úrovně kognitivity (poznávání) vůbec.
Psychosomatická reaktivita se zvolňuje. S věkem související úbytek kognitivních funkcí se týká nejen paměti, ale i pozornosti, myšlení a reakčních časů vnímání a chápání. Často se zpomaluje osobní psychosomatické tempo. Paměť podle pravidla, které stanovil francouzský psycholog a filozof Theodule Armand Ribot (1839-1916) a popsal ve své knize Nemoci paměti z roku 1871, vykazuje větší postižení, úbytek pro nedávné události a informace, zatímco vzpomínky na starší, minulé a vzdálenější události bývají uchovávány. V nepatologických případech pozorujeme pouze mírnou kognitivní (poznávací) závadu (dificilitu), poruchu či dysfunkci.
Mírná kognitivní porucha, lehká závada či porucha poznávacích funkcí, stařecká zapomnětlivost, lehká duševní porucha (obvykle ve vyšším věku) se projevuje poznávací dysfunkcí (např. poruchou vštípivosti a výbavnosti paměti nebo učení se nové látce, lehčí poruchou pozornosti, mírně zpomaleným myšlením a chápáním) nedosahující však hloubky a intenzity ani mírné demence.
Důležité je, aby starý člověk četl, sledoval denní tisk, rozhlas a televizi i internet, případně se i dále systematicky vzdělával (nebo alespoň např. luštil křížovky), protože tyto aktivity stimulují a udržují psychické schopnosti a dovednosti. Důležité jsou i přiměřené tělesné aktivity, cvičení a procházky (nejen při nákupech) a také individuální i společenská herní aktivita.
Neměl by se nechat nutit do spěchu, protože ve spěchu má často závady pozornosti a dělá více myšlenkových i pohybových chyb.
Pro spokojenost starého člověka jsou významné různé pravidelné rodinné akce (např. oslavy narozenin, jmenin, vánočních svátků, ukončení škol dětí nebo vnuků a vnuček, návštěvy a společné rodinné výlety).
Mnoho potíží zaviňuje arterioskleróza cerebri, spojená s oběhovými poruchami mozkových cév a s výpadovými projevy v oblasti psychických funkcí (např. snížení paměťové výkonnosti, nízká koncentrace pozornosti, odtlumenost nebo utlumenost, fluktuace volního úsilí). Také smysly (zejména sluch, zrak a čich) bývají již dificilní nebo defektní, stejně jako motorika.
Poměrně časté jsou menší či větší závady a poruchy psychické. např. pocity ukřivděnosti, zvýšená kritičnost, extrapunitivita a vztahovačnost.
Ztratí-li starý člověk (zejména osamělý, např. vdovec) motivaci k adekvátnímu udržování pořádku,
čistoty a osobní hygieny vůbec a je-li znatelně po této stránce zanedbaný, páchnoucí atp., hovoříme o Diogenově syndromu, který bývá nezřídka spojen s tendencí nadměrně hromadit i neužitečné a nepotřebné věci (jde o tzv. syllogomanii).
Ve stáří dochází někdy k nekultivovaným a hlasitým konfliktům mezi starými rodiči a jejich dospělými dětmi, které mívají více či častěji méně přesný nebo závistivý pocit, že rodiče nedávají např. své dary na narozeniny, jmeniny a vánoce (ale např. i byty a zařízení bytů), všem svým dětem spravedlivě, stejně a nabádají rodiče, aby pro ně např. sepsali včas různé dohody nebo výhodnou závěť. Nejsou neobvyklé ani extrémně záporné kritiky osobnosti starých rodičů ze strany jejich dcer a synů, ale i některých vnuků a vnuček, které sugestibilně přebírají hyperkritické hodnocení prarodičů od svých rodičů. Velká zklamání stárnoucí rodiče prožívají např při neúspěších svých dětí v jejich vlastních rodinách a kvůli rozvodům. Na druhé straně se mnoho starších rodičů raduje z úspěchů svých dětí (např. ve studiu, v práci, ve vlastních rodinách) a z kontaktů s vnuky a vnučkami.
Generalizující přesvědčení o nízké psychosomatické a hodnotové úrovní a nekompetentnosti většiny starých lidí (ageismus) je však nepravdivé, nesprávné a nežádoucí.
Muži se stále v České republice (i v řadě dalších států) dožívají nižšího průměrného věku než ženy, ale v čase se i průměrný věk zvyšuje. Muži a ženy se obtížně adaptují na úmrtí své partnerky a partnera, na osamocenost. Zvlášť večery v prázdném bytě jsou na přiměřenou adaptaci mnoha lidí velmi náročné.
Často zjišťujeme pocity či dokonce komplexy dehonestace, neužitečnosti, a to zejména u mužů. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen jsou i v tomto ohledu značné.
Psychické dění, i když je v interakci s děním tělesným, je značně autonomní. Tělesné deteriorace nemusí automaticky působit sníženou úroveň prožívání a chování. Vývoj fyziologický, psychický a sociální neprobíhá patrně v senescenci a v seniu vždy paralelně.
Vážným psychologickým problémem je osamělost některých starých osob.
Kategorizace seniorů z aspektu funkčnosti postihuje situaci starší populace třemi kategoriemi :
1. zdatní (fit) - senioři s dobrou funkčností, kondicí a fyzickou zdatností. Odborný přístup by u nich měl být stejný, jako je platný pro dospělé středního věku.
2. nezávislí (autonomní) - nevyžadují zvláštní péči ani speciální služby. Za běžných podmínek mohou být soběstační a vést relativně nezávislou domácnost, selhávají (např. se situačně infantilizují) jen při větší zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie, extrémní výkyvy počasí, náhlá změna sociální situace - úmrtí partnera, osamění, přestěhování atp.). Sem patří většina seniorů.
3. křehcí ( se syndromem fragility) - jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, příp. dlouhodobě upoutáni na lůžko. Patří sem osoby se zvýšeným rizikem pádů, značně špatnou mobilitou (se syndromem hypomobility až s imobilizačním syndromem), pokročilými somatickými chorobami (např. kardiaci s opakovaným srdečním selháním), senioři s poruchami orientace (závažné poruchy zraku a sluchu), se situačními kognitivními (poznávacími) dysfunkcemi, se syndromem dekondice, s těžkou poruchou mentálních funkcí (demence), se závažnými psychickými a osobnostními poruchami a chorobami, senioři v sociálně komplikované situaci a ve věku nad 85 roků, zvlášť pokud navíc žijí zcela nebo částečně osaměle.
V současné době v důsledku stárnutí světové populace nově vznikla medicínská specializace Anti-aging medicina, lékařství proti stárnutí. Cílem je dosáhnout dobrého zdravotního stavu seniorů a seniorek a zároveň zbrzdit proces stárnutí jejich organismu, omladit lidský organismus zevnitř i navenek, zajistit pro staré lidi přijatelně spokojený život s přiměřenou mírou nezávislosti a soběstačnosti.
Čím je člověk starší, tím více zátěží všeho druhu by se měl postupně zbavovat a dopřát svému životu způsoby chování a prožívání založené na adekvátních a osvědčených tradicích (i konzervativních), zdravotních pravidlech, normách a stereotypech (rituálech) a na pevném životním řádu.
Tělo a duši (celou psychosomatiku) je třeba stále akceptovat, i když už jsou někdy staré a opotřebované.
Moudré stáří má dar vidět vše z ptačí perspektivy.
Stáří bylo mnohokrát ilustrativně a plasticky popsáno také v krásné literatuře. Některé tyto popisy jsou pro odborníky zabývající se stářím inspirující, ale některé jsou příliš subjektivní, imaginativní a dojmologické.
Geriatrická škála deprese
(dle Jerome A. Yesavage)
1. Jste spokojen/a s tím, jak nyní žijete?
ANO - 0, NE - 1
2. Jaké jsou Vaše činnosti a zájmy-stejné jako dříve nebo jste většiny z nich zanechal/a/?
STEJNÉ - 0, ZANECHAL/A/ - 1
3. Máte někdy pocit nicoty a prázdnosti Vašeho života?
ANO - 1, NE - 0
4. Často se nudíte?
ANO - 1, NE - 0
5. Jaká je převážně Vaše nálada, dobrá nebo špatná?
DOBRÁ-0, ŠPATNÁ-1
6. Bojíte se často, že se Vám přihodí něco zlého?
ANO - 1, NE - 0
7. Cítíte se většinou spokojený až i šťastný/á/ nebo nespokojený až nešťastný/á/?
ŠŤASTNÝ/Á/- 0, NEŠŤASTNÝ/Á/ -1
8. Míváte často nebo převážně pocit bezmoci?
ANO - 1, NE - 0
9. Zůstáváte raději doma nebo máte raději společnost?
DOMA - 1, SPOLEČNOST - 0
10. Máte problémy s pamětí, které jsou podle Vašeho názoru horší než u Vašich vrstevníků?
ANO - 1. NE - 0
11. Myslíte si, že žijeme v hezké, přijatelné době?
ANO - 0, NE - 1
12. Míváte někdy nebo dokonce často pocity, že jste pro ostatní bezcenný, že si Vás neváží,
nerespektují Vás, nemají Vás rádi?
ANO, mívám ten pocit - 1, NE - 0
13. Cítíte se převážně dobře, plný/á energie, chuti do života?
ANO - 0, NE - 1
14. Míváte pocity beznaděje ze situace své, ze svého okolí či ze svého osudu?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0
15. Myslíte si, že se většině lidí daří lépe než Vám?
ANO, myslím si to - 1, NE - 0
Hodnocení:
0-7 bodů odpovídá normě
8-12 bodů mírná deprese
13-15 bodů těžká deprese
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s.
ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. 127 stran.
ISBN 778-10-7375-185-2. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální a abnormální stáří |
| Normální a zdravá osobnost | >> | Schopnost a dovednost poznat a vědět, zda psychika a osobnost člověka (např. se kterým spolupracujeme nebo nějak komunikujeme) je normální nebo abnormální a podle toho volit způsob jednání, je velmi důležitá pro úspěch a užitečnost interakce a kooperace s ním.
Psychologie se snaží přispět k teorii normální, zdravé a zralé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Vědomosti o normální osobnosti jsou důležité pro každého člověka, aby dovedl sám včas poznat, kdy jeho chování a prožívání nebo chování lidí se kterými je v sociálním kontaktu se více či méně a v čem odchyluje od normy.
NORMÁLNÍ OSOBNOST je:
-autentická a autoregulovaná, má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna a dovede adekvátně řešit své problémy převážně sama,
-socializovaná a dobře přizpůsobená (adaptovaná) ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
-individualizovaná dispozičně i osobními zkušenostmi získanými vzorci chování,
-integrovaná (jednotná), její všechny složky fungují v koordinaci s jinými a má adekvátní pocit životního smyslu,
je v chování, prožívání a jednání v současnosti a v dohledné budoucnosti také pravděpodobně bude relativně přiměřená.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti.
Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Jestliže však člověk trvale, průběžně přestává být schopen a nedovede udržovat společensky přiměřené vztahy a jestliže se jeho chování stává nevhodným či nemožným vzhledem k převládajícím kulturním normám, pak jde o abnormální osobnost.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy.
Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví). Člověk normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení. Usiluje o to, stát se aktivní tvůrčí osobností. Je duševně odolný, psychicky zdatný. Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku. Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí. Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici, a to i tehdy, když mu nevyhovuje. Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout. Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím. Akceptuje lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám. Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění. Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity. Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat). Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání. Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení. Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné. Umí jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda. Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy. Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci. Je asertivni (umí se zdravě prosadit). Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou. Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle. Závady a poruchy duševního i tělesného zdraví mohou být spolu podmíněny nevhodnými vlivy ze strany rodinného prostředí (parentogenie), školního prostředí (pedagogenie a didaktogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i sebe samotného (egogenie a sebedestruktivní tendence). Člověk často sám sobě škodí nejvíce. Čím jsou odchylky chování a prožívání člověka od normy větší, závažnější a intenzivnější, tím méně se mohou uplatnit žádoucí vlivy výchovy a psychosociálního prostředí.
Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí. Celkové, komplexní posouzení osobnosti včetně její normality by mělo vyústit do prognózy. Patří sem i kvalifikovaný odhad perspektivy dalšího osobního a rodinného života a sociálního, zvláště pracovního uplatnění a psychosomatického vývoje.
Prevence je předcházení poruchám a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Sekundární prevence má zabránit rozvoji a postupu choroby, která už vznikla. Předpokládá ovšem rozpoznání, správnou diagnózu choroby v časném stádiu.
Terciární prevence se zaměřuje na následky onemocnění nebo poruchy, která se již rozvinula. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování. Dodržování principů a zásad mravnosti se považuje za základ prevence i terapie některých poruch a onemocnění. Lidé by měli splňovat i požadavek morální kompetentnosti, kterou lze definovat jako schopnost dospět v různých sociálních situacích k morálním úsudkům a rozhodnutím a konat, jednat ve shodě s těmito rozhodnutími.
Za člověka budoucnosti je považován homo creans, člověk tvořivý. Stimulace a facilitace tvořivého chování vyžaduje příznivé, humánní životní prostředí, příznivé environmentální (např. školní či rodinné) klima, např.: redukci faktorů vyvolávajících frustraci a blokování seberealizace, podporu divergentního myšlení, odměňování tvořivosti, minimalizaci vnucování nezdůvodněných norem chování, zabezpečení svobodné komunikace, vytváření dobrých pracovních postojů a vztahů, skupinovou diskuzi a vzájemné porovnávání myšlenek, podporu menšinových pozic, kompetentnost vedoucího atp..
Žádoucím výsledkem výchovy je normální, zdravá, rozvinutá, tvořivá a harmonická osobnost.
Tohoto ideálu však dosud nedosahuje část dospělých a poměrně velké množství dětí.
U významného procenta dětí a mládeže dochází k problémovému vývoji osobnosti pod vlivem mnoha různých faktorů. Vědy o výchově musí hledat cesty, jak účinněji pracovat s psychickými předpoklady a potenciální (možnou) osobností dětí, aby dosahovaly dobré adaptace a úspěšnosti v životě. Učitel má možnost často jako první rozpoznat různé zvláštnosti a poruchy chování, které signalizují ohrožení normálního zdravého psychického vývoje žáka (studenta) s důsledky pro jeho sociální začleňování. Tím, že na tyto problémy upozorní specializované odborníky (psychology, psychiatry atp.) a ve spolupráci s nimi účinně pomáhá při jejich řešení, provádí vlastně i depistáž a prevenci dalšího narůstání těžkostí. Od pedagoga takové děti se závadami chování a prožívání vyžadují nestandardní, často tolerantnější a vskutku individuální přístup, který je však přesto ve svém výsledku nezřídka málo uspokojivý, zvláště se zřetelem k nárůstu problémových dětí v posledních letech. Problémové děti bývají často navíc zdrojem největšího stresu učitelů a vychovatelů, jak ukázal výzkum Učitelé a zdraví, který řídil E. Řehulka z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šlo o výzkum učitelů s více než desetiletou praxí.
Pojem problémové děti pouze vymezuje určitou skupinu dětí, neříká však nic o podstatě problémovosti. Z psychologického hlediska tvoří problémové děti různorodou skupinu. Společným rysem těchto dětí je jejich obtížné přizpůsobování se společnosti. Vyžadují proto zvláštní výchovný přístup, odlišný od výchovy ostatní populace.Problematika závad a poruch v chování a prožívání dětí a mládeže a jejich náprava není ovšem fenoménem posledních let.V České republice vyšla první monografie Závady a poruchy chování v dětském věku od lékaře Pavla Vodáka a pedagoga Antonína Šulce v Praze: SPN v roce 1964). Poruchami psychického vývoje se odborně psychologicky zabýval také Josef Švancara (Brno FF UJEP, učební texty, 1974). Dílčí problémy z oblasti závad a poruch chování dětí zpracoval Pavel Říčan v knize i Agresivita a šikana mezi dětmi (Praha: Portál, 1995). V roce 1997 vydala Marie Vágnerová přehlednou Psychologii problémového dítěte školního věku. Stručnou monografii o dětské agresi vydal rovněž Ivo Čermák (1998).
Na Slovensku vyšla první významná monografie na toto téma od Ladislava Košča, Julia Marka a Ladislava Požára a kol. v roce 1975 pod názvem Patopsychológia (Poruchy učenia a správania). V roce 1995 vyšla ve Slovenské republice ještě Všeobecná psychopatológia od J. Jakabčice a L. Požára. Z anglosaských odborných autorů stojí za zmínku práce britského, speciálního pedagoga a ředitele školy pro děti s emočními potížemi a poruchami chování a učení A. Traina: Nejčastější poruchy chování u dětí (Praha: Portál, 2001). Z periodik se řešením problematiky závad a poruch chování u dětí a mládeže nejvíce zabýval časopis Psychológia a patopsychológia dieťaťa, Speciální pedagogika, Pedagogika.Problémové děti a mládež lze v řadě případů odborně diagnostikovat buď jako závadové (dificilní) nebo jako poruchové osobnosti.
Literatura
HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2.
KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002.
544 stran.
VÁGNEROVÁ, M.- KLÉGROVÁ, J. Poradenská psychologická diagnostika dětí a dospívajících.
Praha: Karolinum, 2008. 540 stran. ISBN 978 802 461 5387. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » Normální a zdravá osobnost |
| normální kojenec | >> | KOJENECKÉ OBDOBÍ (či období nemluvněte) trvá od druhého měsíce po narození do konce prvního roku věku dítěte. Toto vývojové období trvá vlastně do prvního slova a do prvního kroku dítěte.
Během tohoto období dítě prodělává prudký vývoj pohybových, smyslových, poznávacích i citových a volních vlastností své osobnosti.
Doba bdění dítěte se prodlužuje, což svědčí o zvýšené práceschopnosti mozkové kůry. Nesmíme se domnívat, že kojenci vyžadují ze všech věkových stadií nejméně výchovné péče, a neměli bychom omezovat svoji péči o dítě na přebalení a nakrmení. Vývoj a rozvoj kojenců je totiž do značné míry závislý na tom, jak je podněcujeme, není proto správné, když se domníváme, že dítě stačí pouze "hlídat". Správná péče o kojence je velmi náročná na fyzickou zdatnost (chování a nošení dítěte), zručnost, přípravu stravy, pitný režim, pohodu, trpělivost, laskavost a neustálou pozornost. Pokud matkám pečujícím o nemluvně nikdo celé dny nijak nepomáhá, bývají nezřídka takové matky svou péčí o nemluvně nejenom unavené, ale i vyčerpané a často psychonervově labilní.
Starší kojenci ( kteří už prolézají prostor bytu) mívají někdy dokonce drobnější i vážnější úrazy.
Americký ontogenetický psycholog Arnold Lucius Gesell (1880 - 1961) formuloval některé zákonitosti vývoje, které podle něho platí obecně, ale evidentně byly odvozeny z vývoje kojenecké motoriky. Např. kefalokaudální postup vývoje naznačuje, že ovládání těla postupuje stejným směrem jako somatický růst - od hlavy k patě. Postup proximodistální naznačuje směr od centra těla k periferii (pohyby končetin začínají v ramenních a kyčelních kloubech a přecházejí na zápěstí a prsty). Ulnoradiální (loketně vřetenní) směr vývoje naznačuje postup od malíčkové strany dlaně k palcové při aktivním úchopu (,,špetka").
Od třetího týdne prvního měsíce se předpokládá období růstového spurtu ( zrychlení růstu), které se opakuje v šestém týdnu a později ve třetím a šestém měsíci).
Dobře podněcované děti už koncem prvního a začátkem druhého měsíce dávají najevo radost z přítomnosti a pozornosti dospělých osob. Ke správnému vývoji je třeba, abychom se na dítě v tomto období často usmívali a laskavě s ním hovořili. Na náš úsměv reaguje dítě zpočátku velmi intenzivně, celým tělem, radostnými pohyby ruček a nožek.
Po druhém měsíci již také můžeme dítěti dávat chrastítko, aby si mohlo hrát. Ve druhém a třetím měsíci má již dítě udržet hlavičku vleže na bříšku i ve svislé poloze. Poznává již svou matku. Již v tomto období si má dítě broukat. Podle chování v tomto věku můžeme již charakterizovat děti jako živé a klidné, veselé a vážné. Do třetího měsíce dítě obvykle usíná bez obtíží samo. Nemá ještě rozvinutou prostorovou orientaci. Neodhadne ani vzdálenost zvuku.
Koncem čtvrtého měsíce dítě živě pohybuje rukama, vidí-li zajímavý předmět a některé děti již různě reagují na přísný a laskavý tón hlasu matky. Už hůře snáší samotu, a to i při usínání.
V pátém měsíci již děti sahají po předmětech a uchopují je. V pátém až šestém měsíci se má dítě obracet z lehu na zádech do lehu na bříško a obráceně. Některé děti už reagují na výzvu: "Udělej paci- paci, nazdar apod."
Po šestém měsíci již lze některé děti s oporou posazovat na nočník. S pravidelným vysazováním na nočník začneme, jakmile dítě pevně sedí, a to ve dvouhodinových intervalech, vždy po spaní a po jídle. Nenutíme však dítě sedět na nočníku delší dobu než 5 - 10 min.
V sedmém a osmém měsíci se již dítě má umět samo posadit. Tomu ovšem předchází přípravné období, kdy dítě sedí s oporou a i chvíli bez opory, když je sami posadíme, či přitáhneme za ručky do sedu.
V sedmém až devátém měsíci má dítě lézt.
V sedmém až desátém měsíci se objevují první zuby, dítě se začíná učit kousat tuhou potravu. Má údajně v oblibě sladká a nakyslá jídla.
V jedenáctém až dvanáctém měsíci má již dítě samo stát.
V desátém až dvanáctém měsíci má již dítě vyslovit první smysluplné slůvko a má rozumět významu několika slov (např. "na", "dej", "ne"). Čím větší má dítě vrozenou inteligenci a čím je více sociálně podněcované (stimulované), tím také zná obvykle více slov pasivně i aktivně.
Americký psycholog Floyd Henry Allport (1890-1978) vyslovil názor, že podkladem učení řeči je tzv.,,cirkulární reflex", kdy dítě vydává náhodné zvuky a je přitom stimulováno či autostimulováno, aby je opakovalo. Později rodič či dospělý spojuje zvuk s předmětem a tak navodí podmíněnou reakci. Dítě se přitom učí rozumět slyšené řeči.
Didaktika řeči ke kojenci má svá zvláštní pravidla, která popsal např. český psycholog Hanuš Papoušek (1995): řeč je intuitivně nebo intencionálně (záměrně) zpomalená (obvykle čtyřnásobně ve srovnání s řečí k dospělému). Samohlásky a přestávky mezi slabikami a slovy jsou prodlouženy a co do struktury je řeč rozčleněna na menší úseky, které se často opakují. Průvodní paralinguální mimika a gestikulace je nápadně zesílena stejně tak jako i prosodické hlasové projevy, především melodie.
V jedenáctém až čtrnáctém měsíci se má objevit první samostatný krůček (bez opory). Během celého tohoto období a ovšem ještě dlouho potom se dítě mnoho může naučit napodobováním a sugescí (např. od staršího sourozence). Všechny úspěchy dítěte odměňujeme např. úsměvem, potleskem i slovní pochvalou.
Do prvního roku jde hlavně o napodobování výrazových projevů rodičů či pracovnic kojeneckého ústavu, od konce prvního roku už jde o vědomé a uvědomělé napodobování. Uvedené normy ovšem platí pouze pro dítě, které je zdravé a má přiměřený dědičný základ spolu s dostatkem podnětů z prostředí nutných pro optimální duševní vývoj. Rozhodující význam tu pak má patrně dobrá citová atmosféra existenciální jistoty, která by měla každé dítě obklopovat. Dítě tuto atmosféru vnímá, i když je to překvapivé, ještě citlivěji než dospělý, souvisí to s převahou emotivní reaktivity dítěte nad reaktivitou rozumovou, která není ještě vyvinuta.
Některé nemocné děti se dokonce v přítomnosti svých matek (pokud je matky milují a děti tedy s nimi pojí pevná vazba) snadněji a rychleji uzdravují.
Již od druhého měsíce se u kojence (nemluvněte) objevuje mlhavé vědomí objektu, který uspokojuje jeho potřeby. Tento jednoduchý (simplexní) vztah má v sobě symbiotické prvky. Dítě je závislé na matce či osobě, která o ně pečuje. Tato osoba je jednou z hlavních podmínek zdravého duševního života dítěte včetně zdravého vývoje jeho já. Jádro sebeobrazu se formuje také tím, že dítě opakovaně slyší svoje jméno.
S celým vývojem dítěte úzce souvisí hra. Dítě má vlastně již od třetího měsíce výraznou potřebu hrát si. Musíme však umět hry pro kojence tvořivě vynalézat. První hračkou dítěte je chrastítko, které s oblibou dává do úst, jako ostatně všechny předměty, která má na dosah. Rodiče často zabraňují dítěti v tomto způsobu hry, ale není to správné. Dítě totiž všechny předměty ústy ohmatává, dokonaleji je poznává. Je však nutné dbát o dodržování hygieny a bezpečnosti.
Mimo to si dítě samo hraje ještě s ručkami. Také hry s nožkami mají děti rády, zvlášť jsou-li doprovázeny písní, např. "Tak jedou páni, tak jedou dámy" pod. Obzor dítěte rozšiřuje pasení hříbat, kterým se také urychluje vývoj pohybových činností a držení těla. Můžeme také nechat dítě lézt tak, že mu zapřeme nožky knihou.
Počátkem třetího měsíce můžeme již působit i na rozvoj estetického vnímání dítěte. Prostředí, ve kterém se dítě zdržuje, by mělo být vhodně barevně voleno. Od třetího měsíce můžeme duševní obzor dítěte rozšiřovat také tím, že si je občas na chvíli posadíme nebo pochováme ve svislé poloze, aby mohlo vnímat okolí z jiných zorných úhlů.
Za hru můžeme také považovat ukazování dítěte samého v zrcadle, dítě se často na sebe usmívá a brouká. Podobně se chová, když mu ukazujeme zelené listí stromů, to děti zvlášť uklidňuje.
Od čtvrtého měsíce již dítě velmi radostně reaguje, když mu matka zpívá.
Od šesti až sedmi měsíců pokládáme dítě na bříško a nabízením hraček je lákáme na převrácení a lezení. ,,Tančíme" také s dětmi v náručí chvíli a občas je na malou chvilku necháme, aby se opíraly v poloze ve stoje nožkami o podložku. Po půl roce také učíme dítě rozumět názvům okolních předmětů a pojmenováváme před ním blízké osoby. Je třeba všechny věci v okolí označovat srozumitelně a bez mazlení v řeči. Po osmém měsíci učíme děti reagovat na výzvy, např. :"kde je míček", "sedni si", "dej mi to". Tyto své výzvy je vhodné citově zabarvovat.
Vyzýváme také děti k opakování slabik a slov. První projevy dětské řeči jsou již broukání a žvatlání, které se nazývají lalace. Ukazujeme obrázky zvířátek, hračky, učíme podávat ruku na výzvu. Jakmile dítě bezpečně sedí, a to bývá kolem osmého měsíce, měli by s ním rodiče často jezdit na procházku, protože se tím velmi rozšiřuje duševní obzor dítěte.
Za součást hry můžeme považovat občasné chování, nošení dítěte. To však neznamená, že máme dítě chovat po celou dobu, kdy bdí.
Pokud jde o návyky při hře, má se dítě do tří let naučit zacházet s hračkami šetrně, což však po ročním dítěti ještě požadovat nemůžeme, nemáme však nechat přebíhat dítě těkavě od jedné hračky ke druhé, od dvou let si má dítě hračky již samo uspořádat, poklidit.
Hrou výrazně působíme také na návyk koncentrace, soustředění pozornosti dítěte, která u dětí, s nimiž si dospělí ani v tomto období, ani později nehrají (zvlášť pokud jde o hry sedavé), nebývá dostatečně zralá ani při vstupu dítěte do školy. S tímto jevem se často setkáváme u dětí, které byly od malička vychovávány v ústavních zařízení. U takových dětí se prodlužuje období převažující hravosti, což dítěti vadí při vyučování, které vyžaduje již úmyslnou pozornost.
Pokud jde o tvorbu ostatních návyků dítěte, je třeba zmínit se především o tvorbě žádoucích návyků týkajících se jídla.
Jídlo musíme připravit tak, aby bylo pro dítě zdrojem libých zážitků:
kojení či krmení má být pro dítě aktem lásky,
dítěti nemáme nutit více jídla, než potřebuje,
máme dítěti dovolit, aby jedlo na úrovni vlastní vyspělosti (nenutíme dítě, aby se vzdalo pití z dudlíku, když se tomu brání),
nechme dítě, ať si do určité přiměřené časové míry určí svůj vlastní čas k odstavení (od kojení i od lahve),
dávejme dítěti jídla, které má rádo a v atraktivní úpravě, aby už úprava jídla budila apetit.
Prvních několik měsíců by rodiče měli kojenci kvůli jeho dobrému trávení usnadnit říhnutí, které uvolňuje část vzduchu, které dítě spolyká při jídle. Je vhodné např. asi deset minut držet dítě ve vertikální poloze, s hlavičkou opřenou o předloktí dospělého. Odříhnutí někdy provází i návrat malé části potravy (blinknutí).
V půl roce by mělo mít zdravé a normálně se rozvíjející dítě orientačně dvojnásobek své porodní váhy (hmotnosti) a v roce trojnásobek své porodní váhy.
K těmto základním poznatkům a doporučením přiřazujeme ještě další:
nezapomínejme, že kojení mladšího sourozence snášejí starší děti v rodině často s nelibostí, a proto, pokud je to možné, kojme dítě o samotě.
Večerní krmení malého dítěte je vhodné provádět až po koupeli, jinak dítě zhusta stravu vyvrátí.
Po krmení se s dítětem nemá moc hýbat.
Kojení a nepřetržitý kontakt matky s dítětem vytváří optimální podmínky pro zdárný tělesný a duševní vývoj dítěte. Matka je klíčovou osobou pro utváření sociálních vztahů. Mateřské mléko je pro toto období nejlepší výživou. Obsahuje méně bílkovin, tuků a soli, avšak více sacharidů než mléko kravské. Některé matky jenom kojené dítě odmítají nechávat pít jiné tekutiny než mateřské mléko. Nemusí to být vždy adekvátní. Např. ve velikých letních vedrech by přiměřené množství vody nebo slabého čaje nemělo uškodit. Některé žíznivé kojené děti se snaží při koupeli pít i vodu z vaničky.
Pokud jde o častost kojení, názory na ně se mění. Poměrně osvědčená tradice doporučovala kojit dítě přibližně po třech hodinách během dne a v noci podle potřeby (většinou jedenkrát či dvakrát). Pro některé děti je však adekvátní i kojení častější. Při výživě kravským mlékem se doporučují také tříhodinové intervaly krmení.
Koupání se doporučuje u kojenců každodenní a pravidelné (vždy ve stejnou dobu), a to před spánkem.
Dalším žádoucím návykem má být pravidelný a klidný spánek dítěte. Je-li dítě zdravé, můžeme je snadno navyknout na přesný denní režim, který by byl v souladu s jednotlivými fázemi výkonnosti a práceschopnosti nervové soustavy. Často si rodiče stěžují, že jejich dítě nechce večer spát. Obvykle zjišťujeme závady v denním režimu dítěte. Signálem k usnutí by měl být čerstvý vzduch (i v zimě), několik uklidňujících slov, obřad ukládání do postýlky a pokud je to možné, uložení do ložnice, ve které se dítě přes den nezdržuje. V prvním měsíci by mělo dítě spát asi dvacet hodin, ve druhém a třetím osmnáct, ve třetím až šestém šestnáct hodin a v šestém až dvanáctém měsíci třináct až patnáct hodin denně.
Mezi nežádoucí návyky dítěte patří projevy neklidu nebo zlosti při omezování pohybu, např. při oblékání. Abychom tomu předešli, nesmí být matka během oblékání a ošetřování dítěte netrpělivá, nervózní, ale má na dítě laskavě mluvit, případně mu povídat nebo zpívat, a tím odvést pozornost dítěte.
Jiným závažným nežádoucím návykem novorozenců a kojenců je dumlání prstů. Naskýtá se otázka, zda dítěti dát šidítko (dudlík) nebo ne. Bylo vedeno již hodně sporů kolem šidítka. Někteří odborníci považují dudlík za symbol nesprávné výchovy a neschopnosti rodičů. Považujeme však za vhodné dát dítěti šidítko v těch případech, když vytrvale ústy žmoulá a dudlá růžky od peřinek nebo prstíky (obvykle paleček), protože deformace prstu a dásní jsou horší než návyk na dudlík, nemluvě o emoční fixaci na dumlaný prst, která se často těžko odstraňuje ještě v mladším školním věku.
Je třeba zaujmout také stanovisko k problému, zda dítě máme či nemáme chovat. Proti přehnanému chování dětí je nutno vystoupit. Tohoto prohřešku se dopouštějí především návštěvy příbuzných. Dítěti se tím narušuje denní režim, je neklidné, chce se chovat stále, někdy dokonce nechce ani ležet při jízdě v kočárku, chce se nosit. Nošení a chování dítěte je možno včlenit do denního režimu, nejlépe je věnovat chování a nošení dítěte část intervalu po odpoledním spánku a před večerním koupáním (nehledě na zvláštní situace jako je nemoc dítěte, střevní potíže atp.).
Křičí-li dítě při zažívacích potížích, není jistě žádným prohřeškem proti správné výchově dítě pochovat. Jednak se mění poloha dítěte a to mu přináší často úlevu, jednak se zvýší pocit bezpečí dítěte a dítě se snáze uklidní. Je ovšem třeba dát pozor na to, aby si dítě svým křikem chování nevynucovalo i v těch případech, kdy mu nic není. Pokud má dítě správný denní režim, pokud je zdravé a nemusí se křikem hlásit o jídlo ani o ostatní péči a pozornost, pak obvykle pro nic za nic nekřičí.
Mimo to ty matky, které si dítěte bedlivě všímají, poznají, co dítěti asi schází, např. pohybový neklid a nespokojené vrnění může znamenat, že dítě má znečištěné pleny, mírnější křik může znamenat žízeň, intenzivnější křik může znamenat bolení bříška nebo hlad.
Důležité jsou také návyky při koupání dítěte:
při koupání máme s dítětem laskavě hovořit,
máme je pevně držet, aby mělo pocit bezpečí,
koupat máme rychle, aby neprostydlo,
voda v lázni má mít 37 - 35 stupňů Celsia,
prádlo, do kterého dítě po koupeli oblékáme, nemá být chladné,
ovšem ani naše ruce, když do nich dítě bereme, nemají být studené,
při koupání musíme úzkostlivě dbát na to, aby se dítěti nedostala do oka mydlinka a aby dítěti nesvítilo do očí příliš ostré světlo.
Nakonec je třeba zmínit se o jedné časté závadě v péči o kojence, která souvisí s módou. Je to přehnané opalování dítěte, kdy maminkám záleží na tom, aby jejich děti byly opálené do hněda, a přitom nerespektují rady zkušených dětských lékařů, kteří před přílišným opalováním varují.
Kojenec vyroste za první rok života o 25 cm, tj. o 50 % porodní délky, má tedy v průměru 75 cm.
Hmotnost kojence v 1. roce činí v průměru asi 10 kg, tj. o 200 % více, než byla porodní hmotnost.
Růst mléčného chrupu začíná mezi 4. a 9. měsícem. Nejprve rostou dva dolní řezáky. Koncem prvního roku mívá dítě již osm zubů.
Psychologická diagnostika vývojové úrovně.
Často používanou metodikou pro diagnostikování vývojové úrovně nejmenších dětí je např. Vývojová posuzovací škála francouzských psycholožek Odette Brunet a Irene Lézine. Obsahuje vývojové úkoly pro děti od jednoho měsíce do 36 měsíců.
Klasická, asi nejznámější a nejrozšířenější obecná vývojová metoda pro kojence a batolata, je Gesellova vývojová škála.
Škála je určena pro děti od 4 týdnů to 36 měsíců.
Vývojové škály jsou ontogenetickými psychology stále upřesňovány a zdokonalovány a je jich již velké množství.
Účelem vývojově psychologického vyšetření je diagnostika adekvátnosti, optimálnosti nebo i závad a poruch vývoje. Při vývojovém vyšetření se současně získávají rovněž informace např.
o temperamentu dítěte, sociálních dovednostech, emoční stabilitě či dráždivosti, frustrační toleranci.
Položky se dělí např. do pěti oblastí:
adaptivní chování - nejlépe koreluje s budoucím mentálním vývojem dětí a je proto rozhodující pro závěrečný odhad intelektového potenciálu,
hrubá motorika - v kojeneckém věku je sledována poloha dítěte, v batolecím stabilitu a obratnost chůze a běhu, asymetrie v reakcích, přetrvávání primitivních reflexů a abnormality,
jemná motorika - koreluje u dětí bez motorického defektu podstatně lépe s budoucím poznávacím (kognitivním) mentálním vývojem než hrubá motorika (cílené jemné pohyby dítěte jsou pro celkový mentální vývoj dětí mimořádně důležité),
řeč a sociální chování - identifikují se všechny viditelné a slyšitelné způsoby komunikace včetně porozumění gestům a řeči druhých lidí. V nové revizi Gesellova testu je výrazněji odlišena oblast porozumění od aktivního mluvení. To je velmi důležité ve 2. a 3. roce života, kam často patří opoždění vývoje expresivní řeči. U pohybově postižených dětí je kvalita rozumění známkou dobře zachovaných mentálních schopností.
Za zvláštní zmínku stojí tzv. anticipace vývoje. Někdy se jistá vývojová změna objeví přechodně, pak nastává přestávka, příp. jakýsi návrat zpět (regrese), a po této přestávce již dochází ke stabilnímu pokroku (např. v řeči nebo v zachovávání hygienických návyků). Regres jiného druhu se může na nějakou dobu objevit u staršího dítěte, dostane-li sourozence, na kterého žárlí.
Nesplňuje-li dítě uvedené vývojové normy ani v rámci možného výkyvu tří měsíců, je dobré nechat je odborně vyšetřit pediatrem a odborným dětským psychologem.
Každý rodič by se měl ještě před narozením svého dítěte seriozně informovat o normálním i abnormálním psychosomatickém vývoji dětí a po narození dětí průběžně sledovat zda vývoj dítěte je ve shodě s odbornými vývojovými normami.
Literatura
KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: Mendelova univerzita, 2008. 127 stran. ISBN 978-80-7375-185-2. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální kojenec |
| normální novorozeně | >> | Novorozenecké období (stadium neonatální) trvá čtyři týdny po narození (28 dní) a začíná dýcháním plícemi a končí zahojením pupeční jizvy.
Diagnostická metoda Apgar test podle americké lékařky Virginie Apgar (1909-1974) umožňuje rychlé a srovnatelné zhodnocení stavu novorozence, a to nejprve těsně po porodu. Hodnotí se po 1, 5 a 10 minutách pět základních funkcí, každé se přiřadí 0 až 2 body: srdeční frekvence (nad 100/min - 2, pod 100/min - 1, bez pulsu - 0), dýchání (dobré, křik - 2, pomalé, nepravidelné - 1, nedýchá - 0), svalové napětí (aktivní pohyb - 2, pohyb nebo flexe končetin - 1, tonus chybí - 0), reakce na podněty (při odsávání kašle, kýchá - 2, grimasy - 1, bez reakce - 0) a barva kůže (normální, růžová po celém těle - 2, normální s výjimkou končetin - 1, modrošedá, bledá - 0). Součet 8 až 10 se považuje za normální, 4-7 znamená mírnou nebo střední porodní asfyxii (stav může vyžadovat resuscitační opatření), 3 a méně bodů vyžaduje okamžitou resuscitaci.
Časný novorozenec (do 7 dní po narození) má několik dní sytě červené zbarvení pokožky, které postupně zbledne.
Asi u jedné třetiny novorozenců se vyskytuje novorozenecká fyziologická žloutenka, která nevyžaduje větší léčbu (vzniká z nedostatečné činnosti jater v látkovém metabolismu barviva bilirubinu). Existuje však také velmi závažná žloutenka novorozenců zvaná fetální erytroblastóza, která je způsobena rozpadem červených krvinek v důsledku imunologické reakce matky vůči plodu. V naší populaci je asi 13 % manželství s Rh krevní nesnášenlivosti, ale jen 0,3 % z počtu všech novorozenců je ohroženo a zpravidla nepostiženy jsou děti prvorozené.
Činnost trávící soustavy novorozence začíná prvním vyprázdněním střeva, ke kterému dochází do 12 hodin po narození. První obsah střevní, tzv. smolka (meconium), obsahuje převážně spolykané lanugo (chmýří) a plodovou vodu.
V prvních dnech po narození klesá křivka hmotnosti novorozence. Tento úbytek činí za normálních okolností v průměru 7 %. Po třetím dnu dochází opět ke zvyšování hmotnosti a k vyrovnání dochází do 7 až 10 dnů.
Vysoký počet červených krvinek plodového období (7 milionů v 1 mm3) klesá v krátké době po porodu zhruba na 5,5 milionu.
Počet dechů novorozence je 40 až 60 za minutu, zatímco u ročního dítěte je to již pouhých 35 dechů za minutu.
Již po porodu má novorozenec některé nepodmíněné (vrozené) reflexy:
dýchací,
sací,
polykací,
uchopovací.
Většinu dne novorozenec prospí. V prvních šesti týdnech života jsou v popředí vývoje dítěte především fyziologické procesy:
spánek (dítě spí asi dvacet hodin denně, nevzbouzí se snadno),
přijímání potravy,
vyměšování.
Novorozenec však má i percepční aparát, bez něhož by nemohlo vzniknout já (sebecit a sebepojetí osobnosti) a který je do značné míry vrozený. Možnosti tohoto původně pocitového aparátu postupně se zráním centrálního nervového systému rostou. Spolupůsobí i rozvoj nových forem učení, zejména nápodoby a podmiňování.
Období novorozence (0,0 - 0,2) je vlastně přechodná vývojová fáze, ve které se dítě přizpůsobuje přechodu z děložního prostředí do mimoděložního prostředí a reaguje převážně pudově a instinktivně, má pouze vegetativní "já". Tento přechod mohou rodiče usnadňovat, pokud se o dítě správně starají. K tomu je ovšem třeba, aby měli v prvé řadě dobrý vztah k dítěti a aby byli dostatečně informováni o zákonitostech vývoje novorozeného dítěte a o zásadách, podle kterých je třeba dítě vychovávat. Je třeba znát hlavní ukazatele tělesného vývoje dítěte, jak má přibývat, kolikrát má být krmeno atd. V tomto věku je správná výchova spojena především se zajišťováním nutných biologických funkcí. Obvykle se novorozené dítě kojí či krmí šestkrát denně a má přibývat za týden 200 gramů, kojenému dítěti stačí přírůstek 150 gramů za týden.
Novorozenec žije převážně podkorovým reflexním životem, většinu času prospí. Proto je také prvním pravidlem tohoto období zajistit dítěti dostatečný a nerušený spánek, který je jednou ze základních podmínek zdárného vývoje vyšší nervové činnosti a optimálního funkčního stavu nervové soustavy. U zdravého novorozence bývá spánek značně hluboký, mnohdy dítě nevzbudí ani silné vnější podněty.
Normální novorozenec přichází na svět vybaven základními reflexy nutnými k životu:
sací - tj. reflex přijímání potravy. Dítě se snaží sát každý předmět vložený do úst, což pozorujeme ještě u dětí ročních.
vyměšovací (k němuž dochází po naplnění močového měchýře a tlustého střeva).
zvracení, škytání, kýchání a křiku,
úlekový (Moorův), který se vyšetřuje v dětských poradnách. Maminky jsou někdy samy postrašeny, když lékařka jejich dítě leká podtrháváním podložky.
uchopovací, který je v poradnách zkoušena jako Robinsonův reflex. Dítě lze za prsty přitáhnout k sobě.
Přestože má novorozeně vyvinuty pouze některé základní reflexy, nemůžeme předpokládat, že ještě vůbec nevnímá, a že tedy nepotřebuje mnoho pozornosti. Dítě ve skutečnosti může velmi citlivě reagovat např. na změnu prostředí. Taková reakce nastává někdy po příchodu z porodnice, kdy je dítě neklidné, plačtivé, trpí průjmy apod. Za den nebo za dva se však obvykle všechno upraví. Nezřídka může takový neklid být také reakcí na nervozitu matky. Dítě vnímá nervové rozpoložení matky a přejímá je.
Novorozenci a ovšem i kojenci jsou velmi vnímaví na náladu a duševní rozpoložení matky. Někdy potíže malého dítěte (např. průjmy) vymizí, když provedeme místo léčby kojence psychoterapii matky. Dítě dokonce může vycítit, když je matka nejistě drží, pak dítě ztrácí pocit bezpečí a prožívá úzkostné stavy. Tedy už malé dítě vycítí, je-li ve spolehlivých a pevných rukou. Četní psychopatologové, jsou přesvědčeni, že i některé duševní choroby a poruchy, mohou mít své kořeny v kojeneckém období. Znalosti zvláštností vývoje prvního roku nám tedy někdy pomáhají pochopit i některé závady v chování i duševní choroby v pozdějším věku.
K ranému vývojovému stadiu patří fyziologická neobratnost novorozence. Svalstvo novorozence je ztuhlé, končetiny většinu času pokrčené, pohyby neuspořádané. Dítě často nepravidelně dýchá, má nestálou regulaci teploty (proto snadno prochladne), nejistě ovládá a kontroluje střevní peristaltiku i polykání. Ani počáteční obtíže s kojením nepatří mezi neobvyklé záležitosti. Někdy pije dítě krátce a hltavě, jindy dlouze a liknavě. Dobu kojení či krmení nelze tedy zcela přesně určit. Někdy stačí dítěti k nasycení šest minut, jinému dítěti až patnáct minut.
Zpočátku bývá u novorozeňat také náchylnost ke škytavce. Říká se, že dítě škytá také v tom případě, kdy je mu zima nebo když má žízeň. V pozdějším období již škytavku tak často nepozorujeme.
V počátečním období nás nesmí vyděsit ani časté průjmy dítěte, které nemusí být nebezpečné, i když se objeví stolička 10 krát i vícekrát denně. Porada s dětskou lékařkou je ovšem na místě při každé naší pochybě, zda jde o normální jev.
V novorozeneckém období dítě lehává naznak, někdy s hlavičkou položenou stabilně na jednu stranu. Je vhodné, aby rodiče, pokud uvidí, že dítě má z takového jednostranného ležení nesouměrnou hlavičku, podkládali dítěti hlavičku plenkou nebo polštářkem tak, aby dítě bylo nuceno udržovat hlavičku rovně nebo střídavě na obou stranách.
V druhé polovině prvního měsíce pozorujeme již první podmíněné reflexy. Jsou to vlastně návyky, které mohou být žádoucí, ale také nežádoucí.
Žádoucím návykem může být projev spokojenosti dítěte po krmení, projevované úsměvem po jídle (někdy i brzy po jídle ze spánku). hovoří se o tzv. alimentárním reflexu na rozdíl od sociálního úsměvu, který se objevuje později a je již projevem vztahu dítěte k okolnímu světu. Má-li být dítě po kojení spokojené, musí být krmení pravidelné a musí se provádět v klidu a s lásku. Matka má při kojení dítě jasně laskat a má být na kojení plně soustředěna, nemá se přitom bavit s jinými lidmi nebo poslouchat rozhlas či dívat se na televizi.
Citová vazba mezi dítětem a matkou má při kojení bezprostřední vliv na množství a kvalitu mateřského mléka. Proto je třeba dbát, aby kojení probíhalo za optimálních podmínek v atmosféře pohody a klidu.
Diagnostika psychického vývoje novorozeněte
Brazelton Neonatal Behavioral Assessment Scale (NBAS)
Je určena k posouzení chování, diferenciace stavů a reakcí na okolí u dítěte od narození do 30 dní věku.
Brazelton vývoj chápe jako kontinuum různých hierarchicky uspořádaných úkolů. Každá úroveň zralosti pak představuje úkol, který v kontinuální vazbě s prostředím vede k adaptaci na prostředi. Vždy, když nastupuje nová diferenciace, je stará rovnováha narušena a nová se utváří na kvalitativně odlišné úrovni.
Projevy dítěte jsou hodnoceny na 28 posuzovacích škálách a sumarizovány do čtyř základních:
1. škála interakčních procesů,
2. škála motorických procesů,
3. dimenze kontroly situace,
4. dimenze fyziologických procesů nebo fyziologické reakce na stres.
Během celého provedení je základem neustálá, kvalitní interakce vyšetřujícího s dítětem.
Hlavním účelem celého vyšetření prováděného obvykle dětským psychologem a pediatrem je odhad kvality a způsobu budoucí interakce daného dítěte s jeho rodiči.
Oproti vývojovým škálám jsou u dítěte hodnoceny ne jeho obvyklé, ale jeho maximální výkony.
Vyšetřující má k jejich dosažení dítěti vhodným způsobem pomoci. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální novorozeně |
| normální osobnost člověka | >> | Psychologie osobnosti se snaží přispět k teorii normální, zdravé, dobře přizpůsobené osobnosti, a to jak v biosystému a sociosystému, tak ve vlastním psychosystému.
Duševní zdraví znamená nepřítomnost symptomů poruch, které interferují s duševní výkonností, emoční stabilitou nebo klidem mysli. Duševně zdravá osoba se navíc podílí na udržování a znovu utváření kultivovaného prostředí.
Jde o to, aby člověk mohl co nejvíce uplatnit své předpoklady ve smyslu "dobrého života" a stal se psychologicky svobodnou, osobnostně zralou, optimální, plně fungující osobou, tvořivým jedincem ( Rogers, 1995).
Za normální osobnost obvykle považujeme osobnost:
autoregulovanou, která má adekvátní sebehodnocení, sebecit a sebedůvěru a je schopna řešit své problémy převážně sama,
dobře přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci,
individualizovanou dispozičně i zkušenostmi získanými vzorci chování,
integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými a která má adekvátní pocit životního smyslu.
Normalitu osobnosti posuzujeme podle relativní přiměřenosti jejího jednání v současnosti a dohledné budoucnosti.
Slovo relativní užíváme, abychom odlišili normální osobnost od ideální (dokonalé) osobnosti. Normální osobnost totiž může výjimečně udělat něco neočekávaného, nevhodného, nepřiměřeného, nedomyšleného.
Pojem normální, normalita (ve smyslu souhlasu s normou) může mít význam statistický, funkční nebo normativní (ideální), nebo se tyto významy mohou kombinovat.
Statistická normalita určuje umístění jedince v populaci vzhledem ke kvantitativně měřenému průměru (např. ve zkoušce inteligence může mít člověk vzhledem k průměru výkon nadprůměrný nebo podprůměrný, defektní). Často se uvádí i tolerance možného rozptylu od centrální tendence. Tak např. pásma úrovně inteligence se opírají o výpočet směrodatné odchylky (sigma), tj. míry variability (rozptylu). Směrodatná odchylka se vypočítává jako druhá odmocnina průměrného čtverce odchylek pozorování od jejich průměru.
Funkční normalita je určována vzhledem k plnění funkce určitého systému, vzhledem ke stavu optimální činnosti, stavu vnitřní rovnováhy.
Ideální (normativní) normalita je předem dohodnutá na základě racionálního úsudku (je stanoven určitý ideál, např. plného duševního zdraví).
Jedinec normální a dobře sociálně přizpůsobený chce např. přijímat odpovědnost přiměřenou jeho věku a jeho postavení.
Usiluje o to, stát se aktivní či tvůrčí osobností.
Je duševně odolný, psychicky zdatný.
Ochotně se zúčastní zaměstnání, prací přiměřených jeho věku.
Budoucnost do jisté míry preferuje před přítomností a minulostí.
Dobrovolně akceptuje zkušenosti a přijímá životní roli nebo pozici a to i tehdy, když mu nevyhovuje.
Ujímá se problémů, které je třeba řešit, a nehledá způsoby, jak se jim vyhnout.
Dokáže činit rozhodnutí při minimu obav, nejistot, nerozhodnosti, proseb o radu a jiných forem úniku před rozhodnutím.
Bere lidi takové, jací jsou, kalkuluje s jejich reálnými vlastnostmi, i když neodpovídají jeho přáním a představám.
Nachází uspokojení v reálné životní aktivitě, a ne ve snění.
Využívá své schopnosti myslet k plánování aktivity, a ne k vyhýbání se či úniku od aktivity.
Učí se ze svých neúspěchů, nesnaží se je ospravedlňovat (racionalizovat).
Nezveličuje své úspěchy, ani je negeneralizuje, nepřehání.
Dokáže říci "ne" v situacích, jež jsou pro něho dlouhodobě škodlivé, i když by mu "ano" krátkodobě mohlo přinést uspokojení.
Dokáže říci "ano" v situacích, které jsou pozitivní (kladné), i když mohou pro něho být dočasně nepříjemné.
Dokáže jednat na obranu svých práv a snaží se přiměřeně bránit, děje-li se mu křivda.
Projevuje přiměřeně a otevřeně své city, sympatie a dokazuje je činy.
Dokáže se vyrovnat s nepříjemnostmi, bolestí a emočními frustracemi, jestliže odstranění jejich příčin není v jeho moci.
Je asertivni (umí se zdravě prosadit).
Umí přistoupit na kompromis směřující k překonání obtíží, které se vyskytnou.
Dokáže soustředit všechnu energii na dosažení vytyčeného cíle.
Vhodně (podle dané situace) používá buď aktivně obranné nebo i ústupově obranné strategie.
Vedle běžné normality se často v psychologii a psychopatologii používá pojem širší norma. Jde o takové projevy chování a prožívání, které sice nejsou obvyklé, ale nejsou ještě ani patologické. | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální osobnost člověka |
| normální pohlavní identita | >> | chápání sebe jako muže či ženy ve shodě s biologickou pohlavní realitou a ve spojení s normální heterosexuální preferencí | vložil uživatel neznámý a ověřil editor | » normální pohlavní identita |
