ABZ.cz: slovník cizích slov - online hledání
Výsledky hledání výrazu s
| cizí slovo | odpovídající význam | vlastnosti | detail | |
|---|---|---|---|---|
| sebehodnocení | >> | Sebehodnocení je jakýmsi centrem, jádrem osobnosti člověka. Bez určité minimální úrovně pocitu vlastní hodnoty nemůže spokojeně žít. Člověk si proto tuto úroveň střeží. Jestliže z jakéhokoli důvodu tato úroveň klesá, usiluje o její vyrovnání. Každý člověk přitom nalézá zdroj své sebedůvěry v něčem jiném. Souvisí to s jeho systémem životních hodnot. Hodnotí-li nejvýše vzhled, bude čerpat svou sebeúctu hlavně ze své upravenosti, líbivosti. Hodnotí-li nejvýš práci, bude mít těžisko sebedůvěry především v pracovních úspěších. Hodnotí-li snahu pomáhat ostatním, tedy činit dobro, bude mít těžisko sebehodnocení v oblasti mravní. Sebeuvědomění a sebehodnocení může být tedy v jednotlivých oblastech struktury svého já (self) odlišné. Jiné může být v oblasti kognitivního já, jiné v oblasti somatického a výrazového já, jiné v oblasti charakterového (morálního) já. Je možno rozlišovat i profesní já (profesionální sebecit) a ekonomické já. Celková sebe koncepce naší adolescentní mládeže dosahuje poměrně vysoké hodnoty (zejména u dívek). V hodnocení morálního já dosahují děvčata vyšší hodnoty v porovnání s chlapci. Sebehodnocení může být buď zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života každého člověka projít proměnami. Je to jeden z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti. Projevy jednotlivých typů sebehodnocení a různých kompenzačních mechanismů jsou přitom závislé na celé struktuře osobnosti člověka a na situacích, ve kterých se ocitá. Z hlediska prožívání vlastní hodnoty lze stanovit čtyři stadia osobnosti. První tři jsou heteronomní, poslední (čtvrté) je autonomní. První stadium je nejjednodušší a je charakterizováno potřebou odlišit se od ostatních. Je to touha vyprostit se ze společenské nicoty. Lidský jedinec touží, aby byl vnímán a jakýmsi způsobem odlišen (např. účesem či oděvem). Druhé stadium se vyznačuje tím, že člověk touží po přijatelném veřejném mínění o sobě a sám se stará, aby toto mínění bylo co nejlepší ("co by tomu řekli lidé, jak bych před lidmi vypadal"). Mínění jiných o sobě také přijímá a bere je za skutečné. V tomto stadiu jedinci vystačí zdání. Ve třetím stadiu jedinec prožívá jako hlavní hodnotu čest. Čest je vždy kolektivní a vždy relativní. Existuje mnoho rozdílů a odstínů cti. Je jich tolik, kolik je společenských skupin. Mluví se o cti rodu, o cti rasy, národa, třídy, kasty, profese, stavu atd. Každá se opírá o jakýsi kult specifických vlastností. Čest se rozvíjí tam, kde je nějaké společenství organizované, disciplinované, anebo má tradici. Čest společenské skupiny patří jedinci, její lesk padá i na něj a on se pokládá za lepšího než jiní. Ve čtvrtém stadiu má jedinec tzv. autonomní "já". Prožívá svou hodnotu jako vnitřní a hluboké přesvědčení o její skutečnosti. Tato skutečnost je jeho osobní a privátní vlastností. Soud o vlastní hodnotě je neodvislý od jakéhokoliv mínění. Takto prožívaná hodnota je oceněním "vlastního morálního bytí". Žádný jiný názor není s to změnit vlastní soud, který má jedinec o sobě samém. Takto pojatý pocit hodnoty nazýváme pocitem osobní důstojnosti. Tento pocit má v lidském životě velký význam. Vede člověka k tomu, že jedná na základě určitých relativně pevných zásad a principů. Thomas Verny, jeden z představitelů prenatální psychologie, je přesvědčen, že sebepojetí člověka je formováno už v jeho nitroděložním vývoji. Podle toho, jaké signály k němu přicházejí během doby strávené v děloze (Verny hovoří o "sympatické" nebo "antipatické" prenatální komunikaci), do jisté míry závisí, jak se člověk bude později chovat a vnímat sám sebe jako radostného, úzkostného, apatického, sebejistého, agresivního. Pokud si člověk není vědom své osobní hodnoty, své ceny, neodváží se nezřídka veřejně odsoudit nespravedlnost či křivdu, ať už se týká jeho samotného nebo druhých. Nízké sebehodnocení vede také často ke snížení motivace člověka k učení a k dosahování osobních cílů. Kladné sebehodnocení povzbuzuje aktivitu člověka, podněcuje jeho chuť využívat příležitosti, ale i riskovat případnou porážku. V procesu sebevýchovy osobnosti vystupuje určitěji dvojakost její biologické a psychosociální determinace. Spočívá v tom, že osobnost mající hlubinnou pudovou strukturu se postupně ztotožňuje se strukturou socializovaných a ideálních hodnot. Nezříká se však ani jednoho, ani druhého založení. Pudů, biologických potřeb se nemůže odříci vzhledem integrálnosti jejich struktury. Duchovních a sociálních hodnot se rovněž nemůže odříci vzhledem k pocitům vlastní hodnoty. Tím se osobnost dostává k sebevýchově, která se pojí s neustálým snažením o seberealizaci. Seberealizace je jedním z nejdůležitějších zdrojů spokojenosti člověka. Znamená aktualizaci jeho vlastního nadání, dovedností a vitality. Je současně jedním z předpokladů tělesného, duševního i mravního zdraví. V dospělosti se nám ostřeji rýsuje, diferencuje několik typů sebehodnocení, které se začínají utvářet už v dětství. Mnoho lidí se však v sebehodnocení neustálí na jednom z možných typů. Velká část lidí má totiž hodnocení sebe sama snadno narušitelné, málo stabilní, protože je příliš závislá na ocenění okolí, na oblibě, sympatiích, obdivu, uznání apod. Tito lidé mají tzv. reflexní, (heteronomní), zrcadlové "já". Uvádí se, že tento druh "já" je častější u žen než u mužů. Bývá častější také v nižších věkových skupinách. Reflexní já se formuje na základě toho, jak nás vnímají a chápou druzí lidé, jak oceňují naši osobnost, naše výrazové projevy a chování, temperament, charakter, schopnosti. Je to reakce člověka na hodnocení okolím. V souvislosti s tímto hodnocením pak pociťuje člověk hrdost, spokojenost, nebo nesoulad, stud, pocity méněcennosti. Reflexní já je vrozeným faktorem konformismu. Většinou totiž lidé hodnocení okolím (zejména rodinou, vrstevníky a sousedy) považují za důležité pro svůj životní úspěch a profesní kariéru. Teorii zrcadlového já rozpracoval americký sociální psycholog Charles Norton Cooley (1864 - 1929 ). Problematiku já, sebedůvěry a sebejistoty zpracoval také známý americký filosof, spisovatel a kazatel Ralph Waldo Emerson. V Americe je této problematice, která souvisí s tendencí k výraznému individualismu, snaze o samostatnost a nezávislost, věnována zvláštní pozornost. Emerson přitom považoval zkušenost, její vnímání a interpretaci za záležitost osobní a vnitřní, která myšlenky nejen ověřuje, ale stejně tak je vytváří. Jsou jedinci, kteří své sebehodnocení staví na sebepoznávání a přesvědčení o vlastních hodnotách, které jsou relativně nezávislé na sugesci prostředí. Jde o tzv. autonomní já. Často je závislé na věku člověka a na úrovni jeho průběžného komunikačního kontaktu s ideály. Čím je člověk starší, tím bývá autonomnější, nezávislejší a zodpovědnější. Platí to pro období dospělosti a středního věku. Hodnocení sebe sama má také velký vliv na autoritu, kterou má člověk ve svém okolí. Autonomní já je obvykle souborem pozitivních subjektivních představ o sobě samém, které mohou být v rozporu s nepříznivým hodnocením okolí. Vedle heteronomního či autonomního já existuje také ideální já. Jeho podstatou je vědomí, jaký by člověk chtěl nebo měl být. Velikostí rozdílu mezi skutečným já a ideálním já je dána míra harmoničnosti a integrace osobnosti, resp. míra její rozporuplnosti či vnitřní konfliktnosti. Osobnost vnitřně konfliktní má rozpor mezi reálným "já"a "ideálem já", mívá větší úzkosti, slabší vůli, bývá méně rozhodná a aktivní, nevytrvalá, málo trpělivá a málo ukázněná. Někdy však bývá vnitřní konflikt hnací, motivační silou k dosažení určitých cílů, které mohou být žádoucí. Má více psychopatologických symptomů než osobnost harmonická a integrovaná, bez patopsychologických (např. neurotických) symptomů. Nejčastěji se podílí na sebehodnocení jak okolí, tak vlastní sebekritický postoj, schopnost samostatného myšlení i úroveň vitálních funkcí a převažující životní ladění člověka. Lidé projevují daleko větší schopnost objektivně hodnotit druhé než sebe. Značná část lidí má sebehodnocení nějak deformované, tzn. že jejich sebehodnocení se nekryje s jejich skutečnou hodnotou. Může jít v podstatě o dvojí typ deformace, a to buď o sebe přecenění nebo sebe podcenění. Tato skutečnost má dalekosáhlý společenský dosah. Deformované sebehodnocení se totiž často projevuje narušenou sociální přizpůsobivostí, a to jak v případě sníženého, tak i v případě zvýšeného sebehodnocení. Nejvhodnějším typem sebehodnocení je sebehodnocení normální, zdravé, přiměřené, které se v podstatě kryje se skutečnými kvalitami člověka. Takové sebehodnocení je nejlepším předpokladem pro rozvoj skutečných schopností člověka. Čím realističtěji, objektivněji člověk vidí a hodnotí sebe, tím lépe umí objektivně hodnotit i jiné lidi. Člověk, který je schopen vcítit se do myšlení, cítění a jednání jiných, má předpoklady zabývat se jinými lidmi alespoň tak, jako sebou samým. Přiměřené a zdravé sebehodnocení obvykle souvisí s dobrou inteligencí, s přiměřenou asertivitou a s pravým smyslem pro humor. Je nutným předpokladem harmonické a integrované osobnosti i sociálně kompetentního chování. Člověk se zdravým, extenzivním a stabilizovaným "já" se dobře sociálně adaptuje, má smysl pro čest a osobní zodpovědnost. Je přesvědčený o vlastní hodnotě, má přiměřené sociální aspirace a dovede v případě nutnosti i přímo, asertivně odvracet agresi jiných. Asertivita je zdravé sebeprosazování. Je to dovednost vhodně hájit svá práva a odmítat neoprávněné a často maximalizované nároky ze strany okolí. Asertivní jednání je sebejisté, ale klidné a vytrvalé. K asertivním dovednostem patří dovednost odmítnout, s čím nesouhlasíme a umět vyjádřit nejen kladné hodnocení, pochvalu, ale i záporné hodnocení, kritiku. Asertivní člověk se nesnaží být vždy a za každou cenu se všemi zadobře. Schopnost zdravého sebehodnocení není pouze záležitostí vrozenou. Člověk se musí učit přiměřené akceptaci sebe sama. Zvlášť důležitou úlohu hraje výchova v dětství. Výchova ke zdravé akceptaci sebe sama nemá význam pouze pro jedince, ale má také dalekosáhlý význam pro zdravý duševní vývoj celé mladé generace, neboť člověk se zdravým sebevědomím se vnímá přiměřeně, správně se hodnotí, zná svou reálnou cenu, nepřeceňuje se ani nepodceňuje, zná své slabiny i silné stránky. Neupadá do depresí pro dočasné neúspěchy, nestane se pyšným při velkém úspěchu a ocenění. Americký psycholog William James uvedl pro zkoumání sebeúcty tento vzorec: sebeúcta = úspěch/požadavky. Čím vyšší jsou požadavky (nároky) člověka, tím větší musí být úspěch, aby se člověk cítil spokojený. Existuje také spojitost mezi stupněm sebeúcty osobnosti a jejím sociálním statusem, prestiží, významností profese, výsledky analýzy vlastní činnosti, zejména pracovní. Hledání a nalézání vlastní totožnosti, sebe ujasňování a osobnostní sebevyjádření, adekvátní seberealizace jsou považovány za podstatu moudrosti. Každý člověk by měl usilovat o zdravé, přiměřené a stabilizované "já" rozvojem sebepoznání, "vnitřního dialogu", rozvinutím dovednosti "být sebou samým" a naslouchat sobě samému, svému svědomí. Rozvoj našich autoregulačních mechanismů je předpokladem naší kvalitní seberealizace. Vedle sebepoznání by se měl člověk věnovat také sebevýchově. Sebevýchova je podmíněna vzájemnými vztahy jedince a sociálního prostředí. Současná pedagogika a psychologie nechápe člověka jako pouhý pasivní objekt působení vnějšího prostředí, ale současně jako subjekt, který může prostředí aktivně přetvářet. Lidé s optimálním sebevědomím dovedou snadněji podporovat či budovat EGO svých bližních. Bývají proto oblíbenými společníky. Bývají to také dobří terapeuti a manažéři. Zdravé sebehodnocení má i rys extenzivity (identifikace s rodinou, s přáteli, spolupracovníky a do jisté míry s celým lidstvem i s přírodou). Člověk se zdravým sebehodnocením si sám sebe váží a je svým jednáním, a chováním vcelku spokojen. Má k sobě kladný, dobrý vztah, považuje se za užitečného a úspěšného člověka, ví, že je schopen mnoho věcí dělat při nejmenším stejně dobře jako většina ostatních lidí, a proto si uchovává kladný pocit osobní důstojnosti. Závady a poruchy sebehodnocení Všimněme si jednotlivých typů závad a poruch, deformovaného sebehodnocení blíže. O lidech se sníženým sebehodnocením říkáme, že mají pocity či komplexy méněcennosti. Teorii komplexu méněcennosti vytvořila individuální psychologie v čele s Alfredem Adlerem (1870 - 1937), který považoval pocit méněcennosti za důsledek vrozené nebo získané tělesné vady, příp. orgánové nedostačivosti. Adler vyšel z Nietzscheho učení o vrozené vůli k moci. Vrozená vůle k moci bývá podle Adlera často v konfliktu s vrozenými pocity méněcennosti. Pocity méněcennosti mohou být navenek přiznané nebo s větším či menším úspěchem skrývané. V obou případech může člověk na pocity méněcennosti rezignovat, nebo je může aktivně kompenzovat. Komplexy méněcennosti mají dnes již řadu diferencujících názvů, např. komplex herodesovský (nenávistná rivalita), napoleonský (malá postava). Lidé malé postavy bývají značně ctižádostiví, chtějí dosahovat velkých životních úspěchů. I když komplex méněcennosti primárně vyvěrá z jedné oblasti, nemá příčiny ani důsledky pouze v této oblasti. Někdy jeho kořeny sahají hlouběji a jsou spletitější, než si člověk sám nebo jeho okolí může uvědomovat. Hrají zde roli i takové faktory jako je hmotná zabezpečenost, ekonomická pozice, třídní a rasová příslušnost, národní tradice a cítění. Pocity méněcennosti bývají někdy doslova jakousi národní vlastností, zvláště u národů, které byly v minulosti dlouho utiskované. Komplex méněcennosti a strach z fiaska, sebepodceňování, sebelítost, senzitivní vztahovačnost často záporně ovlivňují celou osobnost, nejen její přizpůsobivost, ale i rozumovou a pracovní výkonnost, motoriku, citový život a vývoj povahových vlastností. Lidé vyrůstající v atmosféře ustavičného nesouhlasu a kritizování, zejména děti, k nimž měl otec zamítavý vztah, reagují na negativní hodnocení své osoby často komplexem méněcennosti. Chybí jim kladný vztah k sobě samému a pocit emoční jistoty. Jsou náchylní považovat se za smolaře, neschopné a neúspěšné lidi, neuvědomují si, že mají řadu dobrých vlastností, považují se za neužitečné Existuje i řada dalších faktorů narušující psychický a osobnostní vývoj a rozvoj. Snížené sebehodnocení je základním problémem např. neuróz a závad chování. Cílem nápravy pak je ovlivnit postiženého natolik, aby se vyrovnal sám se sebou, přizpůsobil své chování a změnil vnímání sebe sama tak, aby byl schopen sám sebe přiměřeně akceptovat a příznivě se hodnotit. Pátráme-li po příčinách pocitu méněcennosti, zjišťujeme, že není vždy rozhodující objektivní handicap člověka, např. tělesné vady, příliš veliká či příliš malá postava, vada řeči, nepříjemný vzhled, sexuální impotence, disharmonický rozvoj osobnosti, pochybnosti o tom, zda je člověk milován či respektován jako nositel hodnot, nízká vitalita, nižší inteligence nebo morální konflikty (např. pocit viny), ale postoj k defektu. Komplex méněcennosti znamená vždy narušení rovnováhy osobnosti. Každý postižený jedinec se pak snaží o znovunabytí této rovnováhy, o kompenzaci pocitu méněcennosti, a to buď přiměřeně (jako např. koktající Démosthenes, který se snahou o kompenzaci svého nedostatku stal řečníkem) nebo je-li mu taková kompenzace znemožněna, uchyluje se ke kompenzaci nepřiměřené, často morálně nežádoucí. To však vnitřní rozpory osobnosti jenom prohlubuje. Patří sem např. tzv. herostratovský komplex, což je chorobná touha být známý a slavný, byť i činy pro ostatní nebezpečnými (Hérostratos - postava řecké mytologie - zapálil chrám bohyně Diany v Efesu, aby proslavil své jméno). Příčinou komplexu méněcennosti bývá chronicky frustrovaná potřeba akceptace. Zejména děti je třeba nejen akceptovat, ale dávat jim tuto akceptaci (přijetí) i zřetelně najevo. Mezi nepřiměřené formy kompenzace pocitu méněcennosti patří také rezignace a všechny způsoby racionalizace (sebe ospravedlňování), kdy se člověk v podstatě snaží o slovní minimalizaci svých nezdarů, ať už metodou kyselých hroznů či sladkých citronů, dále různé formy neurotických mechanismů, kdy se člověk utíká do choroby a stává se tak raději invalidou, aby nemusel nést břímě svého neúspěchu. K nevhodným formám kompenzace pocitu méněcennosti patří také různé formy autistického myšlení, fantazijní kompenzace, denní snění, lhaní, podvádění, nebo stálý protest a různé nežádoucí formy substituce, nadměrná konzumace potravin, kávy, cigaret apod., snaha vyniknout v čemkoliv, třeba v krádežích, promiskuitě apod. Za zvláštní zmínku stojí tzv. sentimentální zpracování pocitu méněcennosti. Lze je pozorovat u lidí, kteří ve skutečnosti vůbec netrpí tímto pocitem, ale koketují s ním. Takoví lidé se vyznačují sklonem k sebe pokořování, sebe snižování a servilnosti. Sebepojetí vlastní osobnosti a z toho vyplývající postoje a chování i jednání je ve značné míře ovlivněno tím, jak je člověk milován a akceptován nebo naopak odmítán a zanedbáván svými rodiči v době svého dětství. Vzniká otázka, jak pomoci najít zakomplexovaným lidem vhodné způsoby odstranění pocitů méněcennosti. Obecně je možno říci, že musíme pozornost a úsilí těchto lidí převést do oblastí, v nichž je možná kladná a společensky žádoucí kompenzace jejich komplexů. Mnoho znamená pro odstranění těchto pocitů i uspokojivá role v dobrém kolektivu, vhodné pracovní zařazení člověka, vyrovnaný život v rodině a úspěchy v oblasti určitého osobního koníčku. Chyby, momentální malá selhání (např. v práci), dílčí prohry nesmí člověk považovat za katastrofu. Někdy je chyba tím nejlepším učitelem. V oblasti zvýšeného sebehodnocení můžeme rozlišovat především sebehodnocení narcistické, kdy je člověk zamilován do sebe sama a není schopen vidět hodnotu v ničem jiném. Lidem s narcistickým sebehodnocením zabírá mnoho času starost o vlastní vzhled, oděv a životní styl. Bývají marniví, koketní, ješitní. Rádi hovoří o sobě, o vlastních zkušenostech a zážitcích. O druhé lidi mají mnohem menší zájem, jejich záležitosti nepovažují za důležité. Mají sklon přehlížet i úsudky jiných lidí, protože jsou přesvědčeni, že jen jejich mínění a rozhodnutí jsou dobrá. Přitom však kladné oceňování ze strany druhých rádi slyší. Narcistické sebehodnocení bývá zvláště časté u žen. Narcistické osoby mívají často velmi slabou autocenzuru a říkají vše, "co jim slina na jazyk přinese", čímž se zhusta ztrapňují ve společnosti. Dalším typem zvýšeného sebehodnocení je tzv. hodnocení démonické, které se opírá o představu nadosobní moci, která dotyčného člověka podle jeho přesvědčení určila osudově za významného a důležitého pro druhé. Démonické sebehodnocení bývá typické pro dominantní a vůdcovské povahy (např. pro politiky, kteří mají sklon ke kultu osobnosti), ale setkáváme se s ním také u poruch osobnosti (u psychóz). Jiným typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení patetické, aristokratické. Jeho podstatným znakem je patos vznešenosti, který vyvěrá z představy o zvláštních mimořádných kvalitách vlastní osobnosti. Tato představa se projevuje v aristokratickém klidu, distanci od okolí a relativní nezávislosti na oceňování okolím. Zvýšené sebehodnocení může také vyplývat z vědomí, že člověk slouží důležité věci. U lidí, kteří jsou tímto pocitem prodchnuti a čerpají z něj vědomí své hodnoty, hovoříme o sebehodnocení neosobním, věcném. Velmi častým typem zvýšeného sebehodnocení je sebehodnocení nekritické. Je příznakem zúženého horizontu hodnot. Projevuje se u lidí, kteří jsou přesvědčeni o vlastní neomylnosti a právu kárat druhé, o svých neobyčejných morálních hodnotách, a z těchto pozic posuzují ostatní lidi. Zcela zvláštní postavení mezi typy sebehodnocení zaujímá sebehodnocení furiantské. Bývá to sebehodnocení sice navenek zvýšené, ale nepravé, neryzí. Často nevyrůstá organicky z nitra osobnosti, nýbrž musí začít vnějším chováním. Jedinci s nepravým sebehodnocením vlastně často svým chováním maskují potenciální pocit méněcennosti. Neustále svým jednáním přesvědčují sebe i okolí, že jsou dostatečně sebejistí, ale přitom ryzí sebehodnocení pouze imitují. V podstatě jsou však zvýšeně citliví na vše, co se týká jejich osoby, jsou snadno zranitelní, urážliví a nedůtkliví. Chybí jim pravý smysl pro humor, schopnost vcítění, dobrota, nemohou se zbavit starostí o svou prestiž, a proto si neradi dají říct, těžko se harmonicky vyrovnají s okolím. Neumějí být přirození, jsou stále ve střehu, aby jejich vystupování mělo efekt. V případě zvýšeného sebehodnocení (komplexu superiority) může nastat poměrně výhodná situace, jestliže jedincův pojem sebe sama odpovídá pojmu jiných lidí o něm. Obě strany se ovšem mýlí. Jistá výhoda je pouze v tom, že se dopouštějí téže chyby a danému jedinci, i když setrvává v sebeklamu, zůstává alespoň možnost dobrého přizpůsobení. Uvedené postoje a způsoby chování jsou projevem zvýšené potřeby sebeuplatnění, která není uspokojena, např. v důsledku menších schopností daného člověka. Takový člověk se pokouší o posílení vlastní pozice za každou cenu, např. dosahování mimořádné a neoprávněné úspěčnosti, získávání materiálních hodnot, jejichž vlastnictví jim přidává před lidmi na ceně. Známý český psycholog a filosof František Krejčí (1858 - 1934) ve své Psychologii cítění charakterizuje vliv vlastnictví materiálních hodnot na sebehodnocení takto: "Radostný cit vzbuzený pohledem na nastřádaný peníz vyúsťuje v sebecit a zesiluje jej". Jedním z hlavních rysů všech typů lidí se zvýšeným sebehodnocením jsou tzv. dominantní tendence, snaha mít převahu, moc, potřeba vládnout a ovládat jiné. Dominantní tendence nejsou zcela totožné s tzv. vůdcovským chováním. Vůdcovské chování znamená úspěšné vedení a řízení chování ostatních směrem k dohodnutému cíli. Naproti tomu dominantní chování může, ale také nemusí zahrnovat společný cíl dané sociální skupiny. Lidé s dominantními tendencemi a extrémní sebejistotou nepřipouštějí omyly a uzavírají se jakékoliv možnosti ověření svých rozhodnutí. Jejich rozhodnutí tak bývají často neuvážená, zejména jde-li o lidi netrpělivé, popudlivé a povrchní. U lidí s dominantními tendencemi můžeme často pozorovat také zvýšenou míru agresivity, kterou směrují proti všemu, co se jim nelíbí, nebo co jim překáží v realizaci jejich úmyslů. Jsou extrapunitivní, vlastní neúspěchy a zavinění připisují obvykle jiným lidem. Rádi soutěží. Z hlediska výchovného je žádoucí převést iniciativu těchto lidí z ryze osobních cílů na cíle sociální. Llteratura KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. 544 stran.. |  | » sebehodnocení |
| sebeidealizace | >> | druh sebeklamu při kterém člověk sám sebe extrémně nadhodnocuje, přikrašluje a přitom často nedoceňuje a podceňuje druhé osoby místo aby usiloval o reálné sebezdokonalování | | » sebeidealizace |
| sebekoncepce | >> | osobní systém hodnot a kladných i záporných postojů k sobě (např. na základě vlastní výkonnosti a srovnávání se s ostatním ), který determinuje vztahy jedince i k druhým lidem a postup dalšího utváření vlastní identity, sebe sama, své psychiky a osobnosti | | » sebekoncepce |
| sebekultivace | >> | sebezdokonalování; zkulturňování a socializování, vzdělávaní a vychovávání, edukace a spiritualizování sebe sama | | » sebekultivace |
| sebemarketing | >> | prosazování, propagace, reprezentace, popularizace sebe sama | | » sebemarketing |
| sebemonitorování, self-monitoring | >> | samostatné („domácí“, laické ) poznávání stavu a činnosti, kvality a kvantity vlastních tělesných orgánů i psychiky; převážně kognitivní kontrola vlastního sociálního chování spočívající v tom, že člověk předvídá, jak se bude jeho chování jevit druhým, resp. míra této kontroly | | » sebemonitorování |
| sebepojetí | >> | postoj a vztah k sobě samému určený úrovní a mírou správností sebepoznání a sebehodnocení | | » sebepojetí |
| sebepoznání | >> | poznávání sama sebe; poznávání svého já. | | » sebepoznání |
| sebepoznání a sebeřízení | >> | Na současného člověka se z hlediska cílevědomého, aktivního a úspěšného udržování tělesné i duševní pohody, rovnováhy a sebezdokonalování kladou stále náročnější úkoly. A aby se s nimi mohl aktivně vypořádat, potřebuje získávat odborné poznatky a usměrnění, jednak v sobě rozvíjet sebepoznávací (AUTOKOGNITIVNÍ) a sebe řídící (AUTOREGULAČNÍ) i sebe výchovné (AUTOEDUKAČNÍ) schopnosti a dovednosti. Brněnský profesor klinické psychologie Robert Konečný (1906-1981) ve svých přednáškách a publikacích zdůrazňoval, že: zdravá, zralá a normální osobnost je socializovaná, má velký zájem a snahu o sebeřízení (autoregulaci), má adekvátní autopercepci (vnímání a poznávání sebe sama, své osobnosti), sebehodnocení, sebecit, sebedůvěru a má schopnosti a dovednosti autonomního řešení většiny svých problémů. Sebepoznávání a sebevýchova (sebezdokonalování) představuje trvale závažný individuální i společenský problém. Je proto s podivem, že této problematice se v České a Slovenské republice dosud věnovala poměrně malá pozornost. Na Slovensku vyšla první vývojově psychologicky orientovaná monografie na toto téma od prof. Jozefa Kurice v roce 1966 (O sebavýchove mladého človeka). V České republice vyšla monografie Sebevýchova a duševní zdraví (1969) od Libora Míčka, která je pojata z hlediska psychologie zdraví. V roce 1979 vydal F. Hatala Sebevýchovu mladého důstojníka (Praha, Naše vojsko) a v roce 1980 vydal V. Kovačič Autoreguláciu správania v pracovnom procese (Bratislava UEK). V roce 1984 vydala ještě M. Opatřilová. z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Sebevýchovu vysokoškolských studentů. Z časopiseckých příspěvků zasluhují v tomto směru pozornost především práce P. Říčana (1970, 1978), Z. Heluse (1979), L. Osecké a P. Macka (1984, 1985, 1987, 1990), M. Blatného (1992, 1997, 1999) a J. Výrosta (1999). Problém sebepoznávání a sebeutváření, autokultivace studentů je v naší současné odborné literatuře neoprávněně zanedbáván, a to jak v teoretické, tak v praktické oblasti. Přitom je tato problematika velmi důležitá z hlediska adekvátního osobnostního formování mladého člověka. Poměrně bohatá je literatura o sebepoznávání a sebevýchově v USA, kde však jde v souladu s americkým kulturním vzorcem často o spekulativní voluntaristické příručky, jak usilovat o maximální úspěch, sebedůvěru, sebeúctu a sebelásku až o komplex mimořádnosti či dokonce sebeoslavování (Anthony, 1984). V USA jsou odmítány jakékoliv (byť i zdůvodněné) negativní či pesimistické myšlenky a pochybnosti. Často se v americké literatuře objevuje teze, že pozitivní obraz o sobě je nejcennějším psychologickým bohatstvím a vlastnictvím lidské bytosti a že zdravý život je charakterizován autoakceptací sebe realizujících se lidí, kteří umějí být sami sebou (autentičtí). Každý člověk musí počítat s rozpory mezi jeho autopercepcí a heteropercepcí, tedy s rozpory v tom, jak se vnímá a poznává sám a jak ho vnímají a poznávají někteří lidé v jeho okolí. Zvláště vedoucí a veřejní pracovníci musí počítat s tím, že někteří lidé je budou vnímat podstatně jinak, např. kritičtěji a záporněji, než jak oni vnímají a poznávají sami sebe, že často nebude soulad mezi jejich auto percepcí a jejich heteropercepcí okolím. Americký humanistický psycholog A. H. Maslow seberealizaci (resp. sebeaktualizaci) jako vývojově nejvyšší potřebu charakterizoval takto: "Být vším tím, čím člověk může být", tj. jako potřebu realizovat, aktualizovat svůj lidský potenciál ve všech svých dimenzích. Rozený hudebník má provozovat hudbu, rozený spisovatel má (či musí) psát. Paul Watzlavick a kol. (1999) v odborné publikaci Pragmatika lidské komunikace uvádí, že my lidé musíme s druhými komunikovat pro zachování vědomí sebe sama. Při aktivní komunikaci se často nově utváří naše sebepojetí (aktuální sebedefinice). Komunikace tedy slouží mj. u normálního člověka k ustavičnému obnovování sebepojetí, a tkví v tom, že sebepojetí (sebeobraz) nabízíme k ratifikaci druhým a stejně tak přijímáme, odmítáme nebo dokonce znehodnocujeme self-koncepty druhých. V našem pojetí sebepoznávání definujeme jako poznávací složku individuálního já, jako představu sebe sama, své osobnosti. Je to kognitivní aspekt vztahu člověka k sobě (Říčan, 1970, Helus, 1979, Plichtová, 1976, Macek, Osecká, Blatný, 1993). Je možno rozlišovat sebepojetí optimistů a pesimistů. Optimističtí lidé chtějí, aby byli svým sociálním okolím vnímáni jako úctyhodní, obdivuhodní, inteligentní, výkonní atd. Navíc je zřejmá tendence člověka k benefektanci, tj. ke sklonu vnímat sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele. Hodnotí-li druzí pozitivně výsledky naší aktivity, připisujeme to našim vlastním schopnostem a dovednostem. Jsme-li druhými hodnocení negativně, hledáme často důvody mimo sebe (v situacích a okolnostech). Adekvátní, pozitivní, a přitom objektivní sebepoznávání a harmonie mezi chtěným (ideálním) a reálným já je důležitou složkou duševního zdraví a normality (Eva Syřišťová, 1972). Neadekvátní, negativní, ale i přehnaně pozitivní sebeobraz (koncept sebe, sebepojetí) naproti tomu může zapříčinit řadu komunikačních i jiných psychických poruch. Úroveň sebepoznávání je ovlivněna schopností a dovedností sebereflexe, která spočívá v přemýšlení o vlastních motivech, cílech, jednání a o vlastním myšlení. Umožňuje např. identifikaci minulých chyb jedince, protože sebereflexe je vždy druhem sebekritiky, která nám napomáhá, abychom se vyvarovali starých chyb. (Derner, D., 1985.) Poznání sebe sama znamená vlastně identifikaci extenzivity vlastního já. Zastáváme široké pojetí jáství podle amerického empirického psychologa a představitele pragmatické filozofie Wiliama Jamese (1842-1910), který uvádí, že já člověka je úhrnem všeho, co může jedinec označit jako vlastní: ... "nejen tělo a jeho psychické síly, nýbrž také oděv, dům, děti, předkové a přátelé, pověst a práce a majetek". Za pravdu považoval to, co se lidem dlouhodobě osvědčilo, druh dobra, které lidem umožňuje lépe žít. Americký psycholog Gordon Wilard Allport (1897-1967)) nazval sféry našeho života, které považujeme za naše "vlastní", termínem proprium. Užší pojetí považuje za jáství určité osoby úhrn, celek, sumu postojů k vlastní osobě. Allport byl systematický eklektik, humanista, specializující se na studium psychologie osobnosti. Temperament považoval za surovinu a charakter za zhodnocenou osobnost. Na Vysokém učení technickém v Brně jsme v roce 1997 experimentálně zjišťovali, jaká je úroveň sebepoznávání vlastní osobnosti posluchačů a posluchaček doplňujícího pedagogického studia. Experiment se týkal 117 osob. Mužů bylo 57 a žen 60. Všechny zkoumané osoby studovaly 3. nebo vyšší ročník některé z fakult VUT v Brně a jejich průměrný věk byl 21 roků. V rámci doplňujícího studia tito posluchači studovali právě psychologii. Nejprve jsme studentům vyložili teoreticko-praktickou podstatu psychologických metod na zjišťování osobnostních vlastností. Šlo o tyto námi modifikované známé metody: 1. Cattellův dotazník 16 PF. 2. Eysenckův osobnostní dotazník. ad 1) Vysvětlili jsme studentům, že Cattellova metoda 16 PF obsahuje šestnáct osobnostních faktorů (R. B. Cattell (1905-1998) je nazval "pramenné rysy osobnosti" a označil je písmeny abecedy. Jednotlivé faktory osobnosti jsou popsány nejenom kvalitativně, ale také kvantitativně (na desetibodové škále, což usnadňuje srovnání testových výsledků a předběžného odhadu výsledku sebehodnocení). Body 1 až 5 znamenají např. u faktoru A rezervovanost, odstup, chlad, body 6 až 9 znamenají otevřenost, účastnost, bezprostřednost. Sebepojetí je za příznivých okolností kvantifikující dotazníkovou metodou postižitelné. Faktorová struktura výpovědi o sobě samém umožňuje usuzovat na faktorovou strukturu sebe sama (Říčan, 1971). ad 2) Eysenckův osobnostní dotazník jsme studentům popsali jako poznávací metodu, která měří dvě hlavní dimenze osobnosti: extraverzi (E) a neuroticismus (N). Pokud jde o neuroticismus, ten vymezil Eysenck již v roce 1947 jako poruchu integrace osobnosti a emoční instabilitu. Později (1960) zdůrazňoval Eysenck v obsahu tohoto pojmu zejména emocionalitu. Navíc obsahuje EOD stupnici zjišťující upřímnost zkoumané osoby (tzv. škálu lživosti). Eysenckův osobnostní dotazník lze využít i pro diagnostiku klasických temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik), a to tak, že se dá do vztahu kvantita extraverze, resp. introverze a emocionální labilita, resp. stabilita. Např. jedinec extravertovaný a současně emočně labilní patří k temperamentovanému typu cholerik. Po vysvětlení teoreticko-praktické podstaty uvedených metod jsme studenty požádali, aby nám písemně odhadli (před vlastním testováním), jak asi u nich dopadnou výsledky aplikace testů. Tento odhad jsme si od zkoumaných osob vybrali ještě před zahájením vlastního testování. Poté jsme zadali uvedené diagnostické metody.Získané testové údaje jsme pak mohli srovnávat s původními odhady. Shoda mezi výsledky testů a původním odhadem byla u většiny faktorů překvapivě vysoká. Za významnou jsme přitom považovali šedesátiprocentní a vyšší shodu. U metody Raymonda B. Cattella 16 PF jsme získali významnou shodu v odhadu a testovém posouzení: inteligence (faktor B), pocitu vnitřní jistoty, resp. ustaranosti (faktor O), plachosti, resp. smělosti (faktor H), submisivity (podřídivosti), resp. dominance (faktor E), emoční lability, resp. stability (faktor C), vynalézavosti, resp. svědomitosti (faktor G) nízké sebekontroly, resp. vysoké sebekontroly (faktor Q3). Učinili jsme z těchto zjištění teoretický závěr, že centrální vlastnosti či rysy osobnosti, které mají blízko k já, k sebevědomí, k propriu, k sebedůvěře, resp. k pocitům a komplexům méněcennosti, bývají studenty autodiagnostikovány na základě sebepozorování a sebepoznávání realisticky, poměrně snadno a adekvátně. Málo významnou shodu mezi odhadem a testem jsme našli v posouzení: opatrnosti, resp. bezstarostnosti (faktor F), robustnosti, resp. senzitivnosti (faktor I), rezervovanosti, resp. otevřenosti (faktor A), r relaxovanosti, resp. zvýšeného vnitřního napětí (faktor 4), důvěřivosti, resp. podezíravosti (faktor L), závislosti na skupině, resp. soběstačnosti (faktor Q2), konvenčnosti, resp. tvořivosti (faktor M), přirozenosti (spontánnosti), resp. vychytralosti (adaptivnosti) (faktor N), konzervativnosti, resp. radikalismu (faktor Q1). Teoretický závěr z tohoto zjištění je, že vlastnosti vzdálené od centra osobnosti, tj. vlastnosti periferní, související se sociabilitou, adaptabilitou tradicionálností, noeticko volní nadstavbou, komunikativností a expresivností, se autodiagnosticky hodnotí méně realisticky a relativně obtížně. Celkový průměrný profil osobnosti posluchačů a posluchaček VUT v Brně (studujících v roce 1997 doplňující pedagogické studium) podle dotazníku 16PF Cattella vyšel takto: Posluchači jsou A) mírně rezervovaní (považují se přitom za extravertovanější, než jsou), B) nadprůměrně inteligentní, a to jak ve svém původním odhadu, tak podle testu, C) citově stabilní, E) sebevědomí a se sklonem k dominanci, F) poměrně bezstarostní, G) řídící se převážně podle sebe, H) společensky smělí, I) poněkud robustní, L) průměrně důvěřiví, M) tvořiví, N) spíše adaptivní než expresivní, O) s mírnými pocity ustaranost, Q1) s lehkým sklonem k radikalismu, Q2) závislí na skupině, na společenském souhlasu (i když si o sobě myslí, že jsou nezávislí), Q3) s mírným sklonem k vyšší sebekontrole, Q4) s přiměřeným vnitřním napětím. Profil muže-posluchače a ženy-posluchačky se liší pouze v detailech: ženy jsou uzavřenější (A), přesněji odhadují svou inteligenci (B), jsou emočně stabilnější než muži (C), dominantnější (E), bezstarostnější (F). Vynalézavost mají obdobnou jako muži (G), stejně jako společenskou smělost (H). Ženy se rovněž jeví jako robustnější než muži (I), přirozenější (N), vnitřně klidnější (O), radikální obdobně jako muži (Q1), stejně jako značně závislé na skupině (Q2). Mají vyšší sebekontrolu než muži (Q3), ale poněkud nižší vnitřní napětí než muži (Q4). Pokud jde o posuzování temperamentu metodou Eysencka (EOD), zjistili jsme shodu odhadu a vlastního testu v 70 %. Lze tedy učinit závěr, že studenti na VUT v Brně měli poměrně vysokou dovednost odhadu svého temperamentu. Zvýšený neuroticismus byl u žen zjištěn ve 20 %, u mužů pouze v 5 %. U mužů jsme zjistili 50 % sangviniků, u žen rovněž 50 %. Cholerický temperament se v našem průzkumu u mužů nevyskytl, u žen ve 20 %. Flegmatiků bylo u mužů 45 %, kdežto u žen pouze 25 %. Melancholický temperament byl u mužů i žen zjištěn v 5 %. Jiným experimentem bylo přitom zjištěno (např. Blatný, Osecká, 1994), že extraverti a stabilní osoby (tj. sangvinici) jsou spokojenější a mají vyšší sebehodnocení, než introverti a labilní osoby (tj. melancholici). Extraverze je spojeno s tendencí tvrdit o sobě pozitivní hodnotící výroky, zatímco neuroticismus je spojen s ochotou souhlasit s negativními sebehodnotícími výroky. Každý člověk jedná do značné míry na základě subjektivního obrazu, který má o sobě samotném. Je-li postaven před úkoly a problémy denního života, závisí jeho rozhodnutí nejen na jeho skutečné způsobilosti, ale i na jeho přesvědčení o svých možnostech (Bureš, 1967). Přitom osoby s vysokým sebehodnocením se brání negativnímu hodnocení jiných osob lépe než osoby s nízkým sebehodnocením, jak uvádějí např. P. F. Secord a C. W. Backman (1964) ve své interpersonální teorii jáství. Subjekt vyvíjí reakce, které mají ustavit kongruenci (souhlasnost) a konvergenci (sbíhavost) mezi jeho sebekoncepcí a chováním sociálního okolí. Jedinec se snaží, aby jeho sebe ocenění bylo v souladu s jeho vlastním chováním a aby v souladu s ním bylo i chování jeho sociálního okolí vůči němu. Domníváme se, že obdobný profil osobnosti svých posluchačů by měla vypracovat každá vysoká škola, zejména ta, která připravuje budoucí učitele a vychovatele. Výsledky našeho experimentálního výzkumu sebepoznání nám posloužily jako východisko sebevýchovy. V našem pojetí sebevýchovu definujeme jako uvědomělé a intencionální zdokonalování, rozvíjení nebo naopak redukování a minimalizování jednotlivých složek osobnosti (rozumové, mravní, estetické, fyzické, profesní atp.). Vycházíme přitom z definice slovenského profesora psychologie Josefa Kurice(1996), že jde o cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování osobnosti člověka na základě vytýčených cílů pro dosažení žádoucích vlastností pro plodný a tvořivý život. Tyto cíle jsou vždy do značné míry poplatné době. V minulosti byly samozřejmě jiné než nyní. Vedle sebevýchovy ovšem existuje ještě i nevědomé či polovědomé a neverbalizované, fakultativní, spontánní a intuitivní utváření sebe sama, své osobnosti, které však nemá atributy sebevýchovy. Sebevýchova a sebevzdělání jsou podobně jako vzdělavatelnost vůbec ohraničeny osobnostní potencionalitou či kapacitou jedince dosáhnout určité úrovně vědomostí, dovedností a návyků, která je v dané komunitě považována za žádoucí. Tato potencionalita je ovlivněna biologickými faktory (např. genetickými, poškozením organismu), dále sociálními faktory (např. kvalitou mikro sociálního prostředí) a psychologickými faktory (schopnostmi, nadáním k sebevýchově a sebevzdělání, motivací, zkušenostmi). Vysokoškolské studenty je třeba vést k tomu, aby realisticky a bez vnějších tlaků usilovali o rozvoj vlastní možné (potencionální) osobnosti v přítomnosti i v budoucnosti a respektovali přitom obsah i zákonitosti etap sebevýchovy. Právě problematika etap sebevýchovy a jejich verbalizování je pro posluchače značně neznámá. Vyplynulo to z rozhovorů s nimi. Individuální rozhovor o sebepoznávání a sebevýchově jsme zaměřili na tyto okruhy: 1. Jaký je váš názor na to, když si někdo plánuje rozvoj jednotlivých složek své osobnosti (a to krátkodobě i dlouhodobě) a dává si v tomto směru příslušné cíle? 2. Snažíte se systematicky o zformování některých vlastností své osobnosti a zvyšování své výkonnosti v jednotlivých oblastech vlastní psychiky? 3. Snažíte se zbavit některých svých zlozvyků, resp. některých vlastností své osobnosti, které považujete za nesprávné? Jaké metody při tom používáte? 4. Co rozumíte pod pojmem sebevzdělání (autodidakce)? 5. Pokuste se vyjádřit v procentech, jaký podíl na formování vaší osobnosti měla rodina, škola, přátelé, sebevýchova (autoregulace) a sebevzdělání, mimoškolní organizace a jiní činitelé. 6. Co rozumíte pod pojmem sebevýchova? Jaké má etapy? První etapou sebevýchovy je řádné sebepoznání vlastnosti, kterou chce člověk zdokonalit, změnit, rozvíjet nebo minimalizovat. K sebepoznání lze dospět autodiagnózou či heterodiagnózou pomocí nejrůznějších poznávacích metod osobnosti a psychiky nebo zpětnou vazbou získanou při sociální interakci, resp. kombinaci obou těchto způsobů. Vlivem dokonalejšího sebepoznávání se vědomí o sobě samém stává diferencovanějším, složitějším, bohatším a objektivnějším. Jde o trpělivé sebezkoumání a co nejobjektivnější odhalování pozitiv i negativ, světlých i temných stránek (stínů) vlastního duševna. Člověk málo schopný sebepoznávání má sklon vidět se buď v příliš dobrém nebo naopak v příliš špatném světle a má sklon vidět se také zjednodušeně. Každý člověk, zejména člověk ve vedoucí funkci, např. učitel, manažer, politik musí přitom počítat s rozpory mezi svým sebepojetím, sebeobrazem, autopercepcí a mezi heteropercepcí, mezi obrazem, který má o jeho psychice může mít mnoho lidí v jeho okolí. Heteropercepce mnohých lidí bývá vůči osobám ve vedoucí funkci značně kritická a nezřídka i zcela záporná. Druhá etapa sebevýchovy zahrnuje projektování a stanovení reálných cílů. Některé své cíle, přání a snahy jedinec v důsledku sociální deziderability však často skrývá, takže vzniká skryté kurikulum jakéhosi základního, neformálního kurikula (core curriculum) sebevýchovy. Bylo by žádoucí využít při tvorbě cílů dnes již klasické taxonomie cílů podle B. S. Blooma, která má šest základních tříd seřazených podle složitosti operací nutných k jejich řešení. Je přitom vhodné zafixovat si plánované cíle i písemně. Dochází snadněji k průniku těchto písemně formulovaných cílů do podvědomí. Každý splněný cíl či úkol je žádoucí si výrazně graficky označit, má to vliv na uvolnění vnitřních tenzí. Osvědčenou metodou je zde metoda Individuálního programu osobnostního rozvoje (IPOR), o které podrobně referuje např. Kovačič (1985). Každý sebe výchovný cíl by měl odpovídat možnostem a schopnostem člověka, jeho subjektu možnému, jak ho nazval filozof a psycholog Robert Konečný. Srovnával přitom subjekt možný se subjektem reálným. Cíle sebevýchovy by měly být přiměřené dané osobnosti. Klade-li si student nereálně vysoké cíle, vede to ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti a ke ztrátě pocitu životní spokojenosti. Naproti tomu podhodnocení sebe sama vede k tomu, že si studenti kladou příliš malé cíle a jejich schopnosti a možnosti zůstanou nevyužity. Hlavním cílem by mělo být dosažení etické, morální úrovně ve způsobu života a práce. Třetí etapu sebevýchovy tvoří sebe monitorování a konkrétní aplikace sebe výchovných metod, způsobů a prostředků pro dosažení cílů stanovených ve druhé etapě sebevýchovy. Úspěšné absolvování třetí etapy sebevýchovy vyžaduje informovanost o teorii a praxi sebevýchovy, o jejích metodách, způsobech a prostředcích (např. o způsobech psaní deníků, o aplikaci pravidelné denní autoanalýzy vlastní činnosti, chování a prožívání a o rozhovorech zaměřených na sebepoznání a sebevýchovu). Metodou je např. vnitřní pravdivý racionální dialog se sebou samým, autodiskuze, autotrénink návyků, zvyků a dovedností, sebekontroly a sebeovládání, trénink senzitivity a motivace, systematické, pravdivé a správné autosugesce, autogenní relaxační trénink, následování pozitivního příkladu, kdy vzorem nemusí být pouze konkrétní osoba, ale mohou to být i referenční vlastnosti či způsoby chování (činnosti), kterých chce člověk dosáhnout. Také metoda negativního vzoru, kdy se vyhýbáme chování a vlastnostem člověka neúspěšného, může být účinná. J. Grác (1990) vypracoval autoregulační metodu autoexemplifikace, v jejímž rámci percipient záměrně a cílevědomě modeluje vzor, nějakou vzorovou činnost, aby sám u sebe navodil očekávané chování. Může být přitom využito i metody sebe odměňování. Patří sem také zpytování svědomí, četba duchovní literatury, meditace, kontemplace (rozjímání, rozvažování, modlitba) i jóga a hudba, výtvarná činnost apod. Za první podmínku kultivace vlastního duchovního života je přitom považován život v pravdě vůči sobě samému. Čtvrtou etapu sebevýchovy tvoří autoevaluace, sebe zhodnocení, zjišťování, jak se člověk v plánované oblasti změnil a zdali se vůbec v důsledku sebevýchovy změnil. Doporučuje se zde měření tzv. přidané osobnostní hodnoty, toho, co člověk sebevýchovou a sebevzděláním získal, jak byla jeho sebevýchova kvalitní. Při měření může být využito i metod z první etapy sebevýchovy. Ve čtvrté etapě dochází člověk k novému sebe ocenění srovnáním plánovaných cílů s realitou. Touto etapou můžeme relativně uzavřít daný sebevýchovný "případ" nebo se tato etapa může stát novou výchozí etapou pro další sebe výchovný proces. Tuto etapu sebevýchovy mohou obohatit psychologičtí poradci, kteří poskytují exaktní informace o základních osobnostních faktorech a o příp. psychopatologických tendencích s poukazem na to, jak tyto tendence mohou ovlivňovat jejich interakci a komunikaci např. se spolupracovníky při budoucí praktické činnosti. Kvalitní sebepoznávání, sebehodnocení, sebe projektování, schopnost i dovednost soustavné a záměrné sebevýchovy a sebevzdělání je třeba považovat za důležité předpoklady úspěšnosti zejména pedagogů i budoucích odborníků a vedoucích pracovníků, a to z hlediska rozvoje jejich osobnosti i z hlediska vytvoření předpokladů pro poznání a sebevýchovu i vedení ostatních lidí. Považujeme za účinné pouze takové vedení, které vytváří základy pro sebevzdělání a sebevýchovu, které podporuje vnitřní aktivitu studentů. Snad by v tomto směru mohly být účinné odborně vedené kluby sebepoznávání a sebevýchovy. Vlastní sebe výchovný rozvoj osobnosti, a to zejména její složky etické a spirituální, považujeme za prioritní úkol humanizace školního vzdělání a výchovy i působení společnosti. Osobnostně rozvíjející model výchovy a vzdělávání chápe jedince jako svébytnou osobnost (nikoliv objekt manipulace), jejíž možnosti je třeba aktualizovat a která má postupně převzít svůj osobnostní rozvoj do vlastních rukou, nespoléhat se na vnější řízení. Model rozvíjející osobnost podporuje tedy autoregulaci, sebevzdělání a sebezdokonalování, odpovědné biodromální projektování vlastní životní dráhy. Zejména studenti by měli více než doposud věnovat pozornost nejen cílevědomému pěstování tělovýchovy a sportu a dodržování správné životosprávy, ale měli by napomáhat i svému duševnímu a sociálnímu životu různými sebe reflexními a auto kultivačními programy, zaměřenými na rozvíjení paměti, tvořivosti, komunikačních dovedností, asertivity, ale zejména na systematickou etickou a estetickou kultivaci psychiky a osobnosti. Má-li být výchovně vzdělávací proces na školách skutečně efektivní, je třeba v duchu humanistické pedagogiky (navazující např. na humanistickou psychologii C. R. Rogerse a A. H. Maslowa) uplatňovat základní zásady pedagogického vedení studentů k adekvátnímu sebepoznání, sebevýchově a sebevzdělávání, aby autoregulace, sebeprezentace a seberealizace neměla pouze a převážně živelný průběh. Dospívajícího člověka je možno formovat výchovou jen tehdy, přijme-li to za své a zařadí vnější výchovné tendence a cíle do vlastní sebevýchovy. Problematika sebepoznávání (autokognice) a osobnostního růstu v důsledku sebevýchovy, sebevzdělávání, autoregulace, sebeřízení (autoregulace) a adekvátní autopersuáze (žádoucího přesvědčování, ovlivňování a poučování sebe sama) patří mezi nejzávažnější společenskovědní problémy současného člověka. | | » sebepoznání a sebeřízení |
Stránky: <<předešlá-- --následující>>
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363 364 365 366 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378 379 380 381 382 383 384 385 386 387 388 389 390 391 392 393 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 405 406 407 408 409 410 411 412 413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 436 437 438 439 440 441 442 443 444 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 456 457 458 459 460 461 462 463 464 465 466 467 468 469 470 471 472 473 474 475 476 477 478 479 480 481 482 483 484 485 486 487 488 489 490 491 492 493 494 495 496 497 498 499 500 501
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224 225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270 271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316 317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362 363 364 365 366 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378 379 380 381 382 383 384 385 386 387 388 389 390 391 392 393 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 405 406 407 408 409 410 411 412 413 414 415 416 417 418 419 420 421 422 423 424 425 426 427 428 429 430 431 432 433 434 435 436 437 438 439 440 441 442 443 444 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 456 457 458 459 460 461 462 463 464 465 466 467 468 469 470 471 472 473 474 475 476 477 478 479 480 481 482 483 484 485 486 487 488 489 490 491 492 493 494 495 496 497 498 499 500 501
