Pojem humanistická koncepce v psychologii
Slovo:
humanistická koncepce v psychologii
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Společnost pro humanistickou psychologii byla z podnětu amerického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908–1970) založena roku 1962 v USA. Sám se specializoval na problematiku motivace. Vypracoval hierarchický systém lidských potřeb. Humanističtí psychologové odmítají především redukcionismus jakéhokoliv druhu. V programovém prohlášení své společnosti uvádějí, že nechtějí být psychology považujícími člověka za velkou bílou krysu, pomalý počítač nebo uzlíček pudů. V USA se totiž v oné době rozšiřoval vtip, že psycholog je člověk, který se domnívá, že lidský rod pochází z bílé krysy. Humanisté zdůrazňují jedinečnost člověka a jeho kapacitu k rozvoji své osobnosti. Doporučují člověka akceptovat takového, jaký je. Považují se současně za představitele psychoanalýzy třetí generace. Na rozdíl od původních psychoanalytiků nemají za svůj cíl terapii psychických poruch, ale pomoc normálním lidem, aby si svoje zdraví udržovali a dále je rozvíjeli.
Představitelem tzv. humanistické psychoanalýzy je např. americký filozof a psycholog německého původu Erich Fromm (1900–1980). Bývá také označován za kulturního psychoanalytika či neopsychoanalytika, který interpretoval psychoanalýzu spíše sociálně a kulturně než důsledně biologicky. Psychoanalýza a na ni navazující terapie je podle E. Fromma pokusem pomoci klientovi či pacientovi získat schopnost milovat (viz dílo Umění milovat). Od roku 1934 žil ve Spojených státech amerických.
Za poslání člověka považoval být sám sebou kvůli sobě samému. Jako základní lidské potřeby rozlišuje především potřebu vztahu k jiným lidem, potřebu přesáhnout sebe sama (např. svými výtvory, díly nebo věcmi) a potřebu vkořeněnosti (někam patřit, mít svůj domov). Více než např. S. Freud zdůrazňoval úlohu společenských a kulturních činitelů v životě člověka. Kladl důraz na štěstí jako účasti na štěstí jiných. Věřil, že porušení mravních norem vede k mentálnímu a emocionálnímu rozkladu. Celoživotně byl inspirován problémem odcizení, který byl iniciován pozdním vydáním (v roce 1932) Ekonomicko-filozofických rukopisů (zejména rukopisu Odcizená práce) německého filozofa Karla Marxe (1818–1883).
Další humanistickou psychoanalytičkou byla např. americká psychiatrička německého původu Karen Horneyová (1885–1954), která rozpracovala např. lidskou potřebu bezpečí a jistoty a potřebu vnitřní jednoty individua.
Blízko k humanistickým koncepcím měl rakouský psycholog a psychiatr Viktor Emil Frankl (1905–1997), jenž také odsuzoval redukcionismus v chápání člověka. Člověk je tehdy člověkem, když přesáhne svou podmíněnost biologickou i sociální, soudil Frankl. Za základní lidskou potřebu považuje touhu a vůli po smyslu. Je zakladatelem tzv. logoterapie neboli třetí vídeňské psychologické školy (vedle psychoanalýzy S. Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera). Podle Frankla je podmínkou naplnění lidské existence a zachování duševního zdraví hledání smyslu života. Proto se snažil své klienty přivézt do takového rozpoložení mysli, v níž by byli schopni smysl svého bytí nalézt.
Podle filozofa Emmanuela Levinase (1906-1996) je posláním jedince úplný rozvoj sebe sama a současně, bez ztráty nezávislosti, reorientace na dobro druhého, prosociálnost, resp. přetvoření humanismu sebe sama na humanismus druhého.
Za nejvyšší hodnotu považují humanističtí psychologové osobní důstojnost a rozvoj, seberealizaci člověka. Podporují celoživotní učení a tvořivost.
Do humanistické psychologie bývají zařazováni deskriptivně zaměření fenomenologové, kteří se primárně zajímají o subjektivní zkušenost, vnitřní prožívání a sklon člověka k vnitřnímu rozvoji a potřebě seberealizace, které považují za základní motivační sílu člověka.
Za hlavní představitele fenomenologických psychologů bývají označováni J. Frankel a americký psycholog Rollo May (1909–1994), který se zabýval existenciální psychoterapií.
Patří sem také poradenská škola amerického klinického psychologa a psychiatra (původně pracoval jako psychoanalytik) Williama Glassera (1925-2013), jež se pokusil skloubit teoretická východiska humanistických a behaviorálních přístupů. Jde o jakousi skutečnostní terapii (reality terapy), kterou charakterizuje trojice pojmů: skutečnost (reality), morální jednání (right) a zodpovědnost (responzibility). Glasserovo základní dílo Terapie realitou vyšlo v nakladatelství Portál v roce 2001 i česky. Glasserův základní poradenský a psychoterapeutický postoj je humanistický, optimistický: každý jednotlivec má schopnost duševně se aktualizovat, rozvíjet se, růst, svobodně se rozhodovat a přebírat odpovědnost za své chování a jednání a utváření svého životního stylu. Behavioristické metody, které W. Glasser používá, jsou podřízeny jeho humanistickému zaměření a slouží jako techniky či metody snazšího dosažení změn v chování klienta. Eklekticky, ale současně promyšleně a zdůvodněně skloubil různé teoretické koncepce. Behavioristy příliš zdůrazňovaný determinismus lidského chování, jež by tak vlastně bylo nesvobodné, W. Glasser neuznává. Dokonce tvrdí, že pro spokojený život není příliš a vždy důležité znát klientovy dřívější pohnutky a vlivy, které vedly k jeho současnému stavu. Zdůrazňuje roli lidských potřeb v životě a nutnost současného uspokojování těchto potřeb pro tělesné a duševní zdraví. Za základní potřeby člověka přitom považuje potřebu milovat a být milován a potřebu osobní hodnoty, cítit, že je člověk užitečný sobě samému i jiným lidem.
W. Glasser formuloval osm fází svého poradenského (terapeutického) procesu:
Vytvoření kladného vztahu (raportu) poradce (terapeuta) s klientem
Zde W. Glasser doporučuje příjemný pozitivně laděný rozhovor poradce s klientem na vhodné téma.
Koncentrace na chování klienta.
Snaha přimět klienta, aby pochopil své jednání a aby uznal, že je za své chování zodpovědný, a začal se proto chovat kompetentně.
Důraz na přítomnost.
Naproti tomu přílišný důraz na rozbor klientových vzdálených traumatických zážitků z dětství by podle Glassera mohl dát klientovi možnost vyhnout se zodpovědnosti za jeho nynější chování. Poradce se snaží ukázat klientovi, jak může dále rozvíjet své zodpovědné chování. Odmítá přitom extrapunitivní tendence klienta, svalování viny na jiné a omlouvání (příp. racionalizaci) vlastních chyb.
Orientace klienta ve vlastním chování
Poradce trpělivě usiluje o to, aby klient začal z osobního hlediska posuzovat vhodnost a prospěšnost nebo nevhodnost a neprospěšnost svého chování, aby se ve svém chování začal orientovat a adekvátně je posuzovat.
Cesta k zodpovědnému chování.
Jde o vytvoření realistického a praktického plánu pro změnu chování klienta, a to plánu s dosažitelným cílem, který má mít vlastnosti zdravého a současně adekvátního chování.
Klientův závazek
Klientovi nestačí pouze plány, ale musí si dát vlastní, skutečně motivující závazek, že začne podle plánů činit, chovat se a jednat. Poradce mu přitom dává praktické odborné rady a pokyny i psychosociální podporu, aby lépe dosahoval konečného cíle.
Žádné omluvy
Glasser považuje za zbytečné zjišťovat důvody a omluvy případných neúspěchů (viny) klienta při plnění závazků. Poradce klienta neomlouvá, ale soustřeďuje se na budoucí aktivity klienta.
Žádné punitivní opatření (tresty).
Glasser odmítá negativní kritiku, sarkastické či ironické poznámky a jakékoliv tresty ze strany poradce (psychoterapeuta). To však neplatí o logických důsledcích klientova chování v případě jeho neúspěchu, kdy byly předem stanoveny nepříjemné důsledky takového případného neúspěchu.
Humanistický přístup k člověku klade důraz na prožívání, procítění věcí a jevů, ale usiluje i o jejich porozumění a o vyústění prožívání a pochopení do tvořivého chování.
Komentáře ke slovu humanistická koncepce v psychologii
Zatím žádné komentáře.
Navigace
předchozí slovo: » humanistanásledující slovo: » humanistická psychologie
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:1285
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
