ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu b
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| biologická deprivace | >> | strádání v oblasti základních životních potřeb (např. jídla, tekutin, vzduchu) |  | » biologická deprivace |
| biologická determinace | >> | přírodní výbava člověka,např. vývojová etapa a komplexní stav jeho organismu, pohlavní orientace, konstituce, dědičnost, vrozený evoluční program, kondice, vitalita a zdravotní stav | | » biologická determinace |
| biologická oxidace | >> | spalování živin, zdroj energie | | » biologická oxidace |
| biologická psychologie | >> | zkoumá působení biologických determinant (např. dědičnosti, procesů a stavů nervové soustavy, žláz s vnitřním vyměšováním, vitality, zdravotního stavu, úrazů, prodělaných závad poruch a nemocí organismu) na psychiku a osobnost člověka | | » biologická psychologie |
| biologické determinanty osobnosti | >> | Etiologie mnoha duševních závad, poruch a onemocnění psychosomatické osobnosti člověka ukazuje nezřídka na biologické determinanty. Činnost asi jednoho sta miliard nervových buněk a nejméně jednoho sta bilionů jejich vzájemných spojů v lidském mozku si můžeme představit jako plastickou tvorbu, ukládání a vzájemné porovnávání "map" našeho zevního a vnitřního světa. S mnohými "mapami" ("vzorci chování a prožívání ") přicházíme na svět, vytvořila je dědičnost. Další se tvoří během života způsobem výchovy a sebevýchovy, zkušenostmi, učením. "Mapy" našich zkušeností a způsobů chování mohou být dlouhodobé, celoživotní nebo jen krátkodobé či dokonce prchavé. Některé "mapy" jsou nepřesné nebo dokonce defektní, matoucí. Proto někteří lidé nepřesně či defektně, nereálně, nediferencovaně hodnotí skutečnost. Vždy musíme počítat se souhrou většího počtu činitelů při utváření osobnosti, musíme hledat mnohostrannou podmíněnost všech jevů-kladných i záporných. Každá osobnost je podmíněna biologicky, historicky, ekonomicky, geograficky, sociálně a psychologicky. Duševno člověka tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu. Je tedy biologicky podmíněné, determinované, a to především nervovou soustavou člověka, žlázami s vnitřním vyměšováním, celkovým stavem a růstem, stářím tělesného organismu, biologickými potřebami, dědičností a přírodním prostředím. Trvalejší složky přírodního prostředí (např. ráz krajiny) působí na některé formálně dynamické stránky osobnosti (jako je aktivita-pasivita, vzrušivost-mírnost apod.), měnlivé složky (např. klima, vlhkost vzduchu, vítr apod.) působí na aktuální duševní stavy: nálady, postoje, rozhodování, momentální funkční stav bdělosti. -Dědičnost, heredita znamená přenášení vloh z rodičů na potomky. Rodové vlohy umožňují rozvoj některých vlastností, a to nejen tělesných, ale i duševních. Dědičnost je jakési opakování znaků uložených v zárodečné hmotě, opakování minulých etap vývoje života. Dědičně jsou determinovány především některé formálně dynamické stránky osobnosti (jako je nadání, zčásti temperament, tj. základní vitální napětí a afektivní vzrušivost), kdežto obsahová struktura osobnosti či zaměřenost (tj. zájmy, obyčeje, zvyky, zábavy, tabu, hodnoty, cíle, postoje, morální a charakterové rysy, dále organizovanost a živelnost, povrchnost či důkladnost myšlení atd.) je v podstatné míře závislá na životních situacích a na vlivu společenského prostředí, zejména výchovy. Elementární a fylogeneticky starší psychické procesy a stavy i vlastnosti (senzomotorické) jsou relativně silněji geneticky ovlivněny než sociální chování, které podstatně závisí na kvalitě a intenzitě výchovně-vzdělávacího působení. Dědičnost je komplikována jevem, kterému se říká mutace, tj. náhodně nastávající změna genů. Mutace způsobují, že druhy nejsou stálé a dědičnost se nepředává z pokolení na pokolení beze změn, stabilně. Mutace se náhle objevují a dědí se v dalších generacích. Jsou zdrojem nových vlastností. Jejich výskyt je sice zákonitým následkem vlivu vnějších a vnitřních faktorů, ale směr, tj. kvalita, je většinou náhodný vzhledem ke směru vlivů, které mutace vyvolaly. F. Galton (1822-1911) popsal pravidlo, podle něhož se potomci nadprůměrných osob vracejí k průměru. Pravidlo o návratu k průměru údajně platí také pro mentálně retardované osoby. Nepřibývá tedy ani intelektově nadprůměrných, ani defektních. Vrozené dispozice jsou syntézou dědičných dispozic a změn, jež nově vznikající organismus prodělal v prenatálním (během těhotenství matky), příp. v perinatálním (kolem porodu) stadiu svého vývoje. Tak např. výrazně zde působí některé choroby matky v prvních třech měsících těhotenství (zarděnky, syfilis aj.), ionizační záření, nikotinismus, narkomanie, alkohol, špatná výživa, obtížný porod. Rozvoj vrozených dispozic závisí na celkového kvalitě životního prostředí: rodina, škola, přírodní a ekonomické podmínky. Míra rozvoje určitých dispozic je tedy dána vlivy prostředí. Mezi vrozené motivy se řadí tendence dosahovat libost a vyhýbat se nelibosti. Mezi zvláštnosti prvního vývoje patří průběh tělesného a pohybového vývoje (kdy dítě začalo sedět, stát, chodit), vývoje řeči, citového vývoje, sociálního vývoje a příp. typ zařízení, ve kterém člověk v útlém věku vyrůstal. Nepříznivý průběh prvního vývoje je často příčinou výukových a výchovných problémů dětí, mládeže i dospělých v budoucnu. | | » biologické determinanty osobnosti |
| biologické determinanty psychiky | >> | komplexní stav organismu, např. jeho dědičnost, kondice, vitalita, výživa, zdravotní stav, prodělané úrazy, věkové zvláštnosti | | » biologické determinanty psychiky |
| biologické formativní vlivy | >> | FORMATIVNÍ VLIVY - biologické, sociální a osobní (individuální) tvoří v osobnosti člověka komplexní, systémový a funkční celek působící výrazně na utváření psychiky a osobnosti člověka . Všechny tyto vlivy a determinanty mohou za určitých okolností působit v dané situaci jako stabilizátory nebo labilizátory psychického vývoje a osobnostního rozvoje. Mezi labilizátory patří např. stresové, krizové, mezní, náročné, psychotraumatické a konfliktní životní situace. Individuální rozdíly mezi lidmi jsou způsobeny především rozličnými vrozenými anatomickofyziologickými předpoklady člověka, rozličnými vlivy jeho prostředí a výchovným i sebevýchovným, autoregulačním působením. Vzájemné a specifické působení různých biologických a sociálních i osobních vlivů na utváření osobnosti způsobuje, že každý člověk je jiný, zvláštní neopakovatelný. Biologická, sociální a osobní determinace mohou působit v souladu nebo v protikladu. O působení souladném hovoříme tehdy, když může člověk v daném prostředí optimálně realizovat své vlohy, své nadání. Vždy musíme počítat se souhrou většího počtu činitelů při utváření osobnosti, musíme hledat mnohostrannou podmíněnost všech jevů - kladných i záporných. Každá osobnost je podmíněna biologicky, historicky, ekonomicky, geograficky, sociálně a individuálně psychologicky. Determinaci osobnosti a psychiky si můžeme rozdělit na determinaci aktuální (momentální stav formativních podmínek a příčin) a na determinaci dispoziční, a to jak zděděnou a vrozenou (např. pudy), tak získanou (zkušenost). Determinaci osobnosti a psychiky a sílu jejího vlivu se poradenští psychologové snaží zachytit, identifikovat během sepisování anamnézy (životní a zdravotní historie) svých klientů a klientek. Duševno člověka tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu. Je tedy biologicky podmíněné, determinované, a to především nervovou soustavou člověka, žlázami s vnitřním vyměšováním, celkovým stavem a růstem, věkem, biologickými potřebami, dědičností a prostředím. Chování člověka primárně determinovaného biologickými faktory mívá znaky živelnosti, někdy až jakési divokosti. Trvalejší složky přírodního prostředí (např. ráz krajiny) působí na některé formálně dynamické stránky osobnosti (jako je aktivita- pasivita, vzrušivost - mírnost apod.), měnlivé složky (např. klima, vlhkost vzduchu, vítr apod.) působí na aktuální duševní stavy: nálady, postoje, rozhodování, aktuální stav bdělosti aj. Člověk je nejen tvorem přírodním, biologickým, ale především společenským. Společenské bytí a vědomí člověka formuje velmi intenzívně. Člověk je jakýsi "sociální atom". Podstatu lidského duševna, vědomí, spojujeme u člověka s existencí lidské společnosti. Společenské prostředí (kultura) vykonává u člověka tyto funkce: omezení, zábrany určitých tendencí (tj. funkce restriktivní), usměrnění určitými pokyny (tj. funkce direktivní), pokud jsou zájmy určitým způsobem chráněny, jde o funkci protektivní. Díky kulturním normám můžeme do jisté míry předvídat, jak se člověk v určité situaci zachová (funkce predikativní). Každý z nás je sociálně determinován řadou společenských skupin (a to jak nezáměrně - funkcionálně, tak záměrně - intencionálně), mezi nimiž velkou roli hraje rodina a škola. Když nemůžeme vysvětlit chování a prožívání člověka ze sociálních a psychologických příčin, hledáme příčiny biologické (úrazy, choroby, ateroskleróza, dědičnost). Vlivem přírody v nás i přírody v našem okolí na psychiku a osobnost se zabývá biologická psychologie a biosociologie. Zajímají se především o vliv dědičnosti. Rodové, zděděné dispozice Dědičnost, heredita znamená přenášení vloh z rodičů na potomky. Rodové vlohy umožňují rozvoj některých vlastností, a to nejen tělesných, ale i duševních. Dědičnost je jakési opakování znaků uložených v zárodečné hmotě, opakování minulých etap vývoje života. Dědičně jsou determinovány především některé formálně dynamické stránky osobnosti (jako je nadání, zčásti temperament, tj. základní vitální napětí a afektivní vzrušivost, ale i extrémní povahové rysy), kdežto obsahová struktura osobnosti či zaměřenost (tj. zájmy, obyčeje, zvyky, zábavy, tabu, hodnoty, cíle, postoje, morální a charakterové rysy, dále organizovanost a živelnost, povrchnost či důkladnost myšlení atd.) je v podstatné míře závislá na životních situacích a vlivech společenského prostředí, zejména výchovy. Nativisté (z lat. nativus = vrozený) vycházejí z teze, že vývoj člověka je převážně výsledkem vrozených faktorů a dědičnosti. Dědičnost je komplikována jevem, kterému se říká mutace, tj. náhodně nastávající změna genů. Mutace způsobují, že druhy nejsou stálé a dědičnost se nepředává z pokolení na pokolení beze změn, stabilně. Mutace se náhle objevují a dědí v dalších generacích. Jsou zdrojem nových vlastností. Jejich výskyt je sice zákonitým následkem vlivu vnějších a vnitřních faktorů, ale směr, tj. kvalita je většinou náhodná vzhledem ke směru vlivů, které mutace vyvolaly. Biologickou vědou studující zákonitosti dědičnosti a proměnlivosti živých organismů včetně člověka je genetika. Těsně souvisí s naukou o buňce tj. s cytologií, se studiem embryologie a ontogeneze. Dědičnost definujeme jako schopnost živých organismů přenášet své znaky a vlastnosti dalším generacím. Nejde však jen o pouhé přenášení znaků, rysů a vlastností na potomstvo. Je nutno vždy brát v úvahu hledisko vývojové, dynamické a také spolupůsobení individuálních životních podmínek. Proto nejlépe odpovídá skutečnosti považovat dědičnost za takový jev, při kterém se rodiče a jejich potomstvo chovají v obdobných podmínkách podobným způsobem. Dědičnost vznikla, rozvíjela se a zdokonalovala v procesu biologické evoluce. Základními faktory biologické evoluce přitom jsou mutace (změny dědičnosti) a přírodní výběr. Materiálními nositeli dědičné informace jsou látky, jejichž molekuly jsou dostatečně stabilní, jsou schopny reprodukce a regulují syntézu bílkovin. Jde o nukleové kyseliny. Geny či vlohy nejsou jednotlivé znaky a vlastnosti jako takové, ale faktory, které řídí vznik těchto znaků a vlastností. Hmotný základ zákonů dědičnosti je uložen v buněčné struktuře. Většina genů je obsažena v jádru buňky a jejich nositeli jsou jaderné chromosomy. Základy genetiky jako vědy vytvořil Johann Gregor Mendel (1822 - 1884) který roku 1865 (ve svých 43 letech) vyslovil první pravidla (zákonitosti) o dědění znaků (vloh) a vlastností. Zveřejnil v tomto roce závěry z originálních vlastních pokusů s hrachem v časopisu brněnského přírodovědeckého spolku. Místo pojmu gen však tehdy používal pojmu element (prvek). Vlastní termín genetika zavedl až v roce 1907 britský embryolog William Bateson /1861 - 1926/. Stal se prvním profesorem genetiky ve Velké Británii (1908). Byl zastáncem mendelismu. Dokázal platnost Mendelových pravidel pro rostliny i pro živočichy. Genetiku významně ovlivnil Thomas Hunt Morgan (1866-1945), který je rovněž autorem genetických zákonů (tzv. Morganových). Jeho teorie dědičnosti byla nazvána morganismem. Za vysvětlení funkce chromosomů při dědičnosti obdržel v roce 1933 Nobelovu cenu. Chromosomy jsou vlastně jaderné struktury buňky, schopné duplikace, většinou pentlicovitého tvaru, složené ze dvou chromatid (tj. polovin podélně rozdělených chromosomů). Počet chromosomů je pro každý druh stálý a charakteristický. Je taxonomickým znakem u různých organismů. Normální chromosomová sada (tj. tzv. karyotyp) u muže je 46, XY a u ženy 46, XX. Tělesná buňka člověka má 23 párů chromosomů. Z toho 44 chromosomů jsou tzv. autozómy. Je jich 22 párů. Gonozómy, tj. pohlavní chromosomy jsou dva.V každém páru jeden chromosom pochází od otce a jeden od matky. Počet chromosomů u člověka v somatických tkáních je diploidní (obsahuje dvě sady chromosomů, jednu od matky, druhou od otce) a v gametách (pohlavních buňkách, tj. ve pohlavním vajíčku u ženy a ve spermii u muže) jsou chromosomy haploidní (tzn. že obsahují jen jednu sadu ). Vzájemným spojením haploidních (jednoduchých) buněk vzniká opět diploidní buňka se dvěma páry chromosomů. Schema pořadí a relativní vzdálenosti genů na chromosomu (jeden chromosom mívá až 5000 genů) znázorňuje tzv. chromosomová mapa, resp. tzv. genetická mapa. Je to orientační pomůcka např. pro šlechtitele. Geny, které zdědili dva jedinci od společného předka se nazývají společné geny. Místo na chromosomu, kde je umístěn určitý gen (jediný gen) se nazývá lokus (z lat.locus tj. místo). Různé lokusy chromosomů nesou různé geny. Zděděný znak může být podmíněn účinkem jediného genu - pak hovoříme o dědičnosti monogenní, resp. monofaktoriální či monomerní (např. barva očí) nebo může být zděděný znak podmíněn více geny a pak mluvíme o dědičnosti polygenní, polyfaktoriální či polymerní (např.inteligence). Každý z genů má jen částečný účinek na vyjádření daného znaku. Uplatňuje se např. v dědičnosti tělesné výšky i některých chorob (např. cukrovky). Polygenní dědičnost bývá někdy odlišována od multifaktoriální dědičnosti, při které jsou mimo genetických činitelů zúčastněné i faktory vnějšího prostředí. Jde např.o vliv způsobu výživy. Všechny geny (aného lokusu), které se vyskytují ve sledované populaci se nazývají genofond. Pojem genofond musíme odlišovat od pojmu genotyp, který znamená souhrn všech dědičných vloh jedince uložený v jeho genech. Konkrétní forma genu se nazývá alela (alelomorfa). Každý gen má dvě nebo více alel, které se liší ve svém účinku na výsledný znak (fenotyp). Za fenotyp označujeme souhrn všech konkrétních znaků a vlastností jedince, vzhled organismu, výsledek interakce jeho genotypu a prostředí. Je to pozorovatelná vlastnost, pozorovatelný výraz jedince, který je výsledkem jeho dědičných vloh a působení prostředí ve kterém se vyvíjel. Někdy se za fenotyp označuje projev jednotlivého genu, např. barva očí, krevní skupina, typ enzymu. Určitému genotypu odpovídá určitý fenotyp. Gen, který nemá zjistitelný fenotypový projev se nazývá ,,němý gen". Genotyp je chápán buď jako genetická konstituce (tj. genom, tedy soubor všech struktur nesoucích genetickou informaci ve formě DNA, tj. deoxyribonukleové kyseliny. Zatímco genotyp znamená především dědičnou informaci, termín genom zdůrazňuje strukturní základ genetické informace) nebo jako alely jednoho lokusu. Nejčastěji se ovšem genotypem označuje soubor všech dědičných programů či faktorů organismu (soubor všech genů) bez ohledu na jejich umístění v buňce a bez ohledu na vnější projev. U diploidních organismů, kde v somatických buňkách (autosomech) je sudý počet chromosomů, jsou geny representovány párem alel. Jsou-li obě alely určitého genového páru stejné, označujeme jejich sestavu za homozygotní. Nositel daného znaku se označuje jako homozygot. Homozygot má tedy na daném lokusu homologických chromosomů identické alely. Homozygotní formy nemocí znamenají geneticky podmíněné nemoci, při níž v genovém páru jsou obě alely mutované, tedy poškozené, ,,nesoucí" nemoc.Tyto formy poruch mají obvykle těžší průběh a někdy dokonce nejsou slučitelné se životem. Jsou-li v genovém páru alely odlišné , jedná se o sestavu heterozygotní. Nositel daného znaku se označuje jako heterozygot (kříženec, míšenec, hybrid, bastard, tedy potomek dvou geneticky nepříbuzných jedinců). Heterozygot má na daném lokusu homologických chromosomů dvě rozličné alely, přičemž jedna z nich je normální alela. Termín se může použít i na označení přenašeče vyvážené chromosomové translokace, což je druh chromosomové mutace či aberace, tj.odchylky. Stav, kdy určitý gen se v buňce nevyskytuje v páru (tzn. že chybí příslušný párový chromozóm nebo jeho část) se nazývá hemizygocie. Hemizygocie chromozómu X je normální stav u mužů (mají v normě jen jeden). Patologická hemizygocie vzniká při deleci chromozómu či např. u ženy při Turnerově syndromu. Je to vrozené onemocnění, při němž má žena jen jeden chromozóm X (normálně má žena dva chromozómy X, každý od jednoho z rodičů). Turnerův syndrom způsobuje omezení činnosti pohlavních žláz včetně neplodnosti, poruchy růstu a jiné abnormality. Henry Turner podle něhož je syndrom pojmenován byl americký endokrinolog. Genetika člověka se dělí na antropogenetiku a lékařskou, resp. klinickou genetiku. Antropogenetika se zabývá dědičností a proměnlivostí primárně normálních lidských znaků (jako je např. výška těla, hmotnost, duševní schopnosti a vlastnosti, krevní skupiny, rasové zvláštnosti a typy). Klinická genetika zkoumá dědičnost vad, chorob, odchylek a s nimi spojených znaků.. Obě vědy se navzájem doplňují. Genetika člověka má své specifické metody, protože nemůže pracovat např. s experimentálním křížením, s pasivní nebo aktivní selekcí /výběrem/. To vše je běžné pouze v genetice rostlin nebo nižších živočichů. Každý genetik musí respektovat právní a etické normy závazné pro lékařskou práci. Proto způsobily např. rozruch úvahy o vytvoření opočlověka --hybridu člověka a šimpanze /např. jako bezplatnou pracovní sílu nebo banku orgánů pro transplantace/. Základní metodou studia genetiky člověka je genealogie , tj. rodopis, studium rodokmenů, historie původu jedince či rodiny. Rodokmen znamená v klinické genetice grafický záznam rodinné anamnézy. Jsou v něm zaznamenáváni členové rodiny, jejich vztah k probandovi tj. zkoumanému členovi rodiny. Zachycuje se také stav členů rodiny ve vztahu ke specifické dědičné vlastnosti. Je zachycován především výskyt a přenašečství určité dědičné choroby. Je to zjištění rodinné situace, zejména po stránce zdravotní. Rodinu přitom chápeme jako systém, který je schopen zajistit reprodukci, tj. narození, výživu a výchovu dětí. Rodinné vlivy se mohou uplatnit z generace na generaci. Nejde přitom jenom o vlivy genetické, o příp. přenos dědičných nemocí na potomstvo, ale také o vliv zvyků a zlozvyků, postojů, způsobu života apod.. V této souvislosti můžeme hovořit např. o tzv. extrasomatické, sociální, resp. psychosociální ,,dědičnosti". Jde ovšem ve skutečnosti o pseudodědičnost. Rodinné vlivy však opravdu někdy mohou vést ke zcela typickým rodinným nemocem, reakcím, k určitému výběru zaměstnání, ovlivňují i výběr manželského partnera atp. Příkladem na negenetickou ,,dědičnost" je tzv. transplacentární přenos nebo-li prenatální ovlivnění vývoje dítěte. Jestliže např. budoucí matka trpí chorobou diabetes mellitus (cukrovkou), pak zvýšená hladina jejího krevního cukru může vést k nadměrné produkci inzulínu u plodu a tak k jejich nadměrnému růstu, k velké hmotnosti novorozence, k obezitě v dětství a k náchylnosti k chorobě v pozdějším věku. Kombinací různých možností přenosu znaků z rodičů na děti dochází např. k tzv. výskytu familiárních chorob. Familiární výskyt určitých chorob však nemusí být vždy podmíněn geneticky. Může být např. způsoben infekcí (např. u tuberkulózy, syfilis), rodinnými zvyky, návyky a zlozvyky (např. časté bolesti hlavy po nadměrné konzumaci čokolády, avitaminózy, nedostatky v pitném režimu). Nedostatky rodinné péče (např. edukativní insuficience) a nedostatky v emočních vztazích v rodině mohou vést k psychické deprivaci (duševnímu strádání), resp. k závadám a poruchám chování a osobnosti u dětí a mládeže. Genealogie se musí opírat o co možná nejúplnější údaje o rodině. Nejčastěji sledují genetici tři generace: prarodiče, rodiče a děti. Získaný materiál je nutno ověřovat. U vzácných chorob nebo u složitějších případů dědičnosti je snaha zjistit co nejširší schéma rodin, tj. co nejvíce žijících příbuzných v horizontální linii. Pátrá se po všech sourozencích vyšetřovaného /probanda/, po jeho přímých bratrancích a sestřenicích i po vzdálených bratrancích a sestřenicích. Genealogické schéma se konstruuje podle určitých pravidel. V současné době se používá schéma, které umožňuje rychlou orientaci a je mezinárodně sjednoceno. Muž se znázorňuje jako čtvereček, žena jako kolečko, spojnice mezi značkami muže a ženy je tzv. manželská čára, nejstarší dítě se uvádí vlevo, nejmladší dítě vpravo, potrat se značí jako malé kolečko černě vyplněné, mrtvě narozené dítě se znázorňuje značkou přeškrtnutou křížkem, proband je označován šikmou šipkou směřující ke značce. Ke každému genealogickému schématu se vypracovává legenda, ve které jsou slovně uvedeny všechny zjištěné údaje. V legendě jsou příslušníci rodiny označeni genealogickým číslem (např. proband je 2. člen II. generace). Nesmí chybět jméno, bydliště a rok narození, příp.úmrtí. Ostatní údaje jsou závislé na důvodech vyšetření či na důvodech vyhotovení schématu. Další důležitou metodou studia genetiky člověka je studium dvojčat. Rozlišujeme dvojčata monozygotní (MZ)neboli jednovaječná (JD) a dvojčata dizygotní (DZ) čili dvojvaječná (DD). Jestliže máme určitý soubor dvojčat, můžeme bez dalšího vyšetření s jistotou označit jako dizygotní dvojčata jen ta, která mají různé pohlaví. Avšak soubory dvojčat stejného pohlaví, ať už se jedná o děvčata nebo o chlapce, skrývají v sobě jak skupinu monozygotní, tak skupinu dizygotní. Pokud je pohlaví dvojčat shodné, musíme k určení monozygotnosti (tj. identičnosti dvojčat, jejich vzniku z jediného oplozeného vajíčka) provést další vyšetření: např. stanovení krevních skupin, krevních proteinů a dermatoglyfického vyšetření. Pár dvojčat, která (obě) mají stejný sledovaný znak, se nazývají dvojčata konkordantní (shodná) . Naproti tomu pár dvojčat, u kterých jedno má aspoň jeden znak nepřítomný u druhého dvojčete, jsou diskordantní (nesouhlasná, neshodná). Při výzkumu dvojčat srovnáváme nejčastěji monozygotní a dizygotní dvojčata vychovávaná ve stejném a v různém prostředí. Druhá eventualita je daleko vzácnější. Mimořádně důležité metody studia genetiky člověka jsou metody cytogenetické. Cytogenetika člověka je hraniční obor mezi cytologií jakožto naukou o buňce a genetikou. Klinická cytogenetika je obor zabývající se chorobami a vadami podmíněnými chromosomálními aberacemi (odchylkami, abnormalitami). Klinická cytogenetika např. určuje tvar a počet chromosomů. Mezi tzv. chromosomové aberace (odchylky počtu, tvaru nebo funkce chromosomu od normálního stavu) patří vedle hyper- a hypo- ploidie (kdy je počet chromosomů v buněčném jádru vyšší nebo nižší než je norma) také např. delece, tj. chybění části chromosomu. Podle toho, které chromosomy v karyotypu (tj. souboru chromosomů charakteristický pro určitý druh organismu) numerické či strukturální aberace postihují, jde buď o aberaci autosomů nebo o aberaci pohlavních chromosomů. Celkový výskyt chromosomových variant u živě narozených dětí se udává kolem 2% populace. Mnoho chromosomových aberací je příčinou spontánních potratů a porodů mrtvých dětí (zejména chlapců). Obecně je možno uvést, že pro organismus jsou většinou závažnější aberace autosomů než aberace pohlavních chromosomů a že nedostatek genetického materiálu má zpravidla klinicky závažnější důsledky než jeho přebytek (např. u delecí jde vždy o mnohočetné malformace organismu). Pokud jde o nomenklaturu výsledků chromosomálních vyšetření., dovoluje přesný popis postup podle jednoduchého vzorce. Na prvním místě v tomto vzorci je číslo udávající celkový počet chromosomů v somatické buňce a za ním pokračuje označení obou pohlavních chromosomů. Např. muž bez zjištěné chromosomální aberace má genetický vzorec 46, XY, žena bez zjištěné chromosomální aberace má genetický vzorec 46, XX. Normální člověk má tedy ve svém karyotypu 46 chromosomů, z toho 44 jsou tzv. autozómy (ve 22 párech) a 2 jsou pohlavní chromosomy (gonozómy) . U normální ženy jsou gonozómy označeny XX a u muže XY. U numerických aberací pohlavních chromosomů připojujeme příslušné písmeno, např. trisomie X má označení 47, XXX. U monosomie X nahradíme chybějící X nulou, tedy 45, X0. U numerických aberací autosomů také označíme příslušný změněný pár písmeny skupiny nebo číslem páru a chybějící chromosom znaménkem minus, nadpočetný chromosom znaménkem plus, takže např. Morbus Downi (mongolismus) jako trisomie chromosomu 21 u chlapce je označována 47, XY, 21+. Vrozené dispozice Jsou syntézou dědičných dispozic a změn, jež nově vznikající organismus prodělal (během těhotenství matky, příp. v raném stádiu vývoje). Na vývoj dítěte výrazně působí některé choroby matky v prvních třech měsících těhotenství (zarděnky, syfilis, hyperemesis gravidarum aj.), ionizační záření, nikotinismus, narkomanie, alkohol, špatná výživa, obtížný porod. Předčasný nebo patologický porod dítěte může, ale nemusí znamenat, že se jedinec bude rozvíjet opožděně či odchylně, patologicky. Komplikace může znamenat jak porod příliš prodloužený, tak porod překotný. Na další vývoj psychiky a osobnosti dítěte může mít nepříznivý vliv těžší novorozenecká žloutenka, resp. přidušení dítěte při porodu, jeho kříšení, asfyxie modrá či mramorově bílá. Všechny tyto okolnosti mohou způsobit poškození mozku. Následky rozsáhlých defektů mozkové tkáně se označují jako dětská mozková obrna, která je provázena různými stupni postižení motoriky, hybnosti a pohybové koordinace. V řeči se projevuje mozková obrna opožděným vývojem a dysartrií, tj. křečovitým, namáhavým a těžkopádným způsobem vyjadřování. Drobná poškození se projevují jako tzv. lehké dětské encefalopatie, resp. lehké mozkové dysfunkce, ADD, ADHD. Mezi vrozené motivy se řadí tendence dosahovat libost a vyhýbat se nelibosti. Empiristé (z lat. empeiria = zkušenost) resp. sociologisté, event. environmentalisté (z lat. environment = prostředí), vycházejí z téze, že duševní vývoj je rozhodujícím způsobem podmíněn vlivy prostředí a výchovy. Pokusem o harmonizaci názorů nativistů a sociologistů byla teorie amerického psychologa a filozofa německého původu Williama Sterna (1871 - 1938) o konvergenci faktorů dědičnosti a prostředí utvářejících psychiku a osobnost. Prostředí přitom přisuzoval podporující nebo brzdící úlohu pro rozvoj toho, co je ve vlohách. Tato teorie chápe vývoj jako vrozeně předurčený proces, který "procitá" při působení podnětů prostředí a výchovy. W. Stern byl zakladatelem diferenciální psychologie a spoluzakladatelem personalistické psychologie. Zavedl v roce 1914 do psychodiagnostiky inteligenční kvocient (IQ). V roce 1922 vyšla česky jeho publikace Pedologie kulturním požadavkem. Úroveń rozvoje vrozených dispozic (subjektu možného, potenciálního) závisí i na kvalitě životního prostředí (rodina, škola, přírodní i kulturní podmínky) a na kvalitě i kvantitě výchovy a vzdělávání (edukace) i sebevýchovy a sebeřízení (autoregulace). Literatura KOHOUTEK, R. Základy sociální psychologie. Brno: Akademické nakladatelství,1998. 182 stran. ISBN 80-7204-064 | | » biologické formativní vlivy |
| biologické indispozice edukace | >> | zhoršené vnímání (např. zrakové či sluchové), somatické závady, specifické poruchy a choroby, neukončený proces rehabilitace po nemoci či úrazu | | » biologické indispozice edukace |
| biologické zrcadlo | >> | napodobování projevů chování malých dětí (např.mimiky kojenců) dospělými, ,,biologická ozvěna" | | » biologické zrcadlo |
| Biologicko psychologické faktory školní neúspěšnosti | >> | Vliv biologicko-psychologických faktorů na prospěch rozumově normálního žáka a jeho případnou školní neúspěšnost je velmi důležitý. Kapacita poznávacích procesů žáka se může jevit jako zdánlivě malá nebo dokonce defektní např. v důsledku: přetrvávající neuropsychické nezralosti pro školu, vývojové fáze se zvýšenými nároky na metabolismus (např. růstová akcelerace s jejími důsledky), pohybového neklidu (ten může být způsoben jak organicky, tak deprivací, tedy psychogenně), percepčně motorických poruch (např. zrcadlové psaní čísel a písmen), smyslových vad (např. vada zraku, sluchu atp.), řečových vad, parciálních nedostatků poznávacích procesů (např. dyslexie, dysortografie, legastenie), nevyhraněné laterality (např. přecvičovaného leváctví), předchorobí dítěte, chorob způsobených neurotropními viry (např. po zánětu příušních žláz dochází k často dlouhodobým poruchám pozornosti), endokrinopatie (kupř. zvýšená činnost štítné žlázy), záchvatovité onemocnění (epilepsie), postinfekčních pseudoneurastenických stavů (kupř. po infekční žloutence bývá zvýšená únavnost, poruchy paměti), rekonvalescence, stavů zvýšené únavnosti a kolísavé výkonnosti, neuropsychické či afektivní lability a neurotických tendencí (kupř.snížení koncentrace pozornosti). Je třeba připomenout také úrazy hlavy, akutní chorobné procesy, přechodné i chronické choroby a trvalé defekty. Špatný tělesný nebo zdravotní stav (či špatná výživa) často vedou ke snížení úspěšnosti dítěte ve škole. Nepříznivě působí (prohlubuje didaktický deficit) dlouhodobá absence ve škole. Přesto však nelze zkracovat období rekonvalescence, aby žák nebyl předčasně zatěžován a přetěžován nároky školy. Poměrně častým handicapem (zejména u chlapců) bývá vystupňovanost pubertálních povahových změn (značná emoční labilita, zvýšená vnitřní tenze a únavnost, převaha mimoškolních zájmů, denní snění, labilita sebehodnocení atp.). Ve všech zmíněných případech je nutno zajistit příslušnou individuální péči ve škole i v rodině, apelovat na rodiče, aby vyžadovali od svých dětí pouze takové výkony, na které dítě svými schopnostmi stačí, jinak může u dětí docházet k frustraci a někdy i neurotizaci a následné poruše sebehodnocení. Školní úspěšnost bývá často znesnadňována neuspokojením základních psychických potřeb dítěte, jako je např. potřeba lásky, bezpečí a akceptace v rodině a v dalších sociálních skupinách. Děti psychicky deprivované pracují často pod úrovní svých schopností, ztrácejí zájem o učení, mívají poruchy chování a zaměřují se na získání náhradního uspokojování svých potřeb. | | » Biologicko psychologické faktory školní neúspěšnosti |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188
