ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu s
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| sebepoznání a sebeřízení | >> | Na současného člověka se z hlediska cílevědomého, aktivního a úspěšného udržování tělesné i duševní pohody, rovnováhy a sebezdokonalování kladou stále náročnější úkoly. A aby se s nimi mohl aktivně vypořádat, potřebuje získávat odborné poznatky a usměrnění, jednak v sobě rozvíjet sebepoznávací (AUTOKOGNITIVNÍ) a sebe řídící (AUTOREGULAČNÍ) i sebe výchovné (AUTOEDUKAČNÍ) schopnosti a dovednosti. Brněnský profesor klinické psychologie Robert Konečný (1906-1981) ve svých přednáškách a publikacích zdůrazňoval, že: zdravá, zralá a normální osobnost je socializovaná, má velký zájem a snahu o sebeřízení (autoregulaci), má adekvátní autopercepci (vnímání a poznávání sebe sama, své osobnosti), sebehodnocení, sebecit, sebedůvěru a má schopnosti a dovednosti autonomního řešení většiny svých problémů. Sebepoznávání a sebevýchova (sebezdokonalování) představuje trvale závažný individuální i společenský problém. Je proto s podivem, že této problematice se v České a Slovenské republice dosud věnovala poměrně malá pozornost. Na Slovensku vyšla první vývojově psychologicky orientovaná monografie na toto téma od prof. Jozefa Kurice v roce 1966 (O sebavýchove mladého človeka). V České republice vyšla monografie Sebevýchova a duševní zdraví (1969) od Libora Míčka, která je pojata z hlediska psychologie zdraví. V roce 1979 vydal F. Hatala Sebevýchovu mladého důstojníka (Praha, Naše vojsko) a v roce 1980 vydal V. Kovačič Autoreguláciu správania v pracovnom procese (Bratislava UEK). V roce 1984 vydala ještě M. Opatřilová. z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Sebevýchovu vysokoškolských studentů. Z časopiseckých příspěvků zasluhují v tomto směru pozornost především práce P. Říčana (1970, 1978), Z. Heluse (1979), L. Osecké a P. Macka (1984, 1985, 1987, 1990), M. Blatného (1992, 1997, 1999) a J. Výrosta (1999). Problém sebepoznávání a sebeutváření, autokultivace studentů je v naší současné odborné literatuře neoprávněně zanedbáván, a to jak v teoretické, tak v praktické oblasti. Přitom je tato problematika velmi důležitá z hlediska adekvátního osobnostního formování mladého člověka. Poměrně bohatá je literatura o sebepoznávání a sebevýchově v USA, kde však jde v souladu s americkým kulturním vzorcem často o spekulativní voluntaristické příručky, jak usilovat o maximální úspěch, sebedůvěru, sebeúctu a sebelásku až o komplex mimořádnosti či dokonce sebeoslavování (Anthony, 1984). V USA jsou odmítány jakékoliv (byť i zdůvodněné) negativní či pesimistické myšlenky a pochybnosti. Často se v americké literatuře objevuje teze, že pozitivní obraz o sobě je nejcennějším psychologickým bohatstvím a vlastnictvím lidské bytosti a že zdravý život je charakterizován autoakceptací sebe realizujících se lidí, kteří umějí být sami sebou (autentičtí). Každý člověk musí počítat s rozpory mezi jeho autopercepcí a heteropercepcí, tedy s rozpory v tom, jak se vnímá a poznává sám a jak ho vnímají a poznávají někteří lidé v jeho okolí. Zvláště vedoucí a veřejní pracovníci musí počítat s tím, že někteří lidé je budou vnímat podstatně jinak, např. kritičtěji a záporněji, než jak oni vnímají a poznávají sami sebe, že často nebude soulad mezi jejich auto percepcí a jejich heteropercepcí okolím. Americký humanistický psycholog A. H. Maslow seberealizaci (resp. sebeaktualizaci) jako vývojově nejvyšší potřebu charakterizoval takto: "Být vším tím, čím člověk může být", tj. jako potřebu realizovat, aktualizovat svůj lidský potenciál ve všech svých dimenzích. Rozený hudebník má provozovat hudbu, rozený spisovatel má (či musí) psát. Paul Watzlavick a kol. (1999) v odborné publikaci Pragmatika lidské komunikace uvádí, že my lidé musíme s druhými komunikovat pro zachování vědomí sebe sama. Při aktivní komunikaci se často nově utváří naše sebepojetí (aktuální sebedefinice). Komunikace tedy slouží mj. u normálního člověka k ustavičnému obnovování sebepojetí, a tkví v tom, že sebepojetí (sebeobraz) nabízíme k ratifikaci druhým a stejně tak přijímáme, odmítáme nebo dokonce znehodnocujeme self-koncepty druhých. V našem pojetí sebepoznávání definujeme jako poznávací složku individuálního já, jako představu sebe sama, své osobnosti. Je to kognitivní aspekt vztahu člověka k sobě (Říčan, 1970, Helus, 1979, Plichtová, 1976, Macek, Osecká, Blatný, 1993). Je možno rozlišovat sebepojetí optimistů a pesimistů. Optimističtí lidé chtějí, aby byli svým sociálním okolím vnímáni jako úctyhodní, obdivuhodní, inteligentní, výkonní atd. Navíc je zřejmá tendence člověka k benefektanci, tj. ke sklonu vnímat sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele. Hodnotí-li druzí pozitivně výsledky naší aktivity, připisujeme to našim vlastním schopnostem a dovednostem. Jsme-li druhými hodnocení negativně, hledáme často důvody mimo sebe (v situacích a okolnostech). Adekvátní, pozitivní, a přitom objektivní sebepoznávání a harmonie mezi chtěným (ideálním) a reálným já je důležitou složkou duševního zdraví a normality (Eva Syřišťová, 1972). Neadekvátní, negativní, ale i přehnaně pozitivní sebeobraz (koncept sebe, sebepojetí) naproti tomu může zapříčinit řadu komunikačních i jiných psychických poruch. Úroveň sebepoznávání je ovlivněna schopností a dovedností sebereflexe, která spočívá v přemýšlení o vlastních motivech, cílech, jednání a o vlastním myšlení. Umožňuje např. identifikaci minulých chyb jedince, protože sebereflexe je vždy druhem sebekritiky, která nám napomáhá, abychom se vyvarovali starých chyb. (Derner, D., 1985.) Poznání sebe sama znamená vlastně identifikaci extenzivity vlastního já. Zastáváme široké pojetí jáství podle amerického empirického psychologa a představitele pragmatické filozofie Wiliama Jamese (1842-1910), který uvádí, že já člověka je úhrnem všeho, co může jedinec označit jako vlastní: ... "nejen tělo a jeho psychické síly, nýbrž také oděv, dům, děti, předkové a přátelé, pověst a práce a majetek". Za pravdu považoval to, co se lidem dlouhodobě osvědčilo, druh dobra, které lidem umožňuje lépe žít. Americký psycholog Gordon Wilard Allport (1897-1967)) nazval sféry našeho života, které považujeme za naše "vlastní", termínem proprium. Užší pojetí považuje za jáství určité osoby úhrn, celek, sumu postojů k vlastní osobě. Allport byl systematický eklektik, humanista, specializující se na studium psychologie osobnosti. Temperament považoval za surovinu a charakter za zhodnocenou osobnost. Na Vysokém učení technickém v Brně jsme v roce 1997 experimentálně zjišťovali, jaká je úroveň sebepoznávání vlastní osobnosti posluchačů a posluchaček doplňujícího pedagogického studia. Experiment se týkal 117 osob. Mužů bylo 57 a žen 60. Všechny zkoumané osoby studovaly 3. nebo vyšší ročník některé z fakult VUT v Brně a jejich průměrný věk byl 21 roků. V rámci doplňujícího studia tito posluchači studovali právě psychologii. Nejprve jsme studentům vyložili teoreticko-praktickou podstatu psychologických metod na zjišťování osobnostních vlastností. Šlo o tyto námi modifikované známé metody: 1. Cattellův dotazník 16 PF. 2. Eysenckův osobnostní dotazník. ad 1) Vysvětlili jsme studentům, že Cattellova metoda 16 PF obsahuje šestnáct osobnostních faktorů (R. B. Cattell (1905-1998) je nazval "pramenné rysy osobnosti" a označil je písmeny abecedy. Jednotlivé faktory osobnosti jsou popsány nejenom kvalitativně, ale také kvantitativně (na desetibodové škále, což usnadňuje srovnání testových výsledků a předběžného odhadu výsledku sebehodnocení). Body 1 až 5 znamenají např. u faktoru A rezervovanost, odstup, chlad, body 6 až 9 znamenají otevřenost, účastnost, bezprostřednost. Sebepojetí je za příznivých okolností kvantifikující dotazníkovou metodou postižitelné. Faktorová struktura výpovědi o sobě samém umožňuje usuzovat na faktorovou strukturu sebe sama (Říčan, 1971). ad 2) Eysenckův osobnostní dotazník jsme studentům popsali jako poznávací metodu, která měří dvě hlavní dimenze osobnosti: extraverzi (E) a neuroticismus (N). Pokud jde o neuroticismus, ten vymezil Eysenck již v roce 1947 jako poruchu integrace osobnosti a emoční instabilitu. Později (1960) zdůrazňoval Eysenck v obsahu tohoto pojmu zejména emocionalitu. Navíc obsahuje EOD stupnici zjišťující upřímnost zkoumané osoby (tzv. škálu lživosti). Eysenckův osobnostní dotazník lze využít i pro diagnostiku klasických temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik), a to tak, že se dá do vztahu kvantita extraverze, resp. introverze a emocionální labilita, resp. stabilita. Např. jedinec extravertovaný a současně emočně labilní patří k temperamentovanému typu cholerik. Po vysvětlení teoreticko-praktické podstaty uvedených metod jsme studenty požádali, aby nám písemně odhadli (před vlastním testováním), jak asi u nich dopadnou výsledky aplikace testů. Tento odhad jsme si od zkoumaných osob vybrali ještě před zahájením vlastního testování. Poté jsme zadali uvedené diagnostické metody.Získané testové údaje jsme pak mohli srovnávat s původními odhady. Shoda mezi výsledky testů a původním odhadem byla u většiny faktorů překvapivě vysoká. Za významnou jsme přitom považovali šedesátiprocentní a vyšší shodu. U metody Raymonda B. Cattella 16 PF jsme získali významnou shodu v odhadu a testovém posouzení: inteligence (faktor B), pocitu vnitřní jistoty, resp. ustaranosti (faktor O), plachosti, resp. smělosti (faktor H), submisivity (podřídivosti), resp. dominance (faktor E), emoční lability, resp. stability (faktor C), vynalézavosti, resp. svědomitosti (faktor G) nízké sebekontroly, resp. vysoké sebekontroly (faktor Q3). Učinili jsme z těchto zjištění teoretický závěr, že centrální vlastnosti či rysy osobnosti, které mají blízko k já, k sebevědomí, k propriu, k sebedůvěře, resp. k pocitům a komplexům méněcennosti, bývají studenty autodiagnostikovány na základě sebepozorování a sebepoznávání realisticky, poměrně snadno a adekvátně. Málo významnou shodu mezi odhadem a testem jsme našli v posouzení: opatrnosti, resp. bezstarostnosti (faktor F), robustnosti, resp. senzitivnosti (faktor I), rezervovanosti, resp. otevřenosti (faktor A), r relaxovanosti, resp. zvýšeného vnitřního napětí (faktor 4), důvěřivosti, resp. podezíravosti (faktor L), závislosti na skupině, resp. soběstačnosti (faktor Q2), konvenčnosti, resp. tvořivosti (faktor M), přirozenosti (spontánnosti), resp. vychytralosti (adaptivnosti) (faktor N), konzervativnosti, resp. radikalismu (faktor Q1). Teoretický závěr z tohoto zjištění je, že vlastnosti vzdálené od centra osobnosti, tj. vlastnosti periferní, související se sociabilitou, adaptabilitou tradicionálností, noeticko volní nadstavbou, komunikativností a expresivností, se autodiagnosticky hodnotí méně realisticky a relativně obtížně. Celkový průměrný profil osobnosti posluchačů a posluchaček VUT v Brně (studujících v roce 1997 doplňující pedagogické studium) podle dotazníku 16PF Cattella vyšel takto: Posluchači jsou A) mírně rezervovaní (považují se přitom za extravertovanější, než jsou), B) nadprůměrně inteligentní, a to jak ve svém původním odhadu, tak podle testu, C) citově stabilní, E) sebevědomí a se sklonem k dominanci, F) poměrně bezstarostní, G) řídící se převážně podle sebe, H) společensky smělí, I) poněkud robustní, L) průměrně důvěřiví, M) tvořiví, N) spíše adaptivní než expresivní, O) s mírnými pocity ustaranost, Q1) s lehkým sklonem k radikalismu, Q2) závislí na skupině, na společenském souhlasu (i když si o sobě myslí, že jsou nezávislí), Q3) s mírným sklonem k vyšší sebekontrole, Q4) s přiměřeným vnitřním napětím. Profil muže-posluchače a ženy-posluchačky se liší pouze v detailech: ženy jsou uzavřenější (A), přesněji odhadují svou inteligenci (B), jsou emočně stabilnější než muži (C), dominantnější (E), bezstarostnější (F). Vynalézavost mají obdobnou jako muži (G), stejně jako společenskou smělost (H). Ženy se rovněž jeví jako robustnější než muži (I), přirozenější (N), vnitřně klidnější (O), radikální obdobně jako muži (Q1), stejně jako značně závislé na skupině (Q2). Mají vyšší sebekontrolu než muži (Q3), ale poněkud nižší vnitřní napětí než muži (Q4). Pokud jde o posuzování temperamentu metodou Eysencka (EOD), zjistili jsme shodu odhadu a vlastního testu v 70 %. Lze tedy učinit závěr, že studenti na VUT v Brně měli poměrně vysokou dovednost odhadu svého temperamentu. Zvýšený neuroticismus byl u žen zjištěn ve 20 %, u mužů pouze v 5 %. U mužů jsme zjistili 50 % sangviniků, u žen rovněž 50 %. Cholerický temperament se v našem průzkumu u mužů nevyskytl, u žen ve 20 %. Flegmatiků bylo u mužů 45 %, kdežto u žen pouze 25 %. Melancholický temperament byl u mužů i žen zjištěn v 5 %. Jiným experimentem bylo přitom zjištěno (např. Blatný, Osecká, 1994), že extraverti a stabilní osoby (tj. sangvinici) jsou spokojenější a mají vyšší sebehodnocení, než introverti a labilní osoby (tj. melancholici). Extraverze je spojeno s tendencí tvrdit o sobě pozitivní hodnotící výroky, zatímco neuroticismus je spojen s ochotou souhlasit s negativními sebehodnotícími výroky. Každý člověk jedná do značné míry na základě subjektivního obrazu, který má o sobě samotném. Je-li postaven před úkoly a problémy denního života, závisí jeho rozhodnutí nejen na jeho skutečné způsobilosti, ale i na jeho přesvědčení o svých možnostech (Bureš, 1967). Přitom osoby s vysokým sebehodnocením se brání negativnímu hodnocení jiných osob lépe než osoby s nízkým sebehodnocením, jak uvádějí např. P. F. Secord a C. W. Backman (1964) ve své interpersonální teorii jáství. Subjekt vyvíjí reakce, které mají ustavit kongruenci (souhlasnost) a konvergenci (sbíhavost) mezi jeho sebekoncepcí a chováním sociálního okolí. Jedinec se snaží, aby jeho sebe ocenění bylo v souladu s jeho vlastním chováním a aby v souladu s ním bylo i chování jeho sociálního okolí vůči němu. Domníváme se, že obdobný profil osobnosti svých posluchačů by měla vypracovat každá vysoká škola, zejména ta, která připravuje budoucí učitele a vychovatele. Výsledky našeho experimentálního výzkumu sebepoznání nám posloužily jako východisko sebevýchovy. V našem pojetí sebevýchovu definujeme jako uvědomělé a intencionální zdokonalování, rozvíjení nebo naopak redukování a minimalizování jednotlivých složek osobnosti (rozumové, mravní, estetické, fyzické, profesní atp.). Vycházíme přitom z definice slovenského profesora psychologie Josefa Kurice(1996), že jde o cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování osobnosti člověka na základě vytýčených cílů pro dosažení žádoucích vlastností pro plodný a tvořivý život. Tyto cíle jsou vždy do značné míry poplatné době. V minulosti byly samozřejmě jiné než nyní. Vedle sebevýchovy ovšem existuje ještě i nevědomé či polovědomé a neverbalizované, fakultativní, spontánní a intuitivní utváření sebe sama, své osobnosti, které však nemá atributy sebevýchovy. Sebevýchova a sebevzdělání jsou podobně jako vzdělavatelnost vůbec ohraničeny osobnostní potencionalitou či kapacitou jedince dosáhnout určité úrovně vědomostí, dovedností a návyků, která je v dané komunitě považována za žádoucí. Tato potencionalita je ovlivněna biologickými faktory (např. genetickými, poškozením organismu), dále sociálními faktory (např. kvalitou mikro sociálního prostředí) a psychologickými faktory (schopnostmi, nadáním k sebevýchově a sebevzdělání, motivací, zkušenostmi). Vysokoškolské studenty je třeba vést k tomu, aby realisticky a bez vnějších tlaků usilovali o rozvoj vlastní možné (potencionální) osobnosti v přítomnosti i v budoucnosti a respektovali přitom obsah i zákonitosti etap sebevýchovy. Právě problematika etap sebevýchovy a jejich verbalizování je pro posluchače značně neznámá. Vyplynulo to z rozhovorů s nimi. Individuální rozhovor o sebepoznávání a sebevýchově jsme zaměřili na tyto okruhy: 1. Jaký je váš názor na to, když si někdo plánuje rozvoj jednotlivých složek své osobnosti (a to krátkodobě i dlouhodobě) a dává si v tomto směru příslušné cíle? 2. Snažíte se systematicky o zformování některých vlastností své osobnosti a zvyšování své výkonnosti v jednotlivých oblastech vlastní psychiky? 3. Snažíte se zbavit některých svých zlozvyků, resp. některých vlastností své osobnosti, které považujete za nesprávné? Jaké metody při tom používáte? 4. Co rozumíte pod pojmem sebevzdělání (autodidakce)? 5. Pokuste se vyjádřit v procentech, jaký podíl na formování vaší osobnosti měla rodina, škola, přátelé, sebevýchova (autoregulace) a sebevzdělání, mimoškolní organizace a jiní činitelé. 6. Co rozumíte pod pojmem sebevýchova? Jaké má etapy? První etapou sebevýchovy je řádné sebepoznání vlastnosti, kterou chce člověk zdokonalit, změnit, rozvíjet nebo minimalizovat. K sebepoznání lze dospět autodiagnózou či heterodiagnózou pomocí nejrůznějších poznávacích metod osobnosti a psychiky nebo zpětnou vazbou získanou při sociální interakci, resp. kombinaci obou těchto způsobů. Vlivem dokonalejšího sebepoznávání se vědomí o sobě samém stává diferencovanějším, složitějším, bohatším a objektivnějším. Jde o trpělivé sebezkoumání a co nejobjektivnější odhalování pozitiv i negativ, světlých i temných stránek (stínů) vlastního duševna. Člověk málo schopný sebepoznávání má sklon vidět se buď v příliš dobrém nebo naopak v příliš špatném světle a má sklon vidět se také zjednodušeně. Každý člověk, zejména člověk ve vedoucí funkci, např. učitel, manažer, politik musí přitom počítat s rozpory mezi svým sebepojetím, sebeobrazem, autopercepcí a mezi heteropercepcí, mezi obrazem, který má o jeho psychice může mít mnoho lidí v jeho okolí. Heteropercepce mnohých lidí bývá vůči osobám ve vedoucí funkci značně kritická a nezřídka i zcela záporná. Druhá etapa sebevýchovy zahrnuje projektování a stanovení reálných cílů. Některé své cíle, přání a snahy jedinec v důsledku sociální deziderability však často skrývá, takže vzniká skryté kurikulum jakéhosi základního, neformálního kurikula (core curriculum) sebevýchovy. Bylo by žádoucí využít při tvorbě cílů dnes již klasické taxonomie cílů podle B. S. Blooma, která má šest základních tříd seřazených podle složitosti operací nutných k jejich řešení. Je přitom vhodné zafixovat si plánované cíle i písemně. Dochází snadněji k průniku těchto písemně formulovaných cílů do podvědomí. Každý splněný cíl či úkol je žádoucí si výrazně graficky označit, má to vliv na uvolnění vnitřních tenzí. Osvědčenou metodou je zde metoda Individuálního programu osobnostního rozvoje (IPOR), o které podrobně referuje např. Kovačič (1985). Každý sebe výchovný cíl by měl odpovídat možnostem a schopnostem člověka, jeho subjektu možnému, jak ho nazval filozof a psycholog Robert Konečný. Srovnával přitom subjekt možný se subjektem reálným. Cíle sebevýchovy by měly být přiměřené dané osobnosti. Klade-li si student nereálně vysoké cíle, vede to ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti a ke ztrátě pocitu životní spokojenosti. Naproti tomu podhodnocení sebe sama vede k tomu, že si studenti kladou příliš malé cíle a jejich schopnosti a možnosti zůstanou nevyužity. Hlavním cílem by mělo být dosažení etické, morální úrovně ve způsobu života a práce. Třetí etapu sebevýchovy tvoří sebe monitorování a konkrétní aplikace sebe výchovných metod, způsobů a prostředků pro dosažení cílů stanovených ve druhé etapě sebevýchovy. Úspěšné absolvování třetí etapy sebevýchovy vyžaduje informovanost o teorii a praxi sebevýchovy, o jejích metodách, způsobech a prostředcích (např. o způsobech psaní deníků, o aplikaci pravidelné denní autoanalýzy vlastní činnosti, chování a prožívání a o rozhovorech zaměřených na sebepoznání a sebevýchovu). Metodou je např. vnitřní pravdivý racionální dialog se sebou samým, autodiskuze, autotrénink návyků, zvyků a dovedností, sebekontroly a sebeovládání, trénink senzitivity a motivace, systematické, pravdivé a správné autosugesce, autogenní relaxační trénink, následování pozitivního příkladu, kdy vzorem nemusí být pouze konkrétní osoba, ale mohou to být i referenční vlastnosti či způsoby chování (činnosti), kterých chce člověk dosáhnout. Také metoda negativního vzoru, kdy se vyhýbáme chování a vlastnostem člověka neúspěšného, může být účinná. J. Grác (1990) vypracoval autoregulační metodu autoexemplifikace, v jejímž rámci percipient záměrně a cílevědomě modeluje vzor, nějakou vzorovou činnost, aby sám u sebe navodil očekávané chování. Může být přitom využito i metody sebe odměňování. Patří sem také zpytování svědomí, četba duchovní literatury, meditace, kontemplace (rozjímání, rozvažování, modlitba) i jóga a hudba, výtvarná činnost apod. Za první podmínku kultivace vlastního duchovního života je přitom považován život v pravdě vůči sobě samému. Čtvrtou etapu sebevýchovy tvoří autoevaluace, sebe zhodnocení, zjišťování, jak se člověk v plánované oblasti změnil a zdali se vůbec v důsledku sebevýchovy změnil. Doporučuje se zde měření tzv. přidané osobnostní hodnoty, toho, co člověk sebevýchovou a sebevzděláním získal, jak byla jeho sebevýchova kvalitní. Při měření může být využito i metod z první etapy sebevýchovy. Ve čtvrté etapě dochází člověk k novému sebe ocenění srovnáním plánovaných cílů s realitou. Touto etapou můžeme relativně uzavřít daný sebevýchovný "případ" nebo se tato etapa může stát novou výchozí etapou pro další sebe výchovný proces. Tuto etapu sebevýchovy mohou obohatit psychologičtí poradci, kteří poskytují exaktní informace o základních osobnostních faktorech a o příp. psychopatologických tendencích s poukazem na to, jak tyto tendence mohou ovlivňovat jejich interakci a komunikaci např. se spolupracovníky při budoucí praktické činnosti. Kvalitní sebepoznávání, sebehodnocení, sebe projektování, schopnost i dovednost soustavné a záměrné sebevýchovy a sebevzdělání je třeba považovat za důležité předpoklady úspěšnosti zejména pedagogů i budoucích odborníků a vedoucích pracovníků, a to z hlediska rozvoje jejich osobnosti i z hlediska vytvoření předpokladů pro poznání a sebevýchovu i vedení ostatních lidí. Považujeme za účinné pouze takové vedení, které vytváří základy pro sebevzdělání a sebevýchovu, které podporuje vnitřní aktivitu studentů. Snad by v tomto směru mohly být účinné odborně vedené kluby sebepoznávání a sebevýchovy. Vlastní sebe výchovný rozvoj osobnosti, a to zejména její složky etické a spirituální, považujeme za prioritní úkol humanizace školního vzdělání a výchovy i působení společnosti. Osobnostně rozvíjející model výchovy a vzdělávání chápe jedince jako svébytnou osobnost (nikoliv objekt manipulace), jejíž možnosti je třeba aktualizovat a která má postupně převzít svůj osobnostní rozvoj do vlastních rukou, nespoléhat se na vnější řízení. Model rozvíjející osobnost podporuje tedy autoregulaci, sebevzdělání a sebezdokonalování, odpovědné biodromální projektování vlastní životní dráhy. Zejména studenti by měli více než doposud věnovat pozornost nejen cílevědomému pěstování tělovýchovy a sportu a dodržování správné životosprávy, ale měli by napomáhat i svému duševnímu a sociálnímu životu různými sebe reflexními a auto kultivačními programy, zaměřenými na rozvíjení paměti, tvořivosti, komunikačních dovedností, asertivity, ale zejména na systematickou etickou a estetickou kultivaci psychiky a osobnosti. Má-li být výchovně vzdělávací proces na školách skutečně efektivní, je třeba v duchu humanistické pedagogiky (navazující např. na humanistickou psychologii C. R. Rogerse a A. H. Maslowa) uplatňovat základní zásady pedagogického vedení studentů k adekvátnímu sebepoznání, sebevýchově a sebevzdělávání, aby autoregulace, sebeprezentace a seberealizace neměla pouze a převážně živelný průběh. Dospívajícího člověka je možno formovat výchovou jen tehdy, přijme-li to za své a zařadí vnější výchovné tendence a cíle do vlastní sebevýchovy. Problematika sebepoznávání (autokognice) a osobnostního růstu v důsledku sebevýchovy, sebevzdělávání, autoregulace, sebeřízení (autoregulace) a adekvátní autopersuáze (žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama) patří mezi nejzávažnější společenskovědní problémy současného člověka. |  | » sebepoznání a sebeřízení |
| sebepoznání a sebevýchova | >> | viz sebevýchova | | » sebepoznání a sebevýchova |
| sebepoznávání a sebeřízení | >> | Na současného člověka se z hlediska cílevědomého, aktivního a úspěšného udržování tělesné i duševní pohody, rovnováhy a sebezdokonalování kladou stále náročnější úkoly. A aby se s nimi mohl aktivně vypořádat, potřebuje získávat odborné poznatky a usměrnění, jednak v sobě rozvíjet sebepoznávací (AUTOKOGNITIVNÍ) a sebe řídící (AUTOREGULAČNÍ) i sebe výchovné (AUTOEDUKAČNÍ) schopnosti a dovednosti. Brněnský profesor klinické psychologie Robert Konečný (1906-1981) ve svých přednáškách a publikacích zdůrazňoval, že: zdravá, zralá a normální osobnost je socializovaná, má velký zájem a snahu o sebeřízení (autoregulaci), má adekvátní autopercepci (vnímání a poznávání sebe sama, své osobnosti), sebehodnocení, sebecit, sebedůvěru a má schopnosti a dovednosti autonomního řešení většiny svých problémů. Sebepoznávání a sebevýchova (sebezdokonalování) představuje trvale závažný individuální i společenský problém. Je proto s podivem, že této problematice se v České a Slovenské republice dosud věnovala poměrně malá pozornost. Na Slovensku vyšla první vývojově psychologicky orientovaná monografie na toto téma od prof. Jozefa Kurice v roce 1966 (O sebavýchove mladého človeka). V České republice vyšla monografie Sebevýchova a duševní zdraví (1969) od profesora Libora Míčka, která je pojata z hlediska psychologie zdraví. V roce 1979 vydal F. Hatala Sebevýchovu mladého důstojníka (Praha, Naše vojsko) a v roce 1980 vydal V. Kovačič Autoreguláciu správania v pracovnom procese (Bratislava UEK). V roce 1984 vydala M. Opatřilová. z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Sebevýchovu vysokoškolských studentů. Z časopiseckých příspěvků zasluhují v tomto směru pozornost např. práce P. Říčana (1970, 1978), Z. Heluse (1979), L. Osecké a P. Macka (1984, 1985, 1987, 1990), M. Blatného (1992, 1997, 1999) a J. Výrosta (1999). Problém sebepoznávání a sebeutváření, autokultivace studentů je v naší současné odborné literatuře neoprávněně zanedbáván, a to jak v teoretické, tak v praktické oblasti. Přitom je tato problematika velmi důležitá z hlediska adekvátního osobnostního formování mladého člověka. Poměrně bohatá je literatura o sebepoznávání a sebevýchově v USA, kde však jde v souladu s americkým kulturním vzorcem často o spekulativní voluntaristické příručky, jak usilovat o maximální úspěch, sebedůvěru, sebeúctu a sebelásku až o komplex mimořádnosti či dokonce sebe oslavování (Anthony, 1984). V USA jsou odmítány jakékoliv (byť i zdůvodněné) negativní či pesimistické myšlenky a pochybnosti. Často se v americké literatuře objevuje teze, že pozitivní obraz o sobě je nejcennějším psychologickým bohatstvím a vlastnictvím lidské bytosti a že zdravý život je charakterizován autoakceptací sebe realizujících se lidí, kteří umějí být sami sebou (autentičtí). Každý člověk musí počítat s rozpory mezi jeho autopercepcí a heteropercepcí, tedy s rozpory v tom, jak se vnímá a poznává sám a jak ho vnímají a poznávají někteří lidé v jeho okolí. Zvláště vedoucí a veřejní pracovníci musí počítat s tím, že někteří lidé je budou vnímat podstatně jinak, např. kritičtěji a záporněji, než jak oni vnímají a poznávají sami sebe, že často nebude soulad mezi jejich auto percepcí a jejich heteropercepcí okolím. Americký humanistický psycholog A. H. Maslow seberealizaci (resp. sebeaktualizaci) jako vývojově nejvyšší potřebu charakterizoval takto: "Být vším tím, čím člověk může být", tj. jako potřebu realizovat, aktualizovat svůj lidský potenciál ve všech svých dimenzích. Rozený hudebník má provozovat hudbu, rozený spisovatel má (či musí) psát atd. Paul Watzlavick a kol. (1999) v odborné publikaci Pragmatika lidské komunikace uvádí, že my lidé musíme s druhými komunikovat pro zachování vědomí sebe sama. Při aktivní komunikaci se často nově utváří naše sebepojetí (aktuální sebedefinice). Komunikace tedy slouží mj. u normálního člověka k ustavičnému obnovování sebepojetí, a tkví v tom, že sebepojetí (sebeobraz) nabízíme k ratifikaci druhým a stejně tak přijímáme, odmítáme nebo dokonce znehodnocujeme self-koncepty druhých. V našem pojetí sebepoznávání definujeme jako poznávací složku individuálního já, jako představu sebe sama, své osobnosti. Je to kognitivní aspekt vztahu člověka k sobě (Říčan, 1970, Helus, 1979, Plichtová, 1976, Macek, Osecká, Blatný, 1993). Je možno rozlišovat sebepojetí optimistů a pesimistů. Optimističtí lidé chtějí, aby byli svým sociálním okolím vnímáni jako úctyhodní, obdivuhodní, inteligentní, výkonní atd. Navíc je zřejmá tendence člověka k benefektanci, tj. ke sklonu vnímat sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele. Hodnotí-li druzí pozitivně výsledky naší aktivity, připisujeme to našim vlastním schopnostem a dovednostem. Jsme-li druhými hodnocení negativně, hledáme často důvody mimo sebe (v situacích a okolnostech). Adekvátní, pozitivní, a přitom objektivní sebepoznávání a harmonie mezi chtěným (ideálním) a reálným já je důležitou složkou duševního zdraví a normality (Eva Syřišťová, 1972). Neadekvátní, negativní, ale i přehnaně pozitivní sebeobraz (koncept sebe, sebepojetí) naproti tomu může zapříčinit řadu komunikačních i jiných psychických poruch. Úroveň sebepoznávání je ovlivněna schopností a dovedností sebereflexe, která spočívá v přemýšlení o vlastních motivech, cílech, jednání a o vlastním myšlení. Umožňuje např. identifikaci minulých chyb jedince, protože sebereflexe je vždy druhem sebekritiky, která nám napomáhá, abychom se vyvarovali starých chyb. (Derner, D., 1985.) Poznání sebe sama znamená vlastně identifikaci extenzivity vlastního já. Zastáváme široké pojetí jáství podle významného amerického empirického psychologa a představitele pragmatické filozofie Williama Jamese (1842-1910), který uvádí, že já člověka je úhrnem všeho, co může jedinec označit jako vlastní: ... "nejen tělo a jeho psychické síly, nýbrž také oděv, dům, děti, předkové a přátelé, pověst a práce a majetek". Za pravdu považoval to, co se lidem dlouhodobě osvědčilo, druh dobra, které lidem umožňuje lépe žít. Psycholog Gordon Wilard Allport (1897-1967)) nazval sféry našeho života, které považujeme za naše "vlastní", termínem proprium. Užší pojetí považuje za jáství určité osoby úhrn, celek, sumu postojů k vlastní osobě. Allport byl systematický eklektik, humanista, specializující se na studium psychologie osobnosti. Temperament považoval za surovinu a charakter za zhodnocenou osobnost. Na Vysokém učení technickém v Brně jsme v roce 1997 experimentálně zjišťovali, jaká je úroveň sebepoznávání vlastní osobnosti posluchačů a posluchaček doplňujícího pedagogického studia. Experiment se týkal 117 osob. Mužů bylo 57 a žen 60. Všechny zkoumané osoby studovaly 3. nebo vyšší ročník některé z fakult VUT v Brně a jejich průměrný věk byl 21 roků. V rámci doplňujícího studia tito posluchači studovali právě psychologii. Nejprve jsme studentům vyložili teoreticko-praktickou podstatu psychologických metod na zjišťování osobnostních vlastností. Šlo o tyto námi modifikované známé metody: 1. Cattellův dotazník 16 PF. 2. Eysenckův osobnostní dotazník. ad 1) Vysvětlili jsme studentům, že Cattellova metoda 16 PF obsahuje šestnáct osobnostních faktorů (R. B. Cattell (1905-1998) je nazval "pramenné rysy osobnosti" a označil je písmeny abecedy. Jednotlivé faktory osobnosti jsou popsány nejenom kvalitativně, ale také kvantitativně (na desetibodové škále, což usnadňuje srovnání testových výsledků a předběžného odhadu výsledku sebehodnocení). Body 1 až 5 znamenají např. u faktoru A rezervovanost, odstup, chlad, body 6 až 9 znamenají otevřenost, vstřícnost, bezprostřednost. Sebepojetí je za příznivých okolností dotazníkovou metodou postižitelné. Faktorová struktura výpovědi o sobě samém umožňuje usuzovat na faktorovou strukturu sebe sama (Říčan, 1971). ad 2) Eysenckův osobnostní dotazník jsme studentům popsali jako poznávací metodu, která měří dvě hlavní dimenze osobnosti: extraverzi (E) a neuroticismus (N). Pokud jde o neuroticismus, ten vymezil Hans Eysenck již v roce 1947 jako poruchu integrace osobnosti a emoční instabilitu. Později (1960) zdůrazňoval H.Eysenck v obsahu tohoto pojmu zejména emocionalitu. Navíc obsahuje EOD stupnici zjišťující upřímnost zkoumané osoby (tzv. škálu lživosti). Eysenckův osobnostní dotazník lze využít i pro diagnostiku klasických temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik), a to tak, že se dá do vztahu kvantita extraverze, resp. introverze a emocionální labilita, resp. stabilita. Např. jedinec extravertovaný a současně emočně labilní patří k temperamentovanému typu cholerik. Po vysvětlení teoreticko-praktické podstaty uvedených metod jsme studenty požádali, aby nám písemně odhadli (před vlastním testováním), jak asi u nich dopadnou výsledky aplikace testů. Tento odhad jsme si od zkoumaných osob vybrali ještě před zahájením vlastního testování. Poté jsme zadali uvedené diagnostické metody. Získané testové údaje jsme pak mohli srovnávat s původními odhady. Shoda mezi výsledky testů a původním odhadem byla u většiny faktorů překvapivě vysoká. Za významnou jsme přitom považovali šedesátiprocentní a vyšší shodu. U metody Raymonda B. Cattella 16 PF jsme získali významnou shodu v odhadu a testovém posouzení: inteligence (faktor B), pocitu vnitřní jistoty, resp. ustaranosti (faktor O), plachosti, resp. smělosti (faktor H), submisivity (podřídivosti), resp. dominance (faktor E), emoční lability, resp. stability (faktor C), vynalézavosti, resp. svědomitosti (faktor G) nízké sebekontroly, resp. vysoké sebekontroly (faktor Q3). Učinili jsme z těchto zjištění teoretický závěr, že centrální vlastnosti či rysy osobnosti, které mají blízko k já, k sebevědomí, k propriu, k sebedůvěře, resp. k pocitům a komplexům méněcennosti, bývají studenty autodiagnostikovány na základě sebepozorování a sebepoznávání realisticky, poměrně snadno a adekvátně. Málo významnou shodu mezi odhadem a testem jsme našli v posouzení: opatrnosti, resp. bezstarostnosti (faktor F), robustnosti, resp. senzitivnosti (faktor I), rezervovanosti, resp. otevřenosti (faktor A), relaxovanosti, resp. zvýšeného vnitřního napětí (faktor 4), důvěřivosti, resp. podezíravosti (faktor L), závislosti na skupině, resp. soběstačnosti (faktor Q2), konvenčnosti, resp. tvořivosti (faktor M), přirozenosti (spontánnosti), resp. vychytralosti (adaptivnosti) (faktor N), konzervativnosti, resp. radikalismu (faktor Q1). Teoretický závěr z tohoto zjištění je, že vlastnosti vzdálené od centra osobnosti, tj. vlastnosti periferní, související se sociabilitou, adaptabilitou tradicionálností, noeticko volní nadstavbou, komunikativností a expresivností, se autodiagnosticky hodnotí méně realisticky a relativně obtížně. Celkový průměrný profil osobnosti posluchačů a posluchaček VUT v Brně (studujících v roce 1997 doplňující pedagogické studium) podle dotazníku 16PF Cattella vyšel takto: Posluchači jsou A) mírně rezervovaní (považují se přitom za extravertovanější, než jsou), B) nadprůměrně inteligentní, a to jak ve svém původním odhadu, tak podle testu, C) citově stabilní, E) sebevědomí a se sklonem k dominanci, F) poměrně bezstarostní, G) řídící se převážně podle sebe, H) společensky smělí, I) poněkud robustní, L) průměrně důvěřiví, M) tvořiví, N) spíše adaptivní než expresivní, O) s mírnými pocity ustaranosti, Q1) s lehkým sklonem k radikalismu, Q2) závislí na skupině, na společenském souhlasu (i když si o sobě myslí, že jsou nezávislí), Q3) s mírným sklonem k vyšší sebekontrole, Q4) s přiměřeným vnitřním napětím. Profil muže-posluchače a ženy-posluchačky se liší pouze v detailech: ženy jsou uzavřenější (A), přesněji odhadují svou inteligenci (B), jsou emočně stabilnější než muži (C), dominantnější (E), bezstarostnější (F). Vynalézavost mají obdobnou jako muži (G), stejně jako společenskou smělost (H). Ženy se rovněž jeví jako robustnější než muži (I), přirozenější (N), vnitřně klidnější (O), radikální obdobně jako muži (Q1), stejně jako značně závislé na skupině (Q2). Mají vyšší sebekontrolu než muži (Q3), ale poněkud nižší vnitřní napětí než muži (Q4). Pokud jde o posuzování temperamentu metodou Eysencka (EOD), zjistili jsme shodu odhadu a vlastního testu v 70 %. Lze tedy učinit závěr, že studenti na VUT v Brně měli poměrně vysokou dovednost odhadu svého temperamentu. Zvýšený neuroticismus byl u žen zjištěn ve 20 %, u mužů pouze v 5 %. U mužů jsme zjistili 50 % sangviniků, u žen rovněž 50 %. Cholerický temperament se v našem průzkumu u mužů nevyskytl, u žen ve 20 %. Flegmatiků bylo u mužů 45 %, kdežto u žen pouze 25 %. Melancholický temperament byl u mužů i žen zjištěn v 5 %. Jiným experimentem bylo přitom zjištěno (např. Blatný, Osecká, 1994), že extraverti a stabilní osoby (tj. sangvinici) jsou spokojenější a mají vyšší sebehodnocení, než introverti a labilní osoby (tj. melancholici). Extraverze je spojeno s tendencí tvrdit o sobě pozitivní hodnotící výroky, zatímco neuroticismus je spojen s ochotou souhlasit s negativními sebehodnotícími výroky. Každý člověk jedná do značné míry na základě subjektivního obrazu, který má o sobě samotném. Je-li postaven před úkoly a problémy denního života, závisí jeho rozhodnutí nejen na jeho skutečné způsobilosti, ale i na jeho přesvědčení o svých možnostech (Bureš, 1967). Přitom osoby s vysokým sebehodnocením se brání negativnímu hodnocení jiných osob lépe než osoby s nízkým sebehodnocením, jak uvádějí např. P. F. Secord a C. W. Backman (1964) ve své interpersonální teorii jáství. Subjekt vyvíjí reakce, které mají ustavit kongruenci (souhlasnost) a konvergenci (sbíhavost) mezi jeho koncepcí sebe sama a chováním sociálního okolí. Jedinec se snaží, aby jeho sebe ocenění bylo v souladu s jeho vlastním chováním a aby v souladu s ním bylo i chování jeho sociálního okolí vůči němu. Domníváme se, že obdobný profil osobnosti svých posluchačů by měla vypracovat každá vysoká škola, zejména ta, která připravuje budoucí učitele a vychovatele. Výsledky našeho experimentálního výzkumu sebepoznání nám posloužily jako východisko sebevýchovy. V našem pojetí sebevýchovu definujeme jako uvědomělé a intencionální zdokonalování, rozvíjení nebo naopak redukování a minimalizování jednotlivých složek osobnosti (rozumové, mravní, estetické, fyzické, profesní atp.). Vycházíme přitom z definice slovenského profesora psychologie Josefa Kurice(1996), že jde o cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování osobnosti člověka na základě vytyčených cílů pro dosažení žádoucích vlastností pro plodný a tvořivý život. Tyto cíle jsou vždy do značné míry poplatné době. V minulosti byly samozřejmě jiné než nyní. Vedle sebevýchovy ovšem existuje ještě i nevědomé či polovědomé a neverbalizované, fakultativní, spontánní a intuitivní utváření sebe sama, své osobnosti, které však nemá atributy sebevýchovy. Sebevýchova a sebevzdělání jsou podobně jako vzdělavatelnost vůbec ohraničeny osobnostní kapacitou (potencionalitou) jedince dosáhnout určité úrovně vědomostí, dovedností a návyků, která je v dané komunitě považována za žádoucí. Tato potencionalita je ovlivněna biologickými faktory (např. genetickými, poškozením organismu), dále sociálními faktory (např. kvalitou mikrosociálního prostředí) a psychologickými faktory (schopnostmi, nadáním k sebevýchově a sebevzdělání, motivací, zkušenostmi). Vysokoškolské studenty je třeba vést k tomu, aby realisticky a bez vnějších tlaků usilovali o rozvoj vlastní možné (potencionální) osobnosti v přítomnosti i v budoucnosti a respektovali přitom obsah i zákonitosti etap sebevýchovy. Právě problematika etap sebevýchovy a jejich verbalizování je pro posluchače značně neznámá. Vyplynulo to z rozhovorů s nimi. Individuální rozhovor o sebepoznávání a sebevýchově jsme zaměřili na tyto okruhy: 1. Jaký je váš názor na to, když si někdo plánuje rozvoj jednotlivých složek své osobnosti (a to krátkodobě i dlouhodobě) a dává si v tomto směru příslušné cíle? 2. Snažíte se systematicky o zformování některých vlastností své osobnosti a zvyšování své výkonnosti v jednotlivých oblastech vlastní psychiky? 3. Snažíte se zbavit některých svých zlozvyků, resp. některých vlastností své osobnosti, které považujete za nesprávné? Jaké metody při tom používáte? 4. Co rozumíte pod pojmem sebevzdělání (autodidakce)? 5. Pokuste se vyjádřit v procentech, jaký podíl na formování vaší osobnosti měla rodina, škola, přátelé, sebevýchova (autoregulace) a sebevzdělání, mimoškolní organizace a jiní činitelé. 6. Co rozumíte pod pojmem sebevýchova? Jaké má etapy? První etapou sebevýchovy je řádné sebepoznání vlastnosti, kterou chce člověk zdokonalit, změnit, rozvíjet nebo minimalizovat. K sebepoznání lze dospět autodiagnózou či heterodiagnózou pomocí nejrůznějších poznávacích metod osobnosti a psychiky nebo zpětnou vazbou získanou při sociální interakci, resp. kombinaci obou těchto způsobů. Vlivem dokonalejšího sebepoznávání se vědomí o sobě samém stává diferencovanějším, složitějším, bohatším a objektivnějším. Jde o trpělivé sebezkoumání a co nejobjektivnější odhalování pozitiv i negativ, světlých i temných stránek (stínů) vlastního duševna. Člověk málo schopný sebepoznávání má sklon vidět se buď v příliš dobrém nebo naopak v příliš špatném světle a má sklon vidět se také zjednodušeně. Každý člověk, zejména člověk ve vedoucí funkci, např. učitel, manažer, politik musí přitom počítat s rozpory mezi svým sebepojetím, sebeobrazem, autopercepcí a mezi heteropercepcí, mezi obrazem, který má o jeho psychice může mít mnoho lidí v jeho okolí. Heteropercepce mnohých lidí bývá vůči osobám ve vedoucí funkci značně kritická a nezřídka i zcela záporná. Druhá etapa sebevýchovy zahrnuje projektování a stanovení reálných cílů. Některé své cíle, přání a snahy jedinec v důsledku sociální deziderability však často skrývá, takže vzniká skryté kurikulum jakéhosi základního, neformálního kurikula (core curriculum) sebevýchovy. Bylo by žádoucí využít při tvorbě cílů dnes již klasické taxonomie cílů podle B. S. Blooma, která má šest základních tříd seřazených podle složitosti operací nutných k jejich řešení. Je přitom vhodné zafixovat si plánované cíle i písemně. Dochází snadněji k průniku těchto písemně formulovaných cílů do podvědomí. Každý splněný cíl či úkol je žádoucí si výrazně graficky označit, má to vliv na uvolnění vnitřních tenzí. Osvědčenou metodou je zde metoda Individuálního programu osobnostního rozvoje (IPOR), o které podrobně referuje např. Kovačič (1985). Každý sebe výchovný cíl by měl odpovídat možnostem a schopnostem člověka, jeho subjektu možnému, jak ho nazval filozof a psycholog Robert Konečný. Srovnával přitom subjekt možný se subjektem reálným. Cíle sebevýchovy by měly být přiměřené dané osobnosti. Klade-li si student nereálně vysoké cíle, vede to ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti a ke ztrátě pocitu životní spokojenosti. Naproti tomu podhodnocení sebe sama vede k tomu, že si studenti kladou příliš malé cíle a jejich schopnosti a možnosti zůstanou nevyužity. Hlavním cílem by mělo být dosažení etické, morální úrovně ve způsobu života a práce. Třetí etapu sebevýchovy tvoří sebe monitorování a konkrétní aplikace sebe výchovných metod, způsobů a prostředků pro dosažení cílů stanovených ve druhé etapě sebevýchovy. Úspěšné absolvování třetí etapy sebevýchovy vyžaduje informovanost o teorii a praxi sebevýchovy, o jejích metodách, způsobech a prostředcích (např. o způsobech psaní deníků, o aplikaci pravidelné denní autoanalýzy vlastní činnosti, chování a prožívání a o rozhovorech zaměřených na sebepoznání a sebevýchovu). Metodou je např. vnitřní pravdivý racionální dialog se sebou samým, autodiskuze, autotrénink návyků, zvyků a dovedností, sebekontroly a sebeovládání, trénink senzitivity a motivace, systematické, pravdivé a správné autosugesce, autogenní relaxační trénink, následování pozitivního příkladu, kdy vzorem nemusí být pouze konkrétní osoba, ale mohou to být i referenční vlastnosti či způsoby chování (činnosti), kterých chce člověk dosáhnout. Také metoda negativního vzoru, kdy se vyhýbáme chování a vlastnostem člověka neúspěšného, může být účinná. Slovenský profesor psychologie J. Grác (1990) vypracoval autoregulační metodu autoexemplifikace, v jejímž rámci percipient záměrně a cílevědomě modeluje vzor, nějakou vzorovou činnost, aby sám u sebe navodil očekávané chování. Může být přitom využito i metody sebe odměňování. Patří sem také zpytování svědomí, četba duchovní literatury, meditace, kontemplace (rozjímání, rozvažování, modlitba) i jóga a hudba, výtvarná činnost apod. Za první podmínku kultivace vlastního duchovního života je přitom považován život v pravdě vůči sobě samému. Čtvrtou etapu sebevýchovy tvoří autoevaluace, sebe zhodnocení, zjišťování, jak se člověk v plánované oblasti změnil a zdali se vůbec v důsledku sebevýchovy změnil. Doporučuje se zde měření tzv. přidané osobnostní hodnoty, toho, co člověk sebevýchovou a sebevzděláním získal, jak byla jeho sebevýchova kvalitní. Při měření může být využito i metod z první etapy sebevýchovy. Ve čtvrté etapě dochází člověk k novému sebe ocenění srovnáním plánovaných cílů s realitou. Touto etapou můžeme relativně uzavřít daný sebevýchovný "případ" nebo se tato etapa může stát novou výchozí etapou pro další sebe výchovný proces. Tuto etapu sebevýchovy mohou obohatit psychologičtí poradci, kteří poskytují exaktní informace o základních osobnostních faktorech a o příp. psychopatologických tendencích s poukazem na to, jak tyto tendence mohou ovlivňovat jejich interakci a komunikaci např. se spolupracovníky při budoucí praktické činnosti. Kvalitní sebepoznávání, sebehodnocení, sebe projektování, schopnost i dovednost soustavné a záměrné sebevýchovy a sebevzdělání je třeba považovat za důležité předpoklady úspěšnosti zejména pedagogů i budoucích odborníků a vedoucích pracovníků, a to z hlediska rozvoje jejich osobnosti i z hlediska vytvoření předpokladů pro poznání a sebevýchovu i vedení ostatních lidí. Považujeme za účinné pouze takové vedení, které vytváří základy pro sebevzdělání a sebevýchovu, které podporuje vnitřní aktivitu studentů. Snad by v tomto směru mohly být účinné odborně vedené kluby sebepoznávání a sebevýchovy. Vlastní sebe výchovný rozvoj osobnosti, a to zejména její složky etické a spirituální, považujeme za prioritní úkol humanizace školního vzdělání a výchovy i působení společnosti. Osobnostně rozvíjející model výchovy a vzdělávání chápe jedince jako svébytnou osobnost (nikoliv objekt manipulace), jejíž možnosti je třeba aktualizovat a která má postupně převzít svůj osobnostní rozvoj do vlastních rukou, nespoléhat se na vnější řízení. Model rozvíjející osobnost podporuje tedy autoregulaci, sebevzdělání a sebezdokonalování, odpovědné biodromální projektování vlastní životní dráhy. Zejména studenti by měli více než doposud věnovat pozornost nejen cílevědomému pěstování tělovýchovy a sportu a dodržování správné životosprávy, ale měli by napomáhat i svému duševnímu a sociálnímu životu různými sebe reflexními a auto kultivačními programy, zaměřenými na rozvíjení paměti, tvořivosti, komunikačních dovedností, asertivity, ale zejména na systematickou etickou a estetickou kultivaci psychiky a osobnosti. Má-li být výchovně vzdělávací proces na školách skutečně efektivní, je třeba v duchu humanistické pedagogiky (navazující např. na humanistickou psychologii C. R. Rogerse a A. H. Maslowa) uplatňovat základní zásady pedagogického vedení studentů k adekvátnímu sebepoznání, sebevýchově a sebevzdělávání, aby autoregulace, prezentace sebe a seberealizace neměla pouze a převážně živelný průběh. Dospívajícího člověka je možno formovat výchovou jen tehdy, přijme-li to za své a zařadí vnější výchovné tendence a cíle do vlastní sebevýchovy. Problematika sebepoznávání (autokognice) a osobnostního růstu v důsledku sebevýchovy, sebevzdělávání, autoregulace, sebeřízení (autoregulace) a adekvátní autopersuáze (žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama) patří mezi nejzávažnější společenskovědní problémy současného člověka. | | » sebepoznávání a sebeřízení |
| sebeprezentace | >> | viz autoprezentace | | » sebeprezentace |
| seberealizace | >> | uplatnění se, rozvoj vlastní osobnosti a schopností | » seberealizace | |
| sebereflexe | >> | viz autoreflexe | | » sebereflexe |
| sebereflexivita | >> | úroveň schopnosti a dovednosti porozumění sobě samému, chápání svého chování a jednání i prožívání a stylu komunikace a autoregulace v běžném životě i v pracovním procesu | | » sebereflexivita |
| seberegulace | >> | plánování změn v chování na základě zjištěných rozdílů mezi chováním a normou | 1 komentář | » seberegulace |
| sebeřízení, sebevýchova a sebevzdělávání | >> | Mají-li být dobře sestavené soukromé a také zaměstnanecké plány osobního či osobnostního a kariérního rozvoje úspěšné, vyžadují dobré poznání, ale i sebepoznání, sebeřízení, vzdělání, výchovu a sebevýchovu každého koho se týkají. Žádoucí, správné SEBEŘÍZENÍ, SEBEVÝCHOVA A SEBEVZDĚLÁNÍ znamená uvědomělé a intencionální zdokonalování, rozvíjení jednotlivých složek osobnosti (poznatkové, rozumové, dovednostní, mravní, estetické, fyzické, profesní atp.). Jde o cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování osobnosti člověka na základě vytyčených cílů pro dosažení žádoucích vlastností pro plodný a tvořivý život. Vedle záměrné intencionální sebevýchovy (sebeřízení) existuje ještě nevědomé či polovědomé, neverbalizované, funkcionální, fakultativní a intuitivní utváření sebe sama, své osobnosti, které však nemá atributy sebevýchovy. Sebevýchova a sebevzdělání je podobně jako vzdělavatelnost vůbec ohraničena osobnostní kapacitou či potencionalitou jedince dosáhnout určité úrovně vědomostí, dovedností a návyků, která je v dané komunitě považována za žádoucí. Tato osobnostní potencionalita je ovlivněna biologickými faktory (např. genetickou zátěží nebo poškozením organismu), dále sociálními faktory (např. kvalitou mikrosociálního prostředí) a psychologickými faktory (schopnostmi, nadáním k sebevýchově a sebevzděláním, motivací a zkušenostmi). Správná výchova na školách vede žáky a žákyně, studentky a studenty k tomu, aby realisticky a bez vnějších nátlaků usilovali o rozvoj vlastní možné (potenciální) osobnosti v přítomnosti i v budoucnosti a respektovali přitom obsah i zákonitosti etap sebevýchovy. Právě problematika uvědomělých etap sebevýchovy je pro posluchače značně neznámá, jak vyplynulo z rozhovoru s nimi. První etapou sebevýchovy je řádné sebepoznání rozumových, citových a volních vlastností, které chce student zdokonalit, změnit a rozvíjet. K sebepoznání mohou studenti dospět sebepozorováním (introspekcí) a autodiagnózou, ale i heterodiagnózou pomocí nejrůznějších poznávacích metod osobnosti a psychiky nebo zpětnou vazbou získanou při sociální interakci, resp. kombinací obou těchto způsobů. Vlivem zdokonaleného sebepoznání se vědomí o sobě samém a o celé své osobnosti (zejména o temperamentů /letoře/, charakteru a mentálních schopnostech a dovednostech) stává diferenciovanějším, složitějším, bohatším a objektivnějším. Jde o trpělivé sebezkoumání a co nejobjektivnější odhalování pozitiv i stínů, světlých i temných stránek vlastního duševna. Člověk neškolený v sebepoznání má sklon vidět se buď nekriticky v příliš dobrém nebo naopak v příliš špatném světle a má sklon vidět se také příliš zjednodušeně. Druhou etapu sebevýchovy tvoří projektování a stanovování reálných cílů a snah, které jedinec často skrývá, takže dochází k tzv. skrytému kurikulu sebeutváření. V druhé etapě jde o plán programu sebevýchovy, stanovení cílů případných změn vlastní výkonnosti a psychiky. Uvádí se, že je vhodné zafixovat si plánované cíle i písemně. Dochází pravděpodobně snadněji k průniku těchto cílů do podvědomí a ke snadnějšímu naprogramování podvědomí. Každý sebevýchovný cíl by měl odpovídat možnostem a schopnostem člověka, jeho subjektu možnému, jak ho nazval známý brněnský filozof a psycholog Robert Konečný (1906-1981) . Srovnával přitom subjekt možný se subjektem reálným. Cílem obecně rozumíme směr a představu toho, čeho má být dosaženo, přičemž obsah činnosti je vývojově a historicky, individuálně a společensky podmíněn. Dílčí přání, potřeby, hodnoty, touhy, tendence, zájmy, motivy a cíle sebevýchovy by měly být sladěny s obecným cílem sebevýchovy. Ten žádá, aby byl člověk vzdělaný, tvořivě myslící, ovládající poznatky soudobé vědy a techniky, a v neposlední řadě, aby byl morálně vyspělý. Klade-li si však středoškolsky nebo vysokoškolský student či studentka nereálně vysoké cíle, vede to ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti a ke ztrátě pocitů životní spokojenosti. Naproti tomu podhodnocení sebe sama vede k tomu, že si studenti kladou pro ně příliš malé cíle a jejich schopnosti a možnosti zůstanou nevyužity. Hlavním cílem by mělo být dosažení duchovnosti, spirituality způsobu života a pohledu na život a svět, prosociálního a humánního způsobu jednání s lidmi, s přáteli, s příbuznými, v přístupu k práci. Třetí etapu sebevýchovy tvoří sebe monitorování a konkrétní aplikace sebevýchovných metod, způsobů a prostředků pro dosažení cílů stanovených ve druhé etapě sebevýchovy. Úspěšné absolvování třetí etapy sebevýchovy vyžaduje informovanost o teorii a praxi sebevýchovy, o jejich metodách, způsobech a prostředcích (např. o způsobech psaní deníků, o aplikaci pravidelné denní autoanalýzy vlastní činnosti, chování a prožívání a o rozhovorech zaměřených na sebepoznání a sebevýchovu. Metodou je např. vnitřní, pravdivý, racionální dialog se sebou samým,autotrénink návyků, zvyků a dovedností, sebekontroly a sebeovládání, opakované autosugesce, následování pozitivního příkladu, kdy příkladem či vzorem nemusí být vždy pouze konkrétní osoba, ale mohou to být i referenční vlastnosti či způsoby chování (činností), kterých chce člověk dosáhnout. Může být přitom využito metody sebe odměňování (sebe povzbuzování odměnou). Slovenský pedagogický psycholog a vysokoškolským učitel J. Grác (1990) vypracoval autoregulační metodu autoexemplifikace, v jejímž rámci percipient záměrně a cílevědomě modeluje vzor, nějakou vzorovou činnost, aby sám u sebe navodil očekávané chování. Percipient se sám sobě stává příkladem, který navozuje příslušné chování. Čtvrtou etapu tvoří autoevaluace, zjišťování toho, jak se člověk v plánované oblasti změnil a zdali se vůbec změnil v důsledku sebevýchovy. Často se doporučuje měření tzv. přidané (osobnostní) hodnoty, o tom, co člověk sebevýchovou a sebevzděláním získal, jak byla jeho sebevýchova kvalitní. Při měření může být využito i metod z první etapy sebevýchovy. Autoevaluace může být spojena s odměnami i tresty, které zpevňují dosažený výsledek. Toto zjištění a pozitivní a negativní hodnocení je možno provést opět metodami autodiagnostiky psychiky a osobnosti nebo metodou zjišťování heteropercepce okolím, tedy zpětnou vazbou při sociální interakci. V této etapě dochází student k novému sebe ocenění srovnáním plánovaných cílů s realitou v kvantitě a kvalitě dosažení těchto cílů. Touto etapou můžeme relativně uzavřít daný sebevýchovný "případ" nebo se tato etapa může stát novou první etapou pro další sebevýchovný proces. Tuto etapu sebevýchovy mohou obohatit psychologičtí poradci, kteří mohou poskytnout informace o jejich základních osobnostních faktorech a o psychopatologických tendencích s poukazem na to, jak tyto tendence mohou ovlivňovat jejich interakci a komunikaci např. se spolupracovníky při budoucí práci. Cílem je vést i osoby s psychopatologickými tendencemi ke zdravému způsobu života a spolu tvorbě na dobru a dalších etických hodnotách. Kvalitní sebepoznání, sebehodnocení, sebe projektování, schopnost soustavné a záměrné sebevýchovy a sebevzdělání je třeba považovat za důležité předpoklady úspěšnosti zejména budoucích pedagogů i budoucích odborníků a vedoucích pracovníků, a to z hlediska rozvoje jejich osobnosti i z hlediska vytvoření předpokladů pro poznání a sebevýchovu i výchovu vedení ostatních lidí. Skalková (1971), Opatřilová (1984) aj. právem považují za účinné pouze takové vyučování, které vytváří základy pro další sebevzdělání a sebevýchovu, které podporuje vnitřní aktivitu žáků, žákyň či studentek a studentů a vede je k sebevzdělání a k sebevýchově. Vlastní sebevýchovný rozvoj osobnosti, kulturní rozvoj nejenom těla, ale i duševna a jeho duchovní složky považujeme za prioritní úkol humanizace školního vzdělání a výchovy i působení společnosti. Osobnostně rozvíjející model výchovy a vzdělávání chápe žákyně a žáky, studenty a studentky jako svébytné osobnosti (nikoliv jen objekty manipulace), jejíchž možnosti je třeba aktualizovat a které mají postupně převzít svůj rozvoj do vlastních rukou, nespoléhat se na vnější řízení. Model rozvíjející osobnost podporuje tedy sebevýchovu, sebevzdělání a sebezdokonalování, odpovědné a cílevědomé biodromální projektování vlastní životní dráhy, sebeřízení, sebevýchova, sebe instruktáže i zdůvodněné autosugesce. Současné období vědeckotechnického rozvoje a výstavba moderní demokratické informační a komunikační společnosti vyžaduje vzdělaného a tvořivého člověka, který má rovněž schopnosti a dovednosti adekvátního sebepoznání a sebe utváření, sebevýchovy. Je proto s podivem, že této problematické se dosud věnovala poměrně malá pozornost. Na Slovensku vyšla první monografie na toto téma od prof. PhDr. Jozefa Kurice, DrSc. v roce 1966 (O sebavýchove mladého človeka). V České republice vyšla monografie Sebevýchova a duševní zdraví (1969) od prof. PhDr. Libora Míčka, CSc z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1979 vydal F. Hatala Sebevýchovu mladého důstojníka (Praha, Naše vojsko). V roce 1984 vydala ještě doc. M. Opatřilová, CSc. z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Sebevýchovu vysokoškolských studentů. Z časopiseckých příspěvků zasluhují v tomto směru pozornost především práce P. Říčana (1970, 1978), Z. Heluse (1979), L. Osecké a P. Macka (1984, 1985, 1987, 1990) a M. Blatného (1992, 1997, 1999). Problém sebepoznávání a sebe kultivace studentů je v odborné literatuře nyní neoprávněně zanedbáván, a to jak v teoretické, tak v praktické oblasti. Přitom je tato problematika velmi důležitá z hlediska adekvátního osobnostního formování mladého člověka. Studenti by měli více než doposud věnovat pozornost nejen cílevědomému pěstování tělovýchovy a sportu a dodržování správné životosprávy, ale měli by napomáhat i svému duševnímu a sociálnímu životu různými sebe reflexními a sebe kultivačními programy, a to nejen rozvíjení paměti, tvořivosti, komunikačních dovedností, asertivity, ale zejména by měli systematicky kultivovat specifickou vrstvu své psychiky a osobnosti, kterou tvoří duchovní život, jejich spiritualitu, empatie, soucitnost, humanismus, zralost osobnosti. Poměrně bohatá je tato literatura v USA, kde však jde v souladu s americkým kulturním vzorcem často o spekulativní voluntaristické příručky, jak usilovat o maximální sebedůvěru, sebeúctu a sebelásku až do konce o komplex mimořádnosti či dokonce sebe oslavování (Anthony, 1984). V USA jsou odmítány jakékoliv (byť i zdůvodněné negativní či pesimistické myšlenky a pochybnosti). Často se v americké literatuře objevuje teze, že pozitivní obraz o sobě je nejcennějším psychologickým bohatstvím a vlastnictvím lidské bytosti a že zdravý život je charakterizován akceptací seberealizujících se lidí, kteří umí být sami sebou (autentičtí). Americký humanistický psycholog Abraham H. Maslow seberealizaci jako vývojově nejvyšší potřebu charakterizoval takto: Být vším tím, čím člověk může být, tj. jako potřebu realizovat, aktualizovat svůj lidský potenciál, jehož složkou je i tvořivost, kompetentnost, sebevyjádření, touha po vědění i estetické cítění. Již na středních školách je třeba v duchu humanistické pedagogiky (navazující např. na humanistickou psychologii C. R. Rogerse a A. H. Maslowa) uplatňovat základní zásady pedagogického vedení studentů k adekvátnímu sebepoznání a sebevýchově, aby autoregulace, sebe prezentace a seberealizace studentů neměla pouze převážně živelný průběh. Vysokoškoláci jsou již většinou schopni poměrně vysoké úrovně sebepoznání, pokud jsou seznámeni se základními poznatky psychologie, zejména psychologie osobnosti. Sebepoznání definujeme jako poznávací složku sebepojetí individuálního já, jako představu sebe sama, své osobnosti a jejich složek. Je to kognitivní aspekt vztahu člověka k sobě (Říčan, 1970, Helus, 1979, Plichtová, 1976, Macek, Osecká, Blatný, 1993). Sebepojetí většiny lidí je kladné. Lidé chtějí, aby byli svým sociálním okolím posuzováni jako úctyhodné, obdivuhodné, inteligentní, výkonné atd. Je tedy zřejmá tendence člověka k benefektanci, tj. ke sklonu vnímat sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele. Hodnotí-li druzí pozitivně výsledky naší aktivity, připisujeme to našim vlastním schopnostem a dovednostem. Jsme-li druhými hodnocení negativně, hledáme často důvody mimo sebe (v situacích a okolnostech). Adekvátní, pozitivní a přitom objektivní sebepoznání je důležitou složkou normality (Eva Syřišťová, 1972). Neadekvátní, negativní, ale i přehnaně pozitivní sebeobraz naproti tomu může zapříčinit řadu komunikačních i jiných psychických poruch. Úroveň sebepoznání je ovlivněna schopností a dovedností sebereflexe, zabýváním se vlastní psychikou a osobností. Sebereflexe spočívá v přemýšlení o vlastních motivech, cílech, jednáních o vlastním myšlení. Umožňuje např. identifikaci minulých chyb jedince, protože sebereflexe je vždy druhem sebekritiky, která nám umožní vyvarovat se starých chyb. Poznání sebe sama znamená vlastně poznání extenzivity vlastního já. Zastáváme široké pojetí jáství podle amerického psychologa a filozofa Wiliama Jamese (1842-1910), který uvádí, že já člověka je úhrnem všeho, co může jedinec označit jako vlastní: ...nejen tělo a jeho psychické síly, nýbrž také jeho oděv, jeho dům, jeho děti, jeho předci a jeho přátelé, jeho pověst a jeho práce, jeho země a jeho koně, jeho jachta a jeho bankovní konto. Americký psycholog osobnosti Gordon Willard Allport (1847-1967) nazval všechny sféry našeho života, které považujeme za naše "vlastní", termínem proprium. Užší pojetí považuje za jáství nějaké osoby úhrn, celek, sumu postojů k vlastní osobě. Dosažení nejen vysoké úrovně sebepoznání, ale i adekvátního osobnostního rozvoje a seberealizace je vlastně velké spirituální obohacení, získání velkého duchovního bohatství, pokladu či statku. Na Vysokém učení technickém v Brně jsme se v roce 1997 pokusili výzkumně zjistit, jaká je úroveň sebepoznání vlastní osobnosti posluchačů a posluchaček doplňujícího pedagogického studia. Experiment se týkal 117 osob. Mužů bylo 57 a žen 60. Všechny zkoumané osoby studovaly 3. nebo vyšší ročník některé z fakult VUT v Brně a jejich průměrný věk byl 21 roků. V rámci doplňujícího studia tito posluchači studovali právě psychologii. Nejprve jsme studentům vyložili podstatu psychologických metod na zjišťování osobnostních vlastností. Šlo o tyto námi modifikované metody: 1. Cattelův dotazník 16 PF. 2. Amthauerův test struktury intelektu. 3. Eysenckův osobností dotazník. Ad 1) Vysvětlili jsme studentům, že Cattellova metoda obsahuje šestnáct osobnostních faktorů (Cattell je nazval "pramenné rysy osobnosti" a označil je písmeny abecedy. Jednotlivé faktory osobnosti jsou popsány nejenom kvalitativně, ale také kvantitativně (na desetibodové škále, což usnadňuje srovnání testových výsledků a předběžného odhadu výsledku sebehodnocení). Body 1 až 5 znamenají např. u faktoru A rezervovanost, odstup, chlad, body 6 až 9 znamenají otevřenost, účastnost, bezprostřednost. Sebepojetí je za příznivých okolností kvantifikující dotazníkové metodě přístupno. Faktorová struktura výpovědi o sobě sama umožňuje usuzovat na faktorovou strukturu sebe sama Ad 2) Dále jsme studenty informovali, že Amthauerův test struktury intelektu je poměrně obtížnou a náročnou psychologicko-diagnostickou metodou, zjišťující strukturu schopnosti a nadání. (Optimističtější výsledky o úrovni intelektu bývají získány metodou Ravenových progresivních matric.) Při řešení devíti subtestů zkoušky (celá trvá 90 minut) německého psychologa Rudolfa Amthauera (1920-1989) se uplatňují tyto psychické funkce: konkrétně praktické usuzování, jazykový cit, kombinační schopnost, schopnost abstrakce, paměť pro slova, praktické početní myšlení, teoretické početní myšlení, plošná představivost, prostorová představivost. Dále jsme uvedli, že z dílčích výsledků v těchto subtestech lze sumarizovat také celkovou úroveň intelektu vyjádřenou v inteligenčních kvocientech. Za průměrnou inteligenci jsme považovali rozpětí IQ 90 - 109, za nadprůměrnou IQ 110 - 119, za vysoce nadprůměrnou IQ 120 - 129 a superiorní IQ 130 a výše. (Podprůměrné výsledky inteligence jsme u vysokoškolských posluchačů nepředpokládali.) V Amthauerově testu inteligence jsme zjistili u studujících DPS IQ u mužů 110 a u žen IQ 107. V Ravenových progresivních maticích jsme u mužů i žen na FAST VUT v Brně v 1. ročníku zjistili IQ 118. Domníváme se, že Amthauerův test je pro zjišťování inteligence podstatně obtížnější než test Ravenův. Ad 3) Eysenckův osobnostní dotazník jsme studentům popsali jako poznávací metodu, která má za cíl měřit dvě hlavní dimenze osobnosti: extraverzi (E) a neuroticismus (N). Pokud jde o neuroticismus, ten vymezil německo-britský psycholog Hans Jürgen Eysenck (1916-1997) již v roce 1947 jako poruchu integrace osobnosti, emoční instabilitu a neurotičnost. Později (1960) zdůrazňoval Eysenck v obsahu tohoto pojmu zejména emocionalitu. Navíc obsahuje EOD stupnici zjišťující upřímnost zkoumané osoby (tzv. škálu lživosti). Eysenckův osobnostní dotazník lze využít i pro diagnostiku klasických temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik) a to tak, že se dá do vztahu kvantita extraverze, resp. introverze a emocionální labilita, resp. stabilita. Např. jedinec extravertovaný a současně emočně labilní patří mezi temperamentový typ cholerik. Po vysvětlení podstaty těchto poznávacích metod jsme studenty požádali, aby nám na zvláštní list písemně odhadli (před vlastním testováním), jak asi u nich dopadnou výsledky aplikace těchto testů. Tento odhad jsme si od všech zkoumaných osob odebrali ještě před zahájením vlastního testování. Poté jsme zadali uvedené psychologické diagnostické metody. Tím jsme získali druhé, testové údaje, které jsme mohli srovnávat s původními odhady. Jaké byly výsledky sebepozorování posluchačů a posluchaček doplňujícího pedagogického studia na VUT v Brně? Shoda mezi výsledky testů a původním odhadem byla překvapivě vysoká u většiny faktorů. Za významnou shodu jsme přitom považovali tu, která byla šedesátiprocentní a vyšší. U metody Raymonda B. Cattella (1905-1998) 16 PF jsme získali významnou shodu v odhadu a testovém posouzení: inteligence (faktor B), pocitu vnitřní jistoty, resp. ustaranosti (faktor O), plachosti, resp. smělosti (faktor H), submisivity, resp. dominance (faktor E), emoční lability, resp. stability (faktor C), vynalézavosti, resp. svědomitosti (faktor G) a nízké sebekontroly, resp. vysoké sebekontroly (faktor Q3). Učinili jsme z těchto zjištění teoretický závěr, že centrální vlastnosti či rysy osobnosti, které mají blízko k já, k sebevědomí, k sebedůvěře, resp. k pocitům a komplexům méněcennosti, bývají studenty identifikovány na základě sebepozorování a sebepoznání poměrně snadno a adekvátně skutečnosti. Méně a málo významnou shodu mezi odhadem a testem jsme našli v posouzení: opatrnosti, resp. bezstarostnosti (faktor F), robustnosti, resp.senzitivnosti (faktor I), rezervovanosti, resp. otevřenosti (faktor A), relaxovanosti, resp. zvýšeného vnitřního napětí (faktor 4), důvěřivosti, resp. podezíravosti (faktor L), závislosti na skupině, resp. soběstačnosti (faktor Q2), konvenčnosti, resp. tvořivosti (faktor M), přirozenosti (spontánnosti), resp. vychytralosti (adaptivnosti) (faktor N), konzervativnosti, resp. radikalismu (faktor Q1). Teoretický závěr z tohoto zjištění zní, že vlastnosti vzdálené od centra osobnosti, tj. vlastnosti periferní, související se sociabilitou, tradicionálností, adaptivitou, komunikativností a expresivností, se autodiagnosticky hodnotí relativně obtížně. Celkový průměrný profil osobnosti posluchačů a posluchaček VUT v Brně, studujících v roce 1997 doplňující pedagogické studium, podle dotazníku 16PF Cattella vyšel takto: Posluchači a posluchačky byli: A) mírně rezervovaní (považují se přitom za extravertovanější, než jsou), B) nadprůměrně inteligentní, a to jak ve svém původním odhadu, tak podle testu, C) citově stabilní, E) sebevědomí a se sklonem k dominanci, F) poměrně bezstarostní, G) řídící se s oblibou podle sebe, H) společensky smělí, I) poněkud robustní, L) průměrně důvěřiví, M) tvořiví, N) spíše adaptivní než expresivní, O) s mírnými pocity ustaranosti, Q1) s lehkým sklonem k radikalismu, Q2) závislí na skupině, na společenském souhlasu (i když si o sobě myslí, že jsou nezávislí), Q3) s mírným sklonem k vyšší sebekontrole, Q4) s přiměřeným vnitřním napětím. Profil muže-posluchače a ženy-posluchačky se liší pouze v detailech: ženy jsou uzavřenější (A), přesněji odhadují svou inteligenci (B), jsou emočně stabilnější než muži (C), dominantnější (E), bezstarostnější (F), vynalézavost mají obdobnou jako muži (G), stejně jako společenskou smělost (H). ženy se rovněž jeví jako robustnější než muži (I), přirozenější (N), vnitřně klidnější (O), radikalismus mají obdobný jako muži (Q1), stejně jako značnou závislost na skupině (Q2). mají vyšší sebekontrolu než muži (Q3), ale poněkud nižší vnitřní napětí než muži (Q4). Pokud jde o sebeposouzení temperamentu metodou Eysencka (EOD), zjistili jsme shodu odhadu a vlastního testu v 70 %. Lze tedy učinit závěr, že vysokoškoláci na VUT v Brně měli v roce 1997 poměrně vysokou dovednost odhadu svého temperamentu. Zvýšený neuroticismus byl u žen zjištěn ve 20 %, u mužů pouze v 5 %. U mužů jsme zjistili 50 % sangviniků, u žen rovněž 50 %. Cholerický temperament se v našem průzkumu u mužů nevyskytl, u žen ve 20 %. Flegmatiků bylo u mužů 45 %, kdežto u žen pouze 25 %. Melancholický temperament byl u mužů i žen zjištěn v 5 %. Zobecníme-li dosavadní výzkumná zjištění, můžeme uvést, že většina snadno poznatelných vlastností metodou introspekce má blízko k centru osobnosti (k egu, k propriu), k sebecitu, k sebevědomí. Souvisí to pravděpodobně i s úrovní sociální zralosti posluchačů. Obtížněji se poznávají metodou introspekce periferní vlastnosti osobnosti, které souvisejí se sociabilitou, adaptabilitou člověka, s jeho noeticko-volní nadstavbou. Literatura KOHOUTEK, R. Osobnost a sebepoznání studentů. Akademické nakladatelství CERM v Brně, 1998. 99 stran. ISBN 80-7204-087-1. | | » sebeřízení |
| sebestředný | >> | egocentrický,stylizující se do středu dění | | » sebestředný |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363 364 365 366 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378 379 380 381 382 383 384 385 386 387 388 389 390 391 392 393 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 405 406 407 408 409 410 411 412 413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 436 437 438 439 440 441 442 443 444 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 456 457 458 459 460 461 462 463 464 465 466 467 468 469 470 471 472 473 474 475 476 477 478 479 480 481 482 483 484 485 486 487 488 489 490 491 492 493 494 495 496 497 498 499 500 501
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363 364 365 366 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378 379 380 381 382 383 384 385 386 387 388 389 390 391 392 393 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 405 406 407 408 409 410 411 412 413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 436 437 438 439 440 441 442 443 444 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 456 457 458 459 460 461 462 463 464 465 466 467 468 469 470 471 472 473 474 475 476 477 478 479 480 481 482 483 484 485 486 487 488 489 490 491 492 493 494 495 496 497 498 499 500 501
