Pojem percepce (vnímání)
Slovo:
percepce (vnímání)
Upozornění:
vložil uživatel neznámý a ověřil editor
Význam:
Percepce (vnímání) patří mezi základní procesy orientace člověka.Je to proces odrazu předmětů a jevů, které v daném okamžiku působí na smyslové orgány (oko, ucho, hmatová tělíska v kůži, chuťové pohárky aj.), které jsou receptory čili přijímači podnětů. Jejich vlastností je, že jsou citlivé na různé vlnové délky světla, na různé chemické látky, na tlak, teplo apod.
V současné době se uvádí smysl: zrakový, sluchový, čichový, pro dotyk, pro teplo, pro chlad, pro tlak, pro bolest, statický či polohový, kinestetický (svalový, kloubní, šlachový), vibrační. Mnoho našich vjemů vzniká za účasti několika smyslů. Tak vznikají složitější struktury (vjemové celosti), splynuliny.
Někdy se stává, že počitek či vjem jednoho smyslu vyvolává počitek či vjem jiného smyslu. Jde o tzv. synestezie. U hudebníků bývá např. barevné slyšení.
Rozlišují se také smysly, které nás informují na dálku, tzv. distanční analyzátory, tj. zrak a sluch, a analyzátory kontaktní, kde máme možnost analyzovat to, co přichází do styku s lidským tělem (chuť, čich, hmat). Ve svalech existují gamareceptory, které nás informují, jak je určitý sval napjat. Nejvíce informací získáváme zrakovým vnímáním (kolem 80 %). Proto je nutno zrakovému vnímání věnovat maximální pozornost. Přestane-li podnět působit na sítnici oka, vzruch ještě krátce trvá, a tím vzniká pozitivní stopa v téže kvalitě nebo negativní stopa v jiné kvalitě. (Např. místo zelené barvy vidíme ve stopě červenou.)
Zrakem si uvědomujeme barvy a světlo, sluchem tóny, šelesty a zvuky a základními chuťovými kvalitami jsou sladko, kyselo, slano a hořko.
Nejjednodušší kvalitou vědomí je počitek. Vzniká přímým podrážděním smyslového orgánu (receptoru). Je odrazem určité jednoduché vlastnosti okolních jevů a skutečností nebo změn v tělesných dějích (např. změna v žaludku při hladovění). Každý další údaj určující blíže tuto vlastnost, např. i tak jednoduchý, jako že si uvědomíme lokalizaci počitku, je již znakem vjemovým. Obsahem počitku jsou výlučně stejnorodé danosti jednotlivých smyslů, jako např. barvy, tóny, chutě (hořko, slano, kyselo), vůně a pachy, teplo, chlad, bolest, hluk apod.
Vjemy jsou výsledkem vnímání. Jde o složité komplexní obrazy, které představují souhrn vlastností daného předmětu nebo jevu jako celku. Vjem je vždy v určité míře doplňován a zprostředkován naší zaměřeností, znalostí, našimi dosavadními zkušenostmi a postoji i vztahy, tj. motivací. Vnímání je výběrové. Konstanční domněnka, že stejným popudům odpovídají stejné počitky a vjemy, se dnes neuznává. Např. lidské oko nevidí jako fotografický aparát. Při vnímání nejde o pouhé kopírování skutečnosti, ale i o produkty mozku (často značně subjektivní), a může dokonce docházet k tzv. falešným alarmům, kdy člověk přijal určitý signál, který nebyl vyslán.
Pro udržení normální činnosti mozku má pravděpodobně značný význam neustálý přívod, proud zevních podnětů (patří mezi ně i doteky), jinak dochází k tzv. senzorické deprivaci (strádání v oblasti smyslové). Smyslová deprivace vede k únavě, depresím, nespokojenosti, neurotizaci.
Jestliže vnímáme více smysly, není výsledný vjem pouze aritmetickým součtem jednotlivých vjemů, ale vjemy se vzájemně ovlivňují. Navíc na ně působí naše apriorní postoje, které často vnímání deformují.
E. H. Weberův (1795 – 1878) zákon vystihuje fakt, že po silnějším dojmu si slabý dojem neuvědomujeme, ač o sobě si jej uvědomíme. Trváním se počitky a vjemy pozměňují.
Smyslové orgány jsou přizpůsobeny jen určitým popudům. Psychologie se zabývá hledáním tzv. minimálních (dolních) prahů vnímání, tj. jaká minimální energie je zapotřebí k tomu, aby člověk přijal určitou informaci.
Naproti tomu horní prahy vnímání znamenají, co ještě je člověk schopen vnímat.
V současné době je studována také tzv. extrasenzorická percepce, tj. mimosmyslové vnímání. Zkoumá se např. tzv. prekognice, tj. vnímání budoucích událostí. Pravděpodobnější je spíš tzv. telepatická percepce, tedy vnímání na dálku, která má řadu stupňů (počínaje neklidem).
Každý jedinec podléhá jevu sociální percepce, tzn. že jeho vnímání je závislé na sociálních faktorech, resp. na sociální zkušenosti vůbec. Sociální percepce je jakýmsi druhem kompromisu mezi tím, co člověk vnímaje na základě své zkušenosti očekává, a tím, co se fakticky, skutečně v okolním světě nachází. Sociální percepce se projevuje selektivitou, fixací, organizací a akcentací vnímání. Tyto čtyři funkce sociální percepce lze demonstrovat na pokusu, který provedl K. Duncker (citujeme podle Nakonečného). Duncker předložil pokusným osobám při kašírovaném červeném světle ze zelené látky vystřižený stromový list a požádal je, aby zhodnotily jeho barvu. Pak je nechal v téže situaci posuzovat barvu z téže látky vystřižené figury oslíka. Barva listu byla shledávána zelenější než barva oslíka. Barvová diference mezi oběma figurami je projevem fixace, "mnemicky zhodnoceného očekávání". Organizace vnímání se projevila v preferenci kontur obou figur (list, oslík) před jejich barvou.
Selekce se projevila v tom, že z míry možných očekávání se uskutečnila taková, která vedla k závěru o rozdílu v barvách obou objektů. Konečně akcentace se projevila v tom, že byl zdůrazněn, dominoval určitý způsob vnímání na úkor jiného způsobu. Nevnímáme realitu zcela objektivně, ale podle jejího významu pro nás.
Sociální percepce především znamená, že mezi vnímaným objektem a subjektem, který vnímá tento objekt, existuje jakýsi sociogenní filtr. Člověk často vidí svět z části očima druhých lidí. Nevnímáme vždy skutečnou objektivní realitu.
S tím úzce souvisí teorie kognitivních stylů Hermana A. Witkina. Tento americký autor rozlišuje kognitivní styl globální, který je značně závislý na vjemovém poli, na okolí, na lidech, příp. na alkoholu a drogách, a kognitivní styl diferencovaný (artikulovaný), který je relativně nezávislý na vjemovém poli (okolí), lidech atd. Diferencovaný styl je rozčleněný do detailů, má nezávislé myšlení a vnímání.
Americký sociolog japonského původu Magoroh Maruyama je zakladatelem paradigmatologie, oboru, který zkoumá většinou neuvědomované ustálené způsoby myšlení a vnímání u různých civilizací, ras, národů, sociálních skupin, profesí i jednotlivců, a navrhuje způsoby, jak zlepšit vzájemné dorozumění mezi lidmi s odlišnými paradigmaty.
Zajímavým jevem v psychologii je tzv. subcepce, což je vnímání podprahových podnětů, reakce na podněty, které nejsou vnímány v takové míře, abychom o nich mohli vypovídat. Subcepce se využívá např. v propagaci a reklamě (reklamy se někdy ve filmu či televizním vysílání promítají tak rychle, že si toto promítnutí ani neuvědomujeme, ale často jednáme podle reklamního doporučení).
Podle teorie nativismu je naše vnímání závislé na jeho vrozené organizaci. Naproti tomu podle teorie empirismu je naše vnímání závislé především na osobních zkušenostech.
Poruchy vnímání
K poruchám vnímání patří především defekty způsobené odlišnostmi čidel, ať je to krátkozrakost, dalekozrakost, šeroslepost, nedoslýchavost atp.
Vysoký výskyt výrazné selektivní percepce pod vlivem afektů, emocí nebo stáří může signalizovat perceptuální obranu, stres nebo i vážnější poruchu znemožňující objektivní vnímání a hodnocení reality.
Mezi tzv. percepční dysfunkce patří tendence k zrcadlovému vidění, nižší úroveň tvarové diferenciace, nedotváření celosti tvaru z organizovaně strukturovaných částí.
Vážnou poruchou vnímání je daltonismus, což je úplná nebo částečná barevná slepota. Místo barev vidí postižený odstíny šedi.
Nejvážnější poruchou vnímání jsou halucinace. Při nich objektivně nepůsobí na čidla zvenčí určitý podnět, člověk však má přesto dojem, že jde o skutečný vjem. Halucinace mohou být sluchové, zrakové, čichové, chuťové, fiktivní, kombinované atp. Nemocní mají zvýšený pocit pravdivosti zážitku a nejsou schopni kritického ověření jeho pravosti.
Pseudohalucinace jsou zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu, kdy však člověk připouští omyl a je schopen kritické opravy.
Při vnímání prostorových vlastností předmětů mohou vznikat zrakové klamy (iluze). Mnohé z nich se vysvětlují tzv. centrací, což je soustředění vnímání na jednu část zorného pole, na tzv. figuru. To, co vnímáme nejasně, je tzv. pozadí. Figura se ovšem za určitých okolností může stát pozadím a naopak.
Jiným klamem je tzv. fí-fenomen Maxe Wertheimera (1880 - 1943). Podněty vyskytující se současně nebo objevující se rychle po sobě nejsou vnímány jako elementy vedle sebe, ale vzájemně na sebe působí a vytvářejí tvar (Gestalt), tj. celek, který se nedá redukovat na součet částí.
Navigace
předchozí slovo: » percepcenásledující slovo: » percepce a její závady a poruchy
slovo se nachází na stránce: přidáno-návštěvníky:2355
krok zpět: » zpět
hledat jiné cizí slovo: » hledání
upravit (opravit) toto slovo: » upravit
přidat do slovníku nové slovo: » přidat
