Pojem příčiny závad a poruch zdraví
Slovo:
příčiny závad a poruch zdraví
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Podle příčin vzniku můžeme rozlišovat poruchy dědičné, vrozené a získané.
Získané závady a poruchy zdraví
Vznikly v době po narození. Nejvíce ohroženy jsou tímto druhem poruch mladší děti a starší lidé. Na vzniku získaných poruch se podílejí hlavně nepříznivé vlivy vnějšího prostředí, a to vlivy fyzikální (světlo, hluk, elektromagnetické a silové pole aj.), vlivy chemické (ve formě plynů, kapalných i pevných látek, např. toxický prach), vlivy biologické (jsou vyvolány účinky živých organismů, viry, bakteriemi, některými houbami, parazitujícími červy atd.), vlivy klimatické a meteorologické (např. teplota a vlhkost vzduchu, záření, srážky, proudění vzduchu, atmosférický tlak apod.) a vlivy psychologické a sociální (individuální stresy, konflikty, vnitřní tenze, typy pracovních skupin, osobnosti vedoucích, psychosociální atmosféra atp.). Důležitou roli u získaných poruch hraje také snížená adaptační schopnost organismu.
Předcházet získaným poruchám na školách znamená důsledně kontrolovat parametry školního prostředí, zajišťovat dětem a mládeži bezpečné a zdraví nezávadné prostředí. Je třeba provádět prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při školní práci, ochrany zdraví při činnosti ve škole a určovat závazné postupy k odstranění nedostatků. Je nutno doceňovat také význam psychosociální atmosféry jednotlivých škol a tříd pro zdravotní stav žáků.
Je třeba mít stále na zřeteli, že organismus a jeho životní prostředí tvoří jednotu a vzájemně se ovlivňují.
Mimoto je nutno neustále brát v úvahu jednotu somatické komponenty člověka s jeho komponentou psychickou a sociální a také jednotu minulosti, přítomnosti a budoucnosti jedince.
Problematikou získaných poruch zdraví se zabývá většina lékařských věd (všeobecné lékařství, chirurgie, interní lékařství, pediatrie atd.), a to ve spolupráci s přírodními vědami (s biologií, klimatologií, bakteriologií atd.) i s vědami společenskými (s psychologií, pedagogikou, sociologií apod.). Mimořádná pozornost je přitom věnována vlivu stresových situací na získané poruchy zdraví.
Stres je termín, vyjadřující zátěž, tíseň nebo tlak. Je jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují zdraví. Může být akutní nebo chronický. Příčina, která stres vyvolala, se nazývá stresorem. Člověk může být ovšem i stresorem sám sobě (jde o tzv. egopatogenii). To, co u jednoho člověka vyvolá vysoký stres, hyperstres či distres, může být u druhého pozitivním stimulem (eustres).
Stresy způsobují náročné životní události, které ohrožují naši tělesnou, duševní a sociální pohodu. Stres je vlastně tělesná, duševní a konativní (behaviorální) odpověď na stresory.
Situace zátěže, kdy na člověka působí nadměrně silný podnět dlouhou dobu, nebo setrvá-li v nesnesitelné situaci, má za následek tři fáze stresu (Hans Selye /1907-1982/):
1) poplachová (alarmová), panická fáze-krevní tlak stoupá, srdce a dýchání se zrychlují. Krev je pumpována do svalů, aby připravila organismus na reakci útoku či útěku. Rychlá mobilizace zdrojů může způsobit dočasný pokles obranné, imunitní resistence organismu. Lidský organismus reaguje v této fázi na stres nespecifickými reakcemi. Sympatický nervový systém vyvolává zvýšené srdeční frekvence, zvýšení krevního tlaku, rozšíření zornic a odbourání zásoby cukru z jater. Adrenokortikální systém stimuluje vyloučení kortizolu do krve atp.
2) Resistenční (adaptační) fáze. Resistence vůči stresu se po alarmové fázi zvyšuje. Bývá na úrovni nad normálem. V této fázi stresu se člověk rozhoduje využít určitých přizpůsobovacích strategií (operací).
3) Exhaustivní fáze (vyčerpání). Jestliže stres trvá dlouho, zdroje organismu se vyčerpají, snižuje se imunita člověka, a ten je náchylný k chorobě.
Podle hypotézy a teorie H. Wolffa existuje u každého člověka specifický reakční vzorec na zátěž (někdo např. reaguje na stres alergiemi, jiný gastrointestinálně, někdo angínou pectoris, další cefalgiemi).
Určitá (snesitelná) míra stresu je však nutná pro "životní otužování" (zocelování). Zvládnutý stres posiluje odolnost člověka.
Tvůrci modelu vulnerabilita-stres tvrdí, že zátěž může vést ke vzniku choroby pouze tehdy, když je jedinec duševně nebo fyzicky vulnerabilní (tj. zranitelný) vůči specifické poruše, resp. když je k poruše predisponován (jde o tzv. diatézu) či dokonce naprogramován (třeba spícími geny).
Pojem vulnerabilita nám pomáhá vysvětlit, proč někteří lidé onemocní duševní či jinou chorobou, i když jsou stresováni pouze minimálně, zatímco jiní zůstávají zdraví bez ohledu na to, jak je jejich život obtížný. Jde o schopnost a dovednost zvládat požadavky života všedního i v době mimořádných událostí (např. během povodní). Tato schopnost je zřejmě i geneticky podmíněna. Úzce přitom souvisí s atribučním stylem čili kauzálními explanacemi člověka, kterými lidé interpretují důležité události, které mohou být převážně pesimistické (např. "Na co sáhnu, to pokazím"), nebo spíše optimistické.
Určité typy osobnosti a životního stylu souvisí s určitými chorobami.
Rozlišujeme několik druhů frustrace: nedostatek (např. potravy), oddálení uspokojení nějaké potřeby, zmaření očekávaného úspěchu a konflikt (střetnutí protichůdných sil na cestě k dosažení cíle).
Krátkodobý intenzivní nebo dlouhodobý mírný, ale vyčerpávající stres vyúsťuje do zvýšeného vnitřního psychického napětí, do stavu zvýšené úzkosti (anxiozity) a do změn neurovegetativních procesů. Může se z něj vyvinout neuróza nebo jiné onemocnění. Zvýšená vnitřní tenze bývá tedy počátkem různých získaných poruch i chorob. Často dochází i ke snížení imunokompetence člověka, tj. fungování našeho imunitního systému.
Zvlášť nepříznivě působí na zdravotní stav člověka jeho hostilita (výbuchy nálad, nutkání někomu ublížit, nepřátelské vztahy, nenávist), deprese, fobie, obsese, kompulzivita, nestřídmost, poživačnost, chamtivost, paranoidita.
V psychologii existuje řada metod ke zjišťování míry psychologického distresu i nežádoucích osobnostních vlastností a k jejich odstraňování, např. dobře vedená pohybová aktivita má prokazatelně účinky antidepresivní, antistresové, anxiolytické (euforizace endorfiny) a antiinvoluční (univerzitní profesor psychologie Václav Hošek, 1998).
Vrozené poruchy
Mohou se vyskytovat u dětí již při narození a nelze o nich s určitostí říci, že by byly jen dědičné. Předcházení těmto poruchám zdraví je zejména otázkou vytvoření optimálních podmínek pro vývoj plodu v těhotenství. Nepříznivé účinky na nitroděložní vývoj mají také četné zevní faktory např. alkoholismus, nikotinismus, drogová závislost matky, nadměrná fyzická a psychická zátěž apod.
Je rovněž známo nepříznivé působení některých léků, umělých hnojiv, mořidel, organických rozpouštědel atd.
Látky, které vyvolávají malformace nebo zvyšují incidenci malformace v populaci, se nazývají teratogeny. Podle Thompsona a Thompsonové existuje řada léků s prokázaným teratogenním účinkem, např.: alkohol, antiepileptika, chemoterapeutika, antagonisté kyseliny listové, anorganické jodidy, litium, pohlavní hormony, streptomycin, tetracykliny, talidomid, sloučeniny tiourey, trimetadiom, warfaria (antagonisté vitaminu K). Mezi možné teratogeny se řadí izotretinoin.
Vědní obor zabývající se vývojovými odchylkami zárodku se nazývá teratologie. Zpočátku se teratologie zabývala jen nápadnými změnami vývoje, tzn. monstrozitami (zrůdami) a vrozenými vadami orgánů. Jejich příčinou byly např. různé infekce v průběhu nitroděložního života. Nyní teratologie studuje také změny metabolické a funkční. Schopnost látky vyvolat malformaci (vrozenou úchylku přesahující meze variability organismu vyvíjejícího se zárodku) se nazývá teratogenita.
Teratogenní látky jsou u člověka nejnebezpečnější v období vývoje zárodku.
Od teratogenity je nutno odlišovat schopnost látky vyvolat dědičnou změnu (tj. mutaci). Tato schopnost se nazývá mutagenita. Mutageny jsou faktory, činitelé, které působí mutace (tj. dědičné změny vlastnosti nebo znaku organismu, podmíněné změnami v genomu). Mezi mutageny patří např. ionizující záření, radiomutageny, chemomutageny (chemické látky působící změny v molekulách DNK), změny teploty atd.
Účinek mutagenu může být letální (způsobuje zánik organismu), subletální (tj. letální jen u některých postižených) a vitální (nebrání přežití a rozmnožování organismu). Mutace mohou být gametické (vznikající v zárodečných buňkách) nebo somatické (vznikající v tělesných buňkách). Nejsou-li mutací postiženy gonády, na další generace se tato mutace nepřenáší.
Problematikou zdárného vývoje plodu v průběhu těhotenství matky se zabývá prenatální a perinatální medicína ve spolupráci s klinickou genetikou. Metody stanovování vývojových odchylek a postupů jejich nápravy jsou stále zdokonalovány.
Dědičné závady a poruchy
Jsou rodiči přenášeny na potomstvo. Mnohé dědičné poruchy vznikají změnou dědičné informace mutací.
Preventivní možnosti lékařské genetiky jsou rozděleny podle toho, ve kterém období života jsou aplikovány, a to na:
prekoncepční, prenatální a postnatální. U téže rodiny nebo jedince se mohou různé metody kombinovat. Součástí těchto metod by měla být evidence rodin s výskytem geneticky podmíněných chorob a vad, jejich vyhledávání a cílená zdravotní výchova.
Mezi prekoncepční metody řadíme výběr partnera a plánované rodičovství. U výběru partnera platí genetické pravidlo, že partner nemá být příbuzný a nemá mít stejnou chorobu (rodinná zátěž). Křížení pokrevních příbuzných se nazývá inbríding (z angl. inbreeding). Inbred znamená vrozený. Vzniká konsanguinita (tj. pokrevní příbuznost, např. bratrance se sestřenicí atp.). Riziko, že se dítě prvostupňového bratrance a sestřenice narodí s těžkou vadou tělesného nebo duševního vývoje, je 1:20.
Ještě před uzavřením sňatku by měli oba partneři být seznámeni s prognózou svých event. nemocí, s rizikem vzniku onemocnění u jejich dětí a s možnostmi prevence nebo léčení.
Pokud jde o plánované rodičovství, platí, že jen na základě pravdivých, i když někdy nepříznivých informací může rodina reálně plánovat další život. Krajním opatřením je zábrana početí: dobrovolná bezdětnost nebo sterilizace. Sterilizace je nejzazší opatření, nenalezne-li se jiné východisko.
Mezi prenatální metody prevence patří volba pohlaví dítěte. Volba pohlaví dítěte umožňuje snížení počtu pohlavně vázaných chorob v populaci (dnes asi 0,25 %). Tato metoda se používá např. u hemofilie (chorobné krvácivosti) nebo u některých svalových a nervových chorob s dědičností vázanou na chromosom X.
Zde může rodina (s nemocným manželem) požádat o zjištění pohlaví embrya v 10. až 12. týdnu těhotenství, a jestliže je zjištěno ženské pohlaví, provede se interrupce. O zákroku vždy rozhodne rodina. Podobně lze tuto metodu použít u žen "nosiček", kde ovšem je situace obrácená a chorobou jsou ohroženi především potomci mužského pohlaví.
Chromosomální abnormity se zjišťují rozborem amniové tekutiny. Nabodnutí plodových blan a odebrání plodové vody se nazývá amniocentéza. Využívá se také vyšetření ultrazvukem a tzv. fetoskopií.
Mezi postnatální metody prevence se řadí rodinný ochranný režim. Je účelný u četných chorob, např.: u vysokého krevního tlaku, alergie (senná rýma, astma, atopický ekzém), vředové choroby (žaludeční a dvanáctníkové vředy), u neuróz různého typu (koktavost, noční pomočování), u cukrovky (diabetes mellitus).
Obecně lze o těchto chorobách a odchylkách říci, že se u nich často spojuje dědičně podmíněná náchylnost a zevní vlivy, které způsobí, že náchylnost se vyvine v onemocnění.
Navigace
předchozí slovo: » příčiny špatného prospěchu ve školenásledující slovo: » příležitostný výběr zkoumaných osob
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2562
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
