ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu v
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| vývojová dyspraxie | >> | vývojová dyspraxie - je nejčastější příčinou vrozené dětské neobratnosti. Vzniká z perinatálního (poporodního), prenatálního (předporodního) anebo raně postnatálního (po porodu) postižení parietálního (temenního) laloku. Tuto semiologickou jednotku stanovila česká vývojová neurologie (zakladatel I. Lesný). Bývá jedním ze symptomů DMO. |  | » vývojová dyspraxie |
| vývojová etapa puberty | >> | PUBERTA (období dospívání) trvá většinou od 11 do 15 let a končí pohlavní dospělostí. Pro počátek puberty je charakteristické tzv. pubertální zrychlení (akcelerace) růstu. Toto období bývá také nazýváno jako období středního nebo staršího školního věku a také jako pubescence a raná adolescence. Dvanáctiletý chlapec měří okolo 153 cm, stejně stará dívka o něco více. Hmotnost těla stejně starých chlapců je okolo 41 kg, u dívek také o něco větší, což se vysvětluje větší akcelerací puberty u dívek. I zde se však objevují výrazné rozdíly mezi stejně starými jedinci téhož pohlaví. Příslušné auxologické (růstové a vývojové) tabulky hmotnosti a výšky se v čase mění. Rozlišují se tři různé vývojové typy v pubertě: - akcelerovaný (zrychlený), - průměrný (středně rychlý), - retardovaný (zpomalený, opožděný). S pubertálními změnami se musí dospívající jedinec vyrovnat i z hlediska svého sebeobrazu a sebepojetí. V době dospívání se sebeobraz a sebepojetí nejenom dobudovává, ale také přebudovává. Dospívající chlapce i dívky velmi zajímá: jaký či jaká vlastně je, jaké má kapacity či možnosti, jaké má hranice, jaké má slabé stránky, nedostatky, jak se jeví svému okolí. Dosavadní, již poměrně celistvý obraz o vlastním těle i o vlastní psychice se na začátku dospívání mění (zejména vlivem somatických změn ve spojitosti s vývojem pohlavních znaků). Ti dospívající, kteří dříve fyzicky vyzrají, jsou ve výhodě, neboť jejich prostředí, zejména vrstevníci, jim vyjadřují větší respekt, což posiluje jejich sebevědomí. Kromě růstového zrychlení je výrazným projevem puberty rychlý rozvoj dosud pomalu rostoucích pohlavních žláz. Hypofýza (podvěsek mozkový) začíná na podkladě spouštěčů hypotalamu uvolňovat gonadotropní hormony, které zvyšují hladinu pohlavních hormonů. Zvýšené a nepravidelné vylučování adrenalinu dření nadledvinek v dospívání se patrně podílí na eruptivní, prudké a ještě neustálené povaze pubertálních emocí a citů (Václav Příhoda (1889 -1979). Období puberty je charakteristické vytváření sekundárních pohlavních znaků, k nimž patří: ochlupení v krajině podpažní, v krajině stydké, vousy u chlapců, morfologické změny prsních bradavek u hochů (někdy až gynekomastie), vývoj mléčné žlázy u dívek. U hochů je typický také rozvoj hrtanu, změna hlasu - mutace a první poluce, která nastává přibližně ve 14 - 15 letech. U dívek ovulace s nástupem menarché, tj. první menstruace (kolem 12 a 1/2 roku). V tomto období se navazují první heterosexuální vztahy. Mládež v pubertě a adolescenci má často sklon k idealizaci a romantizaci partnera či partnerky. Dochází k odklonu od dosavadních autorit, je zde: výrazná potřeba a tendence osamostatnit se (zejména od rodičů), respektovanými autoritami bývají vrstevníci a přátelé ( většími než rodiče), potřeba a snaha svobodně a nezávisle naplňovat a rozvíjet svá přání a zájmy, zvýšená kritičnost a emoční a afektivní labilita, introverze, tendence k disharmonii, schopnost abstraktního myšlení a myšlení na úrovni formálních operací, potřeba rozvíjet své potenciální schopnosti a možnosti. Osvědčuje se zdůvodněný výchovný přístup ze strany dospělých. V tomto období je mimořádně důležitý správný výběr povolání, respektive studia. Děti se učí skupinové identitě. Vztahy a komunikace s vrstevníky jsou pro ně klíčové. Nedostatek zkušenosti bývá příčinou častých omylů, konfliktů, neúspěchů a zklamání v tomto vývojovém období. S tím souvisejí emoční a adaptační poruchy. Nápadná je zejména labilita, kolísavost sebecitu a sebevědomí. Puberta je právem považována za nejbouřlivější životní etapu člověka, což jistě mohou potvrdit vychovatelé a učitelé. Od sedmé třídy je patrné zhoršování kázně žáků, které se stupňuje až do deváté třídy. Přitom však jsou v chování dětí rozdíly mezi děvčaty a chlapci ve prospěch chování děvčat. Toto životní období se projevuje především rostoucím individualismem, introverzí (obrácením do nitra) a duševní rozháraností (vnitřním neklidem). V počátcích období je možno pozorovat fázi vzdorovitosti. Životní filosofií v pubertě bývá kolísání od subjektivního idealismu a idealizování vzorů k nihilismu. Dospívání, zabírající zhruba třetí pětiletí života, je proces, v němž se člověk přeměňuje z dítěte v mladého člověka, s výraznými ženskými nebo mužskými znaky, schopného plodivé činnosti. Jeho tělesný vývoj se dosažením pohlavní zralosti nezastavuje, ale pokračuje dál. Teprve ve čtvrtém pětiletí života - adolescenci (v mládí)- se vývoj započatý pubertou ustaluje, dotváří a dovršuje. Nedostatky, které se v pubertě objevují, jsou těžko výchovně ovlivnitelné, protože koření v minulosti. V pubertě se nejvíce projevují následky defektů výchovy z dřívějších let. Mimoto se v tomto období snadněji budí z latentního stavu různé vrozené chorobné dispozice. Základním znakem dospívání je především prudký růst těla. Tento složitý biologický děj je ovlivněn příčinami vnitřními i vnějšími. K vnitřním příčinám patří: postupné zrání nervové soustavy - zejména mozku, změny v činnosti žláz s vnitřní sekrecí, vzájemné působení jednotlivých funkcí organismu. Z vnějších faktorů hrají důležitou roli např: sociální, hospodářské a kulturní poměry společnosti, v níž dospívající žijí, životní prostředí, oblékání a obouvání, výživa. Zrychlení růstu začíná u dívek přibližně o jeden a půl až dva roky dříve než u chlapců. Do 11. roku věku rostou děti v průměru rovnoměrně 4-6 cm na rok, v pubertě dorůstají o 7-9 cm za rok. Růst se zastavuje u dívek okolo 16 let a u hochů okolo v 18 let. Auxologické tabulky se stále upřesňují a mění v čase. V tomto vývojovém stadiu pozorujeme také sklon k mnoha menším krátkodobým onemocněním. Psychické dospívání se projevuje velmi výrazně především v oblasti rozumové. Vnímání dospívajícího se postupně vyrovnává vnímání dospělého (a obdobně je to i s představami). Pubescent poměrně přesně vnímá: plochu, prostor, čas, umí odhadnout výšku a váhu předmětů, rozlišuje jemné odstíny sluchových, zvukových a čichových vjemů. Vnímání se spojuje s úmyslnou pozorností, a tím se odstraňuje jeho předcházející nesoustavnost. V tomto období však není příliš optimální stav pozornosti, obtíže jsou zejména v koncentraci pozornosti. Optimální není ani stav paměti dětí a tím učenlivosti dětí vůbec, s čímž zatím škola příliš nepočítá. Tato labilita, nestálost pozornosti (zejména v počátečním období puberty), souvisí s denním sněním. Naproti tomu je v tomto období výrazný vývoj fantazie, ale v oblasti představivosti se již tak často nepozoruje eidetická vloha. Rozumové schopnosti v pubertě rychle vyspívají, ale vyšší stupeň abstraktního myšlení se rozvíjí teprve po třináctém roce. Logické kauzální (teoretické) myšlení se odtrhuje od konkrétnosti a přechází do vnitřní činnosti, do formálních operací, které se stávají inverzní (zvratné) a začínají vytvářet celé systémy vazeb. Vrchol tohoto myšlení připadá na 14. až 15. rok života. Dokončuje se rozvoj inteligence (asi v 16 letech). Myšlení dospívajících se stává samostatnějším. Rozumové schopnosti dospívajících dosahují téměř rozumových schopností dospělých, chybějí jim ovšem zkušenosti dospělých. Dívky mají v tomto období jistý předstih v rozumovém vývoji před chlapci. Později se však tento rozdíl vyrovnává, pro obě pohlaví je však příznačné ukvapené generalizování a preciznost formulací stále pokulhává za myšlením. Také cit pro rozlišování jemných výrazových a významových odstínů se teprve vyvíjí. V souvislosti s rozvojem myšlení vznikají v pubertě také širší a hlubší zájmy. Vyskytují se také často zájmy zaměřené převážně na eroticko-sexuální oblast. Typické je pro pubertu tzv. denní snění (zčásti sexuálního, zčásti idealizujícího obsahu). Významné místo v denním snění zaujímá také snění o budoucím studiu a povolání. Pro vývoj osobnosti v pubertě je především příznačný vývoj sebepozorování a sebehodnocení. Dospívající intenzivně začínají pociťovat svoje Já a odlišují je od Já cizího. Často svá sebepozorování a sebehodnocení zachycují ve svých osobních denících. Pro sebehodnocení v pubertě je příznačné, že se často navenek jeví jako zvýšené (zvýšená je však pouze potřeba sebeuplatnění), ale ve skutečnosti je snadno narušitelné, labilní a kolísavé. Po neúspěchu obvykle výrazně poklesává tzv. aspirační úroveň. Často se za okázale sebevědomým chováním skrývá překompenzovaný pocit méněcennosti. Mnoho zbytečných konfliktů mezi dospívajícími a dospělými je zaviněno nerespektováním zvýšeného sebecitu dětí a srážením jejich sebevědomí, sebedůvěry. Musíme být opatrní v používání všech forem strefování se do sebecitu dětí, jako je výsměch, ironie atd. Ve vychovatelské a učitelské praxi narážíme bohužel stále na celou řadu podobných "výchovných zákroků". V pubertě se část sebeobrazu, tvořeného doposud často iracionálními mechanismy, přeměňuje v racionálnější sebepojetí. Dospívající je již schopen o sobě přemýšlet a dovede o sobě formulovat soudy, má stále diferencovanější pojem sebe. Přesto však v sebeobrazu a sebepojetí dospívajícího zůstává dosud mnoho iracionálních prvků. Pokud jde o city zaměřené na druhé, je dítě v prvé řadě již schopno navázat hluboké přátelství a intenzivně prožít vědomí sounáležitosti k určité skupině. Přitom musíme bedlivě, ale nenápadně a taktně kontrolovat společnost, ve které se dítě pohybuje. Důležitá je informace o tom, jaké idoly, ikony, vzory si dítě pro svou nápodobu vybralo. Pokud si dítě vezme za vzor vedoucího nebo i jen člena závadové party, může to komplikovat jeho normální vývoj, jeho edukaci a socializaci. Dítě v pubertě často někoho napodobuje, nezřídka někomu slouží. Buď je mu vzorem skutečné osoba - ať již společensky kladná či záporná, filmová anebo románová postava. To se ovšem odrazí v charakterových vlastnostech. Ty představují patrně přetrvávající pohotovost k duševním dějům a jevům určitého druhu. Tvoří je obecniny z mnohých dílčích projevů chování v různých situacích (zejména mimořádných). Dobré vzory jsou jednou z podmínek zdárně probíhající puberty. Především je to dobrý přítel a dobrý kolektiv vrstevníků, vlastní rodina s příznivou psychosociální atmosférou a se smyslem pro řád (,,ostrov bezpečí") v níž je dítě plnoprávným členem. V rodině by měl být respektován princip , respektu vůči otci i respektu vůči matce. Příliš zdůrazňované kamarádství mezi rodiči a dětmi se nemusí vždy setkat s úspěchem. Se schopností citu přátelství souvisejí také city pubertální zamilovanosti. Při zamilování hraje velkou roli faktor novosti a nevšednosti, snaha prožít něco dosud nepoznaného, ale také eroticko-sexuální deprivace (strádání). Erotické city jsou v této době intenzivní, důležitou roli v nich hraje fantazie. V normálních případech jsou city i platonické a romantizující. Pod vlivem zamilovanosti vidí dospívající objekt svých citů jako okouzlující bytost - vnímá pod vlivem tohoto kouzla každý pohyb, pohled, úsměv, každý projev této osoby a touží po sblížení, nejen tělesném, ale v prvé řadě duševním. Tato touha je tím větší, čím méně je dotyčná osoba dosažitelná. Cit však je poněkud křečovitý, je sice intenzivní, ale málo ryzí. Předmět erotických citů nebývá vždy u chlapců totožný s osobou, na kterou pubescent zaměřuje svoje emoce a potřeby sexuální. Vidíme tedy jakousi dvojkolejnost citového života erotického a života sexuálního, který se odráží často ve snech dospívajících. Na jedné straně musíme být k projevům probouzející se erotiky šetrní, ale na druhé straně netolerujeme projevy nebrzděné libidióznosti - obtěžování a osahávání dívek chlapci, nedostatečně uctivý vztah ke druhému pohlaví. Pokud jde o poučení o eroticko-sexuálních záležitostech, přichází obvykle první informace od kamarádů a kamarádek - pubescenti ovšem hledají také sami v literatuře, a to nejenom vědecké, ale i umělecké - někdy ne příliš hodnotné. Je třeba poskytnout poučení, ale poučení nejenom fyziologické a biologizující. V pubertě se již setkáváme se sexuálními depravacemi, s mravní narušeností. V mladším školním věku je sexuální depravace výjimkou, ale v pubertě se s touto poruchou chování setkáváme poměrně často, zvláště u dívek. Jde většinou o předčasné pohlavní styky. Předčasné pohlavní styky s různými osobami mají obvykle záporný vliv na vývoj osobnosti postižených dětí. Způsobují totiž nezdravé soustředění dítěte na oblast eroticko-sexuální, ochuzují zájmovou oblast dítěte, překážejí přiměřenému sociálnímu přizpůsobení. Pro podobné případy platí pouze zásada prevence. Zkušenosti, se kterými se dítě setká v rodině, často znemožňují nebo alespoň často ztěžují přimknutí k osobě druhého pohlaví. Konflikty v soužití rodičů dítě šokují a odchylují optimální vývoj sociálních vztahů v dospívání i později. Nezdravé zkušenosti z rodiny přitom dlouho doznívají. Jestliže se nám nepodařilo uchránit dítě před takovými zkušenostmi, tím méně se nám patrně podaří vymazat jejich stopy z rozvíjející se osobnosti dítěte. Ve své snaze uchránit dítě před nežádoucími zkušenostmi musíme citlivě uvážit každý svůj zásah. Hodně tu může vykonat dobrý kolektiv, ale na druhé straně nesmíme vidět v každém dospívajícím, který se distancuje od kolektivu, člověka mravně narušeného. Jistý odklon dítěte od kolektivu často souvisí s pubertální introverzí, se zaměřením na osobní zájmy a s prohlubováním citu přátelství. Pokud jde o vztahy dospívajících k dospělým osobám, dítě se stále více vymaňuje ze společenské závislosti na nejbližších příbuzných. Pubescent usiluje stále více o samostatnost, na rozdíl od některých prepubescentů již nevzhlíží ke všem dospělým zdola, ale začíná se na ně dívat jako na sobě rovné, ke konci období puberty a později má dokonce zhusta sklon je podceňovat, záporně hodnotit a odsuzovat. Pokud je dospívající dítě v rodině hodnoceno záporně, jako dítě problémové či zlobivé, má často tendenci tuto svou pozici a roli prezentovat okolí jakoby šlo o dítě příliš trestané, nedoceňované a nemilované a málo opečovávané ve srovnání např. se svými sourozenci. Hledá nedostatky v osobnostech těch, kteří je vychovávají, a nekompromisně kriticky hodnotí všechny činy a vlastnosti dospělých. Je velmi citlivé zvlášť na vlastnosti svých rodičů a učitelů. V případě, že v rodině nejsou dobré vztahy, staví se k členům rodiny velmi kriticky. Nesmíme se však domnívat, že v pubertě děti neuznávají vůbec žádnou autoritu. Ve skutečnosti dítě má potřebu autority, touží po vzoru, po přimknutí k silné osobnosti. Klade však na autoritu vysoké nároky, má-li se jí podřídit a citově se k ní přimknout. Pubescenti se rádi podřizuje pouze tomu, koho obdivují (koho považuje za mocného, silného, velkého, úctyhodného či krásného). Většinou to však bývá někdo mimo vlastní rodinu. Ve škole imponují učitelé s dobrou společenskou pověstí, lidé s rozhledem, schopni srozumitelně sugestivně podat vyučovanou látku a schopni sebeovládání, učitelé spravedliví, velkorysí, schopní udržet si kázeň, se smyslem pro humor, milující děti a svou práci. Vliv příkladné, vzorové (modelové) osobnosti pedagoga nenahradí ani učebnice ani moralizování. To ovšem předpokládá, že pedagog bude dítěti imponovat vlastnostmi, které puberta obdivuje,jako je např.: odborná úroveň a vzdělanost, přiměřená sebedůvěra, klidná odhodlanost, spolehlivost, důkladnost, příkladná životospráva, síla a charisma osobnosti, vytrvalost. S despektem se dívá mládež např. na: zbabělost (lekání se překážek), přílišnou až agresivní dominantnost, přehnanou závislost a podřídivost (submisivitu). zvýšenou kritičnost, extrapunitivitu, formalismus, rutinérství, histrionství. Učitel a vychovatel může mít na vývoj pubescenta nemalý vliv, stane-li se ovšem autoritou, kterou dítě dobrovolně uznává a které se dovede a může svěřit se svými konflikty. Na pedagogovi často záleží nejvíce, zda se v dítěti rozvinou kladné stránky osobnosti a jestli se dá cestou realizace svých pubertálních ideálů, cílů a snů, nebo zda právě vznikající ideály v dítěti rychle pohasnou. Vedení v pubertě vyžaduje velkého pedagogického taktu a mistrovství. Vždy je vhodnější příklad a náznak než napomínání a trestání. Především by neměl učitel jednat s dospívajícím jako s malým dítětem a zbytečně jej ironizovat. Je sice nutné dát žákovi občas vhodně najevo svoji převahu, na druhé straně ovšem bychom měli respektovat jeho osobnost. Od dítěte v pubertě nemáme nikdy požadovat otrockou poslušnost. Nechtějme, aby dospívající jako stroj nebo beránek vykonával všechny naše příkazy. Respektujme dospívající osobnost. Dospívající se již nepovažuje za dítě, na které si může každý kdykoliv a kdekoliv křiknout. Místo napomenutí před kolektivem, zvláště před druhým pohlavím, jsou vhodnější individuální domluvy. Zmínili jsme se již o sebecitu pubescentů, o citech zaměřených na jiné lidi. Na závěr nám zbývá všimnout si citů zaměřených na neosobní hodnoty. Pro vyučování je důležité stimulovat zájem o vyučovací předměty. Avšak právě tento zájem často v pubertě ochabuje, což se projevuje na výkonech žáků, i když jsou třeba nadprůměrně nadaní. Tento pokles výkonnosti souvisí s ponořením do vlastního nitra, se sněním, s problematikou eroticko-sexuální a s pubertální rozháraností (nevyrovnaností). Zájmy dospívajících se často obracejí jinými směry, než je získávání školských vědomostí. Přitom však svou dychtivostí po vědění v určitém směru jsou již schopni nejenom zájmu o něco, ale i lásky k něčemu, která je silnou pohnutkou, silným motivem k určité činnosti, ke snaze rozšířit vlastní obzor ve formě vědění o něčem (např. o určitém povolání). Záleží na učiteli, zda tuto rozdychtěnost po vědění u žáka udusí či rozvine. Je žádoucí zaměřit žáky na zájem o budoucí povolání, vést je od nesamostatnosti, od dezorientovanosti ke specializovaným zájmům. Pokud jde o estetické city, zjišťujeme, že dospívající intenzivně vnímají umělecká díla, obrazy i hudební skladby. Z literatury je oblíbená fantastika, u chlapců sci-fi literatura a literatura faktu. Dospívající uspokojují vyšší potřeby a transformují, sublimují, platonizují potřeby nižší. Děti často nadšeně horují pro některého spisovatele, pro některý literární žánr, pro slavného herce, státníka. Chlapci obdivují zejména všechny projevy mužnosti a nezkrotnou sílu fyzickou i mravní. Intenzivní city prožívá mládež při sledování televize a videa. Mládež často touží po nekonvenčním, osobitém, líbivém, módním, ale přitom nekonvenčně sentimentálním. Citové postoje zaujímá mládež již také k politice, ke společenskému zřízení, ke světově názorovým otázkám. Dovede být citlivá k různým okřídleným frázím a k zastírání chyb. Mládež má potřebu bouřit se proti konvencím, proti všemu zastíraně aranžovanému. Považuje za hrdinství, za uvolněnost, za odvahu a boj proti strnulosti také výstřední oblékání a chování. Počínají se také krystalizovat samostatná a kritická přesvědčení o různých problémech. Pubescent sní o ideálních poměrech světa: má zvýšený zájem o vše, co souvisí s vývojem k dokonalému, dospělému vystupování, jednání a životu vůbec, čte knihy o síle vůle, o sugesci, o společenském chování a úspěšnosti, o mravnosti, má i potřebu líbit se,být obdivován, obdivuje vše moderní, zejména dopravní prostředky, rád cestuje v tuzemsku, ale hlavně do zahraničí, vysoce hodnotí zjev a oblečení. Známý francouzský psycholog René Zazzo (1910-1995) uvádí o dětech v pubertě: Dítě dvanáctileté: dovede ovládnout své city a afekty, samo jezdí veřejnými dopravními prostředky, vykonává drobné užitečné opravy, samo se celé myje (bez kontroly), organizuje si svůj ,,rozpočet" z kapesného, samo si plánuje týdenní činnost, samo se zajímá o mediální programy a zprávy, stříhá si nehty, vhodně si určuje množství jídla, umí uvařit a připravit jednoduchá jídla a nápoje. Dítě starší dvanácti let: ovládá mobil, umí pracovat s počítačem, vybírá si sám rozhlasové pořady, projevuje zájem o noviny a časopisy čtené rodiči, něco vytrvale sbírá, jezdí dopravními prostředky po známých trasách i s přestupy, ví už často, co je vhodné říci a co ne, má peníz (kapesné) se kterými volně nakládá, čistí a stříhá si nehty bez pokynu, chodí na koncerty, do kina i do divadla, myje se celé bez příkazu, vodí si kamarády domů, začíná rozlišovat společenské rozdíly, mění si prádlo podle potřeby, není již tělesně trestáno, chce s kamarády a kamarádkami i diskutovat, nejenom si hrát, vypracovává si školní úkoly bez kontroly, vybírá si televizní filmy (rodiče jeho výběr schvalují), myje si bez pokynu ruce, přišije si samo knoflík, u stolu se samo obsluhuje, vypracovává své školní i jiné úkoly celkem samo, domáhá se větší nezávislosti a samostatnosti, patří do mimoškolní skupiny mládeže, jezdí samo veřejnými dopravními prostředky i po neznámé trase a s přestupy, samo si balí zavazadla, sbírá informace o politických aktualitách, chodí za svými přáteli podle vlastního rozhodnutí, zabývá se nějakým malým dítětem, dostává pravidelné kapesné, které již nevyúčtovává, běžně zná náplň pracovní činnosti svého otce (matky), vyřizuje pohledávky na poště (např. poplatky, balíček), nemusí se přímo ze školy vracet domů a nemusí k tomu získávat svolení rodičů, zůstane někdy celý den samo doma, v případě nutnosti je zodpovědné za byt (resp. rodinný dům), jezdí na víkendy s mimoškolní skupinou mládeže. Dítě po dvanácti letech se také již častěji zabývá myšlenkami a úvahami o svém budoucím povolání nebo studiu. Volba studia a povolání patří v pubertě k nejvýznamnějším životním rozhodnutím člověka, jelikož pracovní aktivita ho provází po většinu aktivního života. Osobní pohoda člověka závisí i na tom, jak je člověk spokojen ve svém povolání. Nesprávná volba studia a povolání vede často k nespokojenosti, která se pak přenáší i do dalších oblastí života člověka. Volí-li si mladý člověk povolání, činí tím svůj definitivní krok do světa dospělých. Jak z hlediska společenského, tak i hlediska osobního je důležité, aby tento krok byl správný. Riziko nesprávné volby povolání nelze zcela vyloučit, ale lze je podstatně snížit odbornou poradou, hlavně psychologickou a zdravotnickou. Jestliže je správná volba povolání významná u zdravých jedinců, kteří mají širší a všestrannější možnosti a podmínky, je tím důležitější u mladistvých, jejichž zdravotní stav je narušen. Někdy se má za to, že by se dítě mělo již od malička zaměřit na povolání, o které projevilo zájem, nebo které považují jeho rodiče za výhodné. Příliš časná volba povolání však není žádoucí, znamená jistě omezení zájmů dítěte, jež se ostatně často mění. Čím je dítě mladší, tím nesnadněji lze také odhadnout, zda má skutečně předpoklady pro úspěch v určitém povolání. Překážkou správné volby povolání mohou být i jiné okolnosti: . atraktivnost toho, co je vzdálené, tajemné a neznámé, · iluze o výhodnosti určité práce (např. duševní), · touha po rychlém materiálním a finančním zabezpečení, · přesvědčení, že lze dosáhnout všeho, jen když se těžce pracuje, · tendence zvolit si co nejlehčí povolání vzhledem k případným tělesným nebo zdravotním nedostatkům, · tendence kompenzovat svůj případný tělesný defekt volbou až příliš obtížného povolání, · snaha co nejdříve získat ekonomickou nezávislost. Někdy se při volbě povolání radí hůře lidem tělesně zdravým (zde jsou možnosti volby rozsáhlejší) než lidem s určitým tělesným (případně zdravotním) a třeba i duševním handicapem, který vlastně působí jako usměrňující faktor. Riziko nesprávné volby povolání zvyšuje fakt, že většina lidí se začíná připravovat na budoucí povolání v počátcích dospívání, kdy je člověk zmítán množstvím duševních hnutí a citů, které jsou často v rozporu a o nichž mladistvý sám neví, jak dalece patří k jádru jeho osobnosti. Zde je také kořen časté zájmové inverze mladých lidí i častých inverzí jejich postojů k okolí. S postupujícím věkem jsou změny v profesních zájmech i sociálních postojích méně časté a méně radikální. Zájmová, respektive profesní stálost nemusí však být vždy ukazatelem zralosti osobnosti nebo vysoké inteligence. Může se na ní podílet řada jiných faktorů, např.: psychická inertnost, společenské tlaky, omezení daná vzděláním, omezení ekonomickými podmínkami. Mladiství by si měli volit povolání až v době, kdy je většina z nich pro volbu zralá. Zralost je takový stupeň rozvoje osobnosti: kdy je člověk schopen zvolit si povolání s ohledem na své osobní možnosti, který zaručuje alespoň minimální úspěch v odborném výcviku, kdy je ambice člověka přizpůsobit se svému povolání intenzivní. Nezralost, respektive pouze částečná zralost pro volbu povolání je jednou z příčin lability směru i intenzity zájmu o určité povolání. Avšak ani děti, které si zvolily povolání ze zájmu, nemají vždy odpovídající představy o svém budoucím povolání. Je to patrně důsledek toho, že je stále ještě malá odborná informovanost veřejnosti o jednotlivých profesích. Chybí seriózní informační a dokumentační materiál (např. více či méně podrobné popisy (profesiogramy) některých profesí. U mládeže by bylo třeba zaměřit se na problém anticipace možných deziluzí a neúspěchů a včasný nácvik jejich překonávání. Již na základních školách by měly být mírněny naivní romantické naděje žáků, pokud jde o budoucí povolání. Žáci by měli být seznamováni s náplní pracovních činností také formou exkurzí. Zralost sebehodnocení a sebevýchovy, schopnost racionální volby a přehled o daných možnostech a požadavcích jednotlivých oborů však nacházíme u mládeže až ke konci dospívání, kdy představy o povolání ztrácejí naivní iluzionistické rysy a roste schopnosta dovednost vyrovnat se realisticky se světem, kdy postoje vůči prostředí přestávají být extrémisticky a radikalisticky kritické, kdy je již možná objektivní diskuse, kdy se zájmy stabilizují (objevuje se již tzv. láska k věci) a kdy začíná být volní aktivita mladých lidí cílevědomá a důsledná a mladý člověk se nedá již tak snadno odradit překážkami a obtížemi. Zkoumáme-li profesionální přání u 14 - 15 leté mládeže, shledáváme zde dvojí význačný rys: 1. První je, že jsou často tato přání a nereálná, fantazijní. Stává se, že mezi druhy povolání, jež si chlapci nejčastěji volí, není ani jedno běžné "obyčejné". Děvčata jsou patrně realističtější. 2. Jiným nápadným rysem v profesních tužbách mládeže je, že bere v úvahu jen omezený počet povolání. V různých společenských skupinách mohou být v současné době různá módní povolání. Čím je mládež lépe přizpůsobena, tím méně podléhá naivně fantazijnímu pohledu, tím je při volbě povolání realističtější. Nereálné profesní plány mají často formu kompenzace. Mladistvý chce být někým, kdo je ve svém prostředí považován za důležitého a váženého. Význačnou úlohu zde hraje okolí, především sny rodičů o budoucnosti dítěte. Rodiče většinou touží po tom, aby dítě dosáhlo lepšího postavení, než měli oni. V raném dospívání je silným motivem při volbě povolání také touha pomáhat jiným. Pomoc jiným zvyšuje či posiluje jejich pocit vlastní hodnoty. U děvčat je touha pomoci silnější a patrně se jí také děvčata při volbě povolání více řídí. Při volbě povolání musí mládež zaujmout realistické stanovisko, má-li najít své pravé místo v profesním životě. Nesmí se dát vést nahodilostmi nebo povrchními sny a touhami. Z toho vyplývá mimořádná důležitost odborné porady při volbě povolání. K nejdůležitějším vnějším činitelům ovlivňujícím volbu povolání patří: rodiče, kamarádi (zejména) starší, škola, zdravotníci, odborné profesní poradny. Rodiče by měli znát své děti natolik, aby jim mohli dobře poradit. Oni sami však nemají vždy dostatečné vědomosti o různých povoláních. Téměř každý mladistvý je alespoň do jisté míry ve své volbě povolání rodinou nějak determinován. Zdá se, že vliv rodiny je větší u mladistvých z lépe ekonomicko - sociálně situovaných rodin. Kromě přání rodičů hraje při volbě povolání roli i kulturní atmosféra rodiny, prostředí rodiny, příklad a vzdělání rodičů, sourozenců a příbuzných atd. Také učitelé ve spolupráci se školními psychology mohou významně pomoci při volbě povolání. Kdo sleduje po několik let vývoj mladého člověka ve škole, může mít pro posouzení jeho psychické kapacity, včetně sociálních vloh a schopností, větší předpoklady i než někteří rodiče. Jenže i učitelé jsou někdy handicapováni podobně jako rodiče. I když mívají obvykle větší přehled než rodiče, ani oni neznají všechny možnosti povolání, aby mohli vždy poskytnout diferencovanou a správnou radu. V řadě vyspělých zemí jsou zřizovány specializované poradní orgány pro volbu povolání s ohledem na to, že je nejen v osobním, nýbrž i ve společenském zájmu, aby co nejvíce lidí našlo své správné místo v povolání. Odborné znalosti o individuálním průběhu normální i patologické puberty pomáhají dospělým osobám, zejména rodičům a učitelům, zvolit a najít přiměřenou a efektivní formu individuální sociální komunikace s dětmi ve vývojovém stadiu puberty. Literatura KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. | | » vývojová etapa puberty |
| vývojová krize | >> | přechodná krize z tranzitorních, očekávaných a předvidatelných životních změn a událostí (např. odchod z původní rodiny, krize životního středu, přechod do starobního důchodu) | | » vývojová krize |
| vývojová nepřetržitost, ale i nerovnoměrnost | >> | viz vývoj jedince | | » vývojová nepřetržitost |
| vývojová retardace organismu | >> | viz vývoj jedince | | » vývojová retardace organismu |
| vývojová stadia lidského jedince | >> | Lidský život lze podle věkových zvláštností rozdělit do řady vývojových období (stadií). Toto rozdělení však doposud není jednotné a všeobecně přijímané. Už J. A. Komenský vypočítává ve svém díle "Orbis pictus", že člověk je nejprve nemluvně, dítě, potom pachole, mládenec, děvče, jinoch či panna, muž nebo žena, stařec nebo bába a nakonec kmet či sešlý stařec nebo sešlá bába. Karel Slavoj Amerling poeticky rozdělil lidský život na věk mládí (jaro - do 21 let) věk mužný (ženský), tj. léto od 21 do 42 let, věk rodičovský (podzim - od 42 do 63 let) a věk kmetský (zima - od 63 do 84 let). Všimněte si, že kritérium pro jednotlivá období ("kvartály") je 21 roků. Amerling se domníval, že existuje 12 fází lidského života, do nichž každý člověk vstupuje od svého narození až do nejvyššího věku 84 let - vždy po 7 letech. Všechna léta přes 84 jsou podle Amerlinga mimo pravidlo, a rovněž tak pod 84, poněvadž "životní pořádek" obsahuje 12 krát 7 let. Člověk je postupně dítětem a učedníkem (do 21 let), pak oficiózem (zabývá se totiž ve "druhém kvartálu" od 21 do 42 let životními úkoly - Lebensofficium), poté je ve třetím, tzv. "ředitelském" kvartálu (Directorial - quartal od 42 do 63 let). Nakonec ve čtvrtém životním kvartálu (od 63 do 84 let) je člověk rádcem, "radou" celé rodiny. Amerling se při svém dělení vývoje opíral o Aristotela a Hippokrata, kteří také dělili život po sedmi letech. W. Shakespeare rovněž ve hře "Jak se Vám líbí" říká, že člověk hraje svoje role na scéně života v sedmi dějstvích. (Také v současné odborné literatuře se občas uvádí, že zhruba za sedm let se vymění všechny buňky v organismu - vyjma nervových.) Cicero rozlišil v lidském životě čtyři základní období a charakterizuje dětství "slabostí", mládí "divokostí", dospělost "vážností" a stáří "zralostí". Modernější rozdělení vývojových stadií na podkladě anatomickém a fyziologickém provedl např. antropolog Jindřich Matiegka. Rozdělil lidský věk na věk kojence a batolete (do tří let), dítě předškolního věku (do šesti let), věk dítěte školního (do 12 let), věk dospívající mládeže (do 15 let) a věk dospělé mládeže (do dvaceti let). Charlotta Bühlerová (1893 - 1974) aplikovala na vývojová studia sociální hledisko a rozlišila tyto etapy profesní a životní kariéry: - období bez zaměření (do 15 let) - období nespecifické expanze (přípravný věk) - člověk se snaží začlenit mezi dospělé, nemá však ještě přesně vymezenou roli (15 - 25 let) - období specifikace a dělné zralosti (od 25 do 45 let) - období rozmachu a úspěchu (od 45 do 60 let) - období teoretického poměru k životu (po 60 roce). Sigmund Freud (1856 – 1939) stanovil pět základních vývojových etap: Orální odpovídá kojeneckému období (do jednoho roku). Anální trvá od dvou do tří let. Falická trvá od tří do pěti let. Zde se objevuje tzv. oidipovská problematika (oidipovský a Elektřin komplex), kdy se mění vztah k rodiči stejného pohlaví. Začíná být zabarven konkurencí á žárlivostí. Latentní od šesti let do puberty. Genitální etapa či fáze je u Freuda závěrečná.Nastává po vyřešení oidipovského komplexu.Objekt a jeho uspokojení má stejnou váhu a hodnotu jako uspokojení vlastní. Erik H. Erikson (1902 - 1994) rozlišoval osm ,,věků“či období: Orálně senzorické od narození do jednoho roku. Charakterizuje je budˇzákladní důvěra nebo základní nedůvěra. Svalově anální od druhého do třetího rkoku života. Charakterizuje je buď autonomie nebo pocit studu a pochyby o sobě. Lokomotoricky genitální od třetího do pátého roku života. Charkterizuje je buď iniciativa nebo pocity viny. Latence od šestého do dvanáctého roku života. Charakterizuje je buď snaživost nebo pocity méněcennosti. Puberta a adolescence od dvanáctého do dvacátého roku života. Charakterizuje je identita nebo konfuze rolí. Mladší dospělost od dvaceti do třiceti let života.Jde buď o intimitu nebo izolaci. Dospělost od třiceti do šedesáti let života. Generativita nebo stagnace. Zralý věk od šedesáti let do smrti. Integrita ,,já“ nebo zoufalství. Považujeme za adekvátní používat toto rozdělení vývojových období (jednotlivá období jsou optimální pro různé druhy učení): - nitroděložní (prenatální) stadium (od početí do porodu) - porod tvoří tzv. perinatální stadium - novorozeneckým stadiem (od porodu do šesti týdnů) začíná postnatální stadium - kojenecké stadium, resp. stadium nemluvněte (od šesti týdnů do jednoho roku) - stadium batolete (od jednoho do tří let) - stadium předškolního věku (od tří do šesti let) - stadium dětství a prepuberty (šest až jedenáct roků) - puberta (jedenáct až patnáct roků) - mládí (adolescence, období explorace) od 15 do 20 roků - dospělost 20 až 60 roků, z toho údobí 20 - 30 roků je mladší dospělost, 31 - 44 let je zralá dospělost (období ustalování), 45 - 60 let je střední věk (interevium) jako období udržování se - počínající stáří (od 60 do 74 let) (bývá někdy označováno za pozdní dospělost) - stáří (senium) od 75 do 89 roků -dlouhověkost (od 90 let výše). | | » vývojová stadia lidského jedince |
| vývojové období batolete | >> | Vývojové období batolete se dělí na stadium: mladšího batolete (1 až 2 roky), staršího batolete (2 až 3 roky). Období batolete trvá do sebeuvědomění a do první fáze vzdoru. Co vše můžeme očekávat v tělesném vývoji, chování a prožívání dítěte ve stadiu batolete? Průměrná orientační hmotnost tříletého dítěte je 15 kg. Přírůstek tělesné výšky je ve 2. roce života asi 11 cm, ve 3. roce již pouze asi 9 cm. Průměrná výška tříletého chlapce je asi 98 cm a dívky 96 cm (Auxologické, růstové a vývojové tabulky i normogramy se stále průběžně upřesňují). Ve 2. roce období batolete má dítě asi 18 zubů a koncem 3. roku má již úplný mléčný chrup. Období batolete je v normálních případech charakterizováno rychlým rozvojem: zrakového a sluchového vnímání, hrubších i jemných pohybových schopností a dovedností, mimických a pantomimických výrazových projevů, fantazie (projevuje se tzv. fantastický iluzionismus), dítě někdy reaguje na své fantazie jako na reálné skutečnosti, můžeme někdy pozorovat i komunikaci dítěte s imaginárním kamarádem či kamarádkou, přítelem, zvířátkem, věcí i publikem, hygienických návyků ( v celém období batolete se přitom občasné pomočení posuzuje jako tolerovaná nehoda), sebeobsluhy při jídle a při oblékání, řeči a myšlení dítěte, uvědomění sebe sama, vůle dítěte (dítě bývá ke konci stadia batolete častěji vzdorovité, negativistické, aby prosadilo svou vůli) a v souvislosti s tím se objevuje také potřeba samostatnosti a jistého sebeurčení dítěte. Bazální vazba (základní psychosomatické přilnutí, připoutání, attachment) na matku či osobu, která o dítě stále nejvíce pečuje u většiny dětí přetrvává. Při separaci ( oddělení od matky - zejména v období mladšího batolete) hrozí subdeprese, deprese, stavy vnitřního napětí až anihilační anxieta, což je vážná existenční úzkost separovaného dítěte. Také i starši batolata bez současné přítomnosti rodičů a sourozenců umístěná na mnoho hodin do péče cizích lidí, ale i příbuzných, reagují často vnitřním napětím, které si ještě dodatečně (po opětovném převzetí do rodičovské péče) odreagovávají někdy pláčem, neklidem i větší či menší agresivitou. Po dobu nemoci batolete je optimální, když zůstane doma s nemocným dítětem jeho vlastní rodič (nejlépe matka). Zejména vážněji nemocné děti,( které však nemusí být hospitalizovány v nemocnici), by neměly být odkládány do péče cizím lidem. Zejména když jejich připoutání k rodičům je výrazně nadprůměrné až mimořádné. Rozvojem sebevědomí končí období pasivního přizpůsobení dítěte na vnější vlivy a začíná snaha aktivně působit na vnější podmínky a přizpůsobit si je. Batolata mají často značně silný smysl pro osobní vlastnictví (např. svých hraček, oblíbených pamlsků), které si často energicky hájí a brání nejen slovně, ale i ,,ručně" (brachiálně). Tento druh sobectví lze snadněji redukovat v dalším (předškolním) období vývoje, kdy se postupně vyvíjí altruistické chování. Batole je často značně spontánní, expresivní, bez zábran, maximálně ,,upřímné", bez výraznější přetvářky ve svém chování. U cizích lidí bývá utlumené. Tělesný vývoj a vývoj jednotlivých funkcí batolat: je třeba se zmínit především o růstu. Růst kostry je ve srovnání s prvním rokem života zpomalen: laterální typ (děti rozložitější do šířky) se vyvíjí rychleji než lineární typ (děti štíhlé). V souvislosti s tím je třeba uvést, že štíhlé děti nezřídka potřebují více spánku než děti rozložité. Pro úspěšný psychosomatický vývoj dětí, rodiny a manželství je mimořádně důležité, aby mladí rodiče ovládali dovednost přípravy zdravé a čerstvé stravy pro děti i celou rodinu. Neměli by se plně spoléhat jen na kuchařské umění příbuzných, zejména svých maminek a babiček nebo jen na služby společnosti. Pokud jsou i batolata ještě více či méně kojena, je třeba počítat s obtížnějším odstavováním dítěte od prsu, který je pro některá batolata i milovanou ,,hračkou". Odloučení od kojící matky, byť na pouhý jeden den kojené děti nezřídka velmi obtížně snášejí, bývají např. velmi plačtivé, zejména v noci. Ostatní rodinní příslušníci ( např. otec dítěte a jeho sourozenci a prarodiče) kojenému dítěti matku nemohou zcela nahradit a a plně kompenzovat. U všech dětí je třeba dodržovat zásady zdravé výživy a zdravého pitného režimu. Je třeba vyvarovat se vzniku nutriční deprivace u dětí, což je strádání v oblasti výživy, které může vést nejen ke zhoršení tělesné pohody a zdraví, ale i ke zhoršení duševní pohody a zdraví. Chyby a nedostatky ve stravování a v pitném režimu, nevyvážená a nezdravá a často jen studená a nevařená strava se projevují např. nejenom poruchami růstu a hmotnosti dítěte, ale i potížemi s vyměšováním (např. zácpami), duševní nepohodou, neklidem, únavou až vyčerpáním a závadami a poruchami vitality, základní i situační životní nálady a chování dítěte. Kosti nejsou dosud kalcifikovány. Jejich měkkost a pružnost chrání dítě před zlomeninami při častých pádech. Pokud jde o vývoj dentice, mělo by dítě do tří let mít už všechny mléčné zuby. Kazí-li se tyto zuby, má se jim dostat téhož ošetření, jaké se později dostává zubům trvalým. Ze svalů se rozvíjejí především velké svalové skupiny. Dítě nabývá určitých obratností rukou a trupu. Vývoj různých pohybových dovedností je přitom nestejnoměrný. Dítě může dočasně ztratit zájem a obratnost v jedné dovednosti, zatímco si osvojuje jinou. Organismus dítěte se postupně stává natolik vyspělým, že ke konci období batolete jsou již v uspokojivé míře osvojeny žádoucí dovednosti jídla, mytí, spaní a vyměšování. Vysazování na nočník nebo na toaletu je žádoucí vždy po spaní a po jídle a kdy si dítě řekne. Občasné nehody v tomto směru je vhodné tolerovat. Dítě se také začíná zajímat, zvláště ke konci období, o pohlavní orgány a jejich funkci. Tento zájem je často provázen infantilní masturbací (zejména večer, při únavě a nekontrolované činnosti). Je třeba zajistit volné ošacení, čistotu pohlavních orgánů, dozor nad toaletními návyky a odvádět nenásilně pozornost dítěte od této činnosti. V té míře, jak se rozšiřují kontakty dítěte mimo domov, zvyšuje se pro ně pravděpodobnost nakažlivých nemocí. Pokud jde o pohybový vývoj, o motoriku, je třeba především vzít v úvahu, že: je v tomto období ontogeneticky podmíněna výrazná živost a pohyblivost dítěte někdy i s častějšími pády, dítě za normálních okolností miluje pohyb venku, který by měl být každodenní, často se domů vrací z procházek, pískovišť a hřišť až na nátlak, a to i s pláčem, je třeba dbát na to, aby dítě mělo dobré oblečení a dobrou obuv, aby např. nemělo po starších sourozencích nevhodné a opotřebované boty. Ze zvýšené potřeby pohybového vyžití, kterou dítě někdy uspokojuje až do přesycení, dá se také někdy vysvětlit mrzutost dětí, která bývá projevem celkové únavy. Rodiče dětí v tomto období si často stěžují, že děti venku neúnavně běhají a po příchodu domů jsou afektivně labilní a plačtivé. Může to někdy být i z vyčerpání dítěte. K optimálnímu vývoji svalstva a pohybových dovedností dítěte je třeba zajistit dítěti podmínky pro provádění různých pohybových činností (chůze, běh, šplhání, lezení, manipulace s kostkami, pískem, vodou atd.). Dohled dospělých je nutný. Jemná motorika se trénuje také odtrháváním obalů (např. z cukrovinek) a nápisů na různých lahvičkách, na krabicích, na nových hračkách, což patří mezi oblíbené motorické činnosti batolat. U některých batolat i kojenců se objevuje většinou přechodný jev: rytmické, repetitivní, stereotypní, automatické pohyby vázané na spánek. Jde o pohybový neklid ve spánku, např. bouchání hlavou, kolébání trupem, otáčení hlavy a trupu do stran, pohyby končetinami až zmítání se na lůžku (iactatio capitis et corporis nocturna). Občas děti bývají po probuzení (zejména z denního spánku) plačtivé, bez dobré nálady a negativistické. V některých případech může dojít až k trvalejší závadě či poruše spánku. Pro vývoj poznávacích procesů dítěte má velký význam vývoj řeči, který bývá i velmi rychlý a intenzivní. Zatímco do roku a půl se dítě aktivně naučí pár jednotlivých slovíček, obvykle nejdříve jména pro rodinné příslušníky a především citoslovce (haf, bú, au, bác, mňam, ham, bum, hop atp.), ale má již poměrně rozsáhlý pasivní slovník, zvládá už ve dvou letech krátké věty, a počátek konverzace (i když s vadami výslovnosti slov, takže rodiče nemohou vždy poznat, co chce sdělit), ve 3 letech už s ním lze konverzovat běžně. Vývoj a rozvoj řeči bývá přitom u děvčátek někdy o něco rychlejší než u chlapců. Rodičům batolat se doporučuje používat specifickou a osobitou mluvu (řeč) orientovanou na dítě, která se projevuje např. pomalejším tempem řeči, zdůrazněnou výslovností, krátkými a zjednodušenými větami, vyšším položením (intonací) hlasu, komunikací tváří v tvář, ponecháváním pauzy na reakci dítěte, kladení vhodných otázek. Začátkem vývojového období batolete vlastně začíná období aktivního ovládání jazyka. Dítě nejprve dovede pojmenovat (často nějak zkomoleně) lidi a hodnoty, které ve svém okolí pociťuje jako nejdůležitější, říká např. mama, tata, baba, deda, teta. Pokoušejí se často také intonovat při poslechu písní. V půldruhém roce má dítě aktivně ovládat asi 25-30 slov. Pasivní slovník je však rozsáhlejší. Podle toho, jakou má dítě příležitost ke hraní, příp. podle toho, jak s ním rodiče rozmlouvají, vyprávějí pohádky, ukazují obrázky, učí se dítě pojmenovat i řadu hraček, pohádkových bytostí a předmětů denní potřeby. Jemná diferenciace se vyvíjí pomalu, a tak se dítě rádo zaměňuje např. na cukrování a solení, chce pomáhat při vaření, praní, úklidu. Ve druhé polovině druhého roku života začíná používat slovesa. Po dosažení druhého roku věku se vyptává otázkou "co je to?" (je to vlastně verbálně vyjádřený orientační reflex, který je základem potřeby poznávat). Nebo ukazuje na věci a chce, abychom mu je pojmenovali. Koncem druhého roku nebo během třetího roku se začnou v řeči dítěte objevovat přídavná jména. V tomto období se objevuje i otázka proč, často velmi úporná. Vyžaduje ze strany dospělých hodně trpělivosti při opakovaných odpovědích. V průběhu druhého roku začíná již dítě některé výrazy vyslovovat gramaticky správně. Přesto však se objevuje ve slovníku dítěte celá řada novotvarů ("vrtadlo" (letadlo), "česánek"(hřebínek na vlasy), "kuky" tj. brýle apod.) a zkracování či osobitá úprava slov (např. místo chci některé děti vyslovují pouze ,,ci", místo honem vyslovují ,,onem". (Někdy hlásku přidávají, např.: místo jo říká joo, místo ne říkají nee). Při rozmlouvání s dětmi musíme klást důraz na jednoduchý, srozumitelný, klidný, spíše pomalý způsob řeči a správnou artikulaci. Chceme-li, aby řeč dítěte byla správná, musíme s ním často a přiměřeně, spíše pomaleji mluvit. Je žádoucí být dítěti vzorem, nešišlat s ním. Je dobré vyhýbat se nevysvětleným cizím termínům. Dítě se učí odposloucháváním. Někdy "střádá" pasivně určitá slova a věty, která pak začne najednou aktivně a více méně přiléhavě používat později. Někdy více, někdy méně vhodně k dané situaci. Někdy napomíná své rodiče podobně jako rodiče napomínají dítě. (Např. starší batole volá na svou maminku: máš rozum? Už stokrát jsem ti říkala, že nemáš chodit bosky). Téměř tříletý chlapec říká své mamince: Ty povídáš hlouposti, když ho máma požádala o něco, co se mu nelíbilo. Příliš časté opravování dětské výslovnosti vede někdy ke zpomalení vývoje řeči. (Též přehnané nucení dítěte k opakování). Řeč dítěte je do značné míry zrcadlem řeči těch, v jejichž společnosti dítě vyrůstá, a to především v rodině. Zvláštní pozornost vyžadují zvýšeně citlivé (senzitivní a hypersenzitivní) děti. Pro výchovu řeči příliš citlivých dětí zvlášť platí, že jejich řeč nemáme příliš často a přísně opravovat, protože u těchto dětí se časté opravování výslovnosti může spojovat s úzkostnými pocity. U všech dětí je žádoucí pěstovat nejen návyk správné, ale také kultivované řeči. S patlavostí dětí v řeči (fyziologickou dyslalií) je většinou nutno se během tohoto vývojového období smířit. Návyk řeči bez vulgarismů považují někteří odborníci právem za jeden z nejdůležitějších preventivních opatření proti závadám a poruchám chování. Spontánní slovní výrazové projevy dětí bývají bezprostřední, naprosto upřímné (expresivní). Neměly by se zaměňovat za drzost dítěte, kterou je nutno přísně trestat. Dítě nemá v rodině cítit rozpor mezi způsobem vyjadřování v soukromí a způsobem vyjadřování ve společnosti. Takový rozpor by mohl vést dítě k pokrytectví nebo by se mu toto pokrytectví rodiny později mohlo natolik zprotivit, že by se později paradoxně identifikovalo se slangovým a vulgárním vyjadřovacím stylem závadových dětí a mládeže. V souvislosti s vývojem řeči batolete se zdokonaluje i myšlení, zvláště abstraktní. Přesto však je myšlení batolete stále charakterizováno: převážně konkrétním, praktickým, situačním rázem, unáhlenými afektivními úsudky, fantastickým ilusionismem (dítě si hraje např. na pohádkové bytosti), magickým vztahem ke světu. Dítě chápe svět celistvě, difusně a antropomorficky. Takřka vše vnímá jako oživené, extaticky se vžívá do situací, v kterých se ocitá. Pro vývoj myšlení dítěte je důležité, aby rodiče zaujímali vážný postoj k otázkám dítěte. Dítě má na každou otázku ,,proč" dostat přiměřenou a trpělivou odpověď (věcnou, pravdivou a přizpůsobenou úrovni dítěte). Na vývoj mentální složky osobnosti má velký vliv také sledování televizních a filmových pořadů, které by měly být pro děti jejich rodiči pečlivě vybírány a přiměřeně i časově dávkovány. Ani všechny dětské filmy nejsou pro batolata vhodné, natož filmy pro dospělé. Starší batolata mají v oblibě animované dětské filmy s figurkami malých děti a mladých zvířátek. Vžívají se intenzivně do průběhu děje ve filmu, nereagují často ani na dotazy okolí, usmívají se nebo se mračí podle toho co právě ve filmu probíhá za scény. Někdy ve svém zaujetí na film nereagují ani na volání rodičů. Nutit děti mnoho hodin se dívat na filmy (až u filmových příběhů usne), není správné. Unavené, hladové a žíznivé dítě bývá po probuzení často plačtivé a nespokojené, což je vidět na jeho chování i mimice a gestikulaci. Pro vývoj osobnosti dítěte a sociálních vztahů má rozhodující význam probouzení sebecitu, sebeuvědomování dítěte, které je v současné době často patrné již mezi 2. a 3. rokem, kdy se dítě začíná označovat první osobou čísla jednotného (JÁ), místo dosavadní třetí osoby (ON (Kája) či ONA (Jana), dítě začíná mít potřebu samo rozhodovat a dokonce i dospělým oponovat, opravuje více či méně správně některá slova jiných dětí i dospělých, někdy chce ostatní děti i dospělé ovládat a poroučet jim, odmítají si hrát s některými dětmi, odmítají půjčovat své hračky některým dětem, brání se zásahům do hry a do svých věcí, nerado náhle končí hru, vyvíjí se u něho rostoucí smysl pro vlastnické právo, začíná si utvářet zásady pro chování, které mu vštěpují např. rodiče a příbuzní. Probuzení sebecitu dítěte vede také k vývoji celé řady nových citů, zaměřených nejen na vlastní nitro dítěte, ale i mimo vlastní osobu. City batolete jsou stále velmi intenzivní, prudké, výbušné, proměnlivé, labilní, často málo ovládané, afektivní, jednoduché (až primitivní). Emoce kladné i záporné jsou vyjadřovány často nejen mimikou, ale i pohyby celého těla. Záporné emoce bývají provázeny i agresivními pohyby (někdy i proti rodičům). Děti se dlouho nerady dělí o to, co mají moc rády. Ve srovnání s minulým vývojovým stadiem jsou však city diferencovanější. K vývoji citů přispívá vydatně vedle přirozeného zrání, které je ohraničeno kapacitou dispozic dítěte, také výchova. Při výchově citů, hlavně při potlačování agresivních projevů záporných citů, můžeme úspěšně využít jejich labilnosti. Přiměřeným způsobem odvedení pozornosti dítěte od zdroje negativního citu (resp. afektu) lze často dosáhnout žádoucího výsledku. Koncem období batolete již děti začínají přiměřeněji spolupracovat při hře s jinými dětmi. S city, emotivitou a afektivitou úzce souvisí temperament dítěte, který podmiňuje dynamiku jeho chování. Typ temperamentu se projevuje v tomto období ještě výrazněji než u dospělých, kde rozvíjející se sebekontrola a socializace již zhusta podstatně ovlivňuje i průběh výrazových projevů vrozených reakcí: dítě žije především přítomností, napodobuje chování lidí ze svého okolí, zejména těch se kterými se více identifikuje, dává většinou velmi spontánně (upřímně, přímo) najevo svoje pocity a prožitky, má svoje osobní pořadí do jaké míry jsou mu jednotliví členové rodiny blízcí, milí a sympatičtí, často jsou jim bližší vedle rodičů a prarodičů z dospělých osob ty mladší, často nedovede potlačit své citové projevy (reaguje nezřídka pohyby jako by celým tělem), nedovede snadno odsunout do budoucna splnění svých přání a potřeb. To, že batole chce všechno hned: bývá příčinou toho, že dítě občas někde "naráží". Je dobře nejprve se pokusit dítěti vše přiměřeně vysvětlit. Jestliže to nepomůže, je vhodné pokusit se odvést pozornost dítěte na jiný předmět, na jinou aktivitu. Je-li i tento způsob výchovy neúspěšný, ignorujeme dítě na chvíli. V každém případě je žádoucí vyvarovat se situačnímu odpírání rodičovské lásky a snižování osobní hodnoty dítěte a nepřiměřeně tvrdých postupů, zejména tělesných trestů. Již v období batolete a pochopitelně i později dochází k první dětským konfliktům. Jejich motivy bývají často: žárlivost na jiné děti, sourozence i dospělé osoby v rodině, strach, zlost, snaha získat pozornost, snaha po sebeuplatnění, po pochvale. hněv, pocit křivdy, opomenutí dítěte ze strany dospělých (např. kvůli závislosti rodičů na telefonování). Nezapomeňme, že dítě potřebuje ke správnému vývoji hlavně radostné sociální prostředí. Avšak i když zajistíme dětem radostné prostředí, pozorujeme ve věku od 18. měsíců do 3. let a později u dětí vystupňovanou svéhlavost (jájismus) opozičnost, negativismus (nadužívání reakcí ne). Není vždy vhodné tuto svéhlavost za každou cenu a tvrdě odstraňovat a utlumovat. Jde totiž o vývojovou zákonitost, která má při normálním vývoji dočasný ráz. Je proto vhodné, když počkáme, až tato zákonitost odezní. Současně ovšem musíme upravit výchovu tak, aby bylo dítě co nejméně provokováno ke vzdorovitosti. Vzdorovitost je často vlastně pasivní formou boje o svébytnost a uplatnění vlastní vůle dítěte. Dítě vzdoruje tehdy, jestliže někde "naráží", pociťuje-li odpor. Reakce vzdoru otřásá celou jeho osobností a má ráz difusního odmítání. Dítě ztrácí kontakt s okolím a je nepřístupné jakémukoliv působení. Často vůbec nereaguje ani na oslovení a vzdor se výrazně projevuje i v jeho mimice. Pro mnohé rodiče a vychovatele je vzdorovitost dětí předškolního věku (zpravidla mezi 2,5 - 3,5 - 4 rokem) značným problémem. Nezdar výchovného působení na dítě je nezřídka způsoben tím, že vychovatelé nedovedou odlišit vzdorovitost od neposlušnosti, svéhlavosti, útočnosti, některých forem plachosti, ostýchavosti a někdy ani od hravého měření sil. Neporozuměním a nevhodnými zásahy rodiče často reakce vzdoru posilují. Zhusta vedou jejich nepřiměřené výchovné zásahy a metody buď k hýčkání a rozmazlování dětí, anebo naopak k neurotizaci dítěte. V rodinách, kde si rodiče rozumějí a kde jsou zajedno ve výchovném působení, nestává se vzdorovitost nepřekonatelným problémem zejména tehdy, dovedou-li rodiče dětské vzdorovitosti předcházet. Nejvhodnějším prostředkem takové prevence je adekvátní domácí řád, dodržovaný všemi členy rodiny, na který si dítě přivyklo dříve, než započalo období vzdorovitosti. Je to např. o pravidelný čas pro stravování, pravidelný čas pro každodenní procházku, pravidelný čas pro denní a noční spánek. Dítěti je ovšem žádoucí zajistit rovněž dostatek prostoru pro volný pohyb a je třeba dbát, aby se na ně ze strany dospělých nesypaly samé zákazy a omezení, může-li si dítě volně hrát a pobíhat bez zábran a překážek, pak neprožívá přespříliš zklamání a odpor a vzdorovité reakce se vyskytují méně intenzivně nebo zřídka, jinak je tomu tehdy, kdy je dítě ustavičně napomínáno k opatrnosti, když si nesmí hrát, aby se neumazalo, nesmí běhat, aby neupadlo, a je stále zatěžováno množstvím jiných nedětských ohledů. Návalu vzdoru lze předcházet i tím, že vychovatel naznačí dítěti svůj požadavek o něco dříve, než má být splněn, a dává tak dítěti příležitost připravit se vnitřně na nastávající "změnu programu". Náhlá nucená změna okamžité činnosti dítěte je totiž velmi často příčinou vzdoru, zvlášť když dítě nechápe její důvod. Pro zdravý vývoj dítěte je také vhodné, aby mu rodiče umožnili získat co nejvíce vlastních zkušeností, třeba i poněkud bolestivých. Dítě pak samo a snáze pochopí, že všechna jeho přání nemohou být splněna. Někdy se však ani dobrému vychovateli nepodaří vzdoru dítěte předejít. Jak si v tomto případě počínat? 1. Především se nemá ze vzdoru dělat hrozná událost a velký problém. 2. Vhodnější je věnovat mu co nejméně pozornosti a rychle přejít k normálnímu pořádku. 3. Nechť se vychovatel vyhýbá tomu, aby sám upadl do afektu. 4. Při potlačování vzdorovité reakce nesmíme nikdy zapomínat, že dítě při svém vzdoru trpí, že je nešťastné a že se bolestně od svého okolí odtrhuje. 5. Rodiče si vždy neuvědomují, že dítě potřebuje jistotu nezmenšené lásky i při svém vzdoru. 6. Neuvědomují si, jakou bolest působí dítěti jejich dost neuvážené "Nemám tě rád", "Jdi pryč", ,,Nechci tě". 7. Nechtějme, aby dítě prožilo mučivý pocit, že není milováno. 8. Příliš tvrdý výchovný přístup u batolat není žádoucí. 9. Ponechat dítěti jistotu lásky neznamená ovšem ustupovat mu vždy a odvolávat vždy své příkazy. V takovém případě dítě záhy pochopí, jak výhodné je vzdorovat, chce-li něčeho dosáhnout. Vzdor pak ztrácí náhodný ráz a stává se trvalým rysem dětské osobnosti. Dítě se uchyluje ke vzdoru vědomě jako k prostředku nátlaku na vychovatele. 10. Stejně nevhodné jako přílišná povolnost je však i neustálé mocenské potlačování vlastní vůle dítěte. Odstraňování vzdorovitosti a sebe uplatňování dítěte příliš tvrdými tresty či jinými nevhodnými zásahy může vést k psychickému narušení dítěte. Někdy se potřeba svébytnosti projevuje u dětí aktivním negativismem (dítě dělá opak toho, co je žádáno) a dokonce afekty hněvu a vzteku. Některé děti dokonce mají afektivní respirační křeče (křičí, zblednou a někdy až zmodrají, ztrácejí dech). Ani tento afekt není vhodné přemáhat hrubou silou, maximálním křikem nebo dokonce poléváním studenou vodou, jak je někde zvykem. Dítě sice musí mít jistý respekt vůči dospělým, ale výchova silným strachem je riskantní, protože může vyvolat u dítěte např. psychosomatické potíže, závady a poruchy. Rodiče při afektivních respiračních křečích dítěte někdy dávají dětem až příliš najevo svůj strach o ně (s křikem hořekují, co se může stát apod.). Jak předcházet afektivním respiračním křečím: zachovat klid, dítěte si navenek moc nevšímat, ujasnit si, nač dítě obvykle výbuchem hněvu či vzteku reaguje a zda těmto situacím lze předejít, dítě je lépe izolovat od těch dětí, které mu dávají svou nezdrženlivostí špatný příklad, také pravidelnost denního režimu může eliminovat některé provokační momenty vzdoru, hněvu a vzteku (k těmto afektům tak snadno nedojde, když dítě je zvyklé na to, že se po něm v určitý den a určitou hodinu žádá něco, co má udělat). Návaly zlosti je nejlépe nechat bez povšimnutí. Nedoporučuje se vyhovět všem přáním, které dítě vymáhá afekty. Tím by si na tento způsob mohlo snadno navyknout. Musíme však počítat s tím, že u dětí s disharmonickým vývojem osobnosti musíme počítat s afektivní labilitou jako s poměrně trvalým jevem. U batolete pozorujeme také často strach z neobvyklých předmětů, např. z broučků, mravenečků, berušek, myšek, z mechanických, někdy i z plyšových zvířátek, z hluku elektrických přístrojů (mixerů, vysavačů). Častý je u některých dětí také strach z odloučení od matky, když chodí nerady např. do různých útulků, celodenních mateřských škol, nebo když musí být hospitalizovány v nemocnici. (Dítě pak např. odmítá jít kamkoliv jen s matkou, protože se bojí, že by je matka zase někam odložila). Zvláštní typ strachu u dětí je strach z trestu. Dítě považuje za nejhorší to, za co je nejvíc trestáno, i když je to objektivně vzato maličkost. Jak dítě zbavíme strachu? Když na dítěti zpozorujeme strach: nechtějme, aby se k předmětům svého strachu v každém případě a ihned přibližovalo, vhodné je seznamovat dítě s předměty strachu postupně, z dálky, pomalu, když je dítě klidné a vyrovnané. Silný fyziologický doprovod strachu může dítě poškodit. Reakce strachu má totiž vliv na činnost žláz (např. na tvorbu žaludečních šťáv), takže ustrašenému dítěti nechutná jíst. Zažívací potíže mohou vést až k vředové chorobě. Sugestivní strašení i strašidelné hry i písně a pouhé povídání o zlých macechách, čertech atp. může u citlivějších dětí ve vývojem stadiu batolat a předškoláků budit nežádoucí emoce a afekty a dokonce je i vážně polekat až vyděsit. Někdy se tak chovají starší děti k mladším, straší je a baví se jejich reakcemi strachu a děsu. To by rodiče měli starším dětem zakazovat. Kvůli duševnímu zdraví dítěte je třeba předcházet u batolat opakujícím se stavům nápadného psychosomatického vyčerpání dítěte, kdy dítě vytrvale pláče, křičí, je neklidné, nereaguje na slovní uklidňování, naříká, ale ale samo neví co mu schází. Může to být zapříčiněno únavou, vyčerpáním, nedostatky ve stravovaní a pitném režimu, nedostatkem spánku (např. odpoledního), pozdním ukládáním dítěte k nočnímu spánku (batole by mělo být k nočnímu spánku ukládáno před 21. hodinou), pohybovým přetížením i přetížením nejrůznějšími podněty. Někdy je to způsobeno i dováděním s unaveným dítětem, které je např. dlouhým lechtáním nuceno ke smíchu až do vyčerpání. Může ovšem jít také o počáteční stadium různých závad, poruch a chorobných stavů. Zvláštní pozornost zaslouží v období vývoje batolete také rozvoj sociálních vztahů dítěte. V souvislosti s rozvojem sebevědomí dítěte pozorujeme občas již po druhém roce, většinou však až kolem třetího roku, proces osamostatňování se dítěte od výhradního styku s dospělými. Koncem období batolete již dítě začíná samo spontánně navazovat sociální kontakty s jinými dětmi, které považuje za své kamarády či kamarádky a vyzývá je ke společným hrám. Dítě navazuje těsnější vztahy s vrstevníky a hlavně s dětmi o něco staršími. Potřeby, city a snahy dítěte motivující jednání jsou ovšem stále převážně egoistické. Batolata mají často silné vlastnické pocity (např. nechtějí půjčovat své hračky, dělit se o pamlsky) a projevuji také více či méně silně vrozené teritoriální či prostorové chování. Chrání si prostor, který považují za svůj, vykazují např. z tohoto prostoru ostatní (hlavně menší) děti (i na veřejných pískovištích), a to někdy dost agresivně. Jejich agresivita nebývá přitom vždy pouze slovní, ale i fyzická. Jejich údery rukou s hračkou bývají někdy až příliš silné.Takové chování je třeba výchovou redukovat, socializovat a pacifikovat. Altruistické jednání se teprve začíná rozvíjet, a to na pozadí zákona důsledku. Může a má být odměňováno. Egocentricko-egoistické jednání a zaměření dětí je patrno i ve hrách. Děti urputně drží svou vlastní koncepci hry a nerady se nechávají ve hře vést. Rády však přitom napodobují aktivity rodičů a jiných dospělých a někdy se pokoušejí organizovat hru i dospělým (např. o rodičích, mamince, tatínkovi, dědečkovi, babičce, prodavačkách, zdravotnících, policistech a policistkách, sportovních a sportovkyních). Na začátku období batolete mluvíme o paralelní formě hry, děti si hrají "vedle sebe", bez kooperace s jinými dětmi, kdežto na konci období je již patrná sociální hra a snaha o aktivní a úspěšnou spolupráci ve hře s ostatními dětmi. Děti si již kolem třetího roku dovedou požádat o zapůjčení hračky. Pokud jde o vztah dětí k neosobním hodnotám, je třeba zmínit se alespoň o vztahu dětí k hračkám a hrám. V počátcích období jde o experimentování s hračkami, avšak kolem poloviny druhého roku již občas pozorujeme určitou zaměřenost, sledování cíle při manipulaci s hračkou. Experimentování se mění ve hru v pravém slova smyslu (dítě si staví např. věže, chlapci jezdí s autíčky, umývají je ve vodě), děvčátka svlékají a oblékají panenky, perou jim (práce s vodou je často velmi těší), vozí panenky, povídají si s nimi, trestají a chválí je). Promítají do hry své osobní zkušenosti a prožitky v rodině i jinde. Některé nápady a experimenty dítěte mohou zdát krokem zpět (dítě si např. zkouší natírat vlasy marmeládou, solit si čaj, mazat si kolena máslem, malovat po zdech bytu, "dokreslovat" obrazy na stěnách). Ve třech letech je hra převažující aktivitou dítěte (zvlášť díky rozvinuté fantazii). Hrou se však stává dítěti i jídlo, mytí a oblékání, což někdy rodiče rozčiluje, protože dítěti tyto činnosti dlouho trvají. Ledaco přichází k "úrazu" (např. porcelánové nádobí, skleničky, části oděvu). Hra zaujímá důležitou roli v životě dítěte, stimuluje významně rozvoj celé jeho osobnosti. Pro rozvoj rozumových schopností a dovedností a dětské představivosti plošné i prostorové jsou velmi důležité hry stavebnicového a tvořivého typu. Pokud rodiče s dětmi cestují, měli by na cesty brát i nejoblíbenější (transitní) hračku dítěte. Nestačí však pouze nechat dítě hrát si vedle matky nebo i obou rodičů. Je třeba, aby si matka i otec a i sourozenci s dítětem se zájmem a trpělivě hráli. Hra napomáhá vývoji a rozvoji nejen motoriky a schopnosti a dovednosti spolupracovat, ale celého duševna a osobnosti dítěte. Na závěr uvádíme: Období batolete je charakterizováno těmito hlavními vývojovými znaky: v 10. až 14. měsíci má dítě říci první smysluplné slovo (obvykle jich zná v roce již několik), v 11. až 14. měsíci má udělat první samostatný krůček, v 18 měsících má již ovládat stolici a částečně močový měchýř (za občasné nezdary však dítě nemáme trestat), v 18 až 24 měsících má již dítě umět chodit po schodech, přidržujíc se zábradlí, ve 24 až 30 měsících má chodit po schodech bez držení a začíná mluvit ve větách (často však patlavě), ve 36 měsících má již dítě umět jíst příborem, ve 36 měsících má opakovat jednoduchou povídku, básničku, příp. zazpívat písničku. Z hlediska ontogenetické psychologie (zabývající se individuálním vývojem člověka) se koncem vývojové etapy batolete většina dětí jeví jako způsobilá (zralá a připravená) na úspěšnou docházku do mateřské školy a přiměřené komunikace a interakce s vrstevníky. V nejasných případech a při komplikacích je na místě vyjádření dětského psychologa a dětského lékaře. Kompetentní a kvalifikované profesní úkony a jejich interpretace v oblasti psychologické diagnostiky zralosti či způsobilosti pro mateřskou školu a doporučované intervence mají svá odborná pravidla a musí být v souladu i s etickým kodexem profese psychologa. Pro úspěšný rozvoj osobnosti a psychiky batolete je nutná: trpělivá, laskavá, klidná, pevná a jednotná výchovná psychická a somatická péče, přiměřeně náročný celodenní program pro děti, velmi uváženě a střídmě by rodiče měli dávkovat i dětské pořady v televizi a v počítači, není žádoucí, aby děti sledovaly počítač či televizi nepřetržitě mnoho hodin denně a stávaly se tak závislé na mediích, je třeba vytvářet prostředí bezpečí a citové jistoty, upevňovat radostný sebecit dětí a jejich neuropsychickou stabilitu, pozorným a vývojové etapě dítěte adekvátním předáváním vědomostí a informací o tajuplném okolním světě podněcovat rozumový vývoj dětí, je žádoucí taková výchova, která vede dítě k získávání návyku dané vývojové fázi přiměřené sebeobsluhy a sebeřízení, zdravé sebedůvěry a úspěšného soužití s vrstevníky a s okolím vůbec. Literatura KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008.127 stran. ISBN 978-80-7375-185-2. PLHÁKOVÁ, A. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 stran. ISBN 978-80-247-0871-3. | | » vývojové období batolete |
| vývojově psychologické teorie osobnosti | >> | Obecně uznávaná a integrativní teorie vývoje psychiky a osobnosti nebyla doposud vytvořena. Jednotlivé teorie zdůrazňují biologické, další sociální nebo i jiné vývojové faktory. Výběr teorií S. Freuda (viz), E. H. Eriksona (viz), J. Piageta (viz) a L. Kohlberga (viz) poskytuje základní pojmový nástroj, který pomáhá pochopit vztah mezi příčinami, podmínkami a následky v průběhu vývoje psychiky a osobnosti. | | » vývojově psychologické teorie osobnosti |
| Vývojové stadium dospělosti | >> | Viz Ontogenetické stadium dospělosti | | » Vývojové stadium dospělosti |
| vývojové stadium dlouhověkosti | >> | Osoby devadesátileté a starší jsou dlouhověké (longevitní). Otázkami stárnutí a prodlužování kvalitního lidského života se zabývá např. gerontologie, geriatrie a ontogenetická psychologie stáří . Jde např. o předcházení depresím a pocitům inferiority. Doba a intenzita stárnutí je u různých lidí odlišná a závisí např. na genetických vlivech, na způsobu života, na včasném předcházení (prevenci) stárnutí, na předchozích podmínkách, ve kterých lidé žili, a na úspěších a činorodosti jejich dosavadního pracovního i soukromého života i na úrovni jejich soustavy hodnot a cílů do budoucna, které by měly zahrnovat i společenské kontakty a aktivity. Ve stáří je třeba počítat s výraznou redukcí a kolísáním somatické i psychické výkonnosti, s větší pomalostí osobního reaktivního tempa, s potížemi při zvládání nových činností (zejména těch, které vyžadují rychlé rozhodování), s tendencí opakovat svá sdělení, se zaměřením do minulosti (časté vzpomínání), s prohlubující se introvertizací, s opakovaným bilancováním dosavadního života (jež buď přispívá k integraci osobnosti nebo k zoufalství), tedy i s rizikem ne zcela přiměřených reakcí a postojů na objektivní realitu. Hybnost se postupně redukuje (časté jsou artrotické bolesti kloubů), psychosomatická výkonnost a výdrž také, imunita se snižuje, často klesá úroveń frustrační tolerance, zhoršuje se výkonnost v oblasti pohybové, smyslových orgánů, paměťi a úrovně kognitivity (poznávání) vůbec. Psychosomatická reaktivita se zvolňuje. S věkem související úbytek kognitivních funkcí se týká nejen paměti, ale i pozornosti, myšlení a reakčních časů vnímání a chápání. Často se zpomaluje osobní psychosomatické tempo. Paměť podle pravidla, které stanovil francouzský psycholog a filozof Theodule Armand Ribot (1839-1916) a popsal ve své knize Nemoci paměti z roku 1871, vykazuje větší postižení, úbytek pro nedávné události a informace, zatímco vzpomínky na starší, minulé a vzdálenější události bývají uchovávány. V nepatologických případech pozorujeme pouze mírnou kognitivní (poznávací) závadu (dificilitu), poruchu či dysfunkci. Mírná kognitivní porucha, lehká závada či porucha poznávacích funkcí, stařecká zapomnětlivost, lehká duševní porucha (obvykle ve vyšším věku) se projevuje poznávací dysfunkcí (např. poruchou vštípivosti a výbavnosti paměti nebo učení se nové látce, lehčí poruchou pozornosti, mírně zpomaleným myšlením a chápáním) nedosahující však hloubky a intenzity ani mírné demence. Důležité je, aby starý člověk četl, sledoval denní tisk, rozhlas a televizi i internet, případně se i dále systematicky vzdělával (nebo alespoň např. luštil křížovky), protože tyto aktivity stimulují a udržují psychické schopnosti a dovednosti. Důležité jsou i přiměřené tělesné aktivity, cvičení a procházky (nejen při nákupech) a také individuální i společenská herní aktivita. Neměl by se nechat nutit do spěchu, protože ve spěchu má často závady pozornosti a dělá více myšlenkových i pohybových chyb. Pro spokojenost starého člověka jsou významné různé pravidelné rodinné akce (např. oslavy narozenin, jmenin, vánočních svátků, ukončení škol dětí nebo vnuků a vnuček, návštěvy a společné rodinné výlety). Mnoho potíží zaviňuje arterioskleróza cerebri, spojená s oběhovými poruchami mozkových cév a s výpadovými projevy v oblasti psychických funkcí (např. snížení paměťové výkonnosti, nízká koncentrace pozornosti, odtlumenost nebo utlumenost, fluktuace volního úsilí). Také smysly (zejména sluch, zrak a čich) bývají již dificilní nebo defektní, stejně jako motorika. Poměrně časté jsou menší či větší závady a poruchy psychické. např. pocity ukřivděnosti, zvýšená kritičnost, extrapunitivita a vztahovačnost. Ztratí-li starý člověk (zejména osamělý, např. vdovec) motivaci k adekvátnímu udržování pořádku, čistoty a osobní hygieny vůbec a je-li znatelně po této stránce zanedbaný, páchnoucí atp., hovoříme o Diogenově syndromu, který bývá nezřídka spojen s tendencí nadměrně hromadit i neužitečné a nepotřebné věci (jde o tzv. syllogomanii). Ve stáří dochází někdy k nekultivovaným a hlasitým konfliktům mezi starými rodiči a jejich dospělými dětmi, které mívají více či častěji méně přesný nebo závistivý pocit, že rodiče nedávají např. své dary na narozeniny, jmeniny a vánoce (ale např. i byty a zařízení bytů), všem svým dětem spravedlivě, stejně a nabádají rodiče, aby pro ně např. sepsali včas různé dohody nebo výhodnou závěť. Nejsou neobvyklé ani extrémně záporné kritiky osobnosti starých rodičů ze strany jejich dcer a synů, ale i některých vnuků a vnuček, které sugestibilně přebírají hyperkritické hodnocení prarodičů od svých rodičů. Velká zklamání stárnoucí rodiče prožívají např při neúspěších svých dětí v jejich vlastních rodinách a kvůli rozvodům. Na druhé straně se mnoho starších rodičů raduje z úspěchů svých dětí (např. ve studiu, v práci, ve vlastních rodinách) a z kontaktů s vnuky a vnučkami. Generalizující přesvědčení o nízké psychosomatické a hodnotové úrovní a nekompetentnosti většiny starých lidí (ageismus) je však nepravdivé, nesprávné a nežádoucí. Muži se stále v České republice (i v řadě dalších států) dožívají nižšího průměrného věku než ženy, ale v čase se i průměrný věk zvyšuje. Muži a ženy se obtížně adaptují na úmrtí své partnerky a partnera, na osamocenost. Zvlášť večery v prázdném bytě jsou na přiměřenou adaptaci mnoha lidí velmi náročné. Často zjišťujeme pocity či dokonce komplexy dehonestace, neužitečnosti, a to zejména u mužů. Rozdíly mezi reakcemi mužů a žen jsou i v tomto ohledu značné. Psychické dění, i když je v interakci s děním tělesným, je značně autonomní. Tělesné deteriorace nemusí automaticky působit sníženou úroveň prožívání a chování. Vývoj fyziologický, psychický a sociální neprobíhá patrně v senescenci a v seniu vždy paralelně. Vážným psychologickým problémem je osamělost některých starých osob. Kategorizace seniorů z aspektu funkčnosti postihuje situaci starší populace třemi kategoriemi : 1. zdatní (fit) - senioři s dobrou funkčností, kondicí a fyzickou zdatností. Odborný přístup by u nich měl být stejný, jako je platný pro dospělé středního věku. 2. nezávislí (autonomní) - nevyžadují zvláštní péči ani speciální služby. Za běžných podmínek mohou být soběstační a vést relativně nezávislou domácnost, selhávají (např. se situačně infantilizují) jen při větší zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie, extrémní výkyvy počasí, náhlá změna sociální situace - úmrtí partnera, osamění, přestěhování atp.). Sem patří většina seniorů. 3. křehcí ( se syndromem fragility) - jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, příp. dlouhodobě upoutáni na lůžko. Patří sem osoby se zvýšeným rizikem pádů, značně špatnou mobilitou (se syndromem hypomobility až s imobilizačním syndromem), pokročilými somatickými chorobami (např. kardiaci s opakovaným srdečním selháním), senioři s poruchami orientace (závažné poruchy zraku a sluchu), se situačními kognitivními (poznávacími) dysfunkcemi, se syndromem dekondice, s těžkou poruchou mentálních funkcí (demence), se závažnými psychickými a osobnostními poruchami a chorobami, senioři v sociálně komplikované situaci a ve věku nad 85 roků, zvlášť pokud navíc žijí zcela nebo částečně osaměle. V současné době v důsledku stárnutí světové populace nově vznikla medicínská specializace Anti-aging medicina, lékařství proti stárnutí. Cílem je dosáhnout dobrého zdravotního stavu seniorů a seniorek a zároveň zbrzdit proces stárnutí jejich organismu, omladit lidský organismus zevnitř i navenek, zajistit pro staré lidi přijatelně spokojený život s přiměřenou mírou nezávislosti a soběstačnosti. Čím je člověk starší, tím více zátěží všeho druhu by se měl postupně zbavovat a dopřát svému životu způsoby chování a prožívání založené na adekvátních a osvědčených tradicích (i konzervativních), zdravotních pravidlech, normách a stereotypech (rituálech) a na pevném životním řádu. Tělo a duši (celou psychosomatiku) je třeba stále akceptovat, i když už jsou někdy staré a opotřebované. Moudré stáří má dar vidět vše z ptačí perspektivy. Stáří bylo mnohokrát ilustrativně a plasticky popsáno také v krásné literatuře. Některé tyto popisy jsou pro odborníky zabývající se stářím inspirující, ale některé jsou příliš subjektivní, imaginativní a dojmologické. Literatura HUNT, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7178-386-2. KOHOUTEK, R. Psychologie duševního vývoje. Brno: ICV MZLU, 2008. 127 stran. ISBN 778-10-7375-185-2. | | » vývojové stadium dlouhověkosti |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146
